Mont Blanc

Mont Blanc (4808 m.n.m.), 30.7. – 4.8. 2005

 

S Ráďou si chceme vylepšit chuť po loňském dobrodružství se záchrannou akcí na Großer Prielu. A je to jeho nápad, jak razantně řešit přetrvávající hořkou pachuť z této výpravy. Rozhodujeme se totiž pro perlu francouzsko-italského pomezí (abychom se nedotkli Italů, kteří si též dělají na horu nárok), nejvyšší horu Alp (pomineme-li kavkazský Elbrus se svými 5642 m n. m.). Jednou jsme na chatě ve Švýcarsku vyprávěli nějakému horolezci pocházejícímu z francouzsky hovořícího kantonu o našich výstupech a on jen kýval hlavou a nakonec se zeptal, cože to jako je, ten „montblank“? Po chvíli vysvětlování se mu tváří rozšířil shovívavý úsměv: “Ááá, you think mó bláé“?“ Žádné písmo nedokáže vystihnout libozvučnou melodičnost toho francouzského jména.

Vyjíždíme v sobotu v 9:30 z Prahy. Máme itinerář, vytištěnou trasu na Maporamě, pamětníci budou znát podobné aplikace z dob, kdy ještě nebyla běžně dostupná navigace. Projíždíme Rozvadov, Karlsruhe, Basilej, Bern, Martigny, ve 20:00 jsme v Chamonix a s přicházející tmou na parkovišti Granges des Foux ve vesnici Les Houches (1008 m.n.m.). Noc prožijeme v pohodě ve stanu a ráno nastupujeme v 8:00, opět s těžkou expediční bagáží, po turistické značce přes horní stanici zubačky zvanou le Nid ´d Aigle směrem na chatu Refuge du Gouter. První část cesty jdeme úplně sami pustým lesem s malým odpočinkem u lesní chatky Baraque Forestiere des Arandellys s krásnými „leteckými“ výhledy do údolí Chamonix. Kolem 12:00 hod začíná naplno svítit slunce, dorážíme k první stanici Tramway du Mont Blanc, kde teprve potkáváme prvního člověka. Stanici tvoří komplex železobetonových budov, místo je opuštěné a zanedbané, blízká ruina zastávky je přeměněna na WC. Dále stoupáme podél kolejí, na chvíli i spolu s dalšími třemi „šílenci“ s ohromnými batohy, kteří tyto dolní partie absolvují v sandálích. Po 14:00 hod dorážíme na le Nid ´d Aigle a poprvé máme možnost se seznámit s atmosférou Velké hory. Je neděle a na horní stanici lanovky se shromáždila asi stovka výletníků všech možných národností a věkových skupin. Po krátkém odpočinku vyrážíme dál strmým, kamenitým terénem za účastného pohledu několika desítek kamzíků ke kamenné salaši Baraque Forestiere des Rognes (2768 m.n.m.), kde dnes budeme nocovat spolu s pěti Francouzi a osmi Španěly. Je oblačné počasí, trávíme celé odpoledne hraním karet a ve 21:00 se soukáme do spacáků a jdeme spát.

Ráno je nádherně modrá obloha, po krátké snídani vyrážíme směrem Refuge du Gouter. Cestou procházíme kolem chaty Refuge de Tête Rousse a dostáváme se k místu, kde musíme přetraverzovat proslulý, asi 50 m široký suťový žlab mezi dvěma skalními hřebeny, kterým padá shora uvolněné kamení. Jako téměř jediní ze zástupu postupujících turistů nemáme helmu, proto velmi vážíme okamžik klidu a přebíháme po úzké římse nebezpečnou zónu za občasného pokřiku lezců shora: „Voalno piér!“, upozorňujícího na letící kámen. Lidí na stezce přibývá, stále jsme nuceni se s našimi obrovskými batohy uhýbat buď rychlejším jedincům, nebo vracejícím se skupinám. Cesta vede náročným stoupáním 700 m dlouhým kuloárem místy po ocelových lanech prudce vzhůru. Při výstupu si pomáháme zpěvem otřesné odrhovačky od skupiny Wolfgang Petry, kterou jsme slyšeli několikrát v rádiu při průjezdu Německem: „Ganz oder gar nicht, nichts nur ein bischen…“ Ten primitivní, ale neodbytný nápěv nás i přes nastalou bídu dokáže vždy rozesmát. Lehce vzdušný úsek obtížnosti nejvýše II. UIAA končí na skalnatém úbočí Aiguille du Gouter, na kterém je vystavěna chata Refuge du Gouter (3817 m n. m.). Otevírají se nádherné výhledy na mohutný masív Dôme du Gouter (4304 m n. m.), za kterým spíš tušíme, než vidíme občas se protrhávajícími mračny severozápadní část vrcholu Mont Blanku. Asi 100 m od chaty se na úpatí rozlehlého plata nachází stanové městečko, ke kterému Radek hned zamíří. Mám problém s dýcháním, chůzí, koordinací, vlastně se vším a tak se jen ztěžka hrabu za ním. Radkovi ale také není moc dobře, potýká se od včerejšího rána se suchým kašlem, který se ve výšce zhoršuje. Cepíny hloubíme ve sněhu záhrab a stavíme stan. Každou chvíli ale práci přerušujeme a musíme se vydýchat, účinky nedostatku kyslíku v řídkém vzduchu jsou opravdu znát, každý pohyb vyžaduje nezměrnou námahu. Potkáváme tu Čecha, průvodce výpravy snad 30 lidí. Pomáháme mu stavět stan, a protože mu prý skupina ještě nedorazila, musí se tam „skočit“ za nimi dolů podívat. To mu tedy nezávidíme. Radek staví stan s obrovskou vervou, ale nakonec se mu udělá tak špatně, že si jen zaleze dovnitř a padne na karimatku se spacákem. Mně je teď trochu líp a tak celý zbytek odpoledne pomalými pohyby buduji sněhový větrolam u stanu, pozoruji okolí a přitom neustále rozpouštím vodu k pití nebo vařím čaj do termosek. Žízeň máme oba neuhasitelnou. Později se jdeme ještě podívat do chaty přes několikametrový sněhový hřebínek, který nám při přechodu způsobuje nečekané dýchací problémy. Ve velké, příjemně vytopené jídelně je tu shromážděna pestrá směsice lidí všech možných národností. Většina je zde ubytována, ale jsou tu i obyvatelé asi tří desítek stanů z našeho městečka. Někteří se halasně baví, jiní jedí nebo popíjejí u dlouhých stolů, vidím i nehybné jedince s čelem opřeným o ruku položenou na stole. Neklamná známka problémů spojených s rychlou změnou nadmořské výšky. Později se dozvídáme, že skoro polovina Čechů z výpravy našeho známého to musela ještě tentýž den obrátit dolů kvůli výškové nemoci. Ale také kvůli předpovědi počasí to hodně lidí vzdává a vrací se zpět.

Když vyjdeme z chaty, vidíme, že se podmínky prudce mění, nebe se zatáhlo olověnými mraky a začíná hustě sněžit. Ležíme teď oba ve stanu a pokoušíme se usnout. Podaří se mi to až k půlnoci, kdy si vezmu acylpyrin.

Ráno se probudíme do husté mlhy a sněhové chumelenice. Odklízíme sníh ze stanu a brodíme se čerstvě napadanými závějemi k chatě. Hřebínek nám opět způsobuje problém; napadá nás, jak se sakra chceme dostat na vrchol, když už tady sípeme jako dva astmatici? Právě někdy v těchto okamžicích vzniká naše přezdívka „Duo Asthmatics“, kterou v následujících letech nosíme hrdě připnutou na batozích.

Na chatě nyní bilancujeme naši nezáviděníhodnou situaci; podle chataře je předpověď na další dny špatná. Dnes má celý den sněžit, zítřek však má být prý již jen zataženo bez sněhu a ve čtvrtek snad bude hezky. Radíme se ještě s několika Čechy, kteří s námi zůstali uvězněni na chatě, a rozhodujeme se počkat do zítřka, pak se uvidí. Celý den trávíme střídavě posedáváním na chatě nebo poleháváním ve stanu, který se začíná podobat malému iglú, přestože z něj neustále odklízíme sníh. Na podlážce se vytvořila souvislá vrstva ledu, že kdybychom měli s sebou brusle, můžeme si zahrát hokej.

Další den je situace navlas stejná, v bílé tmě je stále vidět na pár kroků, chůze v závějích je čím dál náročnější, prudký vichr nás sráží ze stezky. Jediný pozitivní vliv delšího pobytu je, že sněhový hřebínek na cestě k chatě se nám zdá méně náročný. Že bychom se přece jen aklimatizovali? Opět trávíme den poflakováním na chatě, spaním ve stanu, pojídáním zásob a také rozhovorem s pozůstalými na chatě, kterých je zde již asi jen dvacet. Ale jsou to ti nejotužilejší; jeden postarší horal se zkušenostmi z Himálají nám vypráví, že je na Mont Blanku již poosmé a ani jednou mu podmínky nedovolily vystoupit na vrchol. Pokud to prý ani tentokrát nevyjde, už se sem nikdy vracet nebude. Trochu se stydíme za naši netrpělivost a frustraci ze špatného počasí, když slyšíme s jakou pokorou a odevzdaným klidem líčí své zážitky na této hoře.

Odpoledne se začínají ve vzdušných vrstvách projevovat změny. Vítr během podvečera nabývá síly vichřice. Stanové plátno pokryté vrstvou námrazy se prudce chvěje a celý stan se otřásá pod mocnými poryvy. Venku slyšíme křik. Jedné dvojici opodál vichřice natrhla stan a ten je během několika minut na cáry. Naštěstí mají oba možnost nouzově přespat v poloprázdné chatě. S Radkem ležíme na zádech, zíráme do tmy a nasloucháme řevu bouře. V duchu se modlíme, aby stan vydržel, a tak díky nervovému vypětí usínáme až pozdě po půlnoci.

Ráno se probouzím se zvláštním pocitem, že se v okolí něco změnilo. Stanovým plátnem stále cloumá vítr, ale chybí zvuk sypajícího se sněhu a také světlo je jiné. S námahou otevírám zip a chvíli zápasím s cípy vchodu do stanu, které jsou zmrzlé na plech. Zůstávám jako omráčený; nad sebou vidím jasné, modročerné nebe přecházející směrem k východu do rudofialové barvy. Je už půl osmé a vidíme, že naše stanové městečko a pravděpodobně i chata jsou úplně vylidněné. Všichni jsou už dávno na cestě. Radka se mi chvíli nedaří dostat z teplého pelechu, ale když vidí změnu venku, rychle se přidá k horečným přípravám na výstup. Vycházíme po osmé hodině a okamžitě máme možnost seznámit se s tím, co nás dnes čeká. Ostrý vichr proti nám vrhá mraky zmrzlých krupek, které bodají jako tisíce jehel. I když máme rukavice, brýle, kapuci a zvednutý límec bundy, není možné se těm přívalům ubránit. Postupujeme po prošlapaných stopách našich předchůdců a postupně začínáme potkávat skupinky i jednotlivce na zpáteční cestě. Jaké je ale naše překvapení, když se dozvídáme, že na vrchol nevylezli. „Nedá se to“, strašný vítr“, sípe jeden z členů vracejícího se lanového družstva. “Ale vy to dáte“, snaží se nás povzbudit ochraptělým hlasem, když vidí naše zmatené pohledy. Naše obavy narůstají, když vidíme shrbené, ojíněné postavy, které jsou s ním navázány na ztuhlém laně a sestupují trhavými, robotickými pohyby v naprosté apatii.

Postupujeme dále a po chvíli se objevuje slunce, do té doby schované za ostroh Aguille du Gouter, a to nás trochu nakopne. Přicházíme k chatě Vallot, plechové boudě doslova zanesené výkaly a močí znečištěným sněhem. Při nahlédnutí dovnitř mě přemohou pochybnosti o tom, že tu někdy přebývají lidé. A přece tato chata už mnoha horolezcům zachránila život, když jim poskytla útočiště v náhle se měnících podmínkách.

Další zkouška nás čeká po výstupu na hřeben Bosson Ridge, kdy teprve ztrácíme odvahu, když se do nás vítr opře naplno. Jak se později dozvídáme, toho dne platilo v Chamonix doporučení nevycházet na túry, neboť vítr dosahoval v nárazech 90 až 100 km/hod. Na hřebínku balancujeme v prudkých poryvech vichřice a už se přestávám divit, proč je Mont Blanc po Matterhornu označován za největšího alpského lidožravce, na jehož svazích ročně přicházejí o život desítky turistů. Expozice na hřebínku směrem na obě strany je alarmující, zvláště když s vámi vítr lomcuje jako se stéblem trávy. V případě pádu jednoho z nás, musí druhý bezpodmínečně skočit na druhou stranu, aby vytvořil lanu protiváhu. Tolik z teorie, nikdy jsme naštěstí toto pravidlo nemuseli zkoušet v praxi. Nemůžeme se věnovat ani uchvacujícím výhledům, jak se snažíme udržovat rovnováhu na úzké stezce vyšlapané v hlubokém sněhu. Radek je na tom zle, odpočívá čím dál častěji a jen silou vůle se nutí k dalšímu postupu. Je na něm vidět, že na výpravu nejel ve stoprocentní kondici. Mně také není zrovna do zpěvu, ale neradostný stav mého kamaráda mě zvláštním způsobem posiluje. Snažím se mu pomoci, domluvou, teplým douškem čaje z termosky, co nejčastěji kráčím vpředu. Čas od času se na úzké stezce vyhýbáme vracejícím se zakukleným postavám a nakonec jedna z nich, vysoká a rozložitá, pronese hlubokým basem: „Congratulations, boys!“ To už víme, že jsme jen pár desítek metrů od cíle a opravdu, vzájemně se podpírajíce doklopýtáme na rozlehlou plošinu, odkud se již nedá stoupat dál. Jsme tu úplně sami a tak chvíli jen křičíme a řveme naši radost z plných plic, až přehlušujeme svistot větru. Dokázali jsme to, jsme na nejvyšším bodu světadílu Evropy!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *