Triglav II.

Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod Termín: srpen 2009

Po poklidném aklimatizačním výstupu na Traunstein jsme se rozhodli, že i hlavní výstup roku 2009 bude pohodový a pojímáme ho ve stylu letní dovolené. S sebou si kromě vybavení na hory bereme také plavky a badmintonové rakety. V Julských Alpách plánujeme strávit netradičně celý týden a výstupy prokládat odpočinkovými dny u vody. Po loňském náročném výstupu to zní jako pohádka. Po téměř 10 letech se tak vracíme na místo, kde to vše začalo. Na místo naší první alpské výpravy. Nyní už máme ale za sebou řadu významných vrcholů, jakými jsou především Mont Blanc, Dufourspitze a Matterhorn. Co nás asi tak může teď překvapit v prosluněném Slovinsku!

Po příjezdu k Aljažovu domu se krátce vyspíme na parkovišti a pak už vyrážíme rovnou na Triglav. Je srpen a tak víme, že tentokrát nás cestou nečekají žádné sněhové jazyky a výstup by tak měl být poměrně snadný. Na rozdíl od předchozího pokusu před lety plánujeme, že nebudeme spát na chatě Dom Planika, ale polezeme přímo na vrchol a ještě téhož dne slezeme zpět k autu. Přes příznivé podmínky tak máme naplánováno poměrně dlouhou túru s převýšením téměř 4 000 m (2 000 metrů nahoru a 2 000 metrů dolů). V krásném počasí dorážíme v rychlém tempu na vrchol. Cítíme se silní. Dokonce celou cestu předbíháme velké množství turistů, což je pro nás velmi nezvyklý pocit. Ale o to příjemnější. Z vrcholu pak scházíme druhou stranou a napojujeme se na cestu, kterou jsme před lety už absolvovali. Je velké vedro a dochází nám  voda. Cesta už začíná být dlouhá a síly pomalu dochází. Přes všechny naše zkušenosti uděláme stejnou chybu jako před lety a slézáme zbytečně příliš dolů, čímž si o nějakých 300 výškových metrů prodlužujeme celou trasu. To už nás dost bolí a už bychom chtěli být zpět u auta. Připadáme si jako na poušti. Už jsme dlouho nepili. Poslední asi hodinu chůze slyšíme hukot říčky a těšíme se, že se z ní napijeme. Ale říčka se stále neobjevuje. Dokonce si v jednu chvíli myslíme, že snad již blouzníme a žádná říčka tu není. Z posledních sil k říčce nakonec přeci jen dorážíme a s až dětskou radostí se začínáme celí polévat vodou. Vypijeme snad několik litrů vody, která v tu chvíli chutná lépe než Plzeňský Prazdroj. Po návratu k autu ještě k večeru přejíždíme do nedalekého kempu. Další den trávíme odpočinkem. Hrajeme badminton, pijeme pivo a hodně jíme. Hrajeme také karty, ve kterých se Martinovi až podezřele nedaří a prohrává asi 10 piv.

Další den ráno vyrážíme na náš další výstup. Naším cílem je jeden z nejtěžších a nejkrásnějších kopců v Julských Alpách, Škrlatica, která je jen asi o 100 metrů nižší než Triglav. Výprava začíná vyložené v dovolenkovém tempu, kdy vyrážíme až okolo 11 hodiny dopoledne. Dnes je bohužel vyloženě hnusné počasí. Celý den hustě prší a navíc se nám podaří na začátku udělat nepochopitelnou chybu při nástupu a trvá nám přes hodinu najít správnou cestu. Při prodírání se kosodřevinou ztrácíme cenné síly. Jsme celí promočení a to jsme stále na začátku. Dále už postupujeme po správné cestě, ale nejde se vůbec dobře. Déšť z nás vysává energii a po dalších asi 2 hodinách se schováváme pod převisem a přemýšlíme, že výstup ukončíme. Po delší diskusi se domlouváme, že jdeme skutečně dolů. Je to velmi bolestivé rozhodnutí. Už velmi dlouho se nám toto nestalo a jsme ze situace zdrceni. Nastupujeme na cestu, ale v tu chvíli nastává něco nepochopitelného. Nevím, kdo z nás je iniciátorem, ale mám pocit, že tak nějak oba najednou se bez řečí vydáváme po cestě vzhůru, místo abychom šli dolů. V tu chvíli jsme naprosto sladěni. Není potřeba slov. Prostě jdeme nahoru! Na závěr výstupu nás čeká ještě poměrně nepříjemná skála, která klouže a navíc přichází bouřka a my poskakujeme po skále

mezi blesky jako smyslu zbavení. Dosahujeme zaslouženého vrcholu a pak už rychle dolů. Až za tmy docházíme zpět k autu a trochu litujeme chybějících hodin díky pozdnímu nástupu. Za tmy přejíždíme do kempu blízko jezera Bled. Další den je opět odpočinkový. Počasí se zlepšuje, opět se objevuje slunéčko a my se koupeme v říčce a ležíme pod stromy.

Pátý den ráno přejíždíme k Bohinjskému jezeru a vydáváme se na starou známou cestu k sedmerým triglavským jezerům. Opět nastupujeme na cestu až okolo 11 hodiny, což budeme později opět litovat. Plánujeme, že tentokrát najdeme cestu, kterou jsme před lety nenašli a obejdeme vrcholky do kola,  abychom se pak opět napojili na stejnou cestu dolů. Cestou se Martin koupe v jednom z horských jezírek, které je značně studené a Martina v jednu chvíli chytají křeče a vypadá to, že pro něho budu skákat, což nakonec naštěstí není potřeba. Zdárně dojdeme až k samotným vrcholkům, ale zde nepochopitelně opět ztrácíme cestu. Několik hodin se snažíme najít cestu do druhého údolí, kterým bychom obešli vrcholky zleva. Nakonec se dostáváme do nepříjemné situace, kdy scházíme jeden z vrcholků po suťovišti dolů. Kamínky nám podjíždí pod nohami a nakonec jsme rádi, že se z této šlamastiky dostáváme zpět na normální cestu. Nakonec najdeme turistickou stezku, po které se vracíme zpět, jak jsme přišli. To už je velmi pozdě odpoledne a je potřeba přidat. Cestou dolů padá tma a my se snažíme co nejrychleji dostat zpět do údolů. Doslova běžíme ve tmě a přeskakujeme všudypřítomné kořeny. V jednu chvíli Martin přehlédne větev, která visí nad cestou,  a po nárazu do hlavy je sražen na zadnici. Chvíli je trochu otřesený, ale není čas ztrácet čas a tak běžíme dál. Až pozdě večer dobíháme zpět k autu a přejíždíme do kempu u Bohinjského jezera. Další den dopoledne si ještě lížeme rány, odpočíváme na sluníčku a koupeme se v jezeru. Po obědě pak již odjíždíme zpět domů.

Traunstein

Lokalita: Traunstein je vápencová hora ležící v Rakousku a nacházející se na břehu jezera Traunsee nedaleko města Gmunden. Hora je vysoká 1 691 metrů. Vrchol tvoří jakási plošina, na níž jsou dvě horské chaty. Na samotném vrcholu stojí kříž vysoký 10 metrů. Z vrcholu lze dobře přehlédnout masivy Dachsteinu, Höllengebirge a Totes Gebirge. Výchozí bod: Gmunden (400 m) Vzdálenost z Prahy: 315 km, 4 hod Termín: květen 2009

Po loňském výstupu na horu hor, Matterhorn, jsme si s Martinem řekli, že si přeci jenom zasloužíme něco trochu odpočinkovějšího. Výběr na jarní výstup padl na jeden z nejbližších větších kopců, Traunstein, který je vzdálen jen asi 4 hodiny od Prahy. Na víkendovou akci tedy stačilo vyjet v sobotu brzy ráno a okolo 10 hodiny dopoledne jsme již na místě u překrásného jezera Traunsee, které se rozprostírá přímo pod Traunsteinem. Traustein dosahuje výšky necelých 1 700 metrů, nicméně se jedná o zcela osamocenou horu, která velmi výrazně převyšuje okolní krajinu a tak působí majestátním dojmem. Pohledy z dálky přes jezero Traunsee jsou nádherné.

Máme krásné počasí a tak se nahoru vydáváme pouze v kraťasech a tričku s lehkými batohy. Ve spodní pasáži výstupu je malá ferrata a tak průvodce radí, vzít si s sebou ferratové vybavení, včetně helmy. Až po chvíli, kdy se snažíme jistit na ocelovém lanu zjistíme, že se jedná o procházku pro rodiny s dětmi a jištění skutečně není potřeba. Sundáváme helmy i sedáky a za hlasitého smíchu pokračujeme dále. Cesta je pohodová a postupně se nám otevírají pohledy na jezero. Sluníčko do nás pere, což činí výstup trochu náročnější, ale stále jde vlastně o procházku. Převýšení výstupu je nějakých 1 300 m, což je na druhou stranu docela  úctyhodné. Jdeme pomalu, nikam nespěcháme. Cestou nás opět všichni předbíhají a to včetně důchodců a v jeden okamžik dokonce jedna těhotná žena, což nás trochu znejišťuje. Tentokrát se nemůžeme vymluvit ani na těžké batohy, ach jo. Ale je tu přeci jen jeden faktor, který nám výstup ztěžuje. Martin si snad poprvé v životě zapomněl hůlky, bez kterých nedá ani ránu. Nahoru ještě absence hůlek nepředstavuje zásadnější problém, ale těžkosti nás ještě čekají.

Okolo 14 hodiny docházíme k vrcholovému kříži a dáváme si zasloužené pivko. Není moc dobré, ale to je jedno. Jsme vyprahlí, takže bodne. Po asi hodinovém relaxu vyrážíme na cestu dolů. Asi v polovině zpáteční cesty se dostavují nečekané komplikace. Martin zjišťuje, že ho nožičky přestávají poslouchat. Důvodem jsou chybějící hůlky, na které Martin zejména při cestě z kopce dost spoléhá. Poslední asi hodinu Martin skutečně protrpí. Podlamují se mu nohy a chvíli to vypadá, že ho budu muset donést. Nakonec to s vypětím všech sil zvládá sám, ale byla to fuška. Po návratu k autu se přesouváme několik kilometrů k jednomu z menších jezer, u kterého je malý klidný kemp. Zde si večer zapalujeme oheň, ohříváme si výborný guláš, který zapíjíme pivkem. Je to naprostá pohoda.

V neděli ráno vyrážíme ještě na nedaleko ležící soutěsku Posltalmklamm, ve které je vybudovaná úžasná ferrata. Zde nám jen trochu kazí náladu vstup na ferratu 10 EUR, ale drobná hořkost je přebyta úžasným zážitkem. Odpoledne už si vaříme teplé jídlo na vhodném místě u nedaleké říčky a pak už vyrážíme na cestu domů.

Plechý

Lokalita: Plechý je 1378 m vysoká hora ležící v pohoří Šumava na česko−rakouské hranici. Je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy. Severovýchodní svah Plechého tvoří skalní stěna ledovcového karu Plešného jezera. Jedná se o významný geomorfologický útvar, který je jednou z nejcennějších součástí zdejší přírodní rezervace. Stěna je velmi strmá a dosahuje výšky 211 m. Nejvýznamnější vrcholy: Velký Javor (1456 m), Roklan (1453 m), Plechý (1378 m), Luzný (1373 m), Boubín (1362 m),  Jezerní hora (1343 m), Smrčina (1338 m), Svaroh (1333 m), Poledník (1315 m), Černá hora (1315 m),  Třístoličník (1311 m), Ostrý (1293 m), Pancíř (1214 m), Špičák (1202 m), Javorník (1066 m) Výchozí bod: Nová Pec (740 m) Vzdálenost z Prahy: 190 km, 2,5 hod Termín: únor 2009

V roce 2009 jsme se již považovali za poměrně zkušené horaly. Měli jsme slezeno několik významných alpských kopců, včetně té asi nejkrásnější, Matterhorn. To už není lehké překonat a tak vyvstala otázka, co dál? Co bláznivějšího bychom mohli ještě uskutečnit? A rázem tu byl nápad. Co takhle mimo naše klasické letní výstupy zařadit toulku zimní krajinou. Vždyť nemusíme cestovat nikam daleko. V rámci České Republiky je přece tolik krásných míst a dokonce i míst, které jsou v zimním období  zcela opuštěné a pod návalem sněhu získávají až sibiřský vzhled.

Po několika různých návrzích jsme se rozhodli absolvovat víkendovou akci na Šumavě a to přechodem z Nové Peci, přes Plechý a Třístoličník až do Nového Údolí. V sobotu brzy ráno jsme se vydali dvěma auty, tak abychom mohli nechat jedno auto v Novém Údolí a druhým přejet do Nové Pece. V půjčovně jsme si půjčili sněžnice, abychom se jednak mohli snadněji pohybovat v náročném zasněženém terénu a jednak aby dodaly naší expedici ten správný nádech polární výpravy. Do této doby jsme nikdy na sněžnicích nestáli a tak jsme z této situace byli náležitě vzrušení.

Z Nové Pece se vydáváme po značené cestě směrem na Plešné jezero. Cestou nás míjí poměrně velké množství běžkařů, kteří se pohybují o poznání rychleji než my. Jednak využívají skluzu a jednak s sebou nevláčejí těžké batohy, ve kterých máme s sebou jídlo a pití na dva dny, vaření, převlečení a spacáky. Až téměř k Plešnému jezeru je cesta slušně upravená a jdeme bez sněžnic. Cestou se posilňujeme pivem a párkem v malém bufetu. Pak již docházíme k místu, kde je nutné odbočit z upravené cesty doleva nahoru k Plošnému jezeru. Zde nasazujeme poprvé sněžnice a vydáváme se na cestu. Zjišťujeme, že na sněžnicích se nejde příliš dobře, jelikož je nutné mít nohy asi 20 cm od sebe a tak si připadáme dost divně. Navíc to vypadá, že sněhu není tolik a tak by se šlo lépe bez sněžnic. Ale když už je máme s sebou, tak je necháme na nohou a jdeme dál. Cestou propukáme, při pohledu jeden na druhého, v huronský smích a doufáme, že nikoho už nepotkáme, aby se nám nevysmál. Po asi půl hodině přicházíme k Plešnému jezeru. Je krásné počasí a tak si sundáváme batohy, svačíme a kocháme se. Je to úžasný zážitek. Při sundání sněžnic navíc zjišťujeme, že se propadáme po pás do sněhu, z čehož jsme nadšeni. Sněžnice nejsou nesmysl! Ve chvíli, kdy se opět chystáme na

místní pracovníkem národního parku, kterému jsme podezřelí díky velkým batohům. Jelikož je v národním parku zákaz stanování, snaží se nás přesvědčit, ať neporušujeme místní pravidla. Ujišťujeme ho, že stan stavět nebudeme. Skutečně toto v úmyslu nemáme. Součástí naší šílené expedice je stavba iglú, ve kterém strávíme noc na vrcholu Plechého. Další zhruba hodiny stoupáme poměrně náročným terénem pralesem podél jezerní stěny. Již poměrně znaveni vylézáme k pomníku Adalberta Stiftera, česko-rakouského malíře, spisovatele a pedagoga. Od pomníku je neuvěřitelný rozhled po okolí včetně výhledu na Plešné jezero. Zde se rozhodujeme postavit naše iglú. Je to sice už naše druhé iglú v životě, po iglú postaveném u Stüdlhütte, ale první, ve kterém budeme spát. Slunce začíná pomalu zapadat a teplota klesá hluboko pod bod mrazu. Snažíme se postupně skládat na sebe šnekovitě sněhové kvádry, vypreparované ze sněhové pokrývky za pomoci skládací lopaty. Jako nejlepší se jeví postup, kdy já připravuji kvádry a Martin je po příslušném opracování postupně klade na určené místo. Asi po 1 a půl hodině se nám skutečně podaří iglú postavit. Ještě zbývá si uvnitř upravit pelýšek a uvařit teplé jídlo. Při vaření se teplota v iglú dostává nad nulu a začínáme si postupně rozepínat oblečení. Pak už se zachumláváme do spacáků a jdeme spát. Ještě zapalujeme svíčku, abychom teplotu dále zvýšili.

Po několika hodinách mě probouzí celý nervózní Martin slovy: „Radku, venku je obleva, to iglú na nás spadne“. Důvodem Martinových obav byla skutečnost, že v iglú bylo až podezřele teplo a ze stropu na nás kapala voda tak, že jsme již měli spacáky celé mokré. Rychle vycházíme ven z iglú a pomocí hodinek zjišťujeme, že je venku teplota 20 stupňů pod nulou! V tu chvíli propukáme ve smích. Zjišťujeme, že teplota v iglú je několik stupňů nad nulou a uvědomujeme si, že jsme se při stavbě iglú dopustili fatální chyby. Podlahu iglú jsme postavili výše než vstup, aby nám neutíkalo teplo. Vchod jsme navíc zavřeli batohy. Nicméně jsme zapomněli udělat díru ve stropě, kterou by mohl odcházet vznikající oxid uhličitý, který skrz stěny iglú nepronikne. Během několika hodin se tak oxid uhličitý hromadil v prostorách iglú, což by mohlo nakonec vést k našemu udušení. To jsme zase jednou měli štěstí.

Druhý den ráno se již vydáváme po sněžnicích na Třístoličník, kde se nachází hraniční bod mezi Českou Republikou, Rakouskem a Německem. Po přechodu hranic se setkáváme s velkým množstvím lidí, pohybujících se po sněhových svazích po sněžnicích. Zjišťujeme tak, že tento způsob pohybu po horách není pouze výsadou polárních expedicí, ale poměrně běžnou výbavou i  v našich zeměpisných šířkách. Pak již si dáváme dobré jídlo v blízké restauraci, ke které vede silnice z rakouské strany, což delší dobu rozdýcháváme a kazí to pocity z expedice po odlehlých pláních. Dosyta najedeni pokračujeme do Nového Údolí, kde máme zaparkované auto. Cesta je ještě poměrně dlouhá a k autu docházíme pozdě odpoledne, již poměrně unavení. Posledních několik kilometrů nám náladu kazí ještě zamilovaný pár, který jde v našem směru a ve vyloženě ležérním tempu, s rukami zasunutými do zadní kapsy u kalhot svého partnera, nám stále uniká. Při vynaložení všeho  úsilí jsme je skutečně v našem zuboženém stavu nebyli schopni dohnat, až se nám nakonec ztratili v dáli. Cesta domů již byla bezproblémová.

Tato expedice byla skvělá. Po všem co jsme již měli za sebou se jednalo o něco úplně nového. Vyzkoušeli jsme si chození se sněžnicemi a spaní v iglú. Jen ten záměr naprosté odlehlosti zde nebyl zcela naplněn.

Wildspitze

Lokalita: Wildspitze je nejvyšší hora Ötztalských Alp a rakouské spolkové země Tyrolsko. Po Großglockneru je to druhá nejvyšší hora Rakouských Alp a celého Rakouska. Obvyklé výstupy vedou z Ventu nebo skiareálu Pitztal. Z Ventu se stoupá přes Bresslauer Hütte (Vratislavská chata) na sedélko Mitterkarjoch, ledovcem Taschachferner a na závěr po západním skalnatém hřebeni. Nejvýznamnější vrcholy: Wildspitze – (3774 m), Weisskugel (3738 m), Hinterer Brochkogel (3624 m), Hintere Schwärze (3628 m), Similaun (3606 m) Výchozí bod: Vent (1 890 m), Bresslauer Hütte (2 844 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 6-7 hod Termín: srpen 2007

Na začátku srpna jsme se s Martinem vydali na dlouho plánovanou cestu na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze. Martin bohužel kvůli nemoci neabsolvoval aklimatizační výstup na Watzmanna, ale zato jel do Roháčů, kde jsem naopak nebyl já, takže přípravu jsme měli v podstatě stejnou. Já jsem se pár dnů před odjezdem vrátil z dovolené v Bulharsku a po návratu domů mě již několik dnů nebylo moc dobře.  Několik dnů se mi trochu motala hlava, ale doufal jsem, že to brzy přejde. Rozhodně to nebylo tak hrozný, abych naší výpravu zrušil.

Vyrážíme v úterý po práci kolem 18 hodiny. Cesta na Wildspitze je velmi jednoduchá. Začínáme směr Rozvadov, poté co dostavěli obchvat Plzně, tak se jede celou cestu po dálnici až na hranice. Je to paráda. Dále pokračujeme na Mnichov, Innsbruck a pak je to již jen asi 100 km. Po 1 hodině ranní již přijíždíme do vesničky Vent. Tato malebná vesnička leží ve výšce 1900 mnm. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a vedle auta jsme hned rozdělali stan a šli spát.

Ráno vstáváme, dáváme si kafe, které jsem přivezl s sebou v termosce, takže nemusíme vařit. Je velmi chladno (těsně nad nulou). Ale brzy se k nám dostává sluníčko, které bylo schované za okolními kopci. Teplota jde velmi rychle nahoru. My se vydáváme po pěkné široké cestě nahoru. Cesta je určena i pro auto, která zásobují restauraci u horní stanice lanovky. Jako již tradičně nejedeme lanovkou, ale zespoda jdeme pěšky. Asi za 2 hodiny již odpočíváme u horní stanice lanovky ve výšce cca 2 400 mnm. Jdeme docela pomalu. Času máme dostatek. Je nádherné počasí, teploty okolo 25 stupňů. Cestou nahoru se ještě mnohokrát zastavujeme a odpočíváme. Na jednom šikovném místě zůstáváme asi  hodinu, přičemž se nám podaří i na chvíli usnout. Všude kolem krásné kopce, blankytně modrá obloha, sluníčko, měkká zelená tráva. Je to krása. Máme s sebou také dalekohled, takže se kocháme okolím a tím nemyslím pouze přírodou. Říkám si, že jsme konečně pochopili, o čem je lezení na hory. Především o pohodě. Žádné honění. Člověk by měl naopak maximálně relaxovat. Ale bez té námahy to prostě stejně nejde. Takže po čase zase vyrážíme dál. Na první den máme naplánován výstup na Wildes Mannle (3 030 mnm). Po další asi hodině přicházíme na rozcestí po Wildes Mannle, zde necháváme batohy a jdeme nalehko nahoru. Jsme oba nějací unavení. Jde se nám dost ztěžka, špatně se nám dýchá. Nevíme čím to je, ale konstatujeme, že takhle by to asi další rok na Matterhorn nešlo. Na vrchol ale vylézáme a kocháme se okolními vrcholky. Po krátkém odpočinku již jdeme zase zpět na rozcestí, kde si bereme batohy a vyrážíme směrem k Breslauer Hütte, kde plánujeme přespání. Na chatu dolézáme až okolo 19 hodiny. Jsme docela utahaní. Hned si sedáme do hospody

a dáváme si místní pivo. Je docela dobré. Hospoda je úplně narvaná a tak se nám podaří urvat místo pouze u skupinky Holanďanů. U našeho stolu sedí sympatická, asi 50 letá Holanďanka, která se s námi okamžitě dává do řeči. Nejprve se stáváme terčem posměchu, že jsme nahoru lezli celý den, zatímco oni s malými dětmi šli stejnou cestou a již jsou na místě asi 4 hodiny. Až když jsme jim vysvětlili, že máme s sebou každý 30 km vážící batoh, včetně stanu, spacáku a veškerého jídla, tak zcela  obrátí a my se stáváme neohroženými, nevázanými dobrodruhy. Okolo nás se začínají shlukovat davy holandských turistů, kteří chtějí všichni vidět ty dva šílence, kteří chtějí spát ve výšce okolo 3 000 mnm ve stanu. Po chvíli přibíhají další děti,  které konstatují, že viděli naše batohy, a že je to fakt síla. No jsou všichni úplně hotoví. My se pochopitelně tváříme, jako že je to normálka a v klidu odpovídáme na jejich zvídavé dotazy. Navíc se objevuje rakouská servírka, které jsme zřejmě padli do oka, a zcela bez ostychu prohlašuje nesmrtelnou hlášku: „beide sind gut“, která se stává na další dny naším motem. Raději před Rakušankou utíkáme do stanu a jdeme spát.

Vstáváme dříve, protože nás čeká velmi náročný výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska. Původně plánovaný čas výstupu se posune o jednu hodinu kvůli naší neochotě vstávat a o další hodinu kvůli Martinovým střevním potížím. Takže nakonec vyrážíme až okolo 8 hodiny, Martin s poměrně nešťastným výrazem ve tváři. Jde se docela dobře. Jdeme pouze s poloprázdnými batohy, většinu věcí jsme nechali v postaveném stanu.

Po krátké době již jdeme po ledovci, který je celý zasypaný kameny, takže si člověk vlastně ani neuvědomuje, že jde po ledovci. Po asi dvou hodinách se dostáváme k jedinému skutečně náročnému úseku výstupu. Tím je výstup do sedla zledovatělým kuloárem. Máme samozřejmě nasazené mačky, ale led je natolik tvrdý, že se sotva držíme konečky hrotů. Po překonání tohoto ledového výstupu následuje krátký klettersteig, který hravě vylezeme.

Dolézáme do sedla a otevírá se nám vpravdě pamírovská krajina. Rozlehlé zasněžené pláně a za nimi v dálce ve všech směrech zasněžené vrcholky. Teď již pouze přejdeme několik set metrů přes ledovec a již vylézáme strmě po skále na samotný vrchol s křížem. Trochu se začíná zhoršovat počasí, ale docela to ještě jde. Na vrcholu se jen na chvíli kocháme výhledem a lezeme zase dolů, aby nás zde nechytla bouřka.

Když zase dorážíme pod skálu, trochu nás rozladí skupina němčourů, kteří se jako vždy chovají dost neomaleně. Jeden sráč si dokonce sundává kalhoty asi metr od mého batohu a sprostě začne srát. Asi minuty z něho nepřetržitě stříkají hovna. Je to dost nechutné a trvá mně chvilku, než se z toho vzpamatuji. Martin mě musí držet, abych se na chlápka nevrhnul. Pak již jdeme zase dolů. Znova přicházíme na zledovatělý kuloár. Dolů to jde ještě hůř než na horu a Martin zde asi 10 minut zápasí téměř o život. Nejhorší je, že je tento kuloár zakončen nepříjemnou trhlinou, do které by asi nebylo dobré spadnout. Nakonec toto místo zdárně překonáváme a pokračujeme dál. Cestou ještě začne pršet, ale to již nám tolik nevadí. Máme radost z toho, že se nám již poněkolikáté za sebou podařilo zdolat významný vrchol. Za soumraku přicházíme ke stanu a brzy jdeme spát. Venku se začínají ženit všichni čerti. Začíná sněžit.

Třetí den ráno se nám nechce moc  ze spacáku a začínáme přemýšlet co dál. Původní plán vylézt ještě jednu třítisícovku se začíná hroutit. Venku je pár centimetrů sněhu a lezavé počasí. Po několikaminutové diskuzi se rozhodujeme, že se na třetí kopec již vykašleme a pojedeme radši domů. Svůj hlavní cíl jsme již zdolali a tuhle třešínku na dortu si tentokrát odpustíme. Vydáváme se na  cestu dolů. Prvních několik set výškových metrů se jde sněhem, který se níže začíná měnit v bláto. Cestou nás ještě na chvíli obklíčí skupinka ovcí , před kterou následně utíkáme, protože zejména berani nevypadají úplně přátelsky. Když dojdeme na zpevněnou cestu u lanovky, tak se již jde v pohodě a brzy přicházíme na parkoviště ve

Ventu. Zde na náš naštěstí opět čeká auto. Převlékáme se do suchého, dáváme si něco málo k snědku a kolem poledne vyrážíme na cestu domů. K večeru jsme již v Praze. Cesta proběhla bez jakýchkoliv obtíží.

Opět se jedná o velký úspěch. Podařilo se nám zdolat druhou nejvyšší horu Rakouska a to se počítá. Počasí vcelku vyšlo. Byl to trochu kratší, ale přesto velmi pěkný výlet. Nezapomeneme.

Watzmann

Lokalita: Watzmann je centrální masiv Berchtesgadenských Alp. Nachází se na jihovýchodě Bavorska v národním parku Berchtesgaden u obcí Ramsau a Schönau am Königssee. Známý masiv kulminuje vrcholem Watzmann-Mittelspitze, který je svou výškou 2713 m nejvyšším bodem německé části Berchtesgadenských Alp a zároveň třetí nejvyšší horou Německa (po Zugspitze a Hochwanneru). Východní stěna Watzmannu je nejvyšší skalní stěnou Východních Alp s převýšením 1800 m. Nejvýznamnější vrcholy: Hochkönig (2 941 m), Watzman (2 713 m) Výchozí bod: Ramsau (670 m), Watzmannhaus (1930 m)Vzdálenost z Prahy: 420 km, 5 hod Termín: červen 2007

Na konci června jsme uskutečnili několik měsíců naplánovanou výpravu na třetí nejvyšší horu Německa Watzman. Mělo se jednat o první naši výpravu do německých hor. Všechny průvodce popisují tuto horu jako chloubu Berchtesgadenských Alp a jako poměrně fyzicky nároční výstup. Technicky se však mělo jednat o poměrně snadný výstup. Tato výprava měla být zajímavá také tím, že s námi vyrážel Marek a táta.

Marek s tátou se rozhodli, že pojednou o den dříve, aby měli možnost se trochu aklimatizovat. Vyrazili tedy již v pátek velmi brzy ráno tak, aby byli v poledne na místě a stihli udělat jeden aklimatizační výstup. Martin bohužel na poslední chvíli onemocněl a tak jsem jel v pátek po práci úplně sám. I když jsem vyrazil z práce poměrně brzy, na hranice jsem se dostal až kolem 22 hodiny. Takovou zácpu prakticky přes celou republiku jsem snad ještě nezažil. Vždyť jsem po 3 hodinách jízdy byl stále asi 60 km od Prahy. No hrůza! Jel jsem klasicky přes Dolní Dvořiště. Cesta od hranic již byla v pohodě. Jede se po dálnici až do Salzburku a pak je to již jen okolo 50 km docela příjemnými cestičkami. Watzmann leží těsně za hranicemi mezi Rakouskem a Německem. Na místo jsem dorazil okolo 2 hodiny ranní a v pohodě jsem našel kemp, kde již spali Marek s tátou.

V sobotu ráno jsme nikam moc nepospíchali. Měli jsme naplánován výstup na chatu Watzmannhaus, který leží ve výšce 1 900 mnm. Kemp ležel ve výšce pouhých 600 mnm, takže nás čekal výstup okolo 1 300 m převýšení. Průvodce však odhadoval výstup pouze na cca 7 hodin, takže jsme nemuseli nikam spěchat. Vyráželi jsme z kempu okolo 10 hodiny. Cesta začíná kolem nádherného jezera Königsee. Přejde se přes dřevěný most a již se začíná stoupat kolem bobové dráhy. Cesta je dost široká a upravená, takže se jde moc hezky. Máme ale opět docela těžké batohy, takže často odpočíváme. Táta těchto přestávek využívá zejména pro kouření. Kolem 13 hodiny přicházíme na první chatu na naší cestě. Zde si dopřáváme zasloužený odpočinek a dáváme si horolezeckou polévku za 5 EUR. Byl to neuvěřitelný kotel a byla fakt dobrá. Po 14 hodině již pokračujeme dále. Jde se stále moc  hezky. Kocháme se prvními výhledy na okolní kopce. Nálada je výborná. Kolem 17 hodiny přicházíme na otevřenou planinu, ze které je nádherný výhled. Usazujeme se na výborně situovanou lavičku a užíváme si odpočinek a výhledy. Stále nás čeká ještě několik set výškových metrů poměrně strmým terénem. Místy je cesta jištěna lany. Kolem 20 hodiny přicházíme na chatu Watzmannhaus, kde již máme dopředu rezervované ubytování. Dáváme si zasloužené pivko a vaříme na nádherné terase večeři. Později nám vyráží

dech překrásný západ slunce, který zabarví okolní kopce do červena. Jdeme brzy spát, protože nás čeká brzké vstávání a výstup na vrchol.

V neděli vstáváme kolem 5 hodiny a po 6 hodině již vyrážíme nahoru. Během snídaně posloucháme komentáře k našemu nočnímu chrápání, které prý bylo naprosto příšerné a většina z asi 30 spolunocležníků prý ani nezamhouřila oko. Cesta je poměrně strmá, ze začátku upravená, ale později se již leze po kamenech. Technicky není výstup moc náročný, ale člověk se při něm dost zadýchá. Po několika stech metrech se rozdělujeme a já s Markem pokračujeme svižnějším tempem nahoru, zatímco táta zpomaluje a jde dále nahoru svým tempem. Jsme domluveni, že se později potkáme. Kdo chce zdolat vrchol, musí nejprve vylézt na předvrcholek Hocheck (cca 2 600 mnm). Zde se již doporučuje nasadit sedák a dále se jistit na ocelových lanech. Cesta je dále docela náročná, ale není to již daleko. Kolem 12 hodiny jsme konečně na vrcholu Watzmann. Počasí nám vyšlo, jsou vidět krásné výhledy. Dole hluboko pod námi se prostírá jezero Königsee a všude kolem nás spousta krásných kopců. S tátou se setkáváme na cestě zpět na vrcholku Hocheck. Táta skutečně mile překvapil a dolezl vlastně až úplně nahoru. Na jeho věk skutečně skvělý výkon, klobouk dolů. Dlouho už ale odpočívat nemůžeme, protože nás čeká ještě velmi dlouhá cesta dolů. Musíme nejprve slézt zpět k chatě Watzmannhaus, kde jsme nechali část našich věcí a dále pokračovat až do Königsee k autu. Cesta dolů je ještě namáhavější než cesta nahoru. Zejména táta už toho má plné zuby, nehledě na to, že se skáče z kamenu na kamen, takže má táta trochu problémy jak s očima, kdy mu dělá problémy odhadnutí vzdálenosti mezi jednotlivými kameny a nalezení nejvhodnější cesty, tak se svými povolenými kotníky. U Watzmannhausu na chvíli odpočíváme. Nejraději bychom tu všichni zůstali a šli si lehnout, ale nejde to. Musíme dál. Po dalších několika hodinách svižného sestupu dorážíme okolo 18 hodiny konečně na parkoviště k naším autíčkám. Dáváme si něco málo k snědku a jedeme na první pumpu pro benzin. Teď nás čeká ještě několikahodinová cesta domů. Do Prahy přijíždíme okolo 1 hodiny ráno, já do Kolína ještě o jednu hodinu později.

Byl to opravdu nádherný, ale velmi náročný víkend. Počasí vyšlo krásně, atmosféra byla po celou dobu vynikající. Podařilo se nám zdolat významnou německou horu. Ve všech směrech se tak jednalo o super akci. Jediná skvrna na tomto úspěchu byla absence stálého člena Martina. Docela nám tam chyběl a hlavně nám ho bylo líto. Ale na druhou stranu, on si to určitě vynahradí příště.

