Großglockner II.

Großglockner, 3798 m.n.m., 25. – 28.7.2008

Rok 2008 má být z pohledu plánovaných výstupů zatím tím nejskvělejším, co jsme dosud s Radkem dokázali. Myšlenky, které krystalizovaly předchozích 10 let, začaly v průběhu roku nabývat stálého tvaru, až dosáhly úrovně zatím pomyslného maxima: Matterhorn! Letos ho dáme, tak zní naše definitivní rozhodnutí. Dáváme si jedinou podmínku; jako rozcvičku podniknout pokud možno srovnatelnou akci, která by nám, nebo alespoň mně, dodala poslední zbytek odhodlání. Po zhodnocení několika možností jednoznačně vítězí varianta Großglockner, výstup hranou Stüdlgrat. Rozhodujícím momentem pro naši volbu je také skutečnost, že Großglockner pro nás není žádná novinka. Byli jsme tu již dvakrát; poprvé na se zájezdem Adventury v r. 2002, kdy jsme kvůli počasí skončili při výstupu normálkou na chatě Erzherzog-Johann-Hütte v mlze a prudkém větru. Podruhé v r. 2003, tehdy ve třech ještě s Kamzíkem jsme dosáhli po menším bloudění v naprosté mlze, dešti a posléze i sněhové vánici chaty Stüdlhütte. Po noční bouři s vichřicí, která hrozila shodit celý winterraum, kdy jsme byli přesvědčeni, že se opět vrátíme s prázdnou, se druhý den ráno jako zázrakem vyčasilo natolik, že jsme nakonec vrcholu dosáhli pod úplně azurovým nebem. Ovšem pouze dva, Radek zůstal kvůli viróze na chatě. Od té doby je pro něj Großglockner velkou výzvou a tak právě on má nyní dvojnásobnou motivaci, aby zkouška na Matterhorn dopadla úspěšně. Vyjíždíme tedy přes Dolní Dvořiště po dálnici ze Salcburku k jihu, sjezdem na Bischofshofen a údolím Salzachu do Zell am See. A nebyli bychom to my, kdybychom zde místo pokračování dále na Mittersill, z nějakého nepochopitelného důvodu neodbočili před Zell am See doleva a celý horský masív tak přes Großkirchheim a Lienz objeli zleva po pověstné Hochalpenstrasse! Cesta nabízí ve dne neuvěřitelné pohledy, které nám však zůstávají ve tmě skryty. Zato si naplno užíváme strmá stoupání a klesání nekonečnými serpentinami. Místo toho, abychom dorazili na parkoviště před chatou Neues Lucknerhaus o půlnoci, „získali“ jsme dvě hodiny a v rychle postaveném stanu tak usínáme po třetí hodině ranní. Zvláštní, že tento „blouznící efekt“ zažíváme na začátku každé výpravy, ale snad si tím způsobem jen vybíráme daň za pozdější úspěšné překonávání podstatně výraznějších obtíží. Ráno vstáváme okolo 8 hodiny za poměrně hezkého počasí, kdy modré nebe pouze sem tam kazí nějaký ten mráček. Na parkoviště, ze kterého je úžasný výhled na Großglockner, zleva lemovaný ostrým hřebínkem Stüdlgrat, se okolo 9 hodiny začínají sjíždět první návštěvníci hor a tak se, dobře najedeni, vydáváme na cestu nahoru. Nemáme před sebou žádný extrémně technicky či časově náročný výstup, takže jdeme poměrně rozvážně a zvesela. Cílem prvního dne je chata Stüdlhütte, která leží ve výšce cca 2 800 m.n.m, takže máme před sebou nějakých 900 metrů převýšení. Metry nám ubíhají rychle pod nohama a za stále pěkného počasí dorážíme již okolo poledne na chatu, kde se ubytováváme a dáváme si něco k snědku. Následuje zasloužený odpočinek a vychutnávání výhledů od chaty na okolní kopce. Okolo 17 hodiny se rozhodujeme projít si první úsek výstupu, abychom další den, kdy budeme vyrážet ještě za tmy, neměli problém s nalezením optimální trasy. Od chaty Stüdlhütte vystupujeme mnoha serpentinami do sedla Schere ve výšce 3.017 m.n.m. a na ledovec Teischnitzkees. Po okraji ledovce pod hřebenem Luisengrat vystupujeme až do sedla Luisenscharte, 3.175 m n.m. Tento úsek trasy je poměrně jednoduchý a dá se bez problémů zvládnout za cca 1,5 hod. Před setměním se spokojeně vracíme zpět na chatu s přesvědčením, že ráno nemůžeme bloudit. V neděli vyrážíme okolo 5 hodiny ráno a za ranního mrazu v poklidu přecházíme zmrzlý povrch ledovce až k sedlu Luisenscharte. Při nástupu na Stüdlgrat se však nevyhneme obvyklým problémům s orientací ve spodních partiích výstupu. Zbytečně nastupujeme příliš brzy na skálu místo toho, abychom ji ještě několik set metrů obešli zleva, čímž ztrácíme minimálně půl hodiny v poměrně nepříjemném terénu. Dále se však již napojujeme na standardní cestu. Výstup je na úrovni I. – II. st. UIAA a bez větších technických obtíží dorážíme okolo 10 hodiny na místo zvané Snídaně (Frühstückplatz – 3550 m n.m.). V tuto chvíli máme za sebou nějakých 750 výškových metrů. Cítíme se dobře, i když nás lehce znervózňuje cedule s následujícím textem v němčině: „Pokud vám trvalo více než 3 hodiny, abyste se dostali ze Stüdlhütte sem, otočte to! Závisí na tom váš život. Od tohoto bodu očekávejte velké nesnáze!“ Nám to sem trvalo 5 hodin.

Dále výstup popisuje Radek: Odradit se samozřejmě nenecháváme. Cedule je určitě určena zelenáčům a autor nemohl být detailně seznámen s naší taktikou výstupů, tj. pomalými starty, ale o to drtivějšími finiši! Od tohoto místa se terén skutečně stává poněkud obtížnější, většinou II. – III. st. UIAA. Orientačně není výstup hřebenem příliš náročný a v případě drobných náznaků ztráty orientace lze vždy poměrně snadno vyhledat všudypřítomné jistící body, které opět navádí na optimální trasu. Všude kde je to potřeba je skála opatřena fixními lany, ocelovými tyčemi nebo typickými kruhy ve skále. Přesto je výstup fyzicky poměrně náročný, což je v našem případě umocněno skutečností, že se při tomto výstupu v podstatě poprvé blíže seznamujeme s jištěním na skále, kdy nám hodně sil ubírá zejména neustálé dobírání lana skrz osmu. Martin dokonce tento výstup odnáší zánětem šlach na obou zápěstích… Pouze na několika málo místech se dostáváme do trochu složitějších situací s jištěním, kdy jsme nuceni komunikovat „naslepo“ na delší úseky, cloněni skálou. Dostáváme se tak i do situace, kdy nejsme na krátkou dobu na skále jištěni vůbec. V každém případě jsou toto naprosto ojedinělé případy a většinou je naše jištění velmi dobré, někdy možná až příliš, což samozřejmě velmi zpomaluje celý výstup. Počasí během celého výstupu není příliš povzbudivé. Výstup je doprovázen mlhami a neustálým mrholením. Většinou hřebenovým úsekem (II. UIAA) se dostáváme až na plotny zvané Kleine Platte. Z tohoto místa se stále po hřebenu a po úzké římse dostáváme až pod klíčové místo celé cesty, které je pojmenováno Platte (obtížnost IV-. st. UIAA – v kruhu smyčky). Nad tímto místem je výstup vpravo od hřebenu zajištěn fixním ocelovým lanem. Asi po 50 m následuje návrat na hřeben. A po hřebenu končí asi po 60 m výstup jednoduchým terénem (obtížnost I. – II. st. UIAA) přímo u vrcholového kříže Großglockneru.

Dokončuje Martin: Nahoře jsme poměrně pozdě, je už 16:00 hod pryč. Zato jsme tu úplně sami, slunce se snaží prosvítit cáry mlžných mraků, chvílemi sněží. Vzpomínám na extatický zážitek před 5 lety, kdy jsem si tu s Kamzíkem poprvé sáhl na významný vrchol. Tentokrát je to něco jiného, převládá pocit z technicky dobře vykonané generálky před ještě větším výkonem, ambiciózní výzvou, Matterhornem. S Radkem si vzájemně plácneme rukama a s úsměvem se obejmeme. Je to náš již tradiční rituál, který vždy opakujeme při významných výstupech i v následujících letech. Ale zatím není důvod k radosti, čeká nás sestup, který bude ještě perný. Po nezbytné svačině v podobě müsli tyčinek a paštiky s chlebem nastupujeme zpáteční cestu normálkou, hřebenem přes vzdušný Pallaviciniho žlab, sedlo Sattel na chatu Erzherzog-Johann-Hütte (3454 m n.m.) vystavěné v r. 1880 na skalní vyvýšenině s příznačným názvem Adlersruhe. Chata je zavřena, k dispozici je pouze winterraum, ale my pokračujeme prudkým skalnatým žlabem Burgwartscharte dolů na ledovec Ködnitzkees a odtud již rychlým traversem sněhovým polem na chatu Stüdlhütte. Přicházíme těsně před setměním úplně vyčerpáni, ale večer si dopřáváme pivko a na pokoji usínáme s vidinou akce s velkým „M“, která nás čeká za týden.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.