První na vrcholu

Kapitola I : Katarze

Zastavil se na chvíli, aby se vydýchal, sundal klobouk a setřel si pot z oroseného čela. Z tohoto místa, stvořeného jako orlí vyhlídka nad ledovcovým údolím, se již otvíraly širé výhledy na vzdálený hlavní hřeben. Odsud již byl také velmi zřetelně vidět On, Veliki Klek, jak o něm vyprávěli jihoslovanští potulní pastevci, kteří název odvozovali od tvaru špičatých thují, středomořských okrasných stromů. Korutanští mu neřekli jinak než Glogger a farář Horasch z Dolachu o něm mluvil jako o Glökneru. Vyprávěl, že podle dokonale modelovaného vrcholu tvaru cukrové homole byla v r. 1270 vystavěna kaple Sveta Kri (Heiligenblüet). Podle legendy byl v kapli přechováván pozůstatek Kristovy krve ve skleněné báni, která byla v roce 914 přivezena dánským rytířem Frederickem Brictiusem. Cestoval ve službě císaře Konstantina VII. a při cestě domů přes Alpy byl ve sněhové bouři pohřben lavinou. Tváří v tvář smrti skrýval památku v otevřené ráně na svém lýtku. Jeho mrtvola s neporušenou nádobou byla později nalezena místními rolníky na místě, kde se tři klasy pšenice prodíraly sněhem, jak je dnes uvedeno v erbu obce.

Kapličku vystavěnou Léta Páně 1271 a pojmenovanou po hrdinném předku horských průvodců minul již asi před hodinou a dále se již cesta ztrácela v lesním podrostu. V tuto chvíli se nacházel nepříliš daleko od hranice věčného sněhu představované čelem obrovského ledovce, který se jako obrovitý drakon rozlézal od vzdálených vrcholů a vyplňoval rozlehlé údolí. Pomyslnou dračí tlamu tvořily ohromné, jako měšťanské domy vysoké bloky rozpukaného ledovce, stěsnaného mezi dvěma skalními prahy do výšky bezmála třiceti sáhů. Tyto ledové kvádry se v nepravidelných časových úsecích sesouvaly s mohutným zasupěním do modrozeleně se blyštících vod jezera, odkud se vylévala říčka Mel (v tyrolštině Möll), pojmenovaná podle množství ssuti ve svém korytě a pokračující dále na své pouti hlubokým zářezem v údolí. Ve vesnici panovaly legendy, že živoucí masa si každoročně žádá lidské oběti a pokud nejsou dodány, panuje následující rok neúroda a hladomor. Pokaždé, zvláště s nadcházejícím podzimním obdobím, když se za okny světnic strhne divoká fujavice a sníh se sype jak z velkého věrtelu, pověrčiví vesničané zapalují hromnice, křižují se a někteří ve strachu v modlitbách mezi prsty posouvají články růžence. Běda pastevci nebo lovci, který se v takovém nečase zapomene v horách. Neúprosný ledový netvor si vybírá svoji daň.

V řečišti Mel někteří vesničané občas mezi vyvrženými oblázky nacházejí čiré krystaly křemence, který se střídavým úspěchem prodávají za pár desetníků potulným obchodníkům. Jeho ale obyčejné „schutter“, jak jim říkal, nezajímaly. Celou bytostí toužil po nálezu vzácného kočičího oka, svatého grálu všech hledačů polodrahokamů. Vídával takové krystaly v klejnotnictví v Mortschachu. Jednalo se o vzácný aventurín, kusový skřemen s šupinkami světlé nebo tmavé slídy nebo hematitu, zbarvený hnědočerveně nebo zeleně. Ze všech drahých kamenů vynikají nejdokonalejším a nejintenzívnějším kolébavým leskem vláknité odrůdy skřemene.

Sestupoval nyní po prudkém suťovitém svahu podél zvýšeného prahu tvořícího břeh jezera. Věděl, že si bude muset pospíšit, aby se ještě před polednem dostal na protější stranu údolí, kde se pokusí vylézt po ohlazené skalní stěně k boční hraně ledovce. Tam by se mu při troše štěstí mohlo podařit jednou najít ve skalní stěně dutinu nazývanou hledači drahokamů křemencový sklep. Do těchto míst se již prostí lidé neodvažují, v posvátné bázni se drží v uctivé vzdálenosti od ledového dechu nestvůry, plazící se a vše živé pohlcující. Počasí mu zatím přálo, na modré obloze se líně ploužilo několik sluncem do zlatova ozářených chomáčů bílých mraků. Věděl ale, že taková povětrnost je tu jen několik dní v roce a že se může bleskově změnit. Náhle zafouká alpský fén, přižene tmavé mraky a během několika hodin se idylka promění v běsnící bílé peklo, znehybňující vše živé mrazivým chladem. Zapátral očima po jiskřivé obloze, nasál nozdrami svěží vzduch a jeho pud mu napověděl, že dnešního dne již žádná výrazná změna nenastane. Klopýtal a přeskakoval drobné provazce potůčků vytékajících z jezera, střídavě se opíral a odrážel svým alpenštokem, dlouhou holí s okovaným koncem. Zapadal občas po kotníky do rozbředlého šedého písku mezi rozesetými kameny a balvany všech velikostí, šedobílý proud vody se mu přeléval až k lýtkům. Kožené střevíce s vlněnými bundschuchy převázanými tkanicemi měl již dávno skrznaskrz prosáklé vodou, ale věděl, že dokud je slunce na obloze, nehrozí mu omrznutí. Joj, teď zapadl nohou do nějaké hlubší prohlubně a jen včasným zapřením o dlouhou hůl zabránil pádu. Bolest vystřelila z kotníku vzhůru do celého těla a jen stisknutím zubů zabránil, aby neklnul a nezhřešil tak. Vzhlédl, aby znovu odhadl vzdálenost k protějšímu svahu. Při letmém pohledu na dráhu slunce a stíny vrhající známé obrysy skal odhadl čas na jednu hodinu z předpoledne. S námahou a tlumeným zaúpěním vytáhl nohu z rozsedliny a nedbaje na bodavou bolest, postupoval dále pomaleji a s větší opatrností. Již rozeznával na protilehlé skalní stěně známé tvary, ještě pár desítek namáhavých kroků a konečně je tu. Povylezl kousek nad rozbředlý mokřad na malou, příjemně vyhřátou skalní plošinu, stáhl střevíce a vystavil nohy v promočených punčochách slunečním paprskům. Bodavá bolest v kotníku neodeznívala, ale na to nedbal, jeho otužilé tělo zažilo již tisíce podobných nehod. Vytáhl z tlumoku skrojek chleba, kus tvarohu zabaleného do vlhké handry a hladově se do obojího zakousl. V měchu měl ještě trochu kyselého vína, které nyní zapíjel vodou stékající stružkou ze skály. Na chvíli se oddal blaženému odpočinku pocestného, znaveného těžkým pochodem v neprůchodném terrainu, otočil obličej proti slunečnímu kotouči a přivřel oči. Mezi přivřenými brvami vnímal vzdálenou čáru horizontu s dominantou magického Kleku. Vytáhl z tlumoku malý teleskop, který sestrojil s bratrovou pomocí ze dvou krystalů obyčejné záhnědy vybroušených do tvaru čoček zasazených do tubusu vytvořeného ze stočeného kusu nevydělané hověziny. Zamířil jej na blyštící se homoli, která jakoby se dotýkala nebe, a zkoumal okolní neschůdné svahy. Mezi rty si mumlal snad stokrát omílanou samomluvu:

“Chmm, tak tutaj, přes ten chřib to nepojde, bo musyč na stranu druhú , potem hore cez policu a na grebeňu rovno k věrchu..hmm.“

V úvahách mluvil sám k sobě svým rodným jazykem, kterému rozumí všechny slovanské národy od moře severního po jižní Siné moře. Do zpocených zad mu dýchl mrazivý chlad nedaleké ledové masy a připomněl tak úmysl, se kterým sem dnes přišel. S hlubokým povzdechem uložil přístroj a ještě jednou se skrz přivřená víčka zadíval do oranžového slunce. Před očima mu probíhal zážitek z nedávných dní, kdy se v ledové fujavici a mlze pokoušel přiblížit k vysněnému kopci. Klopýtal tehdy přes rozpukaný ledovec, zatímco vítr kvílel v trhlinách a proti nechráněnému obličeji mu vrhal sterá mračna ledových krup. V neohroženém postupu mu zabránila až bezedná krevasa, rozevírající se před ním z bílé tmy ve zvrásněném ledovém povrchu do šířky několika sáhů. Ať od ní putoval nalevo, či napravo, zdálo se, že nemá konce. Věru, jen s velkým štěstím se tehdy dostal zdráv nazpět do bezpečí salaše. Tehdy si poprvé uvědomil, že sám a bez pečlivé přípravy nemá naději na úspěch. Navlékl na nohy provlhlé punčochy, promočené střevíce a lýtka pečlivě ovázal koženými řemínky. Přestože měl střevíce opatřené několika vrstvami dratví sešitých podešví, nezabránil tím jejich pozvolnému rozpadu vlivem chůze po kamenitém terrainu. V letních měsících běžně používali s bratrem při pochůzkách dřeváky vyřezávané vlastnoručně z limbového dřeva. Ale nyní byla polovina června a ráno, když vycházel ještě za tmy, silný mráz ho přinutil zvolit teplejší obuv. Dostal se nyní do míst, kde prastará hranice ledovce ustoupila o několik kroků a kde přírodní síly odkrývají v hornině ložiska vzácných minerálů. Plochy ohlazené posunem ohromné masy se střídaly s rozlámanou půdou, kamenné kvádry se tu kupily do fantaskních útvarů. Na některých vyvýšeninách zůstaly rozvalené hromádky kamenných mužiků, které tu rozmístili místní lovci kozorožců. Většinu z nich roznesly tající jarní sněhy a nezřetelná pěšina vytvořená tisíciletými procesími těchto obratných zvířat se jen velmi nezřetelně vinula v moři kamení. Nazdařbůh šťoural okovaným koncem hole do puklin vytvořených jakoby neomezenou přírodní silou. Ne boží tvůrčí síla, ale obyčejný mráz a slunce způsobily tyto změny. Na vlastní oči se tu již několikrát přesvědčil, že základna ledové hmoty se nerozpouští vlivem zemského tepla, jak tvrdil farář z Dolachu, který tím vysvětloval schopnost ledu posouvat se do údolí. Jednotlivé ledovce musely být pozůstatky souvislé mocné vrstvy, která v minulosti pokrývala snad veškeré alpské horstvo včetně dnešních údolí a průsmyků. Tvary zbrázděných skal jednoznačným způsobem napovídaly, k jakým procesům tu dochází. Změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a její úlomky jsou ohlazovány do podoby valounů, které jsou běžně k vidění v korytech řek a potoků. Ano, tyto procesy musely trvat mnohem déle než šest tisíciletí podle biblické teorie, o které mu kázali již jako malému chlapci na faře v Čechách. Podle teorie “neptunismu” kněží vykládali, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Krásnou a půvabnou byla naproti tomu krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory jsou považovány za obludné a jako takové nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Tento postoj byl podporován i sedláky a vesnickým obyvatelstvem, kteří tuto krajinu nemohli obývat ani nijak obdělávat. Horlivá církev vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné „kosmické vejce“. Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží.

On sám byl ve vesnici považován za podivína, blázna, divného člověka. Stejně tak i zvláštní cizinci ze západních zemí, kteří občas zavítali do jejich údolního městečka a v krčmě se lámanou němčinou a posunky vyptávali na “bergweiseren”, někoho, kdo by byl ochoten a schopen dovést je do hor. Tímto způsobem se dala přivydělat nějaká ta zlatka, cizí cestovatelé byli ostatně pokaždé u vytržení z každé, byť i sporé vyhlídky na “hohe ruinen”, arci zakryté chuchvalci mlhy nebo sněhovou chumelenicí. V duchu se mu vybavil přepis úryvku prastarého cestopisu, který mu jeden z cizinců daroval a který s pomocí slovníku zapůjčeného z farní knihovny pracně překládal:

„Jal jsem se kráčet po samém okraji zkázy… pocit toho všeho budil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“

Tento citát přesně vystihoval jeho vlastní cítění tváří tvář vysokým horám: pocit krásy smíšené s nábožnou hrůzou a děsem. Rigidní výchova a utváření osobnosti strohým, teologickou naukou cepovaným okolím způsobovala v jeho hlavě velký chaos při střetu s myšlenkami, kterými byl zmítán při svých toulkách. Při každém výstupu cítil, jak se celé jeho bytosti zmocňuje posvátné vytržení, jakoby se přibližoval Bohu a zároveň byl součástí všeobjímajícího Jsoucna. Z vůně každého kvítku, závanu větru, chladu skal, zvířecího skřeku, jakoby k němu promlouvala sama Boží Prozřetelnost. Ale nebylo to způsobem, jakým kázal a zprostředkovával Boží slovo otec představený ve farním kostele. Tady z rozlehlých štítů, neuspořádaných a rozervaných ruin, čišela divoká touha po životě, strohá slova z kazatelny byla nahrazována přirozenými projevy okolní divočiny. Nehostinné prostředí a prožívané utrpení vybízelo k zápasu o holý život a zároveň lákalo přidat se ke smělým kozorožcům a orlům, objevovat s nimi nebetyčné výšiny.

Aj, aj, až se zhrozil svých bujných představ, musel se pokřižovat a v duchu odříkat otčenáš. Navyklé postupy, tolikrát opakované a vtloukané odmala do církví uzurpované duše. Avšak jeho svědomí, jindy zmítané pochybnostmi a výčitkami, mlčelo nyní, jakoby se Hospodin na něho nehněval, že zhřešil v bezbožných myšlenkách. Že by pocit volnosti, svébytnosti, víry ve vlastní schopnosti nebyl Bohu nepříjemný?

Zvláštní bylo, že bratři Klotzovi při rozhovorech v krčmě tyto pocity vůbec nesdíleli, přestože se pohybovali ve stejných podmínkách, příležitostně zaměstnáni jako horští průvodci vrchnosti z blízkých měst; Celovce (Klagenfurt), Gmündu nebo Lienze. Oba byli původním řemeslem tesaři, ale… Hoj, co se to zalesklo tuhle mezi drny pod jedním výmolem? Horečně se dobelhal po příkrém srázu k malé dutině zakryté převislými travinami a mechem. Opatrně, velmi opatrně rozhrnoval trávu a začal odhrabovat hrubou hlínu z lesklého výčnělku. Po chvíli se pod jeho rukama začal objevovat vršek krásného krystalu – záhnědy. Se zrychleným dechem a rudý ve tváři si pomáhal železným rydlem, které vytáhl z torny. V tuto chvíli zapomněl na okolí, na úvahy o bibli a o Bohu, v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku na šťastný nález. Už nyní viděl, že musí měřit nejméně půl lokte a že má krásný symetrický tvar. A jak se po otření leskne na slunci! To bude fráter koukat, myslil si při vzpomínce na nedůvěřivé pohledy mistra Hautzendorfera, učitele z Dolachu, když mu minule nadšeně vyprávěl o svém plánu najít poklad zkamenělých ledových krystalů. Jen jak jej dostat neporušený ven z kamenného lože? Už nyní viděl, že se svými nedokonalými nástroji bude velmi obtížné vyprostit krystal z nepoddajné horniny. Jako když páčil a rval zuby z lebky medvěda , kterého ulovili, nebo spíše s bratrem šťastně přemohli po zoufalém boji, na svých šoulačkách okolními lesy. Tady ale pomyslnou zvířecí čelist tvořila souvislá kamenná hmota a musel být velmi opatrný, aby křehký útvar nepoškodil. U jeho odkryté části hlavního stvolu se začínaly pod štěrkem objevovat špičky dalších oblátků. Juchůů, až musel hlasitě zajásat a zatleskat rukama. Z tvaru seskupení soudil, že maternice celého trsu musí být ještě alespoň loket hluboko. Bude si muset z údolí přinést motyku nebo krumpáč. Možná by postačil i kylof, jaký viděl u horníků v Kalech, kde se dolovala měď. V těchto úvahách a také proto, že slunce se již skoro dotýkalo hřebene, musel se rozhodnout k návratu. Stíny se prodlužovaly a ve směru od horských vrcholků se zvedl mírný vítr. Otřásl se chladem a ani si nevšiml, že se mu mezitím střevíce a punčochy s tkanicemi pokryly tenkou vrstvou ledu. Nahrnul na svůj právě objevený poklad drobný štěrk a místo pokud možno zamaskoval do původní podoby, i když nepředpokládal, že by sem někdo z údolí zavítal. Zahalil se pevněji do svého dlouhého pláště podšitého veverčími kožkami, popadl hůl a začal sestupovat.

Při zpětném přechodu rozvodněného toku se zhrozil, jak se stíny prodlužovaly až nakonec se zapadajícím sluncem úplně zmizely a okolí se poznenáhlu zahalovalo tmavým příkrovem večerního šera. Také proud říčky postupně slábl jak byl spoutáván nastupujícím chladem a na některých místech, hlavně v tůních a slepých ramenech, byla již hladina pokryta tenkým škraloupem ledu. Spěchal seč mohl, ztěžka klopýtal přes neschůdné bezcestí, přeskakoval padlé lesní velikány a kroutící se kořeny, dlouhá hůl mu nyní sloužila jako podpěra pro zraněnou nohu, ve které se mu při sestupu stupňovala nesnesitelná bolest. Při přechodu jedné vyvýšeniny zahlédl v dálce pod sebou nad korunami staletých smrčin známé tvary dráhy, cesty mezi políčky, kudy se vyháněl dobytek na pastvu. Ale k tomuto místu to byly ještě dobré dvě míle a to při jeho stavu znamenalo aspoň hodinu mučivé chůze nesnadno proniknutelným lesem. Posadil se na chvíli v zákrytu chladného balvanu, pokrytého lišejníkem, který tu čněl z moře kamenné ssuti jako pohanský obelisk, u kterého prastaří druidové prováděli své obřady. Dopil z měchu poslední zbytek ledového vína, ve kterém již chrastily ledové šupiny.

Mezitím se úplně setmělo, vítr se úplně utišil a na tmavé obloze se rozsvítily první hvězdy. Roztřásla ho zima a padl na něho strach z neznáma a představy noci strávené v nehostinné pustotě. Okolní ticho působilo na jeho nervy skličujícím dojmem. Do mysli se mu vkrádaly prastaré zkazky o alpských dracích vylézajících po slunce západu ze svých slojí. Tyto legendy byly podpořeny nálezy zkamenělých koster v údolí, z nichž někteří mudráci odvodili teorii o existenci oněch proslulých bytostí, jejichž hříchy přivolaly na svět příšernou pohromu v podobě potopy. Ztěžka se zvedl a ve snaze vymačkat poslední zbytky sil se rozběhl po kamenech do tmy. Po pár krocích mu však zraněná noha sklouzla po hladkém povrchu a on se zhroutil. Bolestí se skrčil do klubečka a potichu se rozvzlykal. V horečnatém chvění vnímal klam a mámení blížících se přízraků pekelných oblud a nestvůr, supění a pach sirnatého dechu z jejich nozder. Teď, teď ho chytají ostrými tesáky za nohy a chystají se ho roztrhat na tisícero kousků. Odevzdaně stisknul drkotající zuby a sevřel víčka v očekávání neodvratného konce. Leč ten nepřicházel a plamínek naděje se rozblikal v jeho nitru. Pomalu se otočil na záda a upřel oči na oblohu plnou hvězd. Vzpomněl si na své úvahy z dnešního dopoledne a pocit hlubokého souznění, který zažíval při bezprostředním dotyku Všehomíra.

“Odpouštím vám”, slyšel se zašeptat.

Cítil jak ho božská síla poznenáhlu povznáší z hlubin beznaděje a dodává mu nadpřirozenou sílu. Tohle je tedy Bůh, pomyslel si, když v blaženém prozření přivíral oči a tělem se mu rozlévalo slastné rozechvění. S posledním záchvěvem vědomí spatřil před sebou oslnivé světlo a božský hlas, který mu přikazoval:

”Vstaň a pojď za mnou…”

“Vstávej Bertíku, vstávej, tady nemůžeš zůstat, panebože to jsem rád, že jsem tě našel.”

Ten hlas, ano, ten hlas. To přece není žádný Pánbůh, to je jeho bratr Leopold, který měl o něj starost a vydal se ho hledat do tmy. A také ho s dávkou nadpřirozeného štěstí našel v neproniknutelné temnotě, vybaven pouze jednoduchou lucernou, ve které za začouzenými skly plápolala skomírající svíčka.

Pomalu, téměř velebně se obrátil na svého bratra a v polovědomí zastřeném ještě transcedentním zážitkem, takto ho oslovil: ”Nebudeš mi věřit Leo, ale přišel jsem na veliké věci. Hospodin, jak ho známe, umřiel. Místo něho vládne světu Všehomír. Naše touha po jeho poznání je jediným a pravým smyslem života.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *