Kapitola II: Velké cestování

Bratři Tesárovi, Norbert a Leopold se narodili v roce 1776 a 1777 jako nejstarší synové turnovskému obchodníku s drahokamy Vincentu Tesárovi a jeho manželce Františce. Dětství prožili v osadě Kacanovy  (Katzanowa), jejíž jméno v okolí proslavili italští brusiči skla a kozákovských polodrahokamů v první polovině 17. století.

Odmala byli hoši nezbední, vzpurní a do větru, což znamenalo, že se dostávali až příliš často do střetu s přísnými pravidly katolické obce. Jejich neklidná povaha nebyla jejich okolím přijímána, ať to byl obecní kantor, turnovský farář z nedělní školy, nebo jejich tak trochu nešťastný otec. Místo možnosti vidět svého nástupce, kterému by předal svou živnost, musel neustále řešit kázeňské přestupky svých daremných synů. Oba chlapci totiž příliš často dávali přednost před školou a kázáním v kostele výpravám do oblasti malebných údolí a labyrintu skalních věží v okolí Ratsche. Zde soupeřili v lezení na příkré věžovité útvary, nejraději v Dračích skalách či Zámecké rokli. Místní polesný neviděl rád bujné rejdy omladiny a tak jejich konání bylo jen příčinou další z hlubokých vrásek na čele starého otce Vincenta. Spolu s kominickým učněm Toni Schusterem však hoši získávali ve skalách dovednosti, které by jim mohl závidět leckterý artista. Lezli většinou bosky bez jakýchkoli pomůcek, jen občas si při sekání stupů do pískovcové hmoty vypomohli kladivem a sekerkou, nástroji “vypůjčenými” z otcovy dílenské výbavy. Pochopitelně o nějaké ty modřiny, pohmožděniny nebo vyvrtnuté kotníky nebyla nouze, ale chlapci byli natolik obratní a s rostoucími zkušenostmi i ostražitější a vynalézavější, že k vážnějšímu zranění u nich nikdy nedošlo. Jejich matinka nad jejich vášní často lomila rukama, když se její chlapci navraceli s počínajícím soumrakem pomlácení, špinaví a roztrhaní, ale s rozpálenými tvářemi a zářícíma očima. A pak jen seděli u stolu, cpali se hrachovou kaší s kousky špeku nebo vařenými bramborami politými máslem a vyprávěli co ten den prožili, kam zase vylezli a co tajemných zákoutí objevili.

Po absolvování turnovské farní školy otec přihlásil Norberta do učení jako brusiče drahokamů k proslulému mistru Egermannovi, který sám řemeslo studoval u nejvyhlášenějších mistrů ve flanderských Antwerpách. Leopold, který neměl k oboru svého otce příliš vstřícný vztah, vyučil se krejčím. Po vyučení obdrželi oba bystří hoši díky josefínským reformám cestovní knížku, jež je opravňovala k cestování po českých a rakouských zemích. Jejich otci se tyto pasy podařilo získat za nelehkých podmínek.

Doba byla plná napětí z “jedu” francouzské revoluce a v zemích habsburské monarchie vedla k bezpočtu rozmanitých omezení pohybu lidí, svobody tisku i shromažďování. Policejní aparát ministra hraběte Johanna Antona Pergena se od počátku protifrancouzských válek utěšeně rozrůstal. Síť tajných agentů a placených donašečů začala postupně kontrolovat vnitřní život říše. Policejní dozor státu nad rychlokvašenými občany umrtvoval samostatné myšlení, rozvracel morální hodnoty, dělal ze slabých povah pokrytce, ba i kolaboranty. To nebyla půda pro naše dvě mladé, zvídavé a marnivé duše toužící po kolosvěta poznání. Vrcholem restrikcí bylo zavedení ostré cenzury knih a periodik v roce 1795.

V tomto čase byla říše v těžké defenzívě pod náporem země revoluce. Ve vzduchu byla ještě cítit rok stará porážka v bitvě u Fleures, situaci ztížilo uzavření separátního míru Francie s Pruskem, dosavadním spojencem Rakouska v koaliční válce. Obavy před postupujícími francouzskými armádami vedly k  horečnému zbrojení. Vojenská povinnost branců směřovala od rozdělení stálých verbovacích obvodů, kdy rekrutýrka jednotlivých vojenských těles probíhala v příslušných obvodech říše, přes zavedení konskripcí Marií Terezií v r. 1781, po uzákonění všeobecné branné povinnosti v r. 1793. Do armády směli být vybírání pouze zdraví muži pevné tělesné konstrukce a dostatečné výšky od pěti stop a dvou palců do pěti stop 6 palců, kteréžto předpoklady oba hoši nepochybně by splňovali.

Díky svým obchodním známostem mezi bohatými měšťany se Vincentovi podařilo oba syny nejen vyvázat z branné povinnosti, ale podle zákona o pasovém přímusu (Passzwang) pro ně získat i cestovní pas vydaný zemským guberniem, opatřený schvalovací doložkou krajského úřadu, který bylo možno použít pro cesty do většiny ostatních zemí říše i do takzvaných nekonskribovaných říšských zemí, tj. tam, kde se neodváděli branci (Uhry, Benátsko, Lombardie, Tyrolsko, Vorarlberg). Pasy byly vydávány teprve po prokázání účelu cesty a po prověření bezúhonnosti žadatele. Žádost se podávala prostřednictvím vrchnostenského úřadu přes krajské hejtmanství. Pasem cestující prokazoval svou totožnost a bezúhonnost, u cest do ciziny i důvod cesty.

Když se v roce 1796 oba bratři chystali vyrazit na zkušenou, vyzbrojeni čerstvě vydanými průkazy, bylo Norbertovi 20 a Leopoldovi 19 let. Ze západu se na zemi valila pohroma; od Rýna postupovaly dvě francouzské armády, z pádské nížiny třetí, vedená generálem Bonapartem.  Otec Vincent sám nabádal oba syny ke spěchu, chtěl je mít co nejdále od válečného konfliktu. Až všechno skončí a válečná vřava se zklidní, zase se tu všichni ve zdraví shledáme, vykládal jim. Hochy nebylo k cestování zapotřebí nutit. Již dávno měli nastudováno o dalekých krajích mnohé z knih, které jim ze zaprášených polic farní knihovny potají vypůjčoval knihovníkův syn. Nejnovějším podnětem k jejich cestě jim ale byly kopie textových fragmentů a rytin z díla kraňského vzdělance, vědce a lékaře Belsazara Hacqueta: „Neueste physikalisch-politische Reisen durch die Dacischen und Sarmatischen oder nördlichen Karpathen”. Do farní knihovny se listiny dostaly od šenkýře z Chlumku, kterému je zanechal neznámý krajánek místo outraty a ten je potají za pár krejcarů přenechal Norbertovi. Při světle svíčky v podkroví cestovali prstem po zašlých mapách se zakreslenými vrcholy, jejichž názvy je inspirovaly a dráždily, a jejich duše pluly na vlnách objevitelské touhy. Jména zemí jako Nová Halič, Bukovina, Sedmihradsko či Bessarábie je fascinovala. Tohle by bylo něco, objevovat skutečné hory, ne jen skalní věže v místní honitbě! Toužili objevovat končiny kam ještě lidská noha nevstoupila a mohutný karpatský oblouk se jevil jako vítaná příležitost, jak tuto žádostivost uspokojit.

A tak jednoho prosluněného rána, kdy ptáci zpívali nad probouzejícím se jarním dnem, vyrazili s ranci přes rameno jako opravdoví vandrovníci směrem Slovenská Spiš. Matka jim s pláčem upekla tvarohové buchty a otec, v duchu stále doufaje, že cestování napraví jejich horké hlavy, udělil Boží požehnání a každému po deseti krejcarech v drobných čtvrttolarech a dvacetníkách.

Starý Vincent, který sám měl s cestováním za obchodem své zkušenosti, jim kromě jiného poradil jak využít rozvíjející se sítě císařských silných cest, budovaných novým “šauséovaným” způsobem – totiž zpevněných hrubým kamenem a štětem s příměsí vápna, narovnaných, podélně lemovaných odvodňovacími rigoly a typickými alejemi stromů. Většina těchto cest byla určena pro těžké povozy a  sledovala hlavní směry prastarých obchodních stezek, Zatímco do Brna to ještě bylo pohodlné, dále se museli ubírat po prašných cestách, které se za deště proměňovaly v neschůdné úvozy plné bláta, kamení, výmolů a kaluží.

Chlapci během cesty přes noc spávali v lese pod širým nebem, jen když je zdrželo v nějaké vesnici sychravé, deštivé počasí, nepohrdli skrovným pohoštěním, většinou chlebem a sýrem za pár grošů u vlídných sedláků a útulkem ve stáji nebo chlévě. Ne pokaždé se však s laskavým přijetím setkávali. To když třeba procházeli Árvou, bývalým uherským komitátem, kde na ně rozpustilí pastýři poštvali svě huňaté, divoké psy. Věru, měli se co ohánět, každý svou cestovní holí, aby krvežíznivé hafany, navyklé obyčejně i s vlky a medvědy se potýkat, odehnali a svá holá lýtka si ochránili. V této části země josefínské reformy jen velmi ztěžka si hledaly cestu a pochopení mezi selským obyvatelstvem, zbídačelým nejen vrchnostenským útiskem, ale i živelnými pohromami, hladomorem a v neposlední řadě i častým šturmováním cizích vojsk, která za sebou jen zemi na úhor vypálenou a veskrze nářek přeživších zanechávala. Vrchnost jen velmi nerada ustupovala ze svých práv, robota byla nadále povinností poddaných, císařský patent o zrušení nevolnictví z r. 1781 až s velkým zpožděním se zde začal uplatňovat, novinky z císařské kanceláře jen velmi ztuha se mezi prosté vesničany dostávaly, ježto představitelé šlechty a církve přísnou cenzuru v těchto věcech zachovávali.

Na cestách snažili se příliš neutrácet z otcovy výslužky a proto se živili jak mohli, nejčastěji výpomocí sedlákům při jarních pracích na poli při rytí a osévání skrovných políček, hlavně bramborami a prosem, pasením dobytka, v krajním případě i pytláctvím v okolních lesích. Hoši byli velmi šikovní, vynalézaví a manuálně zruční. Doma dokázali odkoukat od turnovských řemeslníků některé pokrokové metody počínající manufakturní výroby a nyní leckteré z nich zaváděli do obyčejů neučených vesničanů na moravskoslovenském pomezí.

Když dorazili k blízkosti bývalé hranice Rakouska s polskolitevským soustátím, poprvé uviděli majestátní hradbu hor zvedající se z údolí Liptovského komitátu. Koncem jara ještě vrcholky, pokryté bělostným sněhem, blščavě vykukovaly z cárů tmavých mraků a hochům se zatajil dech při představě putování v jejich mlhavé náruči. Jaké to je, přiblížit se k nedotknutelným oblakům, zahalit se do jejich nadýchaných tvarů? A což teprve pohlédnout na ně z druhé strany, svrchu?

Po proudu řeky Waag došli až do sídelního městečka Liptovské stolice, Svatého Mikuláše. Ubytovali se ve skrovné občině Veterná Poruba. Odtud podnikali výpady na okolní vrchy tatranského horského masívu. Ze začátku se jejich vesměs jednodenní výpravy omezovaly na nižší kopce ze západní části: Osobitá, Bobrowec, Končistá, Piszna, Červený Vrch, Kriváň. Postupně ale, jak se osmělovali a získávali zkušenosti, odvážili se i mezi ohromné rozervané štíty, kde se jim podařilo zdolat i pravděpodobně nejvyšší místo zvané Na Kotlu.

Norbert dokázal využít svých znalostí získaných studiem úložišť drahých kamenů a při pokusu o rýžování zlata v údolních řečištích na jižní straně tatranského pohoří, byli odměněni několika spíše náhodnými nálezy křemenných valounů horniny, ze kterých bylo možné po nadrcení oddělit zlaté šupinky. Prvotní úspěchy zatemnily mysl bratrů natolik, že podlehli zlaté horečce a několik týdnů strávili při zlatonosném potoce Lužňanka pramenícím na úbočí vrchu Magurka, kde museli být velmi ostražití, neboť zde byly provozovány strážené státní baně. Jen postupně slábnoucí paběrkování je nakonec odradilo od této činnosti. Kromě několika drobných šupin, které si uchovali na horší časy, výdělek nebylo lze považovat za úměrný vynaložené námaze, na druhou stranu postačoval k pokrytí jejich skrovných životních nákladů.

Koncem léta se kvůli pytláctví, které provozovali spíše z lovecké vášně než z nutnosti, dostali do sporu s vlastníky obce a okolních lesů, mocným rodem Okoličanyiů, a museli z kraje uprchnout. Šlechta, rozdrážděná nastupujícím občanským uvědoměním prostých rolníků, nemilosrdně trestala jakýkoli prohřešek proti starým pořádkům, jenž v jejích očích byl jen pouhou zpupností. Jedině znalost horských stezek je zachránila před biřici vedenými rozlícenou čeledí se psy, kdy zmátli svou stopu na hřebeni Ornaku a zchytralou lečí poslali pronásledovatele do Doliny Starej Roboty, zatímco sami pokračovali po hřebeni směrem na východ sledujíce pastýřskou stezku kolem Červeného Vrchu a dále kolem jezera Meer Auge do oblasti spišského komitátu.

Jako psanci putovali hlubokými lesy po karpatském hřebeni dále na jihovýchod, kam je naváděla mohutná podkova hrubě vyvrásněného, jen velmi řídce obydleného horstva. To již začínal podzim a přinášel s sebou sněhové bouře, kdy ledový vichr pronikal do morku kostí všech bytostí zůstavených  bez příbytku napospas divým živlům. Jejich na smrt znobená těla stokráte odmítala poslušnost, ale opět stokráte se pozdvihla, obalena jíním, aby v mrazivé vánici dál hledala záchranu, spásný bod v moři kamení, ledu a sněhových závějí. Jen díky útrpnosti osamocených obyvatel horských salaší a uhlířských samot se jim podařilo přežít. Tito osadníci patřili k etnické skupině Goralů, kteří obývali celý severní karpatský oblouk od Tater až po jihovýchodní část Bukoviny, Černovickou oblast, kde si říkali Huculové.

Z obavy před strážci zákona, rozhodli se oba poběhlíci obydliti na zimu ve sloji, kterou objevili již dříve při svých toulkách poblíž Kopského sedla. Jeskyně byla v minulosti využívána zbojníky a poskytla jim tolik vytoužené přístřeší a ochranu před studenou, nemilosrdnou zimou. Kromě několika prázdných  kadlubů, do kterých si přebojníci ukládali zásoby potravin, starých rozklížených necek, rozpadlé dřevěné krosny, ručně vyráběných zbytků svíček a několika dalších krámů však v ní nebylo nic co by bylo lze využít. V koutě se nacházelo místo vystlané suchým mechem a věru, všelikterak spartánsky toto obydlí vypadalo, po prožitém utrpení jako v ouplné hojnosti si připadali. Při bližším průzkumu sloje se Leopoldovi úplnou náhodou podařil husarský kousek.  Z udupané hlíny vyhrabal několik kop zašlých stříbrných penízů ukrytých ve zbytcích ztrouchnivělé škřínky, mezi nimi i několik tuctů zašlých tereziánských dukátů. Zbojníci by tu určitě takový poklad dobrovolně nezanechali, usuzovali oba bratři, když seděli s rukama od zuřivého hrabání do krve rozedranýma nad nečekaným nálezem. Pravděpodobně se nevrátili z výpravy za lupem, či zahynuli při potyčce s biřici. Dohromady mince tvořily malé jmění, které se naši mladí dobrodruzi rozhodli ponechat jako závdavek do budoucna, až si budou chtít pořídit vlastní živnost.

Do doby než přišla opravdová zima, dařilo se jim lovit zvěř pomocí pastí důmyslně nastavených na zvířecích stezkách. Pak ale udeřil prosinec, po něm leden, s ním i kruté mrazy a vánice s ohromnými přívaly sněhu trvající nepřetržitě i několik dní. Les zapadal nadýchanou, bělostnou vrstvou zvící několika sáhů. Z jeskyně nebylo možné vycházet, natož stopovat a lovit zvěř, která ostatně zůstala zalezlá ve svých ukrytých brlozích. Trpěli hladem jako ještě nikdy. Jediná možnost záchrany byla dostat se k obydlím v malé dřevorubecké osadě Ždiaru, v němčině poeticky nazývané  Morgenröthe, kterou založili uhlíři vykácením a vypálením plochy lesního porostu.

V té době utrpení obou bratrů dosáhlo vrcholu. V noci leželi schouleni s žaludky bolestivě staženými hlady okolo nevelkého ohníku, který snažně před zahasnutím udržovali, zachumláni do nevydělaných kožin uprostřed sloje zatlučené před venkovními fujavicemi hrubě oklestěnými kmeny stromů utěsněnými mechem a chvojím. Věděli, že pokud se jim nepodaří odejít hned, bídně v jeskyni zahynou. Nakonec to byl Norbert, který z kořenů mladých smrků a řemínků z nevydělané kůže vyrobil neforemné sněžnice. Na hrubý svlak, který používali ke svážení dřeva z lesa, naložili své nuzné zbožíčko a jednoho rána, kdy se jim zdálo, že mráz a vítr trochu povolil, vyrazili. Do údolí to bylo něco přes čtyři míle, ale byli tak zesláblí a museli každou chvíli zastavovat, že až se soumrakem k chalupám se přiblížili. Celá osada ležela pod sněhem, rodiny přebývaly pospolu v jednotlivých staveních, okna i dveře zabedněny mechem a pytli napěchovanými senem. Z chalup zapadaných sněhem až po střechu nebyl vidět unikat žádný kouř, neboť jejich bydleci místo komínem dým z pecí do želéřů, půdních prostor vypouštěli, aby ani znánko tepla neuniklo a také, aby podýmné platit nemuseli.

Věru, nebylo to zrovna příjemné překvapení pro nuzné vesničany, když se za dveřmi ozvaly duté rány a úpěnlivé volání obou našich pocestných. Měli velké štěstí, že se jim na jejich strastiplné cestě lesem podařilo objevit v lesním brlohu umrzlou laň s kolouchem, které naložili a s sebou na svlaku přitáhli. Neměli už ani dost sil, aby si maso připravili. Uhlíř však nejprve díru ve stěně mázdrou zahrazenou odkryl, aby se přesvědčil, že jejich navštivitelé pravdu hovoří, a teprve potom dovnitř je vpustil. Bratři se ocitli v malé jizbě s podlahou z udupané země vytápěné ohromnou pecí z mazané hlíny. Kromě pece s policemi na nejnutnější nádobí, velikánské postele s peřinami, malované truhlice a bytelného dubového stolu s několika hrubými stolicemi nebylo v místnosti nic. Zarostlý uhlíř držel v ruce velikou bradatici, v koutě se kolem uhlířky vyděšeně krčil houf špinavých dětí ve věku od dvou do deseti let. Ale počáteční nedůvěra byla brzy zažehnána, když se stavením začala linout vůně pečeně z přinesené zvěřiny. Dokonce i vůkolní sousedy k hostině pozvali.

Norbert s Leopoldem brzy se posílili a během několika dní se stali užitečnými pomocníky v chudičké domácnosti. Díky vylepšeným sněžnicím se jim dařil pohyb v lesních závějích a byli tak schopni na zvířecích stezkách klást leče, do kterých se občas chytil sněžný zajíc nebo hranostaj. Leopold opravil stará nášlapná chytací železa nalezená na půdě, do kterých se podařilo lapit lišku a dokonce i vychrtlého vlka. Na začátku ledna byl takový mráz, že ve studni ztuhla voda a ve chlévech mrzl nejen hnůj, ale i dobytek. Jediná koza, kterou rodina opatrovala jako oko v hlavě, posloužila na několik dní k uvaření polévky pro vyzáblé děti. Další dny mráz polevil, ale několik dní opět sněžilo až proházené cesty k chalupám byly zaváty tak, že zase nebyly vůbec vidět.

Začátkem měsíce února, kdy již všichni k prodlužujícím se dnům vzhlíželi s nadějí, dál trvala zima stejně jako v lednu. Chytali pod sněhem drobné rejsky, ano, i mokré pazdeří, trávu a seno žvýkali, aby aspoň něčím ukonejšili všestravující pocit prázdnoty v žaludku. Dvě z dětí, které nevydržely přetrvávající strázně a zamřiely, v nejvyšším zoufalém stupni ohrožení smrtí hladem posloužily jako svátost přijímání těla Páně ostatním, hluboce věřícím členům rodiny. O této hrůzné události oba bratři až později byli uvědoměni, ježto v oddělené komůrce bydleli a často mimo chalupu na loveckých výpravách se nacházeli.

Až od poloviny února začal vát teplý vítr, kapalo ze střech, ale do rána nastal opět mráz a celý den byla zima. Studené počasí se sněhem a mrazy vydrželo až téměř do konce února. A potom začalo pršet. Pršelo nepřetržitě pět dní a už se hnedle ze všech stran valila voda. Políčka i louky byly zatopeny, i v obci voda stála. Prvního března bylo již hezké počasí, ale přicházely zprávy, že leckde lidi, dobytek i chalupy odnesla voda. Lidé se modlili a mezi zuby drmolili: “Ze všeho jest vidět trest Boží”.

Ve druhé polovině března lidé začali orat, ale moc se jim práce nedařila, neboť každý den byl stále velký mráz a zem byla zmrzlá na kámen. V té době již došly poslední železné zásoby i těm co ušanovali nejvíce. Vařila se polévka z kožených částí oděvů, lidé vyvařovali mladé pupence a pazúchy, sotva rašící ze sněhu, ba i hlína se jedla. Vyslanci, které vypravili do okolních osad, s nepořízenou se vrátili. Ve vesnicích Landok a Bierbrunn skoro polovina obyvatel pomřela hladem, z obce Béla na ně poštvali psy.

Na konci března bylo počasí konečně příznivé na setí. Ale nazítří pršelo opět celý den a 31. začal padat sníh. Napadlo ho na čtyři palce a setí muselo být opět přerušeno.

Naši bratři tak se sžili s vesničany, že všechny strázně trpělivě s nimi snášeli. V lese uhynulo hodně zvěře, zajíce a ptáky bylo možné chytat do ruky a tak přece jen nějaké maso bylo možné obstarat. Z toho všeho obyčejní lidé usuzovali, že nová doba, která pravoslavná, luteránská i jiná protestantská a odpadlická náboženství připouštěla a staré zvyklosti rušila, tak Bohu se znelíbila, že ten pohromu a odplatu na ně snesl. Všichni lidé, mladí i staří, říkají, že jak nastala proměna náboženství, tím že i život se proměnil a nic se neděje tak, jak se dříve dělo. Starodávné pranostiky a obyčeje přestaly platit, nikdo se nemůže řídit ani kalendáři, vše to uvádí v omyl.

Starý pastýř Dobeš, jehož všichni v osadě za nejmoudřejšího vyznávali, takto večer při společné modlitbě rozprávěl: “A tak z toho všeho poznáváme, že jak my v náboženství se měníme a v jednotě pravé samospasitelné státi nechceme, tak i Pán Bůh ty časy mění a nám je protivné činí.”

Leopold s Norbertem seznávali, že nemohou dál zůstat a s vesničany jejich trpký osud sdílet. V polovině července, kdy zas taková parna byla, že i sotva vzrostlé obilí na poli usychalo, rozloučili se s uhlířskou rodinou a na další pouť se vydali. Dojatý uhlíř jim za jejich pomoc chtěl věnovat cenný rodinný šperk, stříbrný přívěsek zdobený smaltem, který rodina po generace opatrovala jako amulet proti zlým duchům. Bratři ale vzácný dar odmítli a naopak věnovali rodině zbytek zlatého prachu, který jim zůstal z rýžování v Magurce. Uhlíř jim ještě popisoval cestu k východnímu cípu karpatského pohoří, kde se nacházelo sídlo goralských Huculů, městečko Jasiňa.

“Ptejte se na Ivana Borkaňuka a řekněte, že vás posílá jeho bratr. Zajisté s dobrou se potážete, když zprávy o nás jim přinesete”, vykládal uhlíř dobromyslně, když naposledy na Jezerskou holi je vyprovázel. Pak už jen viděli jeho vyzáblou postavu oděnou v režnou komži, jak stojí v  horském sedle, opřena jsa o dlouhou hůl a žehnajíce jim kostnatou rukou. Proti západu slunce nad vzdálenými vápencovými horami, ve kterých přežívali část právě uplynulého zimního období, podobal se vzezřením dávným pohanským prorokům vzývajícím tajemná božstva. Bratři zachvěli se při vzpomínce na okamžiky strávené v této končině a i když byl vlahý večer, studený závan večerního chladu jakoby ledovým pařátem po jejich tělech přejel.

Zachumlali se do svých halen, klobouky narazili hluboko do čela, rance přehodili přes rameno a opírajíce se o dlouhé hole, vyrazili pastýřskou stezkou dále na východ. S přicházejícím soumrakem se uchystali k odpočinku pod širým nebem na pasece vystlané měkkým mechem, zbytek opečené zvěřiny pojedli a vodu z lesního pramene upili.

Takto pokračovali po několik následujících dní. Živili se lovem drobného zvířectva a lesními plody. Jen jednou se jim podařilo přelstít mladého kance, kterého od ostatní smečky odlákali a do pasti odchytili.  Někdy vyměnili s pastevci několik drobných penízů z nalezeného pokladu za sýr a chlebové placky, ale větším osadám a městečkům v nížinách se vyhýbali. Pokračovali po karpatském hřbětě, po levé ruce Halič a Volyňsko, po pravé uherské království. Procházeli přemalebnou krajinou, do nedohledna zaplněnou zalesněnými vrcholky, ve vyšších polohách střídanými pastvinami s rozsáhlými poloninami. Bujná obrazotvornost mladých hochů a jejich dychtivá touha po poznání byla u vytržení při pohledech na panenské skalnaté útvary, úchvatná jezírka a údolí protkaná křišťálově čistými potůčky s vodopády. V hlubokých lesích nacházeli zbytky starých rozvalin, ať již prastarých opevnění či dávno navštěvovaných kapliček a smírčích sloupů. V okolní pustotě jen osamělí pastýři ženoucí stáda ovcí či skotu se vyskytovali, kteříž celé léto v horách přebývali. Tak občas tu poutníky se zbožím na zádech se pachtícími pozdravili, onde i malé karavany kupců s muly obtěžkanými objemným nákladem potkávali.

Z okolních skalních hnízd siví orli se snášeli nad hlubokými údolími pátrajíce po kořisti a když bratři po večerech vysedávali na skalním útesu a tyto velebné vládce prostoru při západu slunka pozorovali, jejich srdce prahla po umění též k obloze vzlétnout a tajemná zákoutí hor z výšky poznávat.

Na planinách, kudy procházeli, hřivá stáda polodivokých koní se popásala a věru, při pohledu na rozdováděná, potem se lesknoucí a každým svalem se chvějící těla těch nádherných ořů, pociťovali nespoutanou touhu rozběhnout se hlubokou trávou, odhodit rance, oděv, nazí se přidat k toulavým vlčím smečkám a za temných nocí s nimi teskně výt na plný měsíc. Jejich rigidní křesťanská výchova arci v nich tyto nebohobojné myšlenky potlačovala, ale tváří tvář divoké přirozenosti nedokázali a ani vlastně nechtěli vzdorovat pravěkým pudům, které se v nich ozývaly.  Hluboko ve svém nitru cítili božský hlas, který v nich tuto vášeň probouzel a k pravému poznání světa skrze utrpení a okolní krásu je přiváděl. Oproti vědomí, že bůh jest světlo jehož nelze obchopiti, tady cítili bezprostřední dotek skutečné matky přírody, která vše ku obecnému prospěchu řídí a rovnováhu ve všem stanovuje. Až je někdy děsila přeměna, která se v jejich duších odehrávala, ale oni jen součástí zrození země být se cítili a pouze jejím zákonům se podřizovali.

Po dlouhém putování na konci července octnuli se již v pásmu východních Beskyd, nazvaných podle zde typicky rostoucí monokulturní dřeviny Bukovskými vrchy nebo též Bieszczady. Až zde, při výhledu z Užockého průsmyku do malebné doliny zformované řekou Sjan se odhodlali sejít do nížiny a po více jak měsíci putování ulevit svým údům v pohodlí některého zájezdního hostince. Cesta z úhoru do říčního údolí lemovaná poloninami a sem tam roztroušenými pasteveckými salašemi byla pro jejich unavená těla i mysl vyprahlou dlouhou samotou nejvyšším požehnáním. Na loukách pracovali rolníci při senoseči, seno a obilné snopy se skládalo a sušilo na ostrvích zaražených do země do typických vysokých panáků. Již zdálky k nim doléhal křik ženců, honáků dobytka, vozků na povozech navršených vonícím senem a štěkot psů shánějících zatoulané kusy. Po dlouhé době strávené v osamění jim zde vše jak procházka rájem připadalo, když bosi po jako mlat vysušeném strništi kráčeli. Vesničané si plaše, ale zvědavě prohlíželi jejich divoké zevnějšky, zarostlé tváře a roztrhané šaty. Na jejich pozdravy ale srdečně odpovídali a ochotně jim cestu ukazovali.

Po průchodu vesničkou Sjanky, kde se jen u kádě s vodou za osvěžením zastavili, pokračovali na dohled meandrovitě se vinoucího toku řeky do farnosti Beniova nazývané též místními postaru Slovjanyj. V obci bylo cítit střetávání a prolínání kultur řecko-katolické ze severu s pravoslavným rusínským vyznáním na východě. Ale lidé, kteří sami sebe mezi národ Bojků počítali, zde byli milí a laskaví. Velmi ochotně oběma hochům poskytli pohostinství a za drobný peníz nový oděv i škorně postoly odprodali. Na malém rynku houfec děcek se kolem nich srotil a kus cesty je vyprovázel. Jako na každého cizího pocestného tito malí žabci štěbetali a o nějaký dárek žebronili.

Z kraje byly cítit následky ničivé stoleté vody z r. 1784, která rozvodnila koryto říčky natolik, že z přilehlých osad jen trosky zbyly. Některé vesnice, ze kterých se jejich obyvatelé stačili před pohromou zachránit, byly obnoveny a v uctivé vzdálenosti od nelítostného živlu znovu vystavěny  na nejbližších úbočích, však z osady Sjanlia, Holinata či nedalekých Lešjan nezůstal tehdy naživu nikdo. Řeka po katastrofě změnila koryto a jen smutné zbytky zvonic vyčnívaly z původního řečiště zarostlého mlázím.

Oba bratři zůstali mezi vesničany po celý zbytek léta a postupně se přizpůsobovali jejich zvyklostem a též ruce ke společnému dílu přidávali. Tradiční činností obyvatelstva na celém území bylo pastýřství a chov hospodářského, rohatého dobytka, prasat, koní a ovcí, kteřížto na společných pastviskách zvaných toloky se vypásali. Na poloninách se pastýři zabývali výrobou mléčných udělanin, především ovčího sýra zvaného bundz a tradiční bryndzy. Mezi místní zvyklosti patřilo též včelařství, v části občiny Sjanky zvané Ropoju se dobývala sůl. Mezi domácími řemesly převládalo především výšivkářství, tkalcovství, ve kterém činovaté plátno zvané trilich vynikalo, dále tesařství, kolářství a bednářství.

Zatímco mladší Leopold nejčastěji na poli žencům vypomáhal, po práci s místní omladinou k řece s výskotem se ochladit uháněl a i jinde po večerech všelijak s nimi dováděl, přemýšlivý Norbert obcházel dílny kolářů a bednářů, studoval jejich dělné postupy a kde mohl, snažil se dobrou radou přispět. Řemeslníci, zprvu nedůvěřiví, posléze si oblíbili šikovného mladého mudráka, který hned tu, hned onde se svými psacími potřebami se vyskytoval, a jejich lopotám trpělivě naslouchal. Tak, podařilo se staršímu z obou bratrů sestrojit řadu vylepšeného zemědělského náčiní, například fukar k čištění zrna od plev, pluch a dalších nečistot. Nahradil tak zdlouhavé prohazování vymláceného zrna do větru pomocí dřevěné lopaty – vějačky. Vysvětlil rolníkům výhody použití lehčího oradla a s ním i jednoduchého nástroje k zápřahu skotu, chomoutku zvaného krumpolec, který na rozdíl od používaného jařma sloužícího vždy pro pár, pouze pro zapřáhnutí jednoho kusu sloužil. A to znamenalo úsporu tažní síly nehledě na výhodu, že pomocí krumpolce bylo možné k oradlu či vozu zapřáhnout místo vola či koně i krávu.

V Norbertově bystré hlavě líhlo se bezpočtu náliezů jednoduchých mechanických strojů. Vymyslel rozmetadlo hnoje nebo primitivní mlátičku obilí. Prototypy vždy po sestrojení v poli zkoušel, nedostatky ihned opravoval a funkci jejich všelijak vylepšoval.

