Rubrika: Zimní výpravy

Lokalita: Přechod západní části hřebene Krkonoš
Výchozí bod: Rokytnice nad Jizerou
Vzdálenost z Prahy: 140 km
Termín: březen 2024

Na začátek března máme opět naplánovanou naši tradiční zimní výpravu na sněžnicích. Již několik let nejsou sněhové podmínky na tuto výpravu příliš dobré. Již v předchozím roce jsme byli limitovaní pouze na hřeben Krkonoš, kde bylo jediné místo, kde leželo větší množství sněhu. Letos je situace obdobná a to nejen v České republice. Sněhové podmínky nejsou moc dobré ani v Itálii a Rakousku, což jsme si potvrdili na začátku února při lyžování v Itálii, kde se lyžovalo převážně na umělém sněhu. Že by globální oteplování? Dobré sněhové podmínky jsou tak v rámci Evropy už jen v těch nejvyšších pasážích ve Švýcarsku a Francii. Dokonce pár dní po této výpravě jedeme s Martinem a našimi manželkami lyžovat do srdce švýcarských Alp do Zermattu, kde očekáváme skvělé sněhové podmínky. Nicméně zpět k naší výpravě po českých horách.
Na konci února si s Martinem vyměníme následující komunikaci:

 Od: Radek Stein <radek.stein@tpa-group.cz>
Komu: Martin Tůma <MuIder@seznam.cz>
Datum: 20. 2. 2024 14:20:31
Předmět: FW: Hřebenovka Krkonoše

Ahoj Marťas,
příští víkend už máme jet na naši zimní výpravu a se sněhem je to opět dost špatný.
Stejně jako vloni je sníh v podstatě jen na hřebeni Krkonoš. Labská bouda opět nezklamala a je tam okolo 150 cm.
Pokud tedy chceme zrealizovat naši výpravu, tak budeme muset jít opět do Krkonoš. Ještě, že jsme si vloni pro tuto situaci připravili dvě tratě, pokrývající zbytek hlavního hřebene Krkonoš – viz níže.
Já bych jel a byl bych pro trasu č.2 – z Rokytnice do Rokytnice 😊
Mrkni na to a dej vědět, jak to vidíš. Ještě můžeme s rozhodnutím zhruba týden počkat, ale že by najednou napadlo aspoň půl metru sněhu se mi nejeví jako pravděpodobný.
Ještě, že ty naše výstupy dokumentujeme. Naši vnuci už to asi budou znát jen z vyprávění (a i my si za 20 let rádi vzpomeneme na dobu, kdy byl ještě u nás v zimě sníh)…
Horám zdar!
Radek

Od: Martin Tůma MuIder@seznam.cz
Komu: Radek Stein radek.stein@tpa-group.cz
Datum: 21. 2. 2024 8.26

Čau Ráďo, zrovna včera jsem uvažoval, kam to vlastně letos pojedeme. Takže to vidím stejně a pro mě je i překvapení, ze v Krkonoších vůbec něco je!
Za mě super nápad!🤩
M.

Domluva je tedy poměrně rychlá. Moc na výběr nemáme a jezdit chceme to té doby, dokud to aspoň trochu půjde.
V soboru 2.března v 7 ráno vyzvedávám Martina na Proseku a vyrážíme do Rokytnice nad Jizerou. Cesta je naprosto bezproblémová. Naštěstí nikde nejsou ani zbytky sněhu a silnice jsou suché J Před 9 hodinou dorážíme do Rokytnice, kde to již vypadá jako na jaře. Sníh je vidět jen daleko v horních partiích. Ale my máme vše dobře nastudováno, a tak víme, že již ve výšce okolo 1 000 mnm by měl ležet sníh. Na hřebeni má být přes metr sněhu, takže vše v pořádku. V 9 hod již vyrážíme sbalení z parkoviště na Dolním náměstí doleva po žluté ve směru na Ručičky. Je poměrně teplo a tak odkládáme jednu vrstvu oblečení. Jdeme úplně sami po Pašerácké cestě a následně po Kostelní cestě. Cestou se bavíme naučnými tabulemi, které popisují, jak se zde v minulosti zvesela pašovalo. Jde se v pohodě a okolo půl jedenácté jsme již ve výšce cca 1 000 mnm u kiosku na rozcestí Ručičky. Zde se dle předpokladu poprvé objevuje sníh a jsou zde dokonce upraveny běžkařské tratě. Odkládáme batohy a dáváme si zasloužené pivko a párek v rohlíku. Zde už je o poznání chladněji, a tak si opět oblékáme další vrstvu oblečení. Po krátkém občerstvení pokračujeme dále. Odkláníme se od žluté značky a stáčíme se více doprava směrem na Dvoračky. Cestou přecházíme přes sněhové pole na sjezdovce z Lysé hory. Je nám trochu líto těch pár zarytých lyžařů, kteří se snaží dělat obloučky na zbytcích mokrého sněhu a husté mlze. Na druhou stranu oni pravděpodobně cítí podobnou lítost vůči nám, když vidí jak se plahočíme do kopce s těžkými batohy J V půl dvanácté již sedíme v restauraci Štumpovka na Dvoračkách (1125 mnm) a dáváme si další pivko.
Okolo 12 hodiny již pokračujeme dále po červené po Vycházkové trase Liška, u Růžinčiny zahrádky pak odbočujeme doprava na zelenou okolo Harrachových kamenů, Mohyly Hanče a Vrbaty až na Vrbatovu boudu (1397 mnm). Zde už se i přes ne přiliš pěkné počasí pohybuje velké množství dalších turistů, kteří ještě chtějí zažít poslední záchvěv zimy. Vrbatova bouda je plná k prasknutí, ale podaří se nám najít místo a dáváme si pivko a oběd. Trochu si posteskneme, když s námi u oběda sedí i rodiny s malými dětmi, což je dáno tím, že na Vrbatovu boudu jezdí linkový autobus. Je to samozřejmě skvělý způsob, jak umožnit širokým masám pobyt na horách, ale my skalní horalové toto neseme velmi těžce.
Kolem druhé hodiny již pokračujeme opět dál a ve 4 hodiny jsme již na Labské boudě. Počasí stojí stále za prd a vzhledem k husté mlze se rozhodujeme, že nemá smysl lézt nahoru na Sněžné jámy, kde jsme loni nic neviděli a letos by to bylo úplně stejné. Okolo půl páté vyrážíme tedy přes pramen Labe k České budce na hranicích s Polskem. Dále pak již jdeme po hranici na západ až k Tvarožníku, kde si postavíme iglú. Je okolo 18 hodiny a tak se Krkonoše zahalili do tmy. Stavění iglú tedy bude opět s čelovkami. Sněhu je víc než dost a navíc krásně lepí. Takhle dobré podmínky na stavbu iglú jsme dlouho neměli a tak se staví velmi dobře. Ruší nás akorát neustále projíždějící sněžné skútry, které rozvážejí polské turisty po okolních chatách. V jednu chvíli u nás zastavují příslušníci polské horské služby a my očekáváme komplikace. Přeci jenom stavíme iglú v první zóně národního parku. Při jejich dotazu, jestli tam hodláme spát chvíli přemýšlíme, co odpovědět. Postupujeme ale podle toho, co se nám v minulosti již mockrát osvědčilo. Když nevíš, co máš odpovědět, tak prostě řekni pravdu! Zase trefa do černého. Poláci jsou naštěstí rozumní a když zjistí, že nejsme v problémech a máme dostatečné vybavení na přespání, tak nám popřejí šťastnou noc a odjíždějí. Martinovi se podaří postavit střechu iglú v podstatě vodorovnou s terénem a pak celou noc přemýšlíme, jestli na nás strop nespadne. Naštěstí vše drží pevně, jako vždy.
Ráno celkem nikam moc nespěcháme a po snídani vyrážíme až těšně před 9 hodinou. Před 10 hodinou docházíme na Voseckou boudu, která si jako jedna z mála chat v Krkonoších drží svůj původní ráz. Původní tedy myšleno, částečně zmodernizovaný v 60 letech 20.století. V podstatě se zde asi nezměnilo od té doby vůbec nic. To nám ale vůbec nevadí a s nostalgií vzpomínáme na dětství. Dáváme si pivo a po chvíli naštěstí otevírají kuchyni a tak si trochu neplánovaně dáváme ještě polévku. V restauraci se setkáváme se zajímavým chlápkem, který vyrazil na hřebeny na běžkách. Po chvíli vyprávění chápeme, že chlápek je v určitém smyslu podobný blázen jako my. Ráno jel 300 km z Moravy, dá si 50 km na běžkám s poměrně velkým převýšením a pak pojede opět 300 km domů. To mi něco připomíná J Na závěr se dozvídáme, že mu je 62 let, na což rozhodně nevypadá. Toto vyprávění mě jako obvykle naplňuje určitou nadějí. Zase další důkaz, že to jde i po šedesátce!
Od Vosecké boudy jdeme dolů do údolí po Krkonošské magistrále, přes Krakonošovu snídani, Mumlavské vodopády až do Harrachova. Okolo půl jedné přicházíme do Mumlavského bistra, kde si dáváme lokální pivo a oběd. Ve 2 hodiny pokračujeme dále okolo autobusového nádraží v Harrachově a dále přes Rýžoviště. Zde opět budeme muset vylézt nahoru, co jsme právě slezli. Je potřeba vylézt na Studenov do cca 1 000 mnm, abychom se dostali na druhou stranu kopce do Rokytnice. Přes nachozené kilometry jdeme ve velmi svižném tempu a v 15 hodin jsme již na Studenově a v kiosku si dáváme další pivo. Máme kliku, protože turistů tu moc není a provozovatel kiosku už chtěl zavřít.  Pozorný čtenář si na tomto místě asi uvědomí, že jsme za tento dvoudenní výlet vypili docela dost piv. Je tomu skutečně tak. V rámci našich zimních výprav jde určitě o rekord J Toto je jedna z výhod Krkonoš (krom toho, že tu je sníh i na konci zimy). Všude je spoustu možností si dát něco k snědku a hlavně pivo J Může to sice vypadat jako určitý ústup ze slávy, ale myslím, že si to občas trochu i zasloužíme. A pokud stále ještě dokážeme v náročném terénu ujít přes 30 kilometrů, tak jsou ta piva odpracovaná. A jak pak chutnají!
Okolo půl čtvrté se již vydáváme na sestup do Rokytnice. Konečně se trochu umoudřilo počasí, vysvitlo sluníčko a jsou krásné výhledy do údolí a na okolní kopce. Před pátou hodinou jsme již zpátky na parkovišti, převlékáme se, a ještě se stavujeme v kavárně na kávu a zákusek. No vím, že tohle už zní jako trochu moc, ale byla to příjemná tečka za další skvělou výpravou.

 

Znáte někoho, kdo s vámi půjde na výlet přes hřeben Krkonoš na sněžnicích? Ano? A co když bude předpověď počasí zataženo, sněžení, vítr 60-70 km/hod, pocitová teplota až minus 14 °C? On stále půjde? Hm, a co když bude muset táhnout na zádech batoh s plnou polní cca 15 kg a přespávat na hřebeni v mrazu a sněhové vánici ve vlastnoručně postaveném iglú? Pokud i na tuto otázku odpovíte kladně, pak jste v životě získali opravdového společníka do nepohody. A takovým nezdolným parťákem je i můj švagr Radek, se kterým už čtvrtstoletí podnikáme dobrodružné výpravy.
Kalením se dosahuje u součástí vysoké tvrdosti a odolnosti proti opotřebení. Ohřátím na kalící teplotu a prudkým ochlazením získává ocel lepší mechanické a fyzikální vlastnosti. A tak je to s námi. Vlastně by se dalo říct, že kromě opravdové lásky k horám a divočině nás spojuje ještě něco navíc: zvláštní až deviantní nadšení a přesvědčení, že čím jsou drsnější podmínky, tím je zážitek hodnotnější a my z něj vycházíme zase o chlup otužilejší a zakalenější. Pochopitelně je příjemné, když svítí slunce a zrovna se jde po rovině nebo z mírného kopce. Ale tady se zážitky nesbírají. Aby si člověk z výpravy něco odnesl, v lepším případě aspoň rýmu, musí buď pršet, ideálně lejt, sněžit nebo raději chumelit a foukat prudký vítr, nejlépe zepředu. A když nastane kombinace protivětru s fujavicí, vánicí a teplotou, při které vám z nosu na fousy visí rampouchy ledu, když kvůli mlze nevidíte na 15 metrů, pak se dá hovořit o vysloveně optimálních podmínkách pro získání skutečného zážitku.
No, a právě takové podmínky jsme měli v březnu při víkendovém přechodu Krkonoš. Již pár dní před odjezdem nám meteorologická předpověď vychází. To je ostatně vidět i z emailové korespondence:
„Čau Marťas, předpověď je super. Dneska naštěstí končí slunečné počasí a o víkendu budou mlhy a bude sněžit. Tak to máme kliku. Mohli bychom tam být opět sami. Tak zítra v 7 hod u tebe. Už se moc těším. Radek”
„Čau Ráďo, jsem nadšen stejně jako ty! Už jsem se bál, že sluníčko vydrží. Jednak by tam byli lidi (fuj!) a taky bych zas měl z jarního sluníčka nos jak jitrnici… M.”
Pozorný čtenář si jistě povšimne zmínky o osamoceném putování. To je totiž další nezanedbatelné plus, když počasí není zrovna komfortní. Drtivá většina lidí totiž výlet vzdává už při náznaku špatné předpovědi předchozí den. Ale meteorologové jsou falešní proroci! Už tolikrát se stalo, že i původně hlášená deštivá předpověď se v horách změnila na slunečné počasí. Nebo alespoň proměnlivé. A pak jim věřte, těm škarohlídům!
Ale abych se vrátil k liduprázdné divočině. To je totiž součást dobrodružství. Někdo putuje po horském hřebeni Krkonoš pohodlně v letních dnech s rodinou, od chaty k chatě. Na každé chatě si dá něco dobrého, tady pivko, tam zmrzlinu, támhle k obědu vepřo knedlo zélo. Potkává se s houfy stejně zaměřených tůristů a je mu fajn, má pocit bezpečí a pokud není úplná bábovka, i určitého pohodlí. O takové výpravě by ale Jack London nikdy žádnou povídku nenapsal. Pokud by tedy nebyl satirikem a neměl v úmyslu psát veselohry.
Je v tom určitá forma sebemrskačství až masochismu, které v sobě normální člověk nemá. Také my s Radkem nedokážeme přesně říct, kde se to v nás bere. Snad zasuté atavismy předků, snad pud sebezáchovy a touha přiblížit se ve vypjatých podmínkách opravdovému životu. A ten je v takových chvílích cítit stejně přirozeně, jako když hladový vlk zavětří pach krvavé kořisti.
Náš výlet začíná docela nevinně. V sobotu dopoledne přijíždíme do přeplněného zimního střediska Špindlerův Mlýn a nic nenasvědčuje, že bychom měli zažít něco neobvyklého. Obloha je navzdory předpovědi modrá a vítr po ní honí potrhané cáry nadýchaných mraků. Zkoušíme parkovat hned na prvním parkovišti, a to bychom nebyli my, aby hned zkraje nenastaly problémy. Když totiž zajedeme na konec parkoviště, abychom zde zjistili, že je zcela zaplněné, nemůžeme se vrátit zpátky k výjezdu kvůli nám podobným nadšencům, kteří na parkoviště vjeli za námi. Chvíli to trvá, než se stylem logické hry “přesouvačky” dostaneme zase ven. Ulehčeně kvitujeme, že naše časová rezerva, kterou jsme získali časným ranním příjezdem, je fuč. Podle naší teorie jsme si jako obvykle vybrali díl smůly hned na začátku a dále nás již čekají, slovy klasika: “…samé parády, přehlídky, vycházky a hlavně…peníze!” No, moc peněz našimi aktivitami asi nevyděláme, ale o to vůbec nejde, že?
Nakonec parkujeme u místní Normy na úkor chudáků majitelů supermarketu, kterým tím určitě klesne počet zákazníků. Balíme nádobíčko, jako obvykle můj ultrateplý spacák zabírá většinu objemu 30L batohu a zbytek, jídlo, vaření a záložní oblečení, musím narvat pod víko báglu. Před polednem však již konečně vesele špacírujem prostředkem rušného zimního střediska a hledáme nástup na Dřevařskou cestu, která nás má dovést do naší dnešní první zastávky, boudy u Bílého Labe. Pochopitelně by se sem dalo dostat mnohem pohodlněji stezkou podél silnice údolím Bílého Labe, ale to by nebylo správně “londonovské”. A tak se doslova dereme závějemi a nízkými smrčinami podél svahu Železného vrchu, cestou projetou pouze několika odvážnými skialpinisty, po které se jde skvěle, zvláště když vám sněžnice neustále sjíždějí do strany. Za chvíli mám z levého kotníku vyždímaný hadr. Ale prostředí je úžasné a vlastně již pár desítek metrů za frekventovanými hotely a kavárnami jdeme úplně sami liduprázdnou přírodou. Počasí se také “zlepšuje”, padá mlha a začíná sněžit, což jen podtrhává zážitek. Ano, to je to po čem prahneme a za čím sem jdeme. A je úplně jedno, že jde o tisíckrát prošlou turistickou cestu, protože to je hlavně o pocitu štěstí z překonaného a překonávaného. A ten omlouvá i nevědomost, jak také kdosi říkal.
Po poledni scházíme k chatě a za odměnu si zde dáváme vydatný oběd. To aby se nám pak s plnými panděry šlo lépe do příkrého kopce Weberovou cestou východním směrem na Luční Boudu. Na hřebeni, kde již vládne krkonošská tundra, opravdu fouká a viditelnost je mizivá. Navzdory pocitu přítomnosti “divočiny” jsme vděčni za dokonalé turistické značení, protože hledat cestu v husté mlze by nebylo jednoduché. U chaty se střetává hned několik významných horských cest, a tak je tu docela rušno díky lyžařům: běžkařům i skialpinistům. Potkáváme zde jednoho běžkaře, který celý mrazem strnulý přijíždí z úpských rašelinišť Schusterovou cestou a z fialového nosu, vykukujícího ze zamrzlého strniště vousů, mu visí rampouch zvíci deseti centimetrů! V chatě si dáváme pouze jedno pivo a spěcháme dál. Čas je totiž neúprosný a pokud chceme přespat u Dívčích kamenů, musíme sebou hodit.
Pokračujeme kousek směrem na sever, překročíme pomyslnou česko-polskou hranici a uhneme na severozápad podél Stříbrného hřbetu cestou označenou vysokými kůly. Za slunečného počasí tu musí být úžasné výhledy do karových jezer na polské straně.
