Großglockner I.

Lokalita: Großglockner (3798 m) je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a leží na hranici spolkových zemí Korutany a Tyrolsko.Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvoník“ (Großglockner). Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Vysoké Taury jsou nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří tak jakousi páteř Rakouských Alp. Hřeben s celkovou délkou 200 km nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Celá oblast je bohatě zaledněna. Nejvýznamnější vrcholy (skupina Glockner): Grossglockener (2798 m) Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m) Nejvýznamnější vrcholy (Vysoké Taury): Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m) Výchozí bod: Kals am Grossglockner, Lucknerhaus (1918 m), Stüdlhütte (2801 m) Vzdálenost z Prahy: 620 km, 7 hod Termín: září 2001

Prakticky hned po našem návratu z Julských Alp jsme začali s Martinem rozebírat nedostatky naší výpravy. I přes mnohá pozitiva a nádherně strávený týden v horách bylo nutné zhodnotit i věci, které jsme ne úplně zvládli. Hlavním problém byla jednoznačně nedostatečná výbava. Rozhodli jsme se tedy, že na další výpravu již budeme muset výrazně na výbavě zapracovat. Největší investicí byly určitě nové boty, ale jimi to v žádném případě neskončilo. Dále jsme si uvědomili, že v některých velmi důležitých aspektech vysokohorské turistiky máme značné mezery. Jelikož jsme chtěli zkusit i vyšší hory, bylo nezbytné naučit se používat mačky, cepín a lano. Rozhodli jsme se tedy, že pro nás může být užitečný výstup s profesionály. Vybrali jsme si nejznámější českou outdoorovou agenturu Adventura. Jako ideální se ukázal výstup na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3798 mnm). Jednalo se o čtyřdenní výlet, který sliboval i seznámení s používáním technického vybavení nutného pro pohyb po sněhu a jeho zapůjčení. Zájezd sice vůbec nebyl levný (při cestě na vlastní pěst bychom jistě stlačili cenu na polovinu), ale nějak jsme potřebovali nabýt znalosti a toto vypadalo jako skvělý způsob.

Sraz byl stanoven na pozdní odpoledne  ze stanice metra Pankrác, odkud odjíždějí všechny zájezdy pořádané cestovní agenturou Adventura. Jelo se přes noc, takže jsme se mohli v autobuse i trochu prospat. Brzy ráno jsme dorazili na místo, byla rozdána potřebná výstroj a vyrazili jsme nahoru. Šli jsme klasickou cestou přes Stüdlhütte (2802 mnm). Parkoviště se nacházelo ve výšce cca 1900 mnm, takže výstup na chatu představoval cca 900 výškových metrů. Cesta nebyla nijak zvlášť náročná a kolem oběda jsme byli na chatě. Odpoledne bylo naplánováno jako výukové a odpočinkové. Byli jsme seznámeni s některými zásadami pohybu v horách, zejména pak na sněhu. Speciální pozornost byla věnována pohybu na lavinových svazích. Mimo jiné jsme měli možnost, vyzkoušet si hledání člověka zasypaného lavinou (hledali jsme pochopitelně pouze zahrabanou vysílačku signálu).  Dále jsme nacvičovali pohyb s mačkami okořeněný nácvikem pádu a brždění cepínem. Musím uznat, že to bylo vcelku zajímavé. Zbytek odpoledne jsme pak s Martinem strávili stavbou iglú,

které se nám docela povedlo, a všichni z nás byli paf. Toto bylo naše vůbec první iglú a znalosti zde nabyté jsme mnohokrát uplatnili při našich zimních toulkách po Šumavě.

Druhý den byl stanoven jako výstupový. Vstávali jsme poměrně brzy, seskupili jsme se do jednotlivých družstev po pěti lidech a vyrazili jsme vstříc vrcholu. Ze začátku to šlo vcelku dobře, i když jsme měli v týmu jednu těžkou brzdu (staršího přitloustlého chlápka), kterého jsme vlastně celou cestu táhli na provaze za námi. Terén byl vcelku dobrý, ale začalo se zhoršovat počasí. Když jsme dorazili na Erzherzog Johan Hütte (3454 mnm), tak už nebylo téměř vidět na krok a silný vítr nám téměř nedovolil dýchat. Vítr s sebou navíc zvedal zmrzlý sníh, který nás bodal do obličeje jako jehličky. Cesta na vrchol v tomto počasí rozhodně nebyla možná. Vedoucí výpravy rozhodli, že se vrátíme zpět. Moc nás to netěšilo, ale museli jsme jít. Bylo rozhodnuto, že pokud se počasí příští den zlepší, zkusíme výstup ještě jednou. Odpoledne jsme strávili odpočinkem.

Ráno se počasí bohužel vůbec nezlepšilo a tak bylo rozhodnuto, že pokus o výstup nemá smysl a tak jsme se vydali na sestup k autobusu. V odpoledních hodinách jsme byli již na cestě zpět do Prahy.

Výstup se nám sice nezdařil, ale rozhodně jsme nabyli nové cenné zkušenosti. Taky jsme o několik stovek metrů zvýšili naše výškové maximum na necelých 3 500 mnm. Naučili jsme se používat mačky, cepín a lano. To byl koneckonců hlavní účel této cesty. Jako bonus jsme navíc získali několik nových „kamarádů“, se kterými jsme si vyměnili kontakty a domluvili se, že si tento výstup určitě další rok zopakujeme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.