Po práci se oba bratři často scházeli v krčmě u Nikolaje na partii taroků s místními sedláky. Nikolaj, místní rychtář, provozoval kromě nálevny i obyvadlo, útulné komůrky, které poskytoval unaveným pocestným za skrovný obnos. Pálenka se objednávala ve Věrchnym Turivu, městečka vzdáleném asi čtyři míle, a dovážela v dubových soudcích na žebřiňáku. Ostrá kořalka střídaná s pokrmem stávajícím z tuhé skývy chleba, kyselého zelí a kousku soleného špeku chutnaly po dni stráveném tvrdou prací na čerstvém povětří jako božská mana. Horké letní večery trávené bujarým zpěvem a tancem při místní muzice s děvčaty s krásně nařasenými, vyšívanými sukněmi a vypasenými  živůtky, nazývanými lajblíky nebo kordulky, plynuly jeden za druhým v bezstarostné blahoslavnosti.

Ovšem jak přibývalo parných dní s pokračujícím létem, začaly se tvořit vrásky na čelech nejstarších, zkušených hospodářů. Horka byla nyní taková, že se sotva na poli dalo pracovat. I když člověk nic nedělal, špatně se mu dýchalo a pot se z něj jen lil. Na lukách tráva tak uschlá, že když se po ní šlo, šustěla jako kdyby byla zmrzlá. Dobytek, když přišel domů z pastvy, byl tak hladový, že žral hnůj. Pole byla suchá a prašná, málokdo pamatoval takové sucho a tolik prachu. I když někdo šel v polích pomalu a opatrně, všude se prášilo.

Ve druhé polovině září po žních poprvé, ale přece jen trochu pršelo. Sucho však trvalo dále, zem byla ztvrdlá na kámen, nedalo se orat ani sít. Z obilí, které bylo na začátku měsíce zaseto, vzešlo jen to, které pokropil déšť. Při bohoslužbě pop předpovídal z upitého poháru mešního vína neúrodu a hlad.

Bratři se po těžkém váhání rozhodli ještě na konci září odejít. Účastnili se ještě dožínkových slavností, které byly, navzdory neradostné knězově předpovědi, uspořádány velkolepě. Napekly se dožínkové koláče a vdolky, na stolech z bukových fošen byly na venkovním prostranství rozloženy pečené husy, kachny, zajíci, divočáci i vysoká zvěř. Vše proloženo vínem z nížin a ovšem, demižony s nezbytnou pálenkou ze slivoní. Slavilo se až do rána a jen proto, že byla neděle, mohli jste některého pijáka v nejroztodivnější pozici pod stolem či na mezi nalézat, an spíce tam s blaženým výrazem ve tváři.

Ranní rozbřesk už ale naše dva poutníky zastihl na cestě zpět k Užovskému průsmyku. Nechtěli prodlužovat smutné loučení s tímto srdečným a bohabojným lidem a tak vyrazili ještě před ranním kuropěním.

Pokračovali dále k jihovýchodu, nejkratší cestou k hranicím Sedmihradska s Bessarábií, prastarými pastýřskými stezkami přes Velikyi a Ostryi Věrch na Pikui, nejvyšší vrchol lvovské oblasti, jehož jméno pocházející z ilyrského jazyka znamená jednoduše vysoký vrch. Přes občinu Miškarevic – Bilosovica, kde překročili významnou obchodní stezku spojující kdysi byzantský jih se skandinávským severem, putovali přes holé, do nedohledna se táhnoucí  travnaté vrchy do osady Volovec ležící poblíž hřebene u řeky Veča a patřící již do Mukačevského panství. Odtud opět k jihu kolem boržavských polonin, kde celé dny bloudili v nepřehledné příhorní krajině, než našli správný směr, až k soutoku řeky Volovce s Rikou, kde v malebném údolí říčních naplavenin leží občina Volová, kteroužto místní uherští rodáci po svém libozvučně Ökörmező zovou.

Zdrželi se zde dva dny, jen aby síly načerpali a hned na další pochod se vydávali. To se již blížila polovina měsíce října, dny se začínaly povážlivě krátit a noci byly v horách studené. Proto oba bratři z města vyráželi zásobeni potravinami, jaké jen bylo možné v chudém podhůří dostat – šrůtky nasoleného hovězího masa, chlebové placky, naložené řepné hlízy, zelenina v kouscích loje zavařená. Z oblečení si každý pořídil dlouhý plášť, plstěnou kamizolu a vestu z ovčího rouna, pevné lněné kamaše a nové vlněné onuce. Škorně si nechali u ševce nadvakrát podrazit novými podešvemi, na ochranu hlavy před nepohodou klobouky s širokou krempou si pořídili. U místního bradýře si nechali dokonce vousy a vlasy poukrátit a upravit.

Další dny opět beznadějně bloudili v nepřehledné krajině, kde holé vrchy polonin se podobaly jeden druhému a říčky, jediná vodítka, ztrácely se v hlubokých lesích. Uplakané počasí a časté mlhy věru nepřispívaly k orientaci. Stávalo se, že od rána kráčeli po dřevorubecké stezce, která náhle končila na pasece obklopené  neproniknutelným pralesem. Nazdařbůh pak museli zvoleným směrem překonávat padlé lesní velikány, prodírat se křovisky a změtí ztrouchnivělých stromů, brodit se nekonečným borůvčím a mechem zarostlými mokřady.

Celí upachtění dorazili nakonec po celodenním vydatném dešti do obce Koločava, kde našli nuzné ubytování v části obce zvané Lazy. Krčmář davše se s nimi do hovoru a slyše, že dále na východ pokračovat chtějí, křižoval se a vykládal hrůzyplné zkazky o místních loupežnících, kteří v lesích číhají a žádného pocestného prý nešetří. Naši dva furianti měli však pro strach uděláno a historky krčmáře, jehož uherskému dialektu stěží rozuměli, jen k smíchu jim byly. Druhý den ráno, když hostinský tučné spropitné návdavkem k útratě obdržel, poradil jim lámanou maloruštinou, aby cestou sešli k říčce Mokra a jejím údolím snažili se projít až k horní osadě Teutsch Mokra. Odtud je jen kousek do dolní občiny Orosz Mokra, kde sídlí četnická stanice a kde budou již v bezpečí, protože sem se prý loupežnická horda neodváží.

