Kapitola III: Zasvěcení

Náš příběh by zde mohl končit. Kdo by pomyslel, že pouť našich junáků takto skončí? Však život v jeho hlubokosti nezpytatedlný bývá, neb žádný rozumem nemůže jej osáhnout; tam kde jednomu jeho svíčka při nejmenší příčině zhasne, tam druhého jeho šťastná hvězda ani v nejtrudnější chvíli neopouští. Je to vůle boží nebo osud co naše kroky vede a okolnosti přitahuje? Dokážeme myšlienkami svoji cestu zpytovat a o jejím směru rozhodovat, nebo je ve Velké knize úděl veškerenstva předurčen?

Na každý pád, bez pomoci zvnějšku oba bratři nejmenší naději by neměli. A jen velký Okamžik, vůle Všehomíra, zpoza zásvětních bran opět k zřivému světlu života je přivedla.

Tak krátce po událostech právě proběhnuvších, malověrní nazvěme ten okamžik neočekávanou náhodou, procházela údolím skupina pěti mladých mužů.  Kráčeli potichu, šeptem se dorozumívajíce a na všechny strany zkoumavě se rozhlížejíce. Od úst jim při vydechnutí bílá pára odcházela, v měsíčním světle jako roj duchů se jevili. Na sobě bílé kamaše a haleny, navrch tmavé vesty, na hlavách klobouky s širokou krempou, nohy kryté vysokými škorněmi. Na vestě i opasku sem tam stříbrná přezka se zaleskla. Tři z nich měli tmavý dlouhý plášť, který až na zem jim splýval. V jedné ruce svírali dlouhý čakan, druhou vesměs měli položenou na dlouhé dýce vetknuté za širokým pasem.

Když došli na palouk, kde před několika okamžiky bitka se strhla, sklonil se jeden z nich nad zmrzačenými těly, zatímco ostatní postáli a nepřestávali okolí sledovat. Klečící muž se po chvíli zvedl, nasadil si zpět klobouk, který předtím sejmul, a tichým hlasem pronesl:

“Žijú. Obidva. Ale dlho něbudú.”

Muž, který promluvil, jako zvyklý poručníkovat vypadal. Ostatní mlčky čekali na jeho pokyn a když rozhodl, že obě těla přenesou do vsi, bez odmluvy jej poslechli. Zatímco na stráži zůstal, ostatní do lesa se rozběhli a po chvíli se vraceli s hrubými, narychlo oklestěnými větvemi. Z nich a ze dvou plášťů jednoduchá nosítka zrobili a těla obou hochů do nich opatrně uložili.

Skupina pěti ozbrojených mladíků se neobjevila v údolí náhodou. Byli to členové místní zbojnické družiny, sebe nazývajíce opryškové, která operovala po celém kraji již několik let. Jejich vůdce, hrdý Oleksa Koštulinec na zboj se dal v šestnácti letech poté, co jeho otce vrchnost ztrestala za odmítnutí práce na panském vězením a bitím, na jehož následky tento zemřel. Tu noc, kdy s biřici Oleksa po svém se vypořádal, zůstalo v městečku před hostinským domem čtvero postav v uniformě po tuhém výprasku v prachu bez vědomí ležet. Sám velitel drábů, který na jeho otci trest přikázal vykonat, však tehdy s rozbitou hlavou rovnou do pekla se poroučel.

Oleksa nebyl vysoké postavy, ale odmala ohromnou silou vynikal. O jeho siláckých kouscích celé legendy se vyprávěly. Říkalo se, že svou sílu získal od tajemné stařeny přebývající ve vysokých horách na západě, které na oplátku svou duši upsal. Jeho tajemný a ušlechtilý zjev chudým robotníkům proti vrchnosti všelijak vypomáhal a proti její zvůli poddané nevolníky chránil, jakkoli se jejich postavení ve sledu nových světových událostí stále více tragičtějším jevilo. Celým svým srdcem vyznával nové myšlienky, na kterých francouzská revoluce vznikla a jejíž ozvěna až sem, do zapadlého kraje východních Karpat se donesla:

“Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha. Pro nás je Bůh mrtev – nebesa jsou prázdná.  Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva! Jestliže vrchnost dobře nevládne, ať jí je moc odňata!”

Svůj boj proti šlechtě a církevním představitelům povýšil na úsilí o nastolení spravedlivého a čistého světového řádu, kde nebudou vedle sebe jeden žít v hojnosti z plodů práce druhého, který trpí nedostatkem. Časem kolem sebe podobné spolubojovníky získal, kteří, ač třeba podobné ideály zúplna v sobě nenacházeli, o to víc oddaností oplývali a za svého osvíceného vůdce třeba život by položili.

Gubernie za jeho hlavu odměnu postupně z padesáti až na pětset zlatých vypsala. Několikrát již biřicům se podařilo objevit jeho dočasný úkryt, ale nesmírně důvtipný a vynalézavý vůdce zbojníků vždy svým pronásledovatelům stopu zmátl a nakonec ještě nějaký žertovný kousek jim vyvedl. Za všechny lze jmenovat případ štvanice, kdy svým pronásledovatelům do cesty kožený měšec s několika zlatými dukáty nastražil. Rota biřiců vrhla se na váček a v nastalé tahanici spolu z penězi vypadl i lístek, který jim jejich neopatrný velitel přečetl: ”Prisvjačeno kraščimu iz policejnych”, což velkou hádku a málem i rvačku o “nejlepšího policistu” způsobilo. Morálně tato příhoda četu rozložila natolik, že se již nebyli schopni vůbec soustředit na pronásledování. Jejich prosté duše zaobíraly se výčitkami a přesvědčením, že právě jednomu každému z nich odměna náleží. Když se konečně vzpamatovali, dílem křikem a nadávkami svého velitele, dílem pod údery plochou stranou jeho šavle, byli zbojníci již dávno za horami.

Oleksa byl nejen obratným válečníkem, který s biřici v lítých bitkách své voje cvičil, ale i předvídavým stratégem a chytrým vyjednavačem. Ovládal prakticky celé území od Koločavy po obec Jasiňu, jehož páteří byl svidovecký hřeben o délce padesáti mil.  Své zvědy měl rozmístěny mezi rolníky v přilehlých horských vesnicích, stejně jako mezi pastevci a lesáky v okolních hlubokých hvozdech. Na jeho výplatní listině byli dokonce i někteří nadršpáni vrchnostenského úřadu v Kolomyji, hlavního města huculské republiky, jak své území zaobírající západní Halič, Bukovinu, na jihu ohraničené Sedmihradskem na západě uherským královstvím, tento hrdý slovanský lid rád nazýval. Složitá zpravodajská síť řízená geniální hlavou Oleksovou dokázala informovat svého vůdce o dění v celé oblasti, obchodních a kupeckých karavanách stejně jako o trestných výpravách vedených proti smělému zbojníkovi, vždy v dostatečném předstihu. Podporou poddaných získával mezi obyčejnými rolníky své obětavé příznivce, ze kterých ani krutým mučením v panských žalářích vrchnost nijakou zvěst získat nedokázala.

Jeho společníky byli jinochové i muži různých profesí, které Oleksa nejprve po pečlivém předchozím výběru k sobě povolával a několika svými věrnými k postupnému zasvěcení přivést nechával. Tento obyčej, zakončený rituálem iniciace, zahrnoval několik náročných zkoušek, kterých jen ti nejlepší z nejlepších zhostit se dokázali. Mezi prověřovací postup patřil například předstíraný proces useknutí ruky tesařskou sekyrou. Kdo ztratil nervy a rukou ucukl, neměl už další možnost postoupit do další úrovně a se zavázanýma očima odveden byl zpět. Konečné uvedení mezi členy zbojnické skupiny pak bylo završeno skutečnou výpravou za kořistnickým lupem, při které si nováček musel své vavříny vydobýt nějakým statečným činem, například přemožením protivníka nebo záchranou života jiného člena družiny.

Naši dva poutníci dostali se na místní horkou půdu právě v době, kdy boj mezi dvěma nezávislými zbojnickými skupinami se výšil. Oleksovi goralští chlapci se na svých výpravách stále častěji střetávali s činností divoké hordy, jejíž náčelník, Janos Tölgy řečený Dub, proslul krutými způsoby, kterými zacházel se svými oběťmi. Jeho tlupa sestávala z nejhorších odpadlíků, tuláků, vyděděnců a vojenských zběhů. Tuto sebranku udržoval pohromadě pud divoké smečky a drsné způsoby jejich vůdce, který jakýkoliv projev odporu nebo odmlouvání ihned svými obrovitými pěstmi surově potlačoval.

Tlupa své divoké rejdy prováděla v oblasti od hustěji obydlené černovické oblasti až po západní hranici karpatského oblouku, kde se její zájmy střetávaly s Oleksovými. Mezi oběma skupinami panovalo zavilé nepřátelství, které se vybíjelo v občasných střetech a bojůvkách, kdy vždy několik raněných i mrtvých na poloninách ležet zůstalo. Zatímco goralští hoši dodržovali pravidla ušlechtilého ducha svého vojevůdce, chránili vesničany a obírali jen bohaté pány a církevní hodnostáře nebo velkostatkáře, kteří chudinu utiskovali, Janosovi kumpáni zhubovali a loupili bez rozdílu.

Oleksův pobočník Jura, neboť on to byl, kdo skupinu pěti mladíků údolím říčky Mokry tu osudnou noc vedl, vzplanul prudkou záští, když obě zmučená těla bratrů prohlížel. Bylť již několik dní na stopě loupežníků, jeho výzvědná četa sledovala pohyb Janosovy roty a podávala zprávy Oleksovu hlavnímu voji. Ryk boje zaslechli již zdáli, ale přes veškerý spěch nestihli dorazit na místo včas, aby se pokusili zabránit nespravedlivému osudu. Když nyní jeho druhové ztemnělou nocí bezduchá těla nesli, v duchu přísahal krvavou odvetu nesmiřitelnému nepříteli.

Teď ale bylo nutné postarat se co nejdříve o oba polomrtvé neznámé, jestliže neměli zhynout od svých zranění. Juru k milosrdnému činu vedla vrozená lidskost a také léta strávená se svým vůdcem, ušlechtilým Oleksou, jenž nejen bitkami a bojem své společníky vedl, ale i k vyšším zásadám je povznášel, vždy v jednotě hesla “chléb, láska, svoboda”.

Když skupina soběma nosítky přiblížila se k prvnímu stavení, Jura dal pokyn a sám pokračoval mezi ztemnělé chalupy, z nichž v jedné z nich úzká okénka osvícena byla. Přiblížil se k tomuto stavení, jež do tmy prosvítalo roubenými stěnami omítnutými hlínou a vápnem natřenými. Dům měl neúplné patro tvořené podkrovím, v němž komora jako sýpka se užívala. Zaklepal na dveře smluveným znamením a po chvilce ticha se zvnitřku ozval tlumený, úsečný hlas:

“Kdo tu?”

“To jsem já, Jura. Otvor Vlado, vediem ti návštěvu”, zašeptal Jura a i v této chvíli dovolil si jemný nadhled.

Ozval se zvuk otevírané závory a v ozářeném vchodu zjevil se muž, asi padesátiletý, sedlák Volodimir Černych, který spolu se svou ženou Johanou v domě přebýval. V jedné ruce držel těžký bič z hověziny, v druhé lucernu a pátravě se rozhlížel na všechny strany. Mezitím Jura mávnul na své druhy a ti potichu napochodovali dovnitř i se svým zakrvaveným břemenem. Přiběhnuvší sedlákova žena, která si v sychravé noci jen lajntuch přes nedbalky přehodila, hned rukama začala lomit při pohledu na zubožené postavy.

“Pán buď s tebou Juro, koho ste nám to přinesli?”, optal se Volodimir, sotva se přesvědčil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a těžké dveře znovu zavřel a závorou zajistil.

“Ti dvaja do rána neostanú”, pokračoval, když si zkušeným okem hluboká zranění změřil.

“Pokúsime sa ich zachrániť”, lakonicky odvětil Jura. “Je to naša povinnosť.” A vyprávěl ve stručnosti o bitce na palouku. Sedlák nechtěl nejdříve o pomoci ani slyšet, až když Jura zmínil, ne zcela podle pravdy, že zachránění je i vůlí Oleksy, viditelně změkl. Přikázal odnést těla nahoru do podkroví, kde byla tajná komora, dovedně ukrytá a zamaskovaná sýpkou.

Zde, v této malé místnosti po několik týdnů oba bratři zápasili o svůj život. Sedlákova žena s pomocí obecního felčara snažili se seč mohli, aby život v bezduchých tělech probudili. Horečku tišili chladnými obklady a odvary z vrbové kůry, na otevřené rány a pohmožděniny způsobené ranami tupých kyjů kostivalovou mast a odvary z bylin, ale i zábaly z dobytčí moči používali. Felčar sám největší rány ošetřil, zašil a některé utišující prostředky předepsal.

Z chorobného smrtospánku se první probral Norbert až desátý den po svém zachránění. Byla zrovna neděle, jeden z těch sychravých podzimních dní, kdy psa by ven nevyhnal, mrazivé vlhko proniká pod kůži a staří lidé naříkají na bolest v kolenou a loupání v kříži. Staršího z bratrů probudil zvuk klekání, mdle se nesoucí pošmourným povětřím z nedaleké kapličky na návsi. Ztěžka se posadil na nízké pelesti vystlané slámou a rozhlížel se udiveně kolem. V malé jizbě, slabě osvětlené podkrovním světlíkem, byla zima, ale na sobě měl dlouhou lněnou košili a přikryt byl pokrývkou z kanafasu nacpaného senem. Jeho hlava, která stejně jako končetiny i trup tlustými obvazy ze lněného plátna byla ovázána, na poduščici ze stejné látky spočívala.

První myšlenka patřila bratrovi: “Leo…Poldíku”, zachraptěl horečnatě vyschlým hrdlem.

V tu chvíli teprve si všiml bezvládného těla na lůžku vedle sebe. Zhrozilť se mysle v první chvíli, kdy ještě z polovědomí procital, že bratr musí být mrtvý. Vtom uslyšel vrzat rychlé kroky na dřevěném žebříku vedoucím do podkroví. V otvoru v prkenné podlaze se zjevila tvář sedlákovy ženy Johany a posléze i celá její poněkud buclatá postava oděná v bílou košilku s červeným vyšívaným živůtkem bez rukávů vpředu šněrovaným a nadýchanou suknicí s honzíkem, který šířku jejích boků ještě zdůrazňoval. Celá její bytost působila velmi mateřsky a když se starostlivě sklonila k Norbertovi až ucítil její zemitou vůni a jemně ho položila zpátky na lůžko, pomyslelť, že k němu anděl přistoupil.

“Co se stalo? Kde to jsme? Kdo jsi?”, sypal ze sebe otázky překotně.

“Musyč ležať. Ty i tvoj brat stě boli velmi chorí”, odvětila jemně ale důrazně a přitiskla vlahou dlaň na hochovo rozpálené čelo.

“Mátě obaja stále vysokú horúčku”, pokračovala, aniž brala ohled na jeho otázky. Hadříkem, který vyňala z kamnovce stojícího vedle postele, se mu jala otírat obličej a přitom i pár kapek mezi rty mu vymačkala, které on lačně srkal. Chtěl se znovu zvednout, postavit na zesláblé nohy, ale prudká bolest v boku projela celým jeho tělem tak, že v bezvědomí se opět skácel.

Agónie nešťastných bratrů trvala dalších čtrnáct dní, kdy se zmítali v zimničných záchvatech, než se konečně  začala projevovat vytrvalá péče Johany a také jejího muže, který domácnost sám musel zvládnout, zatímco ona o oba bratry se starala. K Norbertovi a jeho vážnému zranění v obličeji museli chirurga až z Kolomyje přivolat. Až v měsíci listopadu, kdy dny se výrazně krátily, vítr přinášel z hor první sněhové poprašky a v kamnovci se do rána tvořil ledový škraloup, poprvé byla dvojice schopna rozhovoru. Kromě řady středně těžkých až lehčích zranění měl Norbert zlomenu pánevní kost a v obličeji úderem kyje prolomenu část lebky od očního oblouku k lícní kosti tak, že když obvazy sundali, vypadalo to, jakoby se stále šklebil. Naštěstí, oko v očním důlku podařilo se městskému lékaři zachovat. Leopold měl rozdrcenou lopatku a zlomenou stehenní kost, následkem čehož nemohl levou ruku úplně pozdvihnout a také výrazně kulhal.

Avšak rány na duši nepodařilo se tak snadno zcelit. Neboť z propasti zásvětní nedokáže se člověk vrátit nepoznamenán. Oba hoši tento zážitek v sobě nesli jako nepoznanou a nenaplněnou touhu po jiné, vyšší úrovni bytí, která na poslední chvíli z nějakého důvodu odepřena jim byla. Jakoby Prozřetelnost jejich pozemský život si vymínila pro úkol, na jehož splnění zvláštní, magické předpoklady jim byly vnuknuty. Tyto předpoklady však v sobě pociťovali jen jako prchavý sen, který nad ránem z hlavy vyvane. Myšlenka nejasného poslání tak zatím v jejich mysli zasuta zůstávala a čekala na své probuzení jako zárodek jarního kvítku dříme pod příkrovem zmrzlého sněhu.

Poté co chlapci počali se belhat po světnici, za nějaký čas byli schopni po žebříku slézt a od té chvíle již plně samostatnými se stávali. Přelom ledna a února zastihl je již v plné síle jak s těžkými svlaky stahují v hlubokém sněhu náklady dřeva z hor povzbuzujíce jásavými výkřiky jeden druhého. S těžkými hrably – krolyky dennodenně odhazovali navátý sníh, aby alespoň úzkými cestičkami k sobě sousedé mezi chalupami dostat se mohli. Ale jak jen se jim příležitost naskytla, do lesa na vylepšených kraplích zrobených z větviček kosodřeviny se vypravovali. Klást leče ani jinak lovit jim Volodimir nedovolil, bylať tato činnost v kraji přísně sledována a hospodář nechtěl si vrchnost zbytečně proti sobě popudit a třeba i v podezření ze spolupráce se zbojníky upadnout. Četníci ostatně dvakrát se byli za novými přebyvateli podívat, ale poté co na úřadě v Kolomyji jejich jména ověřili, dali jim prozatím pokoj a dokonce nové doklady jim nechali vystavit. Hoši byli nakonec rádi, že dali na radu zkušeného Volodimira, svého dobrodějce, že svá pravá jména přiznali a za cizí se neskrývali. Jen jejich cestovní pasy jim odmítali uznat a naopak oba novousedlíky na platný patent proti tuláctví důrazně upozornili. Kdo opustí panství na více než čtyři týdny, bude po návratu uvězněn, kdo na rok, bude potrestán padesáti ranami rákoskou a bude nutné, aby za navráceného čtyři osoby se zaručily, které potvrdí, že se odchod dotyčného nebude vícekrát opakovat. Jestliže provinilec nařízení znovu poruší, přísluší mu trest šibenice. Tak znělo místní právo.

Na zkušenost s loupežníky se jich důkladně vyptávali, ale bratři kromě krátké epizody nebyli schopni podrobnější zprávy podat. Strážmistra ovšem velmi zajímala historka s krčmářem v Koločavě, jejíž průběh si nechal několikráte převyprávět, spisujíc si cosi na list papíru.

Jednoho večera dostavil se potajmu i Jura se dvěma druhy, aby vyslechli nám již známou historii o putování přes karpatský oblouk. Při zmínce jména Ivana Borkaňuka, které jim na před výpravou uhlíř ze Ždiaru pověděl, na sebe nenápadně trojice zbojníků pohlédla a jejich předák jen mírně přivřel oči. Tento posunek neušel bystrému Leopoldovi, ale poznatek nechal si pro sebe.

Kupodivu, prožité dobrodružství nemělo žádné újmy na duších obou chlapců, jejichž veselá a bezstarostná povaha nabývala opět vrchu a projevovala se vyprávěním příběhů z cest, vzpomínáním na lumpačivé příhody z turnovského kraje nebo… ach ano, i valašské písně zpívali, když venku sněhové vločky v divém reji nepřestávaly chumelit. Zima mezitím naplno propukla, mráz uhodil a vesnice po několik týdnů bělostnou vrstvou zvící několika loktů zapadaná zůstala.

“Čerti sa tam ženijó”, oznamoval Volodimir, když zvenku do sednice vcházel, nohy obalené v kožešinových kapčurách, válenkami hlučně dupal a sníh z čepice a vesty z tuhé ovčí houně setřásal.  S oběma bratry po večerech u svíčky a roztopené pece rozprávěl, kouře přitom faječku s tabákem, který spíš k puzení molů a jiné havěti než k bohulibé činnosti požívat by se hodil. Hospodář s hochy v té době velmi se sblížil a ti zase přilnuli k němu jako ke svému druhému otci. Utrpení, kterým prošli, zanechalo přece jen v nich stopy, jež projevovaly se na jedné straně velkou vděčností vůči zachráncům, na druhé straně však temnou nenávistí a touhou po odvetě za způsobené utrpení. Tyto nebohulibé city však prozatím hluboko ve svém srdci skrývali, navzájem se dorozumívajíce, ale jen tak, aby hospodář se ženou žádné povědomí o jejich plánech neměli.

Život takto plynul v příjemné shodě a jak týdny ubíhaly, mrazy povolily a tající sněhy první povodně spustily. Leč jak nesrovnatelné byly letošní podmínky s předchozím rokem. Zatímco loni touto dobou ve Spiši o holý život hoši s vesničany bojovali, letošní povětří velmi mírným se jevilo. Přes den svítilo hřejivé slunečko a  tající sníh s večerním chladem mráz znovu zpevňoval, aby z něho další den opět část vody uvolnil. Sedláci nemohli si pro zasetí obilnin přát nic lepšího a tak na pole se vyjíždělo s nadšením a velikým očekáváním, ať už panské nebo vlastní obhospodařováno bylo.

Až jednoho večera, bylo to na přelomu dubna a května, vrátil se hospodář z návštěvy rychtářství se zlou novinou. Již ode dveří na něm bylo vidět zakaboněný výraz a když pak ztěžka za dubový stůl usedl a ze zpocené hlavy beranici sňal, slova z něj jen zvolna a přerývaně se linula:

“Vojna budě. Cisár sa zase chystá na Francúza. Brať budú, verbovať… Rychtár povedal, že kto syna, paholka, brata, sirotu neb ženatého nedostaví, takovej sám do pút sa má dať a na miesto chýbajúceho odviesť nechá a ešte za každú hlavu päťdesiat toliarov dať má.”

Volodimir sklonil svou šedivou hlavu a už nedodal, že pod přísným trestem narychlo svolaným sedlákům rychtář nakázal, aby  císařské nařízení před ženami, čeládkou a dětmi nezjevili. Jakmile se novina rozkřikne po vesnicích, všichni chlapci prchnou z hnízd a pak začne patálie se sháněním rekrutů. Však to pokaždé bývá domlouvání a zlé krve, než se těch pár vojáků sežene.

Bratři stáli před vážným rozhodnutím. Mají věrnohodnými zůstat svým dobroděncům, s vojenskou komisí se domlouvat a své pokradené průkazy, které od vojančení je osvobozovaly, obhajovat? Nebo na nic nečekat a nohy na ramena vzít? Stačil jediný pohled a naši chlapci pro první možnost beze slov se rozhodli. Ten večer však ve své podkrovní komůrce věru lehce neusínali, když různé možnosti zvažovali a svůj další osud plánovali. Moc dobře věděli, že kdo se dostal k vojsku, byl vojákem už doživotně. Z vojenského kabátu mu mohla pomoci toliko nemoc nebo invalidita.

Druhý den ráno vskutku odvodní komise přišla, kaprál s bubeníkem, písařem a půltuctem vojáků, a odvod začal naostro, jako když hrom bije. Bubeník zavirbloval na návsi, písař přečetl nahlas císařský patent o nutnosti zřízení zemského vojska, jinak „Landmilitz“ zvaného, které bude hranice před nepřátelským vpádem hájit. Každá vesnice že musí určitý počet rekrutů postavit a komise každému z kontribučního fondu až padesát rýnských zlatých zaplatí. Avšak v odpovědi zamlklé, vesměs zachmuřené a nevraživé výrazy shromážděných vesničanů jednoznačně vypovídaly o účinku těchto slov.

“Poněvač to vůle a nařisení zamého císaře pána jest, tomu se nik protiviti nemůše, třebas náš statek a krev dotejčeno bude. Proti tomuto nařisení žádna vejmluva se nepřijimá a také čas k tomu nejni,”  vyvolával důležitě ochraptělým hlasem písař, drže před sebou rozevřenou listinu psanou úředním německým jazykem, otáčeje se na všechny strany v kruhu okolostojících jako na obrtlíku.

Když skončil, usedl za přinesený stůl na proutěnou sesli, před sebou rozevřenou knihu se jmény rekrutů vybraných rychtářem, namáčel husí brk do kalamáře a vyvolával jména. Bylo to velkého shonu, strkání, halasu, přesvědčování a výhrůžek co následovalo a zdaleka ne všichni mladí chlapci, co na seznamu zapsáni, toho dne na náměstíčku přítomni byli. Jakmile vyslýchající lajtnant výmluvy nebo ještě hůře, rebelanta zavětřil, hned silou pořádek zjednával a dva nejvzpurnější sedláci, co své syny přivést odmítli, kovový kruh kolem krku dostali a k padesáti ranám odsouzeni byli. Nebude-li to nic platné, poberou se jim grunty a živnost, budou přikováni ke trakaři a na obecním díle robotovat budou. Tato výstraha zapůsobila a rychle zkrotila některé horké hlavy.

Když došlo na naše bratry a písař vyvolal jejich jména, pokusil se starší Norbert po dobrém se domluvit a o svém propouštěcím pasu komisi přesvědčit. Leč rozezlený a vztekem brunátný důstojník jej švihl svým jezdeckým bičíkem přes tvář a … nebeská báň bylo to poslední co uviděl, když na záda se v tu chvíli poroučel. Jako pardál totiž vymrštil se Leopold navzdory své stále ještě úplně nezhojené noze a než stačili se vojáci vzpamatovat, vrhl se lajtnantovi po hrdle.

V té osudné chvíli, kdy pažby pušek vojenských pochopů se napřáhly a jejich ruce vztáhly se k němu ve snaze odtrhnout jej od chroptícího kaprála, odněkud ozvalo se havraní zaskřehotání a na scénu se vyhrnuli s pronikavým rykem Jurovi goralští hoši, co byli do té doby za chalupami ukryti, na svou chvíli čekajíce. Zbojníků bylo dvakráte tolik co vojáků a zatímco se vesničané rozutekli, jako když do hejna vrabců střelí, než se uniformovaní zmohli k pořádnému odporu, bez jediného výstřelu leželi na zemi kroutíce se v poutech z lýkových provazců.

Teď již nebyl čas na rozhodování. Přepad se jistě dlouho neutají a do soumraku tu bude trestná vojenská rota. Bratři vděčně přikývli na Jurovu pobídku, vyjádřenou pouhým tázavým pokývnutím hlavy a vzápětí je lesní houština pohltila spolu s ostatními bojary. Běželi za sebou v těsném zástupu, přeskakovali padlé kmeny, brodili se zbytky tajícího sněhu i vzniklými mokřisky, překonávali rokliny a strže zarostlé divokým mlázím i skalní úbočí porostlá hustou klečí. V tu chvíli nepřemýšleli o své budoucnosti. Pudově se snažili zachránit a utéct do bezpečí před vojenským molochem a zároveň instinktivně vycítili příležitost ke svému záměru, který stravoval celou jejich bytost, nelítostné pomstě. Sledovali sotva znatelnou zvířecí stezku, kterou bylo nutno se prodírat někdy i po kolenou, zatímco větve stromů a keřů rozdíraly předloktí i obličej. Norbert pomáhal Leopoldovi, který se trochu opožďoval, kulhaje na zraněné noze.

Jura po chvíli se zastavil, ostře zasykl jako jelen v nebezpečí, rozevřel napřaženou pěst a dlaní s roztaženými prsty otáčel do stran. Po tomto němém posunku se jeho druhové rozptýlili a jeden po druhém zmizeli v temném podrostu. Takto i se psy budou mít pronásledovatelé co dělat, aby stopu udrželi. Pohromadě s Jurou zůstali jen dva goralé a naše nerozlučná dvojice. Jura, který spíše než člověka divokou kočku, rysa, připomínal podle toho jak se v lese pohyboval, tlumeným hlasem stručně vysvětlil  další plán. Musí zmást stopu pronásledovatelů a dostat se do úkrytu na vrchu zvaném Tišenský. Ten leží uprostřed hlubokých smrkových a dubových hvozdů v oblasti mezi prameny řek Turbat a Černá Tisa.

Začínalo se již šeřit a z lesa v úžlabinách, dosud utopených v zimním spánku, vycházel ledový chlad podpořený zvedajícím se větrem, který hučel a ševelil v korunách jehličnanů, svištěl a lomozil ve větvích stromů bez listí. Jakoby stádo kostlivců ze ztemnělého příšeří se na ně vrhalo, až se zachvěli a chvilku trvalo, než jejich statečná srdce překonala nával pověrečné bázně.

Dlouhá a strastiplná cesta vedla naši malou družinu přes Svidovecký hřeben k doupěti zbojníků pod Tišenským vrchem. Avšak Jura, řízený svým neomylným zvířecím instinktem, vedl je vytrvale s malými zastávkami tmavou nocí, až s počínajícím rozbřeskem skutečně kýženého cíle dosáhli. Po vystoupení z lesa do široké doliny pokryté po nočním mrazíku ztvrdlou sněhovou krustou, octli se na úpatí rozlehlého masívu porostlého hustou smrčinou. Poté co lačně uhasili žízeň z nehluboké tůně, nesmlouvavý vůdce opět promluvil:

”Zavedieme vás teraz do jednej z našich tajnic, peleše lotrovské, ako ju nazývajú drábovi”, Jurovi v ošlehané, ostře řezané tváři neznatelně pozdvihl se koutek úst. Pokynul jednomu z druhů a ten zavázal bratrům oči pruhem tmavé látky, kterou ze svého záňadří vylovil. Držíce se svých zachránců za opasek klopýtali poslepu bezcestím do prudkého svahu. Po drahné chvíli, která jako celá věčnost vyčerpaným chlapcům připadala, jim jejich průvodci roušky sňali. Mezitím se již úplně rozednilo i museli v první chvíli oči si před světlem zakrýt. Stáli na malé mýtině ohraničené bukovým porostem na skalnatém úbočí, na kterém již plochy husté trávy prodíraly se tajícím sněhem. Slunce mezitím vystoupilo nad vzdálený obzor ohraničený ze všech stran zalesněnými horami, na hřebenech olysalými s místy vystupujícími skalními útvary. Teplo linoucí se ze zarudlého kotouče příjemně zahřívalo vymrzlé údy a do smrtelně unavených těl novou sílu vlévalo. Norbert se neudržel a s rozpřaženýma rukama a zavřenýma očima proti slunku o několik kroků postoupil, zatímco jeho rty mimoděk šeptaly tichou modlitbu.

Jeden ze zbojníků přistoupil ke zvláštně zkřivenému, prastarému stromu, který blízko skály vyrůstal až svými větvemi se zdálo, že se o ni opírá. Vyhoupl se do bezlisté bukové koruny a pomocí svých silných paží pomohl ostatním nahoru. Lezli do výše asi pěti sáhů, kde koruna se nejblíže ke skále nakláněla. Zde napřed lezoucí Jura pokynul Leopoldovi, který se obratně za ním větvemi prodíral.

“Skoč”, pokynul mu a vida jeho nechápavý výraz, pravou rukou zaklesl za výstupek, obratně se vyhoupl na skálu a zmizel za vystouplou hranou. Leopold napjal všechny zbylé síly a všechny svaté v duchu vzývaje, skočil co nejdále. Dopadl na podlahu temné sloje, která tu ve skále byla vytesána.

Tato zběhová jeskyně se stala útulkem obou bratrů po několik týdnů. Zatímco čety dragounů bezvýsledně pročesávaly okolní lesy, seděli naši dobrodruzi u malého ohně ve skalní sloji, která jako špižérna vybavena byla.

Za dlouhých červnových dní zasvěcoval Jura své hosty do tajemné magie zbojnických zákonů a zvyklostí. Tak naučili se hoši v lese neslyšně pohybovat, stopy zvěře v měkké prsti ba i na skále rozeznávat a jejich zvyklostem i křiku ptáků rozumět. Jejich prudká lovecká vášeň zahořela v nedotčených pralesích novým ohněm. Stejně tak učili se čarodějním praktikám jež měly dvojí účel. Jednak zajistit úspěch při samotné loupeži, jednak ochránit účastníky před prozrazením či dopadením. Do prvního okruhu patřily prostředky, které měly zajistit úspěšný lup v domě, třebas pomocí bezpečného uspání domácích osob. Při tomto čarování používali vysušený lidský pařát natřený tukem, na kterém zapálili právě tolik prstů, kolik osob chtěli uspat. Lidskou ruku získávali zbojníci na hřbitově a to v některé z magických nocí – na Popeleční středu, na Velký pátek, sv. Jana Křtitele či v den Všech Svatých.

Zbojnické řemeslo zahrnovalo kromě znalostí přírody i duchovní výcvik vštěpováním tajemných etnických obyčejů a zásad přenášených z šera dávných věků z pokolení na pokolení. Dovednosti, které z pohanských dob získávány byly, kdy člověk daleko více s přirozenou podstatou všeho zvířectva i rostlinstva se sbližoval, období, ve kterém božské síly s přírodními ztotožňovány a podle toho i uctívány byly. Rozmlouvání s živly i nadobyčejnými úkazy stejně jako dýchání nebo tlukot srdce se jim přirozeností stávaly. Poletující odkvetlé chmýří, sluneční paprsek pableskující mezi chvějícími se listy korun stromů, závan větru přinášející příchuť nektaru z rozpuklých květů nebo mízy stromů, skřek sojky či lovícího krahujce. Zvuky, vůně, dotek bosých chodidel s měkkým porostem lesních zákoutí, když potichu, jako hadi se kradli za plachou a ostražitou zvěří majíce všechny zevnitřní smysly napjaté a společně vyladěné na jediný cíl. Poznání zbytku pradávného člověka, který zneklidňoval jejich svědomí jako stín. Po celý život jej přehlíželi, teď však začínali naslouchat hnutím v hloubi své bytosti a domýšlet se, že jejich poslání a možnost přežití vychází z jejich vlastní přirozenosti. Začínali chápat, že v časem prověřené tradici dávných slovanských kmenů je vyjádřeno hluboké uvědomění vztahu mezi člověkem a přírodou v posvátném souladu s Všehomírem. Neviditelná podstata věcí v nich byla vždy přítomna a stačilo málo, jen otevřít skříňku lačné, zvídavé touhy, aby v záhadách a skvělosti věčně se měnících nálad přírody nalézali nevyčerpatelný zdroj radosti, prostupující nejhlubšími vrstvami jejich bytostí.

Posledním z každodenních naučení byla noc strávená v dešti a bouřlivé vichřici vysoko na skále na kamenném viklanu, kde účastník, oblouzněný účinkem jedovatých bylin, vsedě se zkříženýma nohama rozjímaje, svou mysl v nepředstavitelné strázni do návi uváděl, aby druhého dne o svém setkání se záhrobím důkaz přinesl.

Jura s železnou trpělivostí a zároveň tvrdou kázní připravoval bratry k obřadu iniciace, kterému ještě mělo předcházet setkání s přízedníkem, tajemným poustevníkem, o kterém bratři nevěděli více, než že hluboko v hoře na nepřístupném místě v klauzuře a odloučení od vnějšího světa svůj život tráví. K setkání s ním připravovali se v posledních dnech odříkáním, půstem a časem stráveným v osamoceném rozjímání.

Jednoho horkého letního večera, kdy v chladném brlohu jen smolné louče mihotavým světlem hrubě tesané stěny osvětlovaly, Jura k bratrům takto promluvil:

“Je čas ku žrecovi ísť. Zručnosti, ktoré stě sa naučili, už sami rozvíjať musítě. Múdrý Lada teraz rozhodne, či sa k nám môžete obrátiť a k nášmu veľkému vodcovi sa pridať. Pripravte sa na cestu, zajtra ráno vyrážame.”

Po těchto slovech slezl dolů, seskočil z převislé větve starého buku a lehce hvízdl. Na mýtinu, ohněm osvětlenou, přiváděl jeden ze zbojníků pět statných koníků, hnědáků s hustou, hrubou srstí, dobře přizpůsobenou nepřízním počasí s dlouhým chvostem splývajícím až na zem. Když Jura pokynul, Leopold s hlasitým zavýsknutím na nejbližšího komoně vskočil a hned patami do slabin jej pobídl. Koník rozvážně a trpělivě se svým břemenem se rozešel a posléze i do pomalého klusu rozběhl, zatímco jeho bujný jezdec přitahuje střídavě uzdu do kruhu jej vedl, než nakonec na stejném místě opět sesedl.

Naši bratři připravovali se na cestu. Vystrojeni měli být jako bohatí selští synkové cestující za obchodem, Jura a dva bojaři jako jejich doprovod. Měli bílou košili místní výroby, zepředu vyšívanou, kalhoty z černého sukna, přepásané širokým páskem, čeresem. Na košili si oblékli keptar, kožešinovou vestu pošitou ornamenty a ozdobenou cvoky a knoflíky. Jako boty jim posloužily kožené chodaky, postoly ovázané tkaninou. Hlavě vévodil černý klobouk, rovněž zdobený.

Východ slunce následujícího dne je všechny zastihl již několik mil od jeskyně na pastevecké stezce, klusajíce na koníkách v těsném zástupu. Přes rameno měli pověšeny nadité kožené torby, na jednoduchém sedle proviant sbalený do serdaku, pláště z černého sukna. Za opaskem čakan, který spíš než zbraň jako zdobný doplněk sloužil. Trasa vedla zpět k západu přes Svidovecký hřeben, třicet mil přes rozlehlá údolí. Překračujíce řeky na pustých místech ve snaze vyhnout se zalidněným oblastem, obešli i rušnou obec Dombo na řece Taracz, až se přiblížili k údolí říčky Malé Uholky, které po mírném stoupání zakončeno bylo rozlehlou planinou obklopenou hlubokým pralesem. Zde několik stavení se nacházelo s uprostřed vystavěným dřevěným klášterem sousedícím s malým hospodářským stavením.

Zde své koně a zbytné věci u stařičkého ovčáka spolu s jedním členem družiny na stráži ponechali a vnořili se do neprostupných křovisk, ze kterých se vypínaly staleté buky s obvodem kmene bezmála dva sáhy. Prodírali se do vrchu zvaného Dermosa a jen velmi zkušené oko horalů postřehlo tu a tam na stromech drobné záseky ukazující směr. Když došli na malou lesní mýtinu, naskytl se jim pohled na nezvyklý vápencový útvar v podobě skalního oblouku porostlého hustým mechem, kde obrovitý monolit jakoby gigantickou rukou byl vyzvednut ze svého lože tak, že vytvořil přirozený most. Kamenný útvar zpola byl zakrytý spletí zakroucených kořenů, které pevně kámen obepínaly a na jeho horním okraji sbíhaly se do kmenu obrovského dubu, který jistě bezmála tisíc let zde vyrůstal, zasazen neznámou rukou některého z praslovanských otců. Nacházeli se u svátostného pohanského obětiště, pod kterým v podzemních krasových propadlinách rozlehlý jeskynní labyrint se nalézal, jejž starobylí národové jménem Romagna kdysi nazývali. Říkalo se, že jméno pocházelo od prapůvodních byvatel této oblasti pocházejících ze severovýchodní Itálie, prchajících přes tehdejší Panonii před tažením galijského náčelníka Senonů Brennose. Ten ve 4. století před Kristem porazil Římany v bitvě u řeky Allia, aby poté dobyl a vydrancoval samotný Řím.

Zde Jura požádal své druhy, aby oheň rozdělali a dostatek smolných loučí pořídili, zatímco nesnadným způsobem tajný otvor ve skále odkryl. Vzniklou chodbou vstoupili bratři s Jurou do skály, dalšího druha ponechávajíc u svých věcí před vchodem na stráži.

Stateční bojaři postupovali úzkou svažitou chodbou, po jejíž stěnách potůčky vody stékaly, v mihotavém světle smolnic tisícerými odlesky se blyštějíc. Po chvíli, kdy na konci temného tunelu náhle záchvěv zřivého světla se zjevil, zastavil Jura své společníky a udělil jim pokyny:

“Tu musíte už sami pokračovať ďalej. Posledná časť cesty nebude ľahká. Až sa dostanete do jaskyně, nezdvíhajte oči, kým k tomu nebudete vyzvaní. Čo potom sa bude diať ponechajte na Ňom. Lebo život i smrť kohokoľvek závisí na Jeho súdu. Rovnako tak blahodarné slnečné teplo, dážď a všetky dobrá pochádzajú od Neho.”

Oba sourozenci, napětím se třesouce, jen vší mocí vůle vypěstované v posledním čase zdrželi se, aby nezvídali tisícero otázek, jež je napadaly. A věru mnoho jim nepřidalo, když povšimli si, že i jejich jindy tak klidný a rozmyslný průvodce taktéž na nejvyšší míru rozrušen jest. Jura chápavě hledíc do jejich zvídavých tváří, pravil:

“Všetky odpovede na svoje neistoty nájdete tam”, ukázal na osvětlený konec průchodu rukou zdůrazněnou zvětšelým stínem na stěně chodby.

Nato poodstoupil do stínu skalnatého výklenku a dvojice bratrů postupovala dál. Strop chodby snižoval se postupně tak, až byli nuceni po kolenou lézt a nakonec i po břichu se plazit. Na některých místech zdálo se, že uvíznou v těsné dutině a jenom díky své nebojácné letoře a mrštným údům podařilo se jim překonat panickou hrůzu ze svírající pasti úzké štoly, když jako hadi ošidnými místy, zakroucenými do nespočetných záhybů, se protahovali. Leopold, jenž první byl, náhle sebou cukl a oči musel sklopit před oslnivou září vycházejíc z rozlehlé prostory, jež před nimi se rozevřela. Pamatujíce příkazu Jurova, sklopili zrak k zemi nehybně vyčkávajíce událostí příštích. Prochladlí a promočení crčící ledovou vodou byli připraveni na vše, však jenom ne na to, co následovalo.

Do všeobjímajícího ticha zazněl náhle zvučný, melodický, ženský hlas, násobnou ozvěnou mnohostí zákoutí, výklenků a dutin do nadzemské síly umocněný, jenž k nim s velebnou důstojností promluvil:

“Takto ku mne prichádzate, chudobní a znobení vo svojich strastiach a utrpeniach. Na kolenách, pútnici úbohí, aby ste k večnej pravde prozreli. Všetky protivenstvá aby ste prekonali a najvyššieho súdu sa domohli. Silu svojich predkov, ich múdrosť, dospelosť a jasnozrivosť nadobudli.”

Podmanivý hlas se odmlčel, zatímco bratři setrvali nehybně v pokorném pokleku, aby po chvíli ozval se znovu, tentokráte z mnohem větší blízkosti, nezastřen již ozvěnou splývajících zvuků.

„Pozrite hore, milí moji. Lebo tak, ako Svantovít vo svojej nedozernej milosti ako slnko na všetky bytosti bez rozdielu nahliada, tak aj my sme bratmi a sestrami v lone Veľkej Matky Zeme, bohyne Živy. “

Chlapci v pokorné bázni vzhlédli a v úžasu zůstali jako přimrazeni. Octli se v ohromném krasovém dómu, jenž osvětlen byl planoucími ohni z asi tuctu při stěnách rozmístěných měděnic. Z jeho stropu, jenž podepřen byl několika mohutnými kamennými pilíři jako chrámovými sloupy, ohromné střechýly v hustých shlucích visely. Uprostřed rozlehlé sloje, jež jako svatyně uzpůsobena byla, stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených hlav upírala zraky doprava, druhá doleva. Stěny svatyně zdobily podivuhodně vyřezávané obrazy bohů a bohyň umístěných v arkádách tesaných ve skále, odění strašnými helmami a štíty se jmény každého jednotlivého z nich vyrytými venedskými runy.

Před monumentálním idolem zpodobňujícím boha Svantovíta, v hlubokém protikladu hrubé síly a jemné křehkosti, stála ženská postava oděná v jednoduché bělostné říze z lehké tkaniny, s tmavými dlouhými vlasy nazad rozpuštěnými, na čele stříbrnou čelenkou sepnutými. Ruce s dlaněmi vzhůru obrácenými měla předpažené a zraky vzhůru upřeny v nábožném vytržení. Celý její ušlechtilý zjev jakoby sférické světlo vyzařoval. V nastalém tichu, v němž každá kapka vody kanoucí ze stropu jako úder kladiva zazněla, sklonila svůj půvabný obličej a pohled jejích smolně černých očí protnul zraky obou bratrů. Ach, jaké to byly oči! Jakým žárem se vpíjely do jejich hlav, jakou silou z nich všechny myšlienky vysávaly. Po několika okamžicích, snad celé věky trvajících, zvláštním pohybem ruky s roztaženými prsty, jakoby neviditelnou pavučinu před sebou rozhrnujíc, přerušila duchovní spojení, jež svou nesmírnou energií vyvolala.

Hoši jako omámení se zapotáceli, než jejich v sloup obrácené oči opět se napravily. S úžasem hleděli na tuto na pohled tak jemnou ženu, jež takovou silou na ně působila. Teprve nyní opět promluvila svým libým hlasem:

“Moje meno je Lada. Som kňažka Svantovíta, jediného pravého boha, ktorý otcom všetkého náboženstva jest. Mojím poslaním je udržať pravoverným ich duchovenstvie po dobu kedy kresťanstvo a cirkev vyčerpá svoje klamně vytvorené ideály a nová doba pozdvihne starodávne prírodné učenie späť na božskú úroveň.”

Nato vědma přívětivě pokynula bratrům:

“Vaše oči mi povedali mnohé. V budúcnosti sa vy aj vaši potomci stanú jednými z vyvolených, ktorý naši tradíciu môžu niesť a naši vierouku ďalej odovzdávať. Všeci ľudia sú hýbateľmi dejín, ale jen niektorí sa mohú stať tajnými sprostredkovateľmi pradávnej múdrosti a skúseností odovzdávaných na veky vekov.”

Bratři jen pomalu vzpamatovávali se ze silného zážitku a postupně otázky na rty se jim hrnuly:

“Jak dopadne válka? A  co církev? Zvítězí Slované nad západním křesťanstvím?”

Utišila je jediným majestátním pohybem ruky.

“Historická úloha cirkvi je u konca. Nastupuje nový vek vedy, vynálezov a objavov, v ktorej vy dvaja zohrajete významnú úlohu. Cirkev, ktorá svoju dogmu na presadenie vôle jediného človeka postavila, splnila svoje dejinné povolánie zjednotiť ľudstvo, nie je ale schopná ustáť svoj súboj s obrozeneckým vývojom. Ešte ale mnoho utrpenia a trpné súženie bude ľuďom súdené prežiť.”

Kněžka se odmlčela, rozepjala ruce a její pohled v tu chvíli jakoby do nedozírných dálav i skrze okolní skalní masív se propaloval, když vzrušením zaníceným hlasem v proroctví pokračovala:

“Vidím dlhý rad bitiek a státisíce mŕtvych vojakov. Vidím vojvodcú, tvorcú nových poriadkov aj nenasytných uchvatiteľú vedených nespútanou, chorobnou túžbou po nadvláde nad celým svetom. Vidím zbrane, ktoré ničivostí aj tisíce diel a náloží predbehne. A tiež vidím dlhý rad kramárov a obchodníkov, tých falošných vierozvestcov nového veku, ktorí súčasnú šľachtu nahrádzajú, ako s ľudskými dušami čachrujú a pod zámienkou lepšieho života namiesto duchovnej potravy len ďalší svoj tovar ponúkajú.

Až do tohto okamihu dokonalej prázdnoty keď ľudstvo dôjde, kedy v hmotnom prebytku a blahobytu bude sa topiť, vtedy ešte len uvedomí si svoju podstatu a ku svojim pradávnym predkom bude chcieť cestu nájsť.

Vaša krajina ako predvoj, ako sekera zatnutá do zvyšku uvädajúce keltskej kultúry bude. Posledný zúfalý odpor západných krajín pokusom vziať si na pomoc čiernu krv z afrického kontinentu stroskotá a slovanský zjednotený národ zalidní a ovládne celý kontinent.”

Rozechvělý hlas Lady dozněl v ozvěnách nejzazší chodby. Její éterická bytost jakoby do sebe se zhroutila. Po chvíli pokynula bratrům, aby blíže k ní přistoupili a ze skalního výklenku podlouhlý předmět starodávného vzhledu vyjmula. Byla to dřevěná píšťala, bohatě řezbami zdobená. Přitiskla její konec ke smyslným rtům a vyloudila několik sytých, libozvučných tónů, posléze přecházejících v pradávný nápěv. Prastará melodie linoucí se z tohoto jednoduchého nástroje podivuhodně se prolínala s jeskynní ozvěnou, tóny sílily, lámaly se a tříštily, souzněly a opět se rozdělovaly, až ve výsledku splynuly ve velebný chorál, který rozechvíval srdce obou hochů a v podzemí jakoby samotnou podstatu stvoření světa rozdýchával.

Jak hodiny ubíhaly, hoši v takové stavu zmrtvení mysli se nacházeli, že ponětí o čase úplně ztratili a nakonec ani nepostřehli, jakým způsobem byli ven z podzemí vyvedeni. K plnému vědomí probrali se až uprostřed lesa prozářeného sluncem a prosyceného vůní trav a zetlelých dřevin. Ptáci vesele cvrlikali, vítr šuměl v korunách stromů a nic nenasvědčovalo tomu, že pár kroků odtud existuje mrtvý svět věčné tmy a ticha.

Bylo to všechno jenom sen?

“Podívej”, vydechl vzrušením Norbert a ukazoval bratrovi předmět, který držel v ruce. Byla to dřevěná, překrásně rytinami zdobená, starobylá fujara.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.