Uplynul již téměř jeden rok od chvíle, kdy se Norbert s Leopoldem k Jurově družině připojili. Za tu dobu mnohému z pobytu v lese se opět přiučili a zbojnickému způsobu života dokonale přivykli. Jejich tváře na horském vzduchu ztmavly a zmatověly, k ostrým rysům jejich tváří družil se ostříží zrak i ostatní smysly posílené obdobím prožitým v nepřestalém střehu a nebezpečí. K nabytým znalostem přidružilo se i umění všestranného způsobu zápasu, ve kterémžto oboru často mezi sebou horalští chlapci soupeřili. V této dovednosti obzvláště Leopold vynikal a brzy v celém klanu nebylo jediného hocha, kterého by nepoložil na lopatky. Norbert zase svou uvážlivostí, bystrým úsudkem a nesmírnou vynalézavostí se projevoval. Tak kupříkladu inspiroval se myšlenkou optického telegrafu ze starého Říma, kterým v roce 46 n. l. byla vyslána zpráva, v níž císař Claudius své vítězství nad britskými kmeny do Říma oznámil. Systém se skládal z dřevěných konstrukcí, postavených na dohled dalekohledem ve vzdálenosti 8 mil, které si vzájemně zprávy předávaly. Na konstrukci bylo na vysokém stožáru umístěno otočné rameno a na jeho koncích kratší pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen, zdola ovládaných lanky a kladkami, bylo možno zakódovat a na vzdálenost dohledu až 80 různých znaků vysílat. Sestrojením těchto věží, které bylo lze kdykoliv rozebrat, přemístit a zase složit dohromady, získala Koštulincova družina optický přehled nad územím od Stanislavova a Kolomyje na východě až po správní město Munkats na západě.
Po zkoušce u moudré vědmy nic již nebránilo přijetí obou bratrů mezi vyvolené členy Oleksova klanu. Pro ten účel velká trachtace v klášteře u Malé Uholky uspořádána byla. Zde kromě obyčejných rolníků, kteří obvykle na svých gruntech hospodařili a pouze k uskutečnění válečných výprav se scházeli, přítomny byly i některé významné osobnosti zbojnické družiny. Kromě samotného Koštulince, nejvyššího vůdce, zde u dlouhého stolu z půleného bukového pně i Milivoj Borkaňuk, bratr uhlíře ze spišské osady Ždiaru seděl, jenž s velkou vděčností od našich hochů zprávu o části své odloučené rodiny přijal. V přísně stanovené hierarchii družiny tento muž zastával hodnost mistra oružie, kterýžto o přísun, údržbu a vybavení palných zbraní se staral, což navýsost významná funkce byla. Slavnost navštívily i některé vlivné osoby z městských úřadů, oficiálové, kteří na svá místa díky zbojníkům se dostali a za své služby od nich obrok pobírali. Dokonce i někteří úplatní církevní hodnostáři zde svůj tučný břich z nabízených pochutin si nacpávali.
Kromě vína a pálenky, masa pečeného ze skopců i z horských koz v kořeněném nálevu naloženého, pečených brambor krompli s kapustou nebo pečených a máslem maštěných bramborových placek, podávány byly místní labužnické zvláštnosti: pochutné halušky – slané vařené nudle s mlékem a ovčím sýrem, holoubky – bramborové těsto zabalené do kapustových listů a dohromady uvařené, slazené kukuřičné kroupy podávané s mlékem a zvláště lahodné šátěčky – pirohy z těsta šťouchaného, plněné sýrem, podávány zvlášť se zakysanou smetanou na talíři, do které se namáčejí.
Udiveným hochům při vzájemném představování oči přecházely a jejich srdce odmítala uvěřit, že kvůli jejich osobám takováto sláva se koná. Avšak jak sám Oleksa jim vysvětlil, jejich poslání věnuje vědma takovou důležitost, že před ostatními tomuto účelu, jejich přijetí do společenství, úplnou přednost dává.
Brzy po událostech výše popsaných měli se bratři utkat v první opravdové seči s vojenskou jednotkou vyslanou proti nim kolomyjskou gubernií. Střetnutí předcházela výprava jejich zachránce, Vlada Černycha do Volové, nejbližšího správního sídla vrchnosti spravující místní rajón. Nebohý sedlák vydal se na cestu s bohabojným úmyslem zjednat spravedlnost poté, co někteří dragouni, nepříčetní vzteky po návratu z neúspěšné trestné výpravy proti Jurovým chlapcům, bezuzdně ve vesnici řádili, v nezřízené pitce místní šenk i několik chalup podpálili a místní pomatenou děvu Juřici tak zle na těle zhanobili, až duši vypustila. Poté co se chalupníci postavili na odpor, jejich lajtnant, Alexej Kruch zvaný, po krvavé srážce při níž dva sedláci a jeden voják zůstali v prachu bez duše ležet, zorganizoval na rynku soud a na tucet rebelů bylo potrestáno, každý padesáti ranami holí. Při této exekuci, prováděné surovými, kořalkou zpitými vojáky, byly leckdy kosti v těle tak polámány, že nešťastníci nadosmrti mrzáky zůstali. Tři rolníci takto ztýraní druhého dne se nedožili. Sedlák, který jediného uniformovaného pohubil, zbitý do želez vsazen a k hrdelnímu rozsudku do města byl odvezen.