Zde poprvé se stále ještě nezkušení hoši setkali s lidskou zlovolností. Bylť krčmář lesních lupičů tajným naháněčem, který bezelstné pocestné do pasti sváděl a za svou podlou snahu vždy podíl z kořisti obdržel. Z lehkověrného chování bratrů prohnaný šejdíř vytušil, že u sebe větší obnos přechovávají a jakmile oba zmizeli mu z dohledu, vyslal podomka se zprávou na domluvené místo.

Naše dvojice zatím, nic zlého netuše, pokračovala po rozbahněné stezce podle krčmářovy rady podél potoka Pradulova přes vrch Prebiu a dále do otevírajícího se údolí říčky Mokry. Přešli přes dřevěný můstek a pustili se podél proudu nevelkého toku. Hoj, jak vesele a bezstarostně se hochům kráčelo po vyšlapané cestě, když škorně přehozené přes rameno mohli šetřit a bosými chodidly chladný říční kal mezi palci vytlačovali. Prošli horní osadou Mokra, ve které obyvatelé německým nářečím hovořili. Osada byla tvořena, jak to tu často bývá, vlastně jen dvěma řadami chudých, ale úhledných dřevěných chýší podél části široké cesty, která tu tvoří pomyslnou náves. Vesničané, přivyklí častým povodním, své jednoduché příbytky svépomocí tvrdošíjně znovu a znovu stavěli, proto žádný domoděl, ať tesař či kolář, pro své řemeslo uplatnění by zde nenašel.

Již se pomalu začínalo smrákat, když se oba poutníci blížili k ostrohu, kde se zleva do říčky vlévá potok Janovec. Po chvíli, právě když Leopold přes koryto potoka v dálce blikotající světla dolní osady Mokra zahlédl, na můstku před nimi v nastalém šeru dvě divoce vyhlížející postavy se zjevily. Byly oděny do zvířecích koží, bosé nohy nazuty v obrovských dřevácích, na hlavách divné, do čela naražené huňaté čapky, zpod kterých dlouhé vlasy a rozježené vousy se draly. V první chvíli se hoši domnívali, že se jedná o žebrotné pobudy, které čas od času potkávali a vždy menším penízem obdarovali. Žel tentokrát měli brzy seznat, že tito dva tady o milodary žádat nebudou. Oba diví muži vytáhli za zády skryté těžké obušky a zatímco jeden z nich natáhl ruku dlaní nahoru a výhrůžně kyj pozvedl, druhý temným hlasem pronesl:

“Davaj mně…Geld..pénzt”.

Naši čačtí hoši sevřeli pevněji své dlouhé cestovní hole a bujný Leopold nebojácně vykročil proti oběma lupičům. Hrdě pohodil hlavou a vzkřikl:

“Cože ty ludráku si myslíš, že počestné pocestné takto beztrestně oloupiti můžeš? Hola, brzy poznáš zač tě tvé chování státi bude!”

Jeden z darebáků však vložil prsty do úst a pronikavě zahvízdl. V tu chvíli se z okrajů lesa po obou stranách vyhrnulo dalších, asi tucet podobných postav. Bratři stačili akorát shodit svoje rance na zem a postavit se zády k sobě, když se strhla rvačka, o jejímž výsledku nebylo třeba pochybovat. Jako divocí vlci, vyrážející neartikulované skřeky, vrhla se horda na oba statečné chlapce. Ti chvíli obratně vzdorovali útokům, ale když Norbertovi se jeho hůl zlomila a Leopold dostal ránu kyjem do stehna, že na kolena klesl, bylo rozhodnuto. Rána za ranou pršely na ubohá a již odevzdaná těla až nakonec v tratolišti krve zůstala bezvládně na palouku ležet.

Ve vřavě rozvášněných hrdlořezů náhle jeden, který ostatní o hlavu převyšoval, zřejmě vůdce, rozpažil ruce a ostatní z bojiště hrubě odstrkával:

“Vystačae! Elég…genug!”, řval chrčivým, hrdelním hlasem. “Keresse meg őket”, poručil. Lupiči zjevně svého náčelníka v úctě měli, protože ihned jeho rozkazy vykonávali. Obě bezduchá těla obrali doslova o všechno odění, tlumoky i opasek s penězi z pokladu, které u sebe Norbert tak pečlivě přechovával. V tu chvíli tlupa vypukla v divoký řev a začala se o nález přetahovat.

“Genug!”, zařval náčelník. “Dajtě…tut”, nastavil dlaň a špinavé ruce jeho kumpánů jen velmi zdráhavě a neochotně mu naditý opasek předávala. Ten si jej do záňadří zastrčil a zasykl:

“Vége. Menjünk!”, slova skřeklavě mu z hrdla vyrážela. Tlupa se na jeho povel nazpět k lesu rozběhla, kde je jednoho po druhém tma pohltila. Obrovitý vůdce tlupy ještě chvíli postával, po okolí se obezřetně rozhlížel a nosem vzduch nasával jako divoké zvíře. V jednu chvíli se sehnul a ucho přiblížil k hrudi ztýraných bratrů. Narovnal se, spokojeně odfrkl do hustých vousů a dlouhými kroky jako přízrak zmizel za svými druhy.

Siný měsíc vykoukl nad vzdáleným hřebenem a osvětlil mýtinu se dvěma zkrvavenými těly, bíle se lesknoucími v tmavém bahně. Nastalé ticho jen zurčení temné říčky rušilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *