Hoher Nock

Lokalita: Hoher Nock (1 963 m n. m.) je nejvyšší hora Hornorakouského předhůří. Nachází se na území okresu Kirchdorf an der Krems v rakouské spolkové zemi Horní Rakousy. Leží asi 6 km severně od města Windischgarsten v Národním parku Vápencové Alpy (National Park Kalkalpen). Výchozí bod: Hopfing (500 mnm), Feichtauhütte (1 360 mnm) Vzdálenost z Prahy: 320 km, 4 hod Termín: červen 2018

Po návratu ze Šumavy již začínáme opět plánovat naši jarní výpravu. Jako nejvhodnější se jeví královna Lechtálských Alp, třítisícovka Parseirspitze. Jedná se o vrchol, kam před lety lezl Martin pouze se svým kolegou z práce, nicméně vrcholu kvůli nepříznivým podmínkám nedosáhli. Bohužel na konci května, kdy vyrážíme s Martinem a Lukášem na krásný výjezd na single trek do Nového Města pod Smrkem, se mi podaří nešikovně spadnout z kola a vyhodit si rameno. Rameno mám asi hodinu vykloubené, než se podaří záchranářům vrátit mi ho zpět a tak je mi už v tu chvíli jasné, že naše jarní výprava na hory je ohrožená. Přestože se mi rameno léčí až závratnou rychlostí, zhruba týden před plánovaným termínem jarní výpravy je jasné, že na Parseirspitze to nepůjde. Nejsem ve formě, že bych mohl šplhat po skalách a tak přemýšlíme o alternativách. Nakonec jsem to poměrně netradičně já, kdo přichází s nápadem na jednodušší výpravu. V zásadě nacházím první vyšší kopec za hranicemi České Republiky s Rakouskem. Jedná se o vrchol, který má jen těsně pod 2 000 mnm, ale vzhledem k převýšení od parkoviště 1 500 m se nejedná o úplně jednoduchou procházku. Důležité je ale, že se jedná o čistý „choďák“ s absencí jakéhokoliv skalního lezení, což bych měl zvládnout. Před odjezdem se pokouším kontaktovat správce chaty, abych udělal rezervaci, nicméně se asi nejedná o milovníka mobilních telefonů a tak nejsem úspěšný. Pokouším se ještě udělat rezervaci emailem, na který sice dostávám odpověď, ale ta je v duchu, že mám kontaktovat správce na příslušném čísle, takže jsem opět ve slepé uličce. Vzhledem k předpovědi počasí, kdy mají být celý víkend přeháňky a navíc poměrně chladno, předpokládáme, že budeme na horách úplně sami a tak rezervace nebude úplně potřeba. Později se ukáže, že naše úvaha má přeci jenom háček. Vzhledem k tomu, že národní park Kalkalpen je vzdálen jen okolo 4 hodin z Prahy, tak vyjíždíme až v sobotu o půl šesté ráno. Navigace nám bohužel nenachází cíl naší cesty Hopfing, a tak lehkovážně zadáváme do navigace blízký Gmunden s tím, že v této části Rakousko to známe jako své boty a tu cestu pak nějak najdeme. S odstupem času hodnotím tuto rychlou úvahu jako značně ledabylou, až lajdáckou. Cesta probíhá ze začátku v pohodě až těsně před Gmunden, kde se setkáváme se skupinkou traktoristů (nezaměňovat s teroristy), kteří jedou zřejmě na nějaký sraz historických traktorů. Zpočátku pokládáme předjíždění těchto traktorů za jakési zpestření naší cesty, nicméně když už předjíždíme 150 traktor, tak již trousíme občasné nadávky. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že jsme si zajeli asi 50 km a již poněkolikáté jsme minuli odbočku, tak nám všudypřítomnost traktoristů již značně pije krev a přemýšlíme, že bychom se pokusili aspoň některé z nich vytlačit ze silnice. Několikrát máme dokonce pocit, že některé traktoristy míjíme již poněkolikáté a přemýšlíme, zda nejezdíme v kruhu. Po dalších peripetiích na cestě nakonec přeci jenom dorážíme do cíle do obce Hopfing a to s asi hodinovým zpožděním proti plánu. Na občasné bloudění jsme sice zvyklí, ale v tomto případě musíme jednoznačně konstatovat, že i na nás toho bylo dost. Hned nás napadají úvahy, že to celé asi mělo nějaký hlubší smysl a začínáme se zabývat tím jaký. Autem dojíždíme až úplně na konec cesty, která je zakončená závorou u vjezdu do vojenského prostoru. Auto necháváme na parkovišťátku s nápisem, že auto zde necháváme na vlastní nebezpečí. Vedle závory jsou cedule s varováním, že ve vojenském prostoru probíhá občasná střelba a tak máme prý být opatrní. Dobrá rada nad zlato! Naštěstí se zde nachází také jakýsi rozpis časů, kdy se dá poměrně bezpečně vojenský prostor projít a kdy naopak probíhá střelba. Máme štěstí, protože o víkendu mají vojáci zřejmě volno a tak obcházíme závoru a jdeme vstříc dalším zážitkům. Při průchodu vojenským prostorem se kocháme pěkným zázemím, které si zde vojáci vybudovali, a neubráníme se myšlenkám, že si na své hry na vojáčky našli opravdu moc pěkné místo. Celý areál je dokola obklopen strmými skalami a tak zde vzniká jakýsi přírodní amfiteátr, téměř srovnatelný s největším přírodním amfiteátrem na Hochgollingu. Cesta začíná ve výšce cca 500 mnm. Nejprve jdeme pár kilometrů po rovině a pak se, stále ještě ve vojenském prostoru začíná mírně zvedat. Jdeme však po široké upravené silnici, takže pohoda. Ve