Breithorn, Castor a Pollux

Breithorn (4165), Castor (4228), Pollux (4092 m n. m.), 6. – 14. 6. 2003

Kamzíka přemlouvám, abychom vyrazili do Walliských Alp na Monte Rosu, druhý nejvyšší kopec v Alpách. Inspirací je článek kluků, kteří popsali přechod hlavního švýcarsko-italského hřebenu od Matterhornu po Nordend, který tvoří 11(!) čtyřtisícových vrcholů, v časopisu Everest. Kamzíkovi se do náročné akce nechce, dodnes ho vidím jak je nejistý při rozhovoru ještě v našem bytě, ale jak se nakonec jeho věcná logika nechává přetlačit mým nadšením. Týden předem absolvujeme v rakouských Vysokých Taurách aklimatizační výstup na Hoher Sonnblick (3106 m. n. m.). Pro mě to má být jen další z varování, že nemám fyzičku, ale nedbám na to a pošetile trvám na bláhovém cíli. Navíc se na poslední chvíli kvůli nemoci omlouvá Mirek, který z nás má v tuto chvíli největší zkušenosti.

Po příjezdu do Zermattu se necháme vyvézt lanovkou na horní stanici Kleine Matterhornu zvanou Trockener Steg, kde přečkáváme první noc. Jsme nemilosrdně konfrontováni s rychlou změnou nadmořské výšky, při každém pohybu se zadýchávám, při ranním čištění zubů lapám po dechu. Tento rok napadlo nadměrné množství srážek a tím, že je teprve začátek léta, je všude spousta sněhu. Mezi ohromnými séraky okolních mohutných vrcholů jsme ráno úplně sami. Vyrážíme na nejbližší z vrcholů Breithorn, velkou sněhovou homoli, která je považována za nejsnáze dostupnou čtyřtisícovku v Alpách. Přesto i zde ale zahynuli lidé, například čtyři němečtí turisté v říjnu r. 1991, kdy byli překvapeni náhlou sněhovou bouří, ztratili orientaci a umrzli v závějích. Vrcholu Breithornu dosahujeme v poledních hodinách spolu s několika japonskými turisty, kteří sem doklopýtají od horní stanice lanovky. Další cestou jdeme po hřebeni úplně sami a postupně se ztrácíme v nezřetelných stopách od lyží. Padá mlha a my vůbec nevíme, kam jdeme. Vzpamatujeme se až v kritické chvíli, kdy mě Kamzík strhává navázaným lanem zpět ze sněhové převěje visící nad hlubinou. Teprve pozdě odpoledne, kdy se mlha protrhá a ukáže se zapadající slunce, se dostáváme k bivaku Rocco e Volante, orlímu hnízdu přilepenému na ocelové konstrukci vysoko na skále. Nutno říci, že bivak nacházíme jen díky geniální Kamzíkově schopnosti orientovat se ve složitém terénu. Přečkáváme noc a ráno vyrážíme na nejbližší z okolních vrcholů, které jsou součástí traverzu, na jedno z dvojčat, Pollux (4092 m n. m.). Nástupní místo k vrcholu nacházíme v nekonečném moři sněhu a skal, kde není jediná lidská stopa, opět jen díky Kamzíkovi a jeho zázračné intuici. V suťovém terénu mi do hloubky pod námi z batohu vypadávají mačky, musíme je pak hledat při zpáteční cestě. Na vrchol Polluxu se dolézá po kolmé skalní stěně jištěné řetězy, na hřebínku se polekám odvrácené sochy Panny Marie, která je tu umístěna pověrčivými horaly. Zpáteční cestou, kdy se těžce brodíme po pás sněhem rozbředlým od prudkého žáru poledního slunce, se dostáváme do nižších poloh k chatě Capanna Quintino Sella (3620 m n. m.), kde přečkáváme další noc, tentokrát spolu s dalšími čtyřmi horolezci, kteří se nazítří chystají na Pollux a kterým poskytujeme významné reference. V noci hustě prší, posléze padají kroupy a nakonec sněží, napadne okolo dvaceti čísel nového sněhu.

Další den pokračujeme výstupem mohutnou jihozápadní sněhovou stěnou na Castor (4228 m n. m.). Vrchol přecházíme po ostrém, exponovaném hřebínku, naše stopy v hlubokém sněhu jsou široko daleko jedinou známkou existence živých bytostí. Pokračujeme dále po hřebeni, stále navázáni na laně, ve výšce okolo 3800 m. n. m. přecházíme jiskřivé bílé pláně rozervané ledovcovými trhlinami, obcházíme ledové i skalní věže, cítím, že mi síly pomalu ale jistě ubývají. Nohy se boří do změklého sněhu, dech se zrychluje, přestávky na vydýchání se zkracují, 70, 60, 50 kroků a volání: Stojíím! nebo Moméént! jsou stále častější. Na zádech neseme komplet expediční vybavení na těžko, včetně stanu, spacáku, potravin, vaření, atd. Dostávám se do stavu psychického utlumení, kdy nejsem schopen objektivně vyhodnotit blížící se nebezpečí. A to právě teď přichází; v jednom okamžiku se dostáváme, stále navázáni na laně, do míst kde terén nabývá sklonu více než 50°. Ocitáme se na rozlehlé ledové plotně zvané Paso del Naso, zjišťuji, že visím jen na špičkách maček a zaseklém cepínu, prsty volné ruky v rukavici se bezvýsledně snažím zarýt do ledového povrchu. A pod námi prudká skluzavka a pak několikasetmetrový sráz na italskou stranu. Ledovcové skoby v této době ještě nepoužíváme, ale jak by se tady hodily! Překonáváme však i toto ošemetné místo a třesouce se hrůzou z přestálého nebezpečí pokračujeme přes pásmo trhlin. Cesta zpět už nevede.

V náhlém okamžiku propadám skrz křehký most z navátého sněhu. Pocit, kdy visíte v bortících se okrajích trhliny na roztažených pažích a pod sebou zoufale mávajícíma nohama nenacházíte oporu, je strašný. Smrtelná únava a několikeré stresové situace si vybírají svoji daň. Při sestupu východním prudkým svahem pokrytým nestabilní svrchní vrstvou sněhu, rozměklého od sálajícího slunce, se v okamžiku nepozornosti, vzniklém z nastalé apatie a podcenění situace, se mnou utrhne malá lavina a nezadržitelně se řítím dolů. Nikdy nezapomenu na zvláštní myšlenku, která v tu chvíli ovládne celou mojí bytost, utkvělý záblesk představy, že je konec všemu utrpení a čeká mě dlouhý, předlouhý odpočinek. Zprvu řízený pád se po dotyku maček s povrchem mění v nekontrolovatelnou sérii kotrmelců, kdy vůbec nevím co se se mnou děje a na chvíli ztrácím vědomí.

Když přijdu k sobě, připadám si jako ve zlém snu. Ležím na dolním okraji ohromné ledovcové trhliny, z jejíhož horního okraje jsem dopadl a jež se přede mnou rozšklebuje do několikametrové šířky jako chřtán Geigerova Vetřelce. Zlověstný dojem umocňují shluky několikametrových rampouchů visících z horního okraje praskliny, ze kterých crčí potůčky vody tající pod pražícím sluncem. Jen sněhový můstek, který jako zázrakem překlenuje trhlinu právě v místě našeho dopadu, nás ochránil před dalším pádem do bezedné, černé hlubiny. Trhlina shora nebyla vidět, jak je svah strmý, i když Kamzík později tvrdí, že mi o ní říkal. Od dopadu mě bolí hlava, rameno a lýtko, které dostalo prudký zásah mačkou na druhé noze, ale to není nic ve srovnání s tím, jak trpí Kamzík. Tím, že jsem ho strhnul svým pádem, letěl několik okamžiků po mně a dopadl na záda. Navíc mé zřícení trochu zbrzdilo lano, které se zařízlo do horního okraje trhliny a uvízlo v něm, kdežto on letěl volným pádem. Svíjí se teď na sněhu jako červ a mezi naříkavými vzlyky neustále opakuje: “Sory Marťas, že jsem tě nezadržel, sory, že jsem tě nezachytil…“, jakoby k neštěstí došlo jeho zaviněním! Co mám teď dělat?!

Chvilku sedím a jen tupě zírám před sebe jako bych odmítal věřit skutečnosti, jako bych seděl v kině a čekal, že na chvilku přerušený film bude pokračovat nějak sám, bez mého přispění. Ale to se nestane, musím se koncentrovat, musím zmobilizovat zbytky sil a dostat nás odtud. Na první pohled to nevypadá tak zle, Kamzík se po chvíli trochu vzpamatuje a i když vidím, že má velké bolesti, je ve strhaném obličeji úplně zelený, tvrdí, že to chce zkusit dál. Nacházíme se na úpatí hory, ze které jsme sjeli dolů na rozlehlou náhorní plošinu. Vlevo za skalami a sněhovým hřebenem tušíme vrchol Liskammu, před námi se tyčí vrcholy dalších čtyřtisícovek Pyramide Vincent (4215 m n. m.) a Balmenhorn (4167 m n. m.), na kterém se nachází bivak, k němuž máme dnes dojít. Ale dokážeme to? Náhle se nad námi objevuje vrtulník jako spásná ruka podaná ve chvíli nejvyššího ohrožení. Bleskově se dorozumíváme, chceme to zkusit dál, proto lehkomyslně signalizuji „NO“ pozdvižením levé ruky, zatímco pravou držím u boku. Vrtulník několikrát zakrouží, potom odlétá a my se znovu ocitáme ve všeobjímajícím tichu rušeném jen zvuky crčící vody z rampouchů v rozšklebené trhlině.

Ztěžka se zvedáme a po několika potácivých krocích, kdy rvu Kamzíka za sebou na laně hlubokým sněhem stále odmítaje uvěřit skutečnosti, nastává opravdu kritická chvíle. Kamzík má něco s páteří a po přestálém šoku přichází jeho zranění k sobě. Nemůže se vůbec pohybovat, zhroutí se v křečích na zemi, úpí bolestí a kope kolem sebe nohama obutýma do ostrých maček. Karimatka, kterou se snažím pod něj podložit je v několika okamžicích na cáry. Čas pro mě ztrácí rozměr, vnímám jen sílu přítomného okamžiku. Nebudu popisovat anabázi opětného přivolání vrtulníku, ale podaří to po několika neúspěšných pokusech trvajících celé věky. Navíc na poslední elektrony z baterie jediného mobilu, který máme! Akce záchranářů je rychlá a odborná; po několika okamžicích se za rachotu rotoru vznášíme nad alpskými vrcholky. Kamzík je uvězněn a znehybněn v záchranném pytli, já jsem ohromen nezvyklými výhledy. Stále se nedokážu přizpůsobit skutečnosti, jsem jako v transu, mám pocit jako bych hrál vedlejší roli v nějakém trapném akčním velkofilmu.

Vrtulník nás vysazuje na letišti a rychlá sanitka nás odveze do nemocnice v Aostě. Kamzíkova diagnóza po rentgenu: dva prasklé bederní obratle. Popisovat náš několikadenní pobyt v nemocnici by vydalo na další příběh. Omezím se na konstatování, že pro Kamzíka se nakonec po neskutečných peripetiích podařilo sehnat vládní letadlo pro převoz do Vojenské nemocnice v Čechách a já jsem dojel nazpět autem z parkoviště v Zermattu. Kamzík strávil dva měsíce letních prázdnin v korzetu, úraz u něj neměl naštěstí žádné vážnější následky. Já jsem získanou zkušenost zhodnotil nesčíslněkrát v následujících akcích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.