Ortler

Ortler (3905 m n. m.) 4. – 8. 8. 2012

Z našich výstupů na vrcholy, kterým zbývá jen něco málo do čtyř tisíc metrů, nemůžu vynechat tento nádherně exponovaný, vedoucí členitým hřebenem Hintergrat o obtížnosti UIAA IV. Původní inspirace přišla od Kamzíka, který tu byl před několika lety, ovšem výstupem normálkou. Při červencové aklimatizaci na Großvenedigeru, kdy jsme na kopci byli dva dny úplně sami v dešti, sněžení a mlze, jsme si v bílé tmě užili příhodu zvanou sněžná slepota. V husté mlze a vánici jsme sluneční brýle používali jen minimálně a to se nám vymstilo na spálené sítnici našich očí. U mě se jednalo o mírnější formu, protože jsem měl oči kryty aspoň částečně dioptrickými brýlemi, ale Radek při zpáteční cestě trpěl neskutečně. Vypadá to, že nováčkovským chybám se někdy nedá vyhnout.

Vyjíždíme tentokrát z Prahy již v 5 hodin ráno směr Jižní Tyrolsko, provincie Bolzano. Předpověď počasí opět není nijak slavná, ale co s tím naděláme, termín musíme vzhledem rodinným dovoleným a ostatním povinnostem plánovat vždy s několikaměsíčním předstihem a nějaký větřík s deštíkem či sněhovou vločkou nás přece nemůže rozhodit. Horší než na GV to snad už být nemůže. Náladu si během cesty udržujeme osvědčenými songy a dlouhými rozhovory o všem možném. Musím říct, že Ráďu občas využívám trochu jako zpovědnici a během našich cest možná někdy mluvím víc, než je zdrávo. Ale mám v jeho přítomnosti určitý pocit sounáležitosti, který vyplývá nejen ze vzájemné a věřím i oboustranné důvěry vypěstované desítkami situací, kdy jsme byli společně vystaveni tváří v tvář riziku na rozhraní života a smrti, ale i jeho náturou tolik podobnou mé Janě. Totiž jeho vnitřním klidem, rozvahou a trpělivostí. V životě jsem opravdu vyhrál hlavní cenu tím, že jsem si vzal svoji úžasnou ženu za manželku, protože jsem zároveň s ní dostal i švagra, skvělého parťáka. V Suldenu (1900 m n. m.) jsme kolem třetí hodiny, balíme věci a vyrážíme hned směrem Hintergrathütte (2661 m n. m.), kde jsme v sedm hodin, akorát na večeři. Masňácky jsme si totiž objednali polopenzi. Ta sice stojí 45 €, ale za to po předkrmu, salátu a velké porci jídla následuje ještě štrúdl. Dá zabrat to do sebe natlačit. Pivko za 4 €, ale jen 0,4 l. Chata je poloprázdná, zjevně většina turistů lépe vyhodnotila předpověď počasí a pohled na těžké, olověné mraky, které se válí po okolních úbočích mohutné horské hradby, jakoby jim dával za pravdu. Pojďme si ale užívat přítomnosti a zapomeňme na zítřek, ono to nějak dopadne. V chatě jsou pro nás připraveny v útulném pokojíčku krásné palandy a pokrývky s čistým povlečením, vše je provoněné novotou. Ráno vstáváme v půl čtvrté, v klidu snídáme a za necelou hodinu vyrážíme za svitu čelovek několik minut po jediné skupině před námi. Je tmavá, chladná noc bez hvězd, čelovky osvětlují nepřehledné suťoviště a levou spodní část hřebene, podél kterého postupujeme. Stezka se ztrácí v rozbitém terénu a tak po chvíli musíme důvěřovat již jen světlům našich předchůdců, která před námi probleskují jako bludičky. A téměř dostávají svému jménu, když po asi hodině výstupu zjišťujeme, že naši prvolezci opravdu šlápli na bludný kořen, přešli odbočku vpravo do kuloáru a skončili v bezvýchodné pozici na strmé skále, kde je zahlédneme bezradně zavěšené v nadcházejícím záblesku svítání. Obracíme se zpět a opravdu, Radek nachází prvního mužika, který vyznačuje cestu vzhůru štěrkem a kamenolomem. Zhruba ve výšce 2900 m n. m. přicházíme ke sněhovému poli, kde již nasazujeme mačky. Dohání nás skupinka, která předtím zakufrovala před námi, prohodíme s nimi pár slov a dále jdou již před námi. Nasazuji totiž své pověstné „zahřívací“ tempo, které mi vyneslo přezdívku Fofrník. Postupně se vyjasňuje, údolím se stále ale převalují mraky a okolní vrcholky jsou jimi zcela zakryty. Chůze po strmém firnovém svahu je pěkně namáhavá, výškové metry přibývají jen velmi pomalu. Stoupáme až k horní části pole k malému kuloáru. Přes skály a firnové žlaby vylezeme pod další firnové pole, nad kterým se zvedá další, o něco náročnější skalní práh nazývaný Oberes Knott, který se leze po levé straně. Po jeho vystoupení se dostáváme před jehlu Signalkopf (3725 m n. m.), padesátimetrový skalní útvar, který připomíná vztyčený ukazovák obrovské ruky, vynořující se z mlhy. Teprve zde se dostáváme na vlastní JV hřeben. Lezení zde začíná být zajímavější, některá místa pokrytá umrzlým popraškem sněhu jsou za II až III st. UIAA. Krátce slaňujeme a traverzem překonáváme vodorovnou polici, po níž podejdeme věž a po skalním hřebínku sestoupíme do zářezu, kde na nás čeká nejtěžší místo výstupu, asi čtyřmetrový komín se spárou (IV st. UIAA). Chyty jsou mnoha návštěvníky uhlazené a pokryté ledovým povlakem, takže výstup je opravdu obtížný a zvládáme jej až na třetí pokus, kdy shodíme těžké batohy. Lezu první a batohy vytáhnu po laně, pak leze i Ráďa. Za touto pasáží následuje již lehčí skalní úsek II. st. vedoucí přes úžasně vzdušný, ostrý hřebínek s kamenným zubem, jakoby rozpolceným gigantickým zubařským nástrojem, zakončený firnovým, exponovaným, asi 60 m polem, kde nás čeká nádherné lezení strmým svahem o sklonu 45°, hlubokým sněhem po okraji hřebene pokrytého převějemi. Následně svah pokračuje krátce skalní částí (II-III), kterou od závěrečného podobného skalního bloku odděluje kratší 40 m firnový hřeben. Odsud už zahlédneme vrcholový kříž a také k němu po několika desítkách minut vystoupáme závěrečnou pasáží vedoucí rozbitou skálou a sněhem. Následuje krátký rituál v podobě bouřlivého objetí a plácání do ramen i navzájem rukama v rukavicích. Vidím, jak Radkovi radostí jiskří oči v obličeji zpola zakrytém čepicí a límcem bundy. Ale ještě není konec, také cesta dolů normálkou je obtížná, sestává z dlouhých svahů firnových polí střídaných strmými pasážemi, které slaňujeme. Po několika hodinách, kdy rozervanými mraky prosvítalo slunce, se blíží opět šedivá mračna a začíná sněžit. Vidíme, že to dolů již dnes nestihneme a rozhodujeme se přenocovat v bivaku Lombardi (3318 m n.m.). Je to plechová bouda přichycená na kraji skalnatého ostrohu nad několikasetmetrovou hlubinou ocelovými lany. Uvnitř jsou po stranách instalovány kovové konstrukce s palandami a několika dekami a uprostřed nízký stoleček. Po krátké večeři usínáme pod několika vrstvami dek neklidným spánkem, ze kterého nás občas vytrhuje divoký vichr snažící se naší maringotku, která sténá a praští v nýtovaných spojích, svrhnout do hlubiny. Ráno pokračujeme přes chatu Payerhütte (3029 m n. m.) na Tabaretta Hütte (2556 m n. m.), kde si na prosluněné terase spolu s několika desítkami návštěvníků dopřáváme několik pivek. Potom ještě neskutečně dlouhá cesta po vrstevnici k lanovce, dolů do Suldenu, k autu na parkovišti a…domů, k teplé sprše, normálnímu jídlu, do normální postele, hřejivé náruči manželky..hmm..a tak dál..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.