Vlado se vypravil do Volové, obce vzdálené třicet mil, následujícího dne povozem ještě se dvěma podruhy ve snaze získat u rychtáře slyšení. Při vstupu na nádvoří poplužního dvora byli však vyslanci lstivě přepadeni dráby, které proti nim místní šafář povolal, a na dubové lavici jim bylo vyplaceno třicet ran holí. Pak je polomrtvé hodili do uzamčené maštale a několik dní věznili.
Když se o tomto činu dozvěděl Oleksa, vyslal Juru s jeho nejvěrnějšími a ti osvobodili ztýrané vesničany, statek vypálili a jeho obyvatele rozehnali. Proradného šafáře zbičovali a se zavázanýma očima nechali rajtovat na starém kozlu prostředkem dědiny, ku všeobecnému veselí jejích byvatel, neboť správce všeobecně nebyl pro své úskočné a svévolné jednání vesničany příliš oblíben.
Tento čin nemohl zůstat bez potrestání. Rychtář ihned vyslal posly do Kolomyje a tamější konšelé uradili se k potlačení odbojné zvůle venkovanů a jejich zbojnických spojenců silnou vojenskou jednotku vyslat. K tomu účelu doplněny byly již vyslané čety na sbor padesáti jízdních dragounů pod Kruchovým vedením, u městečka Jasini doplněný dvěma desetičlennými oddíly pandurů z regimentu maďarské pěchoty vedených feldvéblem. Tento sbor, ustanovený jako ozbrojená jednotka strážící uherskou hranici před nepřátelskými vpády z Osmanské říše, skládal se z mužů té nejhorší pověsti, lupičů, vyvrhelů a školených vrahů. Vedle odvahy a bojechtivosti byla jim vlastní nekázeň, surovost vůči vesnickému obyvatelstvu a bezmezná hrabivost.
Zvědové vyslaní z řad těchto námezdních hrdlořezů, rekrutovaných z řad vojenských zběhů, tuláků i přeběhlých loupežníků, hlásili veliteli dragounů, že se část zbojnické družiny srocuje na vrchu zvaném Buben, vypínajícím se u Jasini nad přítokem Černé Tisy, řekou Lazeščinou. Lajtnant vyslal rytmistra s dvaceti vojáky do vrchu a sám hodlal vyvýšeninu obejít a z druhé strany rebelům do zad vpadnout.
Avšak když se obě rozdělené části komonstva po usilovné námaze, kdy z koní sesednout a do strmého vrchu se drápat museli, na vršku opět setkaly, čekalo na ně pouze vyhaslé ohniště z něhož ještě se lehce kouřilo. Ve chvíli, kdy lajtnant s velkým láteřením k obratu zavelel, zarachotila salva z loveckých pušek a mezi vojáky vpadli Koštulincovi chlapci, do té doby na stromech ukrytí. Po rychlém výpadu, kdy jako blesk se míhali a svými valaškami mezi zmatenými rejtary střílejícími nazdařbůh z ručnic zkázu rozsévali, zase jako duchové zmizeli ponechávajíce rozptýlenou tápající rotu na palouku zahaleném mrakem dýmu, ze kterého jen hýkání poděšených koní, nářek zraněných a štěkavé rozkazy lajtnanta se ozývaly.
Neuspořádaná jednotka přece jen se nakonec zformovala, její příslušníci nasadili bodáky na své krátké karabiny a vyrazili do útoku mezi husté stromy, kterýmžto směrem zbojníky dlouhými skoky odbíhat zahlédli. Zde ovšem narazili na důmyslný zásek ze zaostřených kůlů a opět zaduněly výstřely z křesadlových kulovnic, vyráběných a dodávaných z moravského Těšína. Lajtnant, bledý více vzteky než šokem z utrženého lehkého zranění do boku, zavelel k ústupu, plýtvaje šťavnatými německými kletbami. Jezdci sesedli a opěšalí ukryli se za své koně, stromy a pahorky na planině s namířenými puškami čekajíce, až se dým rozptýlí. Na druhé straně se nic nehýbalo a tak jejich velitel vydal povel pandurům, kteří jen velmi neradi a s velkou opatrností přískoky přes palouk, na kterém několik uniformovaných těl v krvi leželo, k záseku se přibližovali.
Ale zbojníci jakoby se vypařili. Lajtnant si mohl hlasivky strhat, vyřvávaje příkazy k pronásledování proklatých rebelů, nakonec v záchvatu bezmocného vzteku klobouk z hlavy si strhnul a do prachu zašlapal. Poté sám se svými rejtary vsednuv na koně, následoval své uherské zvědy, kteří mnohem lépe se mezi stromy pohybovali. Osm mrtvých a tucet zraněných stál ho tento nepovedený výpad, zatímco Oleksova družina beze ztrát vyvázla.
Mezitím Jura se svými druhy, neboť on to byl se dvěma svými pobočníky, našimi věrnými bratry a desíti dalšími členy družiny, dlouhými přískoky, jako srnci z místa střetnutí uháněli. Pokračovali kolem soutoku řek Černé Tisy a Lazeščiny, kde své huculské koníky uschovány měli. S nimi překročili hřeben zvaný místními Bili Chrest a postupovali podél Tisy dále na západ, hlouběji do bukových hvozdů, záměrně za sebou znatelnou stopu zanechávajíce. O svých pronásledovatelích si udržovali přehled sledujíce jejich přesun z korun osamocených lesních velikánů. Z jejich pohybu bystrý vůdce zbojníků usoudil, že do večera chtějí dosáhnout malého panství ležícího na levém přítoku Tisy, říčky Dovžiny. Tuto poslední výspu pro zásobování a možnost příbytku pro své znavené mužstvo skutečně v tu chvíli lajtnant hodlal využít, avšak plán ten bojaři chystali se mu co nejvíce znepříjemnit.
Na úseku toku mezi Jasiňou a hospodářstvím Černá Tisa, nazvaném podle stejnojmenného toku vyznačujícího se temným řečištěm, rozlehlé mokřady se nacházely, přes které jen velmi zkušení průvodci mohli se odvážit. Za jarních povodní se tu řeka vylévá z břehů a tvoří rozsáhlá bahnitá pole, která ani v letních parnech nevysychají, jsouce napájena četnými přítoky z horských potoků.
Den se již začal chýlit ke konci, vítr utichl a nad blaty se začaly tvořit zprvu nepatrné, ale posléze stále méně průhledné závoje mlhy. Dragounští koně se kopyty bořili do rozměklé půdy, v níž každá stopa plnila se hned bublající vodou. Pandurští zvědové křikem se dorozumívali, když svými dlouhými holemi hloubku bahniště zkoumali a schůdnou cestu pro komoně vyhledávali. Vzduch byl plný vlhké páry, ržání poděšených koní i nadávek rozčilených a utrmácených soldátů. V tu chvíli se v zadních řadách husím pochodem postupující roty spustil zmatek následovaný zděšeným křikem, vzápětí přerušený smrtelným zachroptěním. Několik kavaleristů se opozdilo a stali se obětí nemilosrdného přepadu zbojníky, útočících tentokráte chladnými zbraněmi; samostříly a dlouhými provazy zakončenými olověnou koulí, které jako laso používali. Jimi jezdce z koní strhávali a na zemi nelítostně mordovali. Když zdecimovaný houfec opět na pevnou zemi se dostal a vojáci v nastalém soumraku své ztráty shledávali, dalších pět jmen chybělo.
Po chvilce odpočinku útvar se opět jakž takž seřadil a v dalším postupu pokračoval. Zanedlouho průzkumníci nalezli cestu a s večerním klekáním jezdectvo vjíždělo již otevřenými vraty na nádvoří statku, kde místní šafář s pacholky a děvečkami měli co dělat, aby rozmrzelé a nerudné vojáky nakrmili a ke spánku v čeledníku či na seně v maštali uložili.
V průběhu noci, zatímco na statku dragouni vychrupovali a část zvědů na stráži bděla, zbojníci za svitu ohňů a pochodní trávili čas v přípravách na očekávané střetnutí. Sám Oleksa do večera s dalšími patnácti muži se zásobami a dřevorubeckým náčiním na pomoc přitáhl, v průběhu noci pak ještě jako posila půltucet chlapců z občiny Dolní Mokra dorazila. Společně v místě, kde řeka se hluboce zařezává do údolí, jsouce sevřena vysokými podemletými břehy protkanými kořeny staletých stromů, pilně nástrahy připravovali. Při této činnosti opět Norbert zvláštní důvtip prokazoval, vymiešleje záseky, břevna, osidla a další zábrany. Těžké kmeny jako závaží přes jednoduché kladky do korun stromů vytažené tvořily protiváhu pro zaostřené bodce ostrví napjatých mezi stromy, spouštěné do prudkého pohybu při sebemenším doteku. Tenata, sietky, púta na zvěř, k lovu lidí důmyslně upraveny, po přístupových stezkách rozmístěny jako hladové čelisti plné ostrých zubů připravených nemilosrdně sklapnout přilákanou kořist.
S ranním kuropěním, kdy na trávě a listech stromů s prvním zábleskem slunce rosa se zatřpytila, ptáci se rozezpívali a les vydechoval svoji svěží vůni, zde v temné a vlhké soutěsce chmurné a zlověstné ticho se rozložilo. Jen dech šohajů, skrytých a tiše ležících v úžlabinách, rozložených do dlouhé linie, upřenými zraky sledujíce sebemenší pohyb směrem odkud se nepřátelé blížili, o přítomnosti živých bytostí svědčil.
Teď, ano teď! Leopold sevřel pevněji svůj čakan a kývl na vedle ležícího Norberta. Vpředu se cosi pohybuje. Zvedl dlaň s ukazovákem varovně vztyčeným nad úroveň země a bystře se rozhlížel. Zepředu se ozvalo zafunění a mocné zafrkání. Byl to jelen, statný kus, který se zrána k řece přicházel napojit. Mladší z bratrů prstem ze strany na stranu zakýval, když vtom jelen zadupal a s hlasitým šramotem nazpět do houštin se pohroužil. Něco ho vyplašilo. Větve křovin se za jeho tělem ještě nepřestaly chvět, když hoši zahlédli části postav, kradoucích se mezi stromy a na zemi po stopách pátrající, oděné v šedých kabátcích, na hlavách typické barety. Norbert dokonce zahlédl i obličej jednoho z nich zdobený mohutným knírem.
Byli to zvědové pandurští.
Obránci části linie, mezi nimiž i naši bratři se nacházeli, pomalu do stran se začali stahovat. Ve chvíli, kdy poslední z pandurů do takto otevřené pozice vstoupil, Leopold podvakráte zdvihl dlaň, jednou s pěti, podruhé se dvěma vztyčenými prsty a poté zahvízdl. V ten okamžik vyhrnuli se junáci na překvapené zvědy, kteřížto než se stačili vzpamatovat, leželi na zemi s hlavou rozbitou obratně hozeným čakanem, tělem prošpikovaným šipkami nebo srdcem probodeným dlouhou dýkou. Mezitím i sousední pozice ve vedlejší rokli vyřídila podobným způsobem čtyři nepřátele, ač zde se to bez bojovné vřavy neobešlo. Z útočníků zůstavší jeden, úplný obr, rozháněl se svou zakřivenou šavlí a již druhého hocha porubal tak, že v krvi u jeho nohou zůstal ležet.
“Nechte ho mně!”, vykřikl Leopold a dlouhými skoky se vrhl k místu zápasu.
Hromotluk s vyholenou hlavou a nakroucenými kníry, vida svého soupeře, pohrdlivě se zašklebil:
“Egy ilyen fiú merészel..!?”, zahromoval, zatímco těžce funíce, postavil se do střehu v těžké pěsti zakrvácenou šavli svíraje. Ostatní bojaři kolem něj kruh utvořili, do kterého neohrožený Leopold odhodlaně vstoupil. Srdce mu prudce bušilo a v mysli obraz čisté Lady si nesl, když jako divoký beran s hlavou skloněnou a bojovným pokřikem proti mnohem silnějšímu soupeři se vrhl. Obr nečekal tak rychlý výpad a nebezpečná šavle jen vzduchem zasvištěla právě v okamžiku, kdy se mu jeho protivník vší silou hlavou do hrudi zabořil. Rozložitý pandur padl na záda jako žok, lapaje po dechu, zbraň z ruky mu vypadla a zříce nad sebou rozkročenou postavu v záblesku slunečního paprsku, jen ruce před tvář k obraně zvedl, když vtom s tupým úderem mu ostrá valaška vedená silnou rukou hlavu rozpoltila.
Norbert jako první blahopřál bratrovi:”Jako když vola porážíš”, usmál se a sevřel jeho pravici, zatímco levicí poplácal jej uznale po rameni. Na chvíli si oba bratři pohlédli do očí a hlavou jim oběma prokmitla myšlenka, která v posledních měsících tuze je zaměstnávala. Je tohle opravdu to, po čem toužili a o čem doma celé své mládí snili?
