Roháče III.

Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Termín: květen 2016

Po 16 letech se domlouváme s Honzou, že se k nám s Martinem přidá na třídenní putování po Roháčích. Já už jsem zde tedy potřetí, Martin myslím asi podesáté. Už to tu známe jako své boty a tak si chceme jen trochu zaskotačit. Během třech dnů absolvujeme řadu krásných výstupů a užíváme si mraky srandy. Významnou postavou našeho výletu se stává místní asi šedesátiletá chatárka, která je však na svůj věk poměrně udržovaná a hlavně po Honzovi hází celé tři dny očka. Chatárka při sebemenším očním či slovním kontaktu s Honzou nad sebou trochu ztrácí kontrolu. V jednu chvíli dokonce laškovně říká Honzovi: „Vždycky, když na mě promluvíte, tak já něco zkazím“. V tu chvíli jako již asi po padesáté propukáme v hurónský smích. Jelikož jsme ubytováni na Žiarské chatě, máme to privilegium vyjet až k chatě, po jinak nepřístupné, asi 3 km dlouhé silnici (samozřejmě do kopce). Naše výjezdy po silnici se nesetkávají s vlídným přijetím ostatních turistů, kteří šlapou po svých. Jejich zlobu určitě umocňuje ještě pražská poznávací značka. Cesta je docela rozmlácená a tak bohužel v jednu chvíli píchneme kolo a já nemám s sebou rezervu. Domlouváme se tedy s chatárem, který nás hodí do Liptovského Mikuláše do autoservisu, kde kupujeme novou pneumatiku. Cestou zpět nabíráme známého našeho chatára, což je velmi nevšední chlápek. Má dlouhé nemyté vlasy, které jsou staženy historicky vypadající čelenkou. Zbytek odění působí také značně omšelým dojmem. S chlápkem se dáváme do řeči a hned v nás vzbuzuje velký zájem. Na naši otázku, zda také chodí po horách odvětí: „Po horách chodí turisté, já tam chodím sekat trávu“. Tato hláška nám přijde neuvěřitelná a chlápek je v naších očích okamžitě hrdina. Je to člověk, který má určitě všechny okolní kopce prochozené, ale proč by se tím chlubil. On tam na ty kopce chodí sekat trávu, to je frajer! Chlápek k nám nasedá do auta a skutečně má s sebou složenou kosu. Chatár ho spolu s námi vyváží zpět na chatu. Cestou si představujeme, co ten člověk asi má všechno za sebou. „Určitě má slezenou nějakou osmitisícovku, prohazuje potichu Martin“. „ Je to frajer, prý tam seká trávu, ha, ha…“ Celá scénka končí v okamžiku, kdy chlápek vystupuje z auta, brousí kosu a začíná kosit trávu před chatou. V tu chvíli si uvědomujeme, že to s tím lezením u něho nebude až tak horké. Chlápek si prostě čas od času přivydělává tím, že kosí trávu u Žiarské chaty a pak se nechá odvézt zpět do údolí a jde na pivo. I takto končí některé klukovské sny.

Stubaiské Alpy

Lokalita: Stubaiské Alpy leží na území států Itálie a Rakousko. Tvoří spolu se sousedními Zillertalskými a Ötztalskými Alpami trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Tak jako v sousedních celcích i zde se setkáme s rozsáhlým zaledněním, které je však situováno pouze v nejvyšších masivech pohoří. Největší ledovce jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. Nejvyšším vrcholem je Zuckerhütl (Cukrový klobouk) – 3507 m n. m. ležící v hlavním hřebeni na západě pohoří. Nejvýznamnější vrcholy:  HabichtZuckerhütl, 3507 m, Schrankogel, 3497 m, Pfaffenschneid, 3488 m, Ruderhofspitze, 3473 m, Sonklarspitze, 3471 m, Wilder Pfaff, 3458 m, Wilder Freiger, 3419 m, Östliche Seespitze, 3416 m, Schrandele, 3393 m Výchozí bod: Lüsens (1862 m), Westfallenhaus (2276 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: březen 2015

V březnu 2015 se rozhodujeme, že bychom přeci jenom aspoň jednou měli zkusit výstup ve skialpinistickém stylu. Stále nám vrtají hlavou poznámky  typu: „ To jako lezete nahoru a pak zase slezete dolů? Proč to nesjedete?“ Něco na tom asi je. Jako ideální se nám jeví oblast Stubajských alp, která je rájem skialpinistů. Teď nám nejde o dosažení nějakého vrcholu a tak si vybíráme trochu snadnější túru. Jde o to vyzkoušet si, jaké to vůbec je. V sobotu brzy ráno přijíždíme. Jelikož nemáme výbavu, rezervujeme si v dostatečném předstihu lyže, boty a další nutnou výbavu. Vybavení na skialpy je velmi drahé, čemuž odpovídá i výše půjčovného a hlavně výše zálohy, která se pohybuje okolo 10 tisíc Kč. V sobotu ráno dorážíme do Lüsenu ve výšce cca 1 800 mnm, nasazujeme lyže a vyrážíme směr Westfallenhaus, který leží ve výšce 2 276 mnm. Hned zkraje zjišťujeme, že chůze se skialpovými lyžemi není až tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Zejména v trochu náročnějším terénu, kdy je potřeba se prodírat mezi kameny a stromy nám jsou lyže vyloženě na obtíž. Přestože nasazujeme na lyže protiskluzové pásy, lyže občas prokluzují, což bere hodně sil. Místy tedy lyže raději sundáváme a neseme je jako další zátěž! Cesta na chatu ale není příliš dlouhá, navíc je krásné počasí a tak jsme na oběd již na chatě. Dál již dnes nejdeme, a tak si užíváme odpoledne na sluníčku a kocháme se krásnými pohledy na okolní kopce. Přestože by se dalo spát na chatě, naším cílem je postavit si iglú kousek za chatou a přespat v něm. Naše stavba vzbudila všeobecný údiv. Návštěvníci chaty se postupně střídali, aby si každý naše iglú prohlédl. Místní chatár nebyl zkraje příliš nakloněn myšlence, že mu utíkají peníze za ubytování a choval se k nám dosti odměřeně. Až když jsme si objednali večeři a zapili ji několika pivy pochopil, že naším hlavním záměrem není ušetřit za ubytování, ale užít si dobrodružství. Noc v iglú je zážitkem hlavně pro Martina, který většinou trpí při mém chrápání, ale tentokrát je mé chrápání silnější než obvykle. Ráno se probouzím v iglú sám. Zjišťuji, že Martin v průběhu noci vymýšlel různé způsoby, jak odclonit tento nelibí zvuk. Dokonce prý zvažoval postavit mezi námi sněhovou stěnu. Nakonec rezignuje a ustýlá si venku vedle iglú. To je obětavost.

Druhý den ráno vyrážíme na lyžích na jeden z okolních kopců. Počasí není moc ideální. Není pro nás důležité, zda vylezeme na vrchol. Prostě jdeme nahoru s cílem sjet zase dolů. Je chladno a na sněhové pokrývce je vytvořena ledová krusta, která velmi znesnadňuje výstup, ale především sjezdy. Lyže se proboří do horní vrstvy zmrzlé krusty, která však drží naše lyže jako ve svěráku. V podstatě tedy není možné na lyžích zatáčet. Neustále padáme, zvedáme se a opět padáme. Je to velmi únavné a po několika takto strávených hodinách jsme toho plni. Odpoledne se vracíme zpět k chatě, kde balíme zde zanechané věci a vyrážíme dolů do údolí. Po značně náročném sjezdu těžkým terénem mezi kameny a

kmeny stromů nakonec lyže opět sundáváme a kus scházíme pěšky. Dost unaveni a hlavně s rozhodnutím, že již na skialpy nikdy nepojedeme, se vracíme k autu  a odjíždíme domů.  Jsme rádi, že jsme si tuto aktivitu vyzkoušeli a že víme, že o nic nepřicházíme.

Roháče II.

Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Termín: květen 2014

Po 14 letech se vracíme znovu na místo, kde to všechno začalo, do Roháčů. Opět vyrážíme ve třech, nicméně tentokrát Honzu nahrazuje Lukáš. Když jsme zde byli poprvé, tak byly Lukášovi 4 roky. Teď je mu už 18 let. Člověk se při této úvaze nevyhne pomyšlení na to, jak ten čas letí. Co všechno jsme za těch 14 let vylezli. Za ty roky se z nás stali větrem ošlehaní zkušení horalové, tedy minimálně si vnitřně tento pocit snažíme navodit. Během těch let se proměnila také Žiarská chata, která je nyní zbrusu nově opravená. Jen Martin se nemůže zbavit pocitu, že ztratila své kouzlo. Během třech dnů si opět projdeme známá místa jako Plačtivé, Ostrý Roháč a Volovec.  Počasí nám moc nepřeje, ale tím se nenecháváme rozladit. Trochu nám náladu kazí jen okamžik, kdy přicházíme znaveni k Ťatliakově chatě s očekáváním dobrého jídla a pití. Cestou k chatě se vášnivě dohadujeme, co že si to všechno dáme. Já se moc těším na langoš, na který strhávám také Lukáše. Při příchodu na chatu však zjišťujeme, že je zavřená. Padá pár sprostých slov, ale co se dá dělat. Je to daň za to, že jsme v horách téměř sami. Vždyť je teprve květen a sezóna ještě zdaleka nezačala. Na kopcích se válí ještě zbytky sněhu a teplota se pohybuje jen pár stupňů nad nulou. Cestou z Ťatliakovy chaty na Volovec se spouští průtrž mračen a zvedá se silný vítr, který nás doprovází až na Ostrý Roháč. V pondělí ještě přejíždíme autem o trochu dále a vylézáme na osamocený Sivý Vrch. Cesta se zdá být nekonečná, ale vrcholu zdárně dosahujeme, slézáme zpět do údolí a odjíždíme směr Praha.

Großer Möseler, Olperer

Lokalita: Grosser Möseler je druhý nejvyšší vrchol v Zillertalských Alpách na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Na úbočí hory zasahují ledovce Furtschaglkees a Waxeggkees a Nevesský. Zillertalské Alpy je pohoří na hranici Rakouska a Itálie, tvořící součást hlavního hřebene Východních Alp. Jedná se o významné horstvo Centrálních krystalických Alp. Nejvýznamnější vrcholy: Hochfeiler 3 510, Grosser Möseler 3 486, Olperer 3 480, Turnerkamp 3 422, Grosser Löffler 3 382, Fußstein 3 380, Schwarzenstein 3 370, Reichenspitze 3 305, Großer Mörchner 3 287 Výchozí bod: Ginzling (1 800 m),  Furtschagelhaus (2 293 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 5-6 hod Termín: srpen 2013

Letošní hlavní výprava je naplánována do Zillertalských Alp na dva krásné kopce. Grosser Möseler a Olperer. Oba jsou zhruba 3 500 metrů vysoké. Svojí výškou a obtížností výstupu jsou považovány spíše za snažší vrcholy. Lehčí obtížnost se tedy snažíme dohnat tím, že plánujeme vylézt dva vrcholy během 3 dnů. To již se tak snadné nezdá.

Jako první se vydáváme na Grosser Möseler. Cesta vyráží podél krásné přehrady Schlegeisspeicher, která leží ve výšce 1 800 mnm, za kterou jsou již vidět zasněžené vrcholky třítisícovek. Kolem poledne dorážíme na chatu Furtschagelhaus, kde plánujeme přespat před výstupem na vrchol. Jsme trochu znepokojeni z nastalé situace. Takhle brzy jsme na chatě již dlouho nebyli. Co budeme dělat celý den? Není to škoda promarnit takové počasí hraním karet? Co když se další den počasí zkazí? Netrvá dlouho a v hlavách nám vzniká bláznivý plán. Vylezeme na vrchol ještě dnes! Na vrchol je to nějakých 1 200 výškových metrů. Pokud to má vyjít, je potřeba vyrazit hned. Z batohů vyndáváme přebytečnou zátěž a okolo 13 hodiny vyrážíme na vrchol. Když přicházíme ke stěně, zjišťujeme, že je kopec v zásadě tvořený  hromadou kamenů. Výstup není vůbec jednoduchý. Kameny nám sjíždějí pod nohami a každé dva kroky vpřed znamenají zároveň jeden krok zpět. Až velmi pozdě odpoledne dosahujeme vrcholu a tak je potřeba sestup velmi urychlit, abychom to stihli na chatu do setmění. Na chatu dolézáme těsně se setměním okolo 21 hod. Okamžitě nás obklopí dav lidí, sedících na terase před chatou. Každý se vyptává, jaké to bylo na vrcholu. Všichni hltají každé naše slovo a s úctou nás plácají po zádech a po ramenou. Po chvíli zjišťujeme, že kompletní osazenstvo chaty sedělo celé odpoledne na terase a sledovalo náš výstup na vrchol.  V té chvíli jsme si připadali jako pokořitelé Eigeru, kteří byli při svém výstupu podobně sledování z hotelu na Kleine Scheideggu. Ráno slézáme zpět k autu, kde se koupeme v přehradě a dáváme si krátkého šlofíčka a pak již vylézáme na chatu Olpererhütte do výšky 2 389 mnm. Další den brzy ráno pak vyrážíme na vrchol Olperer. Martin ráno není úplně v kondici a před zahájením výstupu tráví opět delší dobu na záchodě. Pak však již vyrážíme v, na nás, poměrně rychlém tempu. Vrchol vcelku bez problému vylézáme. Nyní už nás čeká „jen“ cesta do údolí k autu a zpět do Prahy.

Rád bych upozornil dva dvojici níže připojených fotografií, které krásně dokládají, jak vypadá Martin, když se zrovna nefotí a pak fotka, kde je již Martin připraven na své zvěčnění.

Hochgolling

Lokalita: Hochgolling je nejvyšší hora pohoří Nízké Taury ležící v podcelku Schladmingské Taury, na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko v Rakousku. Na sever, do kotle Gollingwinkel, spadá 1200 metrů vysokou skalní stěnou. Své okolí převyšuje až o několik stovek metrů a tak jsou z něj výborné výhledy na notnou část Rakouska (masiv Dachsteinu, Hochkönig, Totes Gebirge, Vysoké Taury aj.). Nejvýznamnější vrcholy (Schladmingské Taury): Hochgolling (2863 m), Hochwildstelle (2747 m), Roteck (2742 m), Preber (2740 m), Kasereck (2740 m), Waldhorn (2702 m), Deichselspitz (2684 m), Kieseck (2681 m), Elendberg (2672 m), Umlauter (2664 m),  Zwerfenberg (2642 m), Greifenberg (2618 m) Výchozí bod: Göriach (1180 m),  Gollinghütte (1641 m) Vzdálenost z Prahy: 500 km, 6 hod Termín: červen 2013

Po třech náročnějších letech, kdy jsme postupně vystoupili na čtyřtisícové vrcholy Piz Bernina, Mnich a Ortler se rozhodujeme, že potřebujeme opět jeden trochu odpočinkovější rok. Jarní aklimatizační výstup naplánujeme do oblasti Nízkých Taur, kde jsme zatím nebyli. Plánujeme výstup na nejvyšší horu Nízkých Taur, Hochgolling a následně ještě na další hezký vrchol, Greifenberg. Jelikož by se nemělo jednat o příliš náročný výstup, bereme s sebou dokonce i synovce Lukáše. V noci z pátku na sobotu přijíždíme na parkoviště v Göriachu a ustýláme si vedle auta. Je docela teplo a nebe je plné hvězd. V sobotu ráno vyrážíme směr Gollinghütte, kde se krátce zastavujeme na pivko. Asi po hodince přicházíme k největšímu přírodnímu amfiteátru na světě. Tuto informaci tedy dostáváme od místního chatára a moc se tím bavíme. Na druhou stranu pohled je to úchvatný. To už si Lukáš prohlíží majestátný Hochgolling, který z tohoto pohledu vypadá mnohem větší než jen necelých 2 900 mnm. Lukáš nevěřícně kroutí hlavou, když mu sdělujeme, že bychom měli vylézt nahoru a zpět na chatu a to vše během dnešního dne. „To přeci nejde“, konstatuje Lukáš. My s Martinem víme, že to jde a tak se jen smějeme. Stále nás čeká převýšení okolo 1 000 metrů a tak je čas vyrazit nahoru. Cestou se začíná zhoršovat počasí a začíná poměrně vydatně pršet. Cestou je poměrně dost sněhu, který ztěžuje výstup. Lezeme bez jištění, i když se místy dostáváme dost na hranu. Přesto po necelých 3 hodinách již stojíme na vrcholu. Pro Lukáše je to nejvyšší místo, kde zatím byl a tak s ním sdílíme jeho radost. Ještě za světla pak docházíme zpět na chatu a dáváme si zasloužené pivo.

V neděli ráno vstáváme a Lukášovi se už moc nechce na další kopec. Svého cíle už dosáhnul. Já už také těžko hledám motivaci k dalšímu výstupu, ale Martin nás rezolutně přesvědčuje, že to bude stát za to. Výstup na Greifenberg se ukáže být jako poměrně snadný. Nástup začíná hned u chaty strmě vzhůru a tak metry rychle přibývají. Navíc je hezký den, takže si brzy odkládáme další a další kusy oblečení. Cestou zpět do údolí si asi na hodinku leháme u jednoho z horských jezírek a na chvíli i usínáme. Martin neodolá a skáče do vody. Je sice teplo, ale teplota vody je jen pár stupňů nad nulou. Brrr… Kolem oběda docházíme k horské chatě, kde si dáváme polévku a pivko. Játrový knedlíček přes celý talíř nám vykouzlí úsměv na tváři. Na hlavní jídlo už není v břichu místo.

Holý Vrch

Lokalita: V národním parku Šumava pramení naše nejdelší řeka Vltava. Rodí se částečně z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory a z části vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště, přírodní památky Prameny Vltavy, na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Můžete však navštívit symbolickou studánku, která zde vznikla v roce 1922. Výchozí bod: Churáňov (1 000 m) Termín: únor 2013

Letošní zimní túra začíná v Churáňově, ze kterého vede nejprve méně frekventovaná stezka lesem, kterou si jako vždy užíváme. Následně se však napojujeme na hlavní běžkařskou magistrálu směrem na Kvildu. Cestou nás míjí davy běžkařů a my si připadáme se sněžnicemi jako úplni trotlové. Tato část cesty má k zimní expedici do panenské přírody hodně daleko. Domlouváme se, že napříště musíme plánovat cestu obezřetněji a ne po hlavních tazích. To je úplná hovadina. Cestou míjíme Jezerní slať a studánku, která označuje pramen Vltavy. Turistická atrakce jak stehno. Kolem nás pobíhají výletníci. Nakonec však přeci jen scházíme z hlavního tahu a už úplně osamoceni vylézáme na Holý Vrch, kde stavíme iglú. Místo na něj máme skutečně nádherné. Druhý den docházíme okolo oběda opět na Kvildu, kde si dáváme výborný oběd v místní restauraci, kde obdivujeme osobitě umělecky pojatý obraz zvířátek. Vzpomínka na tento obraz nás baví po zbytek cesty do Churáňova.

Großvenediger

Lokalita: Großvenediger 3662 m je 4. nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur na hranicích spolkových zemí Solnohradsko a Tyrolsko. Nejčastější výstupová cesta na Großvenediger začíná od parkoviště u Matreier Tauernhaus ve výšce 1 512 m n.m. Prvních pohodlných pět kilometrů vede údolím potoka Tauernbach po silničce a později široké cestě přes několik horských osad. Až na krátký úsek kolem peřejí u osady Außergschlöß stoupá cesta jen velmi mírně. To se změní u soutoku s potokem Karlesbach v 1735 m n.m., v místech kde v 19. století končil ledovec. Pěšina vede po svahu bočního údolí Karlesbachu a ostře stoupá až na Starou pražskou chatu (2489 m n.m.) a dále již o něco mírněji na Novou pražskou chatu (2796 m n.m). Nad chatou se pěšina postupně ztrácí, značka vede po suti a přes sněhová pole traverzem pod hřebenem Niederer Zaun k ledovci Schlatenkees. Na závěr cesta opouští ledovec a vede po krátkém úzkém sněhovém hřebínku s možností pádu na obě strany až k vrcholu s křížem. Nejvýznamnější vrcholy: Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m) Výchozí bod: Matreier Tauernhaus (1512 m),  Neu Prager Hütte (2 796 m) Vzdálenost z Prahy: 530 km, 6 hod Termín: červen 2012

Na jaře 2012 se vydáváme po třech letech opět do Rakouska na aklimatizační výstup. Cílem je 4. nejvyšší hora Rakouska Grossvenediger. Jedná se o jeden z kopců, který se velmi blíží bájné čtyřtisícové hranici, takže se nejedná o žádnou procházku růžovým sadem. Cestou nás opět doprovází déšť. Cestou doufáme, že se počasí po příjezdu zlepší a že předpovědi nevyjdou. Není tomu tak. Hned zkraje máme docela velké problémy s nalezením parkoviště. Asi hodinu jezdíme po krkolomných silničkách, které se několikrát ukáží jako slepé. Nakonec na parkoviště dorážíme a za stále deště balíme a vycházíme na túru. Během cesty přeci jenom na pár minut přestává pršet, což nám dává trochu naděje ve zlepšení počasí. Netrvá to však dlouho a opět prší a to i ve vyšších polohách. Jsme úplně promočeni a napůl zmrzlí. Krátce zastavujeme na chatě Neuer Prager Hütte, ale posléze pokračujeme dále až na chatu Alter Prager Hütte, kde máme naplánováno přespání. Chata je zavřená, takže se ukládáme v nehostinném winterraumu. Jsme tu samozřejmě úplně sami. V celých horách! Při příchodu do winterraumu Martin odkládá poslední zbytek suchého oblečení na stůl. Bohužel si nevšimne, že stůl je celý pokrytý vodou. O moc větší zoufalství si v tu chvíli nedokážeme představit. Ale bude hůř. V noci je nám zima a tak skoro nespíme.

Ráno vyrážíme na vrchol. Začíná padat mlha. Orientace je velmi komplikovaná. Vzpomínáme si na rady všech průvodců, že výstup na Grossvenediger se v mlze v žádném případě nedoporučuje. Vzdát to ale nechceme. Zkoušíme to dál. Cesta je velmi únavná a psychicky náročná. Pokračujeme dále. Hustě sněží a mlha houstne. Vidíme jen na pár metrů. V jednu chvíli  tušíme, že jsme se již dostali moc daleko a měli bychom se postupně stáčet doprava do prudkého kopce na vrchol. Kousek se vracíme. Po nějaké době se skutečně začíná svah zvedat strmě vzhůru a máme pocit, že snad jdeme dobře. Jistí si ale v žádném případě nejsme. Martin začíná trochu ztrácet nervy a v jednu chvíli pronáší dnes již bájnou větu „tam nikdy nedo

minut, tak to otočíme. Doufám, že to bude stačit. Martin zatne zuby a jde dál. A je to tady, zvládli jsme to. Jsme na vrcholu! Na vrcholu strávíme jen pár chvilek a je čas jít dolů. Doufáme, že cesta dolů bude mnohem jednodušší. Prostě půjdeme po našich stopách zpět. Nebudeme muset alespoň řešit orientaci. Po několika minutách však zjišťujeme, že stopy jsou díky hustému sněžení zcela zapadané. Nedá se nic dělat. Jdeme dál. Až těsně před setměním se vracíme zpět do winterraumu. Bolí mě trochu hlava a oči. To ještě netuším, co nás čeká další den ráno.

Ráno se mi nedaří otevřít oči a zjišťuji, že mám velmi silný zánět spojivek. Sněžná slepota se dostavila po včerejším celodenním výstupu v mlze, kdy jsme zcela nepochopitelně lezli bez slunečních brýlí. Taková školácká chyba. Martin je na tom trochu lépe. Snad díky dioptrickým brýlím. Mám velké problémy sejít zpět do údolí. Oči otevírám pouze na pár milimetrů, abych nešel úplně po slepu, ale v podstatě se nechávám vést Martinem. Při sebemenším pohledu na bílý sníh se dostavuje pronikavá bolest v očích. Něco takového jsem ještě nezažil. Po několika velmi bolestivých hodinách docházíme k autu. Cestou se počasí trochu umoudřilo, ale při příchodu k autu, kdy již mám před sebou vidinu převlečení do suchého, se znovu spouští průtrž mračen, což je už doprovázeno mým hurónským řevem „To už snad nééé!“. Zcela výjimečně nechávám Martina řídit a ulehám na místo řidiče. Martin na tom také není úplně dobře, ale doveze nás zpět v pořádku.

Luzný

Lokalita: Luzný (německy Lusen) je hora, která se nachází v centrální části německé strany Šumavy v Národním parku Bavorský les v těsné blízkosti státní hranice s Českem. Měří 1 373 metrů a mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá její vrchol. Poblíž hory na hranici s Českou republikou se nachází místo zvané Markfleckl, které do roku 1803 bylo trojmezím Čech, Bavorska a Pasovska. Ve výjimečných případech (zvláštní akce s povolením NP Šumava) je možné vystoupat na vrchol Luzného z Březníku v údolí Luzného potoka ležícího na českém území. Výchozí bod: Modrava (980 m) Termín: únor 2012

Pro mě doposud nejkrásnější zimní výstup. Úžasná výprava začíná v Modravě, ze které se vydáváme nejprve po upravené stezce na Březník. Zde se dostáváme do křížku s jedním staříkem, který nám vyčítá, že děláme hluboké stopy ve sněhu. Stezka je dle něho určena pouze pro běžkaře. S odstupem času lze říci, že měl vrásčitý mužík snad i trochu pravdy, ale drzost s jakou s námi jednal, zasloužila výprask! Krása celé výpravy začíná, když se z Březníku vydáváme podél říčky Vydry divokou přírodou k Luznému. Tato cesta je pro turisty uzavřena a tak jsme tu úplně sami. Nikde ani náznak nějaké cesty a to je to o co tu běží. Zde konečně zažíváme ony nespoutané toulky zimní přírodou. Pod Luzným stavíme iglú a v brzkých ranních hodinách (vlastně ještě za tmy) vylézáme na vrchol. Zde děláme jednu z nejskvostnějších fotografií, která působí až mysticky.

Poledník

Lokalita: Poledník  je hora ležící na Kvildských pláních v pohoří Šumava. Poledník je s nadmořskou výškou 1315 metrů patnáctý nejvyšší vrchol české části Šumavy. Nachází se 4,5 km jižně od Prášil. Oblý protáhlý hřbet Poledníku má prudké východní svahy, které byly přemodelované činností ledovce a nacházejí se v nich kar Prášilského jezera a bezvodý kar Stará jímka. Výchozí bod: Srní (860 m) Termín: únor 2011

Zimní výprava na Poledník začíná v Srní, kde si v sobotu ráno dáváme na posilněnou pivko v místním hotelu. Pak již ale vedou naše cesty do divočiny. Kolega z práce mi na naši výpravu půjčuje tzv. kluzky. Jsou to plastové malé lyžičky, které se nasadí na boty a jedéém. Je to docela sranda a cestou se tím slušně bavíme. Musím říct, že udržet se na nich není ale nic jednoduchého. Zvažujeme, že si je na příště pořídíme, nicméně k tomu zatím nedošlo. Cestou se stavujeme u Prášilského jezera a spaní máme naplánované u vyhlídkové věže na Poledníku. Zde se setkáváme s mladým párem, který má rozdělaný oheň v kamenném krbu. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že mají stejný záměr jako my, tedy přespání na Poledníku. Zatímco my stavíme tradiční iglú, mladý pár má záměr přespat ve stanu. Jelikož je poměrně slušná zima, podaří se nám je přesvědčit, že iglú má podstatně lepší izolační vlastnosti a tak se také pouští do stavby. Střechu již nezvládají a tak přehazují stan přes sněhové stěny. Večer trávíme u tepla krbu, který vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Druhý den odpoledne se s mladým párem setkáváme ještě jednou a to na autobusové zastávce v Srní. Ukazují nám ještě igelitovou tašku s jídlem, se kterým se vydali na tuto dobrodružnou výpravu. Klobouk dolů, tomuhle říkám holka do nepohody!

Velký Ostrý

Lokalita: Ostrý (německy Osser) je šumavská hora v oblasti Královského hvozdu, jejíž vrcholové partie leží v Bavorsku v blízkosti česko-německé hranice. Jedná se o výrazný dvojvrcholový suk, který se skládá z hraničního Velkého Ostrého (1293 m) (německy Großer Osser) a západněji ležícího Malého Ostrého (1266 m) (německy Kleiner Osser). Svou siluetou při pohledu z českých svahů Šumavy si Ostrý vysloužil přezdívku „Prsa Matky boží“. Na vrcholu Velkého Ostrého se nachází turistická chata Osserschutzhütte Haus Willmann. Z vrcholu se otevírá výtečný výhled, kterému dominuje nejvyšší hora Šumavy – Velký Javor (1453 m) a za dobré viditelnosti jsou vidět Alpy. Výchozí bod: Železná Ruda (800 m) Vzdálenost z Prahy: 170 km, 2 hod Termín: únor 2010

Po loňském zimním výstupu na Plechý, který zahájil novou tradici zimních výstupů na Šumavě, se rozhodujeme pro výstup na Velký Ostrý. Cesta vede ze Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero (nejhlubší jezero v ČR). Počasí není moc slavné, ale to nevadí. Snažíme se aspoň na chvíli opustit zcela turistickou cestu a prodírat se lesy, abychom tak naplnili naši představu o toulkách panenskou přírodou. Večer opět stavíme iglú. Tentokrát se nám daří najít hezké místo s přístřeškem, kde si vaříme. Ráno vyrážíme na vrchol Velkého Ostrého. Z české strany je výstup poměrně prudký. Máme pocit, že podnikáme prvovýstup a jsme na to náležitě hrdí. Široko daleko ani živáčka. Dolézáme k vrcholové chatě, kterou nepochopitelně oblézáme zprava po navršeném dříví. Když se nám podaří chatu obejít, zjišťujeme, že je chata otevřená, což jsme skutečně nečekali. Před chatou jsou do sněhu zaražené troje boby a sáňky. V tu chvíli zjišťujeme, že v chatě jí několik lidí s malými dětmi, což nás vrací zpátky na zem a trochu znehodnocuje náš „prvovýstup“. Po vydatném obědě na chatě zjišťujeme, že chata je z německé strany velmi dobře dostupná. To už se vydáváme na cestu zpět do údolí. Cestou do Hojsovi Stráže nacházíme na zemi roztrhané podělané hadry. Další půlhodinu tak trávíme spekulacemi, co se tady asi stalo. V Hojsově Stráži nasedáme na vlak a přejíždíme zpět do Železné Rudy. Po výstupu z vlaku Martin bohužel zjišťuje, že ve vlaku zapomněl své stoleté hůlky.