výšce asi 700 mnm docházíme k závoře, která ukončuje vojenský prostor, a dále již pokračujeme trochu strměji po lesní pěšince. Jdeme úplně sami. Cestou dokonce sbíráme houby na večerní polévku. Toto je jeden z mnoha nevšedních zážitků, kterými se tato výprava jen hemží. Ve výšce asi 1300 mnm docházíme na rozlehlou louku, po které se asi po další půlhodině dostáváme k chatě Feichtauhütte. Před chatou se prohánějí krávy a zběsile zvoní velkými zvony, zavěšenými na krku. Zprvu velmi melodický zvuk zvonů nás po nějaké době začíná trochu unavovat a napadá nás úvaha, zda dokonce nelze tyto zvony označit za týrání zvířat. Představa, že mi při každém sebemenším pohybu začne burácet zvon u ucha, nezní úplně dobře. Na chvíli si sedáme k chatě, kde bychom měli dnes přespat, a zjišťujeme, že je chata zavřená. Po pár sprostých nadávkách popocházíme k další chatě, která se nachází v tomto krásném údolíčku, a je vzdálená jen asi 150 m od té první. Z chaty na nás vykukuje stařenka, která po několika gestikulacích vychází ven a zjišťuje, cože se nám to stalo tak hrozného, že koukáme, jako by nám nadloubali. Lámanou němčinou líčíme stařence naši nelehkou situaci se zamčenou chatou a snažíme se v ní vzbudit soucit. Martinovi se podaří až profesionálně nahrát pohled smutného psíka a po pár větách, doprovázených občasným heknutím, nám stařenka nabízí možnost přespání v její chatě. Jen mě trochu znepokojují stařenčiny šibalské oči a přemýšlím, cože na nás stařenka asi chystá. Nakonec se domlouváme, že uvidíme večer, jestli přeci jenom nepřijde správce otevřít naši chatu a pokud ne, tak bychom využili stařenčiny pohostinnosti. Po lehkém obědě z vlastních zásob a odložení nepotřebných věci u chaty, již vyrážíme na vrchol Hoher Nock. Od chaty nás čeká převýšení ještě nějakých 700 m. Ze začátku se jde ještě lesem a pak již přecházíme přes suťový žlab a dále přes kombinaci skály a sutě strmě nahoru. Je zde pár ostřejších pasáží, ale pro nás nic až tak náročného. Martin trochu funí, ale po pár hodinách již stojíme u vrcholového kříže. Fouká docela silný vítr a teplota na vrcholu se pohybuje okolo bodu mrazu. Martin ještě nalepí samolepku s českou vlajkou na vrcholový kříž, která, jak doufáme, přispěje k osvětě místních pacholků a přesvědčí je navrátit nám, Čechům, tento kousek krásné přírody. Pak se již vydáváme na cestu zpět. Zhruba v polovině zpáteční cesty začíná trochu pršet a to zrovna ve chvíli, kdy nám úzkou cestičku zatarasí stádo krav. Martin je pohání klackem, ale stejně trvá asi 20 minut, než krávy doženeme na větší prostranství a tak je dokážeme předejít. Po další půlhodince již docházíme, za stálého slabého deště, k chatě Feichtauhütte a trochu trneme, zda bude otevřená. V jednu chvíli se zdá, že je chata zavřená a tak nás opět napadají myšlenku na onu stařenku. Já si dokonce zahrávám s myšlenkou, že bychom v případě zavřené chaty slezli až dolů na parkoviště. Martin se nebojácně přiklání k noclehu u stařenky, až ve mně lehce vzbuzuje obavy o čistotě jeho záměrů. Naštěstí se nakonec ukáže, že je chata otevřená. U dveří nás už vítá skupinka malých dětí, které jsou velmi vstřícné a okamžitě se představují a pouštějí se s námi do vřelé debaty. To už se s námi seznamují také jejich rodiče. Až později se dozvídáme, že se nejedná o správce chaty, ale o skupinku 4 dospělých a 6 dětí, kteří se se správcem domluvili a vzali si od něho klíč v údolí. To jsme měli zase jednou štěstí. Jelikož se k nám štěstí klonilo již celý den, jednoznačně jsme dospěli k závěru, že toto je naše odměna na úvodní strasti při cestě autem. Chata je navíc už krásně vyhřátá, na kamnech se vaří voda a tak si můžeme rovnou udělat tradiční nudlovou polévku a dát si zasloužené pivko. Pak již usedáme ke kartám, které hrajeme asi do půl jedenácté. Pak už nás čeká klasický matrazenlager v patře, kde je místo pro asi 40 lidí. Ráno nikam moc nespěcháme a vstáváme až okolo 9 hodiny. Před 10 hodinou jsme již na cestě na kratší túru ke dvěma horským jezírkům. Jedná se o asi 2 hodinovou túru, která je ale naprosto úchvatná. Procházíme divokou přírodou plnou kapradin a divně tvarovaných stromů. Všude božský klid a mír. U jezírka se na chvíli sedneme a kocháme se. Pak již nás čeká několikahodinová cesta zpět do údolí. U auta si ještě uvaříme oběd, pak krátká opalovačka na kamenu a okolo 16 hodiny již vyrážíme zpět do Prahy, kam okolo 19 hodiny dorážíme. Jednalo se o trochu lehčí výpravu, ale zažili jsme celou řadu nových, nevšedních zážitků. Národní park Kalkalpen je skutečně krásný a vzhledem k přijatelné vzdálenosti od Prahy ho řadíme na seznam míst, kam bychom se ještě mohli někdy v budoucnu vrátit. Jednou z variant je dokonce i zimní výprava se stavbou iglú u horského jezírka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *