Mönch (4107 m n. m.), 5. – 8. 8. 2011
Jméno Mnich má pro nás s Radkem zcela zvláštní zvuk. Zde jsme v roce 2004 definitivně po několika neúspěšných výpravách ukončili spolupráci s parťáky Mírou, Kamzíkem a Irenou. Výpravu do Bernských Alp tehdy provázela tehdy řada obtíží a nedorozumění, ke kterým se přidala i ohromná nadílka sněhu. Svoji roli sehrála i naše tehdejší nezkušenost, kvůli které jsme výstup přerušili v půlce hřebene a dále jsme se kvůli objektivním i subjektivním potížím nedostali. Možná je na místě poznamenat, byť s jistou dávkou hrdosti a možná i pýchy, že od té doby jsme s Radkem dokázali zdolat všechny vrcholy, na které jsme se vydali. A nebyly to vždy procházky pod modrou oblohou za optimálních podmínek. Tolik menší odbočka k nepříliš vydařené akci. O to víc ale nyní chceme dokázat, jak nás uplynulá léta posílila a jak jsme teď dobří(!) Proto vyjíždíme směrem Mnichov, Interlaken, Grindelwald i navzdory předpovědi počasí, která je na další dny prostě strašná. Celou cestu autem prší, ale to nám dobrou náladu nedokáže zkazit. Pouštíme si již tradičně Waldemara Matušku, kterému jsem na stará kolena přišel na chuť, a jeho písnička Mrholí se stává hitem. Také Árie měsíce je na pořadu dne, a tak zatímco pneumatiky sviští po zmoklém povrchu dálnice a stěrače se snaží odclonit tu vodní záplavu, vnitřek naší ponorky se otřásá sborovým trojhlasem: „Máám vodu ráád…a proto si…na její chlad…tu zvykááám“! Jedeme jako obvykle přes noc, spíme u silnice ve stanu, kousek od Grindelwaldu (1034 m n. m.) odkud ráno, po nezbytném přebalování a vyhodnocování nutného a méně nutného proviantu, vyrážíme směr Kleine Scheidegg (2061 m n. m.). Jde o legendární stanici zubačky a hotelu s terasou, odkud celé generace návštěvníků dalekohledy pozorují lezce snažící se prostoupit bájnou severní stěnou Eigeru (3970 m n. m.). Zatímco se údolím převalují těžké cáry mraků napitých vodou, my se za zvuků kraví zvonkohry brodíme po kolena alpskými loukami v domnění, že si tak zkrátíme cestu. Teprve až když nám nad hlavami přelétne vrtulník, aby se ujistil, jestli ti dva blázni náhodou nepotřebují pomoc, vracíme se raději na cestu a dále již postupujeme spořádaně vyznačenou trasou. Zatímco si Ráďa pod fousy mumlá cosi o nepoučitelných zabedněncích, musím konstatovat, že tentokrát můj nápad s geniální zkratkou neprošel. V Kleine Scheideggu si za drahé peníze kupujeme jízdenku a dále již pokračujeme vláčkem s davem multikulti turistů. Vláček vjíždí do nitra hor a přes stanice Eigerwand a Eismeer nakonec vyústí na Top of Europe, horní stanici lanovky Jungfraujoch (3454 m n. m.). Nezdržujeme se poflakováním v tomto moderním výdobytku civilizace a rovnou zamíříme k tunelu Sphinxstollen, který nás vyvrhuje přímo na vyrolbovanou, 2 km dlouhou stezku vedoucí na Mönchjochhütte (3650 m n. m.), která je nejvýše položenou chatou ve Švýcarsku. Vzpomínáme, jak jsme tu měli před sedmi lety roztržku s jejím správcem, když jsme přespávali v tunelu. Tehdy napadlo přes noc snad půl metru sněhu, a zatímco jsme se jím ráno brodili směrem na chatu, přihnal se zezdola na rolbě a seřval nás jak malé kluky, cože si to dovolujeme okrádat jeho zemi o poctivě vydělané franky ponocováním mimo placené chaty. Měl tehdy trochu pravdu, a tak i když jsme proti němu stáli čtyři chlapi se zaťatými pěstmi a skřípajícími zuby, přestáli jsme to všichni ve zdraví a nakonec na chatě dosáhli jakž takž příměří tím, že jsme na vlastní popud, vybaveni lopatami, vyhrabali chatu ze závějí. Švýcaři jsou zvláštní lidé a nikdy nepochopím jejich xenofobní a ziskuchtivou mentalitu. Jsou schopni pro frank udělat cokoli, člověka odhadují podle bonity, schopnosti přinést jim peníze. Pokud se jim v tomto směru nehodíte do krámu, jsou chladní a odměření. Jejich vzorec chování je určen poskytnutým obnosem. Ovšemže i v jiných zemích se s tímto přístupem můžete setkat, ale nikdy ne v horách, kde i v takzvaně zaostalých evropských státech platí úplně jiné principy založené na přátelství horalů, jejich pohostinnosti a sounáležitosti. Za všechny příhody, které jsme s nimi kdy měli, si nemohu odpustit alespoň jednu. Mladé ženě, připomínám, že Češce, se udělalo při snídani na chatě nevolno a její partner jí chtěl vzít zbytek snídaně, obložené chleby, s sebou na později. To se ovšem setkalo s nepochopitelným odporem obsluhy, která chtěla za tento „nadstandard“ vyúčtovat příplatek 10 franků! Přezíravost a povrchnost „švejcarů“ může být dána z velké míry nepochopením vzniklým z historicky dlouhodobé, geopolitické izolace a určitým pocitem méněcennosti tváří tvář národům s mnohem bohatší kulturou a historií. Přitom nebýt hor, které jsou u nich skutečně nejkrásnější v Evropě, nezavadili bychom o ně nejspíš ani pohledem. Ploužíme se nyní po stezce směrem k chatě, rychlé překonání 1500 výškových metrů zubačkou je znát, každých padesát kroků musíme zastavovat a vydýchávat. Na chatu, usazenou na jihovýchodním úpatí Mönchu, dorazíme v odpoledních hodinách, a tak už se jen ubytujeme a z našich zásob připravujeme na terase skrovnou večeři. Další důvod, proč se na nás dívají Švýcaři svrchu, ale ne každý má na to, peníze nebo žaludek, aby si koupil na chatě byť třeba jen láhev obyčejné vody za 5 franků. Druhý den ráno je počasí pořád stejné, venku chvílemi chumelí a vane silný nárazový vítr. Jdeme se dopoledne podívat na nástupní místo kousek od paty skalní ostruhy, bloumáme a bezcílně klábosíme na široké „dálnici“, rolbou upraveném povrchu, zkoumáme hloubku a kvalitu vrstev napadaného sněhu a snažíme se proniknout zrakem vzhůru přes chuchvalce valících se mračen. Pár chvil nato zase sedíme v jídelně na chatě s několika podobnými zoufalci, kteří tu s námi zůstávají v bláhové víře, že se počasí změní. Mastíme do omrzení karty. Náhle vidím v okně za Radkem, že se šedivé přítmí venku trochu prosvěcuje. Přiskočíme k oknu a skutečně, obloha se mění a mezi rozedranými mraky chvilkami dokonce probleskuje slunce. Podíváme se s Ráďou beze slova jeden druhému do očí; teď, nebo nikdy. Bleskově házíme do batohů základní vybavení, lano, mačky, smyce, expresky a vyrážíme na svah. Počasí zatím drží, ale to se může každou chvíli změnit. Musíme to rychle vyběhnout, ostatně je to necelých 500 výškových metrů. Přes ostruhu pokračujeme podél JV vodorovného hřebene, překrytého navátými převějemi až k prudšímu kousku skalního okraje. Vítr tu zesiluje a vrhá nám do tváří mraky zmrzlého sněhu. Při pohledu dolů za sebou nevidíme žádné následovníky, pouze na „dálnici“ se shlukuje pár černých teček a zřejmě pozorují náš výstup. Lezeme okrajem hřebene brodíce se hlubokým sněhem až pod částečně rozbitý skalní schod, který dále pokračuje nahoru do bílé mlhy prudší sněhovou pasáží. Potkáváme zde dva turisty, francouzského vůdce se svým klientem. Stojí oba nerozhodně na úpatí výšvihu a radí se co dál. Nakonec nám přejí hodně štěstí a obrací to dolů. Vůdce nám ještě radí, abychom byli „velmi ostražití“ na vrcholovém hřebeni, který může být pokrytý převějemi. Překonáváme skalní stupeň, který vede na předvrchol a dále pokračuje doleva odbočující větví hřebene vystupujícího ze SV. Po vstupu do mraků začíná opět sněžit a sněhové vločky víří v prudkém reji. Při pohledu na vzdušnou pasáž úzkého hřebene, vyvátého do jako břitva ostrého okraje, zaváhám a ohlédnu se na Radka. V řevu větru musíme dát hlavy blízko k sobě, abychom se slyšeli. „To dáme, chceš, abych šel první?“, spíš odezírám z jeho rtů, než abych rozuměl hlasu. „To je v pohodě, jdu“, obracím se kupředu a postupuji s maximální opatrností po levé, jižní straně hřebínku, úzkostlivě se vyhýbaje převějím. Vždy zapíchnout cepín do hlubokého sněhu, dvakrát zakopnout špičky maček a znovu, vytáhnout cepín, zajistit a tak stále dál. Mechanické pohyby uklidňují nervy napjaté k prasknutí, strach vybičovává tělo ke stoprocentnímu výkonu. Díky milosrdné bílé tmě nevidíme hlubinu pod námi, na jejímž úpatí, jak víme, zeje obrovská odtrhová trhlina. S Radkem se několikrát střídáme ve vedení, ostrá hrana jakoby neměla konce. Ale už je to tu, hrabeme se závějemi na malou plošinu, odkud již není kam dále stoupat. Jsme sami ve sněhové bouři na vrcholu Mnichu v Bernských Alpách!