Leč nebylo teď času na podobné rozjímání. Z druhé obranné úrovně na ně Jura varovně zasykl a hned nato se lesem rozlehly výstřely z jezdeckých ručnic. Jedna kule rozčísla kůru stromu, u kterého bratři stáli, druhá zasáhla jednoho z jejich spolubojovníků tak nešťastně, že se odrazila od kmene stromu a zploštělá pronikla mu do pravého oka. Avšak nebylo času zraněnému pomoc poskytovat. Mezi stromy se objevily siluety dragounů na cválajících koních, rychle se přibližujíce. Teď nastala chvíle pro vybranou skupinu osmi chlapců, kteřížto rychlými běhy vybaveni byli. S ohlušujícím rykem se zvedli ze svých úkrytů a úprkem se hnali šikmo směrem k nástrahám. Jezdci, zahlédnuvše jejich útěk, změnili směr a hned za nimi se hnali, vytáhnuvše palaše z pochev a bojovým pokřikem se povzbuzujíce: ”Hrrr, húúúhup!”
Uprchlíkům užuž docházel dech, když na smluveném místě mezi nastraženými pastmi s velkou opatrností museli se proplétat a napjaté provazy přeskakovat. Vtom prvním koňům pronásledovatelů se začaly běhy podlamovat poté, co na skryté kleště a kosy padli, čímž velký zmatek vznikl. Někteří rejtaři krátké pistole ze sedlových pouzder vytrhli a začali kolem sebe střílet, otáčeje se na koních v divém reji, nevěda odkud nebezpečí se blíží. Mezitím zbojníci z rozevřených linií, kterými mezi sebe kavaleristy vpustili, znovu spojili se za nimi a postupovali v sevřeném půlkruhu, kryjíce se za stromy. Opětně zarachotila salva ze znovunabitých těšínek a další jezdci padali z koní. Ochraptělý lajtnant zavelel k ústupu hlouběji do lesa a to bylo právě to, co horalští hoši potřebovali. Neboť tam, mezi stromy, číhala smrt. Lesem se rozlehl šum a svist políčených pastí tvořených dlouhými břevny s řadami zaostřených větví, které s tupým žuchnutím do měkkých těl se zabořovaly. Podepřené kmeny stromů se kácely a shůry těžké trámy se řítily. Příliš pozdě lajtnant si uvědomil, do jaké děsivé léčky padl. Marně řval a křičel rozkazy na své soldáty, kteří kolem sebe v panice palašem proti neviditelnému nepříteli se oháněli. Nepředstavitelný chaos, dým z výstřelů, ržání splašených koní, nářek raněných mu odpovídaly. A do toho reje výstřely z loveckých pušek rachotily, či tiché vražedné šípy samostřílů hvízdaly, vždy přesně nalézající uniformovaný cíl. Divoký pokřik útočících bojarů utrpěné krveprolití vesničanů připomínal:
“Tumátě za Dolní Mokru! Pamätajte Orosz Mokru..!”
Konečně rejtaři pochopili, jakým jsou pro skryté střelce jednoduchým cílem, srotili se na dně rokle v hluboké závěji suchého listí a zalehli za své koně do kruhu položené. Do jeho středu narychlo vtáhli své raněné kamarády a k obraně se hotovili, horečně své pušky vleže nabíjejíce. Po rychlém sčítání lajtnant zjistil, v jak bídném stavu se nacházejí. Zbylí panduři již dříve se byli rozutekli a z jeho lidí pouhých jedenáct bojeschopných mužů zbylo. Když se dým ze střelby rozptýlil, vůkol nebylo živé duše vidět. Sklonění nad hlavněmi svých ručnic s bušícím srdcem očekávali nový útok.
Náhle se lesem rozlehl praskot a z okolních srázů se cosi valilo dolů. Byly to snopy suché slámy umně motouzy do ohromných koulí utvářené a smolou napuštěné, ve svém středu balvany zatížené. Zbojníci je zapálené svrhávali dolů na bezmocné vojáky, kteří se tak v nepředstavitelné pekelné výhni octli. Ti, co zavčasu se vzpamatovali a vražedný svůj úkryt v divém zmatku opustili, vzniklým dýmem polozadušení a ohněm popálení do rukou neúprosných mstitelů po krátkém boji upadali.
S přicházejícím večerem opět v lese ticho se rozhostilo. Jen rozbité zbytky nástrah, tu a onde ležící nehybné postavy, sloupky kouře z požářiště a tam, na větvích stromů mezi poletujícími havrany, kývající se spoutané postavy mrtvých vojáků se svým lajtnantem.
“Pamätajte..!”
–
Události zde popsané do historie kraje vešly pod názvem Körösmezö mészárlás (Jasiňský masakr), podle hrůzostrašných zpráv, které přeživší uherští panduři o přebojnících a podrobnostech bitvy vyprávěli.
Vrchnost po porážce jednotky lajtnanta Krucha v nelehké situaci se octla. Musela k potrestání odbojníků daleko silnější vojsko vyslat, což v době války z francouzským protivníkem vůbec jednoduché nebylo. Navíc obyvatelstvo, posíleno odporem goralských chlapců nechtělo a nemohlo již dále snést narůstající útlak, neustále se navyšující robotní povinnosti spojené s neúrodou v posledních letech i častými průtahy vojsk. Největší náklady a újmy na vojenská tažení totiž nesli na svých bedrech zemědělci na vesnicích, kteří museli vojáky živit, mnohdy jim poskytnout také další služby, poskytovat povozy, nebo ubytování. Muži byli odváděni na vojnu v čím dále tím větším počtu. Situace poddaných na venkově, hlavně v oblastech, ve kterých přesuny vojsk probíhaly, byla přímo nesnesitelná. V těchto souvislostech bylo Oleksovo vítězství jiskrou, která hrozila rozhořet se v mohutný plamen nevolnického povstání.
Selské nepokoje vskutku ještě na sklonku téhož léta roku 1798 v kraji propukly. Na podzim zasáhla revolta celý Černovický region. Ke vzniku povstání měrou významnou přispěl sedlák Volodimir Černych z obce Dolní Mokra, jemuž se podařilo doručit k císařskému dvoru ve Vídni list informující o skutečných poměrech a útisku poddaných v severní části Bukoviny. Byl však zatčen a deportován do Berehova k císařskému soudu.
Nato rolníci v některých dědinách odmítli k robotním pracím nastoupit. Začali se srocovat a nakonec na nepřístupném místě v lese na hranicích s uherským královstvím svůj tábor rozložili. K potlačení rebelie bylo z města Munkáts přizváno vojsko pod velením plukovníka Alexandera Borbélyho. Dvě fysilírské setniny byly po cestě doplněny rotou z města Hust na batalion o síle třistapadesáti mužů, který dále přes svidovecký hřeben do Jasini mašíroval. Samotný plukovník však již během marše byl překvapen nuznými poměry v jakých venkovský lid v regionu žil. Proti vzbouřeným poddaným vojsko nepoužil. Začal s rebely jednat a sepisovat jejich stížnosti, jež následně na císařském dvoře předal. Svým postojem však značně zdejší šlechtu si znepřátelil a rovněž i mnohé vlivné členy vídeňského dvora.
Poddaní žalovali hlavně na neustále navyšování robotních povinností, poplatků a daní, které nemohou odvádět, jelikož jim byla navýšena denní doba provádění robotních prací a za těchto podmínek nejsou schopni obdělávat vlastní pole. Během roboty na panských polích je jim odpírána jakákoli přestávka na jídlo a odpočinek. Žádali také císaře, aby se smiloval a zakázal pánům, aby drábi při trestání poddaných užívali hole, kdy dochází až k poškození kostí, ale bili je pouze bejkovcem, jak karabáč z býčí žíly nazývali. Též dekretem nadále zakázáno mělo být, aby rolník svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům ruku líbal, nebo se před nimi hluboce ukláněl.
Císařská kancelář byla nucena své postupy přehodnotit. Vojenští potentáti nebyli ochotni své síly v době, kdy každá ruka držící karabinu byla dobrá, potyčkami s nuznými sedláky drolit. Vrchnost nakonec předložila své požadavky, podle nichž především předáci povstalců měli být potrestáni, a to odvodem na vojnu. Mezi odvedenci nacházel se i Voloďa Černych, skutečný lidový hrdina, který přestože vězněn, dokázal se vrchnosti postavit. Rebelové se měli vrátit na panská hospodářství a ve své robotě nadále pokračovat, nicméně za mírnějších podmínek. Dále vyhláškou byla stanovena odměna dvěstěpadesáti zlatých za jakýkoliv údaj, který k nalezení Oleksových zbojníků by vedl. Po splnění těchto výhrad měl být vydán patent, jímž nejhorším zvůlím a nespravedlnostem mělo být zamezeno a jež v náležité míře práva utiskovaných rolníků zachovával.
V tomto období již naši bratři v další části svého putování se nacházeli. Po vítězné bitvě v údolí Černé Tisy, Oleksa sezval své druhy takto k nim promluvivše:
“Moji verní. Po našom chrabrom víťazstve vrchnosť odplaty žiadať si bude. Čakajú nás neľahké časy, keď aj naši statoční goralští dedinčania veľkému nátlaku vystavení budú. Dá Svantovít, že im náš príklad užitočný bude, že proti kruté nadvláde pánov svoju myseľ pozdvihnú a svoje záujmy treba aj so zbraňou v ruke obhajovať budú. Tento krok my za ne neurobíme, iba cestu ukázať im môžeme.
Teraz moji drahí k svojim rodinám a gruntům sa odoberte a medzi svojimi bratmi a sestrami myšlienky a požiar revolúcie odovzdávajte. Avšak svoje srdcia spätá s týmito horami, riekami a hlbokými lesmi do pokoja a mieru uveďte, abyste poctivou prácou k všeobecnému blahu prispieť mohli. Môj hlas, ako už toľkokrát, zavolá vás v čase kedy bude vašej pomoci opäť treba.”
Poté vyžádal si Norberta s Leopoldem, aby je do plánu jejich další mise zasvětil. Několik okamžiků bez jediného slova veliký vůdce oba bratry pozoroval, když proti němu stáli v dlouhé dřevěnici, ve které v hrubém krbu oheň praskal. Viděl jak jejich pružné postavy za pobytu v horách zesílily, jak jejich zraky planou touhou po dalším poznání. Jeho vrozený jemnocit vycítil božskou auru, která hochy obklopovala a kvůli které vědma pro hlubší zasvěcení oba vybrala. Chápal, že prožité utrpení a téměř zázračný návrat ze zásvětních končin oba junáky k plnění velkých činů předurčuje a že nemá právo ke svým, byť jakkoli záslužným a velkomyslným plánům, jejich pomoci využít.
Po chvíli promluvil: “Než odídete, veštkyňa si žiada ešte jedno stretnutie s vami…”
“Lada? Můžeme ji ještě vidět?”, neudržel se Leopold a Oleksa přísně naň pohlédl. Zavolal a do srubu vchodem zakrytým koženým závěsem srdnatý Jura vstoupil.
Mezitím Oleksa se otočil a jakýsi předmět z masivní truhlice v rohu místnosti vytáhl.
“Toť náš opasek”, vykřikl Norbert, neudrživše se.
“Áno, to je vaša odmena za vaše poctivé úsilie, ktoré ste nášmu remeslu venovali. Náčelník lúpežníkov a jeho tlupa dostali odplatu za svoje nekalé rejdy. Pred dvoma mesiacmi do svojej družiny prijali vojenské zbehy nakazené škvrnivkou. Do dvoch týždňov celá tlupa ochorela, jej členovia po horách v hrôze od nákazy sa rozutekali a poväčšinou bez pomoci o samote umierli. Janosa sme našli v jaskyni, kde svoje nalúpené poklady zhromažďoval. K čomu je teraz všetko bohatstvo, keď jeho telo v temnej diere práchniví? Pamätajte, že nie je predmetu, ktorý skrze zmysly by vašu dušu uspokojil a opravdovú radosť a šťastie vám priniesol.”
Oleksa jim odevzdal opasek naditý mincemi a potom ještě chvíli jejich dlaně ve svých podržel, než se bratři konečně rozloučili a vydali na cestu.
Měsíc říjen končil a v lesích bylo chladno, když Jura své pobočníky na poslední společnou výpravu vedl. Tři přátelé v hlubokém vnitřním souznění se nacházeli, takže hovořit mezi sebou příliš nepotřebovali. Jejich bohatýrské duše splynuly v jednotném souzvuku, kdy není třeba slov, aby vyjádřili co cítí jeden k druhému. Putovali známou již stezkou k vrchu Dermosa. Za noci prosvětlené bledým úplňkem vystoupili k posvátnému stromu, osamocenému rozsochatému dubu, kde Jura oba hochy zanechal. A zde, ponořena do jasnovidného stavu vlivem magnetismu měsíčního, tajuplná Lada pokračovala ve věštbě ve jménu velkého Svantovíta. Oba hoši v posvátném obdivu znovu sledovali tuto nadpřirozenou ženu, když tichým hlasem zaklínala průsvitné duše předků, ponořena v plujících mlhách prozářených měsíčním světlem a obklopena magickými tóny větru, který svým dechem jakoby na lesní šalmaje ve větvích stromů melodické nápěvy vyluzoval.
Její exaltovaný, sytě podmanivý hlas vtíral se do myšlenek posluchačů a rozechvíval nejniternější zákoutí vědomí:
“Moji arijští otcovia, pravlasti ďaleko na východe! Vstúpte do svätýň matiek veľkého náboženstva. Len vy poznáte tajomstvo veľkého zasvätenia čo rysuje sa v hymnách védických. Tiene dejín, ktoré tradíciu vekov až tridsiatich tisúc rokov nesú. Vek mužný a vážny, ktorý sa podobá zlatému detskému veku vysnívaného nadzemským poétom. Bolesť a zápas nie sú neprítomné, ale v mužoch jest dôvera, sila, pokoj, ktorý ľudstvo nikdy neskôr už nenašlo. Naproti tomu žena práve vychádza z kúpeľe a tká najkrajšie plátno…”
Lada se odmlčela, s předpaženýma rukama oděna v závoj splývavých šatů, obrátila své tmavé, propalující zraky k oběma bratrům:
“Nosíte v sebe priateľa najlepšieho, ktorého nepoznáte. Lebo Všehomír sídli vo vnútri každého človeka, ale málokto dovedie ho nájsť. Človek, ktorý obetuje svoje žiadosti a svoje diela Bytosti, z ktorej základy všetkých vecí pochádzajú a ktorú svety boli stvorené, dostane za túto obeť dokonalosť. Veď kto v sebe samom svoje šťastie, svoju radosť a tiež svoje svetlo nájde, jest jedno so Všehomírom. Lebo pamätajte, duša, ktorá našla Všehomíra, jest oslobodená od znovuzrodenia a smrti, staroby i bolesti a napája sa zo žriedla nesmrteľnosti.”
Její postava jakoby se vznášela na pozadí temné noci. Avšak její oči, do té chvíle žhnoucí nadpozemským žárem změkly, když vědomím se opět do přítomnosti vrátila.
“Ďalšie kroky na vašej dlhej ceste budú smerovať do miest, kde vrcholky hôr dotýkajú sa vzdialených mračien. Soľnohradsko je vaším cieľom a tu rozľahlý systém slují pod najvyššou miestnou horou, kde významná naše svätyne menom Retra sa nachádza. Tam bude vás očakávať drahá matka Jasna, ktorá ako večná skala s horou spojená pre slovanský národ dýše a jeho duchovné posolstvo udržiava. Tu odovzdáte jej túto schránku, ktorá okrem písomné správy, vzácneho rukopisu, tiež pokyny pre vaše ďalšie zasvätenia obsahuje.”
Při těch slovech Lada ze záhybů svých šatů podlouhlý tubus vyňala a na dlaních jej bratrům předávala. Leopold, který v nábožném vytržení se skloněnou hlavou schránku přebíral, vzrušeně ucítil v kovovém obalu teplo jejího těla, které pronikalo až k jeho srdci. S nejvyšším úsilím musel nutit svou mysl k poslušnosti a jen tvrdý výcvik a odříkání umožnily mu ovládnout se, když zastřeným hlasem odpovídal:
“Sestro mé duše, nejvyšší milost k tvé vznešené osobě ponese toto poselství a předá jej do patřičných rukou. Tebe, jež v božském vtělení ses nám zjevila, budeme navěky uctívat jako nejvyšší moc a sílu, jež veškerá nebezpečenství překonat nám umožní. Nedovedu mluvit vzdělaným jazykem jako můj bratr, ale věz, že tvůj obraz navždy ve svém srdci si poneseme.”
Slova vázla mu v hrdle a Ladě zaleskly se temné oči v měsíčním svitu, ale to snad jen závan větru způsobil. Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů, tak, že vlající lem jejího roucha o jeho nohy se otíral. Zatímco Norbert uctivě o několik kroků poodstoupil, sáhla si pažemi za hlavu a ze své bělostné šíje přívěsek na stříbrném řetízku odepjala.
“Ďakujem ti za tvoju vernosť milý brat môj. Tu prijmi tento náhrdlek ako spomienku na dobu strávenú v týchto lesoch, ktoré vaším druhým domovom navždy zostanú.”
Při těch slovech se k němu naklonila tak blízko, až jemnou kolouščí vůni jejího těla ucítil. Krev se mu do hlavy nahrnula a mrákoty na něj šly. Se sebezapřením hraničícím s šílenstvím odolal bolestné touze sevřít ji v náručí, odevzdaně klesl na kolena, aby kol krku mu přívěsek zavěsit mohla.
“Nikdy nezabudni”, zašeptala se rty tak blízko jeho ucha, že její libý dech jej ovanul.
Poté poodstoupila a zatímco on ke svému bratrovi se připojil, oba sledovali její rozevlátou postavu, kterážto přiblíživši se k mohutnému kmeni dubu, jakoby náhle s ním splynula a se ztratila.
Měsíc zašel za mraky, noční pták pronikavě zaskřekl a sílící vítr proháněl se v okolních stromech vyluzujíce přitom v jejich větvoví tisíceré zvuky.