Malá Fatra

Lokalita: Malá Fatra je pohoří na severu Slovenska v Žilinském kraji a malou části v Trenčínském kraji. Je součástí krajinného celku Fatransko-tatranská oblast, který je součástí Vnitřních Západních Karpat. Po Vysokých, Nízkých Tatrách a Oravských Beskydech je čtvrtým nejvyšším pohořím Slovenska s bohatou a poměrně zachovalou západokarpatskou přírodou. Významnou část pohoří v krivánské části Malé Fatry zabírá Národní park Malá Fatra. Malá Fatra patří do Fatransko-tatranské oblasti Západních Karpat. Půdorys pohoří představuje nepravidelnou elipsu (poetičtější „křídla motýla“) s celkovou vzdušnou délkou 52 km a největší šířkou 16 km. Charakteristickým znakem je hlavní hřeben, který se klikatí a vytváří rozsochy oddělující hluboká údolí. V místě zvaném Strečniansky průsmyk je pohoří rozděleno řekou Váh na dva geomorfologické podcelky: Na sever od Váhu se nachází Krivánská Malá Fatra, jejíž velká část o rozloze 22 630 ha je od 1. dubna 1988 národním parkem. Pojmenována je podle nejvyššího vrcholu – Velkého Kriváně (1708,7 m). Ohraničená je na východě řekami Váh a Orava a na západě řekou Varínka; Na jih od Váhu se nachází Lúčanská Malá Fatra, která je pojmenována podle jejího nejvyššího vrcholu – Veľké lúky (1475,5 m). Lúčanská Fatra je na východě ohraničena řekou Turiec a na západě řekou Rajčianka. Výchozí bod: Terchová (500 mnm), Krasňany Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 5 hod) Termín: březen 2019

Na začátku března uskutečňujeme další z našich zimních výprav. Po mnoha výpravách na Šumavu přemýšlíme nad nějakým oživením a možná nad něčím trochu obtížnějším. Prosté procházky Šumavou s přespáním v iglú již nám připadají trochu dětské a nepřiměřené našim neskonalým zkušenostem. Volba tedy nakonec padá na hřebenovku na Malé Fatře.

Jelikož cesta na Malou Fatru je o poznání delší než na Šumavu, vyrážíme trochu netradičně již v pátek odpoledne okolo 16 hod. Cestou se ještě stavujeme v Ratajích na mé chatě. Důvodem je fakt, že nás oba napadne spásná myšlenka, vzít si s sebou vedle sněžnic ještě mačky, což se později ukáže jako velmi duchaplný nápad. U Brna nás čeká ještě asi hodinová zácpa, ale pak již se jede v pohodě a krátce po 21 hodině dorážíme do Terchové, kde máme objednaný penzion U Ďurka. Pan Ďurko je poměrně  svérázný chlapík, který nám z počátku dává trochu najevo, že tam takhle dlouho tvrdne jen kvůli nám. Martin se trochu obává, že nás čeká nahoře nový sníh a tak se pro jistotu dává do řeči s panem Ďurkem a zjišťuje, jak to na hřebenech se sněhem aktuálně vypadá. Pak Ďurko pohotově  odpovídá s náznakem úsměvu ve tváři, že sněhu je dost. Včera byl prý lyžovat a napadlo okolo 20 cm nového sněhu. Tímto svým pozitivním ujištěním nás po pravdě řečeno příliš neuklidňuje, ale téma uzavíráme s tím, že pan Ďurko je evidentně výhradně lyžař, a o tom, jak to vypadá na hřebenu, nám toho asi moc nepoví. Nu což, většina návštěvníků v Terchové jsou zřejmě lyžaři, kteří se přijeli pobavit do nedalekého lyžařského střediska. I Martin se nevyhne vzpomínce na to, když tu před nějakými 30 lety s kamarády lyžoval. Večer se ještě vydáváme na něco k snědku a na pár piv. Přesto že je pátek, tak nabídka není příliš bohatá, ale hladoví a žízniví spát nejdeme a o to tu běží.

V sobotu ráno vstáváme v 6 hod a po snídani vyrážíme na autobus, který nás v 7:40 odváží ze zastávky u kostela do asi 12 km vzdálených Krsňan. Auto necháváme v Terchové s tím, že se k němu vrátíme opět v neděli odpoledne, po přechodu hřebene. Po příjezdu do Krasňan již vyrážíme po svých směr Sedlo Priehyb (1 452 mnm). Do sedla nás tedy čeká převýšení nějakých 1 000 m. Začíná vykukovat sluníčko a je poměrně teplo, takže postupně sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení. Do údolí již evidentně přišlo jaro a tak se sami sebe ptáme, co tam nahoře budeme dělat s mačkami a jak asi postavíme iglú, když tam nebude žádný sníh. Naštěstí jsme si s sebou nakonec nevzali sněžnice, protože to už bychom si vážně připadali jako pitomci. Později se jako již po několikáté ukazuje, že počasí v údolí může být velmi odlišné od toho na hřebeni. V okamžiku, kdy po několikahodinovém pochodu v poměrně ostrém tempu docházíme do sedla, si již plně uvědomujeme, že tady stále naplno vládne zima. Opět přichází na vzpomínku smutný osud Hančeho a Vrbaty. Jak snadné je podcenit podmínky na horách! My jsme však na chladné a velmi větrné počasí dobře připraveni, takže žádné překvapení se vlastně nekoná. Počasí je vlastně nakonec přesně takové, jaké hlásila předpověď počasí, tedy sněžení a nárazový vítr přes 100 km/hod. Překvapením tak je vlastně pouze to, že na hřebeni nejsme úplně sami. Postupně potkáváme několik skupinek podobných dobrodruhů, jakými jsme my. K našemu překvapení je však složení skupinek převážně ženské, některé skupinky jsou pak výhradně ženské. Martina hned napadá, že je to jeden z důkazů, že mužská nadvláda skončila a ženské nás do budoucna úplně převálcují. Já jen potichu doufám, že to tak není, ale obdiv jim skutečně patří. Naše další kroky vedou přes Malý Kriváň a dále pak na Velký Kriváň. Mlha je taková, že místy je vidět jen na několik kroků. Mezi Malým a Velkým Kriváněm se nám podaří trochu sejít z cesty, kterou pak několik desítek minut opět hledáme. Před Velkým Kriváněm se však již opět napojujeme na prošlápnutou trasu, takže žádné velké drama. Celou cestu bojujeme s velmi silným větrem, který nám bere cenné síly a chvílemi si  s námi pohrává jako s hadrovými panáky. Takže v okamžiku, kdy scházíme z Velkého Kriváně na Snilovské sedlo, tak již toho máme docela dost. Sílu mi dodává hlavně fakt, že jsme se cestou domluvili, že tentokrát nebudeme kvůli silnému větru a obecně nepříznivým podmínkám stavět iglú, ale přespíme na Chatě pod Chlebom. Vítr z plachet mi však opět bere Martin se svým vlezlým dotazem, zda si přeci jenom nepostavíme to iglú. Už jsem s tím vůbec nepočítal, a tak rezolutně nesouhlasím.  Na to je Martin evidentně připravený a ledabyle utrousí nějakou průpovídku o tom, že už jsme fakt staří. To už se do Martina pouštím se vší vervou a ten na mě kouká jako půl prdele za vrbou. Po celodenním hřebenovém tanečku se všemi čerty si nejsem ochotný připustit, že je to stáří, které nás vede do vyhřáté postýlky Chaty pod Chlebom. Dnešní putování považuji již tak za dosti dobrodružné a skutečně si nedovedu představit nikoho, kdo by v tuto chvíli volil nocleh v iglú před spaním na chatě. Až po pár minutách mlčení, prokládaného občasným mrmláním, se skutečně dostavuje kýžený výsledek právě proběhlé roztržky. Připouštím, že si iglú v případě nalezení optimálního místa přeci jenom postavíme!  Martinova nebývalá rafinovanost slaví vítězství. Už se známe fakt dlouho a dost dobře na to, aby Martin tušil, že právě představa blížícího se stáří, které možná ukončí naše dětinské řádění, je naším hlavním hnacím motorem, který nás žene dál a výš. Toho bohdá nebude, iglú bude. Toto jsou přesně ty okamžiky, kdy jsme schopni ze sebe vydolovat i ty poslední zbytky sil a nepřipustit si, že už na to nemáme. Klobouk dolů před Martinovým odhodláním, protože bez toho bych to tentokrát asi nedal. Nakonec přeci jenom nacházíme vhodné místo na stavbu iglú a po již tradičních počátečních obtížích s nalezením vhodného stavebního materiálu se nám daří s příchodem tmy iglú postavit. Martin staví iglú s neuvěřitelnou grácií a chvílemi se mi zdá, že se mu daří až bořit fyzikální zákony. Náklon, ve kterém na sebe pokládá jednotlivé vrstvy kvádrů je skutečně neobvyklý a tak se mu i přes netradičně velkou základnu iglú daří uzavřít střechu dokonce níže nad zemí, než obvykle. Díky tomu máme jednak zajištěno dostatečné místo na odložení věcí a na vaření, ale také to, že díky nižšímu stropu nám neuniká cenné teplo. Po dobré polévce z vlastních zásob již uleháme ke spánku.

V neděli ráno vstáváme okolo 7 hod a Martin hned hlásí, že celou noc nespal kvůli vyfouklé matraci a polštáři. Okamžitě vzpomínám na to, že jsem s vyfouklou matrací jezdil na hory asi 10 let a tak jen těžko hledám pro Martina slova útěchy. Počasí je ráno dobré, nicméně víme, že předpověď opět hlásí příchod silného větru od západu a tak se domlouváme, že dobrodružství již bylo dost a že sejdeme nejkratší cestou do údolí a autobusem se dopravíme do Terchové. To bychom však nebyli mi, kdyby nakonec nebylo všechno jinak. Po překonání strmého výstupu na Chleb a následném boji se skutečně silným větrem, který nás chvílemi odhazuje i o několik metrů, se nakonec rozhodujeme, že půjdeme po hřebeni dál. Tady jsme již sladěni, cítíme to oba stejně. Opět vítězí touha zažít nepoznané nad touhou po pohodlí. Po několikahodinové túře docházíme na Poludňový Grúň ( 1 460 mnm), který je již nedaleko od Velkého Rozsutce. Po krátké úvaze a zjištění, že se opět velmi kazí počasí, se již rozhodujeme dále nepokračovat a slézt do údoli k Chatě na Grúňi. Po pár desítkách minut přicházíme na sjezdovku, která je vzhledem k nevlídnému počasí poměrně prázdná. Martin dostává unikátní nápad sjet si sjezdovku na lopatě. Já už na tyhle klukovské hry nemám náladu a tak raději scházím dolů po svých. Poté, co se s Martinem opět setkáváme pod sjezdovou, tak se dozvídám, že byl sjezd vskutku napínavý. Martin jel velkou část sjezdovky mimo lopatu a vzhledem k velmi tvrdému a zledovatělému povrchu byl dost otlučený. Taky zážitek! Pak již si dáváme na chatě každý dvě pivka, halušky a něco sladkého na dojedení a po asi hodinové pauze se vydáváme směr Štefanová, kde čekáme nějakých tři čtvrtě hodiny na autobus, který nás dováží do Terchové. Okolo 15 hod jsme již u auta a vyrážíme na cestu domů. Domů dorážíme bez problémů před 20 hodinou. Jednalo se opět o velmi silný zážitek a museli jsme konstatovat, že tato výprava zřejmě udělala tlustou čáru za šumavskými toulkami, které byly moc pěkné, ale je třeba se posunout dál.

Plechý

Výchozí bod: Nová Pec (740 m) Termín: únor 2017

Po osmi letech opakujeme náš první zimní výstup na Plechý. Tentokrát však trasu obměňujeme. Je to už čtyři roky, co jsme byli na zimní expedici na Šumavu naposledy. Tři roky jsme si museli dát pauzu z důvodu naprostého nedostatku sněhu. Asi globální oteplování, nebo co. Opět vycházíme na vrchol Plechý, nicméně tentokrát zde nestavíme iglú, nicméně pokračujeme dál směrem do Rakouska. Je nádherné počasí a z vrcholu Plechého sledujeme krásné výhledy až na vzdálené Alpy. Na chvíli scházíme ze značené cesty, abychom se na ni po asi hodině opět napojili. Zde si nacházíme hezké místečko na nocování a stavíme iglú. Sníh nemá příliš dobrou konsistenci a nedrží pohromadě. Dost dlouho se nám nedaří udělat kvádry, abychom vůbec se stavbou iglú začali. No zkuste udělat kvádr ze sypkého písku. Po asi půl hodině, kdy už jsme začali být trochu zoufalí, se nám podařilo přijít na způsob, jak kvádry udělat. Zjistili jsme, že způsob, kdy nejprve sněžnicemi udusáme plochu asi 40 m2 a z takto udusaného sněhu se snažíme vykrajovat kvádry, není vždy vhodný. Možná je dokonce obecně nevhodný! Nyní se pro účely vykrajování kvádrů posuneme dále od udusané plochy a po odhrabání vrchní, asi 30 cm vysoké pokrývky sněhu, již krájíme zmrzlé kvádry. Zjišťujeme, že při pokusu udusání vrchní vrstvy sněhu se naruší i spodní zmrzlá vrstva, která pak již nedrží pohromadě. Druhý den ráno vstáváme opět do krásného počasí. Balíme a vydáváme se na cestu. Máme naplánovaný okruh rakouskou částí Šumavy a následný návrat do Nové Peci z druhé strany. Bohužel jako již tradičně scházíme z naplánované cesty a dost dlouho nám trvá, že se zorientujeme. Nakonec se zcela zorientujeme až ve chvíli, kdy docházíme do lyžařského střediska Hochficht, které je narvané k prasknutí lyžaři. To je teda idylka panenské přírody, no fuj! Od původní cesty jsme se odchýlili natolik, že je potřeba naplánovat alternativní cestu zpět do Nové Pece. V jednu chvíli nás ještě napadá varianta vyjetí vlekem na kopec a napojit se na původně plánovanou cestu. Tato varianta naštěstí selže díky neochotě obsluhy, vzít nás nahoru bez lyží. Volíme tedy alternativní cesty a nasazujeme vražedné tempo. Máme před sebou ještě asi 15 kilometrů a čas do tmy se krátí. Nakonec docházíme k autu ještě za světla. Máme za sebou zatím asi nejdelší zimní trasu. Přes „drobném“ zaváhání ji zvládáme celkem v pohodě.

Luzný

Lokalita: Luzný (německy Lusen) je hora, která se nachází v centrální části německé strany Šumavy v Národním parku Bavorský les v těsné blízkosti státní hranice s Českem. Měří 1 373 metrů a mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá její vrchol. Poblíž hory na hranici s Českou republikou se nachází místo zvané Markfleckl, které do roku 1803 bylo trojmezím Čech, Bavorska a Pasovska. Ve výjimečných případech (zvláštní akce s povolením NP Šumava) je možné vystoupat na vrchol Luzného z Březníku v údolí Luzného potoka ležícího na českém území. Výchozí bod: Modrava (980 m) Termín: únor 2012

Pro mě doposud nejkrásnější zimní výstup. Úžasná výprava začíná v Modravě, ze které se vydáváme nejprve po upravené stezce na Březník. Zde se dostáváme do křížku s jedním staříkem, který nám vyčítá, že děláme hluboké stopy ve sněhu. Stezka je dle něho určena pouze pro běžkaře. S odstupem času lze říci, že měl vrásčitý mužík snad i trochu pravdy, ale drzost s jakou s námi jednal, zasloužila výprask! Krása celé výpravy začíná, když se z Březníku vydáváme podél říčky Vydry divokou přírodou k Luznému. Tato cesta je pro turisty uzavřena a tak jsme tu úplně sami. Nikde ani náznak nějaké cesty a to je to o co tu běží. Zde konečně zažíváme ony nespoutané toulky zimní přírodou. Pod Luzným stavíme iglú a v brzkých ranních hodinách (vlastně ještě za tmy) vylézáme na vrchol. Zde děláme jednu z nejskvostnějších fotografií, která působí až mysticky.

Poledník

Lokalita: Poledník  je hora ležící na Kvildských pláních v pohoří Šumava. Poledník je s nadmořskou výškou 1315 metrů patnáctý nejvyšší vrchol české části Šumavy. Nachází se 4,5 km jižně od Prášil. Oblý protáhlý hřbet Poledníku má prudké východní svahy, které byly přemodelované činností ledovce a nacházejí se v nich kar Prášilského jezera a bezvodý kar Stará jímka. Výchozí bod: Srní (860 m) Termín: únor 2011

Zimní výprava na Poledník začíná v Srní, kde si v sobotu ráno dáváme na posilněnou pivko v místním hotelu. Pak již ale vedou naše cesty do divočiny. Kolega z práce mi na naši výpravu půjčuje tzv. kluzky. Jsou to plastové malé lyžičky, které se nasadí na boty a jedéém. Je to docela sranda a cestou se tím slušně bavíme. Musím říct, že udržet se na nich není ale nic jednoduchého. Zvažujeme, že si je na příště pořídíme, nicméně k tomu zatím nedošlo. Cestou se stavujeme u Prášilského jezera a spaní máme naplánované u vyhlídkové věže na Poledníku. Zde se setkáváme s mladým párem, který má rozdělaný oheň v kamenném krbu. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že mají stejný záměr jako my, tedy přespání na Poledníku. Zatímco my stavíme tradiční iglú, mladý pár má záměr přespat ve stanu. Jelikož je poměrně slušná zima, podaří se nám je přesvědčit, že iglú má podstatně lepší izolační vlastnosti a tak se také pouští do stavby. Střechu již nezvládají a tak přehazují stan přes sněhové stěny. Večer trávíme u tepla krbu, který vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Druhý den odpoledne se s mladým párem setkáváme ještě jednou a to na autobusové zastávce v Srní. Ukazují nám ještě igelitovou tašku s jídlem, se kterým se vydali na tuto dobrodružnou výpravu. Klobouk dolů, tomuhle říkám holka do nepohody!

Velký Ostrý

Lokalita: Ostrý (německy Osser) je šumavská hora v oblasti Královského hvozdu, jejíž vrcholové partie leží v Bavorsku v blízkosti česko-německé hranice. Jedná se o výrazný dvojvrcholový suk, který se skládá z hraničního Velkého Ostrého (1293 m) (německy Großer Osser) a západněji ležícího Malého Ostrého (1266 m) (německy Kleiner Osser). Svou siluetou při pohledu z českých svahů Šumavy si Ostrý vysloužil přezdívku „Prsa Matky boží“. Na vrcholu Velkého Ostrého se nachází turistická chata Osserschutzhütte Haus Willmann. Z vrcholu se otevírá výtečný výhled, kterému dominuje nejvyšší hora Šumavy – Velký Javor (1453 m) a za dobré viditelnosti jsou vidět Alpy. Výchozí bod: Železná Ruda (800 m) Vzdálenost z Prahy: 170 km, 2 hod Termín: únor 2010

Po loňském zimním výstupu na Plechý, který zahájil novou tradici zimních výstupů na Šumavě, se rozhodujeme pro výstup na Velký Ostrý. Cesta vede ze Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero (nejhlubší jezero v ČR). Počasí není moc slavné, ale to nevadí. Snažíme se aspoň na chvíli opustit zcela turistickou cestu a prodírat se lesy, abychom tak naplnili naši představu o toulkách panenskou přírodou. Večer opět stavíme iglú. Tentokrát se nám daří najít hezké místo s přístřeškem, kde si vaříme. Ráno vyrážíme na vrchol Velkého Ostrého. Z české strany je výstup poměrně prudký. Máme pocit, že podnikáme prvovýstup a jsme na to náležitě hrdí. Široko daleko ani živáčka. Dolézáme k vrcholové chatě, kterou nepochopitelně oblézáme zprava po navršeném dříví. Když se nám podaří chatu obejít, zjišťujeme, že je chata otevřená, což jsme skutečně nečekali. Před chatou jsou do sněhu zaražené troje boby a sáňky. V tu chvíli zjišťujeme, že v chatě jí několik lidí s malými dětmi, což nás vrací zpátky na zem a trochu znehodnocuje náš „prvovýstup“. Po vydatném obědě na chatě zjišťujeme, že chata je z německé strany velmi dobře dostupná. To už se vydáváme na cestu zpět do údolí. Cestou do Hojsovi Stráže nacházíme na zemi roztrhané podělané hadry. Další půlhodinu tak trávíme spekulacemi, co se tady asi stalo. V Hojsově Stráži nasedáme na vlak a přejíždíme zpět do Železné Rudy. Po výstupu z vlaku Martin bohužel zjišťuje, že ve vlaku zapomněl své stoleté hůlky.

Plechý

Lokalita: Plechý je 1378 m vysoká hora ležící v pohoří Šumava na česko−rakouské hranici. Je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy. Severovýchodní svah Plechého tvoří skalní stěna ledovcového karu Plešného jezera. Jedná se o významný geomorfologický útvar, který je jednou z nejcennějších součástí zdejší přírodní rezervace. Stěna je velmi strmá a dosahuje výšky 211 m. Nejvýznamnější vrcholy: Velký Javor (1456 m), Roklan (1453 m), Plechý (1378 m), Luzný (1373 m), Boubín (1362 m),  Jezerní hora (1343 m), Smrčina (1338 m), Svaroh (1333 m), Poledník (1315 m), Černá hora (1315 m),  Třístoličník (1311 m), Ostrý (1293 m), Pancíř (1214 m), Špičák (1202 m), Javorník (1066 m) Výchozí bod: Nová Pec (740 m) Vzdálenost z Prahy: 190 km, 2,5 hod Termín: únor 2009

V roce 2009 jsme se již považovali za poměrně zkušené horaly. Měli jsme slezeno několik významných alpských kopců, včetně té asi nejkrásnější, Matterhorn. To už není lehké překonat a tak vyvstala otázka, co dál? Co bláznivějšího bychom mohli ještě uskutečnit? A rázem tu byl nápad. Co takhle mimo naše klasické letní výstupy zařadit toulku zimní krajinou. Vždyť nemusíme cestovat nikam daleko. V rámci České Republiky je přece tolik krásných míst a dokonce i míst, které jsou v zimním období  zcela opuštěné a pod návalem sněhu získávají až sibiřský vzhled.

Po několika různých návrzích jsme se rozhodli absolvovat víkendovou akci na Šumavě a to přechodem z Nové Peci, přes Plechý a Třístoličník až do Nového Údolí. V sobotu brzy ráno jsme se vydali dvěma auty, tak abychom mohli nechat jedno auto v Novém Údolí a druhým přejet do Nové Pece. V půjčovně jsme si půjčili sněžnice, abychom se jednak mohli snadněji pohybovat v náročném zasněženém terénu a jednak aby dodaly naší expedici ten správný nádech polární výpravy. Do této doby jsme nikdy na sněžnicích nestáli a tak jsme z této situace byli náležitě vzrušení.

Z Nové Pece se vydáváme po značené cestě směrem na Plešné jezero. Cestou nás míjí poměrně velké množství běžkařů, kteří se pohybují o poznání rychleji než my. Jednak využívají skluzu a jednak s sebou nevláčejí těžké batohy, ve kterých máme s sebou jídlo a pití na dva dny, vaření, převlečení a spacáky. Až téměř k Plešnému jezeru je cesta slušně upravená a jdeme bez sněžnic. Cestou se posilňujeme pivem a párkem v malém bufetu. Pak již docházíme k místu, kde je nutné odbočit z upravené cesty doleva nahoru k Plošnému jezeru. Zde nasazujeme poprvé sněžnice a vydáváme se na cestu. Zjišťujeme, že na sněžnicích se nejde příliš dobře, jelikož je nutné mít nohy asi 20 cm od sebe a tak si připadáme dost divně. Navíc to vypadá, že sněhu není tolik a tak by se šlo lépe bez sněžnic. Ale když už je máme s sebou, tak je necháme na nohou a jdeme dál. Cestou propukáme, při pohledu jeden na druhého, v huronský smích a doufáme, že nikoho už nepotkáme, aby se nám nevysmál. Po asi půl hodině přicházíme k Plešnému jezeru. Je krásné počasí a tak si sundáváme batohy, svačíme a kocháme se. Je to úžasný zážitek. Při sundání sněžnic navíc zjišťujeme, že se propadáme po pás do sněhu, z čehož jsme nadšeni. Sněžnice nejsou nesmysl! Ve chvíli, kdy se opět chystáme na

místní pracovníkem národního parku, kterému jsme podezřelí díky velkým batohům. Jelikož je v národním parku zákaz stanování, snaží se nás přesvědčit, ať neporušujeme místní pravidla. Ujišťujeme ho, že stan stavět nebudeme. Skutečně toto v úmyslu nemáme. Součástí naší šílené expedice je stavba iglú, ve kterém strávíme noc na vrcholu Plechého. Další zhruba hodiny stoupáme poměrně náročným terénem pralesem podél jezerní stěny. Již poměrně znaveni vylézáme k pomníku Adalberta Stiftera, česko-rakouského malíře, spisovatele a pedagoga. Od pomníku je neuvěřitelný rozhled po okolí včetně výhledu na Plešné jezero. Zde se rozhodujeme postavit naše iglú. Je to sice už naše druhé iglú v životě, po iglú postaveném u Stüdlhütte, ale první, ve kterém budeme spát. Slunce začíná pomalu zapadat a teplota klesá hluboko pod bod mrazu. Snažíme se postupně skládat na sebe šnekovitě sněhové kvádry, vypreparované ze sněhové pokrývky za pomoci skládací lopaty. Jako nejlepší se jeví postup, kdy já připravuji kvádry a Martin je po příslušném opracování postupně klade na určené místo. Asi po 1 a půl hodině se nám skutečně podaří iglú postavit. Ještě zbývá si uvnitř upravit pelýšek a uvařit teplé jídlo. Při vaření se teplota v iglú dostává nad nulu a začínáme si postupně rozepínat oblečení. Pak už se zachumláváme do spacáků a jdeme spát. Ještě zapalujeme svíčku, abychom teplotu dále zvýšili.

Po několika hodinách mě probouzí celý nervózní Martin slovy: „Radku, venku je obleva, to iglú na nás spadne“. Důvodem Martinových obav byla skutečnost, že v iglú bylo až podezřele teplo a ze stropu na nás kapala voda tak, že jsme již měli spacáky celé mokré. Rychle vycházíme ven z iglú a pomocí hodinek zjišťujeme, že je venku teplota 20 stupňů pod nulou! V tu chvíli propukáme ve smích. Zjišťujeme, že teplota v iglú je několik stupňů nad nulou a uvědomujeme si, že jsme se při stavbě iglú dopustili fatální chyby. Podlahu iglú jsme postavili výše než vstup, aby nám neutíkalo teplo. Vchod jsme navíc zavřeli batohy. Nicméně jsme zapomněli udělat díru ve stropě, kterou by mohl odcházet vznikající oxid uhličitý, který skrz stěny iglú nepronikne. Během několika hodin se tak oxid uhličitý hromadil v prostorách iglú, což by mohlo nakonec vést k našemu udušení. To jsme zase jednou měli štěstí.

Druhý den ráno se již vydáváme po sněžnicích na Třístoličník, kde se nachází hraniční bod mezi Českou Republikou, Rakouskem a Německem. Po přechodu hranic se setkáváme s velkým množstvím lidí, pohybujících se po sněhových svazích po sněžnicích. Zjišťujeme tak, že tento způsob pohybu po horách není pouze výsadou polárních expedicí, ale poměrně běžnou výbavou i  v našich zeměpisných šířkách. Pak již si dáváme dobré jídlo v blízké restauraci, ke které vede silnice z rakouské strany, což delší dobu rozdýcháváme a kazí to pocity z expedice po odlehlých pláních. Dosyta najedeni pokračujeme do Nového Údolí, kde máme zaparkované auto. Cesta je ještě poměrně dlouhá a k autu docházíme pozdě odpoledne, již poměrně unavení. Posledních několik kilometrů nám náladu kazí ještě zamilovaný pár, který jde v našem směru a ve vyloženě ležérním tempu, s rukami zasunutými do zadní kapsy u kalhot svého partnera, nám stále uniká. Při vynaložení všeho  úsilí jsme je skutečně v našem zuboženém stavu nebyli schopni dohnat, až se nám nakonec ztratili v dáli. Cesta domů již byla bezproblémová.

Tato expedice byla skvělá. Po všem co jsme již měli za sebou se jednalo o něco úplně nového. Vyzkoušeli jsme si chození se sněžnicemi a spaní v iglú. Jen ten záměr naprosté odlehlosti zde nebyl zcela naplněn.

Velký Roklan

Velký Roklan Lokalita: Roklan (německy Großer Rachel, česky někdy také jako Hora nad Roklí nebo Rokelská hora) je se svými 1453 m druhou nejvyšší horou Šumavy a Bavorského lesa. Nachází se v centrální části německé strany pohoří nedaleko hranice jihozápadně od Modravy. Roklan se nachází v bezzásahovém území[1] (Naturzone) Národního parku Bavorský les a tvoří i jeho nejvyšší vrchol. Výchozí bod: Spiegelau Vzdálenost z Prahy: 215 km, 3 hod Termín: březen 2018 Na začátku březnu 2018 uskutečňujeme opět další zimní výpravu na Šumavu. Tentokrát se však vydáváme do Německa do Bavorského Lesa, kde leží jeden z nejkrásnějších kopců této oblasti, Velký Roklan. Tento rok se díky souhře okolností vydáváme na výpravu o měsíc později, než v předchozích letech. Při stanovení termínu výpravy mám trochu obavy, aby bylo ještě dost sněhu, ale Martin mě uklidňuje, že na přelomu únoru a března teprve ta pravá zima začne. Kupodivu má nakonec pravdu, protože v oblasti Roklanu je místy až okolo 2 metrů sněhu, což je na místní poměry slušná nadílka. Vyjíždíme v sobotu v 6 ráno a okolo 9 hod jsme již v německém městečku Spiegelau. Zde, jako již tradičně, přebalujeme naše objemné batohy, což je vždy značné utrpení. Přestože znovu a znovu vážíme každý kousek, který s sebou na zádech potáhneme, opět se nevyhnu své již pověstné opatrnosti a beru si s sebou oblečení pro 4 lidi a jídlo zhruba na týden. Je to můj standard, který se snažím po léta držet. Celou záležitost si pro sebe obhajuji tím, že jde přeci o trénink na mnohem náročnější jarní a letní výpravy, takže čím větší a těžší batohy, tím lépe. Okolo 10 hodiny již opouštíme parkoviště, které je umístěno přímo u značené cesty směrem na Rachel Hütte. Po nočním sněžení, kdy napadlo asi 5 centimetrů nového sněhu, je cesta čerstvě upravena pro běžkaře. Neradi bychom se opět dostali do křížku se zapálenými běžkaři, a i když to není úplně nutné, tak nasazujeme hned zkraje sněžnice, abychom dělali co nejmenší stopy. Asi po 1,5 kilometru zjišťujeme, že jsme se mohli autem přiblížit ještě o kus dál na parkovišťátko na kraji lesa, ale to nám úplně nevadí. Cesta by měla trvat jen pár hodin a máme tedy spíše obavu, že na vrchol Roklanu vylezeme příliš brzy. Takže přidání 1,5 kilometru spíše vítáme. Cestou přemýšlíme, jak naložíme s přebytečným časem. Plánujeme, že bychom se ještě z vrcholu trochu prošli směrem do Česka. To ještě ale netušíme, co nás čeká. Až okolo půl druhé docházíme k chatě Rachel Hütte, která je však bohužel zavřená. Původně jsme plánovali, že si zde dáme něco malého k snědku a pivko. Vzhledem k tomu, že jsme ale celou cestu nepotkali ani živáčka, tak nás zavřená chata příliš nepřekvapuje. Navíc jsme si cestou dali jedno pivko z Martinových zásob, takže jsme v pohodě. Asi na půl hodinky si aspoň sedáme na terasu u vchodu do chaty a dáváme si oběd z vlastních zásob. Alespoň se nám trochu odlehčí batohy. Kousek od chaty zjišťujeme, že cesta na vrchol trvá ještě cca 3 hodiny, což jsou ale letní ukazatele a je nám tak jasné, že naše tempo je o dost pomalejší. Rozhodujeme se tedy, že dnes dojdeme pouze k jezeru Rachelsee, které leží pod Roklanem. K jezeru docházíme okolo 16 hodiny. Martin nachází krásné schované místečko na postavení iglú a začínáme se stavbou. V tu chvíli se mi trochu vrací kašel, se kterým jsem před výpravou asi 10 dní bojoval, a tak Martin bere stavbu iglú tentokrát více do vlastních rukou a základ postaví do značné míry sám. Opět zjišťujeme, že sněhové kvádry nedrží příliš pohromadě a tak je nutné odstranit vrchní asi 40 cm vysokou vrstvu a teprve poté se dostáváme ke stabilnějšímu stavebnímu materiálu. Až později se také přidávám a okolo půl šesté je již iglú hotové. Jelikož jsme zde letos o měsíc později, je ještě krásné světlo, takže tentokrát nevyužijeme ani čelovek. Pak již rozkládáme ležení, vaříme obvyklou nudlovou polévku a zahrabáváme se do spacáků. Okolo osmé hodiny se již snažíme usnout. Venku je jen okolo – 8 stupňů a uvnitř tak máme 2-3 stupně nad nulou. Je to docela nadstandardní teplota, ale nevýhodou je, že nám v průběhu noci kape ze stropu na spacák, což hlavně Martin nese dost těžce. Ráno dlouze debatujeme o tom, jaké chyby jsme se tento rok při stavbě iglú dopustili. Důvodem je zřejmě částečně příliš malý odvětrávací otvor a pak asi také částečně specifická skladba sněhových vrstev. Zjišťujeme, že u sněhových kvádrů, který mají ve své spodní části firn, který již není přikryt další vrstvou sněhu, dochází k rychlejšímu odtávání. Ráno máme již spacáky a karimatky poměrně dost promočené a tak ještě spekulujeme, co bychom asi dělali, pokud bychom chtěli podniknout túru na více než 2 dny. Vzhledem k tomu, že ke snadnému řešení nedospíváme, tak diskusi ukončujeme pouze krátkou úvahou, že bychom druhý den spali někde na chatě. V neděli ráno vyrážíme okolo 9 hod na vrchol Roklanu. Počasí není příliš dobré. Je poměrně hustá mlha a tak cestou na vrchol vzpomínáme na nešťastnou událost, kdy v nepříznivých podmínkách na vrcholu Krkonoš umírá Hanče a Vrbata. Trochu se snažíme tuto chmurnou vzpomínku zlehčit a tak do příběhu přidáváme i tragikomické postavy Kuby a hajného. Po delší rozpravě pak děláme závěr, že za všechno může sojka. Okolo 11 hodiny docházíme na vrchol Roklanu, kde se bohužel setkáváme s dvěma německými turisty, kteří přicházejí na vrchol z druhé strany (zřejmě přímo ze Spiegelau). Trochu nám to kazí pocit z dobytí vrcholu, o který se s nimi v tu chvíli musíme dělit. Ale aspoň nám dělají vrcholovou fotku. Na vrcholu Roklanu nacházíme sněhem zapadaný bivak. Je to poměrně velká chata, ve která však evidentně delší dobu nikdo nebyl. Dveře do chaty jsou ze 2/3 zasypané sněhem, ale nad dveřmi je pověšená lopata. V případě nouze by tak zřejmě bylo možné chatu použít pro přespání. Zaráží nás akorát, že o této chatě jsme do této doby nenašli ani zmínku. U této příležitosti nás napadá myšlenka, že bychom mohli v příštím roce uskutečnit přechod z Falkensteinu, který je cedulí od vrcholu Roklanu vzdálen 8,5 hodiny (v zimních podmínkách odhaduji spíše okolo 10-12 hodin), přes Roklan až na Luzný (další cca 4-6 hodin). Při tomto přechodu bychom naplánovali přespání právě v bivaku na vrcholu Roklanu. Po delších úvahách docházíme k závěru, že by tento přechod byl skutečně velmi náročný, nicméně celou záležitost necháváme otevřenou. Pak již scházíme zpět k našemu iglú, kde jsme zanechali část věcí. Cestou se ještě stavujeme u kapličky Rachel Kappele, ze které je při dobrém počasí zřejmě krásný výhled na jezero a okolní kopce. O to jsme však ochuzeni, neboť je stále hustá mlha, takže nevidíme nic. Zbytek cesty k jezeru si krátíme úvahami nad obojživelným dopravním prostředkem, který by nás dostal jednak na měsíc, což by asi nebyl problém, ale také do Mariánského příkopu. Tady už nás začínají napadat náznaky technických problémů a tak nápad dáváme chvíli k ledu. Kolem poledne jsme již zpět u iglú, balíme věci a vyrážíme zpět do Spiegelau. Cestou se umoudřuje počasí a začíná krásně svítit sluníčko. Teplota stoupá někam k 5 stupňům nad nulu, takže postupně sundáváme vrstvy oblečení. Pro cestu zpět volíme jinou cestu, než jsme šli v sobotu, takže si užíváme nové scenérie. Procházíme jednou z asi nejkrásnějších částí Šumavy (tedy Bavorského Lesa). Místy jsou cestičky úzké tak, že sotva procházíme, ale přesto jsou poměrně hezky upravené a tak si to moc užíváme. Slunce nás doslova nabíjí energií. Na samý závěr cesty nacházíme šikovnou lavičku, na kterou se asi na 20 minut usazujeme a nasáváme sluneční paprsky. Zatímco ráno to vypadalo, že je jaro ještě hodně daleko, tak nyní již máme pocit, že se jaro nezadržitelně blíží. Pak již docházíme jen kousek k autu a jedeme domů, kam okolo 19 hodiny dorážíme. Máme za sebou opravdu nádherný víkend.