Čas neúprosně ubíhá a začíná nám být jasné, že pokud chceme postavit iglú ještě za světla, musíme hledat místo teď a tady. Volba noclehu padá na Polední kámen, 12 m vysoký granitový útvar ležící v nadmořské výšce 1423 m. Chvíli chodíme kolem zledovatělé skály připomínající sochy Moai a hledáme nejvhodnější místo, pokud možno v závětří. Ale vítr tu sviští ze všech stran, tak se nakonec rozhodujeme podle největší závěje, kde se budou dobře vykrajovat kvádry pro stavbu iglú. Ale ouha! Prachový sníh je za poslední dva dny kyprý a zmrzlý a pod lopatami se drolí jako písek. Navíc ho tu zase tolik není, pod asi půlmetrovou vrstvou trčí porůznu rostoucí větve kleče, což stavbu ještě víc ztěžuje. Po hodině usilovné práce se nám podaří jakž takž vytvořit základový kruh, který se ale podobá spíš zbytku dětské bábovky, spláchlé na pláži mořskou vlnou. Začíná se pomalu stmívat a opravdu vážně se začínám zabývat myšlenkou, že tentokrát nám bude muset stačit jen záhrab a budeme spát pod širým nebem. Zvláštní úvaha od lidí, co se v té chvíli nachází jen asi dva kilometry od nejbližšího útočiště, Špindlerovy boudy, co říkáte?
Ale to byste museli znát Radka! Jako zarputilý buldozer rozhrabe celou závěj na návrší a začne odněkud těžit kvádry, které taktak trlí pohromadě. Již za svitu čelovek je stavíme k sobě, drží snad jen zázrakem. Každou chvíli někde něco padá nebo povoluje, chce to trpělivost a dobré nervy. Jen díky tvrdé zkušenosti z našich předchozích výprav se nám kolem sedmé podaří dokončit klenbu, na kterou začínáme sypat sníh a udusáváme jej lopatami. Zalezeme do těsného prostoru a připravujeme spaní. Jsme tak vyčerpáni, že ani nevaříme jídlo k večeři. Zhltneme nějakou uzeninu, Ráďa se otáčí na bok, něco zabručí a podle svého zvyku okamžitě spí. Kdybyste se chtěli zeptat podle čeho poznám, že spí, tak to je jako kdybyste chtěli vědět, jestli je ten rámus způsoben nějakým zemětřesením, nebo s námi uvnitř nějakým nedopatřením přezimuje medvěd.
Šmátrám ve tmě uvnitř spacáku a v postranní kapsičce objevuji cenný poklad, dvě usmolené ucpávky do uší. Zatlačím je co nejhlouběji a za chvíli se již také propadám do hlubin blaženého snění.
Za zmínku stojí ještě jeden můj zážitek, o který chudák Radek přichází. V noci se totiž, zřejmě vzhledem ke svému věku, musím chodit vyčůrat, a tato potřeba se v nastalých podmínkách mění v noční můru. Asi dvě hodiny po půlnoci se probouzím s nutkáním a plánuji, jak to provést. Budu si brát boty a bundu? A co kalhoty? Nebo že bych to dokázal vydržet do rána? Nakonec na poslední chvíli vylézám úzkým otvorem ven jen ve spodkách a triku, sníh mám úplně všude a potřebu vykonávám stojíc po kolena v ledovém prašanu.
Bývá to vždy zvláštní pocit, balancovat bosý na srázu, někdy pozorovat hvězdy a vnímat absolutní klid, jindy vzdorovat přívalům sněhových vloček a přivírat oči před ledovými krystalky hnanými neúprosným vichrem. Stejně jako dnes, kdy navíc černou tmu narušuje zvláštní sinavě mlžný svit.
Zalézám zpět a ani se příliš nesnažím vysypat sníh napadaný za krkem, zapínám se ve vyhřátém spacáku a snažím se znovu usnout.
Probouzíme se do pošmourného jitra, při letmém pohledu ze zavátého vchodu, zakrytého našimi zmrzlými batohy, se počasí nezměnilo ani trochu. Vařím kafe a čaj na zbrusu novém benzínovém vařiči, snídáme, balíme fidlátka a kolem deváté hodiny jsme již opět na stezce. Snažíme se jít zčerstva, protože jsme včera zůstali s plánovanou trasou trochu za očekáváním a dnes to musíme dohnat. Plán je do šesti být na parkovišti. Profrčíme okolo Špindlerovy boudy a zdoláváme pořádný stoupák na Dívčí kameny v nadmořské výšce 1414 m. Tato osmimetrová žulová skála získala prý své jméno díky pověsti, při které zde zahynula mladá pastýřka. Tvar, rozmístění skalisk i pochmurná atmosféra místa ovšem nejvíce ze všeho připomíná pradávné obětiště. Po chvíli obcházíme méně zajímavý obelisk Mužské kameny a klesáme do Černého sedla. Odtud nás čeká další výšlap na nejvyšší místo naší výpravy, Sněžné jámy ležící 1480 metrů nad mořem odkud prý bývají nádherné výhledy. I když ovšem stojíme na kraji srázu, v husté metelici si vidíme akorát na špičku nosu. Člověk by řekl, že přicházíme o skvělý zážitek z výhledu, nicméně se mi zdá, že zážitků začínám mít tak akorát. Po výstupu funím jak lokomotiva a jednotvárná šeď mlhy mě začíná docela…hmm…nudit. Ráďa ovšem jako vždy, kráčí neochvějně vpřed a snad díky jeho nadšení se na hřebeni náhle černá mračna trhají a dokonce vysvitne slunce. Ó, jak je blahodárné, cítit na tváři jeho teplé paprsky, a to navzdory našim sarkastickým průpovídkám o náklonnosti k mizernému počasí. Také smrčiny, obtěžkané porcemi namrzlého sněhu jako cukrovou polevou, dostávají náhle trojrozměrný tvar. Na okamžik se ocitáme jakoby v pohádkovém prostředí: slunce svítí na pozadí černých mračen jen na našem návrší, teplo sálá jako v červnu, až mě napadá nutkání podívat se pod smrky, jestli tam náhodou neraší jahodníky.
Krátce po poledni scházíme prudkým srázem Koňské cesty k Luční boudě, kde si dáváme v restauraci oběd a zároveň rozmrzáme. Vdechneme jedno pivo a už zase uháníme dál po úbočí Sedmidolí kolem Martinovy a Medvědí Boudy. Tady plánujeme dát si jedno závěrečné pivo, ale chata je zavřená. Dále jdeme bez sněžnic po široké, plynule se svažující cestě. Napadá nás, jak by se tudy jelo krásně na lyžích a v hlavě nám klíčí nejrůznější nápady. Takový asi nejreálnější, že by si jeden z nás lehl na igelitový pytel a druhý by na něm jel obkročmo jako na saních po chvíli zavrhujeme. Nikomu z nás se nechce obětovat vlastní pytel!
Cesta se zdá nekonečná, ale konečně přicházíme na silnici u rozcestí Dívčí lávky. Začíná se již smrákat, když Ráďu ještě napadne zeptat se lidí co zde provozují půjčovnu saní a právě uklízejí do dodávky své náčiní po perném dni, zda by nás nebyli ochotni povozit. Čekám zatím pár desítek metrů opodál a až sem slyším výkřiky nesouhlasu a jak se mi zdá, vzteku i hrůzy. Ti bezelstní, poctiví a pracovití lidé si totiž nejdříve opravdu mysleli, že se chceme teď večer ještě svézt, zatímco Ráďu zajímaly jen obecně podmínky zapůjčení. No, naštěstí se vše bez násilí vysvětlilo a tak po silnici docházíme do Špindlerova Mlýna, právě k dojezdu pověstné sjezdovky Medvědín. Ač kráčíme po silnici docela svižně, někteří z nás s vypětím sil, nedaří se nám dohonit dvojici chlápků jdoucích před námi, kteří naopak vesele klábosí a, jak se zdá, procházejí se v ležérním, vycházkovém tempu! Jak je tohle sakra možné? Nakonec zahýbají do nějaké restaurace, takže nemám možnost je za trest aspoň přetáhnout hůlkami. Nicméně se neudržím, abych nevypustil šťavnatou kletbu, až se po mně Ráďa zvědavě podívá.
No ale co, konec dobrý, všechno dobré. V šest hodin jsme u auta, pneumatiky nám podvedení provozovatelé Normy nevypustili, takže si konečně vzájemně blahopřejeme k další zdárně ukončené akci, nasedáme a po dvou hodinách dorážíme do Prahy.
Konstatujeme, že nejen v Alpách či na Slovensku, pustých pláních zimní Šumavy nebo Krušných horách lze zažít dobrodružství a umiňujeme že do Krkonoš se určitě ještě vrátíme.
Bylo to totiž super!

 

 

 

 

 

 

45. Klosterwappen, Schneeberg

Lokalita: Schneeberg (také Klosterwappen, česky Vídeňský Sněžník) je hora ležící v Rakousku, v nejvýchodnější části pohoří Schneeberg, 70 km jihozápadně od Vídně. Jedná se o nejvyšší horu Dolního Rakouska a zároveň nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku, která patří mezi domovské hory Vídeňanů. Vrchol je vysoký 2 076 mnm.

Výchozí bod: Losenheim (830 mnm)

Vzdálenost z Prahy: 400 km (cca 4 hod)

Termín: únor 2020

Rok s rokem se sešel a máme tu naši další zimní výpravu. Přestože je začátek února, tak zima vlastně ještě pořádně nezačala a trochu to vypadá, že se blíží jaro, a tak letos zima snad vůbec nebude. Ale i kdyby nakonec ještě dorazila v průběhu března, už to nic nezmění na skutečnosti, že pro účely naší zimní výpravy jsou české hory aktuálně zcela nepoužitelné. Sníh je v podstatě pouze na sjezdovkách a to z velké části technický. Nechci se vychloubat, ale trochu jsem tuto situaci předpovídal a tak jsem již v listopadu navrhnul Martinovi, že bychom letos vyrazili netradičně na zimní výstup do rakouských Alp. Po loňské zdařilé túře na Malé Fatře se jeví jako ideální výstup na nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku Klosterwappen (někdy označovaná za Schneeberg podle pohoří, ve kterém leží).

Dle již osvědčeného modelu vyjíždíme již v pátek okolo 15 hodiny směr Brno, Mikulov a Vídeň. Pak již je to jen necelá hodinka do městečka Puchberg am Schneeberg, která leží asi 5 km od Losenheimu, kde je nástupní místo na náš letošní výstup. V Puchbergu máme objednané ubytování v penzionu Bruckerhof. Již několik měsíců dopředu se bavíme nad fotografiemi, které lákají na ubytování v tomto malebném alpském penzionu. Usměvavé korpulentní ženy v nejlepších letech (ve smyslu písně Hezkých žen je stále víc a víc…) lákají na bujaré radovánky, nechávajíce zcela jistě nejednoho hocha zapomenout na skutečný cíl výpravy do Alp. My s Martinem ale už máme přeci jen něco za sebou a tak se nenecháváme ošálit těmito lákadly a do Alp míříme se zaťatými půlkami a s myslí pevně upřenou pouze k našemu hlavnímu cíli.

Snad poprvé se nám podaří cestou nebloudit a okolo půl osmé večer dorážíme do penzionu Bruckerhof. Jelikož je recepce otevřená jen do sedmi hodin, vyzvedáváme si klíče v malé dřevěné schránce vedle vstupu do penzionu. Dle zaparkovaných aut před penzionem je jasné, že v tomto domě, se čtyřiceti pokoji, je včetně nás jen asi 6 hostů. Na žádný mejdan to rozhodně nevypadá a tak si přeci jen trochu posteskneme při vzpomínce na ony lákavé fotografie. Vypadá to, že nedostatek sněhu zasáhl už i Alpy, z čehož určitě místní hoteliéři a provozovatelé vleků nemají žádnou radost. Jde v podstatě jen o to, aby ztráta z aktuální sezóny byla co nejmenší. Po ubytování vyrážíme do téměř mrtvého městečka najít něco k jídlu a pití. Asi po hodině, kdy jsme postupně posíláni místními povaleči do další a další restaurace, se okruhem dostáváme zpět na začátek naší cesty, pochopitelně ještě hladovější a žíznivější než na začátku. Nakonec pochopíme, že nám v Puchbergu pšenka nepokvete a vydáváme se autem 5 km do Losenheimu, kde je prý dobrá pizzerie. A navíc prý není moc drahá! A bingo, máme štěstí a dáváme si docela dobrou pizzu a jedno pivko. Po 22 hodině jsme již zpět na pokoji a jdeme do hajan.

V sobotu vstáváme v 7 hodin, balíme věci a vyrážíme na snídani. Ta není zrovna opulentní, ale po namazaném toustu dostáváme přeci jenom na vyžádání každý ještě aspoň jedno vejce a tak úplně hladoví neodcházíme. Přejíždíme do Losenheimu, necháváme auto u naší staré známé pizzerie a okolo 9 hodiny již vyrážíme nahoru podél sjezdovky a dále do lesa. Jako již tradičně trochu bloudíme a prodíráme se zarostlým lesem, abychom asi po půl hodině opět vyšli na sjezdovku, kde se přidáváme k několika dalším výletníkům. Po kraji sjezdovky, která je díky nedostatku sněhu zavřená, vycházíme až k chatě Almserlhaus (1 222 mnm). Chata je díky krásnému počasí otevřená a tak si sedáme na terasu k několika dalším hostům a dáváme si pivko. Sluníčko do nás pere a my si užíváme krásné výhledy. Postupně si dáváme ještě knedlíčkovou polévku (se sýrem) a každý další dvě piva. To už si uvědomujeme, že tolik piv jsme ještě v rámci výstupu nikdy neměli a před objednáním čtvrtého piva zařazujeme zpátečku. Vůbec se nám odsud nechce a snad jen valící se davy dalších lidí nás přimějí zvednout kotvy a jít dál. To už je 13 hodina a my se vydáváme přes Edelweisshütte (1 235 mnm) na další část dnešní trasy. Během dalších asi dvou hodin obcházíme celý masiv Schneeberg zprava, a dostáváme se na konec lesa pod nástup na vrchol. Jsme ve výšce asi 1 600 mnm, kde nalézáme úžasné místo na postavení iglú. Jsou sice teprve 3 hodiny odpoledne, ale dál už to dnes nemá cenu. Nad pásmem lesa je již sníh zcela vyfoukaný a tak zůstáváme zde, kde je minimálně půl metru sněhu a podmínky pro stavbu iglú téměř ideální. Sněhová plata jsou navíc zakončena strmým srázem, s výhledem na okolní kopce. Právě několik metrů od tohoto srázu si nacházíme dosud snad nejkrásnější místo v naší pestré historii výstavby iglú.

Opodál si ke stavbě iglú vybrala místo také skupinka třech mladých Rakušáků. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že jsou zatím úplní zelenáči. Toto má být jejich úplně první stavba. Přestože jsme s Martinem oba v jádru spíše skromní, nevyhneme se drobnému vychloubání našimi značnými zkušenostmi. Po zdrženlivějším úvodu rozhovoru po chvíli již bez okolků prohlašujeme, že toto je naše už minimálně desáté iglú, což Rakušané oceňují významným pokyvováním hlavou (a světe div se, po náročném přepočítání jsem zjistil, že se skutečně jedná už o naše 11 iglú. No, je to dost…)

Sníh je pro stavbu iglú daleko lepší než v předchozích letech a snad trochu i díky tomu se nám podaří postavit jedno z dosud nejhezčích iglú a navíc v rekordním tempu. To naši rakouští přátelé jsou na tom o poznání hůře. Zatímco my jsme již zabydleni, Rakušané jsou stále na začátku. Evidentně jim unikají naprosté zásady stavby a z kvádrů staví zcela rovné stěny bez jakékoliv snahy o vytvoření klenby. Navíc staví pouze do půlkruhu, s tím že otevřená část má sloužit jako vchod. Tímto způsobem bohužel zcela vylučují možnost uzavření vrchu. Jako zkušení igluologové necháváme Rakušany jejich výtvor zcela rozebrat a navádíme je, jakým způsobem správně klást sněhové bloky na sebe. Po krátké instruktáži se již stahujeme do svého pelechu a necháváme vyniknout Rakušany a odpočinout našim bolavým zádům. Nevíme přesně, kdy se jim nakonec podařilo práci dokončit, ale ráno tam iglú prostě stojí (počítám, že ho ale stavěli aspoň do půlnoci). Je sice trochu vyšší, než bývá zvykem (no v podstatě připomíná spíše indiánské tee-pee), ale to je tak trochu jedno (tedy když neberu v potaz nepříjemný chlad, se kterým se museli mládenci vypořádat. Díky homolovitému tvaru neměl vnitřek šanci se prohřát.

V neděli vstáváme okolo 7 hodiny, dáváme si snídani a balíme. Nikam moc nespěcháme, neb máme zdánlivě dost času. Jako již po několikáté se později opět ukáže, že s tou časovou rezervou to nebylo tak žhavé. Obloha je zase úplně modrá, teplota lehce pod bodem mrazu. Okolo 9 hodiny vyrážíme nahoru. Jelikož je na výletníky z údolí zatím poměrně brzy, tak jdeme úplně sami a vychutnáváme si kouzlo úplného ticha a úžasných výhledů. Sníh je cestou značně vyfoukaný a zmrzlý, přesto jdeme nahoru bez maček (i když vědomí, že je máme zabalené v batohu ,nám dodává důležitou jistotu). V 11 hodin docházíme k chatě Fischerhütte, která leží jen těsně pod vrcholem ve výšce 2 049 mnm. Chata je samozřejmě zavřená. Tady si dáváme asi půlhodinovou pauzu, dočerpáváme síly a kocháme se výhledy. V sobotu ráno v údolí jsme se zabývali myšlenkou, že bychom se zpět z vrcholu nevraceli stejnou cestou, ale pokusili bychom se masív přejít do Puschbergu a pak údolím zpět do Losenheimu k autu. Při pohledu od chaty ale usuzujeme, že by byl takovýto přechod příliš náročný a domlouváme se, že se přeci jenom vrátíme zpět. Přesně v poledne dorážíme na vrchol Klosterwappen do výšky 2 076 mnm. Z vrcholu se opět rozhlížíme a opět otevíráme otázku přechodu hřebenu. Po krátké debatě přehodnocujeme původní názor a přeci jenom se vydáváme dále po hřebeni. Časově bychom to stále měli zvládnout, i když skutečnou vzdálenost jen stěží odhadujeme. Asi po tři čtvrtě hodině scházíme k chatě Damböckhaus do výšky 1 810 mnm. Dle cedule tu dokonce čepují Kozla, kterého bych si s chutí dal. Bohužel je také zavřeno, vstup je zavátý sněhem. Po chvilce pokračujeme dál ke konečné stanici zubačky Bergbahnhof (1 800 mnm), která není v zimě v provozu, a tak pokračujeme dál po zasněžených kolejích. Cestou pokukujeme po odbočce na značenou cestu lesem ve směru do Losenheimu, která by nám měla značně zkrátit cestu zpět. Když ji konečně objevujeme, zjišťujeme, že je cesta celá pod sněhem a ukazatel značí 4 hod do Losenheimu (to znamená v aktuálních podmínkách tak minimálně 6 hod). Velmi rychle se domlouváme, že tohle nebudeme riskovat a půjdeme radši na jistotu po kolejích do Puschbergu a pak bohužel 5 km po silnici do Losenheimu.

Okolo půl třetí odpoledne docházíme k Henghütte, co je jakýsi ranč ve výšce cca 1 000 mnm. Co je důležité, že zde nacházíme otevřenou hospůdku plnou důchodců, ale hlavně s pivem a teplou polévkou. Časově na tom nejsme už nejlépe, ale tomuhle nemůžeme odolat. Obsluha je naštěstí dost rychlá (a navíc poměrně pohledná!) a tak zhruba za půl hodiny již opět vyrážíme na cestu. Cestou do Puschbergu naštěstí narážíme na šikovnou odbočku na Schneebergdörfl, čímž se napojujeme na původně plánovanou trasu. Tímto se vyhýbáme nutnosti sejít až do Puschbergu do 500 mnm a držíme se ve výšce okolo 700 mnm. Do Schneebergdörflu dorážíme okolo půl páté a cestou vášnivě diskutujeme, jak to asi ještě může být daleko do Losenheimu. Úsměv na rtu nám vykouzlí cedule, že je to do Losenheimu již jen hodina cesty, což vychází akorát do setmění. Hned se nám jde o poznání lépe, bohužel jen do chvíle, kdy zjišťujeme, že na rozcestích začínají chybět směrové tabule. Za normálních okolností bychom toto zřejmě přešli pouze s drobným mrmláním, ale jelikož máme v nohách už téměř 30 km a začíná se pomalu stmívat, naše komentáře jsou o poznání peprnější. Proti našemu předpokladu jdeme navíc dost do kopce, s čímž už jsme opravdu nepočítali. Evidentně se již dostáváme opět příliš vysoko oproti parkovišti v Losenheimu (cca 800 mnm) a tak se snažíme najít intuitivně nějakou cestu, která by nás tam mohla dovést. Cestou rachotí nadávky jedna báseň. Obzvlášť Martin v jednu chvíli naplno rozbaluje své řečnické dovednosti a plejádou svých průpovídek s fekální tématikou nám krátí cestu. Zodpovědným osobám, zajišťujícím místní značení, musí sakra zvonit v uších! Situaci odlehčuje až okamžik, když nás Martin nedopatřením dovede na něčí zahradu, kde cesta končí, což se sklopenou hlavou komentuje slovy, že už nikdy nic neřekne. Tímto famózním kouskem mi Martin opět, bezpochyby záměrně, vlévá sílu do těla a myslím, že i jemu se najednou jde lépe. To už nám chybí jen posledních pár set metrů a za šera docházíme okolo šesté hodiny na parkoviště k autu. Rychlé převlečení, a jedeme domů, kam dorážíme okolo 10 hodiny večer.

Nutno konstatovat, že se jednalo opět o úžasnou výpravu. Počasí bylo skvělé a za dva dny jsme ušli zhruba 50 kilometrů v poměrně náročném horském prostředí.

Lokalita: Malá Fatra je pohoří na severu Slovenska v Žilinském kraji a malou části v Trenčínském kraji. Je součástí krajinného celku Fatransko-tatranská oblast, který je součástí Vnitřních Západních Karpat. Po Vysokých, Nízkých Tatrách a Oravských Beskydech je čtvrtým nejvyšším pohořím Slovenska s bohatou a poměrně zachovalou západokarpatskou přírodou. Významnou část pohoří v krivánské části Malé Fatry zabírá Národní park Malá Fatra. Malá Fatra patří do Fatransko-tatranské oblasti Západních Karpat. Půdorys pohoří představuje nepravidelnou elipsu (poetičtější „křídla motýla“) s celkovou vzdušnou délkou 52 km a největší šířkou 16 km. Charakteristickým znakem je hlavní hřeben, který se klikatí a vytváří rozsochy oddělující hluboká údolí. V místě zvaném Strečniansky průsmyk je pohoří rozděleno řekou Váh na dva geomorfologické podcelky: Na sever od Váhu se nachází Krivánská Malá Fatra, jejíž velká část o rozloze 22 630 ha je od 1. dubna 1988 národním parkem. Pojmenována je podle nejvyššího vrcholu – Velkého Kriváně (1708,7 m). Ohraničená je na východě řekami Váh a Orava a na západě řekou Varínka; Na jih od Váhu se nachází Lúčanská Malá Fatra, která je pojmenována podle jejího nejvyššího vrcholu – Veľké lúky (1475,5 m). Lúčanská Fatra je na východě ohraničena řekou Turiec a na západě řekou Rajčianka. Výchozí bod: Terchová (500 mnm), Krasňany Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 5 hod) Termín: březen 2019

Na začátku března uskutečňujeme další z našich zimních výprav. Po mnoha výpravách na Šumavu přemýšlíme nad nějakým oživením a možná nad něčím trochu obtížnějším. Prosté procházky Šumavou s přespáním v iglú již nám připadají trochu dětské a nepřiměřené našim neskonalým zkušenostem. Volba tedy nakonec padá na hřebenovku na Malé Fatře.

Jelikož cesta na Malou Fatru je o poznání delší než na Šumavu, vyrážíme trochu netradičně již v pátek odpoledne okolo 16 hod. Cestou se ještě stavujeme v Ratajích na mé chatě. Důvodem je fakt, že nás oba napadne spásná myšlenka, vzít si s sebou vedle sněžnic ještě mačky, což se později ukáže jako velmi duchaplný nápad. U Brna nás čeká ještě asi hodinová zácpa, ale pak již se jede v pohodě a krátce po 21 hodině dorážíme do Terchové, kde máme objednaný penzion U Ďurka. Pan Ďurko je poměrně  svérázný chlapík, který nám z počátku dává trochu najevo, že tam takhle dlouho tvrdne jen kvůli nám. Martin se trochu obává, že nás čeká nahoře nový sníh a tak se pro jistotu dává do řeči s panem Ďurkem a zjišťuje, jak to na hřebenech se sněhem aktuálně vypadá. Pak Ďurko pohotově  odpovídá s náznakem úsměvu ve tváři, že sněhu je dost. Včera byl prý lyžovat a napadlo okolo 20 cm nového sněhu. Tímto svým pozitivním ujištěním nás po pravdě řečeno příliš neuklidňuje, ale téma uzavíráme s tím, že pan Ďurko je evidentně výhradně lyžař, a o tom, jak to vypadá na hřebenu, nám toho asi moc nepoví. Nu což, většina návštěvníků v Terchové jsou zřejmě lyžaři, kteří se přijeli pobavit do nedalekého lyžařského střediska. I Martin se nevyhne vzpomínce na to, když tu před nějakými 30 lety s kamarády lyžoval. Večer se ještě vydáváme na něco k snědku a na pár piv. Přesto že je pátek, tak nabídka není příliš bohatá, ale hladoví a žízniví spát nejdeme a o to tu běží.

V sobotu ráno vstáváme v 6 hod a po snídani vyrážíme na autobus, který nás v 7:40 odváží ze zastávky u kostela do asi 12 km vzdálených Krsňan. Auto necháváme v Terchové s tím, že se k němu vrátíme opět v neděli odpoledne, po přechodu hřebene. Po příjezdu do Krasňan již vyrážíme po svých směr Sedlo Priehyb (1 452 mnm). Do sedla nás tedy čeká převýšení nějakých 1 000 m. Začíná vykukovat sluníčko a je poměrně teplo, takže postupně sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení. Do údolí již evidentně přišlo jaro a tak se sami sebe ptáme, co tam nahoře budeme dělat s mačkami a jak asi postavíme iglú, když tam nebude žádný sníh. Naštěstí jsme si s sebou nakonec nevzali sněžnice, protože to už bychom si vážně připadali jako pitomci. Později se jako již po několikáté ukazuje, že počasí v údolí může být velmi odlišné od toho na hřebeni. V okamžiku, kdy po několikahodinovém pochodu v poměrně ostrém tempu docházíme do sedla, si již plně uvědomujeme, že tady stále naplno vládne zima. Opět přichází na vzpomínku smutný osud Hančeho a Vrbaty. Jak snadné je podcenit podmínky na horách! My jsme však na chladné a velmi větrné počasí dobře připraveni, takže žádné překvapení se vlastně nekoná. Počasí je vlastně nakonec přesně takové, jaké hlásila předpověď počasí, tedy sněžení a nárazový vítr přes 100 km/hod. Překvapením tak je vlastně pouze to, že na hřebeni nejsme úplně sami. Postupně potkáváme několik skupinek podobných dobrodruhů, jakými jsme my. K našemu překvapení je však složení skupinek převážně ženské, některé skupinky jsou pak výhradně ženské. Martina hned napadá, že je to jeden z důkazů, že mužská nadvláda skončila a ženské nás do budoucna úplně převálcují. Já jen potichu doufám, že to tak není, ale obdiv jim skutečně patří. Naše další kroky vedou přes Malý Kriváň a dále pak na Velký Kriváň. Mlha je taková, že místy je vidět jen na několik kroků. Mezi Malým a Velkým Kriváněm se nám podaří trochu sejít z cesty, kterou pak několik desítek minut opět hledáme. Před Velkým Kriváněm se však již opět napojujeme na prošlápnutou trasu, takže žádné velké drama. Celou cestu bojujeme s velmi silným větrem, který nám bere cenné síly a chvílemi si  s námi pohrává jako s hadrovými panáky. Takže v okamžiku, kdy scházíme z Velkého Kriváně na Snilovské sedlo, tak již toho máme docela dost. Sílu mi dodává hlavně fakt, že jsme se cestou domluvili, že tentokrát nebudeme kvůli silnému větru a obecně nepříznivým podmínkám stavět iglú, ale přespíme na Chatě pod Chlebom. Vítr z plachet mi však opět bere Martin se svým vlezlým dotazem, zda si přeci jenom nepostavíme to iglú. Už jsem s tím vůbec nepočítal, a tak rezolutně nesouhlasím.  Na to je Martin evidentně připravený a ledabyle utrousí nějakou průpovídku o tom, že už jsme fakt staří. To už se do Martina pouštím se vší vervou a ten na mě kouká jako půl prdele za vrbou. Po celodenním hřebenovém tanečku se všemi čerty si nejsem ochotný připustit, že je to stáří, které nás vede do vyhřáté postýlky Chaty pod Chlebom. Dnešní putování považuji již tak za dosti dobrodružné a skutečně si nedovedu představit nikoho, kdo by v tuto chvíli volil nocleh v iglú před spaním na chatě. Až po pár minutách mlčení, prokládaného občasným mrmláním, se skutečně dostavuje kýžený výsledek právě proběhlé roztržky. Připouštím, že si iglú v případě nalezení optimálního místa přeci jenom postavíme!  Martinova nebývalá rafinovanost slaví vítězství. Už se známe fakt dlouho a dost dobře na to, aby Martin tušil, že právě představa blížícího se stáří, které možná ukončí naše dětinské řádění, je naším hlavním hnacím motorem, který nás žene dál a výš. Toho bohdá nebude, iglú bude. Toto jsou přesně ty okamžiky, kdy jsme schopni ze sebe vydolovat i ty poslední zbytky sil a nepřipustit si, že už na to nemáme. Klobouk dolů před Martinovým odhodláním, protože bez toho bych to tentokrát asi nedal. Nakonec přeci jenom nacházíme vhodné místo na stavbu iglú a po již tradičních počátečních obtížích s nalezením vhodného stavebního materiálu se nám daří s příchodem tmy iglú postavit. Martin staví iglú s neuvěřitelnou grácií a chvílemi se mi zdá, že se mu daří až bořit fyzikální zákony. Náklon, ve kterém na sebe pokládá jednotlivé vrstvy kvádrů je skutečně neobvyklý a tak se mu i přes netradičně velkou základnu iglú daří uzavřít střechu dokonce níže nad zemí, než obvykle. Díky tomu máme jednak zajištěno dostatečné místo na odložení věcí a na vaření, ale také to, že díky nižšímu stropu nám neuniká cenné teplo. Po dobré polévce z vlastních zásob již uleháme ke spánku.

V neděli ráno vstáváme okolo 7 hod a Martin hned hlásí, že celou noc nespal kvůli vyfouklé matraci a polštáři. Okamžitě vzpomínám na to, že jsem s vyfouklou matrací jezdil na hory asi 10 let a tak jen těžko hledám pro Martina slova útěchy. Počasí je ráno dobré, nicméně víme, že předpověď opět hlásí příchod silného větru od západu a tak se domlouváme, že dobrodružství již bylo dost a že sejdeme nejkratší cestou do údolí a autobusem se dopravíme do Terchové. To bychom však nebyli mi, kdyby nakonec nebylo všechno jinak. Po překonání strmého výstupu na Chleb a následném boji se skutečně silným větrem, který nás chvílemi odhazuje i o několik metrů, se nakonec rozhodujeme, že půjdeme po hřebeni dál. Tady jsme již sladěni, cítíme to oba stejně. Opět vítězí touha zažít nepoznané nad touhou po pohodlí. Po několikahodinové túře docházíme na Poludňový Grúň ( 1 460 mnm), který je již nedaleko od Velkého Rozsutce. Po krátké úvaze a zjištění, že se opět velmi kazí počasí, se již rozhodujeme dále nepokračovat a slézt do údoli k Chatě na Grúňi. Po pár desítkách minut přicházíme na sjezdovku, která je vzhledem k nevlídnému počasí poměrně prázdná. Martin dostává unikátní nápad sjet si sjezdovku na lopatě. Já už na tyhle klukovské hry nemám náladu a tak raději scházím dolů po svých. Poté, co se s Martinem opět setkáváme pod sjezdovou, tak se dozvídám, že byl sjezd vskutku napínavý. Martin jel velkou část sjezdovky mimo lopatu a vzhledem k velmi tvrdému a zledovatělému povrchu byl dost otlučený. Taky zážitek! Pak již si dáváme na chatě každý dvě pivka, halušky a něco sladkého na dojedení a po asi hodinové pauze se vydáváme směr Štefanová, kde čekáme nějakých tři čtvrtě hodiny na autobus, který nás dováží do Terchové. Okolo 15 hod jsme již u auta a vyrážíme na cestu domů. Domů dorážíme bez problémů před 20 hodinou. Jednalo se opět o velmi silný zážitek a museli jsme konstatovat, že tato výprava zřejmě udělala tlustou čáru za šumavskými toulkami, které byly moc pěkné, ale je třeba se posunout dál.