Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod Termín: srpen 2009
Po poklidném aklimatizačním výstupu na Traunstein jsme se rozhodli, že i hlavní výstup roku 2009 bude pohodový a pojímáme ho ve stylu letní dovolené. S sebou si kromě vybavení na hory bereme také plavky a badmintonové rakety. V Julských Alpách plánujeme strávit netradičně celý týden a výstupy prokládat odpočinkovými dny u vody. Po loňském náročném výstupu to zní jako pohádka. Po téměř 10 letech se tak vracíme na místo, kde to vše začalo. Na místo naší první alpské výpravy. Nyní už máme ale za sebou řadu významných vrcholů, jakými jsou především Mont Blanc, Dufourspitze a Matterhorn. Co nás asi tak může teď překvapit v prosluněném Slovinsku!
Po příjezdu k Aljažovu domu se krátce vyspíme na parkovišti a pak už vyrážíme rovnou na Triglav. Je srpen a tak víme, že tentokrát nás cestou nečekají žádné sněhové jazyky a výstup by tak měl být poměrně snadný. Na rozdíl od předchozího pokusu před lety plánujeme, že nebudeme spát na chatě Dom Planika, ale polezeme přímo na vrchol a ještě téhož dne slezeme zpět k autu. Přes příznivé podmínky tak máme naplánováno poměrně dlouhou túru s převýšením téměř 4 000 m (2 000 metrů nahoru a 2 000 metrů dolů). V krásném počasí dorážíme v rychlém tempu na vrchol. Cítíme se silní. Dokonce celou cestu předbíháme velké množství turistů, což je pro nás velmi nezvyklý pocit. Ale o to příjemnější. Z vrcholu pak scházíme druhou stranou a napojujeme se na cestu, kterou jsme před lety už absolvovali. Je velké vedro a dochází nám voda. Cesta už začíná být dlouhá a síly pomalu dochází. Přes všechny naše zkušenosti uděláme stejnou chybu jako před lety a slézáme zbytečně příliš dolů, čímž si o nějakých 300 výškových metrů prodlužujeme celou trasu. To už nás dost bolí a už bychom chtěli být zpět u auta. Připadáme si jako na poušti. Už jsme dlouho nepili. Poslední asi hodinu chůze slyšíme hukot říčky a těšíme se, že se z ní napijeme. Ale říčka se stále neobjevuje. Dokonce si v jednu chvíli myslíme, že snad již blouzníme a žádná říčka tu není. Z posledních sil k říčce nakonec přeci jen dorážíme a s až dětskou radostí se začínáme celí polévat vodou. Vypijeme snad několik litrů vody, která v tu chvíli chutná lépe než Plzeňský Prazdroj. Po návratu k autu ještě k večeru přejíždíme do nedalekého kempu. Další den trávíme odpočinkem. Hrajeme badminton, pijeme pivo a hodně jíme. Hrajeme také karty, ve kterých se Martinovi až podezřele nedaří a prohrává asi 10 piv.
Další den ráno vyrážíme na náš další výstup. Naším cílem je jeden z nejtěžších a nejkrásnějších kopců v Julských Alpách, Škrlatica, která je jen asi o 100 metrů nižší než Triglav. Výprava začíná vyložené v dovolenkovém tempu, kdy vyrážíme až okolo 11 hodiny dopoledne. Dnes je bohužel vyloženě hnusné počasí. Celý den hustě prší a navíc se nám podaří na začátku udělat nepochopitelnou chybu při nástupu a trvá nám přes hodinu najít správnou cestu. Při prodírání se kosodřevinou ztrácíme cenné síly. Jsme celí promočení a to jsme stále na začátku. Dále už postupujeme po správné cestě, ale nejde se vůbec dobře. Déšť z nás vysává energii a po dalších asi 2 hodinách se schováváme pod převisem a přemýšlíme, že výstup ukončíme. Po delší diskusi se domlouváme, že jdeme skutečně dolů. Je to velmi bolestivé rozhodnutí. Už velmi dlouho se nám toto nestalo a jsme ze situace zdrceni. Nastupujeme na cestu, ale v tu chvíli nastává něco nepochopitelného. Nevím, kdo z nás je iniciátorem, ale mám pocit, že tak nějak oba najednou se bez řečí vydáváme po cestě vzhůru, místo abychom šli dolů. V tu chvíli jsme naprosto sladěni. Není potřeba slov. Prostě jdeme nahoru! Na závěr výstupu nás čeká ještě poměrně nepříjemná skála, která klouže a navíc přichází bouřka a my poskakujeme po skále
mezi blesky jako smyslu zbavení. Dosahujeme zaslouženého vrcholu a pak už rychle dolů. Až za tmy docházíme zpět k autu a trochu litujeme chybějících hodin díky pozdnímu nástupu. Za tmy přejíždíme do kempu blízko jezera Bled. Další den je opět odpočinkový. Počasí se zlepšuje, opět se objevuje slunéčko a my se koupeme v říčce a ležíme pod stromy.
Pátý den ráno přejíždíme k Bohinjskému jezeru a vydáváme se na starou známou cestu k sedmerým triglavským jezerům. Opět nastupujeme na cestu až okolo 11 hodiny, což budeme později opět litovat. Plánujeme, že tentokrát najdeme cestu, kterou jsme před lety nenašli a obejdeme vrcholky do kola, abychom se pak opět napojili na stejnou cestu dolů. Cestou se Martin koupe v jednom z horských jezírek, které je značně studené a Martina v jednu chvíli chytají křeče a vypadá to, že pro něho budu skákat, což nakonec naštěstí není potřeba. Zdárně dojdeme až k samotným vrcholkům, ale zde nepochopitelně opět ztrácíme cestu. Několik hodin se snažíme najít cestu do druhého údolí, kterým bychom obešli vrcholky zleva. Nakonec se dostáváme do nepříjemné situace, kdy scházíme jeden z vrcholků po suťovišti dolů. Kamínky nám podjíždí pod nohami a nakonec jsme rádi, že se z této šlamastiky dostáváme zpět na normální cestu. Nakonec najdeme turistickou stezku, po které se vracíme zpět, jak jsme přišli. To už je velmi pozdě odpoledne a je potřeba přidat. Cestou dolů padá tma a my se snažíme co nejrychleji dostat zpět do údolů. Doslova běžíme ve tmě a přeskakujeme všudypřítomné kořeny. V jednu chvíli Martin přehlédne větev, která visí nad cestou, a po nárazu do hlavy je sražen na zadnici. Chvíli je trochu otřesený, ale není čas ztrácet čas a tak běžíme dál. Až pozdě večer dobíháme zpět k autu a přejíždíme do kempu u Bohinjského jezera. Další den dopoledne si ještě lížeme rány, odpočíváme na sluníčku a koupeme se v jezeru. Po obědě pak již odjíždíme zpět domů.