Hochtor

Lokalita: Hochtor (2 369 m) je hora v pohoří Ennstalské Alpy, jejichž je s výškou 2369 m nejvyšším vrcholem. Nachází se 4,5 km severovýchodně od Johnsbachu, v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Leží na území Nationalpark Gesäuse. Nejstrmější svahy Hochtoru jsou severovýchodní, které jsou tvořeny 900 m vysokou stěnou. Celkově se Hochtor zvedá nad údolím Ennstal o 1800 m. Výchozí bod: Johnsbach, Hesshütte (1699 m) Vzdálenost z Prahy: 380 km, 4,5 hod Termín: květen 2006

V květnu 2006 jsme uskutečnili aklimatizační výstup na Hochtor – nejvyšší hora Národního parku Gesausee. Mělo se jednat o poměrně jednoduchý výstup a celé jaro jsme koketovali s myšlenkou, že by s námi jel i Marek, který o lezení projevil zájem. Nakonec mu to nějak nevyšlo, což se později ukázalo jako velmi šťastné. Výstup nakonec nebyl zdaleka tak lehký, jak jsme si mysleli.

Gesausee je vzdálené okolo 400 km od Prahy, takže jsme vyjížděli tradičně okolo 19 hodiny a na místo jsme dorazili okolo 2 hodiny ranní. Našli jsme si pěkné místečko na kraji lesa, kde jsme postavili stan.

Ráno, hned po sbalení stanu, začalo pršet. Nasedli jsme do auta a popojeli několik kilometrů na parkoviště, od kterého začíná cesta nahoru. Ve vytrvalém dešti se nám po příjezdu na parkoviště nechtělo ani z auta vylézt. Ale nedalo se nic dělat. Celou cestu nahoru bez přestání dost silně pršelo. Cestou bylo třeba vylézt několik ocelových žebříků a vyhoupnout se přes pár jištěných úseků. Tato cesta díky těmto několika úsekům, rozhodně nebyla určena pro rodiny s dětmi. Jinak ale cesta nebyla nijak zvláště náročná. Pouze déšť nám výstup velmi znepříjemňoval. Po asi 6 hodinách výstupu v asi nejhorším počasí, které jsme zatím na horách zažili, jsme došli k chatě Hesshütte, ležící ve výšce cca 1 700 mnm. Rozhodně jsme nebyli schopni již ten den lézt dál. Počasí se nezlepšovalo a my jsme byli úplně prosáklí vodou od hlavy až k patě. Po několikaminutové výměně názorů, jsme se s Martinem dohodli, že nebudeme stavět stan, ale ubytujeme se na chatě. Chatař rozdělal oheň v jídelně a my jsme si dali polévku a pivo a převlékli jsme se do suchého oblečení. V tu chvíli nám již bylo zase dobře. Celé odpoledne jsme strávili na chatě hraním her a plánováním výstupu. Náš plán jsme také konzultovali s chatařem. Byla zde poměrně silná jazyková bariéra, protože chatař anglicky neuměl ani slovo a německy mluvil, v nám zcela nesrozumitelném, nářečí. Po asi hodinovém rozhovoru jsme ale pochopili, že nám rozhodně cestu nahoru nedoporučuje. Prý je tam stále hodně sněhu a nikdo tam od podzimu nebyl. My jsme ale usoudili, že chatař neví, s kým má tu čest a rozhodli jsme se, že druhý den výstup rozhodně uskutečníme.

Druhý den ráno již nepršelo a tak nám nic nebránilo tomu, vydat se nahoru. Ze začátku cesta probíhala v pohodě, i když jsme místy lehce bloudili. Na krásně upravené turistické cestě se pouze místy nacházely  sněhové návěje, které nám však nečinily žádné problémy. V tu chvíli jsme se posmívali chatařovi, že zřejmě nepochopil, že se baví se zkušenými horaly a ne s obyčejnými turisty. Jinak by nás přece nemohl odrazovat od výstupu kvůli takto směšným návějím. Cesta se nám rozhodně nezdála být nebezpečná. Až později jsme pochopili, o čem vlastně chatař mluvil. Ve vyšší poloze začalo skutečně sněhu rapidně přebývat. Když jsme došli na zasněžený hřebínek, pochopili jsme již zcela. Cesta vedla přes úzký

hřebínek, na kterém byly veškeré jistící prvky pod sněhem.  Museli jsem se rozhodnout, zda se vrátit, nebo zda postupovat pomalu a hledat přírodní jistící prvky. I když bylo již poměrně pozdě a byli jsme na hranici času, který jsme si stanovili jako limit pro návrat. Ale s neúspěchem jsme se vrátit nemohli. Limit pro návrat jsme tak přehodnotili a asi o 4 hodiny jsme ho posunuli!  Po mnoho hodinách velmi pomalého, ale relativně bezpečného lezení jsme přeci jenom stanuli na vrcholu. To už bylo ale 17 hodin. Nás v tu chvíli čekala ještě cesta zpět na chatu, kde na nás čekaly některé věci, které jsme zde zanechali, a pak cesta úplně dolů na parkoviště a zpět do Prahy. Bylo nám jasné, že to bude dost napnuté. Druhý den ráno jsme již měli oba sedět v kanceláři. Cesta zpět byla o mnoho rychlejší, ale stejně trvalo dost dlouho. Na chatu jsme se vrátili okolo 22 hodiny. Chatař byl velmi překvapen, že se nám podařilo vrchol zdolal. O to více byl překvapen, když jsme mu sdělili, že musíme ještě slézt dolů a jet do Prahy. Myslím, že v tu chvíli si větší blázny nedovedl ani představit. Venku již byla černočerná tma a my jsme kolem půl jedenácté vyrazili na cestu dolů.

Naštěstí jsme byli oba vybaveni čelovkami, takže nám tma nedělala větší problémy. Šli jsme opravdu rychle. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že si na chvíli odpočinem a koketovali jsme s myšlenkou, že bychom se tak na 2 hodiny vyspali a teprve potom jeli domů. Byli jsme opravdu hodně utahaní. Měli jsme však své povinnosti. Navíc se mi vybil mobil a nemohli jsme dát vědět domů, že přijedeme později. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme pokračovat. Kolem 2 hodiny ranní jsme dorazili k autu a hned jsme vyrazili na cestu do Prahy. Tušili jsme, že naše holky budou lehce nervózní, že stále nejsme zpět, ale netušili jsme, že to bude až tak vážné. Až po našem návratu jsme se dozvěděli, že holky celou noc nespaly a kolem 6 hodiny ranní dokonce volali na českou ambasádu v Rakousku, aby po nás vyvolali pátrání. Měli jsme štěstí, že pracovník ambasády byl poněkud pomalejší, a když jsme kolem půl osmé po našem návratu volali na ambasádu znovu, stále ještě nepodnikl žádné kroky.

Jak zhodnotit tento výstup. Na jednu stranu bylo velkým úspěchem, že se nám podařilo vylézt nahoru. Navíc jsme si poprvé opravdu vyzkoušeli jištění v obtížném terénu. Myslím, že jsme toto jištění zvládli na jedničku, a i když byl výstup náročný, nebyl pro nás nebezpečný. V žádném okamžiku jsme nepodstupovali žádné velké riziko díky perfektnímu jištění. Na druhou stranu jsme ale totálně nezvládli komunikaci s domovem. Holky na nás prostě spoléhaly a v okamžiku, když jsme se nevrátili a ani se neozvali, představovaly si to nejhorší. Je pravda, že se mi vybila baterka a cestou domů nebylo možné nikde volat. Ale mohli jsme minimálně zavolat z hranic. Prostě jsme to nezvládli. Holky  navíc nevěděly,  kam přesně jedeme a tak ani nevěděly kde nás hledat. Bylo to velké ponaučení a na další výpravu jsme si již pořídili nabíječku na mobil do auta. Navíc jsme při výstupu šetřili baterií a pravidelně jsme mobil vypínali. Před odjezdem jsme také holkám napsali přesně, kde budeme. Zkrátka jsme se z toho poučili a to je dobře. Hlavním ponaučením ale bylo, že jsme od té doby již nikdy neříkali, že se vrátíme v nějaký konkrétní den a konkrétní hodinu, protože to je při našich výpravách vždy nejisté. A tak se holky musely spokojit s nástinem, kdy zhruba dorazíme, a až ve chvíli, kdy jsme vyráželi z parkoviště zpět domů, tak jsme se nahlásili, že už jedeme.

Dachstein II. a III.

Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Gosau (779 m.) je vesnice v ohromném údolí Gosau severně od Dachsteinu. Východisko pro výstupy na Dachstein ze severu. V údolí se rovněž nacházejí jezera Vorder a Hinter Gosausee. Výchozí bod: Gosau (779 m), Adamekhütte (2196 m) Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod Termín: červen a červenec  2005 (dva výstupy)

Na jaře 2005 jsme začali s Martinem plánovat další výstup. Již jsme byli opět pouze dva, ale zato podstatně zkušenější a odhodlaní vylézt něco pořádného. Jako hlavní cíl roku 2005  byla vybrána nejvyšší hora Evropy,  Mont Blanc. Jako vhodný aklimatizační výstup nám připadal Dachstein. Jednak už jsme ho trochu znali z předchozího roku a jednak jsme ho po loňském neúspěchu museli zdolat. A tak se začátkem června uskutečnila výprava na Dachstein.

Dachstein je pro Pražáky jedním z nejbližších, téměř třítisícovým, vrcholem. Cesta tam trvá okolo 5 hodin, což je dost dobré. Jako již tradičně jsme vyjížděli mezi 18 a 19 hodinou a na místě jsme byli po druhé hodině ranní. Ustlali jsme si na parkovišti vedle auta a za chvíli jsme usnuli. K ránu nás probudil silný vítr a déšť. Na chvilku jsme tedy ještě zalezli do auta, ale již jsme nespali a kolem páté hodiny jsme se rozhodli vylézt z auta a začít se připravovat na výstup. Kolem 6 hodiny jsme již měli batohy na zádech a vydali jsme se na cestu. Tentokrát  jsme, na rozdíl o loňského roku, zvolili výstup přes Adamekhutte od obce Gosau (779m). Z této obce vede pod hory sjízdná silnice  k 8 km vzdálenému Gosauskému jezeru, které je skutečným nástupním místem pro výstup na Dachstein. Téměř od samého počátku nám cestu znepříjemňovalo mrholení, které se chvilkami měnilo v poměrně silný déšť. Ten sice chvilkami přestával, ale to nikdy netrvalo dlouho, takže počasí pro výstup rozhodně ideální nebylo. Ale nenechávali jsme se odradit a postupovali jsme stále vzhůru. Na začátku nás překvapila poměrně dlouhá cesta k úpatí hory.  Navíc se nám podařilo zcela nepochopitelně sejít hned zkraje z cesty a zajít si kolo 2 kilometrů po vyhlídkové cestě. Cesta začíná u Vordere  Gosausee, následuje něco okolo 10 km mírně zvlněného terénu. Po absolvování této cesty se před námi rozprostřelo Hintere Gosausee, u kterého již začíná skutečný výstup. Hned na začátku tohoto výstupu se nám opět podařilo sejít z cesty a tak jsme se museli několik set metrů prodírat kosodřevinou. Toto malinké zaváhání nás tak stálo mnoho cenných sil. Další výstup probíhal již v pohodě. Ve výšce  2196 mnm jsme došli ke známé chatě Adamekhutte. U chaty jsme si na chvíli odpočinuli a trochu se najedli. Počasí se začalo postupně ještě více zhoršovat. Ve vzduchu začala být cítit bouřka.

I přes tyto nepříznivé známky jsme se vydali nahoru přes Gosauský ledovec. Známky bouřky začínaly nabírat na síle. Po ledovci následuje poměrně krátký klettersteig, ale v bouřce rozhodně není dobré viset zavěšený na ocelovém laně na skále. Ocelová jistící lana představují jakýsi obrovský hromosvod a pravděpodobnost zásahu bleskem je tedy obrovská. Ve chvíli, když nám začali na zádech bzučet cepíny, jsme se rozhodli, že naši výpravu ukončíme. Cepín byl samozřejmě dalším výborným hromosvodem. Ještě tentýž den jsme tak slezli zpět dolů k autu a jeli jsme zklamaní domů.

Znovu se ukázalo, jak hodně ovlivňuje počasí to, zda vrchol zdoláte nebo ne. I když je člověk fyzicky a technicky dobře připraven, v konečné fázi je to stejně hora sama, která rozhodne, zda vás nahoru pustí nebo ne. Nás tam prostě nepustila. Každopádně z hlediska tréninku na Mont Blanc  to rozhodně neúspěch nebyl. Absolvovali jsme dost značné převýšení, doplněné ještě neuvěřitelně dlouhým nástupem.

Ještě na konci června téhož roku (tedy asi tři týdny po prvním pokusu) se uskutečnila výprava druhá (opravná). Už jsme dlouho nic nevylezli a také nás trochu znepokojovali některé otázky na téma, proč vlastně na ty hory jezdíme, když stejně nikdy nic nevylezeme (zejména ze strany sestry Jany)?  Tyto poznámky nás však ještě více vyhecovali do další pokusů. Jednoznačně jsme museli na třetí pokus Dachstein vylézt. Jednalo se už o otázku cti.

Cesta proběhla bez větších komplikací. Cestu jsme začínali znát jako vlastní boty a tak jsme výjimečně ani nebloudili. Spacáky jsme si opět rozdělali na již známém parkovišti u jezera Vordere Gosausee. Kolem 6 hodiny ranní jsme opět vyrazili známou cestou nahoru. Počasí nám bohužel ani tentokrát příliš nepřálo. V podstatě bylo téměř identické jako před třemi týdny při druhém pokusu o výstup. Tentokrát však neúspěch nepřipadal v úvahu. Myslím, že bychom tam nakonec lezli i v bouřce. Naštěstí jsme měli aspoň trochu štěstí a počasí se těšně před naším výstupem na klettersteig trochu zlepšilo. Po absolvování klettersteigu jsme  se slzami v očích stanuli u vrcholové kříže ve výšce 2995 mnm. Bylo to velké zadostiučinění. Konečně jsme zase jednou na vrcholu. Navíc se roztrhala obloha a otevřel se nám krásný výhled po okolí. Duch hory nám dal najevo, že jsme již dost trpěli a máme tedy právo si vychutnat tento zážitek. Po několika nádherných minutách na vrcholu jsme se již museli otočit a jít zpět. Čekala nás ještě velmi dlouhá a náročná cesta zpět. Kolem 18 hodiny jsme však stáli opět na parkovišti u auta a mohli jsme si konečně definitivně pogratulovat. Samozřejmě, že jsme si na vrcholu uvědomili známou zásadu, že vrchol je zdolaný až když stojíte zpět v údolí. To se nám podařilo. Již se nám nechtělo strávit další noc na parkovišti a hnáni představou teplé postele jsme se ještě tentýž den vydali zpět do Prahy. Kolem třetí hodiny ráno jsme dost utahaní přeci jen dojeli.

Jednoznačně se jednalo o úspěšnou výpravu. Po dlouhé době jsme dokázali vylézt náročný vrchol. Byla to výborná příprava na naši výpravu na Mont Blanc, která se měla za pár týdnů uskutečnit. Tento výstup nám také nabil sebevědomí a začali jsme opět věřit tomu, že na nejvyšší horu Evropy vylezeme.

Mönch I.

Lokalita: Bernské Alpy patří spolu s Walliskými k největším a nejvýznamnějším celkům nejen na území Švýcarska, ale v Evropě vůbec. Pohoří se vyznačuje mohutným zaledněním. Hlavní hřeben Bernských Alp je zároveň rozvodím mezi Severním a Středozemním mořem. V místě zvaném Konkordiaplatz se stýkají hned čtyři velké ledovce pohoří. Jedná se o Grosser Aletschfirn, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grünegfirn. Je to zároveň místo, z něhož se vydává na svou takřka 26 km dlouhou pouť největší alpský ledovec vůbec – Grosser Aletschgletscher. Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch. Uvnitř hory je umístěna železniční stanice Eigerwand, odkud je možné nahlédnout do severní stěny. Nejvýznamnější vrcholy: Finsteraarhorn (4274 m), Aletschhorn (4195 m), Jungfrau (4158 m), Mönch (4107 m), Schreckhorn (4078 m), Lauteraarhorn (4042 m), Gross Fiescherhorn (4049 m), Gross Grünhorn (4043 m), Hinter Fiescherhorn (4025 m), Eiger (3970 m) Výchozí bod: Grindelwald (1034 m), Jungfraujoch (3454 m), Mönchsjochhütte (3 650 m) Vzdálenost z Prahy: 830 km, 9 hod Termín: červenec 2004

Konečně tu byl červenec a přišel čas naší hlavní letošní výpravy do Bernských Alp. Hlavním cílem většiny členů této výpravy bylo vylézt na první čtyřtisícové vrcholy, jakými jsou  známé vrcholy Jungfrau, Mnich a další. Naše pětičlenná výprava byla tvořena Marinem, mnou, Kamzíkem, Mírou a Irenou. Na tuto výpravu jsme měli rezervovaný celý týden, který měl stačit na zdolání několika významných vrcholů.

Jako dopravní prostředek byla opět vybrána Kamzíkova felicie. Jelikož jsme jeli na týdenní výpravu, naše batohy byly o poznání větší než při předchozích cestách. Narvat pět lidí a pět obrovských batohů do felicie byl téměř nadlidský výkon. Ale povedlo se. Všichni jsme museli vyndat věci z batohů a pečlivě naskládat do zavazadlového prostoru. Prázdné batohy jsme pak měli celou cestu na klíně. Bernské alpy jsou vzdáleny téměř 900 km od Prahy, takže cesta byla opravdu drsná. Nicméně v noci jsme skutečně dorazili na místo. Našli jsme si krásné místo na přespání pod jedním přístřeškem.

Hned ráno, po vydatné snídani, jsme zabalili potřebné věci (každý opět přehodnotil co všechno bude skutečně potřebovat a některé věci zanechal v autě) a začali probírat detaily našich prvních kroků. Původní záměr byl, že se Irena sveze známých vláčkem, který ji vyveze až do nejvýše položené vlakové stanici v Evropě Jungfraujoch. Irena měla také vzít všechny batohy,  abychom my mohli jít pouze nalehko do druhé zastávky Kleine Scheidegg a pak se svést pouze poslední úsek vlakem. Vláček jede do druhé zastávky krásnou přírodou. Tento úsek se dá docela v pohodě zvládnout pěšky. Druhý úsek již vede tunelem vyhloubených v severní stěně obávaného Eigeru. Tento úsek již musí všichni absolvovat vlakem. Nakonec však zvítězila lenost a jeli jsme všichni vláčkem hned zezdola. S odstupem času toto rozhodnutí vůbec nechápu. Vždyť první úsek cesty je poměrně jednoduchý a člověk má možnost kochat se krásami místních hor. Navíc  z hlediska aklimatizace je tento výstup vynikající. Na nedostatečnou aklimatizaci jsme také doplatili, protože po výjezdu do výšky téměř 3 600 mnm jsme všichni několik hodin trpěli značnými bolestmi hlavy a žaludeční nevolností. Vlak byl neuvěřitelně

komfortně zařízen. Pochopitelně nechyběly ani LCD monitory, které celou cestu mapovaly. Po příjezdu na Jungfraujoch jsme zbytek dne průběžně odpočívali a poznávali atrakce, které tato výjimečná vlaková stanice nabízí. Je zde krásné ledové bludiště s vytesanými ledovými sochami. Dále jsme měli možnost se vyfotit se záchranářskými psy a mnohé další turistické atrakce. Skutečně jsme se dostali do míst plné turistů. Všude kolem pobíhali rodiny s malými dětmi v sandálech a kraťasech. My, s naším kompletním horolezeckým vybavením a třicetikilovými batohy, jsme zde působili jako jedna z mnoha atrakcí. Kromě nás tu skutečně nebyl nikdo, kdo by sem evidentně přijel se stejným záměrem jako my. Po pravdě řečeno to byl pro nás dost šok. Párkrát jsme vyšli ven, podívat se jak to vypadá s počasím. Počasí bylo ale hodně špatné – mlha, sníh a prudký vítr. Celý prostor přiléhající ke stanici se na noc zamyká. My jsme pochopitelně chtěli ušetřit za ubytování a tak jsme si i přes zákaz ustlali v jednom z tunelů.

Druhý den ráno jsme se nasnídali a hned jsme otevřeli dveře, kterými byl tunel  zavřen,  a podívali jsme se ven. K našemu překvapení byl vchod celý zasněžený, takže nebylo vůbec možné ze dveří vylézt. Jali jsme se tedy odhrabovat sníh. Nakonec jsme byli úspěšní a ještě více překvapení nádherně modrou oblohou, která nás přivítala. Byl to opravdu krásný pohled. Hned jsme všichni vylezli ven a začali se zběsile fotografovat. Zkrátka turisti.

Tento den byl naplánován jako odpočinkový a tak jsme se pouze přesunuli na o něco málo výše položenou horskou chatu Mönchsjochhütte, kde jsme se chtěli ubytovat. Cestou na chatu nás na sněžné rolbě dojel místní člen horské služby. Málem nás zajel. Kousek od nás zastavil a začal na nás řvát, co tam děláme a podobně. Bylo mu jasné, že jsme přespali v tunelu. Řval  německy, ale bylo nám jasné, že nám hodně sprostě nadává. My jsme se drželi dost zpátky, abychom neměli ještě větší komplikace. Když jsme dorazili na chatu, čekalo nás další překvapení. Chlápek, který nám před chvílí tak sprostě vynadal, byl zároveň provozovatel chaty. K našemu překvapení nás odmítl ubytovat, což bylo částečně způsobeno i dost arogantním chováním Kamzíka. V tu chvíli jsme byli nahraní. Venku jsme již spát nemohli a na jediné chatě v okolí nás odmítli ubytovat. Takže nám nezbylo nic jiného než stáhnout ocas a poprosit v chatě, aby nás přeci jenom ubytovali. Slušné chování nakonec zabralo. Ne nadarmo se říká, že se slušností nejdál dojdeš. Ubytování bylo dost drahé, ale neměli jsme na výběr. Abychom ukázali dobrou vůli, tak jsme dokonce chatařovi pomohli odhrabat sníh na přístupové cestě. Při několikahodinovém odhrabávání sněhu jsme plánovali výstup na další den.

Na třetí den byl naplánován výstup na první čtyřtisícovku, na Mnicha (cca 4100 mnm). Nechtěli jsme ponechat nic náhodě a tak jsme vstali velmi brzy ráno a ještě za tmy jsme vyrazili nahoru. Výstup probíhal bez problému. Cestou jsme zažili nádherné svítání, kdy slunce postupně zbarvovalo vrcholky hor od červené přes oranžovou až po žlutou. Byla to nádhera. Náladu nám o něco později ale zkazil zasněžený hřebínek. Navázali jsme se na lano a pokusili jsme postupovat dále. Bohužel se cesta ukázala jako neprůchodná. Aspoň nám tak připadala a tak jsme se po několikaminutové tvrdé výměně názorů rozhodli, že se otočíme zpět. Určitě jsme byli hodně ovlivněni i naším výstupem na Grosser Priel a zkrátka jsme nechtěli nic riskovat. Skončili jsme zhruba 150 metrů pod vrcholem,  tedy někde ve výšce okolo čtyř tisíc m.n.m. Byli jsme dost zklamaní. Myslím, že naše rozhodnutí taky částečně ovlivnila přítomnost Ireny, které se evidentně nahoru nechtělo. Míra nemohl jinak a přiklonil se na její stranu. Kamzík ho okamžitě jako třetí do jejich tria následoval. Sami s Martinem jsme se tak již nahoru neodvážili. Bůh ví, jak by to dopadlo. Možná, že bylo dobře, že jsme se otočili, ale zklamaní jsme byli.

Naše zklamání ještě prohloubilo to, že jsme si uvědomili, že pokud jsme nevylezli na Mnicha, nemá vůbec cenu pokoušet se další den o Jungfrau. Sněhu bylo opravdu

nevylezl. Byla to velká škoda, protože počasí bylo naprosto přepychové. Takhle tmavě modrou oblohu jsem ještě neviděl. Snad naše rozhodnutí částečně ovlivnilo i drahé ubytování, ale rozhodli jsme se, že nemá cenu náš pobyt zde již déle prodlužovat a že půjdeme dolů. K rozhodnutí určitě přispělo i dusno, které bylo čím dál tím hustší. Hradba mezi triem Míra, Kamzík a Irena a mnou s Martinem neustále narůstala a trochu začínalo hrozit, že si snad i rozbijeme hubu. Myslím, že jsme všichni pochopili, že naše sestava není ideální a že nám to prostě do budoucna nepůjde. Ještě tentýž den jsme se tak vydali na cestu zpět. Vláčkem jsme opět projeli skálou do druhé stanice, ze které jsme naplánovali cestu dolů do údolí. Většina úseku cesty vedla těsně podél severní stěny Eigeru. Byl to opravdu impozantní zážitek. I když jsme šli stále z kopce, cesta rozhodně nebyla jednoduchá. Chvilkami se nám zdála být nekonečná. Dolů do údolí jsme dorazili se soumrakem. V  údolí  jsme si našli příjemné místečko na přespání. Martin s Kamzíkem šli pro auto, které bylo ještě pár kilometrů vzdáleno a nemělo cenu, abychom se tam všichni harcovali s těžkými batohy.

Čtvrtý den ráno jsme se již jen zabalili a vyrazili jsme na dlouhou cestu domů. Cesta byla opravdu namáhavá. Namačkaní v autě jsme neměli žádnou šanci protáhnout se. Bolavá kolena, uvězněná mnoho hodin v jedné poloze, nám dávala zabrat. K večeru jsme v pořádku dorazili domů.

Náš výlet do Bernských Alp byl jednoznačným neúspěchem! Nepodařilo se nám zdolat ani jeden čtyřtisícový vrchol. Navíc jsme neměli dobrý pocit z toho, že jsme si nevyšli ani spodní část a jako totální srabi jsme si to vyjeli vláčkem. Dalším velkým neúspěchem byla vzájemná komunikace mezi členy výpravy. Po tomto výletě se naše sestava rozpadla. Od této doby jsem již na hory jezdil opět pouze s Martinem. V podstatě jsem byl rád. Představa, že budeme nadále jezdit na hory s partou, se kterou již pravděpodobně nikdy žádný vrchol nezdoláme, nebyla zrovna povzbudivá. My s Martinem jsme nabyli nové cenné zkušenosti a již nám nebránilo nic v tom, abychom jezdili i na vyšší vrcholy ve dvou. Je pravda, že jsme se od kluků naučili některé dovednosti, které jsou v horách nezbytné. Byla to zejména práce s lanem a jištění na klettersteigu. Jinak nám ale toto „přátelství“ moc nedalo.

Dachstein I.

Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp Výchozí bod: Ramsau (1136 m) Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod Termín: červen  2004

Zhruba měsíc poté, co jsme zažili náš dobrodružný výstup na Grosser Priel, jsme vyjeli na další výpravu na Dachstein. Jednalo se o další aklimatizační výstup před cestou do již mnohem vyšších Bernských Alp. Na tuto výpravu jsme jeli ve čtyřech – Martin, já, Kamzík a Irena. Jednalo se pouze o víkendovou akci. Vyrazili jsme v pátek odpoledne a kolem druhé hodiny ranní jsme již byli na místě. Dachstein je vzdálen pouze okolo 400 km od Prahy, což je perfektní pro víkendovou akci. Noc jsme strávili na parkovišti, kde jsme si rozložili spacáky.

Kolem šesté hodiny jsme vyráželi na náš další výstup. Ze začátku probíhal výstup bez problému. Zhruba od 2000 m však ležel sníh, který nám začal velmi znepříjemňovat cestu. Místy jsme se propadali až po pás do sněhu a cesta se stávala velmi náročnou. Znovu se ukázalo, že letos byla zima opravdu tuhá s velkým množstvím sněhu. Nakonec jsme museli výstup pro velké množství sněhu vzdát. Pohybovali jsme se po svahu, kde hrozilo značné nebezpečí pádu laviny a sníh nám již nedovolil jít dál. Rozhodnutí vzdát výstup sice nebylo snadné, ale po naší zkušenosti z Grosser Prielu se nechtělo nikomu příliš riskovat. Rozhodli jsme se tedy, že si ve sněhu udupeme plošinu, sedneme si na batohy a budeme hrát karty. V rámci možností to byl docela dobrý nápad a skutečně jsme několik hodin strávili hraním karet. Odpoledne jsme se již obrátili na cestu zpět. Po návratu k autu jsme se vydali hned na cestu zpět domů.

Tuto výpravu bych neoznačil jako neúspěšnou, i když jsme vrcholu nedosáhli. Důležité však bylo to, že jsme se naučili být opatrní. Ne vždy je možné, z různých důvodů, dosáhnout vrcholu. V takové chvíli musí být člověk dostatečně silný, aby se dokázal obrátit zpět. Velkým omezujícím faktorem může být většinou počasí. Nám letos výstup znemožnilo velké množství sněhu. To se nedá nic dělat. Možností bude ale ještě hodně. Rozhodně je vždy lepší, v případě příliš velkého rizika, otočit se než zbytečně riskovat. Opatrnost by však neměla přerůst ve zbabělost! Pak by se mohlo stát, že by člověk vzdával výstup na vrchol ještě dříve, než by nastal skutečný problém a v konečném důsledku by asi nemělo cenu na hory vůbec jezdit. Vždyť při každém výstupu existuje určité riziko. To je koneckonců i jeden z impulzů, který na hory každoročně táhne tisíce lidí. Je třeba znát potřebné zásady pohybu v horách a umět posoudit aktuální riziko.

Großglockner I.

Lokalita: Großglockner (3798 m) je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a leží na hranici spolkových zemí Korutany a Tyrolsko.Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvoník“ (Großglockner). Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Vysoké Taury jsou nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří tak jakousi páteř Rakouských Alp. Hřeben s celkovou délkou 200 km nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Celá oblast je bohatě zaledněna. Nejvýznamnější vrcholy (skupina Glockner): Grossglockener (2798 m) Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m) Nejvýznamnější vrcholy (Vysoké Taury): Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m) Výchozí bod: Kals am Grossglockner, Lucknerhaus (1918 m), Stüdlhütte (2801 m) Vzdálenost z Prahy: 620 km, 7 hod Termín: září 2001

Prakticky hned po našem návratu z Julských Alp jsme začali s Martinem rozebírat nedostatky naší výpravy. I přes mnohá pozitiva a nádherně strávený týden v horách bylo nutné zhodnotit i věci, které jsme ne úplně zvládli. Hlavním problém byla jednoznačně nedostatečná výbava. Rozhodli jsme se tedy, že na další výpravu již budeme muset výrazně na výbavě zapracovat. Největší investicí byly určitě nové boty, ale jimi to v žádném případě neskončilo. Dále jsme si uvědomili, že v některých velmi důležitých aspektech vysokohorské turistiky máme značné mezery. Jelikož jsme chtěli zkusit i vyšší hory, bylo nezbytné naučit se používat mačky, cepín a lano. Rozhodli jsme se tedy, že pro nás může být užitečný výstup s profesionály. Vybrali jsme si nejznámější českou outdoorovou agenturu Adventura. Jako ideální se ukázal výstup na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3798 mnm). Jednalo se o čtyřdenní výlet, který sliboval i seznámení s používáním technického vybavení nutného pro pohyb po sněhu a jeho zapůjčení. Zájezd sice vůbec nebyl levný (při cestě na vlastní pěst bychom jistě stlačili cenu na polovinu), ale nějak jsme potřebovali nabýt znalosti a toto vypadalo jako skvělý způsob.

Sraz byl stanoven na pozdní odpoledne  ze stanice metra Pankrác, odkud odjíždějí všechny zájezdy pořádané cestovní agenturou Adventura. Jelo se přes noc, takže jsme se mohli v autobuse i trochu prospat. Brzy ráno jsme dorazili na místo, byla rozdána potřebná výstroj a vyrazili jsme nahoru. Šli jsme klasickou cestou přes Stüdlhütte (2802 mnm). Parkoviště se nacházelo ve výšce cca 1900 mnm, takže výstup na chatu představoval cca 900 výškových metrů. Cesta nebyla nijak zvlášť náročná a kolem oběda jsme byli na chatě. Odpoledne bylo naplánováno jako výukové a odpočinkové. Byli jsme seznámeni s některými zásadami pohybu v horách, zejména pak na sněhu. Speciální pozornost byla věnována pohybu na lavinových svazích. Mimo jiné jsme měli možnost, vyzkoušet si hledání člověka zasypaného lavinou (hledali jsme pochopitelně pouze zahrabanou vysílačku signálu).  Dále jsme nacvičovali pohyb s mačkami okořeněný nácvikem pádu a brždění cepínem. Musím uznat, že to bylo vcelku zajímavé. Zbytek odpoledne jsme pak s Martinem strávili stavbou iglú,

které se nám docela povedlo, a všichni z nás byli paf. Toto bylo naše vůbec první iglú a znalosti zde nabyté jsme mnohokrát uplatnili při našich zimních toulkách po Šumavě.

Druhý den byl stanoven jako výstupový. Vstávali jsme poměrně brzy, seskupili jsme se do jednotlivých družstev po pěti lidech a vyrazili jsme vstříc vrcholu. Ze začátku to šlo vcelku dobře, i když jsme měli v týmu jednu těžkou brzdu (staršího přitloustlého chlápka), kterého jsme vlastně celou cestu táhli na provaze za námi. Terén byl vcelku dobrý, ale začalo se zhoršovat počasí. Když jsme dorazili na Erzherzog Johan Hütte (3454 mnm), tak už nebylo téměř vidět na krok a silný vítr nám téměř nedovolil dýchat. Vítr s sebou navíc zvedal zmrzlý sníh, který nás bodal do obličeje jako jehličky. Cesta na vrchol v tomto počasí rozhodně nebyla možná. Vedoucí výpravy rozhodli, že se vrátíme zpět. Moc nás to netěšilo, ale museli jsme jít. Bylo rozhodnuto, že pokud se počasí příští den zlepší, zkusíme výstup ještě jednou. Odpoledne jsme strávili odpočinkem.

Ráno se počasí bohužel vůbec nezlepšilo a tak bylo rozhodnuto, že pokus o výstup nemá smysl a tak jsme se vydali na sestup k autobusu. V odpoledních hodinách jsme byli již na cestě zpět do Prahy.

Výstup se nám sice nezdařil, ale rozhodně jsme nabyli nové cenné zkušenosti. Taky jsme o několik stovek metrů zvýšili naše výškové maximum na necelých 3 500 mnm. Naučili jsme se používat mačky, cepín a lano. To byl koneckonců hlavní účel této cesty. Jako bonus jsme navíc získali několik nových „kamarádů“, se kterými jsme si vyměnili kontakty a domluvili se, že si tento výstup určitě další rok zopakujeme.