Kapitola I: Katarze

Zastavil se na chvíli, aby se vydýchal, sundal klobouk a setřel si pot z oroseného čela. Z tohoto místa, stvořeného jako orlí výspa nad ledovcovým údolím, se již otvíraly širé výhledy na vzdálený hlavní hřeben. Odsud již byl také velmi zřetelně vidět On, Veliki Klek, jak o něm vyprávěli jihoslovanští potulní pastevci, kteří název odvozovali od tvaru špičatých thují, středomořských okrasných stromů. Korutanští mu neřekli jinak než Glogger a farář Horasch z Dolachu o něm mluvil jako o Glökneru. Vyprávěl, že podle dokonale modelovaného vrcholu tvaru cukrové homole byla v r. 1270 vystavěna kaple Sveta Kri (Heiligenblüet). Podle legendy byl v kapli přechováván pozůstatek Kristovy krve ve skleněné báni, která byla v roce 914 přivezena dánským rytířem Frederickem Brictiusem. Cestoval ve službě císaře Konstantina VII. a při cestě domů přes Alpy byl ve sněhové bouři pohřben lavinou. Tváří v tvář smrti skrýval památku v otevřené ráně na svém lýtku. Jeho mrtvola s neporušeným kuttrolfem, skleněnou lahvicí, tvořenou baňkou spletenou z několika trubiček, byla později nalezena místními rolníky na místě, kde se tři klasy pšenice prodíraly sněhem, jak je dnes uvedeno v erbu obce. Kapličku vystavěnou Léta Páně 1271 a pojmenovanou po hrdinném předku horských průvodců minul již asi před hodinou a dále se již cesta ztrácela v lesním podrostu.

V tuto chvíli se nacházel nepříliš daleko od hranice věčného sněhu představované čelem obrovského ledovce, který se jako obrovitý drakon rozlézal od vzdálených vrcholů a vyplňoval rozlehlé údolí. Pomyslnou dračí tlamu tvořily ohromné, jako měšťanské domy vysoké bloky rozpukaného ledovce, stěsnaného mezi dvěma skalními prahy do výšky bezmála sto loktů. Tyto ledové kvádry se v nepravidelných časových úsecích sesouvaly s mohutným zasupěním do modrozeleně se blyštících vod jezera, odkud se vylévala říčka Mel (v tyrolštině Möll), pojmenovaná podle množství ssuti ve svém korytě a pokračující dále na své pouti hlubokým zářezem v údolí. Ve vesnici panovaly legendy, že živoucí masa si každoročně žádá lidské oběti a pokud nejsou dodány, panuje následující rok neúroda a hladomor. Pokaždé, zvláště s nadcházejícím podzimním obdobím, když se za okny světnic strhne divoká fujavice a sníh se sype jak z velkého věrtelu, pověrčiví vesničané zapalují hromnice, křižují se a někteří ve strachu v modlitbách mezi prsty posouvají články růžence. Běda pastevci nebo lovci, který se v takovém nečase zapomene v horách. Neúprosný ledový netvor si vybírá svoji daň.

V řečišti Mel někteří horalé občas mezi vyvrženými oblázky nacházejí čiré krystaly křemence, který se střídavým úspěchem prodávají za pár krejcarů potulným obchodníkům. Jeho ale obyčejné „schutter“, jak jim říkal, nezajímaly. Celou bytostí toužil po nálezu vzácného kočičího oka, svatého grálu všech hledačů polodrahokamů. Vídával takové krystaly v klejnotnictví v Mortschachu. Jednalo se o vzácný aventurín, kusový křemenec s šupinkami světlé nebo tmavé slídy nebo hematitu, zbarvený hnědočerveně nebo zeleně. Ze všech drahých kamenů vynikají nejdokonalejším a nejintenzívnějším kolébavým leskem vláknité odrůdy skřemene.

Sestupoval nyní po prudkém suťovitém svahu podél zvýšeného prahu tvořícího břeh jezera. Věděl, že si bude muset pospíšit, aby se ještě před polednem dostal na protější stranu údolí, kde se pokusí vylézt po ohlazené skalní stěně k boční hraně ledovce. Tam by se mu při troše štěstí mohlo podařit jednou najít ve skalní stěně dutinu nazývanou hledači drahokamů křemenný sklep. Do těchto míst se již prostí lidé neodvažují, v posvátné bázni se drží v uctivé vzdálenosti od ledového dechu nestvůry, plazící se a vše živé pohlcující.

Počasí mu zatím přálo, na modré obloze se líně ploužilo několik sluncem do zlatova ozářených chomáčů bílých mraků. Věděl ale, že taková povětrnost je tu jen několik dní v roce a že se může bleskově změnit. Náhle zafouká alpský fén, přižene tmavé mraky a během několika hodin se idylka promění v běsnící bílé peklo, znehybňující vše živé mrazivým chladem. Zapátral očima po jiskřivé obloze, nasál nozdrami svěží vzduch a jeho pud mu napověděl, že dnešního dne již žádná výrazná změna nenastane.

Klopýtal a přeskakoval drobné provazce potůčků vytékajících z jezera, střídavě se opíral a odrážel svým alpenštokem, dlouhou holí s s okovaným koncem. Zapadal občas po kotníky do rozbředlého šedého písku mezi rozesetými kameny a balvany všech velikostí, šedobílý proud vody se mu přeléval až k lýtkům. Kožené krpce s vlněnými bundschuchy převázanými tkanicemi měl již dávno skrznaskrz prosáklé vodou, ale věděl, že dokud je slunce na obloze, nehrozí mu omrznutí. Joj, teď zapadl nohou do nějaké hlubší prohlubně a jen včasným zapřením o dlouhou hůl zabránil pádu. Bolest vystřelila z kotníku vzhůru do celého těla a jen stisknutím zubů zabránil, aby neklnul a nezhřešil tak. Vzhlédl, aby znovu odhadl vzdálenost k protějšímu svahu. Při letmém pohledu na dráhu slunce a stíny vrhající známé obrysy skal odhadl čas na jednu hodinu z předpoledne. S námahou a tlumeným zaúpěním vytáhl nohu z rozsedliny a nedbaje na úpornou bolest, postupoval dále pomaleji a s větší opatrností. Již rozeznával na protilehlé skalní stěně známé tvary, ještě pár desítek namáhavých kroků a konečně je tu. Povylezl kousek nad rozbředlý mokřad na malou, příjemně vyhřátou skalní plošinu, stáhl střevíce i promočené punčochy a vystavil bosé nohy slunečním paprskům. Letmo prohlédl rozedrané škarpály. Přestože byly opatřené několika vrstvami dratví sešitých podešví, nezabránil tím jejich pozvolnému rozpadu vlivem chůze po kamenitém povrchu. V letních měsících obvykle používali s bratrem při pochůzkách dřeváky vyřezávané vlastnoručně z limbového dřeva. Ale nyní byla polovina června a ráno, když vycházel ještě za tmy, silný mráz ho přinutil zvolit teplejší obuv.

Bodavá bolest v kotníku neodeznívala, ale na to nedbal, jeho otužilé tělo zažilo již tisíce podobných nehod. Vytáhl z tlumoku skrojek chleba, kus tvarohu zabaleného do vlhké handry a hladově se do obojího zakousl. V měchu měl ještě trochu kyselého vína, které nyní zapíjel vodou stékající stružkou ze skály. Na chvíli se oddal blaženému odpočinku pocestného, znaveného těžkým pochodem v neprůchodném terrainu, otočil obličej proti slunečnímu kotouči a přivřel oči. Mezi přivřenými brvami vnímal vzdálenou čáru horizontu s dominantou magického Kleku. Vytáhl z tlumoku malý teleskop, který sestrojil s bratrovou pomocí ze dvou krystalů obyčejné záhnědy vybroušených do tvaru čoček zasazených do tubusu vytvořeného ze stočeného kusu nevydělané hověziny. Zamířil jej na blyštící se homoli, která jakoby se dotýkala nebe, a zkoumal okolní neschůdné svahy. Mezi rty si mumlal snad stokrát omílanou samomluvu: “Chmm, tak tutaj, přes ten chřib to nepojde, bo musyč na stranu druhú, potem hore cez policu a na grebeňu rovno k věrchu..hmm.“ V úvahách mluvil sám k sobě svým rodným jazykem, kterému rozumí všechny slovanské národy od moře severního až po jižní, Siné.

Do zpocených zad mu dýchl mrazivý závan přinášející chlad nedaleké ledové masy a připomněl tak úmysl, se kterým sem dnes přišel. S hlubokým povzdechem uložil přístroj a ještě jednou se skrz přivřená víčka zadíval do oranžového slunce. Před očima mu probíhal zážitek z nedávných dní, kdy se v ledové fujavici a mlze pokoušel přiblížit k vysněnému kopci. Klopýtal tehdy přes rozpukaný ledovec, zatímco vítr kvílel v trhlinách a proti nechráněnému obličeji mu vrhal sterá mračna ledových krup. V neohroženém postupu mu zabránila až bezedná krevasa, rozevírající se před ním z bílé tmy ve zvrásněném ledovém povrchu do šířky několika loktů. Ať od ní putoval nalevo, či napravo, zdálo se, že nemá konce. Věru, jen s velkým štěstím se tehdy dostal zdráv nazpět do bezpečí salaše. Tehdy si poprvé uvědomil, že sám a bez pečlivé přípravy nemá naději na úspěch.

Znovu prohlédl pohmožděnou nohu. V místě kontuze velké vydutí se vytvořilo, jež pod kůží fialovými žilkami sražené krve protkáno bylo. Ochabnutí končetiny do té míry již postoupilo, že nebyl s to chodidlem pohnout. Navlékl na nohy provlhlé punčochy, promočené krpce a lýtka pečlivě ovázal koženými řemínky, sykaje již bolestí při každém dotyku s poraněnou tkání.

Dostal se nyní do míst, kde prastará hranice ledovce ustoupila o několik kroků a kde přírodní síly odkrývají v hornině ložiska vzácných minerálů. Plochy ohlazené posunem ohromné masy se střídaly s rozlámanou půdou, kamenné kvádry se tu kupily do fantaskních útvarů. Na některých vyvýšeninách zůstaly rozvalené hromádky kamenných mužiků, které tu rozmístili místní lovci kozorožců. Většinu z nich roznesly tající jarní sněhy a nezřetelná pěšina vytvořená tisíciletými procesími těchto obratných zvířat se jen velmi nezřetelně vinula v moři kamení. Nazdařbůh šťoural okovaným koncem hole do puklin vytvořených jakoby neomezenou přírodní silou. Ne boží tvůrčí síla, ale obyčejný mráz a slunce způsobily tyto změny. Na vlastní oči se tu již několikrát přesvědčil, že základna ledové hmoty se nerozpouští vlivem zemského tepla, jak tvrdil farář z Dolachu, který tím vysvětloval schopnost ledu posouvat se do údolí. Jednotlivé ledovce musely být pozůstatky souvislé mocné vrstvy, která v minulosti pokrývala snad veškeré alpské horstvo včetně dnešních údolí a průsmyků. Tvary zbrázděných skal jednoznačným způsobem napovídaly, k jakým procesům tu dochází. Změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a její úlomky jsou ohlazovány do podoby valounů, které jsou běžně k vidění v korytech řek a potoků. Ano, tyto procesy musely trvat mnohem déle než šest tisíciletí podle biblické teorie, o které mu kázali již jako malému chlapci na turnovské faře.

Podle teorie “neptunismu” katoličtí kněží vykládali, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Krásnou a půvabnou byla naproti tomu krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory jsou považovány za obludné a jako takové nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Tento postoj byl podporován i sedláky a vesnickým obyvatelstvem, kteří tuto krajinu nemohli obývat ani nijak obdělávat. Horlivá církev vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné „kosmické vejce“. Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží.

On sám byl ve vesnici považován za podivína, blázna, divného člověka. Stejně tak i zvláštní cuzozemci ze západních zemí, kteří občas zavítali do jejich údolního městečka a v krčmě se lámanou němčinou a posunky vyptávali na “Bergweiseren”, někoho, kdo by byl ochoten a schopen dovést je do hor. Tímto způsobem se dala přivydělat nějaká ta zlatka, cizí cestovatelé byli ostatně pokaždé u vytržení z každé, byť i  sporé vyhlídky na “hohe ruinen”, arci zakryté chuchvalci mlhy nebo sněhovou chumelenicí.

V duchu se mu vybavil přepis úryvku prastarého cestopisu, který mu jeden z cuzorozenců daroval a který s pomocí slovníku zapůjčeného z farní knihovny pracně překládal:„Jal jsem se stoupati po samotné mezi pohubení…okušení toho všeho vzbudil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“ Tento citát přesně vystihoval jeho vlastní cítění tváří tvář vysokým horám: pocit krásy smíšené s nábožnou hrůzou a děsem. Rigidní výchova a utváření osobnosti strohým, teologickou naukou cepovaným okolím způsobovala v jeho hlavě velký chaos při střetu s myšlenkami, kterými byl zmítán při svých toulkách a nedávným prožitkém ve skalním městě tam dole na jihu, v Solné komoře. Při každém výstupu cítil, jak se celé jeho bytosti zmocňuje posvátné vytržení, jakoby se přibližoval Bohu a zároveň byl součástí všeobjímajícího Jsoucna. Z vůně každého kvítku, závanu větru, chladu skal, zvířecího skřeku, jakoby k němu promlouvala sama Boží Prozřetelnost. Ale nebylo to způsobem, jakým kázal a zprostředkovával Boží slovo otec představený ve farním kostele. Tady z rozlehlých štítů, neuspořádaných a rozervaných ruin, čišela divoká touha po životě, strohá slova z kazatelny byla nahrazována přirozenými projevy okolní divočiny. Nehostinné prostředí a prožívané utrpení vybízelo k zápasu o holý život a zároveň lákalo přidat se ke smělým kozorožcům a orlům, objevovat s nimi nebetyčné výšiny.

Aj, až se zhrozil svých bujných představ, v duchu se pokřižoval a div že neodříkal otčenáš. Navyklé postupy, tolikrát v mládí opakované a vtloukané do církevními představiteli uzurpované duše. Avšak jeho svědomí, jindy snad zmítané pochybnostmi a výčitkami, mlčelo nyní, jakoby se Hospodin na něho nehněval, že zhřešil v bezbožných myšlenkách. Že by pocit volnosti, svébytnosti, víry ve vlastní schopnosti nebyl Bohu nepříjemný?

Zvláštní bylo, že bratři Klotzovi při rozhovorech v krčmě tyto pocity vůbec nesdíleli, ačkoliv se ve stejných podmínkách pohybovali, příležitostně zaměstnáni jako horští průvodci vrchnosti z blízkých měst; Celovce (Klagenfurt), Gmündu nebo Lienze. Oba byli původním řemeslem tesaři, ale… Hoj, co se to zalesklo tuhle mezi drny pod jedním výmolem? Horečně se dobelhal, nedbaje bolesti, po příkrém srázu k malé dutině zakryté převislými travinami a mechem. Klesl na kolena a opatrně, velmi opatrně, rozhrnoval trávu a začal odhrabovat hrubou hlínu z lesklého výčnělku. Po chvíli se pod jeho rukama začal objevovat vršek krásného šestibokého krystalu – záhnědy. Se zrychleným dechem a rudý ve tváři si pomáhal železným rydlem, které vytáhl z torny. V tuto chvíli zapomněl na okolí, na úvahy o bibli a o Bohu, v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku na šťastný nález. Už nyní viděl, že musí měřit nejméně půl lokte a že má krásný symetrický tvar bez puklinek. A jak se po otření leskne na slunci! To bude fráter koukat, myslil si při vzpomínce na nedůvěřivé pohledy mistra Hautzendorfera, učitele z Dolachu, když mu minule nadšeně vyprávěl o svém plánu najít poklad zkamenělých ledových krystalů. Jen jak jej dostat neporušený ven z kamenného lože? Už nyní viděl, že se svými nedokonalými nástroji bude velmi obtížné vyprostit krystal z nepoddajné horniny. Jako když páčil a rval zuby z lebky medvěda , kterého ulovili, nebo spíše s bratrem šťastně přemohli po zoufalém boji, na svých šoulačkách okolními lesy. Tady ale pomyslnou zvířecí čelist tvořila souvislá kamenná hmota a musel být velmi opatrný, aby křehký útvar nepoškodil. U jeho odkryté části hlavního stvolu se začínaly pod štěrkem objevovat špičky dalších oblátků. Juchůů, až musel hlasitě zajásat a zatleskat rukama. Z tvaru seskupení soudil, že maternice celé drúzy musí být ještě alespoň loket hluboko. Bude si muset z údolí přinést motyku nebo krumpáč. Možná by postačil i kylof, jaký viděl u kovkopů v Kalech.

V těchto úvahách a také proto, že slunce se již skoro dotýkalo hřebene, musel se rozhodnout k návratu. Stíny se prodlužovaly a ve směru od horských vrcholků se zvedal mírný vítr. Otřásl se chladem a ani si nevšiml, že se mu mezitím mokré střevíce a punčochy s tkanicemi pokryly tenkou vrstvou ledu. Nahrnul na svůj právě objevený poklad drobný štěrk a místo pokud možno zamaskoval do původní podoby, i když nepředpokládal, že by sem někdo z údolí zavítal. Zahalil se pevněji do dlouhého pláště podšitého veverčími kožkami, popadl hůl a začal sestupovat. Jestliže však výstup se zraněnou nohou nadmíru byl bolestivý, sestup rovnal se neskonalému utrpení. Při přechodu jedné vyvýšeniny zahlédl v dálce pod sebou nad korunami staletých smrčin známé tvary dráhy, cesty mezi políčky, kudy se vyháněl dobytek na pastvu. Ale k tomuto místu to bylo ještě dobrých pět mil a to při jeho stavu znamenalo několik hodin mučivé chůze nesnadno proniknutelným lesem.

Při zpětném přechodu rozvodněného toku se zhrozil, jak se stíny prodlužovaly až nakonec se zapadajícím sluncem úplně zmizely a okolí se poznenáhlu zahalovalo tmavým příkrovem večerního šera. Také peřeje říčky postupně slábly, jak byly spoutávány nastupujícím chladem a na některých místech, hlavně v tůních a slepých ramenech, byla již hladina pokryta tenkým škraloupem ledu.

Spěchal seč mohl, až při jednom nejistém kroku, zmrtvělá noha po kluzkém balvanu sklouzla a on poroučel se s hlučným šplíchnutím do nehluboké strouhy. Bystrý proud počal jej hnedle s sebou strhávat, otloukal a mlel jej  o výčnělky kamenů, jichž snažil se zachytit, ale jeho ruce bezvýsledně  klouzaly po zmrzlém povrchu. Cítil, jak dech se mu krátí v plicích sevřených ledovým chladem a síly mu rychle docházejí, když tu náhle proud jej doslova natlačil na vysoký balvan, jenž tu ze vzdutých vln trčel jako záchranný pilíř. Z posledních sil vysoukal se na oblou skálu, kdež zůstal chvíli ležet s tváří přitisknutou ke studenému kameni, zrychleně dýchaje až myslel, že se mu plíce v hrudníku roztrhnou. Maně uvědomoval si svůj neradostný stav. Osamocen uprostřed prudkých vod musí se co nejdříve dostat na břeh, jinak tu bídně zmrzne. Tehdy poprvé napadlo ho volat o pomoc, leč jeho hlas zanikl, odrážeje od příkrých břehů jež v tomto místě tvořily úzkou soutěsku, do níž počínající soumrak zlověstným tempem nastupoval. Pomalu se vzpamatovával a nutil mozek do horečného přemýšlení. Z promočeného tlumoku vytáhl stočené lano a jeden jeho konec přivázal k dlouhé holi, již ani při divoké plavbě peřejemi z ruky nepustil. Opatrně poklekl, rozmáchl se a hodil blízko skalnatého břehu mezi dva kameny, jež příhodnými k zaklesnutí se jevily. Těžký sochor nedolétl však na místo určení, odrazil se s tupým zvukem od kamene a již dravý proud jej pohlcoval. Trpělivě a pomalými přítahy vytahoval jej z vody, která jen nerada svou kořist pouštěla, a posléze znovu hodil. A znovu, a ještě jednou pomáhaje si nelidským skřekem. Ve chvíli, kdy pro tmu bezmála již před sebe neviděl, uslyšel, že hůl zapadla za oba kameny a když za lano potáhl, ucítil jak se napíná. Zhluboka vydechl, na prsou tlumok si upevnil a znovu do ledového toku vstoupil. Cítil jak jej vodní síla ihned strhává, poddal se však a drže se pevně lana, nechával se proudem ke břehu snášet. Jakmile ucítil pod nohama opět dno, pustil se provazu a vší silou rukama ke břehu vesloval. Ještě několik okamžiků a již octl se na kousku štěrkového podloží, u kterého suchý břeh se nalézal. Opět chvíli prudce vydýchával vynaloženou námahou, než v temnotě mezi nakupenými balvany svoji hůl se hledat vydal. Po chvíli bezvýsledného úsilí zanechal hůl i lano svému osudu a snažil se vydrápat po příkrém břehu, což se mu po nelidské námaze, kdy mohl používat pouze ruce a jednu nohu, opravdu podařilo. Octl se v temném houští, odkud aby se dostal, musel si cestu nožem prosekávat. Řídil se již ponejvíce hmatem, protože již temná noc jej obklopovala. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu, cítil, jak mokré oblečení na něm umrzává a při pohybech jako ledový škraloup se rozpadá a praská.

Dostal se nyní mezi vyšší porost a ztěžka klopýtal přes neschůdná bezcestí, přelézal padlé lesní velikány a kroutící se kořeny. Z tenkého kmínku uřízl si novou hůl a ta nyní sloužila mu jako podpěra pro zraněnou nohu, ve které každým krokem stupňovala se nesnesitelná bolest.

Na obloze vyšel sivý měsíc a prozářil mlčící les tisícerem temných stínů. Zahlédl před sebou světlejší místo kamenné morény a zamířil k němu. Posadil se na chvíli v zákrytu chladného balvanu, pokrytého lišejníkem čnějícím z moře ssuti jako pohanský obelisk, u kterého prastaří hierofanté prováděli své obřady. Dopil z měchu poslední zbytek ledového vína, ve kterém již chrastily ledové šupiny. Mezitím se úplně setmělo, vítr zesílil a na tmavé obloze se spolu se srpkem Luny rozsvítily první hvězdy. Roztřásla ho zima a padl na něho strach z neznáma a představy noci strávené v nehostinné pustotě. Dující vichr spolu s neproniknutelnou temnotou doléhaly na jeho nervy skličujícím dojmem. Do mysli vkrádaly se mu prastaré zkazky o alpských dracích vylézajících po slunce západu ze svých slojí. Tyto legendy, jsouce podpořeny nálezy zkamenělých koster v údolí, daly podnět některým svatouškovským kejklířům k odvození teorie o existenci oněch proslulých bytostí, jejichž hříchy přivolaly na svět příšernou pohromu v podobě potopy.

Ztěžka se zvedl a ve snaze vymačkat poslední zbytky sil z promrzlého těla, rozběhl se po kamenech do tmy. Po pár krocích však zraněná noha opět se podlomila a on se zhroutil. Skrče se do klubečka potichu úpěl bolestí. V horečnatém chvění vnímal klam a mámení blížících se přízraků pekelných oblud a nestvůr, supění a pach sirnatého dechu z jejich nozder. Teď, teď ho chytají ostrými tesáky za nohy a chystají se ho roztrhat na tisícero kousků. Odevzdaně stisknul drkotající zuby a sevřel víčka v očekávání neodvratného konce.

Leč ten nepřicházel a plamínek naděje v jeho nitru se rozblikal.  Pomalu se otočil na záda a na oblohu plnou hvězd oči upřel. Vzpomněl si na své úvahy z dnešního dopoledne a pocit hlubokého souznění, který zažíval při bezprostředním dotyku Všehomíra.

“Odpouštím vám”, slyšel se zašeptat s posledním záchvěvem vědomí, než ho nicota obklopila.

V mrákotném snu cítil, jak ho božská síla povznáší z hlubin beznaděje a dodává mu nadpřirozenou sílu. Duše opouštěla napůl zmrzlé a pozemského života neschopné tělo. Každý poryv ledového vichru zkracoval chvíle mezi záškuby jeho srdce a přibližoval jej zářícímu vstupu do návi, obrazu širé, prosluněné louky s pasoucími se stády skotu se zvonci zavěšenými u krků.  Tohle je tedy opravdový Bůh, pomyslel si, když v blaženém polosnu vnímal nebeský chór, libozvučnou zvonkohru s tóny nadzemských flaut, blahodárné teplo a tělem se rozlévající slastné rozechvění. Jižjiž na krok před ohnivě blyštícím kruhem se nacházel a ruku k němu napřahoval, již na druhé straně v dáli krajinu svého mládí spatřil, rodný dům a před ním, hle, toť jeho sestárlí rodiče na zápraží v ústrety mu kynou. A on opět je malým hochem, jenž z kopce bosky hlubokou trávou běží, vlasy a líce mu svěží vánek ovívaje, hlasitě výská s tváří rozesmátou míří do otevřené náruče své drahé matičky…  Avšak v tu chvíli za sebou naléhavý hlas zaslechl, který mu přikazoval:

”Vstaň a pojď za mnou…”

“Vstávej Bertíku, vstávej, tady nemůžeš zůstat, sláva Svantovítu, to jsem rád, že jsem tě našel.”

Bolest v promrzlých údech, které mu kdosi horlivě třel, jej přivedla k sobě. Ten hlas, ano, ten hlas. To přece není Strážce brány zásvětní, to je jeho bratr Leo, který měl o něj starost a vydal se ho hledat do tmy spolu s tovaryšem Francem. A také ho s dávkou nadpřirozeného štěstí našli v neproniknutelné temnotě, jsouce vybaveni pouze jednoduchou lucernou, ve které za začouzenými skly skomírající svíčka plápolala.

Pomalu otočil hlavu k bratrovi a v polovědomí zastřeném ještě transcedentním zážitkem, takto ho skomírajícím hlasem  oslovil: ”Nebudeš mi věřit Poldíku, ale přišel jsem na veliké věci. Hospodin, jak ho známe, umřiel. Místo něho skutečný Všehomír světu vládne. Naše touha po jeho poznání jediným a pravým smyslem pozemského života jest.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.