Hochfeiler

Lokalita: Hochfeiler (italsky Gran Pilastro, 3509 m n. m.) je hora v Zillertalských Alpách na rakousko-italské státní hranici. Nachází se asi 22 km severozápadně od města Bruneck a 18 km jihozápadně od městečka Mayrhofen. Rakouská část leží na území spolkové země Tyrolsko, italská na území oblasti Tridentsko-Horní Adiže (provincie Jižní Tyrolsko). Na severních svazích hory se rozkládá ledovec Schlegeiskees, na jižních ledovec Gliderferner a na západních ledovec Weißkarferner. Hochfeiler je nejvyšší horou Zillertalských Alp a zároveň nejvyšším turisticky dostupným místem v Rakousku. Na vrchol lze nejsnáze vystoupit po značených turistických trasách 1A či 1B od chaty Hochfeilerhütte (2710 m n. m.).Výchozí bod: St.Jakob – San Giacomo (1 755 mnm) Vzdálenost z Prahy: 650 km Termín: srpen 2022

Krátce po návratu ze zimní výpravy do Krušných hor již začínáme přemýšlet nad naší letní výpravou. Jelikož máme oba s Martinem naplánované velké výpravy s rodinami (Martin po Itálii a já na západní pobřeží USA), tak již nezbývá moc čas na jarní výpravu a plánujeme tak již rovnou výpravu letní. Letos je přemýšlení nad výpravou trochu těžší než obvykle. V roce 2021 po dlouhých 16 letech nedosahujeme vrcholu při výpravě na nejvyšší kopec Bernských Alp, Finsterarhorn. Naposledy jsme vrcholu nedosáhli v roce 2005 při výstupu na Dachstein, což však byla pouze krátká epizodka, jelikož jsme tentýž vrchol úspěšně zdolali o 2 týdny později, což jsme ještě o pár týdnů později korunovali výstupem na nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc. Po loňském návratu z Bernských Alp dlouze přemítáme nad důvody nedosažení vrcholu a po důkladné analýze vážně přemýšlíme o zopakování výstupu v roce 2022. Jsou zde však určité pochybnosti, které se mísí s určitými úvahami nad ukončením našich výstupů (minimálně těch nad 4 000 mnm), nakonec se domlouváme, že si dáme aspoň jeden odpočinkovější rok a nebudeme tlačit na pilu. Třeba tím získáme novou motivaci pro další roky a možná ještě není všem dnům konec s ohledem na naše alpské čtyřtisícovky. Každopádně se rozhodujeme pro výstup na nejvyšší vrchol Zillertalských Alp, Hochfeiler. Jedná se o kopec s úctyhodnou výškou 3 509 mnm, nicméně technicky by se mělo jednat o poměrně snadný výstup. Hochfeiler je dokonce označovaný za nejvyšší turisticky dostupné místo v Rakousku, což mimo jiné znamená, že je cesta turisticky značená až na vrchol a že pro dosažení vrcholu není potřeba disponovat horolezeckým vybavením, jakým jsou mačky, cepíny či lano. Na druhou stranu po fyzické stránce jde stále o převýšení téměř 2 000 metrů, což není nikdy snadné. Předpověď počasí od pátku do neděle hlásí vydatné deště a tak se opět těšíme, že budeme v horách úplně sami. Na vrchol se dá jít buďto z Rakouska, od nám známého jezera Schlegeis (výstup na Olperer a Grosser Mösseler v roce 2013), nebo z Itálie z vesničky San Giacomo. Výstup z Rakouska na chatu však trvá šílených 11 hodin a tak se rozhodujeme o výstup z Itálie, který se jeví jako mnohem přívětivější pro hochy našeho ražení J

Vyrážíme ve čtvrtek okolo 18 hodiny a okolo 1 hodiny ráno jsme již na místě. Z České republiky jedeme přes Innsbruck a dále Brennerský průsmyk do doliny Val di Vizze, poslední vesničkou na cestě je San Giacomo – Svatý Jakub. Zde nějakou dobu hledáme vhodné místo pro zaparkování, nicméně nakonec najdeme pěkný plácek u silnice a rozhodujeme se, že přespíme v autě.

V pátek vstáváme okolo 7 hodiny a po snídani popojíždíme ještě o kus dále po asfaltce, která zde končí a pokračuje šotolinová cesta Pfitscherjoch Strasse, kde je v jedné z jejích zatáček (ve výšce 1755 m n. m.) parkoviště, odkud již vede značená turistická cesta. Silnička pak dále pokračuje do sedla Pfitscher Joch. Jako vždy přebalujeme batohy a převlékáme se. Snad poprvé se mi podaří dodržet předsevzetí a sbalit do batohu opravdu jen to nejnutnější. Zejména jídla si beru opravdu málo. Opět máme na chatě polopenzi a většinu jídla stejně nosím pravidelně zpět do údolí. Nyní si balím v podstatě jen sušenky a čokoládu, teda pouze kvalitní potraviny J Oblečení mám sice opět víc než dost, ale i tak je tentokrát batoh lehčí než obvykle a výstup je hned veselejší. Kolem půl deváté již vyrážíme od auta. Nejprve jdeme lesem, překračujeme přes mostík přes potok Oberborgabach, který je zásobován hlavně ledovci Hochferner a Briesferner. Po několika stech výškových metrech již les mizí a my pokračujeme dále přes alpské louky, za kterými se již tyčí první vrcholy. Později mizí i louky a my stoupáme pomalu nahoru po štěrkové cestičce. Cesta je pohodlná, počasí je téměř ideální. Po dešti zatím ani památky. Máme velmi slušné tempo a téměř neodpočíváme. Po 13 hodině již přicházíme na chatu Hochfeilerhütte, která leží ve výšce 2 710 mnm. Časově se shodujeme s ukazateli času na cedulích, což je vždy přijemné zjištění (i když se nám to jen málokdy poštěstí). Ubytováváme se, a okamžitě si objednáváme knedlíčkovou polévku a pivo, která v nás jen zasyčí. Asi po hodině začíná konečně pršet, což už nám ale moc nevadí a přesouváme se dovnitř, kde si postupně dáváme dalších několik piv. Chata je téměř plná, takže se ukazuje, že jsme tentokrát nebyli jediní, kteří nevěřili v pesimistickou předpověď počasí (a nebo, kteří v ní věřili a těšili se, že budou v horách sami). Až do večeře hrajeme karty. Když se pořádně nadlábneme, tak v hraní pokračujeme. Martinovi se až podezřele daří a poráží mě po velmi dlouhé době rozdílem třídy. Náladu mi naštěstí průběžně zvedají pohledy na pohledné servírky J Okolo 23 hodiny již razíme do hajan, abychom byli fit na sobotní výstup na vrchol.

V sobotu vstáváme až okolo šesté hodiny, jelikož výstup na vrchol by měl trvat jen nějaké 3-4 hodiny. Z chaty vyrážíme, po vydatné snídani, okolo půl osmé. Na vrchol jde s námi dalších asi 20 lidí v několika skupinkách, tedy víceméně celé osazenstvo chaty. Počasí je dobré, cesta je technicky snadná a orientace bezproblémová. Jedná se skutečně o naprosto pohodový výstup. Cestou nejsou ani žádné sněhové pasáže, o kterých jsme četli v několika článcích na internetu. Potvrzuje se tak, že mačky skutečně nejsou potřeba (což však asi nemusí platit vždy). Ve svižném tempu dorážíme již v 10 hodin na vrchol Hochfeiler. Kocháme se výhledy, fotíme se a svačíme. Vrchol je bohužel obsypaný lidmi a tak musíme čekat asi 20 minut než se nám podaří udělat vrcholovou fotku s křížem. Za stále dobrého počasí sestupujeme opět ve svižném tempu zpět na chatu, kde jsme již okolo poledne. V podstatě by nebyl problém se sebrat a dojít zpět až do údolí a jet zpět domů, ale rozhodujeme se nespěchat a udělat si odpočinkové odpoledne. Vždyť není kam spěchat. Doma nám nic neuteče a tady je tak krásně! Dáváme si opět knedlíčkovou polévku a pivo. Výstup máme za sebou a tak si celé odpoledne fakt moc užíváme. Hrajeme opět karty, ve kterých naštěstí vracím Martinovi porážku z předešlého dne. Odpoledne přichází opět déšť, který ale sledujeme z tepla chaty. Po dobré večeři a několika dalších pivech jdeme opět okolo 23 hodiny spát.

V neděli po snídani již vyrážíme pouze na cestu do údolí. K autu dorážíme již okolo 10 hodiny a po pohodové cestě autem dorážíme okolo 18 hodiny do Prahy. Po všech stránkách se jednalo o naprosto pohodovou výpravu. Po loňské vypjaté výpravě na Finsterarhorn se Hochfeiler ukázal jako skvělá volba. Užili jsme si naprosto pohodový prodloužený víkend v Alpách, plný srandy a bez psychického vypětí, které sice k našim výstupům neodlučně patří, ale čas od času se bez něj obejdeme. Věřím, že tento odpočinkový rok přispěje k tomu, že najdeme další motivaci pro budoucí výpravy

Finsteraarhorn

Finsteraarhorn je s výškou 4274 metrů nejvyšším vrcholem Bernských Alp, které jsou spolu s Walliskými největšími celky tohoto pohoří. Sousedy mu dělají vrcholy jako Agassizhorn (3946 m), Grünhorn (4043 m) či Hinter Fiescherhorn (4025 m).

Ahoj Ráďo! Rozhodl jsem se tentokrát vypravování pojmout trochu netradičně a o našem zatím posledním výletu si trochu popovídat. Ty můj parťáku kolenatej, ty nevíš co všechno tvýmu starýmu švagrovi vrtá v jeho mírně pomatené hlavě, jaké nápady se mu tam rodí a co všechno tě s ním ještě může potkat. Možná sedneš údivem na zadek až si přečteš, k čemu došel můj mdlý rozum po uvážení naší túry na Finsteraarhornu. 

Je to už 14 dní, co jsme tam byli a přiznávám, že mi ten zážitek nepřestává vrtat v hlavě. Stále to ve mně leží – ten zvláštní pocit, po více jak 20 letech poprvé nedosáhnout vrcholu. Něco jako když to nedoděláš do konce při úžasném milování. A je to přece úžasnej kopec! Impozantní 4274 m vysoká skalní pyramida s úchvatnou 1200 m vysokou jihovýchodní stěnou, která svými divokými tvary musí učarovat každé romantické duši. Tedy i té naší! Navíc nejvyšší vrchol Bernských Alp, obklopený zaledněnými velikány, mezi nimiž svítí legendární trojka Jungfrau, Eiger a Mnich. Z jeho svahů jsme shlíželi do hlubokých horských údolí a pozorovali ohromné řeky ledu pomalu tekoucí z kopců do údolí. Azurové nebe s načechranými bochánky kumulů pod námi umožňovalo výhledy na vzdálený horizont a ve finálních partiích výstupu jsme spárami vrcholového hřebenu přes brutálně strmou východní stěnu mohli sledovat přímo před námi čnící majestátní dvojčata čtyřek Schreckhorn a Lauteraarhorn. I když v té vypjaté chvíli jsme moc náladu na výhledy neměli, vzpomínáš?

Věděli jsme, že výstup bude těžký. Ale že to bude tolik těžké, jsme si nemysleli. Udávaná obtížnost PD hovořila jasně: už jsme dali i těžší vrcholy. Ano, nastudovali jsme podrobnosti o subjektivních potížích v případě nového sněhu na hřebeni. A pochopitelně jsme také z jistých zdrojů na webu zjistili další důležité údaje, jako třeba že na vrchol nevede lanovka a ani není přístupný pro kočárky… 

 

O co vlastně jde

Náš kopec vyrostl v kantonu Valais, nerozumně v místech, kde jsou jen samá ledovcová údolí a nikde žádná lidská obydlí. A to jsi věděl, že má druhou největší prominenci – tedy relativní výšku nebo význačnost – ze všech čtyřtisícovek, hned po Mont Blancu? Kdyby hladina moře vystoupala až do výše, která by z jeho vrcholu udělala nejvyšší bod samostatného ostrova, stále by ještě měřil 2280 m!

Už jen dostat se k němu není žádná legrace. Překonat 10 km Aletschgletscheru, který je největším ledovcem v Alpách, je pěkná fuška.  Ledovec je po jarním tání obnažený – chtělo by se říct – až do morku kostí. Po čerstvém sněhu nikde ani stopy, zato v ledovci jsou naprosto zřetelné dva rovnoběžné pásy zeminy, morény. Ty člení masu ledu na tři proudy, z nichž Aletschský ledovec fakticky sestává a jež se spojují na místě zvaném Konkordiaplatz. Tak vzniká 23 kilometrů dlouhá masa zmrzlého sněhu. Má to být nejdelší útvar svého druhu v Evropě, zapsaný dokonce na Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Směs ledu a kamení je pak unášena z vrcholků Alp až do údolí řeky Rhôny k takzvanému Aletschskému lesu, jímž splaz na konci protéká. Takhle se to pěkně napíše, ale jak to vypadá zblízka? Jako duny na poušti se zvedá a klesá jeho kluzký, hrbolatý povrch, pokrytý myriádami prasklin, jezírek i bouřlivých proudů tajících vod. S mačkami na nohou přeskakuješ desítky trhlin, někdy musíš bludiště těch rozšklebených pastí pro jejich šířku donekonečna obcházet a když už se rozhodneš překonat je v místě, kde jsou jakž takž přemostěny pozůstatkem sněhové závěje, hrozí, že se propadneš. Také se nám to několikrát stalo, pamatuješ? Na žádné naší výpravě jsme se tolikrát nepropadli jako tady. Naštěstí nikdy víc než po pás, ale i tak tento zážitek rozhodně nepřidá na morálu. Vzpomínám, jak jsem byl poprvé otřesen, když mi na jednom ze sněhových můstků propadly nohy a já je nemohl, zaklíněné do úzké škvíry, vytáhnout. Není čeho se pořádně zachytit, všechno kolem tebe povoluje a sesouvá se dolů. Věděl jsem, že mě jistíš na laně, snažil jsem se být v klidu, ale na další sněhové pole vedoucí přes trhlinu by mě potom už nedostal ani heverem.

Ale pěkně popořadě. 

 

Nadšený úvod

V deštivém sobotním podvečeru přijíždíme do městečka Fiesch ve švýcarském kantonu Valais a stavíme náš expediční stan v kempu Eggishorn. Mladá slovenská číšnice v místní restauraci se ustrašeně ohlíží, když se s ní pokoušíme přátelsky hovořit její mateřštinou. Prý to její šéf nevidí rád, když se s hosty baví slovensky, chápe to někdo? Ti Švýcaři jsou fakt pomatenci. Po vydatné večeři, alespoň pro některé členy výpravy(!), jdeme spát. Večer přestane pršet, ale na mé optimistické předpovědi o ranním azuru jen zabručíš, abych raději nic neříkal, protože tě mé prognózy v poslední době spíš děsí. Je pravda, že svými schopnostmi téměř vždy uhodnout opačný vývoj počasí bych mohl řídit lokální meteorologickou stanici. 

Ale tentokrát nás ráno opravdu vítá modrým nebem a okolní skalní úbočí, ozářená vycházejícím sluncem, jsou zakryta jen několika vlhkými cáry mlhy. Balíme vercajk, což je jako obvykle alchymie, magická otázka jak vybrat to nejnutnější. Vzhledem ke zkušenostem a tomu, že máme na chatě objednanou polopenzi, si s sebou tentokrát z jídla beru opravdu jen základní proviant: salám fuet, kousek sýra, pár krajíčků chleba a několik müsli tyčinek. Ty se chvíli naparuješ, jak jsi vybaven, ale jen do chvíle než zjistíš, že nemáš chleba(!) 

Ale to už míříme k dolní stanici lanovky, tedy jedné z nejpříjemnějších částí výpravy. Vzhledem k tomu co nás čeká nemáme ani nejmenší výčitky z použití tohoto „nečistého” způsobu výstupu. V kabince, vynášející nás do stanice Fiescheralp ve výšce 2212 m.n.m., musíme snést kromě nádherných výhledů i monotónní hlas vypravěče, předčítající nějaký jímavý příběh z horského prostředí. Mají tu ve stropě instalovanou dokonce i kameru. Asi aby měli usvědčující záznam, kdyby se někdo v záchvatu romantického opojení rozhodl protivný hlas z reproduktoru umlčet cepínem.

Nahoře vjíždíme do mraků, které se ale prudkým sluncem brzy rozplývají, takže obloha je brzy jako vymetená. Zvesela a rázným krokem míříme po známé stezce směrem k tunelu pod Eggishornem. Stejně jako v roce 2014, při našem výstupu na Aletschhorn, míjíme jezírko Märjelensee i chatu Gletscherstube a sestupujeme až k ledovci na úroveň 2262 m.n.m. Až k tomuto místu je to výlet pro rodinu s dětmi a také se zde nachází celá řada skupinek, jdoucích se sem vyfotit před impozantní ledovou hradbou, která skalnaté údolíčko uzavírá.

 

První obtíže

Cesta mořem trhlin proti mírnému sklonu je úmorná, ale docela se nám daří postupovat bez větších odboček. Orientační body tu žádné nejsou, jak jsi správně předpokládal, snažíme se postupovat podél pásu morény, kde se nám zdá, že je terén méně členitý. Brzy po poledni, když se blížíme ke Konkordiaplatzu, se do údolí začíná shora nasouvat mlha. V této rozlehlé ploché ledové dolině se stékají čtyři velké ledovce:  Aletschgletscher, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grüneggfirn. Orientace bez možnosti dohlédnout na okraj plochy je nulová. Snažíme se skrz mlžnou clonu zahlédnout skalní roh vrcholu Fülbärg, za kterým musíme zahnout doprava, ale viditelnost se v tu chvíli snižuje opravdu na minimum. Navíc máme dost práce s překonáváním ledových pahorků, zlomů a puklin, jež tu v blízkosti skal vytvářejí v bizarních útvarech dokonalý labyrint. Ledovec tu má být až 900 m hluboký, takže případný pád do některé ze zívajících štěrbin by byl rychlou vstupenkou do pekla.

Do údolí zavanul vítr a je to velká úleva, když se ti náhle podaří v protrhávajícím se mračnu zahlédnout chatu Konkordiahütte, která se nachází na skalním ostrohu ve výšce 150 m nad povrchem ledovce. Představa odpočinku u půllitru vychlazeného piva je lákavá, ale odrazuje nás výstup po 440 schodech kovového schodiště.

Konečně se dostáváme z ledovce na pevný terén. Ale ten je tak neschůdný pro nakupené balvany a hrubý štěrk, že za chvíli vzpomínáme na chůzi po ledovém podkladu jako na procházku. Ztěžka a pomalu překonáváme dolní část morény a již jsme na ledovci Grüneggfirn, který nás má dovést k sedlu Grünhorlücke ve výšce 3273 m.n.m., za nímž se již nachází údolí Fieschergletscheru s chatou Finsteraarhornhütte. Mlha zůstala za námi, údolím profukuje čerstvý proud vzduchu, statečně stoupáme pozvolna se zvedajícím svahem. Opět zde nasazuji své pověstné tempo, zaostávám za tebou a v duchu odevzdaně počítám kroky mezi přestávkami k vydýchání: 80, 80, 70,…, tady se to trochu více zvedá, takže jen 50, znovu 50, teď jsem zvládnul 60, ale, uchch, uchch, plíce mi snad roztrhnou hrudní koš! Jde to pomalu. Sice nikam moc nespěcháme, ale přece jen jsou už skoro 4 hodiny odpoledne a nechceme dorazit na chatu za tmy.

Když se dostáváme pod nejvyšší bod údolí, které se tu směrem k sedlu zužuje a vytváří jakoby hrdlo trychtýře, kterým sviští stále prudší vítr, mi náhle, světe div se, v batohu zvoní telefon! Trochu zvláštní v místech, kde signál aby pohledal. Chvíli přemýšlím kdo to může být a potom to zvedám. A hele, volají nám z chaty aby se přesvědčili, že dnes opravdu dorazíme a mají s námi počítat k večeři. Trochu komplikovaně vysvětluji kde se zrovna nacházíme a snažím se starostlivý ženský hlas přesvědčit, že tam do sedmi večer budeme. Beru dodržení lhůty za své a s nadlidským úsilím se vydrápu těch pár stovek metrů do sedla. Podle tvého výrazu soudím, že to není žádná sláva stále čekat na parťáka chcípáka, ale snažím se tě přesvědčit, že teď už půjdeme jen z kopce dolů a jsme tam coby dup. To je takový překladatelský oříšek, pro ty co by snad nevěděli. Ale opravdu je chůze do rozlehlé kotliny docela pohodová, zvlášť když se z mraků vynoří na protější skále naše chata a po ní i majestátní panorama protějšího hřebene s majestátním vrcholem „Finstru”. Prvotní otázka s orientací v nízké oblačnosti způsobené vlivem inverze je tak rozřešena poměrně záhy. Ještě dva kilometry přes rozpukaný ledovec, ještě sto metrů prudkého stoupání a místy i zajištěného lezení po skále a… jsme tu.

 

Dílčí vítězství

Na chatě ve výšce 3050 m.n.m. kromě správce a dvou hospodyněk není vůbec nikdo! Jsme z toho trochu rozpačití a vymýšlíme různé důvody, proč tomu tak asi je. Zřejmě tou nejpravděpodobnější příčinou je počasí, které bylo v minulých dnech dost špatné – déšť, sníh, mlha. Také mladší z chatárek nám potvrzuje, že letošní léto tady u nich vlastně ještě nezačalo a jen tak na okraj poznamenává, že výstup na samotný vrchol je ztíženými podmínkami dost komplikovaný. To nás, staré mazáky, ale přece vůbec nemůže rozhodit, abychom se s veselou myslí a endorfinem v krvi po přestálých obtížích neholedbali dosažením našich předchozích vrcholů a tím i jak to zítra zvládneme. Představa, že možná můžeme být letos na vrcholu jedními z prvních, nás spolu se dvěma vypitými půllitry piva uvádí do euforie. Přece jen ale trochu měníme plán vyrážet ráno až v sedm hodin poté, co nám chatárka laskavě připomíná, že výstup je dlouhý, obtížný a proto abychom vstávali alespoň o hodinu dřív.

Ach jo Ráďo, přemýšlel jsem o tomto okamžiku mockrát a myslím, že právě tady udělali soudruzi chybu. Také nám to členové skupin, které dorazily na chatu den po nás, nezapomněli dát pěkně sežrat; pokládali za samozřejmé vyjít od chaty už ve čtyři ráno. A nebyli to žádní ňoumové, ale od pohledu zkušení horalé. Proč jen jsme to takhle podcenili? Vždyť na všechny naše obtížnější vrcholy jsme vyráželi okolo čtvrté (viz naše zápisky), třeba na Dufourspitze dokonce už kolem třetí. A přesně ty dvě hodiny nám potom nahoře scházely, vzpomínáš? Já vím, že od chaty na vrchol je to „pouhých” 1200 výškových metrů, ale je to túra příkrým svahem s ledovcem o sklonu 35° a nakonec dlouhým mixovým lezením. Že o ztížených podmínkách nikde nepsali? Myslím, že nám to mělo dojít, zvlášť když na chatě mluvili o nepříznivém počasí v minulém období. Takže jsme věděli, že v předchozích několika dnech vydatně pršelo a sněžilo. Myslím ale, že podhodnocení výstupu začalo už poté, co jsme se na poslední chvíli rozhodli změnit letošní cíl Gran Combin právě za Finstr, protože nám výstup na tuto zaledněnou francouzskou čtyřku, tvarem připomínající šlehačkový dort, připadal až příliš riskantní. Tak nějak nenápadně se nám do myslí vloudil ničím neopodstatněný pocit, že tenhle švýcarský kopec bude oproti lezení morálovým ledovcovým zlomem na Combinu (AD-) vlastně brnkačka.

V deset hodin jdeme unaveni spát se zvláštním pocitem v úplně opuštěné noclehárně. 

 

Zatím vše podle plánu

Ráno nám zvoní budík v šest hodin a po skromné snídani vycházíme do ranního šera. Vzpomínám, jak před nazutím bot ošetřuješ puchýře na patách, což je u tebe docela nezvyklé. Možná, že se takhle snažíš dohnat má nejlepší léta, kdy jsem trpěl v botách o číslo menších. 

Venku je docela teplo, odhaduji tak deset stupňů nad nulou a před námi se zvedá rozbitý úsek po skalnatém JZ úbočí. Ale cesta docela ubíhá a na stupňovitém terénu přibývají i výškové metry rychleji. Trasa vede po skalním žebru, značená je červenými a nověji i modrými značkami. Navázáni a s mačkami na nohách pokračujeme pak dále ledovcem přes skalnatý JZ hřeben, kde se nachází odpočinkové místo zvané Frühstücksplatz. Zde slézáme opět na ledovec a okolo zívajících trhlin strmým svahem okolo 35° podél hřebene stále nahoru. Svah je místy zledovatělý a občas přechází do strmějších úseků, které se snažíme traverzovat. I když se ze začátku domníváme, že jdeme po zbytcích starých stop, po chvíli musíme konstatovat, že jakákoli šlápota ve sněhu je v těchto místech pouhou chimérou. Tudy nikdo neprošel nejméně 14 dní. Nicméně stále je to v podstatě pohodové lezení a nemáme pocit dobrodružství. I když mé plicní sklípky by mohly vyprávět své. Za stále nádherného počasí – slunce a chomáče mraků na jinak modré obloze – se vyškrábeme vyčerpáni do sedla Hugi ve výšce 4074 m.n.m., odkud poprvé zahlédneme protější panoráma a úchvatnou hlubinu ve strmé východní stěně. V sedýlku je místo pro odpočinek tak akorát pro dva a marně hledáme místečko, kde bychom se alespoň na chvíli skryli před prudkým větrem, který tu fučí snad ze všech stran. Čas neúprosně kvačí, ukrajuje druhou hodinu z poledne a nás čeká ještě 200 výškových metrů hřebene vypínajícím se ze sedla příkrým a zpola zasněženým skalním výšvihem, který v našich unavených tělech příliš nadšení nevzbuzuje. Začíná na nás působit i okolní samota a stísněná atmosféra pustého a nehostinného místa. Mám pocit, jakoby nám hora tady výstražně pohrozila: „Tak co milánkové, mysleli jste, že to bude jen tak co? Tak to jste se pěkně spletli!” 

 

Počáteční nejistoty

Po krátké poradě a posilnění tyčinkou müsli jdeme na to. Navazujeme se na větší délku lana a po několika nezdařených pokusech se nám podaří vydrápat se 10 m vysokou, téměř kolmou zledovatělou západní stranou hřebenu na samotný hřeben, který se v kaskádách ztrácí směrem vzhůru k vrcholu, který je zatím v nedohlednu. Dostávám se tu do zvláštní euforie, pocitu odhodlání, který jsem v horách zažil vícekrát, vždy v kritických chvílích, kdy šlo o vše. Dosažení vrcholu v tu chvíli podřizuji veškeré síly a vede mě pouze ničím nezpochybnitelný instinkt, který jakoby řídil někdo jiný nade mnou. Tento stav neumím vysvětlit, nelze jej uměle vytvořit, nebo jinak vědomě navodit. Je vzácný jako drahokam a fantaskně pomíjivý jako prchavý sen. Neobvyklý nával nadpřirozené moci mě vede přes kamenitý terén, který navzdory vyčerpání překonávám s lehkostí. Vím že trpělivě snášíš tyhle moje občasné úlety a i když teď cítím v zádech tvoji podporu, v tvé tváři chvílemi zahlédnu nesouhlas s až příliš ležérním způsobem jištění v těchto místech. Myslím ale, že mixový terén nikde nepřesahuje obtížnost II UIAA. Kromě skalního výšvihu na začátku, ovšem. Tam to byla přísnější trojka. Ale tohle jsme přece už podobným způsobem lezli mockrát, vzpomínáš? Co třeba na skále pod chatkou Solvay na Matterhornu, kdy jsme dokonce stoupali i bez jištění a díky tomu předběhli zástup spolulezců. Nechci  aby to znělo lehkovážně, ale tady jde o přijatelné riziko. A nezapomeň, že jsem bezpečák, hodnocení míry nebezpečí patří v zaměstnání k mým běžným povinnostem.

Nyní je ovšem nejošemetnější okolností čas, který vzhledem k našim možnostem uhání jak šílenec. Jsou čtyři odpoledne a my se, udýchaní jak dva závodní koně v cílové rovince, dostáváme asi 60 m pod cílovou kótu, když tu se náhle před námi otevírá asi 6 m hluboká průrva v hřebeni, prudký sráz, kterým se musí slézt a na druhé straně zase vylézt nahoru. Tak to je čára přes rozpočet, teď, když už se vidíme každou chvíli na vrcholu! Když za každým výčnělkem hřebene očekáváme, že se ukáže spásný kříž označující nejvyšší bod. Otočím se a chvíli na sebe beze slova zíráme, vzpomínáš? A v tvých očích vidím to, co nejspíš vyzařuje i z mé tváře. Něco, co jsem za dlouhá léta našich výstupů snad ještě nikdy nezahlédl. Ano, je to záblesk zoufalství, zklamání, beznaděje.

 

Totální zmar

„Tak co teď?”, zavolám na tebe a musím slova několikrát opakovat v řevu vichru. Balancujeme teď na hraně hřebene, po levé straně převislá stěna bezedné propasti východní stěny, napravo prudký, zpola zasněžený skalnatý sráz.

Možná jsem odpověď očekával ve stylu: „No co, to už vyběhneme ne?”, nebo něco podobného a snad i vtipného, ale bylo by bláhové očekávat, že jsi na tom o mnoho lépe než já. V tuto chvíli by se totiž ve mně krve nedořezal, doslova cítím, jak ze mě vyprchávají poslední zbytky energie a pomíjí nadšení, které mě přeneslo až sem. Úplně jako když se ráno probudíš po krásném snu, o kterém chceš hned někomu vyprávět, ale on ti neodvratně odlétá z mysli jako průsvitný závoj sladkého opojení. Občas se mi v noci takhle zdává, že umím létat a že je to vlastně úplně snadné. Jednoduše se rozběhnu po travnatém svahu dolů, roztáhnu ruce a s vířivými proudy teplého vzduchu se vznesu k oblakům. Potom jako pták brázdím vzdušné vrstvy, natočením dlaní a pohybem těla ovládám směr letu a celý svět mi přitom leží u nohou. Pak se ráno vzbudím a… hu!, jednou jsem to vážně chtěl ještě v polospánku zkusit hned z okna. Tak mi to přišlo samozřejmé a přirozené. Jenomže stačí pár okamžiků a vracím se zase sklesle do přízemní reality. 

Takže takhle sklíčený teď sedím na kameni nad hlubokou průrvou, na jejíž druhé straně je vidět zvedající se terén a na jeho konci – vysněný vrchol. Tak blízko a zároveň tak daleko. Neboť v tu chvíli je jasné, že dnes na něj nemáme nárok. Je pozdě, jsme příliš vyčerpáni a nyní i totálně bez morálu. Každý další krok vpřed by byl doprovázen pocitem dobrodružství, tedy vědomím, že jsme za hranicí svých možností. Čeká nás ještě těžký sestup z hřebene a pak zaledněným svahem ledovce, cesta nepřehledným terénem plným trhlin, kde bychom se motali nejspíš už za tmy. Ale fyzické vypětí a únava nejsou v tomto vypjatém okamžiku těmi nejhoršími obtížemi. Už jsme mockrát poznali hranici totálního vyčerpání. Jako nejvážnější důvod, proč přemýšlet že to teď otočíme, je ten neodbytný pocit náhlé psychické skleslosti a malomyslnosti. Přesto to ještě jednou zkoušíme a domlouváme další postup. Naše nervy a svaly, zakalené mnohaletými zkušenostmi, se nechtějí jen tak lehce vzdát. Jak dlouho to může odsud ještě trvat? Ještě minimálně hodinu a další hodinu zpět? To přece musíme dát! Díváme se na sebe a přes všechnu beznaděj cítím jak si rozumíme, ostatně jako vždycky. Zvažujeme všechna pro i proti. Oba se snažíme vykřesat nějakou jiskřičku nadšení a impuls pro poslední pokus o dosažení vytouženého cíle. Vždyť od roku 2005 všechno dáváme! Dlouhých 16 let uběhlo od posledního neúspěchu, naší památné výpravy na Dachstein, kdy jsme to obrátili v bouřkových mracích kvůli hrozící elektrické indukci, která nám tehdy ježila vlasy a rozeznívala kovové části výstroje. Tak co se teď děje? To přece musíme zvládnout, tak pojďme do toho.

  1. Nejde to. Potřebnou energii ze sebe prostě nevydolujeme. Začínáme snad malomyslnět a uvadat stářím? U mě by se to dalo pochopit, ale co ty? Proti mně jsi stále mlaďas…

Kolikrát jsme později rozebírali příčiny našeho neúspěchu. A jak těžko se nám šlo nazpátek s přívažkem temné chmury nedokončeného výstupu, která na nás ležela jako bludný balvan. Ačkoliv na druhou stranu jsme později své rozhodnutí  ocenili, když cesta vedoucí strmým svahem kolem zrádných trhlin byla i za světla velmi nepřehledná. A to nepočítám náročný sestup hřebenem, který je v průvodci označen dobou trvání dvě hodiny tam a zpět. To je holý nesmysl! Možná při absenci sněhu, ale takto nám sestup zledovatělým terénem trvá přes dvě hodiny. Je pravda, že se stále jistíme přes vyčnívající kameny a poctivě dobíráme na laně jeden druhého. Nemluvíme spolu, jen občas na sebe houkneme: „Jdu”, „Pouštěj”, nebo „Dobírej. To když se vzájemně ztratíme z dohledu přes vyčnívající skály.

Jinak mlčíme. V hlavě si neseme náš nezdar. A mozek pracuje na plné obrátky, aby neúspěch odůvodnil, obhájil před svědomím. Bylo naše rozhodnutí správné? Opravdu jsme udělali vše co se udělat dalo? Nebudeme toho později litovat? A ano, nejde právě o nějaký milník v historii našeho lezení, kdy už třeba nebudeme mít chuť a vůli se pouštět do dalších výstupů? A neměli bychom tedy pomýšlet na to, že se do budoucna budeme na vyšší kopce dívat jen zdola?

 

Velká výzva

Ráďo, dnes je už říjen, tedy více jak tři měsíce po naší anabázi. Ale mi to trvalo, než jsem ti mohl popis výstupu poslat, co? Měl jsem ale moře času na to, abych si mohl rozmyslet co dál. A proto se vší rozhodností a zodpovědností, kterou snad v sobě mám, mohu prohlásit, že odpověď na poslední otázku z předchozího odstavce zní: NE! 

Zdaleka není konec. Dokud mi budou nohy a dech jakž takž sloužit, budu stále chtít chodit s tebou na velké výpravy a usilovat o velké kopce. Snad jen předem přemýšlet, předvídat a plánovat budu chtít lépe. Budiž nám k tomu nápomocna naše poslední zkušenost.

K tomuto rozhodnutí se druží velká výzva. Asi tušíš kam mířím, ostatně cítím, že na tom jsi podobně. Ano, jde o Finsteraarhorn. Slyším, jak nás ta hora volá, jak nás láká. Není to ale lstivé vábení pověstných Sirén, které blouznivé plavce nakonec vždy utopily. Cítím to jako přátelskou výzvu k měření sil, jako příležitost ukázat co v nás je. Protože tohle nás přece nemůže odradit. Stejně jako nás kdysi nezastrašil Dachstein nebo Mnich.

Tak se rozmysli a dej mi vědět:-)

 

Tvůj Fofrník

 

Dánsko 2021

Tak je to tady! Navzdory všem omezením a škarohlídským předpovědím odjíždíme na dlouho připravovanou výpravu do Německa – přístavu Burgtiefe na ostrově Fehmarn. Máme zde zamluven Etap 32i; útulnou, 9,35m dlouhou jachtu s dokonalým vybavením. Německá charterovka je opravdu důkladná, nezapomíná ve výbavě ani na dvě kompletní sady nářadí, náhradní díly k motoru, hekulesky – štípací kleště na nouzové oddělení vantů v případě ztráty stěžně, EPIRB, atd. Usmívám se v duchu pod vousy, když mi servisní technik trpělivě vysvětluje funkci jednotlivých zařízení; vše je tu velmi jednoduché a intuitivní. Loď je deset let stará, ale ve vynikajícím stavu.
Večer s mojí ženou v kabině již pokolikáté probíráme možnosti návštěvy dánského území. Vzhledem k situaci “covid” jsou podmínky (testy, karanténa a buhvíco ještě) dosti přísné, ale snažím se být bezstarostný a řídit se pravidlem, že problémy se mají řešit ve chvíli kdy nastanou. Tedy v duchu hesla: „Buď připraven na nejhorší, ale očekávej to nejlepší”:-)

První den 6.6.: Burgtiefe – Rødbyhavn
Území severního Německa na mě působí již tradičně velmi domácky. Snad to způsobují geny pradávných slovanských kmenů (Lechů, Obodritů aj.), kteří byli z těchto míst násilně vytlačeni christianizací v raném středověku. Z mnoha místopisných názvů lze cítit slovanský původ a i jméno ostrova Fehmarn pochází ze staroslovanského „fe mori”, tedy „v moři”.
Domlouváme s posádkou nakonec kompromis, že nepoplujeme rovnou na okružní cestu, počínaje ostrovem Lolland směrem na SV, jak jsem měl původně v úmyslu, ale nejkratší cestou, cca 20 NM na dánské území do Rødbyhavnu, což je přístav přímo naproti ostrovu Fehmarn. Podle situace, jak nás Dánové přijmou, teprve budeme řešit další itinerář. Připravuji se tedy i na variantu, že poplujeme ještě týž den zpátky a zbytek dovolené strávíme u německého pobřeží.
V SV větru o síle 3 Bft zkoušíme chvíli plachtit a halzovat, ale výsledná rychlost v našem kursu je nízká. Takto bychom se v případě, že v Dánsku nezůstaneme, do večera nazpět nedohrabali. Zapínám tedy motor a nejkratší trasou, kolmo na plavební dráhu, připlouváme krátce po poledni do přístavu. Nejedná se o klasické stanoviště s marinou, kotví tu převážně rybářské a servisní velké lodě, také je tu velké překladiště a stanice trajektu. Na plachetnici jsme tu jediní. Najdeme si místo u opuštěného mola v bazénu Nordre Havn, kde se vyvážeme bokem na springy, protože projíždějící lodi občas způsobují menší vlnobití. Ale jinak je tu klid, mrtvé ticho ruší jen rány kladivem dvou kluků, kteří v suchém doku renovují krásný dřevěný škuner. Oznamují mi, že hafenmeister se tu objeví až někdy odpoledne, takže vytáčím telefon a dozvídám se, že nás přijde zkasírovat jeho parťák v 18:00 hod. V půl šesté domlouvám poplatek v marině a v pozdním odpoledni se v pohodové atmosféře jdeme projít na blízkou liduprázdnou pláž, kde se dokonce i vykoupeme, protože stále svítí slunce na modrém nebi a teplota vzduchu je přes 20 °C(!).

Druhý den 7.6.: Rødbyhavn – Gedser
Ráno si jdu prohlédnout ještě druhou, západní stranu stranu přístavu, kde od října loňského roku probíhá výstavba nejdelšího „položeného” tunelu na světě Fehmarnbelt, spojujícího Dánsko a Německo. Jde o megalomanskou stavbu 18 km dlouhého tunelu, jehož realizace má být dokončena v r. 2029 s rozpočtem přes 7 mld EUR.
Dnes je podle předpovědi téměř bezvětří, takže nás čeká nudná plavba podél větrných “offshore” elektráren. V pásmu, ve kterém se vyskytují bagrovací lodě, se na nás snese hejno mušek a komárů, které naši nešťastnou loď doslova pokryjí jako koberec. Jsou úplně všude kde se mohou zachytit, na plachtách, lanoví, sprayhoodu, snaží se dostat i do kabiny. Vznášejí se v temných mračnech a dokonce pavučiny, doteď neviditelné, se proměňují v neprůhledné záclony plné zachyceného hmyzu. Naštěstí nás neštípají, jen protivně vlézají do očí i uší, takže občas marně odháníme ty nejdotěrnější a smiřujeme se s tím, že jsme vzali na palubu pár tisíc černých pasažérů, kterým prokazujeme přepravu zdarma.
V jednu chvíli za zádí něco hlasitě odfrkne a na hladině se na okamžik objeví tmavý hřbet. Delfíny tu pozorujeme častěji než třeba na Jadranu.
Ve 13:30 vjíždíme do zadního bazénu mariny Gedser na ostrově Falster. Značení laterálních bójí je tu zdánlivě trochu zmatečné, protože se nevjíždí do hlavního přístavu na jižním cípu ostrova odkud vyplouvá trajekt, ale do východní mariny průlivem mezi pobřežím a pásmem mělčin, odkud vede vjezd do přístavu, takže červené bóje jsou vpravo a zelené vlevo.
Po zajištění na stání v marině na kůlech se mračno komárů zvedne a bez poděkování vyklidí pozice. S úlevou tak upouštím od předem plánovaných scénářů jejich vypuzení.
Vyřizujeme formality, platíme v automatu denní taxu 200 DK a podle doporučení dobrosrdečného hafenmeistera si jdeme do nedalekého městečka nechat provést antigenní test. Výsledek testu se zobrazuje v šikovné aplikaci na telefonu, takže je kdykoli k nahlédnutí. Možnost prokázání také ještě později využijeme.
Po výborném pozdním obědě na lodi – restaurace jsou zavřené a v marině je tradičně mrtvo a prázdno – se jdeme v krásném slunečném počasí projít bosi po pláži, vyhříváme se na molu a koupeme se. Kvečeru jdeme na procházku do „wildlife” parku Kroghagen a při zapadajícím slunci sbíráme na pláži barevné kamínky.

Třetí den 8.6.: Gedser – Klintholm
Ráno fouká 2-3 Bft SV, což je přesně v protisměru! Ale nemusím se kvůli tomu přiliš čertit, protože kolem poledne vítr definitivně utichá a moře je opět jako zrcadlo… Zkouším chytat ryby na třpytku, ale v hluku motoru by ryba musela být hluchá a úplně pitomá, aby na nástrahu skočila.
Ovšem idylka náhle končí! Z průlivu Grønsund mezi ostrovy Felster a Møn nám náhle z levoboku foukne dýza o síle 4 Bft. Rázem jsme ve slušném náklonu, vytahujeme harnesy a rychlost malé lodičky je téměř na 7 uzlech! Poprvé si užíváme čistokrevného jachtingu. Trvá ale asi jen hodinu, než se dostáváme mimo vliv úžiny a tak k vjezdu do mariny doplouváme v 15:30 již opět na motor.
Marina v Klintholmu na ostrově Møn se skládá ze tří bazénů, je obklopena malými domečky – červenobílými apartmány v typickém dánském stylu. Obsazené jsou tak z 10 % vesměs staršími páry a rodinami, takže je tu opět klid až mrtvo. Stojíme v západním bazénu mezi kůly na 2,5 m hloubky. Trochu bloudím mezi domky při hledání “havnekontor”, ale nakonec platím u opuštěného automatu denní sazbu 145 DK.
Po pozdním obědě se jdeme projít po místní nádherné pláži. Hodláme dojít až k malému lesíku, vzdálenému asi 3 km a pak se vrátit, ale atmosféra prosluněného dne nás zláká k procházce do vnitrozemí. Vracíme se tak oklikou po opuštěných asfaltkách nejdříve lesem a potom mezi poli kolem malých statků, skrytých mezi ostrůvky stromů. Ze zamýšlené trasy o délce 4 až 5 km se tak stává skoro 10 km výlet. Pohlazením po duši je kolorit úhledných domků, stavěných v tradičním stylu se střechami ze slámových šindelů, zahrádkami s kvetoucími skalkami a tradičními lavičkami, vybízejícími pocestné k odpočinku. Žádné stavení není opatřeno plotem. Vůbec květy všech možných barev a jejich vůně nás provázejí po celou cestu po dánském pobřeží. Zpět na loď tak přicházíme těsně před západem slunce kolem 22 hod, unavení, ale šťastní z nových zážitků.

Čtvrtý den 9.6.: Klintholm – Møns Klint
Dnešní den máme v úmyslu strávit na ostrově Møn, takže se ráno nikam neženeme. V 9 hodin si půjčujeme kola – typizované retro bicykly s přehazovačkou skrytou v zadním náboji. Vyrážíme opět liduprázdnou krajinou po sluncem rozpálené silnici, kudy projede občas auto nebo autobus, směrem k západnímu pobřeží ke křídovým útesům a také cíli naší cesty.
Nachází se zde také Geocenter Møns Klint; rozsáhlé přírodovědné muzeum a expozice paleolitických vykopávek z místních archeologických nalezišť, která je střídána promítáním 3D filmů, workshopy i různými interaktivními projekcemi. Na parkovišti je tu ovšem frmol, přijelo několik autobusů s mládeží, která má předplacený vstup a proto necháváme prohlídku na později. Jdeme se nejdříve projít pod útesy, které jsou v nejvyšším místě přes 100 m vysoké a 6 km dlouhé. Sejít k pobřeží musíme ztemnělým lesem po dřevěném schodišti, ale po příchodu na pláž se otevírá doslova omračující scenérie. Vysoké bílé útesy, jejichž vrchol lze obsáhnout až při notném záklonu hlavy, bíle září proti azurově modrému nebi. Jiskřivá hladina moře táhnoucí se do nedohledna dodává místu téměř nadpozemskou atmosféru.
Sbíráme na pobřeží zajímavé kameny, kterých tu je opravdu mnoho druhů. Celé pobřeží se vlastně skládá z pazourkových pecek, tvrdé sedimentární kryptokrystalické formy křemene zařazené mezi odrůdy chalcedonu. Pokouším se po vzoru Houžňáka z Lovců mamutů odštípnout z pecky ostrý břit a kupodivu se po několika pokusech podaří vytvořit něco, co se podobá hrotu šípu. Odštípnuté hrany jsou opravdu ostré jako sklo. Fascinuje mě, že způsob vzniku pazourku není dodnes zcela jasný a tak vymýšlím různé teorie, kterými zásobuji svou drahou polovičku.
Po asi dvoukilometrové cestě po kamenité pláži pod impozantní bílou stěnou vystupujeme dalším schodištěm vzhůru a jdeme nazpět, tentokrát po stezce na horní hraně útesů. Výhledy jsou neskutečné! :o
Návštěva Geocentra je dalším velkolepým zážitkem za cenu 145 DK. Před vstupem po nás ještě chtějí potvrzení testu covid v mobilu, ale pak nás již čekají jednotlivé místnosti s ukázkami výtvorů diluviálních přírodních sil. Potěšení z prohídky si nenecháme zkalit ani nevšedním kulinářským prožitkem v místní restauraci: ledovým těstovinovým salátem s lyofilizovanými rajčaty a masovými koulemi. Jiný výběr prostě není, takže nemá cenu remcat. Paní ještě udiveně zvedá obočí při nesmělém dotazu na brambory jako přílohu.
Zpátky do mariny jedeme oklikou opět nádhernou krajinou plnou zeleně a květů s překrásnými výhledy na nedaleké moře. Osamocená stavení v tradičním stylu skrytá v umně vytvořených alejích a remízkách, ozářená zapadajícím sluncem vykouzlí na tváři mé ženy spokojený úsměv, korunovaný čistě spontánním výrokem: „Tady je ale krásně.”

Pátý den 10.6.: Klintholm – Gedser
Na zpáteční plavbě opět zažíváme mírný adrenalin při průjezdu okolo průlivu Grønsund, ale vítr se postupně mírní až téměř zcela utichá. Zkoušíme křižovat proti JZ větru, ve vyostření to dává 6 uzlů. Na klidném moři bez větších vln to vypadá, že nakonec dochází ke kompromisu; jsem spokojen, že to jakž takž jede a Janička si libuje, že nemáme příliš velký náklon a loď se ani moc nehoupe. Vzácná chvíle souznění trvá asi do poledne, kdy je na dohled mys Gedder Odde. Vítr se totiž stočí a nakonec zcela utichá, takže přichází ke slovu opět motor :roll:
K večeři je zbytek včerejšího rizota, do restaurace po včerejším zážitku raději už nejdeme. Jestliže Dánové nejsou v něčem dobří, je to právě jejich kuchařské umění. Možná jde o místní zvyklost, ale z nabídky menu ještě nejpřijatelněji vypadající smažený řízek s vařeným hráškem nás opravdu nepřesvědčí.

Šestý den 11.6.: Gedser – Burgtiefe
V 8:30 vyplouváme z mariny a nabíráme kurs na ostrov Fehrmarn. Podle ranní předpovědi má dopoledne trochu foukat 3 Bft, u ostrova pak vplujeme do pásma tišin. Do 10 hodin tedy budeme plachtit, potom pojedeme na motor. Vítr ale docela drží na JZ 3 Bft, což nám při vyostření dovoluje plout rychlostí něco přes 5 uzlů.
Ve 3 hodiny odpoledne v sotva znatelném vánku však opět na motor obeplouváme maják Staberhus na ostrově Fehrmarn a v půl páté mooringujeme v domovské marině. Nabíráme diesel u ochotné paní a pozorujeme naposledy západ slunce na pláži z jemného písku. Obdivujeme plavce právě probíhající regaty při manipulaci se spinakrem ve večerní bríze.
Poslední koupání, poslední foto a poslední noc na palubě tvoří tečku za naší zatím dosud nejpohodovější plavbou na Baltu.

Similaun

Lokalita: Similaun je pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp. Leží v hřebenu Schnalskamm v Tyrolsku přesně na hranicích Rakouska a Itálie tak trochu zapomenut ve stínu nedaleké a mnohem navštěvovanější Wildspitze. Vrchol se domimantně zvedá nad okolo ležícími ledovci: na severovýchodě Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Na jihozápadě vrchol prudce padá do suťoviska nazvaného Similaungrube. Výchozí bod: Vent (1 900  mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 8 hod) Termín: červen 2021

V lednu 2021 začínáme plánovat naší další zimní výpravu. Dostáváme skvělý nápad udělat tentokrát zimní výstup v našich starých známých Roháčích. Nápadem jsme nadšeni, přestože jsme, opět jako v předchozím roce, nuceni sledovat pokračující omezení související s koronavirem. Ač se zdál být koronavirus při naší loňské letní výpravě na Wiesbachhorn na ústupu, opak byl pravdou a na podzim 2020 začala celá situace dále eskalovat. Nejenže pokračovala různá omezení při cestách do zahraničí, ale byla zavedena i opatření v podobě zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. Vzhledem k zavedení omezení pohybu osob na Slovensku jsme se domluvili, že zimní výpravu do Roháčů odložíme na příští rok. Jelikož tou dobou se i na celém území ČR vyskytovalo až nezvykle velké množství sněhu, domluvili jsme se, že na začátku března uděláme opět výpravu na Šumavu. Bohužel se nakonec ukázalo, že na začátku března na Šumavě nebyl již prakticky žádný sníh, a tak jsme naši výpravu pro rok 2021 bohužel zrušili. Místo naší zimní výpravy jsme se tak již upnuli k plánování červnové výpravy do Rakouska.

V červnu se situace ohledně koronaviru opět začíná trochu uklidňovat a tak vyrážíme opět po roce do Rakouska. Tentokrát jedeme na sedmý nejvyšší vrchol Rakouska – Similaun – 3 606 mnm. Po loňském zdolání Wiesbachhornu (9. nejvyšší hora Rakouska) se tak snažíme zdolat další z TOP 10 nejvyšších vrcholů Rakouska. Z těchto 10 vrcholů leží 6 právě v zemi sněžného muže – Ötztalských Alpách. Další 4 vrcholy leží ve Vysokých Taurách. V tuto chvíli máme již zdolány 4 z těchto vrcholů (Grossglockner, Wildspitze, Grossvenediger a Gross Wiesbachhorn) a zdolání Similaunu by tak znamenalo završení poloviny z těchto vrcholů.

Tentokrát vyrážíme v sobotu v 6 ráno a po vcelku bezproblémové cestě dorážíme po 14 hodině na nám známé parkoviště ve Ventu. Je pravda, že je to již 14 let, kdy jsme z tohoto místa vyráželi v roce 2007 na výstup na nejvyšší vrchol Ötztalských Alp Wildspitze. Těsně před Ventem leží městečko Sölden, které nás trochu poplete a vášnivě diskutujeme, že jsme z tohoto místa lezli v roce 2012 na Ortler. Martin je tak přesvědčený, že to bylo právě zde, že mě strhává a dokonce sledujeme místa, přes která jsme tehdy lezli. Až po návratu po detailnějším studiu mapy zjišťuji, že je to samozřejmě nesmysl a že Ortler ve skutečnosti leží asi 150 km dál na jihozápad nad městečkem s velmi podobným názvem Solda (německy Sulden). Opět potvrzujeme, že už známe Alpy jak své boty J.

Po klasickém přebalení věcí a rychlém obědu z vlastních zásob již vyrážíme směr Martin Busch Hütte (2 500 mnm). Tentokrát nemáme udělanou na chatě rezervaci. Důvodem je naše drobná pochybnost, zda budeme schopni dnes dolézt až na chatu Similaunhütte (3 000 mnm), nebo zda na to dnes nebudeme míst dost sil a tak raději přespíme již na Martin Busch Hutte. Ve velmi příjemném počasí se nám daří dorazit za 2,5 hod na Martin Busch Hütte, což je přesně v souladu s informacemi na ukazatelích. Máme z toho dobrý pocit, neboť se nám většinou nedaří dosahovat časů uvedených na ukazatelích. Toto je vždy první zkouška naší aktuální formy, kterou jsme tentokrát zvládli na jedničku. Na druhou stranu je už půl šesté a moc se nám nechce jít dál. Rozhodujeme se tedy, že dnes zůstaneme zde, čímž si sice prodloužíme zítřejší výstup na vrchol minimálně o 2 hodiny, ale jelikož by se mělo jednat o poměrně snadný výstup, moc nás to netrápí. Naše očekávání, že budeme vzhledem k předpovědi počasí v horách úplně sami se nepotvrzuje a při příchodu na terasu chaty, kde se setkáváme s několika skupinkami lidí, začínáme lehce trnout, zda nás dnes díky absenci rezervace, ubytují. Chata je otevřená teprve tři dny a v Rakousku jsou aktuálně stále poměrně tvrdá koronavirová opatření. Rouška je při pohybu na chatě samozřejmostí, což jsme trochu čekali, nicméně skutečně překvapení jsme ve chvíli, kdy nám chatár oznámí, že nás nemůže ubytovat, protože nemáme udělanou emailovou rezervaci a bez ní prý dle platných pravidel nelze ubytovávat. Tváříme se provinile a snažíme se chatára přesvědčit, že toto nařízení je blbost a ať nás kouká ubytovat. Je to trochu hra na pana důležitého a nakonec se podaří vše domluvit. Následuje další překvapení, protože na chatě nejsou tradiční přezůvky a ani deky na postelích. Prý je toto také zakázáno. Chatár nám nakonec půjčuje  nějaké přezůvky, ale tváří se u toho jako agent 007. Slibujeme mu, že o tom nebudeme nikde mluvit J Já mám s sebou naštěstí spací pytel, ale Martin musí ještě jednou škemrat o půjčení deky. Máme opět zaplacenou polopenzi a tak si okolo 19 hod již sedáme do restaurace a dáváme si teplé jídlo a pár piv. Okolo 22 hod již jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 6 hodiny, nasnídáme se a okolo 7 hodiny již vyrážíme nahoru. Počasí je krásné a jde se nám dobře. Pod chatou Similaunhütte narážíme na místní bači, kteří převádějí veliké stádo ovcí z Itálie do Rakouska na pastviny. Po 9 hodině jsme již na chatě, kde přebalujeme věci a dáváme si svačinu. Okolo 10 hodiny již vyrážíme po sněhovém platu ve směru na Similaun. Cesta je naprosto pohodová, v zásadě bez jakýchkoliv technicky obtížných pasáží. Je zde nezvykle velké množství sněhu, který má dobrou konsistenci a tak ani nenasazujeme mačky a nenavazujeme se. Ve slušném tempu dorážíme již krátce po poledni na vrchol. Užíváme si výhledy a trochu se opalujeme. Cesta zpět na chatu je také bez jakýchkoliv problémů a tak již okolo 15 hodiny sedíme na terase Similaunhütte. Takto brzy jsme na chatě už dlouho nebyli a tak si to náramně užíváme. Dnes tady budeme spát a tak máme před sebou celé odpoledne odpočinku. Modrá obloha, sluníčko do nás pere a my si dáváme jedno pivo za druhým. Teprve k večeru si začínáme uvědomovat, že naše mazání nebylo úplně precizní a tak jsem solidně spálení. Hlavně krk a uší máme v jednom plameni. Večer si dáváme dobrou večeři a dalších pár piv. Opět hrajeme karty a nevím čím to je, ale Martin zase hrozně prohrává J Ale pivo nám nosí moc pěkná italská servírka a pivo je taky až překvapivě dobrý, tak myslím, že Martinovi ty prohry až tolik nevadí J

V pondělí po snídani již vyrážíme zpět do údolí a jedeme domů, kam pozdě odpoledne bez problémů dorážme. Jednalo se asi o jednu z nejpohodovějších výprav. Počasí bylo skvělé a výstup byl technicky poměrně jednoduchý.

 

Chorvatsko 2020

Poprvé jsme s Radkem na lodi! Záznamy o našich dobrodružstvích tak dostávají další rozměr. Musím říct, že soužití našich rodin fungovalo a skladba posádky i absolvovaná trasa byly mimořádně vydařené. Přitom vydržet týden v 7 lidech na malém prostoru jachty není úplně jednoduché. Zasvěcení vědí o čem mluvím..

Inspirací k uvedené cestě nám byl záznam z webu Standy Kubíčka https://kubicek-sail.cz/chorvatsko/. Až na změnu v “českém kempu” Mandarino seděly údaje na chlup. Celá trasa se dá v pohodě stihnout i v 6 dnech. Ještě jednou chci tímto za celou naši posádku Standovi za zdařilý tip poděkovat.

Do Chorvatska jezdíme vždy zásadně mimo sezónu, ale tentokrát jsme s ohledem na dětskou část posádky zvolili začátek srpna. Díky koronaviru jsme však byli ušetřeni největšího návalu. Ze zprávy chorvatského ministerstva byla v období přelomu července a srpna návštěvnost “charter visitors” kvůli koronaviru cca o 50 % nižší ve srovnání s předchozím rokem. Podíl návštěvníků se mění s odlehlostí; Severní Dalmácie je na tom podstatně lépe, než například Dubrovnik, kam míří turisté převážně letecky, a který zažívá až 70% odliv turistů (viz covidova sezona v chorvatsku).

A tady je už přepsaný záznam z lodního deníku:

Den 1. Plachtění Rivajnským kanálem

Brzy dopoledne vyplouváme z mariny v Sukošanu SZ směrem Zadarskim kanálem – na motor za téměř naprostého bezvětří. Včerejší slibná 5 Bft během noci utichla.

Kotvíme na koupání u ostrůvku Idula při SZ cípu ostrova Ugljan. Po obědě se protáhneme mezi ostrovy Ugljan a Rivanj a pokračujeme SZ Rivajnskim kanálem. V průlivu slušně fouká SZ dýza, chvíli křižujeme a ve 3-4 Bft máme při halze dokonce mírný náklon(..!)

Za ostrůvkem Kamenjak se vzhledem k přetrvávajícímu SZ větru rozhodujeme změnit plán a místo v zátoze Jazi kotvíme nakonec na 5m hloubce u zátoky Sabuša spolu s dalšími 5 jachtami, 1 katamaranem a 1 Jet-streamem. Při kotvení mi nějak nefunguje odhad, správné místo najdu až napotřetí(!)

Jedeme na dinghy prozkoumat pobřeží; zátoka je mělká a písčitá, zanesená mořskou trávou. Na vybíhajícím kamenném molu si dvě rodinky, které se dopravily čluny, připravují grilování, jinak je to tu opuštěné. V houštinách pravděpodobně vede cesta do městečka Molat, ale to tentokrát nezkoušíme.

Při návratu máme potíže nastartovat motůrek dinghy, s nastalou tmou musíme zpátky k lodi dopádlovat. Humorný nadhled, s jakým část posádky tuto nepříjemnost přijímá, mě naplňuje optimismem do budoucna.

Den 2. Koupání v zátoce Južna Slatina

Vyplouváme kolem SV cípu ostrova Molat a pokračujeme na SZ kolem zátoky Jazi, kde jsme původně chtěli spát. V zátoce je stále dost lodí a také u ostrova Tovarnjak kotví velká výletní loď, takže jsme docela rádi, že jsme strávili klidnou noc, protože tady mohlo být večer živo.

Před zátokou Južna Slatina na ostrově Olib poprvé zkoušíme paddleboard zapojený za jachtou jako surfové prkno a hlavně subglider – prkno na potápění. Děti, ale i dospělí se na zapůjčených hračkách (www.yachting.com) opravdu vyřádí!

Po obědě na kotvě v zátoce spolu s dalšími asi 15 plavidly vyrážíme na dinghy ke břehu. Jsme okouzleni opravdu úžasnými podmínkami ke koupání. Mělká, tyrkysově modrá zátoka s bílou pláží,vyplněná jemným pískem navozuje atmosféru Karibiku. Chybí jen palmy kolem. Jsme tu téměř sami a tak dovádíme s dětmi při hře na honěnou.

Odpoledne míříme mezi ostrovy Olib a Silba SZ k ostrovu Ilovik. V protivětru stále rekreačně plachtíme až do rychlosti 6,5 kt.

Těsně před úžinou mezi ostrovy Ilovik a Sv. Petar, již při zapadajícím slunci, přidáváme při ubývajícím větru k plachtám motor a takto “nečistými prostředky” doháníme pěkně vytrimovanou plachetnici, která s námi možná chtěla závodit(?)

V úžině jsou večer všechny bóje již obsazeny, nakonec zůstáváme na kotvě v řadě lodí u vých. ústí. Při kotvení se zlepšuji, podaří se napodruhé(!) Autorita “protřelého skippera” trochu trpí, ale snad zítra bude lépe. Asi by to ani tolik nevadilo, ale kotevní vrátek vždy vybere baterku a mě pak chytá šetřící stihomam s elektřinou.

Na dinghy dojíždíme napříč ke skalnatému břehu a pěšinou docházíme do městečka Ilovik. Procházíme malebnými uličkami, všude je spousta květů, kupujeme v krámě ovoce, v restauraci zmrzlinu a pivo.

Den 3. Procházka k majáku na ostrově Sušak

Ráno vyplouváme na motor SZ ústím průlivu (Ilovička vrata) spolu s konvojem motorových člunů a jachet, které naštěstí zahýbají sev. podél pobřeží ostrova Ilovik, takže po chvíli jsme na moři opět sami.

Telefonujeme do mariny (Priveziště Runjica na ostrově Mali Lošinj) a domlouváme rezervaci na mooring – pošlou dotazník, vyplní se údaje o lodi a z platební karty a je to. Nabídnutou částku 425,- HRK ani neblokují, data chtějí pouze kvůli ověření.

Na SZ obzoru se vynořuje cíl naší cesty, ostrov Sušak. O rozloze 3,8 kilometrů čtverečních je jedním z nejpodivuhodnějších ostrovů jadranského souostroví, a to především geologickou stavbou. Je to jediný písečný ostrov v Jadranu. Nánosy a usazeniny spraše na vápencovém podloží, tu dosahuje až sto metrů. Okraje, ale i nitro ostrova jsou porostlé rákosím – bez něho by ostrov už dávno roznesly větry. (viz Písečný ostrov Susak)

Obeplouváme ostrůvek ze záp. strany a kotvíme v zátoce Porat na oběd a koupání.

Dokončujeme okruh, kotvíme u městečka v zátoce Uvala Bok, spolu s houfem dalších lodí. Zde poprvé platíme poplatek 100,- HRK sympatickému mladíkovi, který nám vypráví, že se jeho sestra provdala za českého jachtaře, který sem přijel “na návštěvu”.

Jdeme se pak projít krásným historickým městečkem, směrem nahoru rákosovými háji a písečnými přesypy až k majáku, odkud je skutečně fantastický výhled. Janička s dětmi zůstává na lodi, není jí úplně dobře, stále bojuje s nějakou virózou, ale postupně se to lepší.

Odpoledne vyplouváme SV k ostrovu Mali Lošinj na motor a genu (5,5 kt).

Za zádí naší plachetnice pozorujeme 5 dovádějících delfínů, kteří nás lhostejně zakřižovali. Takhle blízko jsem v moři tato nádherná zvířata ještě neviděl!

V 19:00 mooringujeme u betonového mola mezi benzinkou a zvedacím mostem. Míst je tu nakonec dost, ale rezervace tu byla i tak vyznačena. Podaří se mi zajet k molu z ostrého úhlu tak, že si vysloužíme uznalé gesto dvou přístavních hochů, takže prestiž je snad zase trochu v normálu.

Již za šera jdeme na večeři do města. Volba restaurace Bistro Orhideja se ukázala jako dobrý tah. Všichni jsme si pochutnali, obsluha byla fajn a celkem příznivé ceny (800,- HRK za 7 lidí). Dva velké plátky tuňáka s blitvou byly vynikající!

Den 4. Večer v přístavní restauraci na ostrově Silba

Ráno ani nepočítám s proplutím kanálu Privlaka pod otočným mostem, který se otvírá v 9:00 a 18:00 hod. Za běžných okolností bychom vyplouvali mnohem dříve, ale nechci rušit pohodovou, rekreační atmosféru na lodi. Jako obvykle tedy až kolem desáté vyplouváme nazpět SZ ze zálivu Uvala M. Lošinj, úžinou Prolaz Most a pokračujeme JV zpět k ostrovu Ilovik. V zátoce Pažine kotvíme (opět nadvakrát!), obědváme a dovádíme s paddleboardem a subgliderem.

Pokračujeme JV směrem a po nějaké době opět vytahujeme plachty (SZ, 3 Bft).

V 17:30 připlouváme do zátoky Sv. Ante na ostrovu Silba, kde jsou všechny bóje již obsazeny. Kotvíme mezi nimi na JV pobřeží, vítr se má v noci změnit ze SZ na JV.

V 19:30 vyrážíme na dobrodružnou cestu nitrem ostrova do městečka Silba (cca 45 min).

Na místním tržišti stihneme ještě za nastávajícího šera koupit velmi levné ovoce a pak pokračujeme až k pobřeží ke stylové, přístavní restauraci Silba, jejíž majitel je prý “trochu divnej, ale má vynikající ryby”. Nejprve si zde chceme dát, jen něco k pití, ale pohled k sousednímu stolu, kde si dávají ohromnou rybu, nás nutí změnit úmysly, i když jsme již po večeři. “Divnej majitel”, sporý šlachovitý rybář s šedivou bradkou a ohromnýma rukama, nám přednáší v němčině o přednostech nabízené krmě tak, že se nám začínají sbíhat sliny. Objednáváme tedy rybu “Umbrina cirrosa” pro 6 lidí, kterou nám servíruje sám majitel. Zkušenými pohyby porcuje a vykosťuje rybu, zároveň neustále vychvaluje způsob přípravy, kdy si maso ponechává svoji šťávu a výjimečnou chuť.

Malá Nikolka, která nemá moc ráda ryby a po nějaké době se začíná nudit, nás pobaví suchou hláškou, kdy právě když se chystáme začít jíst, pronese otráveným hláskem: ”Tati, půjdeme už..?(..!)

Majitelovo vychválování morku rybích kostí komentuje: “Já prostě nechápu, jak může mít někdo rád cucat rybám páteř..!”

Ryba je skutečně výtečná, ale je jí tolik, že si zbytek necháváme od nechápajícího kulinářského mistra zabalit. Při placení se nám ovšem trochu protočí panenky; z celkové sumy 1800,- HRK je cena za rybu 1400,- HRK skutečně nemalá. Ale za ten zážitek to stálo! Zakončujeme jej přípitkem s majitelem fenyklovým šnapsem nezvyklé chuti.

Čeká nás ještě dobrodružná cesta lesem podél kamenitých zídek zpátky k lodi, kam za svitu pohasínajících čelovek dorážíme o půlnoci. Přeprava posádky vonící temnou nocí za svitu myriád hvězd nadvakrát pomocí dinghy na loď osvětlenou pozičním světlem je symbolickou tečkou za nádherným večerem.

Den 5. Potápění k vraku u zálivu Pantera

Opouštíme zátoku Sv. Ante a v mírném předobočním JV vánku se na plachty a motor protáhneme mezi ostrůvky Zapadni a Srednij Greben, které tu ze dna trčí jako opravdový hřbet nějaké předpotopní nestvůry, k ostrovu Škarda. Zde u zátoky Lojišče opět s dětmi provádíme vodní hrátky s nafukovacím prknem a podvodním křídlem. Sofinka je moc šikovná, dokáže se s křídlem pod vodou otočit až třikrát!

Podél menších ostrůvků míříme SZ k majáku na poloostrově Veli Rat. Vzhledem k pokročilé odpolední hodině se rozhodujeme místo zajížďky do zátoky Sakarun zakotvit rovnou u vraku italské lodi potopené/uvízlé na mělčině v r. 1984 u zálivu Pantera. Proplouvat mezi troskami nákladních prostor a zbytků kajut je unikátním zážitkem! I když si při pokusu o průlez otvorem v bývalé palubě rozedřu o ostré okraje plechu pleš(!)

V 17:30 zajíždíme do zátoky Soliščica na ostrově Dugi Otok, kde zakotvíme naproti kempu Mandarino (200,- HRK). S očekáváním doporučované české kuchyně a plzeňského piva míříme na břeh v dinghy. Jaké je ale naše překvapení, když zjišťujeme, že česká rodina mající v r. 2016 kemp ve správě, už zde není a pivo tu mají jen lahvové. Vyrážíme tedy na marnou procházku do vesničky Verunič, kde by měly být nějaké grill bary. Jeden je však zavřený a ve druhém nás nechtějí posadit, když si nedáme nic k jídlu. A točené pivo zde tak nemají. Žízniví tedy dorážíme pozdě večer zpět do kempu Mandarino, kde však zavřeli už ve 20:00 hod! Zřejmě kvůli situaci s koronavirem, protože i kemp je napůl vyprázdněný.

Zklamáni tedy nasedáme zpět do dinghy, podaří se mi na molu ještě rozbít dotykové sklo mobilu, takže funguje jen půlka displeje.

Večer trávíme na lodi u plechovkové Plzně. Jsem trochu frustrován nezdařeným večerem, takže jen čučím do tmy a nemám sílu se ani účastnit hovoru. Tak jsem si zvykl, že vše dosud vycházelo, že jen těžko snáším neúspěšnou akci, která měla být jedním z vrcholů výpravy.

Den 6. Návrat do mariny v Sukošanu

Ráno se nám podaří vyrazit o hodinu dříve než obvykle, abychom stihli včas doplout do mariny. Čeká nás nejdelší úsek trasy, skoro 30 mil.

Ale plujeme stále na pohodu, v půl dvanácté kotvíme v zátoce Pavlešina na ostrově Ugljan. Je tu vyhrazené koupaliště, v zátoce písek, zanedlouho se to tu plní asi 10 dalšími loděmi.

Při hrátkách u pobřeží se mi podaří došlápnout patou na nějaký ostrý výčnělek schovaný v písku, jehož zbytky vytahuji ještě po návratu domů po dalším týdnu!

V půl třetí proplouváme na motor JV Zadarskim kanálem a stavíme se ještě na poslední koupání u ostrova Ošljak. Jsou tu na pobřeží pěkné ploché skály, na kterých se dá sedět pod borovicemi.

V 17:00 připlouváme do mariny spolu s houfem dalších lodí. Manévrujeme chvíli u benzinové pumpy, než přijdeme na řadu.

Uklízíme na lodi a večer jdeme ještě na pivo a salát do místní restaurace. Jdeme brzo spát, protože Radek s rodinou odjíždí brzy ráno domů. Nás čeká ještě další, odpočinkový týden v Bunculuce na ostrově Krk.

 

 

Grosses Wiesbachhorn

Lokalita: Großes Wiesbachhorn je hora nacházející se ve spolkové zemi Salcbursko v Rakousku a s výškou 3570 m je čtvrtým nejvyšším vrcholem pohoří Vysoké Taury. Klasická výstupová cesta vede od přehradní nádrže Mooserboden (2040 m) přes chatu Heinrich Schwaiger Haus (2802 m) a ledovcový hřeben Kaindlgrat. Výchozí bod: Kaprun – Kesselfall (1 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 6 hod) Termín: červenec 2020

Na letošní rok byl naplánován aklimatizační výstup na Lomnický štít a letní výstup na Jungfrau. Ještě při naší únorové výpravě na Schneeberg s Martinem probíráme naše nadcházející výstupy, nicméně jak se říká, když lidé plánují, tak se pánbůh směje. Všechny plány vzaly za své, když se v průběhu března začaly uzavírat obchody, restaurace, kina, zábavní centra, kanceláře a následně i hranice díky neviditelnému globálnímu nepříteli – koronaviru. Šílenství nabralo neuvěřitelných obrátek a celý svět byl rázem na několik měsíců zcela paralyzován (pochopitelně až na výjimečné případy lidí, kteří jsou vůči globalizaci do značné míry imunní). Nechci se zde pouštět do úvah nad přehnaností přijatých opatření, jejichž důsledky pocítíme všichni zřejmě ještě na mnoho dalších let. Podstatné je to, že bylo nutné změnit plány a přizpůsobit se nastalé situaci. Během května, kdy se začaly postupně jednotlivá omezení trochu rozvolňovat, domluvili jsme se s Martinem, že letošní sezónu strávíme na českých horách. Je to vlastně trochu příležitost se opět pokochat krásami české přírody, na kterou pro všechny naše alpské výstupy, nebylo v posledních letech dost času. Z kraje léta jsme si naplánovali přechod Krkonoš a na konci léta pak přechod Šumavy. Jelikož se nakonec v průběhu června ukázalo, že budou přeci jenom otevřeny hranice aspoň s některými státy (bez nutnosti absolvovat testy na koronavirus, či strávit 2 týdny v karanténě), rozhodli jsme se nakonec uskutečnit nový plán, výstup na devátý nejvyšší vrchol Rakouska, Grosses Wiesbachhorn. České hory tak budou muset ještě trochu počkat, ale myslím, že nám nikam neutečou a že si je ještě na stará kolena užijeme J

Pro tento výstup využíváme prodlouženého víkendu na začátku července, kdy nám Honza Hus zajistil volné pondělí, což se hodí. Vyrážíme v sobotu brzy ráno směr České Budějovice, Linz a Kaprun. Poprvé vyrážíme v novém autě a Martin hned zkraje hodnotí, že nainstalovaná online navigace je již zcela „blbuvzdorná“ a šance zabloudit tak je v podstatě zcela eliminována. Po asi 5 minutách jízdy se nám však podaří špatně odbočit a tak si, stále ještě v Praze, o něco prodlužujeme cestu. Cestou do Kaprunu se nám podaří špatně odbočit, či přejet odbočku ještě několikrát. Opět prokazujeme, že pro nás není žádná navigace dost chytrá. Do Kaprunu tak nakonec dorážíme až okolo půl třetí odpoledne, což je výrazně později, než jsme původně plánovali. Auto necháváme v několikapatrovém betonovém parkhausu v Kesselfall, který je kupodivu zdarma. Rychle přebalujeme batohy a vydáváme se na cestu. Jelikož je chata Heinrich Schwaiger Haus (2 802 mnm) aktuálně zavřená (zjevně důsledek koronaviru), vyrážíme po delší době s pěkně těžkými batohy. Neseme s sebou spacáky, vaření a jídlo, což jsme v posledních několika letech absolvovali pouze při našich zimních výpravách. Tady ale přeci jenom lezeme o dost výše a každé přebytečné kilo je hodně znát. Okolo třetí hodiny jsme již na trase. Z Kesselfallu jedou autobusy, s jedním přestupem na velký pozemní výtah, až k přehradě Mosserboden (2 030 mnm). Přes těžké batohy se opět domlouváme, že nepoužijeme tyto nečisté prostředky a jdeme po svých. Cesta vede krásnou přírodou, jdeme v podstatě sami, a navíc je překrásné počasí. Občas nás míjí pouze malé skupinky turistů, kteří se zřejmě vyvezli k přehradě autobusem a nyní scházejí pěšky dolů na parkoviště. Pěkná rodinná procházka. Ve výšce 1 672 mnm leží první ze dvou přečerpávacích přehrad – Wasserfallboden, která byla vybudována na přelomu čtyřicátých a padesátých let v rámci Marshallova plánu. Terén je poměrně snadný, nicméně několikahodinová túra s těžkými batohy, doprovázená horkým a dusným počasím, nás docela zmáhá. Po necelých čtyřech hodinách přicházíme ke druhé přehradě Mooserboden. Dnes máme naplánováno vystoupat ještě o 800 metrů výše až do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu. Je již téměř 7 hodin večer a tak začínáme mít pocit, že jsme přeci jenom trochu přecenili síly. Času do setmění máme sice ještě dost, ale začínáme pomalu spekulovat, že bychom dnes zůstali spát u přehrady. Představujeme si již ubytování s polopenzí a začínáme se těšit na vychlazené pivo nebo dvě. Při příchodu k přehradě se však ukáže, že je restaurace už zavřená (poslední autobus s turisty odjel již v 17 hodin) a ubytování zde není k dispozici. Naštěstí narážíme na terase u zavřené restaurace na místního průvodce Thomase, který se rozhodl přespat se svojí rodinou v chatě u přehrady, která je určená pro zaměstnance přehrady. Z Thomase se vyklube velmi milý a zábavný chlápek, který nás hned zavádí do winterraumu. Jsme zde úplně sami, topení je zapnuté, postele čerstvě povlečené, v koupelně teplá voda a splachovací záchod. Jsme nadšeni! Naštěstí jsme si přinesli s sebou každý aspoň jednu plzničku, která sice není kdovíjak vychlazená, ale představuje příjemnou vzpruhu. Na elektrickém vařiči si vaříme polévku a přikusujeme zeleninu. Rázem je nám zase dobře. Po večeři relaxujeme před winterraumem, kde je krásný výhled na spodní přehradu a okolní zasněžené vrcholy. O zbytky jídla se dělíme s liškou, která je zřejmě místní atrakcí. Je zcela ochočená a jídlo si bere dokonce i z ruky. Po chvíli přichází Thomas a přináší další dvě piva a pak další a další… Jak říkám, sympatický chlápek. Když se dozvídáme, že Thomas dělá průvodce u přehrady již 19 let, ale dnes je první noc, kdy zůstává u přehrady spát, nedokážeme zapudit myšlenky, že je to zřejmě nějaké znamení. Ale jaké? Možná bychom se měli vydat do Himalájí, o kterých Thomas vypráví? Nebo něco jiného, kdo ví? Večerním zážitkem při povídání pod hvězdnou oblohou je i pozorování třpytu čelovek při záchranné akci na protějším svahu Kitzsteinhornu dalekohledem. Okolo 23 hodiny jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 7 hodiny. Nikam moc nespěcháme a až okolo půl deváté vyrážíme nahoru. Je opět krásný den. Před námi již nahoru vyrazilo několik desítek turistů, kteří přijeli prvním autobusem k přehradě již po sedmé hodině. Cesta na vrchol by měla trvat jen okolo 5 hodin a zpět do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu další asi 2 hodiny, takže bychom měli mít docela dost času a nemusíme se tak úplně hnát. Po 11 hodině jsme u chaty ve výšce 2 800 mnm. Vybalujeme si věci, které necháme ve winterraumu, obědváme a před polednem vyrážíme dále na vrchol. Prvních zhruba 300 výškových metrů od chaty vede po skále, která je místy zajištěná ocelovými lany. Pak již začínají sněhová pole, takže nasazujeme mačky. Pod náporem slunečních paprsků sníh měkne, což činí chůzi trochu náročnější. Závěrečných zhruba 300 výškových metrů již vede po poměrně strmém svahu na samotný vrchol. V této nejtěžší pasáži výstupu navíc přicházejí husté mraky, které ztěžují orientaci. Výstup již v tuto chvíli zcela jistě nelze označit za lehký a díky aktuálním podmínkám se stává poměrně náročným vysokohorským výstupem se vším všudy. Na prudkém svahu musíme po každých pár desítkách kroků zastavovat a chytat dech. Zejména Martin toho má už docela plné zuby a snad poprvé v dějinách našich výstupů začíná lehce koketovat s myšlenkou návratu. Zatím pouze v duchu. To bychom ale nebyli my, abychom tuto situaci nezvládli. Asi 50 metrů pod vrcholem se k již tak dost těžké situaci přidává telefonát neteře Terezky, která má problém s autem a hledá pomoc u Martina. V tu chvíli si nedovedu představit nic senzačnějšího. Martinův výraz hovoří za vše. Poměrně ledabyle odkazuje Terezku na odtahovou službu a snaží se najít poslední zbytky koncentrace na závěrečnou část výstupu. Je nutné říci, že v danou chvíli není možné mít toto Martinovi za zlé. Však oni si nějak poradí. V husté mlze nakonec dosahujeme okolo půl čtvrté vrcholu s křížem. Za pěkného počasí by nás čekaly krásné výhledy na Grossglockner a další kopce, ale my bohužel nevidíme nic. Děláme rychlou vrcholovou fotku a otáčíme se na cestu zpět. Dolů už se jde přeci jenom lépe, i když některé pasáže vyžadují naprostou koncentraci. Při přebalování věcí na chatě jsme si pohrávali s myšlenkou nebrat na výstup mačky a cepín, ale teď jsme jednoznačně rádi, že je máme. Bez tohoto vybavení by byla cesta velmi náročná, ne-li nemožná. Trochu se pozastavujeme nad tím, že jsme cestou na vrchol potkávali některé turisty, kteří byli naprosto nevybaveni do takovéhoto terénu. Někteří dokonce měli na nohou tenisky. Zpětně usuzujeme, že zřejmě někteří z těchto dobrodruhů na vrchol nedošli a obrátili se zpět dolů. Stopy podrážek bez maček ve vrcholových partiích totiž žádné nejsou. Okolo 18 hodiny již přicházíme zpět do winterraumu ve výšce 2 800 mnm. Ještě se ve mně na chvíli probouzí čertík a straším Martina, že je winterraum plný a naše dopředu připravené spacáky jsou hozeny na lavičce. Martin zhluboka vydechuje a vchází dovnitř s pevným úmyslem zjednat pořádek. Úsměv na tváří mu následně vykouzlí zjištění, že jsme tu opět úplně sami. Je přeci jenom neděle večer a všichni kromě nás se vrátili dolů do údolí. To předchozí večer bychom měli se spaním ve winterraumu větší problém, neboť byl k prasknutí plný. Rozděláváme oheň v kamnech a děláme si večeři. Winterraum se v krátké době vyhřeje natolik, že pak musíme v průběhu vlahé noci větrat, abychom byli vůbec schopni usnout.

V pondělí vstáváme v 6 hodin a po rychlé snídani vyrážíme dolů. Dnes již máme před sebou „jen“ cestu do údolí a odjezd domů. Na druhou stranu je potřeba stále sejít okolo 1 800 výškových metrů a absolvovat poměrně dlouhou cestu do údolí. Martina začínají trochu bolet nohy, ale se zaťatými zuby a drobným mrmláním pokračuje dále. K tomu se bohužel přidává ještě několikametrový pád ze svahu u nižší z přehrad v okamžiku, kdy se Martin vyhýbá kolemjdoucím. Odnesou to žebra a koleno. Ještě nás stále čeká asi 600 výškových metrů do údolí a je jasné, že to bude ještě hodně bolet. Po další asi hodině a půl konečně dorážíme do údolí k autu a jsme skutečně rádi, že to máme za sebou. Bylo to jen tak tak. Je poledne, převlíkáme se, dáváme rychle něco k snědku a vyrážíme zpět domů. Okolo 19 hodiny jsme již v Praze.

Jak shrnout tuto výpravu? Máme za sebou bezesporu náročnou túru, ale také spoustu skvělých zážitků. Trochu znepokojení v nás vyvolala možná až příliš velká únava a vypětí při túře, kterou jsme považovali spíše za lehkou, zejména pak ve srovnání s jinými vrcholy, které jsme v posledních letech vylezli. Zejména Martin chvílemi trpěl jako pes a na závěr byl utahanej jako kotě J Snažím se najít objektivní důvody, proč tomu tak bylo, jiné než nastupující stáří, s čímž se zatím nejsem ochotný smířit. Myslím, že nějaké objektivní důvody zde lze spatřovat. Nerad bych na tomto místě čtenáře nudil detailní analýzou všech příčin nadměrné únavy některých členů výpravy, nicméně mi čtenář doufám dovolí krátké zamyšlení, které může být, jak doufám, cenné pro plánování a realizaci dalších výprav na kopce, které se svojí výškou přibližují 4 000 mnm.

Přestože byl výstup na Wiesbachhorn ztěžován rozbředlým sněhem a hustou mlhou v horních pasážích výstupu, objektivně se myslím jednalo spíše o lehčí výstup. Jako velmi významný faktor nadměrné únavy považuji těžké batohy. Ty nám činily určité problémy již v minulosti, nicméně naše mladé nohy a záda se se zvýšenou zátěží byly schopny docela dobře vyrovnat. Při procházení našich výprav jsem dospěl k zajímavému závěru a to, že naposledy jsme si nesli spacáky do výšky okolo 3 000 mnm v roce 2008 při výstupu na Matterhorn (zde jsme nesli navíc i stan). Od té doby jsme při takto vysokých túrách používali chaty, kde jsme měli zajištěno ubytování. Bez zajištěného ubytování jsme od roku 2008 lezli již pouze na Grossvenediger a Ortler v roce 2012 a na Aletchhorn v roce 2014, kde jsme však při spaní využili erární deky ve winterraumu. Ve všech třech případech jsme tak nesli „pouze“ vaření. V ostatních případech jsme od roku 2008 pří výstupu na konce nad 3 000 mnm nenesli ani vaření, neboť jsme měli zajištěno ubytování s polopenzí na chatě. Nepočítám zde tedy s výstupy na nižší kopce, což je například naše skialpinistická romance ve Stubajských Alpách a samozřejmě ani naše zimní výpravy, které jsou vždy směřovány na nižší kopce.

Za další faktor významné únavy během výstupu, ale i následném sestupu, považuji nedostatečnou aklimatizaci, kdy první den spíme ve výšce pouze 2 000 mnm a následně lezeme druhý den již na vrchol do výšky téměř 3 600 mnm. Jedná se tedy o převýšení téměř 1 600 m, což jsme při takto vysokém výstupu absolvovali pouze jednou a to při výstupu na Dom (převýšení také 1 600 m). Výstup na Dom pro nás pak představoval poměrně velké vypětí zejména díky tomuto významnému převýšení bez dostatečné aklimatizace. Jistě, Dom představoval podstatně vyšší výstup až do výšky 4 545 mnm, tedy zhruba o 1 000 metrů výše než výstup na Wiesbachhorn, ale jak dobře víme, už při výstupech nad 3 000 metrů se začíná významně projevovat únava z výšky a při nedostatečné aklimatizaci se stává výstup do jisté míry utrpením.

Jako významný prvek nadměrného psychického i fyzického vypětí považuji také do určité míry podcenění plánování výstupu. Oba s Martinem jsme počítali s poměrně jednoduchým výstupem na úrovni loňského výstupu na Johannisberg, což však s výstupem na Wiesbachhorn bylo dost neporovnatelné. Rozdíl byl dán zejména dlouhým nástupem první den a také těžšími skalnatými pasážemi při výstupu. Psychická pohoda během výstupu myslím významným způsobem ovlivňuje také následný fyzický výkon. Zde bylo rozčarování z náročného výstupu myslím významným faktorem nadměrné únavy, kdy byla na rozbředlém a kluzkém povrchu nutné naprostá koncentrace po celou dobu výstupu, což nás stálo hodně sil.

Dodatečně lze u Martina únavu přičíst i nedostatečné fyzické přípravě, resp. jejího vysazení z důvodu koronaviru. Martin totiž začal od března jezdit do práce autem, aby nemusel nosit roušku. Ukázalo se, že pravidelná denní chůze cca 2 km včetně vybíhání schodů v metru je neoddiskutovatelným minimem, které je potřeba absolvovat. A nic na tom nemění tréninková průprava na půlmaraton, která je pro účely dálkového pochodu či stoupání do výšky nedostatečná.

Analýza výše uvedených faktorů nám myslím dává poměrně slušný návod, jak udržet akceschopnost pro další výstupy i ve věku, kdy již většina lidí bezvládně sedí v křesle u televizní obrazovky, zatímco jiní se stále pokouší o posouvání svých hranic. Jak říká klasik, jsou tací, kteří se stále snaží o dosažení něčeho výjimečného a pak ti ostatní, kteří se chtějí jen poškrábat po zádech. Já bych rád doufal, že se aspoň ještě nějakou dobu budeme moci řadit k těm prvním.

 

 

 

Kapitola VIII: Poslání

V ranním šerém oparu stály vysoké smrky jako nehybní strážci na úpatí mohutného skalního ostrohu zvaného Echernwand – Zeď Rohů. Mocný útvar tvořil jeden ze dvou pilířů, ohraničujících jezerní městečko Hallstatt jako nedostupnou hradbou. Mlha po jarní bouřce, jež zanechala na jehlicích stromů chvějivé krůpěje, jen nerada se zvedala z lesních palouků v závojích zvolna plujících nad mýtinami. A hle, již první záblesk vycházejícího slunce protnul čirý éter a rozehrál na blyščavém hávu stromů úchvatné divadlo proměnlivých barev.

Z nižšího okraje stěny zvané Siegwand – Stěna Vítězů valí se do údolí Echerntal vodopád potoka Spraderbach, napájeného vodami z hořeního ledovce, jako dlouhý nevěstin závoj.

Ze čtvercového otvoru vysoko ve skále, zvaného Eulenloch – soví nora, ukrytého přímo pod hučícím proudem zvířené vody tryskajícím zpod čela do údolí nachýleného ledovce, kdosi na světlo se prodírá. Vystoupit na strmou stěnu mohlo by snad jen pošetilého blouda napadnouti. A přece odvážný badatel Josef Schultes, profesor botaniky z Vídně, společně se svým kolegou a přítelem Jakubem Roemerem, objevili vstup do jeskyně již před několika lety po odvážném lezeckém výpadu, zkoumajíce vegetaci na skále. Nedokázali však rozluštiti jeho skutečný význam, neboť skalní chodbou nebylo lze projít dále bez znalosti tajných úkonů, potřebných ke spuštění skrytého mechanismu propusti.

Nyní však ze vchodu ve skále tu na širokou skalní terasu v ranním svitu slunce tři postavy zvnitřku vylézají. Vpředu se napřimuje velebný zjev bělovlasého žrece, jenž slavnostním hlasem k oběma svým věrným průvodcům poslední naučení pronáší:

„Ať se moji synové rozhlédnou. Na straně úsvitu stkví se nebe průzračné,

azurová barva střídá jemně růžovou a životodárné slunce,

jímž Svantovít nám nový den ohlašuje, éter rozechvívá a čistotou září.

A pohleďtež na straně večeré, zde hradba temných mračen

žárlivě střeží ustupující soumrak, jenž stínem zemi pokrývá.

Jen občasný záblesk a vzdálené hřmění slábnoucí bouři provázejí.

Sluneční svit radost a štěstí stejně jako šeré stmívání pocit smutku navozuje.

A přece slunce přílišné slepotu, sucho a hladomor způsobuje,

mračna bouřná naopak životodárný a dlouho očekávaný déšť přinášejí.

Oheň a voda, jeden bez druhého nemůže být.

Stejně tak v životě dva odlišné okamžiky,

chvíle kdy náš duch jednou v oblacích se vznáší

a jindy naopak na zemi v prachu jest vláčen.

Počitkům a idejím však až lidé jména dali,

do slov je vsadili a jejich užívání cele se oddali.

Dobro a zlo, bůh či ďábel, tak jednoduché zdá se to být!

Však tvor zrodivší se do světa protikladů,

potřebuje rovnoměrně využívat obě sféry.

Nezastírat, k žití že kromě slunce i prudký déšť je třeba.

Ó drahá matko, jak vy učíte své děti,

ve svědomí nejlepším již v útlém věku lháti!”

 

Isidor se odmlčel a zamyšleně pohlédl na oba elévy. Jak vyspěli za dobu strávenou v podzemí! Kterak hrdě hlavu nesou na tělesným cvičením vypracovaných trupech. Jak v očích plane jim božský žár získané duchovní síly. Pocítil skutečnou otcovskou pýchu a srdce se mu bolestně sevřelo v předtuše nezvratného rozloučení, které teď musí následovat. Snaže se potlačit neúprosný stesk, položil jim ruce na ramena a naposledy k nim promluvil:

“Tak jako mocný lev králem zvířat v savanách jest, také moji synové budou si nyní připadat v mraveništi lidském. Jejich další kroky vepsány jsou v prachu nebeských hvězd a již brzy protnou se s šlépěji průvodce, jenž na další cestu jich nasměruje.  Jsouce obdařeni nadpřirozenou silou, jest jejich povinností zastřít své mocné schopnosti a pouze v důvodných případech jich využívat. Ať nezapomenou naučení, jež v Liuhathu byli získali…a nezapomenou též na toho, jenž v myšlenkách bude s nimi po krátký zbytek svého života…”, starcův hlas se zlomil a oba bratři, dojati klesli na kolena před jeho ctihodným vzezřením.

Isidor naposledy podržel dlaně nad jejich hlavami, udělujíc jim poslední pokyny a pozvednuvše oči, zvolal zvučným hlasem, jenž skalní průrvou vzhůru v ozvěnách se rozléhal:

“Mocný Svantovíte, odevzdávám Tvému poručenství tyto vyvolené dvě bytosti, jež poselství duchovní potomkům našim ponesou. Nechť pozvednou naše národy k Tvé věčné slávě a jejich dcery a synové v rozhodné chvíli ujmou se vůdčí úlohy v pokolení lidském!”

Zatímco našim mladíkům zpod přivřených víček vytryskly slzy a stékaly jim po tvářích, nastala chvíle ticha, kdy i ptáci v lese ustali ve zpěvu a jen vodopád zlehka šuměl po skalních plotnách. Když bratři opět oči otevřeli, stařec zmizel.

Norbert, přiskočiv k otvoru ve skále, vykřikl doň:

“Otče, nikdy nezapomeneme!”

 

Ale již jen dutá ozvěna vrátila jeho zvolání a tak posmutněle, se srdcem sevřeným a  rty stisknutými, sestupovali ze skalního srázu. Použivše dvoupramenné lano, protažené kovovým kruhem u vchodu do sloje, dostali se dolů použivše jištění přes rameno, zvané cepr. Zde poprvé po dlouhé době stanuli na travnaté zemi pokryté vegetací. Obtěžkáni tornami, jako pocestní na zapřenou dorazili do malebného Hallsattu, kde v skrovném zájezdním hostinci zvaném Skrýš přímo na břehu jezera se ubytovali.

Druhý den zastihl je již na cestě do Dornbachu, malé obce ležící v údolí Voděna dolina (Leitertal), kam dorazili po týdenním putování neschůdnými cestami, povětšinou v hustém dešti. V městečku zastavili se na besedu s místním farářem, Davidem Aicherem von Aichenegg, ke kterému doporučení dostali v Liuhathu. Odtud již bylo co by jen kamenem dohodil do poutního kostela v osadě Heiligenbluet, kde ze skalního ostrohu bylo možné zřít nejvyšší horu rakouského mocnářství, proslulý Klokner, vytyčující zemské hranice Korutan a Tyrol.

 

Za nemalý obnos z přechovávaného pokladu, nalezeného v brlohu loupežníků v Horních Uhrách, pořídili sobě v blízkém Dölachu tesařskou dílnu, jež nástroji ke zpracování drahých kamenů též byla vybavena. K hojně vyhledávaným surovinám v údolí Leitertalu patřil především křemenec se svými vzácnými odrůdami; fialovým ametystem, záhnědou, žlutým citrínem, růženínem, černým moriónem a zejména oblíbeným aventurínem, kusovým křemencem s šupinkami slíd zvyšujícími jeho třpyt.

Zde hoši po více než rok svoji živnost rozvíjeli, podnikajíce přitom výpravy do širého okolí a slézajíce postupně menší vrchy v okolí majestátního, nedostupného Kleku.

Příběh náš tu navazuje na dění z první kapitoly, jež zastihlo Norberta na výpravě za drúzou polodrahokamů na úpatí pastýřského ledovce zvaného Pasterze, kdy jen šťastným děním osudu byl zachráněn před smrtí umrznutím svým bratrem a jejich tovaryšem Francem. S velikými obtížemi podařilo se tehdy oběma dopraviti téměř bezvládné tělo staršího bratra, který blouznil  v horečnatém snění, do nejbližší salaše, kde dobrotiví ovčáci nejnutnější zaopatření obstarali. Druhého dne po zachránění dostavil se s velikým láteřením felčar, ctihodný otec Freiherr z Rangersdorfu, přišedší v doprovodu pana Horasche, faráře z Döllachu, jenž nadmíru vyznal se v horském prostředí a sám též několik odvážných výstupů uskutečnil. Ze zápisků obou bratří je zřejmé, že právě Horasch byl tím mužem, jenž jako průvodce při jejich prvních výpravách působil. Postupem času však šlechetný farář, poznavše při několika odvážných alpinských výpadech božskou sílu, která oba bratry povznášela nad úroveň obyčejných smrtelníků, sklonil se, ač sám dvojnásobného věku, před jejich zkušeností a nadpřirozenými schopnostmi obtížné a krkolomné situace v horském terénu zvládat.

Po týdnu stráveném na lůžku v péči svého bratra, byl Norbert s pomocí hole schopen opatrně sestoupit  do Heiligenblutu, kde v místním jediném hospici s krčmou se ubytovali. Jeho strázněmi zakalený organismus pozvolna vzpamatovával se z horečky způsobené podchlazením, které obyčejný, choulostivý smrtelník jistě by podlehl.

Připomeňme si v této chvíli stručně historické souvislosti oné doby, kdy Evropa se otřásala v základech pod jhem napoleonských válek. V roce 1799 byla vytvořena druhá protifrancouzská koalice – Anglie, Rusko, Rakousko a Turecko. Rakousko vstoupilo do války v květnu, kdy francouzské direktorium formálně vyhlásilo válku habsburskému císaři Františkovi II. Zpočátku dosáhla za pomoci ruských vojsk habsburská monarchie některých úspěchů, ale pro neshody mezi dvěma největšími spojenci – Ruskem a Velkou Británií, zůstala opět na kontinentě osamocena.

Monarchie byla zmítána též společenskými změnami, kdy odkloněním od rigidní víry barokní religiozity nastupovalo osvícenství svými vlastními prostředky a možnostmi člověka s novými pojmy jako racionalismus, logika a humanismus. Toto intelektuální hnutí vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.

V té době osvícenství v západní Evropě dosahovalo svého vrcholu a největší velikáni té doby, obdařeni ohromnou invencí spojenou s mocí a účinnými prostředky, dosahovali na poli vědy a výzkumu neskutečných výsledků. Byli poháněni energií, která v konstelaci hvězdných Vah kulminovala a jež v novém věku posouvala nauku o přírodních jevech mílovými kroky. Odvážní učenci vynalézali, literáti spisovali vědecké encyklopedie i sentimentální romány, skladatelé odkrývali netušené záhyby moderní hudby, ve vědě kupříkladu vynález mikroskopu otevíral zvídavým hlavám nezměrné možnosti. Významnou úlohu v nové době hrála filosofie, do níž vstoupil rozum, který vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty.

S jedním z takových nadšených badatelů nové doby měli naši dva hrdinové možnost seznámit se i v Heiligenblutu. Jednoho večera, když do skromného šenku z hoření cimry hostince po starém, rozvrzaném schodišti sestoupili, Norbert stále ještě kulhaje a o hůl se opírajíc, střetli tu bujarou společnost; půl tuctu cestujících, kteří se tu byli mezitím rovněž ubytovali a nyní večer u dobrého moku hlučně se dohadovali v jazyce hochům neznámém, ve franštině. Jaké bylo však jejich podivení, když z řeči jakkoli pro ně cizí seznali, že drobný mužík s lišáckým výrazem v hladce oholené, buclaté tváři, sedící v čele stolu, proslulý jest badatel a učenec Belsazar Hacquet, jehož spisy o karpatských horách potají v Čechách kdys pročítali.

Hacquet, profesor anatomie, fyziologie, chirurgie a tělovědy v Laibachu, procestoval o své dovolené země od Itálie po Sasko, od Turecka po Švýcarsko. Prováděl množství praktických pozorování lékařského, botanického, mineralogického, hornicko-technického i hospodářského zaměření. Ty nacházely svůj význam v mnoha spisech, v nichž svým bystrým pozorováním ovlivňoval alpský výzkum. Jako individualista, závislý jen na svých sporých prostředcích a krátce vyměřeném volném času, dosáhl úspěchů, kterým vděčil jen šťastné kombinaci houževnatosti, nepředpojatého myšlení a skvělé tělesné konstituci. Nyní právě nacházel se na jednom ze svých “botanických výletů” na kterém z kraňského Triglavu přímo skrz Korutany ke Klokneru cestoval.

Jeho skupina dauphineských horanů tvořila předvoj velké výpravy k dobytí vrcholu Klokneru, kterou až z dalekého Celovce organizoval hrabě von Hohenwart pod záštitou knížete Salm-Reifferscheida. Hacquet do Heiligenblutu přicestoval se špatným počasím a jeho trpělivost byla podrobena tvrdé zkoušce, když poprvé nebesa až čtvrtého dne se rozjasnila. Ten večer strávil docela příjemně na výše položeném statku a dalšího dne vystoupal k Pastýřovům – ledovci Pasterze. O den později, v odpoledních hodinách sestoupil zpět do Heiligenblutu, kde každým dnem příjezd hlavní části expedice očekával.

Výřečný Norbert, arci zesláblý po přestálém churavění, dobře vládnuvše jazykem anglickým, zapředl rozhovor s poutníky těmi, jež vědecký zájem do Alp přivedl. Leopoldovi, jenž záhy rovněž na lavici k dlouhému stolu z hoblovaných fošen si přisedl, jejich rozmluvu bryskně překládal. A jak bylo překvapení jejich navýsost umocněno, seznavše, že Hacquet jejich jména i místní působení dobře zná, získavše doporučení na jejich osoby předchozím rozhovorem při zastávce v Döllachu s farářem Horaschem, jenž jako zkušený horský vůdce měl se též výpravy účastnit.

Ctihodný učenec, jsa poněkud rozjařen jalovcovou pálenkou křtěnou výtažkem z hořců, rozhovořil se o svých vědeckých poznatcích, jež za svého působení v horách získal:

“Tělesná stavba horanů musí být dobře utvořena a bez fyzických nedostatků. Podle velikosti bot jest nejlepší od pěti do pěti a půl, vyšší lidé nehodí se z následujících důvodů: Příliš dlouhý člověk má zřídka silnější svaly než podsaditější, tudíž ani více síly, než přesto kvůli výšce svého těla větší váhu nese, než ten menší. Čím vyšší jest tělo, tím snáze jej lze vyvést z rovnováhy a tím častěji přichází nebezpečí pádu shůry.”

Hoši shovívavě se usmívali, naslouchajíce však uctivě slovům horlivého pana profesora, jenž posilněn  jalovcovým nápojem, urputně ve výkladu pokračoval:

“Horan musí být ve všech případech srdnatý a nesmí mít obavu před pádem. Takzvané závratě vznikají ze strachu. Abyste se jich zbavili, je dobré nejprve se vydat na vysoké věže a přelézat volné krovy a střechy. Dále nesmí být cestovatel ženatý. Pokud miluje svou manželku, jak vyžaduje svazek, ztrácí při odloučení velkou část své odvahy. Kromě toho se ženatý odvažuje méně, obzvláště jako otec nedospělého dítěte sám nerad podstupuje nebezpečí. Dlouhé a časté odloučení od něžného pohlaví způsobuje, že postupně přebírá smýšlení, které nemůže být lhostejné ženatému muži a podporovat domácí štěstí.

Co si myslím o horských průvodcích? Jakkoli svěříte se průvodcům, ať už jste kdokoli, musíte je následovat a nikoli dělat chytrého co všechno ví, poněvadž pak vychází hloupé věci navenek. Několikrát jsem se se zlou potázal, radě svému vůdci, ačkoliv jsem více než on nevěděl. Výstup na horu vás může stát život a více přece člověk na světě ztratit nemůže. Lovci jsou nejlepšími průvodci, ježto dobře vědí jak se z největšího nebezpečí vykroutit, jsou neúnavní, otužilí, dokážou nést těžký náklad, znají všechny skrýše v horách a člověk je si jist, že s nimi hlady nezahyne.”

Norbert, odváživ se vskočit do řeči malému učenci, otázal se na názor k využití špičáku, jenž z cimry přinést ukázal.

Ale to bylo něco pro umíněného rétora! Na zdokonalený nástroj téměř nepohlédnuv, blahosklonným hlasem do obhajoby zastaralého alpenštoku se pustil:

“K náčiní, které člověk při horanství upotřebí, patří především dlouhá, lehká hůl, na dolním konci s kruhem bez hrotů a na horním zpětným háčkem opatřená, kterým lze se větví křovisk nebo hran roklí zachytit. Ale ano, milý mladý příteli, dlouhé lano je rovněž nezbytné, pomocí něhož přes ledovce a ledové kry spěje se kupředu. Člověk si jej ováže kolem těla, tak aby mohl jej bezpečně sejmouti, když by hrozil pád do propasti, nebo ku pomoci dalšímu, když ten předchozí vrcholu skály dosáhl.

Nikoli, stupačky jsou použitelné jak pro nohy, tak ruce. Využití mají ve vápencových horách nebo na ledovcích. Na žule a pískovci mám tisíckrát raději pletené sandály. Jsou vyrobeny ze šňůrek o síle malíku, musí být v oleji máčeny, prošity střívky a připoutány ke kamaším řemínky. Na hladkých stěnách nebo skalních plotnách, kde se stupačky snadno smeknou, nepřichází s nimi člověk tak snadno do nebezpečí, neboť podrážky mají drsný povrch. Sandály nevydrží dlouho, ale člověk si je snadno vyrobí, pokud má provázky, střívka a jehlu.”

Leopold, neubránil se mírnému úsměvu, když mu Norbert slova zaníceného učence překládal.

“Zkusme se zeptat, co za největší nebezpečí v horách vědeckými kruhy jest považováno”, jemným hlasem pobídl svého bratra.

“Člověk nesmí zůstat  horách bez ochrany”, odvětil Hacquet okamžitě. “Nemá zde bojovat s lidmi, ani dalšími protivníky, kupříkladu velkými orly. Pokud je sám a kráčí po hraně hlubokého srázu, v té chvíli je tento pták dosti odvážný na to, aby svými křídly pocestného udeřil nebo i srazil. Když zaútočí, můžete mít dokonce zvíře s jeho drápy za krkem s mohutným kousnutím.”

Jen s největším úsilím zůstali naši bratři vážnými po těchto slovech. Avšak ne všechna naučení neužitečnými se ukázala. Ctihodný profesor pokračoval v přednášce, jsa zřejmě přesvědčen, že v učírně před svými žáky jest postaven:

“V horních částech nedostupných výšek musíte udělat záseky nebo zanechat jiná znamení. Jako ve všech výzkumných oborech i zde vždy přetrvávají pochybnosti. Takto ponechaná znamení však jsou razítkem pravdy ve vyprávění cestovatele. Je také dobré zhotovit horské mapy pro toho, který cestu po něm vykoná, aby dalším ukázaly, kterými oblastmi se ubíral.”

Leopold se náhle zeptal se přímo, německy: “Pane profesore, říkal jste, že ke Kleku jste se přiblížil. S jakým zdarem jste se potázal?”

Hacquet, posilniv se douškem pálenky, vyprávěl dobromyslně:

“Včerejšího dne postupoval jsem kolem poledne a zvečera k hoře Klockner. Vystoupil jsem až po ledovec uvedené hory, odkud vycházel krásný a mocný vodopád, který tvoří říčku, jež na mapách dostala jméno Möll. Hora, která se podobá špičaté zvonici, možná odtud své jméno dostala. Je na půlnoční straně pokryta věčným ledem. Ještě nikdy jsem neviděl tak vysokou horu, tak vyostřenou jako tato, ať již se díváte z půlnoční strany nebo z Kraňska nebo ze Salcburska. Z nejvyššího bodu tři hřebeny nebo žebra, jak jim říkají místní byvatelé, se rozvíjejí, vytvářejíc jakoby umělé dřevoryty.

Na velké a hodnověrné mapě Tyrolska, vytvořené mým kolegou, panem profesorem Moinhartem z Vídně, kterou dvé zdejších sedláků Peter Anich a Georg Huber získali, lze dohledat, že uvedená hora mezi nejvyšší v zemi patří a krom hory Orteles naproti v kantonu Grison, neboli Bündnerlandu, jak říkají starousedlíci, není žádné vyšší v zemi.

“Zdaližpak byl již někdo na vrcholu?”, zničehonic otázal se Leopold.

“Zatím nikdo neví, zda byl Klokner někdy slezen, jelikož celý obklopen a ledem pokryt jest”, odvětil drobný kantor. “Někteří to zkusili, ale bezvýsledně, avšak jak se zdá nikoli z nepřekonatelnosti, ale ze zlého úsudku. Kdybych měl čas, myslím si, že dobře zvolený postup by umožnil jej dosáhnout, ježto některé hřebeny jsou v létě sněhu i ledu zbaveny. Doufám, že jakmile dorazí knížecí část skupiny, s jejich pomocí budu mít tu čest mezi prvními na vrcholu stanout,” sebevědomě vykládal malý učenec a malá, chytrá očka mu zamžikala, když pozoroval účinek svých slov na své dva mladé posluchače.

Leopold otočil se k bratrovi a jejich pohledy se střetly. Nevypověditelná vášeň jakoby společným plamenem vyšlehla z jejich očí a roznítila oheň, jenž již od příchodu do údolí Leitertal v jejich srdcích doutnal. Vždyť není to tak dávno, co s bratry Klotzovými soupeřili o prvenství na tomto vrcholu. Jen pro nepřekonatelné povětrnostní podmínky nepodařilo se jim dosud Klokneru dosáhnout. Naskýtá se jim nyní jedinečná možnost k uskutečnění velkolepého snu? Uloženi na kavalcích hovořili dlouho do noci.

Ve vedlejší ubikaci za svitu čadící petrolejky mezitím profesor, sedíc u malého stolku a maje cvikr nasazen na svém ctihodném nose, pročítal své staré zápisky:

“Prvního dne by musel člověk, vybaven dřevem, vystoupat do jeho střední části, tam, kde jsou kameny, u kterých je možné rozdělat oheň, jmenovitě na příkré hoře Gößnitz. Druhý den se jej musí pokusit za nejdelšího letního dne za jediné dopoledne slézt, ale tak, aby se na výchozí místo do večera nazpět vrátil, kde musí přespat.”

Trochu se pousmál a zavrtěl hlavou jakoby chtěl sám sobě říci, že postavením nové chaty na úpatí Gößnitz možnosti výstupu se změnily. Namočil brk do kalamáře a ruka se mu rozjela po čistém papíře:

“Dnešního dne spokojil jsem se, jak už jsem říkal, dosažením dolního okrajce ledoví, Pasterze zvaného. Přestože to bylo dlouho potom co naposledy sněžilo, viděl jsem všude kolem sebe sníh, ačkoliv nebe bylo čisté a slunce velmi sálalo. Ale když jsem se rozhlédl lépe, viděl jsem několik vrcholů hor obklopených sněhovým závojem, další, které byly dál, mi připadaly býti zakryté mraky.

Říkal jsem mému vůdci, který pochází z oblasti dauphineských Alp, že jest to divná věc, protože na jednom vrcholku sněží a na druhém nikoli, nehledě na čisté nebe. Avšak on mě poučil, že toto sněžení pouze větrem z ledovce způsobeno jest. Jaká zvláštní věc! Kdo tohle neví, nepřijde na to tak snadno a z údolí nikdo neuhádne, zda celý půlden sněží z nebe nebo z ledovce. To přichází z trhlin ledové hory, říká pan Bourrer. Navečer, než slunce zašlo, na vrcholu hory sněhový mrak zůstal po nějakou chvíli osvětlen, vypadajíc jakoby ohněm dýchající hora začala vybuchovat. Nejkrásnější barvy, jaké jen si člověk dokáže představit, bylo možné v tomto mraku sledovat. Z tohoto dlouhého odrazu slunečních paprsků při západu slunce jsem došel k závěru, že výška této hory přes 2000 sáhů mít musí.”

Hacquet na chvíli přerušil tok svých myšlenek a sáhnuvši do své torby vedle kavalce, ze svazku listin vytáhl zažloutlý list, dopis od svého přítele, hraběte Hohenwartha, popisující jeho cestu ke Grossglockneru z roku 1791. ˇV textu následující slova byla podtržena:

“Ještě není známo, zda někdo na tu horu vystoupil a pokud se podíváte na její nejvyšší, velmi ostře špičatý vrchol, zdá se, že to není možné. Musel by se o to pokusit nejlepší vůdce v místě, kde se hřeben obrací ke Glockneru a je s ním spojen. Ale i zde mohou být obrovské propasti a velmi nebezpečné ledové bloky, kterým by se i neohrožený Saussure ve svých plánech jistě vyhnul.”

Drobný mužík složil své psací náčiní, převlékl se do nočního úboru a sfouknuvši petrolejku, hluboce jsa zamyšlen, ke spánku do prachových peřin se odebral. Na stole vedle popsaných listin, jím vlastnoručně pořízený nákres pásma hor zůstal.

Přenesme se nyní o několik týdnů, nazpět do skrovně zařízené pracovny páně von Hohenwartha, an zamyšlen ve své pracovně u stolu nad prázdným listem papíru sedíc, hlavu podepřenu dlaní, co chvíli koncem brku přejede si po obličeji staženém výrazem usilovného přemýšlení.

Hraběti a generálnímu vikáři Sigismundu von Hohenwartovi bylo v roce 1799 právě 44 let a nacházel se v rozkvětu svých sil. Po studiu teologie ve Štýrském Hradci, kde byl v roce 1768 vysvěcen na kněze, vstoupil do augustiniánského kláštera v Gurku a věnoval se pastorační péči. Po přemístění katedrální kapituly v roce 1781 do Celovce se stal v roce 1784 děkanem a od roku 1788 zde působil jako generální vikář. Jsa nejen přesvědčeným humanistou, ale především nadšeným vědcem, pokračoval ve svých přírodních bádáních zejména v oblasti pozorování fysikálních jevů v Korutanech. Aby mohl studovat, odmítl jmenování biskupem v Lublani, Terstu a Gorizii, jakož i pozici vrchního direktora korutanské diecéze, která mu byla navržena.

V rozsáhlé knihovně honosně zařízené místnosti panského sídla za jeho zády skvěla se novodobá díla Voltaira, Jean-Jacquesa Rousseaua, spisy Herdera nebo Immanuela Kanta. Na širokém pracovním stole vykládaném bohatě intarziemi ležel mezi dalšími knihami, rozloženými mapami a různými měřícími pomůckami rozevřen jeden z obsáhlých svazků Diderotovy a d’Alembertovy Encyklopedie z roku 1772.

Jeho ruka držící brk, zkušenými pohyby rozeběhla se po prázdném papíře:

”Nadepsáno 9. července 1799 botanikovi D.H. Hoppemu do Regensburgu, vydavateli “Botanického kapesního slovníku pro začátečníky v tomto vědním oboru a lékárnické vědě”

Vážený příteli,

měl jste v úmyslu svaté kvetoucí Alpy, kde jste v předchozím roce strávil dlouhý čas, po dvou letech znovu navštívit. Nechtěl byste se k této cestě odhodlat již toto léto? Kníže-biskup Salm z diecéze Gurk nechal tohoto roku k největšímu pohodlí botaniků a dalších cestovatelů chatu na úpatí Glockneru na Pasterze postavit a sám tam na začátku příštího měsíce podnikne cestu. Dovolte mi proto vás pozvat do naší společnosti. Zde neuvidíte žádné takové zamračené tváře jako v Saalfeldenu a všichni ocení, když se tu objevíte ve Vašem alpském ustrojení. Přítomnost průvodců Vás nesmí odradit, ježto oni ve Vás vidí přítele a kolegu, jenž vědu oceňuje a podporuje. A pokud se k letošní alpské cestě neodhodláte, měl byste se alespoň seznámit s našimi drahými a nejlepšími Wulffeny, kteří se též této cesty zúčastní a kteří si Vás osobně přejí poznat. Podle všeho vycestujeme prvního dne následujícího měsíce z Klagenfurtu. Zvažte tuto cestu udělat o rok dříve, než jste zamýšlel. Budeme Vás očekávat s velkým potěšením a já i Wulffenové chceme také pilně pomáhat sbírat pro Vaše herbárium.”

podepsán S. v. Hohenwarth

 

Říšský biskup, kníže Salm, celým jménem Franz Xaver Salm-Reifferscheidt-Krautheim, který krásné umění a vědu podporoval a ve svém paláci v Celovci bohaté přírodní sbírky a výzkumné pracovny vydržoval, o prvovýstup Glockneru zajímal se již od roku 1787.

Pocházel ze starého šlechtického rodu. Jeho otec byl vychovatelem císaře Josefa II. a rytířem Zlatého rouna. V mládí byl Franz Xaver často považován za spoluhráče pozdějšího císaře. Studium ukončil na univerzitě Theresianum ve Vídni, poté studoval teologii v Římě, kde byl 25. srpna roku 1775 papežem Piem VI. v chrámu Sv. Petra vysvěcen na kněze. Získal kanonát v Olomouci a Solnohradu. Měl dobré kontakty s vídeňským soudem a byl též členem kapituly v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku. Byl osobním přítelem papeže Pia.

V soukromém životě byl především nesmlouvavým vypočítavcem, vyznavačem právě se rodícího vědního oboru politické ekonomie, podřizujíc veškeré konání účelu zbohatnutí své osoby a též habsburské monarchie jako základního společenského celku. Nadnárodní zájem, předurčující vyvolené k vládě nad porobenými, pro něho představoval vrcholnou metu, ke které dle jeho názoru musí směřovat každý potomek starodávné šlechty. Podřizujíc se tomuto zákonu, představoval typickou vůdčí osobnost, absolutistického despotu, považujícího sebe sama za nadřazeného poddanému obyvatelstvu a robotníkům a i když podporoval nově vznikající vědní obory a sám byl také patronem umění a milovníkem přírody, sociální nerovnost, rozdělení společnosti na jednotlivé třídy, robotu a cenzuru pokládal za přirozenou a správnou věc.

Jeho palác v Celovci tvořil duchovní a kulturní středobod jižních alpských zemí rakouské monarchie. Pramen osvícení zde vycházel od dvou vynikajících myslitelů knížecího dvora, již dříve zmíněného fyzika hraběte von Hohenwarta a botanika barona von Wulffena, kteří sdíleli své nápady s dalšími věhlasnými vědci.

Kníže měl ideu, podpořit národní cítění ve srovnání se zvyšujícím se vlivem francouzského živlu. Proti nastupujícím revolučním náladám stavěl tradiční hodnoty, avšak i některé staromilské názory. Dobytí nejvyššího korutanského vrcholu chtěl postavit na roveň výkonu francouzských horolezců, Paccarda s Balmatem, kteří zdolali vrchol Mont Blancu fenomenálním způsobem již v roce 1786. Jsa zapálen a poháněn průbojností jednou vytvořeného plánu, potřeboval tým průvodců a vědců, který by nejen výstup uskutečnili, ale také jej pro všemocnou říši učinili dostatečně věrohodným a plnohodnotným. Odhodlal se proto pomoci k novým poznatkům velkorysým podnikem. Zajištěním dostatečného počtu vědců z řad panstva způsobilých k výstupu stanovil hraběte von Hohenwarta, jenž k výpravě zaujal stejně přesvědčivý zápal. Již v první fázi podniku projevil kníže, ač sám pouze teoretik, značnou míru organizace, když k zajištění úspěchu navrhl zkušeným horským znalcům vytvořit v co nejvyšším bodě základnu pro útok na vrchol.

A tak kurátor Joseph Kussian z Grosskirchheimu, do jehož okresu Heiligenblut patřil, obdržel na jaře roku 1799 objednávku připravit výstup na Grossglockner. V bratrech Klotzových, tesařských mistrech z Heiligenblutu, našel dva odvážné muže, znalé místního prostředí, kteří se chopili úkolu s velkým nadšením. Strmý spád severovýchodního svahu k Pasterze s rozeklaným ledovcem se pro útok zdál méně vhodný než překročit údolí Leitertal, jehož dno bylo pokryto jemnými a mělkými trhlinami. Pouze krátká římsa oddělovala horní ledovcový kotel od jeho hřbetu, který spojuje horní část doliny s vrcholovou strukturou Grossglockneru, jak panstvo vrchol nazývalo.

Již při první výpravě dostali se tímto způsobem až pod menší z dvojvrcholů, Kleinglockner, potvrzujíce si tak své dohady. Během sněhové bouře, při které jednomu členu výpravy umrzly prsty na rukou, obrátili se zpět. Dne 23. července podnikli další výstup. Tentokrát měli více štěstí. S pomocí 74 sáhů dlouhého lana propracovali se přes skály vzhůru. Poslednímu kroku vedoucímu k úspěchu zabránilo selhání jednoho z vůdců při překonání obtížného úseku a nadcházející bouře. Průvodce z řad místních farmářů, zřítil se do propasti a za svoji odvahu životem zaplatil. Jedna věc však byla jistá – za příznivých podmínek a při pečlivé přípravě musí být dobytí vrcholu úspěšné.

V krátké době, která byla k dispozici, byla provedena celá příprava s ráznou pomocí kurátora. Bratři Klotzovi postavili s pomocí oddílu nosičů chatu. Ve snaze co nejvíce zkrátit výstup na vrchol, vybrali místo ke stavbě příliš vysoko, narážejíce při stavbě základů skrze suťovou morénu na holý led.

To,  že materiál, který už byl dodán, musel být o snesen o něco níže, znamenalo, že kvůli zdržení byla chata připravena k obsazení na konci července. Malá stavba, sestávající ze tří místností a přistavené kuchyně byla jedenáct a půl metru dlouhá, tři metry široká a opatřena střešním nosníkem a horním podlažím, chráněná proti povětrnostním vlivům stěnou z kamenů. Druhá pracovní skupina vytvořila jezdeckou stezku údolím Gossnitz, která se vyhýbala nebezpečnému stoupání roklí Leiterbašského potoka. K těmto pracem významnou měrou přispěli svým dílem i Leopold s Norbertem, z nichž zejména druhý jmenovaný měl co říci ke konstrukci a poloze stavby, aby i nejsilnějším bouřím odolávala.

Než zpráva o úspěchu této výpravy dorazila do Celovce, přizval von Hohenwarth nejznámější vědce, aby se podíleli na prvovýstupu na Glockner. Celá skupina, kníže se svými společníky, vyrazila z Celovce dne 16. srpna, aby po třídenní jízdě v malém horském povoze v hustém lijavci přibyla do Heiligenblutu a setkala se tu s Hacquetovými muži. Ubytováni byli v poutním kostele, ve kterém se nacházela krčma i ubytovna. Ačkoli nízko visící mraky bránily výhledu na Glockner, zachvátila všechny účastníky horečka blížícího se podniku.  Ještě téhož večera každý vyhledal z napřed poslaného vybavení svoji výstroj k výstupu společně s vědeckými přístroji. Koně byli ustájeni a potřební nosiči najmuti, každý očekával nadcházející den s radostným vzrušením.

Ve společenské místnosti, odděleně od ostatních, rokovali spolu kníže Salm, hrabě Hohenwarth, profesor Hacquet, faráři Horasch a Aicher a taktéž baron von Wulffen. Knížete především zajímaly vybraní průvodci z řad vesnických farmářů, kteřížto výpravy se měli zúčastnit. O každém jménu měl farář Aicher připravený záznam, povahopis, předběžně hrabětem odsouhlasený. Kníže projevoval zájem ponejvíce o původ a současný stav adeptů, jakož i jejich fyzické síly a zkušenosti v horách.

Aicher, po konečném výčtu a formálním schválení účastníků expedice, poznamenal ke knížeti: “Vaše Milost uctivě dovolí, abych v souladu se zadanými podmínkami vyslovil svou přímluvu ještě pro dvé bratrů, jichž jména v seznamu chybí a kteřížto v Heiligenblutu se právě nacházejí.”

Kníže, nacházeje se v dobrém rozmaru po přípitku několika sklínkami posilňujícího nápoje, vlídně pokynul rukou, řka ironicky: “Můj přítel zřejmě má na mysli duo bratrů Klotzových, jichž pověst zkušených horalů až v Klagenfurtu jest zmiňována?”

“Nikoli Vaše Milosti”, odvětil heiligenblutský farář bezelstně, “Tato dvojice bratrů pochází z Čech a teprve nedávno přibyla do našeho kraje. Za krátkou dobu jejich působení zaznamenal jsem u nich neobyčejnou schopnost v dosahování okolních výšin, a to prosím i v zimním období, kdy vůkol spousty sněhu se nacházejí a nikdo z místních paty z domu nevytahuje, natož aby v krutém mrazu a vichřici v kopcích život riskoval.”

“Tak z Čech říkají?”, mrazivým tónem optal se kníže, jeho obočí se stáhlo a vodnaté oči nebezpečně zamžikaly. “A vědí dobře, že výprava hájí národní, tedy rakouský zájem. Kredit naší říše, jež svůj nimbus neporazitelnosti musí hájit v tuhém boji se scestnou mašinérií francouzské…revoluce?” Nelze slovy vypsat s jakým pohrdáním vyslovil kníže poslední slovo.

Suchý farář, schoulil se celý do sebe. Arci pocházeje ze skromných poměrů, stranou dění ve městech, nechápal tolik politické důvody vedoucí k odmítání účasti jiného, byť ze součásti říše pocházejícího člena sousedního národa.

“Čechové, jakožto národ potomků kacířů, nevzdělanců a kverulantů”, pokračoval kníže blahosklonně, “mají za úkol sloužit našemu vyvolenému národu, rakouskému a německému, nikoli soupeřit s námi na podnicích, jejichž význam je důležitý pro historický vývoj a naši vedoucí úlohu v dějinách lidských.”

Do hovoru vložil se odvážně profesor Hacquet, jehož národnostní a politické spory pramálo zajímaly a úctu k autoritám za svého pestrého a dobrodružného života nestačil si získat. Navíc dotkla se jej necitlivá poznámka knížete, vzhledem k jeho bretaňskému původu. I když musel z Francie kvůli svým názorům prchnout před Robespierrovou gilotinou, v srdci zůstal patriotem, věrným své vlasti.

“Domnívám se milý kníže”, pravil odměřeně a von Salm překvapeně zdvihl obočí nad tím familiérním oslovením, “Domnívám se, že jest naší povinností zdaru podniku podřídit veškeré konání. Tedy i osoby jakkoli politicky nevhodné přibrati do družiny musíme. Osobně se za oba bratry mohu zaručit. Při svých cestách v Horních Uhrách, hojně jsem o jejich činech zaslechl. V tamních horách, řečených Tatry, mnohé odvážné skutky vykonali a na leckterých panenských vrcholech jako první stanuli. V Liptovském komitátě mají za sebou několik zimních výstupů, jež ještě po dlouhá desetiletí, troufám si tvrditi, nebudou zopakovány.”

Baron von Wulffen, dvaasedmdesátiletý významný vědec, ale i zarputilý kněz vysvěcený jesuitským řádem, jehož jako pergamen vyschlá tvář se při hovoru ani nepohnula, rozvážně vyňal z úst dlouhou, tyrolskou dýmku a nahlas se zasmál, ale zvuk ten byl jako když syrové maso pleskne o zem.

“Podívaj se Franz, máme v družině rozkolníky,” pravil tichým, přehnaně laskavým hlasem. “Ale což”, mlaskl rty, “zdalipak ti dva schopnost nésti náklad mají? Pokud ano, ať jdou, ale běda jim, když do první linie budou se dráti. Osobně je předám svému synovi, jenž úřad smírčího soudce zastupuje, s obviněním z velezrady.”

“Ale pánové, nač ta silná slova?”, snažil se vzrůstající napětí rozptýlit von Hohenwarth, jehož dobromyslný obličej stáhl se starostlivým výrazem.

“I já mohu se za oba přimluvit”, ozval se náhle klidným hlasem farář Horasch z přítmí v rohu stolu na lavici sedící. Přísedící se po něm překvapeně ohlédli, ježto dosud se do rozmluvy nezapojil. Jeho osmahlá tvář s ostře řezanými rysy zdála se jako vážná maska vystupovat z šera ozářeného pouze petrolejkami a řeřavými uhlíky z ohniště krbu. A jako ze záhrobí zněla slova jím vyprávěného příběhu, přerušovaná pouze praskáním v krbu, do něhož kdosi silná polena přiložil:

“Jsou tomu již téměř tři měsíce, co jsem se s oběma bratry vypravil na Vasrokopf, rozlehlý útvar, ležící naproti Glockneru nad ledovcem Pasterze. Chtěli jsme shůry přístupovou trasu ke Klokneru z tohoto směru pozorovat. Byl konec dubna a na planině zůstala několik střevíců silná vrstva nového sněhu. Pod vrcholovou pasáží bylo třeba překročit mocný ledový výšvih, zakončený širokou trhlinou. Nikdy bych sám se neodvážil pod mohutné převěje, jež nad námi se tyčily, nebýt odvahy obou bratří, jež pohybovali se s jistotou divokých kozorožců. Jen zásluhou jimi objevených pomůcek, neobyčejných kraplí,  sněhových kotev i ledovcových háků, bylo možné se ve složitém prostředí pohybovat. Při nástupu do svažitého terrainu, kdy sklon bezmála k 50° se blížil, začala se sněhová masa pod našima nohama pohybovat. Z nitra hory ozvala se dutá rána, jakoby sud střelného prachu vybuchl. Nelze vypovědět hrůzu, která se zmocnila celé mé bytosti, kdy do vzduchu zařízl se pronikavý svist sunoucí se, uvolněné hmoty. Ve zlomku okamžiku jsem svou duši Pánu poručil. Zachváceni lavinou, sjížděli jsme dolů rychlostí závodního koně. Ztratil jsem pojem, kde je nahoře i dole, jsa otáčen, otloukán, umačkán, marně se snaže zastavit pád, až ztratil jsem vědomí.”

Horasch na chvíli přerušil vyprávění a pozoroval své posluchače. Profesor, farář i von Hohenvarth napjatě naslouchali vyprávění. Podobné příhody nebyly jim cizí, vždyť v Alpách strávili významnou část svého života. Naproti tomu kníže sledoval příběh se zdvořile unuděným výrazem, prohlížeje cosi ve svých zápiscích. A von Wulfen? S pohrdlivým úsměškem, bafaje ze své porcelánky, plnil roli posluchače, jsa prosycen hlubokým pohrdáním vůči jakémukoli nerakouskému projevu. Na tragické postavě starého barona, nacházejícího se v krizi identity způsobené zkostnatělým nepochopením nově zaváděných pořádků, bylo možné uhlídat důsledek Napoleonovy agresivní politiky, formující v německé neklidné duši nového společného nepřítele a probouzející prastarou touhu po nastolení pangermánské hegemonie.

Pastor dlouze vydechl a potom pokračoval: ”Procitl jsem do tmy, jsa zavalen těžkou masou tak, že nemohl jsem prstem pohnouti. Na prsou ležela mi nezměrná tíha, vzduchu v plicích se mi nedostávalo. Zoufale snažil jsem se vymanit z pevného sevření, však jako cementem zalitý podstavek jsem si připadal. Již jsem se loučil se životem, propadaje se do temné hlubiny mdloby, když tu náhle, paprsek světla pronikl tmou a šramot horečně odhazovaného sněhu pronikl k mým uším. Z posledních sil pootočil jsem hlavu, a uzřel nad sebou tvář staršího z bratrů, k nepoznání zrůzněnou krvavými škrábanci, od pádu způsobenými. Lapal jsem po dechu, útroby dávivě vyprazdňoval a sliny smísené se sladkou pachutí vlastní krve vykašlával.

Když jsem se vyprostil, pátrali jsme po mladším z bratrů, po kterém v širém oraništi pokrytém sněhovými balvany, nezbylo ani stopy. Tehdy uzřel jsem, co přestálý šok a hluboký zármutek může s lidskou bytostí provést. Můj společník klopýtal přes sněhové kvádry, zoufale volajíc svého bratra, ruce do krvava rozedřené od hrabání v ledovém firnu. Strávili jsme na úpatí hory asi dvě hodiny, utrmáceni marným hledáním, ztrácejíc již naději, když tu náhle se mladší z bratrů objevil. Jako přízrak vypotácela s proti nám jeho postava zpoza skal na samém kraji horizontu, ve vzdálenosti, kde nikdo by jej nehledal. Však co bylo zvláštní! Nejenže nejevil známky poranění či otřesu z přestálé krise, když přiblížil se k nám, ale naopak se zářivě usmíval a, nemohu toho vysvětliti, celý obklopen jakoby božskou aurou a nesmírně pokojnou vševůlí se zdál. Arci nelze vypovědět radostnou extasi, s jakou oba bratři se shledali.”

“A co vrchol, pokusili jste se oň ještě?”, dychtivě se optal malý profesor, celý jsa uchvácen napínavým příběhem.

“Ale jistěže, milý příteli”, odpověděl Horasch. “Po krátkém odpočinku ještě téhož dne vyšplhali jsme lavinou vytvořeným žlabem na náhorní plošinu, odkud bylo již snadné k oblému vrcholu se dobrat.

“Hm. Jakým způsobem mladší z bratrů se zachránil?”, zeptal se Hohenwart, jenž také zdál se být příběhem zasažen, stejně však i nedůvěrou k jeho pravosti.

“Mladý horal hned v prvním okamžiku do hluboké trhliny byl lavinou stržen. Propadnuvše se několik sáhů pod povrch, přežil pád bez újmy, avšak v ledové temnotě neměl nejmenší naději po hladkých stěnách vylézt vzhůru. Však utkvělou myšlenku pojal, nepůjde-li to nahoru, musím dolů, a tak, postupně až na dno zamrzlé jámy se dostal. Neptejte se mě pánové, jak ledový chlad, který v těchto místech vše živé zabíjí, překonal. Však napříč po dně trhliny lezouc, vyšplhal se až k jejímu okraji a tak také nazpět k dennímu světlu.”

“Jaké ponaučení nám z této historky plyne, pane pastore?”, otázal se Wulfen povýšeně.

”Podle mého tito dva dokáží projít tam, kde jiní smrtelníci s hrůzou se odvracejí”, odpověděl Horasch přesvědčivě a po krátké odmlce dodal: “Tedy vážení pánové, jestliže chceme zdolat hlavní vrchol, potom pouze s nimi.“

“Nicméně, zdá se mi, že bratři Klotzovi vaše “laudóny” hravě strčí do kapsy”, uštěpačně poznamenal starý baron. “Víte přece, jak se přičinili o zdar naší expedice do této chvíle?”

Kníže pohybem ruky přerušil diskusi. Jeho hlas zaskřípal, jako když tvrdým kamenem přes sklo přejede: “Nuže, tito dva zde, pouze jako poslední z posledních výpravy mohou se zúčastnit. Zajišťovací práce, zaopatření koní, tahání proviantu a vědeckého vybavení, to budiž jejich posláním, z naší milosti povoleným. V okamžiku dosažení vrcholu je chci mít několik desítek loktů za jejich ctihodnou zadnicí, profesore, je to jasné?”

Hacquet beze slova se zvedl od stolu a i když se jej Hohenwart snažil zadržet, vzal z opěradla židle kabátec, narazil si na hlavu svoji čapku a sledován pobaveným výrazem von Wulffena, vyšel ven do temné noci. Zapálivši si faječku, prudce zabafal, jak se snažil své rozhořčení tímto způsobem ztlumit.

 

 

Brzy ráno byl na návsi v Heiligenblutu rušný sběh a shon jako v přístavu, když se flotila na moře připravuje odplout. Sedláci přicházeli se svými komoni, proviant a výstroj byly zaobaleny, zručně naloženy a upevněny k výstroji. Shromáždění vesničané sledovali neobvyklou podívanou. Devatenáct nosičů a vůdců stálo konečně kolem desáté hodiny připraveno k odchodu, kníže a jeho devět panských průvodců se vyhoupli do sedel a rozjeli se ke konci údolí.

Nebe se rozjasnilo. Hory setřely pěnu mraků ze svých boků, v hermelinu čerstvého sněhového pláště, nabídl vládce nad zemí hostům první pozdrav. Nečekaná změna počasí vyvolala mezi davem horolezců radostnou náladu. Poslední usedlosti zůstaly pozadu, jezdci se obrátili k levému horskému svahu. Vzdálený hluk vodopádu zesiloval, nad vrcholy stromů visel opar. Úzkým skalním korytem se valil proud potoka Gößnitz, padajíc se hřměním do hluboké tůně, odkud vypouštěl oblak vodní tříště, ve které se v pestré hře barev sluneční paprsky třpytily.

Kníže, poklusávaje podél průvodu, pátral zrakem mezi jeho členy.

“Kde jest Hacquet a jeho průvodci?”, optal se Horasche, jenž mezi zásobovacími komoni, pěšky se ubíral.

Vikář zvedl k němu bezelstné oči, řka chladnokrevně: “Vaše Výsosti, učený profesor neunesl včera nespravedlivé nařčení své osoby a ještě v noci odebral se se svojí skupinou nazpět do Döllachu.”

Kníže chtěl cosi odpovědět, nakonec však jen zlostně švihl svého koně jezdeckým bičíkem, uháněje nazpět ke konci průvodu, kde v družném hovoru s nosiči zastihl von Hohenwartha.

“Milý hrabě, nenechtež se vyrušiti ze svého jistě velmi podnětného rozhovoru”, počal hlasem, jako když tureckého medu ukrajuje. Vystrašení nosiči pod tónem knížecího hlasu hned stranou se vytratili.

“Víte snad”, pokračoval přerývaně dýchajíc, hlasem zastřeným hněvem, “Víte, že váš přítel, ctihodný Belsazar Hacquet se svými francouzskými horany není již přítomen v naší expedici?”

Von Hohenwart, ačkoliv situace byla mu velmi trapná, odpověděl neochvějně: ”Včerejší incident nezůstal u profesora bez následků. Vytratil se bohužel dokonce dříve, než stačil jsem mu ruku stisknouti.”

Kníže neubránil se povýšeneckému odstínu svého hlasu, jenž ve chvílích rozčilení nabýval tichého, pisklavého tónu: “Naše výprava bez profesorových vůdců přichází o část svého potenciálu, milý pane hrabě. Pomíjím nyní skutečnost, že jsem nebyl včas informován. Jak nyní ale hodlají nahradit tento deficit?”

Von Hohenwart rozhlédl se po výpravě, jejíž jednotliví členové, roztroušeni klopýtali po nerovné stezce.

“Jeho Jasnost ať si je jista, že za všechny účastníky expedice dám ruku do ohně. Pevně věřím ve zdar podniku, který ztrátou několika, byť zkušených horolezců, nic neztratí na své akceschopnosti.”

Kníže sykal mezi zuby francouzská slova, aby mu nosiči nerozuměli: “Za výpravu nesou plnou odpovědnost, pane. Nezapomenou však na má včerejší slova. Na vrcholu musí pouze zástupce naší čisté rasy stanout.”

Pobodnuv ostruhami, připojil se opět k panstvu a hlučně klábosícímu vědeckému hloučku na čele skupiny.

Výstupová trasa vinula se dále ve strmých serpentinách vzhůru k ústí údolí Gößnitz. Zelené údolí se skvrnami domů klesalo stále nížeji. Výhledu dominovaly protější vysokohorské pastviny, které spadaly ke kotlině Heiligenblutu. Obraz byl rámován mohutnými tvary hor Feiwandspitze, Fuscherkarkopf a Sonnwelleck, které svými zlomy uzavíraly bílý ovál ledovce Freiwandkees.

Zde se oddělovala nově vytvořená jezdecká stezka, sledující stopu vytvořenou mezky stěhujícími náklad z opuštěného zlatého dolu. Při přechodu strmých svahů se občas v podrostu objevily téměř neznatelné stopy cesty. Jezdci se ani nesnažili svým koním ukázat cestu pomocí otěží, nechali uzdu viset spoléhajíc se na instinkt zvířat. Bylo dlouho po poledni, když společnost cestujících dosáhla vodopádu Leiterbach. Dusné vedro tížilo, nad vrcholem se nakupily mraky. Vpředu jdoucí vůdce se otočil proti příkrému svahu. Na úzkém stoupání teď museli překonat nejedno nebezpečí. Nejhorším místem byla plocha zvaná “zlá plotna”. Jezdci sesedli. Vůdci vedli koně, držíce uzdu a ocas, přes odkrytou skalní plošinu.

Stezka se spouštěla proti kotli zadní části údolí Leitertal, které zde spojovalo vody z ledovce Leiterkees a horského sedla, valíc se a přeskakujíc přes skalní bloky. Temná mračna, převalující se kolem vrcholků hor, nedávala žádný čas k poklidnému rozjímání. Oznamovala další špatné počasí a nutila horolezce ke spěchu.

Mlha byla stále hustší a valila se dolů přes horská úbočí. Náhlý záblesk světla jasně zazářil do nastalého šera a dutý hrom, který okamžitě následoval, pronikal do skalních stěn mnohonásobnou ozvěnou. Nebesa otevřela svá stavidla, přívaly deště vylily se přes spěšně stoupající skupinu, jež v okamžiku promokla až na kůži. Nečas posílilo krupobití a prudký chlad vyhnal jezdce ze sedel. Uklidňujícím hlasem ujišťovali průvodci, že záchranná chata jest pouze jednu hodinu vzdálena. Sedláci však měli zvláštní představu o čase. Třikráte totiž prošla uvedená doba, než se objevila vytoužená střecha.

Bratři Klotzovi, jež poctěni důvěrou pánů hlavní slovo měli, ve svých plánech se špatným počasím nepočítali. Oheň ze dřeva vykopaného z přístěnku zasypaného sněhem naplnil kuchyni ve skromně zbudovaném přístřešku štiplavým dýmem. Pro uslzené, hladové panstvo připravil “zlatý kuchař” knížete, Joseph Karg, z proviantu bohatou večeři. Na bohatě vystrojené tabuli nechyběl ani ananas. Baron Wulffen poloseděl, pololežel v promočeném plášti na hromadě dřevěných hoblin, ostatní polehávali kolem vinného soudku ve všech možných náhražkách oděvu. Někteří pánové seděli na navlhlé slámě, kterou byla pokryta část podlahy chaty, vytvořená z hrubých prken. Bez ohledu na obtíže panovala veselá nálada, zpovykané panstvo ukončilo večer zábavnými vtipy a zpěvem.

Oč hůře než panstvu dařilo se poddanému doprovodu. Natěsnáni v přístěnku, tlačili svá těla jedno k druhému, aby alespoň tak se zahřáli. Stranou od nosičů v nastalém šeru nacházela se i dvojice našich bratrů. Oba svým chováním natolik se od ostatních průvodců lišili, že tito je ze svého středu od začátku vyloučili. Však také nyní, místo aby zuby drkotali, údy třásli a k ostatním v promočeném oblečení se tiskli, prováděli dýchací cvičení na prohřátí organismu. Ostatní průvodci, vida jejich postavy v postoji prozrazujícím zanícené vytržení, křižovali se nábožně, vrtíce hlavami a šeptajíce slova o čarodějnictví.

Norbert s Leopoldem byli před dvěma dny přizváni k výpravě farářem Aicherem na přímluvu pastora Horasche, jenž ještě jejich doporučení s profesorem Hacquetem konzultoval. Oba stateční bojaři nadšeně souhlasili a víme, za jakých okolností kníže jejich účast nakonec schválil. Než ani krušné ty podmínky neodradily naše hochy od vytouženého snu. Měli možnost svým dílem přispět ke zdaru podniku, jenž jako další úkol v transcendentálních snech byl jim hlasem jejich předků přisouzen. Trpělivě nesli svou úlohu druhořadých slouhů, jelikož svým instinktem cítili, že jejich chvíle má ještě přijít.

O půlnoci se Glockner vynořil z mlžné opony a ležel, ozářen měsíčním světlem, na dosah ruky před očima alpinistů. Podrážděná fantazie vykouzlila obraz v snech spáčů, krčících se na tvrdé podlaze; byli jako andělé na Jákobově žebříku, ustavičně stoupající a sestupující.

Bouře a špatné počasí připoutala horolezce od 20. do 21. srpna na chatě a jejím blízkém okolí. Jenom na krátký čas ukázal se Glockner mezi cáry mlhy. Ježto ani následující den neukázal vlídnější tvář, ozývaly se první hlasy, aby podnik byl přerušen a odsunut na pozdější čas. Nato vystoupil jeden z vůdců s prohlášením, že v jedenáct hodin dosáhlo sněžení vrcholu a brzy se vyjasní. A skutečně se o něco později závoj mlhy rozzářil. Poté, co byla splněna první část předpovědi, bylo rozhodnuto postupovat na vrchol navzdory pozdní hodině a spolehnout se v průběhu výstupu na předpověď mírného počasí.

Ve dvě hodiny po poledni nastalo před chatou pozdvižení. Nosiči pozvedli břemena, sedm až osm sáhů dlouhé dřevěné žebříky, vědecké přístroje, různé barometry, jeden velký teleskop a několik menších dalekohledů, kromě toho železný kříž, lana délky od šedesáti do sedmdesáti sáhů, víno, maso a chléb. Dva vůdci s dlouhými tyčemi kráčeli vpředu, vyhledávajíce na ledovci skryté trhliny, které v čerstvě napadlém sněhu ve stále větší míře postup skupiny ohrožovaly.

Z morény postupovala karavana doprava proti ledovci. V prudké vánici byla viditelnost snížena na minimum. Hohenwarth jako první na vlastní kůži okusil nástrahy nebezpečí, když propadl se náhle sněhem zakrytou trhlinou. A byli to Leopold s Norbertem, kteří k smrti vyděšeného hraběte pomocí lan, kladky a sněhové kotvy z trhliny vyprostili, riskujíce přitom vlastní životy. V onen vypjatý okamžik někteří nosiči poklesli na mysli. Odhodili žebříky i kříž na sníh reptajíce, že v tomto bílém peklu nehodlají udělat krok. Generální vikář však, vzpamatovavši se z přestálého nebezpečí, sám je přemlouval, slibujíc dvojnásobnou odměnu, takže nakonec náklad neochotně znovu si naložili.

Při výstupu prudkým svahem k sedlu, které na počest hraběte nazváno bylo Hohenwarthscharte, čelili novým obtížím. Některé balvany zatížené čerstvým sněhem a ležící na holém ledu, uvolnily se ze svých lůžek a náhle prolétly přímo úzkým řetězem poutníků, poskakujíce co gumové projektily, jako zázrakem nikoho nezranivše. Opět byli nosiči zachváceni strachem, šeptajíce, že nejméně jeden z nich tu namístě musí zemřít. Však bez ohledu na to co se stalo, kromě našich bratrů ještě další dva muže neodradily ani potíže, se kterými se setkávali, ani strach jejich společníků – bratry Klotzovy. V této zoufalé chvíli všichni čtyři svorně naléhali jít kupředu, bez ustání pomáhali svým druhům a působili uklidňujícím vlivem pro své obezřetné  jednání a zkušenosti.

Naděje na lepší počasí se však nesplnila, mlha houstla a bouře opět udeřila na horolezce plnou silou na sedle Hohenwartscharte, vrhajíc do tváří ledové krystaly. Přes veškerou nepřízeň,  s promrzlým oblečením a ztuhlými končetinami, probojovali se vpřed na okraj útesu a dosáhli „posledního skalního výstupku“(dnešní Adlersruhe). Po krátké rozmluvě se rozhodli výstup ukončit, neboť fyzický stav účastníků a pozdní hodina nedávaly žádný výhled na úspěch. S tímto rozhodnutím, odvážit se příštího dne znovu zaútočit, byly žebříky a kříž ponechány na místě. Přetrvávající bouře utvářela čerstvý sníh do jazyků s ostrými hranami a odhalila holý led, stezka byla z velké části jako vymetená. Pro vyčerpané a chladem otřesené poutníky se sestup stal problémem.

Hle, jak popisuje tyto krušné okamžiky jeden z účastníků ve svém deníku:

“Zde zbývá říci podle pravdy: Nebyli bychom sestoupili shůry bez tragické nehody jednoho nebo dvou z nás, nebýt našich průvodců, jež se svými železy na nohou proti nebezpečí mnohem lépe byli vybaveni. Tito museli nás alespoň na nejnebezpečnějších místech podpírat, pokud jsme nechtěli naši smělost životem zaplatit.

Na celém tomto, pro každého z nás nezapomenutelném pochodu, kromě vytí větru a praskání ledu, zvuk žádné jiné bytosti nezazněl. My sami, pocitům sklíčenosti z neúspěchu a stále vznikajícím obtížím odolávajíce, hovořili jsme mezi sebou jen tolik, kolik času bylo potřeba a naše jištění vyžadovalo. Jen v krátkém mezidobí, když obtíže s dýcháním způsobily, že bylo nutné stát v klidu, odvážili jsme se odvrátit oči od vlastních kročejů.”

Celá skupina teprve v půl osmé dorazila se šťastným pocitem znovuzrození k chatě.

Když 23. srpna, čtvrtý den pobytu ve výšce, zuřivé větry s neutuchající silou burácivě vířily kolem chaty, sestoupila společnost do Heiligenblutu, zklamána, že cíle na dosah ruky vzdáleného nedosáhla.

Téhož dne se síla bouře zuřivým orkánem vyčerpala. V pozdním odpoledni vynořila se pyramida Grossglockneru jako třpytný krystal proti vyjasněnému nebi. Nová naděje vyklíčila a dozrála k rozhodnutí předvést ještě jeden útok proti hoře. Avšak sedláci, kteří jako nosiči a pomocníci sloužili, nemohli již dále k odchodu být přesvědčováni, ježto práce na sklizni nemohly být opožděny. Pouze obě srdnaté bratrské dvojice prohlásily se za připravené před nastávajícím dnem k dobytí hory vyrazit.

Po hvězdnaté noci následovalo ráno 24. srpna s blankytně modrým nebem. Od devíti hodin panští účastníci výpravy, kteří ještě neodcházeli domů, obléhali dalekohledy výstupovou trasu, sledujíce zbývající členy výpravy na cestě k vrcholu. Hohenwarth, vyčerpán námahou z předchozího dne, na slaměném lůžku polehával byvše zachvácen horkostí. Bylo kolem desáté hodiny, když zbývající členové vrcholové skupiny vcházeli na Salmgratu, jak byl podélný hřeben nazýván, do zorného pole teleskopů. Neúprosně posouvali se vzhůru, berouce si vždy na chvíli oddech, aby znovu v cestě přes sněhový svah pokračovali. Dřevěný žebřík, zůstavší na “poslední skalní výspě”, posloužil jim jako sezení při krátkém odpočinku, poslednímu sebrání sil před zápasem o korunu Glockneru. V té chvíli však nebe se opět zachmuřilo a sněhové závoje, strhávané z hřebenu větrem, oznamovaly boj, který budou muset v nadcházející bouři přestát. Postup se zpomalil, stal se váhavějším, provázeným přestávkami. Z jejich počínání, shromáždivše se do černého klubka – jak s napětím sledovali ti, kteří u dalekohledu čekali – vyplynula porada znamenajíc, že kapitulují před mocným soupeřem. Tesaři sestoupili ve stopách výstupu, aby nakonec zmizeli za sedlem Hohenwarthscharte.

Ten, po němž byla průrva nazvána, pán z Hohenwarthů, teď dalekohledem s tlukoucím srdcem souboj mužů s vrcholem prožívaje, již ničím nepřipomínal onoho skeptika, jenž v roce 1791 schopnějšímu Saussurovi na Glockneru jakýkoliv úspěch upíral. Čtyři dny marně obra obléhajíc, doplahočil se v bouři a mlze na ledový svah Kleinglockneru – a nyní vše marné, okolnosti zůstavily jej prohře, jež zdála se s obrácením vůdců nezvratná.

Jeho rozhodná,  houževnatá povaha však nehodlala se jen tak lehce vzdáti. Podlehl démonu hory, stal se z chladně pozorujícího vědce bouřlivákem, který z “nemožného” “přesto” chtěl vyvzdorovat.

Rozhodl se okamžitě jednat; cítíc se lépe po přestálé slabosti, jen v doprovodu pánů von Zoppoth krátce po poledni začal s výstupem. Vydali se cestou nejkratšího spojení, zlopověstně srázným výstupem, tzv. “kočičí stezkou”. Úzká římsa vinula se přes strmé stupně nad příkrým srázem bouřícího Leiterbachu. V hlubokém zářezu byly ledovcové valy pokryté sutí stěsnány mezi dvěma stěnami do tvaru architektonických oblouků. Svahy posléze zvolnily svůj sklon a vedly na malou louku, jež jako pohádková oáza vystoupila náhle z království sněhu a ledu. Vůně visela nad kobercem květů, protěží a horských orchidejí, hořců a alpských růží, všech druhů lomikámenů smíchaných do pestrobarevné palety. Avšak srdce botaniků zůstalo nedotčeno veškerou nádherou – jsouc pouze j e d i n  ý m obrazem naplněno, zářícím cimbuřím Glockneru.

Zde setkali se s sestupujícími tesaři. Ve skupině však pouze bratři Klotzovi se zbývajícími nosiči se navraceli. Z jejich útržkovitého výkladu vyzvěděli, jak rychle prostoupili přes Leiterkees i Hohenwarthscharte a jak poté, přepadeni bouří, byli nuceni se vrátit.

“Pro tento rok musíme naději na prvovýstup Glockneru pohřbít, pane hrabě”, vysvětlovali.

“Kde jsou naši přátelé z Čech?”, tázal se Hohenwarth.

Starší z bratrů Sepp se pokřižoval: ”Ach ti pomatenci! Raději by život ztratili, než aby od dosažení vrcholu ustoupili. Sešli s námi a zůstali v chatě, chtějíce zítra ještě jeden pokus podniknouti.”

Hohenwarth rychle zauvažoval. Maje na paměti slova knížete, příliš prostoru pro rozhodnutí mu nezbývalo. Nedbaje celkem rozumných námitek obou tesařů, vypočítávajících překážky, vynaložil svou neoblomnou vůli k obrácení družiny a zavelel k pokračování ve výstupu k chatě. V myšlenkách se stále vracel k oběma českým bratrům, jejichž nezdolná umanutost nezvykle se mu zamlouvala. Celý život toužil po okázalém, jedinečném činu, který může vykonat jen opravdový muž, a ta chvíle, určená k jeho uskutečnění, je tady. Cítil, že přes smrtelnou únavu je prodchnut nadzemskou touhou po hrdinském skutku, ano, že je proň ochoten i život obětovat.

Kvečeru setkali se na chatě s oběma bratry. Po večeři sestávající ze zbytků vyneseného proviantu, odebrali se ke spánku. Avšak nebylo jim dopřáno klidné spaní. V noci otřásala bouře konstrukcí stavby a vytrhávala spáče z lůžek. V tichém rozhovoru ozývaly se obavy z úspěchu cesty. Leopold s Norbertem však svou pevnou vírou ve zdárné završení výpravy zasadili ostatním do srdcí símě naděje.

Když se ráno 25. srpna rozednilo, nebylo po větru ani památky, žádný mráček nezkabonil blankytnou oblohu. Podle dohody z předchozího večera vyrazila česká dvojice napřed již za ranního šera, aby prozkoumali a zajistili obtížné lezecké pasáže vedoucí k vrcholu, zatímco bratři Klotzovi ve skalách Kleinglockneru uvolňovali zbylým členům expedice cestu v návějích čerstvého sněhu.

O hodinu později se malá skupina vydala na cestu, tentokrát za vyšší bezpečnosti díky připojenému lanu a vytesaným stupům ve sněhu. Slunce postoupilo na obloze a sálalo svými blahodárnými paprsky, kterými se členové výpravy přímo opájeli. Bez vlivu bouře a chladu výstup pozbýval předchozí hrůzy. Téměř na dosah, nad věžemi namodralých kop zůstával před nimi lákavý cíl. Překročili přes Salmgrat a ohromeně zírali z hřebene do dáli na moře vrcholů a dolů na ledový proud Pasterze. V deset hodin dosáhli již známé “poslední výšiny” a oddali se krátkému odpočinku. Tady se minule promrzlí rozhodli vrátit zpět, dnes leželi na teplém slunci mezi skalami a dívali se na vápencové útesy severního řetězce bavorské náhorní plošiny rozmazané v modrém oparu.

Po oddechu následoval široký hřeben a za ním sněhový svah Kleinglockneru, blyštíce se jako ledová homole v plném slunečním svitu. I přes ochranný mul ovázaný přes oči, sledovali jeho křišťálové odlesky. Účinky nadmořské výšky byly s přibývajícími metry stále hmatatelnějšími, dech sípal ve vyprahlých hrdlech. Stále kratší byly intervaly mezi vynucenými přestávkami k odpočinku. Skály Kleinglockneru byly vlivem chladného a deštivého období posledních letních měsíců pokryty mocnými nánosy sněhu. Jen tu a tam vynořily se z bílé pokrývky skalnaté zuby, ze kterých visela lana upevněná vůdci. Hohenwarth a mladší ze Zopothů, Johann, pevně se jich držíce, šplhali vzhůru, nohy o skálu a sníh opírajíce. Otec Zopoth, maje potíže s dechem, pozdržel se na úpatí vyvýšeniny, spolu se dvěma zbylými průvodci.

Dvacet sáhů vysoký výšvih vedoucí k předvrcholu jim připravil obtíže, jež překonávali jen s největším vypětím sil. Rozvážná čtveřice průvodců si věděla rady – vytvořili ve sněhu strmou řadu stupňů. Pomocí přineseného žebříku, kmene stromu zbaveného kůry s vyčnívajícími uřezanými větvemi jako příčkami, byla poslední bašta dobyta – blaženě stanuli po mnohé neplodné dřině na vrcholu Kleinglockneru.

Jaké však bylo jejich překvapení při pohledu k hlavnímu vrcholu, který se nyní před nimi odkryl v bezprostřední blízkosti. Předchozí dny vyplněné dešťovými srážkami a prudký vichr vykonaly své dílo. Nesmírná návěj, jakoby gigantickým dlátem modelovaná a větrem vyhlazená, překlenula průrvu a takřka spojovala oba vrcholy ostře vyvátou hranou do jednoho nedostupného kužele, jenž v paprscích slunce zářil proti tmavomodré obloze jako obrovská cukrová homole. Omráčeni neskutečným pohledem uvědomovali si toliko jediné: tohoto vrcholu, ze všech stran obehnaného příkrým, téměř kolmým srázem, žádný smrtelník nemá naději dosáhnout.

Tesaři hotovili se ihned k postavení kříže. Jejich fyzická výdrž neznala mezí. Sníh a led, kterým byly skály pokryty, odlétal do hlubiny. Ve skále vytvořili díru pomocí nástrojů, které byly pro tento účel zvlášť přineseny. Když v ní kříž ukotvili, ozvalo se z Heiligenblutu zahřmění slavnostně odpálené nálože. Jásající dobyvatelé hory si blahopřáli vzájemně k úspěchu a provolávali zdravice těm, kdož myšlenku výstupu pojali a k tomu cestu připravili – kníže Salm-Reifferscheid a Sigmund von Hohenwarth.

Potom si užívali úžasného výhledu a rokovali o překvapivé strukuře vrcholu. Hohenwarth poznamenal si do svého deníku: “První z vrcholů má jen malou plochu, vskutku o rozloze, že by od osmi do deseti mužů na něm místo bylo nalezlo. Nyní jest slezen, ten do té doby žádnou lidskou nohou nedotčený, 2105 sáhů vysoký, neúspěšně dobývaný Glockner, klenot norických Alp. Na jeho nejvyšším vrcholu tyčí se nyní železný kříž proti nebesům.”

V ten vpravdě historický okamžik Leopold položil ruku na špičák a otázal se: “Kdo půjde se mnou?”

Hovor naráz utichl a všechny hlavy jako na povel se k němu otočily. Leopold čelil nevěřícným pohledům s klidným výrazem, jen očima se propaloval do tváří svých společníků. Postupně všichni uhnuli před jeho ohnivým zrakem, až na jediného, Norberta.

Bratrská dvojice dorozumívala se prostřednictvím myšlenkového předělu, jenž zůstal skryt ostatním druhům. Norbert beze slova počal navinovat zbylé lano kol ramen, připjal železa k podešvím a hotovil se k výstupu.

“Toť pusté šílenství!”, vykřikl jako první do ticha mladší z obou bratrů Klotzových. “Není možné po kolmém ledu lézt.”

Hohenwarth, rozerván jsa vnitřním bojem, přistoupil k Leopoldovi, jenž do torny materiál k výstupu skládal, položil mu ruku na rameno a pronesl vážně dosti srozumitelnou češtinou: “Vážím si vaší neochvějné statečnosti. Však uvědomujete si, do jak bláhového podniku se chcete pustit? Toť hotové suicidum, za těchto podmínek k výstupu přistoupiti.”

Leopold zvedl k hraběti oči, potemnělé hlubokým odhodláním:

“Vězte hrabě, že jsou na zemi i v nebi síly, které rozhodují mimo naše vědomí. Vy sám byste jim mohl rozumět, kdybyste otevřel svou duši a zapomněl na světské zmatenosti i náboženská dogmata. Nemusíte o našem činu se šířit. Odveďte si své průvodce a budiž Kleinglockner vaší novou “nejvyšší výspou” dosaženou dnes ku slávě Jeho knížecí Milosti.”

Hohenwarth stiskl rty, beze slova se odvrátil a pokynul bratrům Klotzovým i Johannu Zoppothovi, provádějícím svá měření:

“Jděmež dolů. Tyto dva zde z jejich vlastního rozhodnutí Bohu poroučíme.” Pohybem ruky odmítl mladého vědce, jenž skloněn nad měřícími přístroji, chystal se protestovat.

“Den se nachýlil,” pokračoval velitel výpravy nesmlouvavě. “Sestup ještě leckteré obtíže nám může přinést. Svůj díl jsme vykonali a nyní pochodeň vědy musíme předat dalším. Třebas i schopnějším”, dokončil tiše a sám jdouc příkladem, jal se sestupovat příkrým svahem, držíc se nataženého lana. Naposledy zadíval se k oběma bratrům:

“Hodně štěstí. Nikdy nezapomeneme”, pronesl dojatě a hlas se mu zadrhnul.

Postavy, brodící se hlubokým sněhem, jedna za druhou zopatrna kladouce nohy do vyhloubených šlépějí, opouštěly strmé návrší, až nakonec naše dvojice osaměla. Norbert, potěžkávaje v dlani jeden z háků, jenž k zasekávání do ledu sloužil, promluvil do nastalého ticha:

“Nic jiného jsem od tebe nečekal, Poldíku. Však čeká nás perná práce, neboť něco takového, vrchol s překážkami takových rozměrů dosud jsme neměli možnost prostoupiti.”

Leopold zasněně pozorujíc vyvátý, jako nůž ostrý sněhový hřebínek před sebou, prudce se zvedající ke gigantické homoli, odvětil pevně:

“Bertíku, stejně jako na Morovém hněvu, vůle našich Předků, spolu s naším odhodláním, přenese nás přes jakékoli nesnáze. Jejich míru jen sami svým obrazem si vytváříme. Proč nepohlížet na tento bájný, vytoužený útvar jako na stěnu ve cvičebně v Liuhathu? Tito lidičkové zde”, pokynul bradou směrem, kterým zbytek družiny před chvílí odcházel, “nemohou pochopiti našeho záměru, se kterým jsme sem přišli. Strachem se chvějíce, překonávají materii, “výdořek” jejich Boha. Jemná a zranitelná substance jejich vědomí jest tolik vystavena okolním vlivům, jejichž význam ale zase jen oni sami si vytvářejí. Únava, špatné počasí, strach, nevolnost, nedostatečné vybavení, to vše jsou jen naučené, hluboce zakořeněné předsudky a výmluvy, jež omezují opravdové skutky.”

Leopold obrátil zrak od nedozírné dáli vrcholků zahalených zvedajícími se závoji mračen k bratrovi: ”My zde máme jiné poslání. Neseme pochodeň naší víry, jež v budoucnu lidstvu rozkvět přinese. Naši potomci budou tím v ohni vypáleným nožem, jenž hnisavý vřed otrocké morálky křesťansko – židovského proudu prořízne. Organismus, takto osvobozen od nákazy, přinese nový řád, základy nové kultury založené na slovansko – indických védách.”

Norbert, jsa jako obvykle účelným, pronesl střízlivě:

“Nemůže být, že strohý vývoj i bez našeho přičinění k těmto závěrům povede? Že vidina nového lidského věku jen pouhým obdobným opakováním předchozích kultur, egyptské, antické, křesťanské jest?

Leopold zamyšlen, hledíc opět k obzoru, pravil:

“Tito lidé, jejich potomci, budou usilovat v příštím čase o řadu způsobů, jimiž by své konání, svou práci si ulehčili. Pomocí svých pomíjejících vynáliezů budou schopni v několika málo okamžicích jakékoli místo na naší zemi dosáhnout. V pohodlí vytopeného domova bez námahy se nakrmit, vyspat, pobavit. K čemu to všechno? Vždyť vytratí se síla člověka, jeho jedinečnost, božská jsoucnost, jeho kvintesence bude ponížena na akt stroje, dvigunu, který jsme vídali u Venedů v Liuhathu. Člověk obklopený výdobytky mechanické vědy, zbaven touhy po poznání, jsa ponížen na úroveň pouhého nemyslícího stínu, zůstane ochablým, tělesně i rozumově. Tím, že obklopí se pohodlím, jest odsouzen bezděčným, nikdy nekončícím odpočinkem k mimovolné, věčně se opakující činnosti, jíž pouze jeho pány pomyslná důležitost přisouzena bude.”

Norbert, nechtěje si zadat, odpověděl smířlivě:

“Je těžké měřítkem jednoho lidského života obsáhnout celé věky. Zbývá pokora a víra, jež veškeré přírodovědné objevy překoná. Pokud člověk nemá zůstat pouhým stínem, musí neustále k vyššímu zosobnění směřovat. Však ne každý tímto duchovním prozřením jest obdařen. Většina lidí tráví svůj život v blažené nevědomosti a bylo by hříchem je z ní vytrhávat.”

Mladší z bratrů s úsměvem se otázal:

“Máš snad chuti, milý bratře, k těmto stínům se přidat? Anebo spíše odkaz Předků dále předávat? Tvá vrozená přirozenost, hlas tvé krve nedovolí ti jíti trpnou cestou netečnosti a odevzdanosti. Proto ponechme nevědomým jejich úděl a sami o vyšší poznání usilujme.”

Leopold náhle pohlédl na sluneční kotouč, jenž zvolna k druhé polovině své nebeské pouti se přesouval, rázně vyskočil a pobídl bratra k činnosti. Navlékl si na záda tornu a pozvednuvši špičák, znovu přehlédl ostrý předěl. Ovázavši si lano kol pasu, vložil nohu na křehký břit návěje, po jejíž obou stranách závratná hlubina se klenula. Chodidlo okamžitě se hluboce probořilo, až zavrávoral a spěšně nohu vytáhl. Otočil se k Norbertovi, řka:

“Jest jen jediný způsob jak spáru překonat. Nepříliš důstojný, o to více však účelný.”

Opatrně znovu sestoupil na ostrý hřbet, maje jeho horní okraj mezi stehny, zarazil násadu špičáku co nejdále před sebe. Používaje sílu svých paží, přitáhl se k toporu, hrnouce tělem mokrý sníh, který sesouval se po stranách a s tichým svistem mizel v propasti. Takto po chvíli dobral se k mohutné homoli, jež před ním prudce se zdvíhala jako krk bájného předpotopního netvora. Ocitnuv se na konci délky lana, jež mu bratr postupně povoloval, otočil se pomalu v hlubokém sněhu a z torny lezecký materiál vytáhl.

Náhle Norbert, jenž stále lano pevně držel a již sbíral síly i odvahu následovat svého druha, vytřeštil oči. Neboť Leopold po krátké úvaze rozmotal dračí smyčku a konec provazu, kterým byli jako pupeční šňůrou spojeni, svezl se po příkrém srázu a zůstal volně viset.

“Ne! Leo, tos snad..Leo, Poldíku..”, hlas Norbertovi uvízl ve vyschlém hrdle.

Leopold zavolal naň přes průval slavnostním hlasem:

“Nermuť se bratře. To, co zříš pouhým obrazem tvé opatrné a starostlivé duše jest. Jsoucnost však jinde se nachází, jest nad námi, nade všemi. Utváří ji Vědomí, jež vše řídí. Kdo jsme my, kteří snaží se Jeho vůli zvrátit, či nějakým způsobem ovlivnit. Proto poddej se této síle, vytrvej ve víře v Rodoboží a naslouchej hlasu Předků, neboť Oni vedou naše kroky.”

Nato pohlédl vzhůru na kolmý kužel a zhluboka se nadechujíc, soustředil své síly, šeptaje magické zaklínadlo vzývající moc Všehomíra:

“Hadův duchu,

kouzlo smrti a života,

Tvé hymnu znamení

vzývám, PŘIJĎ…”

Norbert pozoroval, vzrušením nedýchaje, jak bratrovo tělo vzepjalo se jako luk proti ledovému povrchu a jako bájný, okřídlený oř, takřka povrchu se nedotýkaje, stoupalo do výše. Ostré háky držíc pevně v rukou i špičky nohou, opatřené kováním, zapouštěl do tvrdé, firnové hmoty až celé snopy jiskřivých ledových odštěpků odlétalo dolů. Celý postup vypadal tak neskutečně, že Norbert mimoděk se pokřižoval v obavě před nadpřirozenými silami, jejichž přítomnost byla cítit ve vzduchu, jako ovzduší nabité statickou elektřinou před silnou bouří. Starší z bratrů cítil náhle, jak ho mrazí špičky prstů a vlasy v zátylku se chvějí. Prsty, kterými před sebou zkusmo vzduch rozhrnul, narazily na odpor, jako když vodu rozhrnuje.

Vtom nad nimi, na bezmračném nebi prudce se zablyštělo a temný zvuk hromu doprovodil jasně zářící, klikatý blesk, jenž kmitl se shůry a dolním koncem zasáhl vrchol Klokneru, až sněhová masa vůkol se rozlétla. To sám Svarog dával jim znamení!

Norbert klesl na kolena, nevěda již, zda sní či bdí. Silné zážitky z posledních okamžiků omráčily jeho mysl natolik, že jen s vypětím sil udržel se při plném vědomí. Sledoval, jak jeho bratr sune se krok za krokem k horní části homole a jak nakonec, dosáhnuvši její špičky, obrací se na záda a vystavuje své tělo, vyčerpané nadlidským úsilím, naplno slunečním paprskům.

Nepředstavitelná vlna radosti a vděčnosti zaplavila Norbertovo srdce. Hluboce zakořeněná víra v jeho nitru přikazovala mu, aby vzdal hold modlitbou křesťanskému Bohu. Avšak ne, tento úkaz zde nemá pranic společného s vírou v Nepravého. Sám byl svědkem za jakých nadpřirozených okolností se výstup podařil a proto hluboká podřízenost těmto silám v něm probudila netušené dosud vlastnosti, neskonalé sebevědomí a pocit nadlidské síly. Ano, o této síle hovořil v podzemních slojích otec Isidor, tuto sílu zmiňuje Leopold v nesčetných rozmluvách. Nikoli falešná podpora křesťanské víry, jež v konečném důsledku pouze člověka oslabuje a vhání do podřízenosti temné moci.

Norbert rozepjal paže a jeho bratr, stojící v tu chvíli na majestátním vrcholu, stejným pohybem mu odpověděl. A jejich společný, jásavý výkřik rozléhal se do dáli, rozechvíval okolní níže položené vrcholy i rozlehlá údolí a nesl na svých křídlech poselství nové doby. Doby opravdových hrdinů, slovanských bohatýrů!

Kapitola VII: Jasna

Slavné chvíle po návratu z cesty čekaly oba hochy! Ohromná drúza drahokamů, kterou s nasazením vlastního života bez porušení zpáteční cestou pronesli, jistě velkolepou ozdobou Slunečního dómu bude. Po odpočinku stráveném v dormitáři, moudrý žrec připravil mezitím vše na jejich zasvěcení. Oba junáci s napětím vyčkávali událostí dalších, když k nim stařec přistoupil a každému tlumok se zásobami na cestu odevzdal, řka:

“Nyní další krok jest očekáván, kterým k jasnému prozření se moji synové odebéřou. Nechť jsou jim praotcové nakloněni, aby obstáli i v této zkoušce, která oč více se zdá být jednodušší, o to více jest prodchnuta těžkým rozhodováním, v němž pouze odříkání, sebeovládání a čistota duše i těla může napomoci.”

Doprovodil pak hochy do vzdáleného konce jeskynního bludiště, kam dosud nikdy nevkročili. Sestupovali dlouhou chodbou prolnutou zelenavým světlem, na jejíž stěnách svit žrecova serafu vytvářel pohyblivé stíny. Chodba se svažovala a hrobové ticho bylo postupně vystřídáno zurčením vody. A hle, za posledním ohybem zjevila se před udivenými zraky obou bratrů podzemní říčka, zpola vyplňujícící příčnou štolu, z jejíž temně opalizujících břehů bylo skrz křišťálově průzračnou vodu až ke dnu možno dohlédnout.

“Toť Akratopega, živá voda z hor”, napřímil Isidor ruku se světelnou holí a ozářil tak nízkou klenbu, zhusta pokrytou snopy visících střechýlů soustřednými paprsky. “Jest zrozena hluboko v lůně horské maternice zvané Záříčí a její léčivá moc pouze vysvěceným mágům, celitelům podléhá.”

Sáhl pod hladinu a vytahoval řetěz, na jehož konci zpod prohlubně malá loďka z nýtovaného plechu se objevila. Pokynul svým průvodcům, aby vstoupivše do loďky, dvou vesel zde uložených se chopili. V následujících chvílích ticho podzemních chodeb jen šploucháním vesel ozvěnou přenášenému bylo rušeno. Nesčetnými ohyby veden byl proud říčky, než přistáli u úzké štěrkové pláže, odkud před nimi z břehu ústí temného tunelu se otvíralo. Zatímco příď loďky otřela se o písčinu, vyskočili mladíci na souš a zajistili plavidlo na břehu, aby i ctihodný žrec vystoupit mohl. Ten, neomylně se řídě runovými znaky na stěnách jeskyně, vedl hochy dále do útrob horského masívu.

Tu pojednou zastavil se Leopold a nastavivše dlaň k uchu, překvapeně pronesl:”Hoj, slyšte. Toť hudba vzdálená, libé tóny co slyším, nebo mě jen sluch mámí?”

“Toť podzemní sbor zpívá Hymnus cherubínů, milý synu”, pravil kmet, souhlasně přikyvujíc. “Již jsme očekáváni, proto pospěšme, náš cíl je nedaleko.”

Po těchto vstoupili do křivolakých chodeb, kudy cesta mnoha oklikami se vinula. Vpravo, vlevo, nahoru či dolů, někdy shýbnout či skoro plazit se úzkými průchody museli i do úzkých šachet po kamenných schodištích scházet. Míjejíce mnohé odbočky, stařec vždy se správným směrem rady si věděl. Nakonec octli se před pevnými fortnami z dubových přitesaných fošen, opatřených těžkým, starobyle vyhlížejícím zámkem. Isidor, vytáhnuvše ze záňadří mohutný klíč, otevřel skřípající uzávěr, odsunul těžkou závoru a rozevřel nepoddajné, vrzající veřeje. Užaslým hochům naskytl se neskutečný pohled.

Nalézali se v nepřístupných dutinách chrámové hory, v nichž od dob nepamětných ukrývalo se za oblouky nekonečných arkád množství obytných cel tesaných pravěkými nástroji do měkkého vápence. Jejich praobyvatelé, ochránci slovansko-árijské védské tradice vybudovali tu horské svatyně, Tagóror a Almogaren zvané, kam přinášeli mystické oběti. Mezi pradávnými stylizovanými malbami zobrazujícími tvary i postavy vědomců a věrců jejich, stkvěla se zde vyobrazení, jež s pozoruhodnou živostí a pravdivostí krom scén ze života starověkých Slovanů ukazovala i smyslné výjevy, jež rigidní křesťanská rétorika neváhala by označit za bezbožné, ba přímo ďábelské. Hochům tajil se dech při pohledu na umně zobrazené fresky v jedné ze síní zpodobňující nahé ženy, toliko šperky ověšené, při společné koupeli v místnostech, jež římské caldarium připomínaly. Další obrazy zpodobňovaly obnažené mladé dívky krásných těl i obličejů, rozjímajíce v nadzemských komnatách, nebo trávící svůj čas při důmyslných erotických hrátkách.

Malby, vytvářené několika pokoleními mistrů, vykazovaly podobnost stylu v umění starověké Indie či nověji též japonského období Ukiyoe v erotické kresbě zvané Shunga. V některých z podzemních sálů byly pomalovány nejenom stěny, ale také sloupy a stropy. Bratři, se zatajeným dechem následujíce svého průvodce, jako v gotické katedrále si připadali. Jak dostala se pradávná kultura z dalekých krajů od Brahmaputry či Žlutého moře sem do slojí pod Morovým hněvem?

Isidor, jenž uhodl nevyřčenou otázku z úsměvem odpověděl: “Moji synové spíše by se měli zabývati, jakou cestou hinduističtí mistři naučili se používat umění dávných Slovanů a jej dále rozvíjeli. Neboť vše co vidí naše oči pochází z dob pradávné slovansko-védské kultury. Mistrovství malby, založené na brilantní kresbě, obrysových liniích a sytosti barevných ploch, taktéž začlenění dekorativních prvků a drapérií v obrácené perspektivě, tvořili naši praotcové v dřevorytech již před tisíciletími.”

Působivý dojem pestrých obrazů, mysticky ozářených zelenavým svitem, dotvářel vzdálený sborový ženský zpěv, doprovázený temným zvukem píšťal, jenž pronikl k jejich sluchu s naléhavou, smyslnou intenzitou, utlumenou do této chvíle těžkými křídly brány.

Otec Isidor, vida překvapené výrazy svých učedníků, mírně pod vousy se usmíval:

”Tento dóm zasvěcen jest bohyni Mokroš, zosobnění vlhké, k plození připravené matky živitelky, jež i patronkou milostných výstředností bývá nazývána.”

Norbert neudržel se otázky směřující přímo k podstatě příčiny takto vyzývavě zobrazených scén, jež křesťanská nauka jen za prostopášnost a neřest by považovala.

“Mysl prostých lidí stále do velké míry zatemněna jest přesudky křesťanské výchovy, jenž pouze k pokoře před jedním bohem, zdrženlivosti a odmítání tělesné rozkoše své ovečky vede. Avšak člověk musí vytvářet památníky, srovnatelné svojí trvanlivostí se sluncem a měsícem, neboť ráj si bude vychutnávat tak dlouho, dokud na Zemi bude žít památka na něj,” s rozmyslem odpověděl důstojný kmet, hladíce svůj dlouhý vous.

Postupovali kolem nekonečného sloupořadí, tesaného do skály, zatímco nebeský chór doprovázený zvuky tklivých flaut, podbarvených hlubokým varhanním témbrem zesiloval, lákajíc jejich zvídavé duše jako aiolské harfy Sirén Odysseovy plavce. Tóny nástrojů se slévaly, prolínaly, souzněly a opět se rozcházely, přičemž jemné vibrace rozechvívaly duše našich poutníků a uváděly jejich rozrušenou mysl do zneklidňujícího stavu vytržení.

“To jest duduk. Prastarý dechový nástroj Árjů”, zašeptal otec Isidor, nechtěje dále rušit hluboký dojem, který na ně poslech hudby učinil.

Mezi oblými pilastry nacházelo se množství fontán, rozvedených důmyslným vodovodním systémem trubic, jež jako propletená hadí těla vinuly se po skalních stěnách vytvářejíce bizarní obrazce. Tóny zurčící vody, spadající v kaskádách po kamenných výčnělcích, čarovně lahodily sluchu v souznění se vzdálenými chorály, toužebně rozechvívajíce dychtivá srdce a naplňujíc mysl očekáváním.

Vystoupali po širokém, temném  schodišti, za jehož horním okrajem jasná žlutozelená záře prosvítala. Když stanuli na konci terasy, zůstali oba mladíci omráčeni dalším překvapením. Pod nimi rozevřela se jako propast rozlehlá rotunda, tesaná do měkké skály, o průměru alespoň 50 sáhů, prozářená světélkujícími stěnami. Místo podlahy prostírala se tu velká nádrž naplněná průzračnou vodou, jejíž hladina byla zakryta jemným mlžným oparem. Ze závojů mlhy byl slyšet trylkující ženský smích, jímž jakoby stříbrem utkané, roztřikující se vlnky spolu dováděly v hravém reji. Po obvodu koupadla nacházela se krytá loubí se dvěma apsidálními místnostmi, v jejichž stinných zákoutích několikeré hedvábných i z fléru šatů odloženo bylo, jež rozdováděné plavkyně ze sebe před koupelí shodily. Tyto místnosti, horkými zvané, měly mramorové obklady zdí pokryté vlysy a freskami se smyslně laděnými výjevy. Ve výklencích rozsáhlého souboru síní nacházela se sousoší zobrazující milostné skupinové ukázky prastarého šamanismu a divokých rituálů plodnosti.

“Tato síň sama jest zbudována ve tvaru okrouhlém, aby účinek páry i žáru podzemního šířil se stejnoměrně od středu po celé ploše okrouhlého prostoru,“ poučil Isidor zaraženě mlčící hochy, kteří v mladické dychtivosti snažili se zrakem zachytit co jejich sluch jim napovídal – skryté pohyby ladných dívčích  údů, dovádějících v tyrkysové lázni – švitořící hlasy vyrážené z obnažených labutích hrdel i šeptajících plných rtů, vše skryté za mlžnou clonou.

“Chrám lásky, bohyně Matky země,” pokračoval stařec, rozhlížeje se po prostorné kupoli. “Mokroš bývala dříve též říční bohyní, o vládu nad plodnou zemí a jejím vodstvem musela svést zápas s drakem Vitrou symbolizujícím všeničící sucho.”

Leopold náhle obrátil se  ke starci a zcela proti zvyku jej přerušil, řka vzrušeně: ”Otče, co má toto znamenat? Co od nás očekává moudrost našich praotců? Jakému pokušení jsme tu vystaveni?”

Též Norbert se přidal a oba mladí muži, plni živočišné síly a energie, tolik měsíců potlačované strázněmi a nemilosrdnými zkouškami, skrze něž pouze jejich vůle a vytrvalost úspěšně je provedla, třásli se v nepřekonatelné vášni, jež zmocnila se každé části jejich těla.

Stařec mávl před nimi svým serafem a pronesl tlumeným hlasem: ”Zde nachází se moji synové před branou zasvěcení. Jejich budoucí cesta bude se odvíjet podle nynějšího konání. Na jedné straně mohou svolně podlehnout pokušení oddat se radovánkám a plout na vlnách tělesné lásky v blaženém nevědomí. Na straně druhé odříkání a život plynoucí velebně jako nebeská, Všehomírem vedená řeka. Tiše, majestátně, hlubinami vesmíru k poznání monády, Nejvyššího smyslu bytí.”

“Och otče, ty dobře víš, kterou z cest se vydat! Ale což nevidíš naše duše, tak obnažené a plné touhy po naplnění, lásce a porozumění, pevném svazku stvrzujícím přirozené spojení obapolných lidských bytostí?“, naléhavě dotazoval se Leopold, jemuž hlas přeskakoval vzrušením. “Jak můžeš dát všanc naše dosavadní snažení? Tak lehce, bez výčitek,..”, zalkal.

Norbert, nemohouc odtrhnout zrak od světelnými odlesky vířící podívané pod nimi, přerývaným hlasem se sebe soukal: ”Toť příliš silný nápoj pro naše vyprahlé duše. Jakým právem jsme sem byli zavedeni? Kéž osud naše další kroky správně soudí a zítřek nás ke světlu vyvede. Již toho dále nemohu snésti, nemohu…”, hlas se mu zlomil, klesl na kolena, přemožen marnou touhou a steskem vložil hlavu do dlaní a skrz prsty vytryskly mu slzy.

Otec Isidor však takto k nim promluvil:

“Moji milí, vzpomenou na učení, kterým v nedávné době byli prošli. Tyto ženy zde nacházejí se právě v archetypu Matky, plodného měsíčního období, ve kterém si žena uvědomuje spojitost s proudem života, s přírodou a dokáže vnímat hluboké propojení na této úrovni s celou Zemí. Pokud sama cítí důvěru a podporu Matky Země a potažmo i svých předků, je schopná naplno procítit ženskou sílu danou všemocným Rodem, která umožňuje ženám dát Dar života. K tomu, aby srdce jinocha mohlo být otevřené a proudila do něj oživující síla z ženského lůna, je potřeba procítit vřelou lásku a vděčnost, kterou žena dostává propojením se Zemí a s hlubokou moudrostí, kterou načerpala ve svém vlastním životě svými zkušenostmi a prožitky, ale i s poznatky dávných předků a silou přírody – Matky Země. Taková žena jest schopna dávat lásku a péči jiným. Pouze když se spojí sama se sebou a bude pečovat také o sebe a podporovat svou vlastní radost ze života a za svým snem si půjde.”

Isidor náhle přerušil výklad zvolavši: ”Nuže, těla i mysl mých chlapců jsou připraveny. Nač ještě čekají?!”

Hoši nedali se víckrát pobízet. V horečném spěchu ze sebe přes hlavu halenu strhli, z nohou opánky shodili a takto, napůl ještě oblečeni, sbíhali po širokém schodišti k modravé hladině, výskajíce a odhazujíce postupně své svršky, až nakonec oba nazí s hlučným šplíchnutím z okraje koupadla do vody vskočili.

Voda v lázni byla horká, tak horká až dech se tajil, prosycená jemnou, vznětlivou vůní, jež do každého póru těla vnikala, roztahovala chřípí a v žilách mísila se s pěnící krví. Oba junáci silnými pažemi vodu rozhrnujíce, přibližovali se ke středu nádrže, kde hladina až k prsoum dosahovala a odkud prudký proud téměř vřelé vody do výše tryskal. A zde, ach ano zde, střetly se jejich dychtivé pohledy se zvědavými zraky mladých dívčin, jež jakoby magickým kouzlem z mlhavých kotoučů převalující páry se vynořily. Bylo jich pět, ladných ženských těl okrášlených pouze zdobnými šperky, s dlouhými vlasy zpola zakrývajícími jejich půvabné tváře i obnažená hrdla s chvějícími se prsy. Obklopily oba naše hochy, tolika překvapeními zcela ochromené, a utvořivše ve vodě kruh spojenými dlaněmi, jaly se kolem nich kroužit jako hejno lepých delfínů. A jejich ústa šeptala a trylkovala jedna přes druhé:

“Vítáme vás. Čekaly jsme na vás. Rády vás vidíme, milí bratři. Buďtež pozdraveni ve jménu Svantovíta.”

Leopold první se trochu vzpamatoval a přemáhaje se, aby se nezakoktal, odpovídal na pozdravy: “My též jsme potěšeni, milé sestřičky, z tak vřelého přivítání. A blahoslaveni buďtež naši praotcové, díky kterým toto setkání mohlo se uskutečnit.”

Nakláněje hlavu na stranu, snažil se pohledem proniknout mlžným závojem, rozeznat rysy ve tvářích panen, ale ty vždy se smíchem unikaly, jako štíhlé laně, když uhýbají před pátravou muškou  střelce lačnícího po kořisti.

Norbert, jsa pamětliv naučení moudrého žrece, projevil více zběhlosti a sebrav síly v mysli, jal se řeč převádět do věcnější roviny. Netrvalo dlouho a s dívkami v družné rozmluvě se nacházel, k níž jeho stále ještě poněkud zaskočený bratr, poznenáhlu se přidával. V krátké chvíli představily se luzné grácie svými jmény jako Zora, Milena, Vesna, Bojana a Pomněnka. Postupně, jak vzájemná zdrženlivost a stud opadávaly, vzaly oba bratry mezi sebe za ruce a brzy s výskotem proháněli se společně mezi blýskavými vlnkami. Bratři zachvěli se při doteku s ženským tělem, které již celé měsíce neměli možnost poznat, zatímco jejich mužná, svalnatá těla pokrytá jizvami a oznobeninami z bojů a strázní, zimomřivě se třásla, ačkoliv voda byla tak horká. Jak brzy seznali, spanilé dívčice byly sličných tváří a okouzlujících, štíhlých postav, jež pouze živá voda mládí dokáže z ohnivých bytostí zrodit. Z nich obzvláště panenská Pomněnka, zvaná krátce jen Něnka, vynikala svou čistou krásou a andělským pohledem blankytně modrých očí, zakrytých dlouhými řasami. Také jediná měla labutí šíji zakrytou bohatými prameny světlé kštice, zatímco ostatním dívkám na snědá ramena tmavá hříva rozpuštěných hustých vlasů spadala. Jediná Bojana měla vlasy spletené do vrkočů jako amazonka.

Bratři jako ve snách pohupovali se na zvlněné hladině mezi svými půvabnými společnicemi, jejichž nestálé dlaně se zvídavými prstíky nevynechaly místo na jejich tělech, s nímž by se byly nestřetly, jediný záhyb jejich osmahlé kůže, svůdně ve vodě se lesknoucí. Letmé doteky a krátké polibky, jež se spíše přátelskými ze začátku zdály, postupně k milostnému laskání přešly, kdy jejich těla, tak zřetelně účinky nenaplněné touhy vykazující, vzájemně se otírala a horečně k sobě tiskla. V němé obapolné dychtivosti po vznešeném splynutí v jednom vrcholném okamžiku, navzájem proti sobě se vzpínali a těsně obkružovali. Avšak všechen milostný rej,  jsa provázen zrychlenými vzdechy a výkřiky, v přirozeném duchu probíhal, jako když hejno rybek dovádí a samec svým pružným tělem v křečovitém vzepětí kol ochotně nabízející samičky se prohýbá. Oba bratři jako bujní hřebci v nezvladatelné touze a zatmění mysli, přemoženi přírodním zákonem a dlouhým půstem, svými topory do dívčího lůna divoce se tlačili. A byl to Norbert, jenž v těsném spojení s vášnivou Milenou, neudrževši své tělo a mysl v kázni, v božské apoteóze tělesnosti první vypustil své mlíčí, jež vznášelo se tu kol nich v blankytně průsvitné vodě jako bílý závoj.

Hoj, však co nyní bujarý Leopold provádí? Vymanil se z objetí své družky Bojany tak prudce, že až zavrávoral a vzad do vody se překotil, až ta široko se rozstříkla. Snad způsobilo to náhlé osvětlení, jež proniklo k jeho vědomí i skrze záchvat chtíče. Snad letmý pohled Něnky, jejíž tvář, orámovaná mokrými vlasy, vynořila se z mlžného oparu a zamyšleně a snad i trochu vyčítavě naň pozřela. Ta tvář, ten výraz, ten přece odněkud zná. Ale to není možné, to není možné, kde by se tu vzala? Vztáhl ruku před sebe ke ztrácejícímu se přízraku v němé prosbě. “Lado, má ženo. Má lásko,” zašeptal.

Bojana, jsouc překvapena po něm ruce vztáhla, ale on otočiv se, beze slova k břehu zamířil. Vystoupil na kamenný okraj nádrže a tak jak byl, nahý s urostlým tělem smáčeným kapkami vody, jako helénská socha sílu vyzařující, rozpažil ruce zvolavši vzhůru ke kamenné kupoli, jež tóny jeho hlasu vracela v mnohých ozvěnách:

”Pochopil jsem drazí otcové. Pochopil jsem úlohu, kterou jste mi uložili. A věřím, že na danou otázku jsem vám odpověděl. Vždyť co může být vyššího v životě lidském, než opravdová láska? Taková co srdce rozežírá žalem a steskem po milované duši. Taková, co jen pomyšlení na ni vyvolá blažené opojení. Taková, co stojí za ni i život obětovat.”

Poslední větu již jen zašeptal, zmlkl a sklonil hlavu. Spustil rozpažené ruce a obrátiv se zády k zamlklému hloučku nejasně se rýsujících postav zahalených v moři par, vztyčil hlavu a promluvil vyrovnaným hlasem:

“Otče, jsem připraven.”

Odkudsi vynořila se náhle postava žrecova, jakoby ze země vzrostlá. Jeho obvykle přívětivá tvář nyní tvrdě a vážně vyhlížela. Bez jediného  slova důstojný kmet roztáhl svůj plášť přes záda mladíkova a drže jej kolem ramen, pomalu s ním, krok za krokem, po schodišti vzhůru stoupal. Na horním stupínku se zastavil, odepjal plášť a předal jej hochovi, jenž do něj celý se zahalil. Kráčeli pak zpět ke vchodu do caldaria, zatímco Leopold mlčky, jako ve snách, následoval svého průvodce, až svým pozorovatelům ztratili se z očí za horním okrajem terasy a s nimi i záře starcovy tajemné pochodně.

Mezitím dívky v lázni při svých skotačivých hrách opět se rozdováděly. Vyvedly Norberta, který na okamžik zaváhavši, znovu do víru radovánek se ponořil, do jedné z horkých místností. Byl to protáhlý pokoj s valenou klenbou umístěný v pravoúhlém výklenku, zakrytý po obvodu těžkými, splývavými drapériemi. V něm na dlouhém stolu lákavé pohoštění připraveno bylo, opojné nápoje a divotvorné ovoce v podzemí vypěstované. Opodál, na širokých odpočívadlech s měkkými poduškami, Norbert poctivě věnoval se každé z milých dívek. Maje před očima obraz ctihodného mistra, jehož naučení o probuzení ženské síly stále v uších mu zněla, obšťastňoval postupně několikrát své společnice v tisícerých polohách. Utkvělé soustředění přinášelo mu vnitřní sílu, která ani po několikerém vyřinutí jeho mízy neustávala. Právě nyní, byvše spojen s půvabnou Zorou, cítil jak jeho duše stoupá a klesá spolu s rytmickými pohyby v blaženém aktu plození, vědomě se vznášeje na hranici vyvrcholení, jež bez potíží téměř donekonečna oddaloval. Upřeným pohledem sledoval v očích Zory její vzrušení, když ta náhle vzepjala se v slastné křeči jako luk právě ve chvíli, kdy do ní jeho símě vytrysklo. Její lůno naplnilo se vodou, jež vzkypěla na povrch těla jako horké vřídlo mohutným výronem. A znovu a ještě jednou se jejich těla roztřásla v agónii malé smrti, zalévajíc rozpálenou kůži žhavou substancí milostné lávy.

Po drahné době rajského vytržení celá družina, zmámená usilovným snažením, usínala na rozházené pohovce v jediném klubku potem zmáčených těl. Jen nejkrásnější z účastnic tu chyběla, éterická Něnka, která již na začátku milostného vytržení se vytratila a vášnivé zábavy v horké místnosti se neúčastnila.

Mezitím Isidor se svým protějškem prošli zpět sloupovou síní a dříve než do další z úzkých chodeb vstoupili, ctihodný kmet takto vážně promluvil:

“Vstupujeme nyní do chrámu bohyně smrti, Morany. Zde prochází se poslední a nejtěžší zkouškou, jíž dojde elév k dokonalému poznání. Kdož odejde z této síně živ, nikdy již není tím co předtím býval. Jeho duše poznamenána jest nejvyšším posláním, předáním poselství dávných předků dalším generacím. Dosáhne nejvyšší hodnosti Budaje, neboli probuzeného i probouzejícího, duchovního učitele a zvěstovatele vůle bohů, našich Předků. Můj syn, jsa předurčen státi se vyvoleným, všechny zkoušky prozatím zdárně vykonal. V té poslední hluboký cit, láska, byla mu pomocníkem. Ale zde, kde do propasti nezměrných muk a bolesti bude uvržen, jen hloubka vlastního vědomí dokáže mu pomoci.”

“Ach otče, což není naděje, že strázně překonám a do světa lidí nesmrtelné poselství odevzdat budu moci?”, otázal se Leopold, statečně se snaže nedávat najevo, jak naň kmetova slova zapůsobila.

Avšak starý mudrc odpověděl:

”Většina lidí jednoduše dovolí, aby svou sílu vrhli do kotle chaotických myšlenek, podlehnuvše vnějším vzruchům, nebo rozptýlili svoji sílu v povrchní honbě za potěšením. Můj syn však ví jak svoji jarost vědomě střádat a pak ji pro jediný účel řídit. Z nevyčerpatelného zdroje síly přírody jest čerpána prána, tento neomezený pramen životnosti, hromaděna ve schránce lidského těla a pak používána k přeměnění plodivého proudu v jemnou ohnivou sílu, přičemž vnitřní teplo vzniká, kroužíc jako vlas jemnými žilkami lidského těla. Nechť můj syn vzpomene na má slova a naučení, kterými prošel za svého pobytí v Liuhathu, až ledová ruka smrti uchopí jeho srdce v neutuchajícím sevření.”

Po těchto slovech prošli chodbou a vstoupili do ponuré, mrazivé svatyně, v jejíž prostorách obložených vrstvami světélkujícího ledu, nacházel se katafalk obklopený čtyřmi vztyčenými pilastry, jež jako vztyčené pařáty ztemnělý strop kaverny podpíraly. Leopold zachvěl se v nastalém chladu, jsa pouze v tenký žrecův plášť oděn. Vprostřed pietního místa nacházela se tmavá truhla z bytelného dřeva. Vzadu na vyvýšeném oltáři, stylizovaném do tvaru hlavy divé bohyně, ponurý obrys ženské postavy pololežíc, polosedíc, ve stínu vskrytu se ozračila. Ve chvíli, kdy oba muži vešli, zvedla hlavu orámovanou černou hřívou vlasů, jejíž kadeře, pouze stříbřitou čelenkou obepnuté, jako hadí ocasy se kroutily. Jako měsíční krajinu bledou tvář, otočila ve směru zvuku příchozích kročejů a temné brvy zavřených očí se zachvěly. Však náhle se rozevřely a bylo to jakoby ohnivý proud zpod víček vyšlehl, až Leopold, jat podivnou bázní, o krok ustoupil. Sršící paprsky, ba celé snopy jisker do hochových očí se vpíjely a celou jeho bytost obklopily. Avšak náš udatný rek, vzpamatovavše se z prvního překvapení, neohroženě čelil smrtícímu pohledu. Postoupil kupředu a pevně se rozkročiv, šlachovité paže na hrudi v rozhodném gestu založil a zvučným hlasem pronesl:

“Buď pozdravena, velectěná Jasno. Pověst o tvé kráse zdaleka se nevyrovná skutečnosti a mnohý poutník věru půl světa by procestoval, by mohl alespoň zdáli tvým půvabům se poklonit.”

Po těch slovech poklekl na jedno koleno a v dvorné úkloně sklopil hlavu k zemi. Prudký svit smolně černých očí pohasl a přísný výraz ve tváři kněžky změkl. Vztyčila se a její postava, oděná temnou řízou, jakoby z kamenného piedestalu vzrostla. Kynouc milostivě rukou, dovolila Leopoldovi vstáti, zatímco bělovlasý stařec s pohaslým serafem stranou k ledové stěně ustoupil. Chvíli si prohlížela jinochovu statnou postavu, jen skromně do tenkého sukna zahalenou, a pronesla zvonivým, jako kovová dýka chladným hlasem:

“Též o chrabrém bohatýru, jenž nyní stojí přede mnou, nelhaly pověsti, jež až z hlubokých lesů daleko na východě přicházejí. Samotná jedna osvícená a přitom nevinná duše, tak naplněná milostí, dokáže mnohé vyjevit, majíc srdce uchvácené posvátným citem.”

Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů a dotkla se jedné z hlubokých jizev na jeho paži: “Vidím, že můj bojar mnohými strázněmi musel projít. Avšak nyní k poslednímu zkoušení jest připraven. Pročež neztrácejme drahocenný čas a mějme se k činu.”

Po těchto slovech tleskla do dlaní a od sloupů oddělily se čtyři mohutné, hrozivě vyhlížející postavy, které do té chvíle dlely v jejich stínu. Byli to venedští kováři, kteřížto z kovárny Slunečního dómu do svatyně k obřadu byli povoláni. Obklopili Leopolda, který, s rozpaženýma rukama, cele se do jejich moci oddal. Vrhnuvše ještě poslední pohled na v ústraní stojící postavu starého mága, zvolal:

“Otče, co bude s mým bratrem, kterého v lázni jsme zanechali.”

Ctihodný kmet, zachytivše jeho prosebný pohled, protáhl prsty svou dlouhou bradu, konejšivě přivřel víčka a pokynem ruky na okamžik zastavil zlověstný doprovod odpravců, chystajících se odvést mladého hrdinu:

“Na životní pouti, stejně jako můj syn zde cestou sluneční se ubírá, jeho bratr za měsíčním znamením půjde. Oba způsoby stejný účel sledují, však duchovní cesta za Sluncem, ač přímější, vyžaduje vyšší připravenost. Hmotná cesta materie je křivolaká a plná slepých zákoutí, v nichž Norbert ve svém životě často neuváženě se ztratí. Neznamená to však, že by jeho cesta byla bludná. Nikoli, toto putování pouze spojené s bojem a překonáváním překážek, nástrah a obtíží bude. Jest to směr nového uspořádání celého hmotařského světa, způsob jeho přiblížení k ideálům duchovního světa. Na ní dosáhne mnoha úspěchů ve sféře hmotných vynáliezů, umění, hudby – všech vědních nauk. Avšak to vše změní se ve střepy a hmotná krása nepřinese žádnou radost, pouze neukojitelný hlad po další a další porci materie.

Sluneční cesta, cesta ducha, vypadá jako by jednodušší byla. Jedno – dušší v tom smyslu, že odvíjí se od Jednoty Ducha zůstavšího při Rodu. Od svých následovníků starost o materiálno nevyžaduje. Být asketou, žít v chudobě, vlastnit jen to, co je pro život nezbytné, je prosté. Avšak tato cesta je ve skutečnosti obtížnější a odpovědnější, neboť vyžaduje duševní námahu.”

Stařec pozvedl obě ruce ke stropu sloje a zvýšeným hlasem pronesl:

“Nejvyšší poznání, jehož se mému synu v těchto místech dostane, nesnese jakoukoli pochybnost! Jest božským darem, jenž spolu s osvícením přinese do života jasné světlo, planoucí pochodeň jednotného Slovanstva. Ano, zde na tomto místě se rozhoduje o budoucnu všeslovanského národa, dětí bohů, potomků mocného Roda. Můj syn zde, jenž vtělením Nejvyššího Všehomíra se stává, povede svět k jednotnému cíli pod korouhví Původního učení o cestě Pravi – cestě ke spravedlnosti v čisté podobě. Je to cesta k pramenům pravédského učení. A na bedrech mého syna a jeho následníků spočívá úkol z nejdůležitějších – uchovat tento pramen čistý. Zapomeňtež na nesváry mezi našimi národy, neboť jen ve vzájemnosti jest naše spása. Vzájemnost ukazuje nám velikost našeho božského poslání v řadě národů, tak pracujme pro věčnost.

Znovuzrození našeho společenství tak nastane ve znamení vzájemnosti. Slované mají právo na probuzení, svobodu a vzdělání, třebaže mnozí z nich pod cizím jhem žijí a byli dosud vzdáleni od života způsobců, hybatelů. Vystupují tak sice později na jeviště dění světového, ale mají za to před sebou budoucnost. Vzájemnost přináší všeliký prospěch. A je třeba hlásat toto učení, učit této cestě naše okolí, pamatovat na zákony prapředků. Budiž mocný rozum Svantovíta a odvážné srdce Svaroga průvodcem na této cestě.”

Isidor otočiv hlavu k pochmurné čtveřici, nehybně co kamenné sochy kol Leopolda stojící, s planoucíma očima vztáhl ruku se svým serafem, v posvátném zanícení chraptíce hromovým hlasem až skála se ozvěnou otřásla:

“A nyní již, pohlédni do očí Zmejovi, hadímu drakovi, poddej se jeho ledovému dechu a uvěř ve vtělení a spásu!”

V tu chvíli Venedi chopili se Leopoldova odevzdaného těla, strhli z něj plášť a takto nahého položili jej zády na obětní oltář. Rozpažené ruce a nohy vložili za zápěstí a kotníky do připravených železných kruhů, kteréžto zaklaply ocelovým stiskem. Leopold ucítivše na zádech zbrocených potem ledový povrch kamenného stolce, zachvěl se hrůzou v předtuše co jej čeká. Náhle mu tělem projela nelidská bolest, že celý se vzepjal a zoufale zařval. Bolest překonala veškeré jeho očekávání, projížděla znovu a znovu v prudkých vlnách od kotníků nohou skrze trup do zápěstí. Měl pocit, ne, opravdu cítil, že mu z těla kusy masa žhavými kleštěmi vytrhávají. Zmítal sebou na oltáři potřísněném vlastními výměšky smísenými s kluzkým potem. Jako skrze krvavou clonu viděl rozevlátou postavu kněžky, která se k němu přibližovala a jako z veliké dálky slyšel šeptání magických zaklínadel, přerušovaných jeho vlastním sténáním:

“Žehnám vůli k překonání bolesti.

Cítím vděčnost, že se mé srdce zahojilo a bolest pomíjí.

Za přispění živlů, ohně pro očištění, země pro zdraví,

vzduchu pro porozumění a vody pro soucit,

potvrzuji, že trápení u konce jest.

Přijímám za své, co bylo a odešlo,

a obracím se nyní k tomu, co leží přede mnou.

Říkám: Staniž se.“

Leopold stiskl zuby a potlačujíc touhu umdlévajícího těla upadnout do černé tmy mdloby, sebral všechny síly a místo aby čelil nezměrné bolesti, soustředil veškerou sílu myšlenky na osvobození vědomí od těla ztýraného mukami. Jat náhle utkvělou představou, v polobdělém stavu opouštěl své tělo jako oblak páry, uniklý z puklého pryskýře vyvřelého bahna. Protáhl se zvnitřku skrze vlastní ústa, aby náhle zočil své tělo pod sebou, zkroucené křečemi a svíjející se v nečistotách.

Nezměrná bolest, přesáhnuvši meze lidského vnímání, ustoupila a místo ní v mysli rozložil se pocit nezměrné slasti. Udiveně hleděl na své zmučené tělo, nemohouc se smířit s rozpolcením vlastního Já. Než náhle jako pták když doširoka rozepne své perutě, jeho duch volně se vznesl ke stropu jeskyně, prolnul mohutným masívem a již vzlétl nad sluncem zalitou horskou krajinu, k blankytné, éterem vonící obloze. Využívaje vzdušných proudů, cítil sluneční teplo i vlahý dech větru na tváři. Rozhlížeje se po zemi hluboko pod sebou divil se, že umí létat. Jak jen je možné, že na ten způsob již dříve nepřišel, vždyť to tak jednoduché jest! Užíval si libé katarse s jediným přáním, aby slastný pocit nikdy nevyprchal.

Zahleděl se do dálky odkud slunce přichází a jat neodbytnou myšlenkou, jako bujný okřídlený oř tím směrem zamířil. A již vznášel se nad hlubokými lesy, rozlehlými nivami, jako blesk sjížděl z temných mračen přes vrcholky nebetyčných hor do sluncem zalitých údolí. Míjel břehy objímající rozvlněné hladiny jezer, sledoval klikaté, jako zemské vlásečnice větvící se toky řek. Až uviděl na obzoru jiskřící hladinu moře, vycházejícím sluncem ozářenou. A tam, daleko na severu, sevřena mezi dvěma kontinenty, rozkládala se bájná země Irij. V rozlehlé zelené kotlině pásla se nekonečná stáda tučného skotu, v lesích nacházely se početné houfce zvěře, v řekách plovala hejna ryb. Leopoldovi ihned vybavila se slovutná řeč praotce Čecha, oživená v kronice Kosmově: Toť je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající!

Uprostřed této krajiny, obklopeno prstencem hor s vrcholky sněhem pokrytými, nacházelo se velkolepé město, obklopené kolosálním kruhem mocných hradeb, rozložené na březích okrouhlého, stříbřitě se blyštícího jezera jako zářivě bělostný skvost. V onom městě nebeském, rodověrnými jménem Nyja nazývaném, jako krystaly z drúzy křemence vyrůstaly chrámy úchvatné nádhery. V mozaice nespočetných domů míjely se rušné ulice, hladinu jezera brázdila četná plavidla. K vnějším hradbám ze všech stran sbíhaly se plochými balvany vydlážděné široké trakty, vedoucí do nedohledné dáli, po nichž karavany s bohatým nákladem se ubíraly.

Výjevy z pradávných, zašlých časů, se před jeho očima míhaly jako gigantická projekce “camera obscura”. Jedenácte milénií od přítomnosti dělil jej čarokrásný obraz, na který shlížel skrze mlžnou clonu mraků.

Než na blahobytném vzhledu krajiny přece jakoby jistý stín ležel. Při bližším pohledu shledával hluboké brázdy v rozpukané půdě, střídané s dalekosáhlými nánosy sotva vysušeného, místy hnijícího rmutu po přestálých povodních. Ač zrovna vrchol letního období zde právě končilo, hranice věčného sněhu až do nížin zasahovala a kdysi úrodná pole v nehostinnou poušť proměňovala. A kdyby se všímavý Leopold do očí místních byvatel pozorněji zadíval, zahlédl by v nich obavu, zmatek, v některých i beznaděj.

On však nyní, hnán neskonalou touhou po poznání, podoben jsa jemnému závanu větru, vplul okrouhlým průzorem do útrob jedné z honosných staveb. Octnul se v rozlehlé dvoraně, v níž zrovna konal se vážný sněm za účasti asi padesáte ctihodných, bělovousých starců, oděných v dlouhé, nařasené chitóny. Na stupňovité podlaze postávajíce, vždy jeden z nich vystoupil, aby z nejvyššího stupínku k ostatním hovořil. Nyní právě moudrý Chors řečnil a Leopold s údivem si uvědomil, že prastarému nářečí rozumí, ač starobylá slova ve velmi nepoddajné formě, navíc ve verších pronášena byla:

“Moudří a vážení dědové,

takto k nim nehodná osoba hovoří.

Buďtež svorni v rozhodnutí Rodově,

Jeho váženého, jenž naše pokolení příští tvoří.

Mocný Stribog nám z strany půlnoční hrozí,

osudek jest třeba zvážit v míru i nemíru

by podobajíce se prchavé kapce rosy

nedošlo k zvůli, neblahému omylu.”

 

Leopold ucítil náhle jak jím mocná síla prostupuje a než se nadál, prolnul s tělem statného dosud kmeta jménem Jaril, jenž opřen o mocnou berlu, k nejvyššímu stupni právě vykročil. Uklonivše se ctnému Chorsovi, jenž místo mu přepustil, zvedl svou hůl, umělými dřevoryty zdobenou, a takto ke shromáždění promluvil:

“Všichni na paměti máme drazí otcové,

jak trpěl náš lid v době nedávné.

Ledový dech, jímž Stribog naše rody trýzní

vše živé zpřetrhá i pokolení naše slavné.

Pročež jedinou myšlenku v srdci mějme,

na dalekou pouť k polední straně se připravme.

Jinak brzy, než břízy třicetkráte vydechnou vůní,

z našich dětí jen zmrliny zbudou ohavné.”

Leopold v úžasu sledoval, jak vzletná slova z jeho úst samovolně a lehce plynou. Zatímco zástup důstojných volchvů zašuměl ve vzájemné  rozpravě, v jeho mysli míhaly se obrazy z časů zřejmě nepříliš vzdálených. Viděl ledové vichřice v zimním období, zátopy sněhu valící se v mohutných, vířících mračnech, po nekonečné dny a měsíce neustávajících a tuhý příkrov zvící několika sáhů vytvářejících. Viděl lijavce deště, jak jezera a toky řek rozvodňují a příbytky nešťastných bydlitelů strhávají, rozbouřené přívalové vlny přímořské oblasti zaplavují. Davy hladových lidí, žebrajících o kousek čehokoli, co strávit by bylo lze. Je možné, že rajská země, na níž před chvílí s libostí shůry shlížel, bude za několik desetiletí v opuštěnou pustinu proměněna? Čím pohněval asi zdejší lid mocné bohy, že takový osud jim byl uchystán?

Než věnujme se dění v chrámovém sboru a moudrým představitelům shromáždění – věče. Právě znovu hovoří ctihodný Chors, jenž zde coby prostředník mezi řečníky působí. Hle, jak jednoduše a výstižně rétorika pradávných zástupců lidu jest v bezbřehé spravedlnosti uspořádána:

“My vyslechli pozorně bratra našeho Jarila řeč.

Jeho radu později věče posoudit musí.

Teď na stolci ať promluví Vyšnij, prastařec,

jehož provždy obšťastňují blahé múzy.”

A k nejvyššímu stupínku přicházel již, opíraje se o berlu, nejstarší a nejváženější zástupce moci irijské, patriarcha, o němž říkalo se, že téměř stopadesáte let stár jest. Sláva jeho hadačství, schopností předvídat událostí příštích, až hvězd se dotýká. Jeho věkem seschlá postava k zemi jest sehnuta, přesto jej božská aura obklopuje, že ostatní žrecové v úctě před ním s úklonou se rozestupují. Důstojný prorok, vystoupiv na nejvyšší schod, rozhlédnul se nejprve po shromáždění ostrým pohledem ve vrásčité tváři, přivřel bezřasá víčka a takto promluvil třaslavým, ale pevným a rozhodným hlasem:

“My, vnuci Slunce, věříce v posvátnou moc země irijské

nepoddáme se Černého boha bludné zvůli.

Proto kdož víru v srdcích smělých si nese

přemůže i z Půlnoční strany valící se stvůry.

Však časy těžké, přetěžké k našim zemím se blíží,

Slunce tvář i teplo našich chyší veliká zastřou Chladna,

Studené moře zaplaví naše města i osady,

po lidu našem nezůstane tu památka žádná.

Pročež pozvedněme společně své hlasy,

ti kdož pro spásu v stranu Polední hledí,

by na pouti daleké k zemi zaslíbené došli

a v slovu jednotícím se sešli naposledy.”

Po tomto projevu rozhostilo se v chrámu hrobové mlčení. Žrecové ponořili se do hlubokého zamyšlení, váživše v duchu působivá slova nejvyššího staršiny. Posléze však pozvedla se tu a tam jedna, dvě, tři bělovlasé hlavy, tamto čtvrtá a onde pátá, šestá. Náhle protnulo ticho hlasité zvolání magického slova: ”HÓÓÓMM”. Uběhlo jen několik okamžiků a z druhé strany odpověděl mu druhý, neméně znělý hlas naléhavým: ”HÓÓÓMM”. Postupně, jak přidávali se ostatní žrecové, zachvívala se zanedlouho klenba dómu sborovým voláním ze všech hrdel:

”HÓÓÓMM! HÓÓÓMM! HÓÓÓMM!”

“Budiž veliký Vyšnij naším vůdcem na pouti k daleké krajině Svarogově!”, vzkřikl do té vřavy jeden z níže postavených mágů a další k němu se přidávali: “Ano, ať náš praotec, jenž vtělením všemocného Svaroga jest, naši cestu svým světlem ozáří.”

Avšak důstojný kmet pohybem ruky zklidnil rozvášněné shromáždění a pravil:

“Tento nehodný jedinec již příliš dlouho zdejší vzduch dýše,

vše co hodlá učinit jest odejít jen v ústraní tiše.

Avšak Ten bohy oblíben, mezi mými bratry se nalézá,

zřící to duch, pevné a oddané mysli, údů z železa.

Ať mí bratři hledí velkého proroka sledovat,

by plémě naše ve zdraví bylo možné zachovat.

Podle jeho jména Jar ať země zaslíbená se zove

za vlast zemi sluncem rozpuklých květů zvoltež, mužové!”

Radostné volání vystřídalo jeho řeč, když se majestátně otočil směrem k Leopoldovi a s vlídným úsměvem v svraštělé tváři pokynul oběma dlaněmi ve výmluvném gestu symbolického předání průvodcovské moci. Nadšený dav přenesl v okamžení pozornost na našeho hrdinu, jenž v osobě ctihodného žrece jsa převtělen, zůstal jako omráčen. Jako z veliké dálky slyšel sborové provolávání svého jména, jež právě stávalo se nesmrtelným kultem:

“JA-RIL! JA-RIL! JA-RIL!”

Cítil, jak pozvolna vzdouvá se v něm vlna nepoznaných dosud schopností, plamen neutuchající vášně podobající se mohutnému přílivu. Převzatý závazek za mocný národ, jeho další osud před očima Praotců, tisícileté mystérium vryté hluboko do povědomí prastarých rodokmenů. Pozdvihnuvše obě ruce k nebesům, cítil, jak jimi shůry proudí hvězdná aura jako nesmírná síla, od níž počalo se jeho tělo mocně chvěti. Shromáždění, strnuvše v nábožném zanícení, sledovalo božskou apoteózu právě vyvoleného nástupce vtělení Svargy, hlavy rodnověrného uskupení všech irijských bohů.

Když posvátná křeč pominula, poklekl rozechvělý Leopold na kolena a  vztaženými pažemi vzývaje moc Všehomíra, provolal ku chrámové kupoli:

“Za zvuku rohů ve velebném Jeho písní hlaholu

tu klečí v prachu zvěstovatel, by slibem se zavázal,

v ochranu že béře svůj lid na cestě dálné.

Nuž ženy a děti, starci i bojovníci, zanechte bolu

vzhůru již v kraje nové, jak staršina nám kázal.

Svarog, náš průvodce, již rukou zářnou kyne.

My v zářek vlastní svoje srdce dáme,

na oltář vlasti nové svůj život obětujme.

Chladné až Temno na straně půlnoční nastane

v krajině Jara věčného s útrapami skoncujme.

Pak budou naše rody v slávě navěky

v klopotě i blaženství života novém.

Navždy však, slibme si lide odvěký,

naše svornost ať hoří věčným ohněm.”

 

Po těch slovech Leopold podržel svoji berlu a jeden po druhým stařešinové k němu přistupovali, na posvátnou hůl prsty pokládali a tichou přísahu odříkali, zatímco chrámový sbor za hlubokých tónů rohů temné a vznešené chorály pěl:

Leopold, ucítivše náhle, jak neomezená síla zpět do skutečnosti jej vtahuje, poddal se magnetickému vlivu. Jeho mysl vyrvala se slastné náruči nadpřirozeného snu a on octnul se opět na oltáři ve svém zmučeném těle. Leč pouta z jeho údů byla sňata a jeho trup, zbavený nečistot, do čistého, lněného plátna byl zavinut. Očima ulpěl na postavě Jasny, nehybně tyčící se nad ním, propalujíc svými zraky jeho nitro. V jejích planoucích očích viděl svoji strast ale i spásu, radost avšak i zmar, ctnost ale zároveň divokou, nevyzpytatelnou neřest. Avšak jeho jistota prozřením již neotřesena zůstala.

“Můj bohatýr uzřel to, co jiní smrtelníci neviděli”, promluvila zamyšleně s utkvělým výrazem ve tváři, odvrátivše zvolna hlavu a ukazujíc mladíkovi svůj sličný profil. “Prošel prvotním poznáním úrovně světů nadzemských, Nav a Jav. Pouze skrze ně vede cesta k vědomí mocného Slav a dále k nejvyššímu Prav, pravému poznání a dosažení vědomé úrovně bohů, našich Předků. Další zkouškou svou jarost a naučení bude moci osvědčit v propasti ledové moci zásvětní.”

Kněžka pokynula venedským obrům a ti odsunuli plochý balvan z vrchní části oltáře. Pod ní temná dutina se nacházela, z níž ledový čišel chlad. Venedi zvedli bezvládné tělo a vložili jej do připravené truhly. Naposledy zahlédl těžce zkoušený hrdina paprsek mdlého světla, v němž zdálo se mu, že v nesmiřitelném výrazu kněžky jakoby záchvěv starostlivé přízně zahlédl. Avšak již s dutým klapnutím bylo  uzavřeno těžké víko a obklopila jej neproniknutelná temnota. V prvé chvíli zachvátila jej neskonalá úzkost z těsného prostoru, že snažil si zuřivě z přiléhavého rubáše ruce uvolnit a poklop nadzvednout. Avšak pouze jednu paži podařilo se mu vyprostit a při tlaku na drsný povrch nad jeho tváří se horní část truhly ani nepohnula. Cítil jak jej zvedají přes okraj kamenné studny a spouštějí do hlubiny, přičemž okraje sarkofágu o její stěny tu a tam dunivě narážely. Čím hlouběji se ocital, tím více cítil prostupující chlad, jenž jej rozechvíval v mrazivých návalech. Jektal zuby a tělo, zachvácené děsem, začalo se nezvladatelně otřásat. Zvednuvše jedinou volnou ruku k hlavě, ucítil své dlouhé vlasy, spečené zmrzlým potem. Prsty sklouzly mu ke krku a pokolikáté již nahmatal na tenké šňůrce drahocenný přívěsek, milovanou Ladou věnovaný, jenž sevřel pevně v pěsti. Náhle truhla narazila na dno prolákliny. Ocitl se v nejhlubším tichu zapomnění a jeho ztrápené vědomí zhaslo v propasti temnoty.

Zhaslo, ale opět se slabě rozblikalo. Nedokázal odhadnout jak dlouho se v hluboké hrobce nacházel. Cítil jak mu prsty ruky znecitlivěly a údy postupně odumírají. Chladná krev z končetin proudila k srdci, které sevřelo se v bolestné křeči. Naposledy bezvýsledně zacloumal hrubou tkaninou, obepínající pevně jeho tělo. Mezi návaly nezvladatelné hrůzy, míhaly se mu před očima horečnaté výjevy z posledních událostí jeho života v podzemním labyrintu. Užuž cítil, jak jeho mysl propadá se znovu do hlubiny zapomnění, když připomněl si průpověď svého mistra:

“Nechť můj syn vzpomene na má slova a naučení, až ledová ruka smrti uchopí jeho srdce v neutuchajícím sevření.”

S posledním zábleskem vědomí nacvičeným způsobem probudil silové toky prány propojující jeho tělo s mocí Všehomíra. V podzemních učebnách během duchovní nauky ještě nikdy se mu nepodařilo pránické síly dokonale využít. A zde, ve zkoušce života a smrti věděl, že pouze jediný pokus jest mu povolen. Když selže, Venedi vytáhnou vzhůru pouze jeho ledovou mrtvolu.

Ztuhlými rty dokola mumlal zaklínací formuli:

“Hadův duchu,

kouzlo smrti a života,

Tvé hymnu znamení

vzývám, přijď…”

Jeho vědomí vysílalo neviditelné paprsky, siločáry myšlenek, jež pronikaly temnou masou podzemí a mířily vzhůru, k blankytné obloze, a ještě dál, do širého kosmu, k rozsáhlým souhvězdím, obepínajíc je jako pavoučí sítí. Nebeská tělesa přijímajíc jemné vibrace, rozechvívala stříbřité nitky jako struny božské harfy a šířila tyto kmity nazpět ke zdroji v mocných vlnách. Leopoldovo tělo zachvívalo se stále méně, až nakonec ustrnulo v nehybnosti. Krevní oběh se zpomalil a srdeční tep zvolnil svůj pravidelný rytmus, až téměř ustal. Nemilosrdný chlad prostoupil celým trupem, pouze v nitru vědomí žhnul a pulsoval nezdolný duch statečného bojara. Avšak tělo již zůstalo propojeno s kosmickým řečištěm, naplněno jsouc životodárným proudem hvězdného dechu. V polosnu vnímal před široce rozevřenýma očima zašlé obrazy z dob dávno minulých, když tu náhle, naučeným způsobem vyklouzlo jeho vědomí ze své hmotné schrány, unikajíc vzhůru jako obláček dýmu. A znovu připomněl si po přestálém utrpení pocit nadzemské slasti a božské přítomnosti. Zdáli slyšel znít nebeský chorál a temný sbor cherubínů, jenž zásvětním hlasem pěl:

 

“Pod nohou zem jim duní

a začnou vrcholy lesní vůkol se třást,

jim zdá se, že psové temnotou vyjí,

neboť bohové se blíží.”

Ocitl se nad nedozírnou ledovou pustinou, prudkou vánicí zmítanou. Přívaly sněhu v divokých vírech pokrývaly ohromné plochy do nedohledna se táhnoucí nehostinné země jako písečné samum.

A tam v dáli, v neproniknutelné mlze jako pohyblivé kopce, vynořují se z bílé tmy obrovité tmavé siluety. Mamonti! Ušlechtilá zvířata z rodu dávno vymřelých chobotnatců. Těžkopádní  obři s mohutnými ze strany na stranu kývajícími hlavami prodírají se proti skučícímu větru. Hrubá srst jejich těl, pokrytých vrstvou namrzlého jíní i rozprasklé ledové tříště, přepásána jest tuhými řemeny, kterými táhnou za sebou bytelné sanice, spíží naložené. Kolem obrovitých tahounů jako hejna mravenců brodí se sněhem zástupy ohnišťanů – zůstavších potomků kdysi početného irijského lidu. Jejich putování za Jarem trvá již několik pokolení a nezdá se býti u konce. Vždy poté co se usadí v napohled příznivých podmínkách u některého z říčních ramen a založí zde osadu, dožene je postupující ledový dech Půlnočního Černoboga. Ženy a děti spolu se zásobami na saních se vezou, muži zhusta ověšeni těžkými torbami a vaky, čelní páskou nadlehčovanými, klopýtají v těsných zástupech, snažíc se co nejvíce v závětří chlupatých sloních těl se ukrýt. Bída a prožité útrapy jsou vepsány do oznobených a vyhublých tváří kdysi blahobytných byvatel Irije, té země věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti.

Arci dávno již nejsou dodržovány všechny tradiční rituály a v propasti zapomnění jest ztracena většina z rodových zvyklostí vyspělé kultury. Však navzdory utrpení doposud přetrvává prostá soudržnost a bratrská jednota ve zdolávání strázní a překážek, jež všemocný Rod staví jim do cesty jako zkušbu pevnosti víry. Hromadění majetku nadále odpíráno a vzájemné souručenství dosud všemožně podporováno jest. Stejně tak při uctívání původních rodových symbolů přírody, kde každé lidské skupině odpovídá určitý přírodní druh, oba stále k sobě patří a navzájem si pomáhají. Ve snaze neporušit odvěký zákon, že totiž uctívaný zvířecí druh není k jídlu, nýbrž k rozjímání, šetřili i mamonty, jež všechny strázně s nimi trpělivě snášeli. Z učení šířeného moudrými šamany z pokolení na pokolení dobře věděli, že spolu s postupem věků a hmotného pokroku roste krutost a ti, kteří jsou bezmocní a umlčení jak mezi lidmi, tak i mezi dalšími živočichy, jsou stále více vykořisťováni a zabíjeni kvůli uspokojování lidských potřeb a lidské chtivosti, čímž se přírodní rovnováha narušuje. Protože ten, kdo je krutý vůči zvířatům, se ztvrdne také ve svém jednání s lidmi.

Avšak ve chvílích nejtěžších některým ze svých dětí, oslabených nedostatkem potravy a vysilujícím pochodem, v utrpení žadonících o záchranu před smrtí hladem, poskytli zvířecí stravu v podobě krve, odebrané ze žil mocných velikánů. Doušek této božské mízy na nějaký čas oddálil truchlivý konec a nešťastným matkám poskytl dočasnou úlevu v jejich beznadějné péči.

S přicházejícím soumrakem rozbili ležení uprostřed hradby stoletých ker, navršených kdysi mocnou zátopou v ohybu zamrzlé řeky, jejíž blízkost spíše tušili pod hlubokými závějemi, než aby jiné známky kdysi valícího se proudu veletoku spatřili. V pravidelných kruzích vyrostlo zde za chvíli na sta prostorných chajm, okrouhlých stanů z tlačené ovčí vlny, vystavěných na lehké dřevěné konstrukci. Do nich nanosili pokrývky a uložili vzlykající, hladové děti s jejich smutnými matkami. Muži museli na noc ještě mamonty zaopatřit.

Ohromná zvířata, zesláblá po mnohatýdenním půstu, snažila se předníma nohama a mohutnými kly rozhrabat ledovou krustu v bezvýsledné snaze k rostlinné potravě proniknout. Zásoby píce došly již před několika měsíci a bylo zřejmé, že ráno opět další kusy nevstanou. Nejstarší vůdce, Arjun jménem, opravdový patriarcha s rozevlátými bílými vlasy a vousy, obcházel pevným krokem polehávající mastodonty, až u jednoho se zastavil. Vytáhnuvše duté rákosové stéblo na jednom konci zaostřené, zkušeným pohybem jej zarazil do krevnice v podkolenní jamce zadní nohy těžce funícího zvířete. A již vytékala kouřící, hustá tekutina do připravených nádob. Okolostojící muži, zachumlaní do kožešin praturů, s planoucími loučemi ozařujícími jejich zachmuřené obličeje, vážně přihlíželi předsmrtnému obřadu se zchváceným tvorem. Jeho mohutná hlava ještě jednou se zvedla, dech ze zpomaloval až zcela uváznul, v zakalených očí život pomalu vyhasínal. Obrovité tělo sebou naposledy zatřáslo, až úplně ztichlo.

Leopold, sledujíce velkolepé divadlo s odstupem věků, splynul s vznešeným starcem v jednu bytost jako dvě olejová oka na nehybné vodní hladině. Stojíc náhle uprostřed kruhu stařešinů s planoucími pochodněmi, znal jejich osudy i jména: Odinyj, Vyšeň, Van, Srebro, Bojko… S údivem si uvědomil, že tu před ním stojí praotcové velikých národů, jež teprve budoucnost zrodí.

Postoupiv o krok kupředu, ulil notný díl vychládající, rosolovité krve na bílý sníh, zvedl ruce do výšky, k blížícímu se soumraku, a zatímco shůry bez ustání těžká krupice se sypala, zvolal, přehlušiv kvílení divokých poryvů větru:

“My životy našim potomkům poroučíme,

kteřížto spravedlivě budou vládnout,

z uvěření svatých Otců neuhnou,

na paměť jim v žilách naši krev předáme.

 

Své modly s sebou si neseme,

vděčnou pokoru v srdcích Jim oddaných.

Obětiny Bohyni Země skládáme,

s důvěrou vcházeje do krajů neznámých.

 

Však přízeň Předků synům svým se odklonila,

kouzlo Jich jak uvadající květ se ztrácí.

Což bohové nevidí, že sudba se naplnila!

Jest snad psáno, že zvítězí síla dračí?

 

Avšak víru naší nevyrve nikdo nám,

slávu Rodů pokolením dalším předáme.

Pro slib daný Otcům navzdory pohromám,

náš lid provždy v časech bídných smělým zůstane.”

Jeden z mužů mezitím uprostřed kruhu malý ohník živený zemním olejem rozdělal. Leopold, vhodiv hrst omamných bylin do mihotavých plamenů, zvolal do vzniklého dýmu starobylá slova modlitby, jejíž slohu každou okolostojící muži vždy sborovým zvoláním doplňovali:

“Oheň nechať mne tam přivede, nechať oheň přijme mé oběti: Ohňovi sláva!

Vjetr nech mne tam přivede, vjetr zdvihne ducha mého: Vjetrovi sláva!

Slunce ať mne tam přivede, oči mé nech slunce osvítí: Slunci sláva!

Mesjac nech mne tam přivede, mysl mou nech mesjac přijme: Mesjaci sláva!

Zrostlina sóma ať mne tam sprovodí, nápoj svůj sóma nech mi propůjčí: Sómě sláva!

Svantovít mne tam zanes, síly Svantovít ať dodá mi: Svantovítu sláva!

Vodo mne tam přelož, nesmrtelnosti voda ať mi udělí: vodě sláva!

Všehomír mne tam nech přivede, ku Všehomíru ať přijme mne: Všehomíru sláva!”

Když utichla poslední slova nábožné písně, zkřížením paží ukončil sněm mužů, jejichž jména jednou hvězd se budou dotýkat. Zahloubaní staršinové, mlčky se rozešli, brodíce se hlubokým, pod kročeji křupajícím sněhem, do svých dočasných příbytků. A nejtemnější nocí valily se nové a nové přívaly sněhu, pokrývajíce spící tábor závějemi mrazivé, znecitlivující nicoty.

Leopold ve své kryptě prudce otevřel oči. Jeho duše s tuhou křečí do zmrtvělého těla se vracela. Shledal, že vnitřek truhly pokryt jest vrstvou ledu, do nějž jeho strnulé tělo vrostlé bylo. Avšak cítil vnitřní teplo, jež rozpalovalo jej jako sluneční žár.

Pokusil se nyní vědomě svou mysl k opuštění těla pobídnout. A opět ještě do třetice rozletěl se jeho duch širými končinami jako lehký jarní vánek. Opájel se volností, koupal se v průzračném vzduchu využívaje větrných proudů, jež nadnášely jej a poháněly nad místo, kde mezi oblými vrchy s porostem sytě zelených, hlubokých lesů proláklé dno široké kotliny se nacházelo.

Jeho pohled zaujala mýtina na jednom z kopců, kde zástup stojících postav zahlédl. Přiblíživ se, málem by byl vykřikl překvapením. Neboť tu stála Lada, jeho Lada v kruhu neznámých bojovníků oděných do zvířecích koží, přílbic a širokých opasků, z kterých těžké sekery visely.

Tu najednou, v jediném okamžení, splynul s jedním z bojovníků, hrdinou Šček jménem, jenž podobně svalnatou postavou jako on sám byl obdařen. S podivem vnímal jako mlat tvrdou zemi pod svými chodidly, tíhu faléru, zbroje z vařené hověziny pošité železnými šupinami, kterou byl oděn. V pravé ruce stiskl jílec cizokrajně vyhlížejícího meče, levé předloktí mu obepínaly popruhy malého, kulatého štítu. Zaslechnuv bojovný ryk, otočil se právě včas, aby v poslední chvíli odrazil nápor útočníka, jenž rozehnal se proti němu těžkým palašem a vzápětí, těžce oddychujíc, chystal se k novému výpadu.

A náhle přesně věděl v které době se nalézá. Dvé století před Kristem v bojovném klanu Roxolanů dva soupeřící válečníci jsou v hádce. Zuřiví, zápolí na život a na smrt.

Vtom žena prostovlasá, šílená, vrhá se mezi ně. Jest to příští žena Leopolda – Ščeka a sestra druhého bojovníka, Kisek jménem zvaného. Dívka svým vzezřením tak připomíná jeho něžnou, milovanou Ladu, že musí to být ona! Však tatam jest její mírná, laskavá povaha. Teď zrak jí plane a hlas její zní velitelsky. Volá hlasem bez dechu, do živého tícím, že zřela v lese praděda jejich rodu, vítězného to válečníka dob minulých, hrdinu, který se jí zjevil. Nechce, aby oba válečníci, bratři v jednom rodu, navzájem se bili a se zraňovali, ale aby se spojili proti společnému nepříteli, jenž v cestě za novým domovem jim stojí.

Její pružné tělo, oděné v rozhalené kytlici po kolena s rozevlátými rukávy, skrčilo se a jako divoká kočka s planoucím zrakem, s prsty jako drápy zakřivenými, nepříčetná ve svém zanícení již křičí naléhavě:

“Jest to stín velkého Praotce, jest to hrdina, jenž mně tak pravil. On se mnou mluvil! Viděla jsem jej!”

Co povídá, tomu také věří. Přesvědčena, přesvědčuje. Dojati, udiveni a jako zakřiknuti silou nepřemožitelnou, protivníci stojí proti sobě a Leopold náhle vidí podobu soupeře, an tu sám proti sobě stojí a se sebou o život bojuje. Hluboce jsa zaražen, vidí podobné hnutí mysli v očích svého protějšku, načež upouští oba své zbraně do prachu, usmiřují se a tisknou si ruce, pohližejíce na tuto náhle božstvím prodchnutou ženu jako na světici.

Ta však proměněna jest v lítou tygřici, když vichr svých slov neviditelnému protivníku v tvář metá. Doprovázeje svá slova vášnivou mimikou v zrůzněném obličeji, přeskakuje z jedné role do druhé, prastaré výjevy z dávnověku oživujíc:

Já jsem ta matka a vládkyně

v pradávném světě zrozená,

pozemská bohyně jasná,

ve všech krajích Pravou prohlášena, požehnaná.

Mě v sladkém, zlatém věku hrdinové uctívali,

s nimi snadno jsem  vládla světu,

tu nazývali mě Bohyně…a Sláva!

Počala se svíjet v rytmu neslyšné hudby a ze zástupu mužů, zachvácených pověrčivým citem, ozvaly se znenadání tóny fujary slepého pištce, doprovázejícího uhrančivý tanec. V nábožném zanícení dav drsných, bojem ošlehaných mužů počal dupat a posléze zpívat rytmický válečný chorál. Z nedaleké osady sbíhali se další a další byvatelé a zanedlouho byl celý vrch pokryt burácejícími zástupy zpívajících bojovníků. Jejich píseň rozechvívá vzduch i zemi, šíří se do všech stran, svolávajíc všechny bojary z širého kraje, aby zůstavili se k boji proti společnému nepříteli.

Okolo hadačky shromažďují se starci, kteří ji pozorují v jejím jasnovidném snu a její extasi prorocké. Zkoumají její stavy, vykládají její předpovědi a tlumočí její věštby. Shledávají, že když věští ve stavu blouznivém, její obličej se mění, její mluva stává se rytmickou a její opojený hlas pronáší proroctví, zpívaje je nápěvem vážným a významným:

“Od pradávna naše rody putují po těle Velké Matky, od břehů Gótského moře až k řece Něpru, z Iňského kraje a země Kimmerijské, přes Sedmiříčí k hranicím národů Zapadajícího slunce. Velká Chladna, co postihla země na straně půlnoční, dávají do pohybu kmeny i celé národy. Mnohá pokolení brodniků utkávají se s nepřátelskými kmeny, neboť nikdo nechce ze svobodné vůle z území svého odstoupit. Než potomci našich bojarů z šera dávných věků konají divy udatenství, takže divoké hordy nájezdníků odrážejí ve snaze své blízké ochránit.

Po celou tu dobu, od úsvitu k úsvitu, jsme viděli mnoho zla a krutostí, jež páchali mnozí na sobě navzájem. I čekali jsme, kdy se dostaví dobro. Avšak stejně jako dobro nelze oddělit od zla, tak i lidské národy samy nerozlišují, který z nich horší či lepší bude. Všemocný Svantovít vždy vybírá pro své záměry toho vyvoleného, jenž nejlépe jest připraven, jenž dokáže zástupy strhnout a otočit koly světopisu.

Naši volchvové učili se moudrosti Antů ze svatých desek, zakládajíce posvátná města a starobylé chrámy, jež mnohé pod ledovým příkrovem zůstaly, nebo v prach fanatickými hordami rozmetány byly. Však také ještě po velmi dlouhé údobí synové a dcery  vnuků našich ve velkých strázních pod jařmem bojovných národů se nacházeti budou.

Potlačujíc přírodní tvořivé síly, povstane společenství Jediného Boha, mocný to kult národů na straně polední, ve svém zbožném zanícení odstraňujíce všechny důkazy o učení našich posvátných véd, učení zůstavené při Rodu, všemocném stvořiteli, bohu zrození a lidského osudu. Ale my máme překrásnou korunu naší víry a nesmíme přijmout cizí.

A proto sláva Bohům, našim Předkům. Jim od věků přinášíme med, sýr, chléb, kaši a obilí jako díkuvzdání. A nikoliv lidské oběti, jak to o nás tvrdívají Heléni a Varjagové, sami se těchto ohavností dopouštějíc. A onen protivník největší, na straně zapadajícího slunce, lesní kmen rozeklaným jazykem hovořící, s němou tváří prostopášnosti páchající, též o nás nařčení o svých zvrácenostech šířiti bude.

Otcové těchto rozkolniků jsou dnes našimi bratry v putování za žírnými obilnicemi. Avšak spojivše se s hosty z cizích krajů, zapomenou na bratrství. Dorazí a zle budou dotírati na nás. My však dokážeme odrazit nepřátele. Protože jsme v ohrožení vždy svorní a stateční. Tedy pod korouhve svolejme naše vojevůdce, kteří ještě nejsou ženkylí jako národy na polední straně, nýbrž jsou bohatýry! A Svantovít, Perun i ostatní bohové půjdou za námi a my budeme potírat ty cizí bojovníky, tak jako jsme tisíc let odráželi Helény, Římany, Góty i Huny!”

Mladá vědma upadla do magnetického snění, podivuhodného to stavu vytržení v jeho nejčistším a nejkrásnějším projevu. Její obličej, plný trpícího výrazu, byl náhle vznešený i soucítící, něžný i bolestný, jakoby zaplaven září nebeskou. Její mluva byla čistá, rozvážná, slavnostní a hudební; byl to druh recitace, hojnost překypujících citů, která mohla být přirovnávána k závoji oblaků tu světlých, tu zase tmavých, plujících nad duší, nebo ještě jako zádumčivý a klidný vánek, hrající čarovnými strunami harfy Eolovy, když zpívala procítěně lahodným hlasem pradávnou píseň o nové vlasti, jež na ně čeká na straně večeré:

“Uleť na křídlech větru

do rodného kraje, naše rodná písni,

tam, kde svobodně tě zapějeme,

kde nám s tebou bude tak volně.

Tam pod zářící oblohou,

je vzduch něžný a plný,

Tam, kde duní bouře,

spí hory v oblacích.

Tam tak jasně slunce svítí,

rodné vrchy světlem zalívá,

v údolích růže bujně kvetou

a v lesích zelených slavíci zpívají…”

Zmlkla a zapotácela se s očima v sloup obrácenýma. Leopold, přiskočil k ní a chytil její tělo do náruče, naslouchaje jejím v nadzemském opojení přerývaně šeptaným slovům:

“Já jsem tvá Bohyně…zpívej Pane…jsemť ženou svobodnou. A teď…kde jest můj milý…by naslouchali nám…ze všech koutů světa…”

Leopold v osobě zmužilého Ščeka, překonán bolestným citem, zašeptal chvějícími rty: ”Jsme tu spolu, lásko moje. Společně dokonáme mocné dílo, dalekou pouť do krajiny našeho domova nového.”

Pozvednuvše hlavu, zvolal k shromážděným zástupům:

“Jest to naše Bohyně, vtělená Sláva předků statečných bohatýrů! Povede nás k vítězství! A ke slávě našich rodů!

Hromové volání jest mu odpovědí. Chrabrý Kisek přiskočil k dvojici a drže v ruce zakrvácené ovazky, jež ze svých nedávných zranění strhal, jako posvátné stuhy kladl je zlehka kol zřících postav obou milenců.”

“Buďtež oba našimi průvodci na cestě, jejíž konec již v dohlednu se nachází. Bratře můj i sestro má, já i můj lid skláníme se před Vaším proroctvím.”

Obrátivše se k nadšeným zástupům, volal do bouřlivého mumraje:

”Vyšlete posly do všech stran, ke všem našim rodům a občinám! Ať letí tato zvěst po širém kraji, že Sláva povede nás na cestě do naší nové vlasti. Ať naši nepřátelé též dozví se tuto novinu a ať se chvějí v bázni před námi, národem vyvoleným!”

 

Halasné ovace doznívaly ještě Leopoldovi v uších, když s prudkou bolestí procitával zpět v temném sarkofágu. Neměl tušení kolik dní a nocí nachází se v hlubině zapomnění, avšak cítil, že duch jeho vyrovnán a usmířen s osudem jest.

Pochopil.

Jako když dítě na nohy se postaví a bez cizí pomoci či opory poprvé vykročí. Pochopil smysl bytí, jakožto součásti všeobjímajícího Jsoucna, jež nerozlišuje abstrakce ani ideály, nýbrž pouze na způsobu počitků založeno jest. Je to tak prosté: lidé, zvířata, rostliny, země, hvězdy, to vše Jedno jest v náruči všepřítomného Všehomíra! Nadarmo rozšiřujeme svůj zrak až do nebe a slídíme v útrobách zemských, nadarmo se obracíme na spisy učenců a sledujeme temné stopy starověku; stačí jen odtáhnout záclonu slov a spatříme nejkrásnější strom vědění, jehož ovoce je výtečné, a to na dosah naší ruky. Ašak slova nedokáží postihnout cestu, kterou osvícená mysl se ubírá. Mohou pouze směr naznačit, ale dále po ní každý kráčí sám. A svobodnou vůlí si vybéře, zda trním se chce prodírat, anebo lehce po upravených stezkách se procházet. Obě cesty však stejný význam mají před tváří Svantovíta.

Pochopil a skrze vědomí krokem pevným s myslí lehkou vstoupil do síně bohů – svých Předků.

Kapitola VI: Podzemní elysion

Chlapci probudili se ve stinné jeskyni na jednoduchých dřevěných pryčnách, nevědouce jak se zde octli, ale cítíce se výrazně posilněni dlouhým spánkem. Kamenná místnost bez oken jako dormitář pro více nocležníků zařízena byla, kavalce v důmyslném uskupení v několika řadách nad sebou jsouce umístěny. Kromě stolů a lavic, jednoduchého reterátu ve skále tesaného a za zástěnou skrytého, po jedné stěně armary s komodami, v nichž oblečení, kuchyňské i jiné domácí náčiní bylo uloženo. Krátkou chodbou byla místnost spojena s rozlehlou studovnou, kde kromě stolů s praktickými křesly s poduškami, rozsáhlá knihovna s policemi plnými knih se nacházela. Hoši se najedli z prostřené snídaně, skládající se z poněkud tuhé skývy chleba, nakládané zeleniny a zvláštní zelené kaše chutnající trochu jako kyselice z ječné mouky. Žízeň utišili z připraveného džbánu chladné vody.

Netrvalo dlouho a ve vchodu do cely zjevila se opět ctihodná postava preceptorova. Stařec držel v ruce berlu, zakřivenou sukovici, jejíž horní konec oslnivý svit onoho podivně nazelenalého světla vydával.

“Jak vidno,  naši hosté posilněni a vydatným spánkem osvěženi zdají se být”, pozdravil je laskavě hlubokým, třaslavým hlasem.

“Křepkost bude nezbytná, aby dnešní výklad uchopili a nové vědomosti čerstvou myslí načerpali. Aby duše jejich doprovodila těla a v souladu s myšlenkou velkého Liuhathu, podzemního království neposkvrněných duší, učení velkého Svaroga byli schopni přijmout.

“Svarog je bůh tohoto podzemí?”, zeptal se Norbert opatrně avšak ctihodný žrec vyhýbavě odpověděl: ”Nezáleží tolik na jménu všemohoucího, jenž toliko myšlienky a duše lidské zosobňuje. Avšak oni zajisté budou chtít mnohé o tajemstvích zdejších vyzvědět, proto vstaniž a jdou s sebou.“

S těmito slovy pokynul jim záhadný kmet, aby jej následovali temnou chodbou, jíž pouze posvět jeho tajemné berly ozařoval. Po několika krocích ocitli se v ohromné jeskynní kupoli prozářené tentokrát mdlým, bělavým svitem. Po obvodu, pokud bylo možno dohlédnout, nacházela se nekonečná řada teras s prostírajícími se lány modrozeleně zbarvených rostlin, stupňovitě do výšky se rozkládajících. Spletitý systém světelných těles a zavlažovacích koryt, otevřených kanálů i krytých teplovodů pokrýval do nedohledna stěny a překlenoval stupňovité stavby v gigantických, navzájem se proplétajících geometrických obrazcích.

“Nacházíme se v Měsíčním dómu”, promluvil k nim zpoza blščavé aury žrecův hlas. Zde v pradávných dobách Matka Země spojila svou sílu s dušemi předků, jichž myšlienky dotýkaly se bran hvězdných. Působností kadlubu zemského, kde horkost se shromažďuje od počátku vzniku Země, dochází zde k jeho přenosu výpary horkými až do těchto prostor zemních, kde umně rozváděn jest dutinami spolu s plynem lesním do všech koutů této rozlehlé sloje. Avšak jest nejen zdrojem tepla, kteréžto nyní cítíme. Tato síla hlubin podzemských též jako palidlo pro látku, jež zde na stěnách blyští slouží. A zde v této prostoře mnohé z bylin a obilnin pěstovány jsou, jež účinkem plynu a sil zářných mocně vzrůstají.”

Otec Isidor zastavil posunkem hochy, kteřížto na mnohé chtěli by se vyptávat, ukázal volnou rukou na konec chodby, z níž oslnivá záře vycházela a pravil:

“Sluneční dóm. Zde velikomocná síla Svarogova působí v nepředstavitelné prudkosti, že i kámen dokáže tavit. Prvotní metallourgové, předmnoha věky do Halstattu přišedší, své božské dovednosti právě odtud mezi lidstvo přinesli.”

Zatímco moudrý stařec pokračoval ve vysvětlování, oba hoši užasle pohlíželi na další ohromnou dutinu, jejíž původně nepravidelné stěny byly do nedohledné výše do hladkého tvaru gotického chóru opracovány a povrch jejich opatřen čímsi černě lesklým. Toť slídová zrcadla, jak jim právě jejich průvodce vysvětlil. Účinkem paprsků zářných všemocného Slunce, jež zvnějšku trhlinou v horském masívu do nitra jeskyně pronikají, soustředí se tepelná síla do jednoho bodu, v němž teplota takových výšek dosahuje, že dokáže z rudy železo vydobýt. Kov takto z vpravdě sluneční pece byvše získán, do vytvořených forem jest vpraven, aby po zpracování v podzemních kovárnách v nejrůznější užitečné nástroje se proměňoval.

“A též zbraně, nemýlím-li se”, vyhrkl Leopold, který se zaujetím sledoval podlouhlé formy plné vychládajícího surového kovu, mocné konvertory, zásobníky a další neznámá zařízení, kterým dominoval mohutný blok tvořící samostatnou hutní pec. V jeskyni takové teplo bylo, že vzduch se chvěl a pot z jich těl jen se lil. Nebylo možno se k soustrojím přiblížit.

Isidor se jemně pousmál: ”Civilizace tak nesmírná, že její moc opanuje mysl kterékoli z lidských bytostí na povrchu země, nepotřebuje hmotných prostředků k prosazení vůle své. Avšak není cílem slovanských národů a kultury védské, násilím moc uzurpovat. Proces osvobození kontinentu od nadvlády hmotné jen pozvolna cestou mírnou se ubírá. Nemocné národy na straně večeré, samotné uznají vyšší princip posvátné tradice védského mystéria, jež prozatím jejich pokřivené vnímání života není schopné pojmout. Skloní se tak před vůlí všemocného Svantovíta, jenž jen přirozený a nevyhnutelný vývojový stupeň lidstva vyplní a na další úroveň jej posune.”

Stařec se odmlčel a obrátivše se, pokračoval dále úzkým tunelem následován svými průvodci. Norbert, nemoha již déle vydržet, otázky z něho se řinuly: ”Jaká to síla posvit zdejší pohání? Jak může působností tepla dojít k projasnění tak prudkému? A kde jsou ti, kdož sil zdejších mocných využívají?”

Ctihodný kmet místo odpovědi několikrát zakroužil svým světelným projektorem, vytvářejíce v šeru sférický kruh. Hoši náhle překvapeně ustoupili, neboť z temného zákrutu chodby vykročil proti nim muž v pokročilejším již věku, s jemně vlnitými, nazad sčesanými, bílými vlasy rámujícími přívětivou, hladce oholenou tvář. Oblečen byl do tmavého hábitu a zvednuvše mlčky ruku k pozdravu, pronikavým zrakem zadíval se na oba bratry.

“Představuji vám Horace Benédicta, přírodovědce, silozpytce a nadmíru zkušeného horala, jenž sám vícero  vykonal a též mnohé k velkým činům podnítil.  Muže, jenž zde v Liuhathu svým géniem oživil pravěký systém sluneční výhně”,  uvedl Isidor věhlasného učence, kterýžto skromně se uklonil a tichým hlasem v jazyce německém poskytl oběma dychtivým mladíkům odborný výklad:

“Vítám oba slovutné věrozvěsty, jejichž poslání vírou ve spravedlivější svět mnohé naplňuje a též nejvyššího uznání zasluhuje”, pronesl rozvážně, načež k monstrózní kopuli dlaň pozvedl:

“Zde tato solární tavící pec je zároveň fokusačním sběračem, který sluneční paprsky do jednoho místa soustřeďuje. Využívá se odrazu světla od zvlášť tvarovaných a orientovaných zrcadel. Celek tvoří duté zrcadlo, leštěnou slídou pokryté. Výsledná síla svitu se koncentruje v ohnisku ve vlastní sluneční peci. Samotné parabolické zrcadlo jest sestaveno z asi 10000 čtvercových článků o straně zvící jednoho lokte. Samotné ohnisko má plochu mnohem menší, udávající násobek soustředění slunečního záření asi 40 000. Ve skutečnosti ale dochází ke ztrátám způsobených rozptylem a rušivým pohlcením. Skutečné zhuštění slunečního záření jest proto kolem 20 000. Při běžném slunečním záření v tomto místě je do ohniska pece soustředěno teplo až 3500 °C. Pec slouží ke zkoumání látek a jejich chování při vrcholných teplotách, tavení neobyčejných slitin. Během tavení není hmota znečišťována příměsemi, jako se to děje při většině ostatních tavicích postupů.”

Norbert, chtíce se ještě na mnohé vyptávati, zdržel by se rád s učeným vědcem, ale Isidor posunkem pobídl jej k ukončení rozmluvy. Bratři poděkovali tedy za výklad, načež se svým průvodcem v prohlídce podzemí pokračovali.

“Co vlastně jest posláním lidstva na cestě k dalším vývojovým stupňům”, otázal se po chvíli zamyšlený Leopold, načež ctihodný kmet se zastavil, obrátil se a do hochových očí svůj ostrý zrak upřel:

“Toť dobrá otázka. Jejich zasvěcení však mnohými stupni musí ještě projít, aby plně byla zodpovězena. Prozatím prosté sdělení musí postačit, že poznání výšin hvězdných a jejich lunárních soustav nejvyšším ideálem lidstva jest.”

Obrátivše se k Norbertovi, pravil: “Odpovědi na původ sil zde v podzemí působících jsou součástí výkladů a přednesů, jimž budou v blízké budoucnosti podrobováni. Budiž trpělivý milý synu, a jeho srdce i duše vědomím nejvyššího vědění naplněny budou.”

Vida zklamaný výraz v tvářích obou bratrů, zastavil se v jednom z mnoha výklenků chodby, odkud ozvěna jeho podmanivý hlas ve velebném tónu přenášela:

“Odedávna plyne proud arijský a proud semitský, hle, dva veletoky, po kterých veškeré idee k nám přicházejí, mytologie a náboženství, umění, vědy, filozofie. Každý z těchto proudů přináší s sebou protichůdné pojetí života, jejichž usmířením a vyrovnáním byla by pravda sama.

Genius semitský sestupuje od boha k člověku; genius arijský vystupuje od člověka k bohu. Jeden představuje se jako archanděl spravedlnosti sestupující na zemi ozbrojen mečem a hromem; druhý Prometheus držící v ruce oheň uchvácený z nebes, měřící zrakem svým nekonečné dálavy kosmu.

Tyto dva genie nosíme v sobě. Myslíme a konáme vše stále pod vlivem jednoho z nich. V naší intelektualitě jsou pomícháni, ne však sloučeni. Vzájemně se vyvracejí a bojují v našich vnitřních citech, v našich nejsubtilnějších myšlienkách, jakož i v našem každodenním životě. Skryté pod formami různými, jež bychom mohli shrnout ve hlavní jména spiritualismu a naturalismu, ovládají naše spory, rokování a naše zápasy.

Nesmiřitelní a nepřemožitelní oba, kdo je sjednotí?

Slovanský duch přichází s myšlienkou sebevědomého jedince osvobozeného od předsudků získaných z obou těchto směrů, jež jako hluboké přežitky naší entitou lidskou neustále pronikají. Avšak není účelem novou jednotnou víru zavést. Naopak škálu širokou přístupů duchovních i věcných nutno udržet. Neboť povaha rovnováhy vždy z odlišných antagonismů vychází. Vyšší princip jest v pochopení a uznání protichůdného přesvědčení jako pouze jedné z cest, kterou může se jedinec ve svém životě ubírat a kterou může si svobodně vybrat, aniž by musel být svědomím nečistým, výčitkami z opuštění jednoho, či nenávistí ke druhému zmítán. Lidé po tisíce let pošetilý sen prožívají, z něhož procitnutí jest ve víře, že svou myslí jsou schopni způsob svého bytí ovlivnit, aniž by museli jiné omezovat, posuzovat či hanit. Síla kosmu jest však neomezená a my žijeme ve spravedlivém, harmonickém a čistém světě, ve kterém každému po jeho mysli dáno jest.”

Stařec planoucím zrakem, v němž odrážel se nazelenalý svit jeho magické louče, působení svých slov na oba bratry sledoval. Vida jejich rozechvění, usoudil, že pro tuto chvíli bylo již dost nových podnětů a k návratu pokynul. Hoši jako ve snách následovali jej do své cely, kdež neviditelná posluha nový pokrm opět připravila. Po jídle věnovali se hoši studiu knih, jež jim jejich moudrý mistr z knihovny vybral. Vedle opisů prastarých historických i filozofických děl z pozdně byzantského období nacházely se literární skvosty, z nichž nemohli vynechat manuskript Život je sen španělského řeholníka Pedra Calderóna de la Barcy. Naproti tomu Miltonova rozsáhlá biblická epopej Ztracený ráj, Komenského svazek encyklopedie veškerých poznatků o světě, Pansofie zvaný, či vrcholné dílo české poezie Co Bůh? Člověk? jezuitského misionáře Bedřicha Bridela. Samostatné oddělení mnoha set svazků prózy střídáno bylo učebnicemi matematiky, astrologie, silozpytu, lučby, ale i filosofie a dalších vědních oborů. Platónská věda byla tu zastoupena díly Isaaca Newtona či Wilhelma Leibnitze, obor gnoseologie Knihou čistého rozumu, sepsanou jedním z nejvýznamnějších evropských myslitelů, Immanuelem Kantem. Většina knih psána byla ručně na hrubém papíru ve staroslovanštině. V žádném z opisů autora, datum vydání, či jinou známku o původu nebylo možno nikterak vypátrat.

Takto naši bojaři po několik týdnů v podzemí strávili, aniž jakým způsobem bylo jim možno plynoucí čas sledovat. Ve všech činnostech následovali pokynů moudrého otce Isidora, kterýžto citlivě a po částech jim mnohá tajemství zjevoval. Pravidelný režim, studium knih i prostá strava uváděly jejich mysl do stavu vnitřního uklidnění, jež ovšem příliš jednostranným se zdálo. Neboť v mladých tělech, uvyklých pohybu v horách, pěnila horká krev a nedostatkem pohybu jejich tělesné šťávy se v nich zadržovaly, což i přes nácviky ukázněnosti mysli nervozitou a roztěkaností začalo se projevovat. Z těchto důvodů fyzické cvičení jim bylo předepisováno. Chlapci dlouhé hodiny šplhali po vdutých stěnách jeskyně, visíce hodiny na výčnělcích skály pouze silou svých trénovaných svalů, předhánějíce jeden druhého v akrobatických kouscích na příkré, členité stěně. Norbert, jehož metodická mysl neustále o několik kroků napřed se nacházela, vyzkoumal řadu pomůcek, jež ke snazšímu a zajištěnému vertikálnímu pohybu sloužily. Své myšlienky nechával ihned v podzemních dílnách doslova do skutečnosti přetavit, když železné hřeby, skoby a různé rozpěry winidští kováři, o kterých řeč ještě bude, podle jeho nákresů vyráběli.

Za dobu v podzemí prožitou hoši mnohé činnosti vypozorovali a jim byly též moudrým Isidorem osvětleny. Ústrojné mechanismy rozsáhlých hutí nemluvní tovaryši obsluhovali, kteřížto pouze v době pracovní ve Slunečním dómu se zjevovali a čile se k dílu měli. Jejich potem se lesknoucí, svalnatá, umouněná těla, oděná jen zástěrami z hrubé hověziny, míhala se mezi rampami, vozíky naloženými rudou, buchary a kovadlinami poháněnými v hrozném lomozu tepelnými stroji, jimž zdrojem pohybu nekonečná síla zemského kadlubu byla. Činorodost těchto robotníků byvši pak ještě umocněna, když svazek paprsků slunečních mocnou zrcadlovou klenbou soustředěn do oslnivě bílého blesku, rozpálil připravenou rudu a vzniklý tekutý kov do rudě žhnoucích ingotů byl přetvářen. V tu chvíli jakoby sám zářící bůh Svarog do skalní sluje majestátně vstupoval a o svoji moc se s hutníky milostivě dělil. Bratři, a zejména pak Norbert, po celé dlouhé hodiny jejich činnost pozorovali, aniž by však jediné slovo s některým z nich prohodil, k čemuž ostatně ani podivné vzezření jejich příliš nevybízelo. Byli jako z jiného světa, jako Titáni z železa ukováni, mohutně utvářených těl, zamračení a nevšímaví k okolnímu světu, plně svou prací zaujatí. Když některý z bratrů náhodou zachytil pohled některého z nich, jakoby úkosem dívali se skrze jejich planoucí zraky do neuchopitelných dálav.

Isidor vysvětlil jim, že to jsou potomci dávných slovanských bojovníků, kteřížto svůj původ od starodávného kmenového svazu Beuwinitha – Venedů, čili božských Bohmemanů odvíjejí. Zde v přísném řádu jako mniši v podzemí přebývají kde jich způsobilost tvrdými zkouškami byla mnohokráte v minulosti ověřována.

Bratři též mohli navštívit střed Liuhathu, posvátné město Retra o kterém tolik slýchali z vyprávění v karpatských lesích. Město sestávalo od prostých kamenných příbytků hloubených ve skále až po monumentální věže, tyčící se na několikerých skalních pilířích, obklopené stupňovitými stavbami. Mosty, odvážně překlenující bezedné propasti, dokreslovaly úchvatné schopnosti pradávných stavitelů. Rozlehlé a členité sídlo bylo obýváno především Venedy, jež toliko práci a odpočinku zdáli se býti oddáni.

O existenci žen v podzemí se moudrý žrec ani slovem nezmínil, ačkoliv výuka z nezanedbatelné části učení o jich přirozenosti podřízena byla. Tak dozvěděli se hoši mnohé z tajemných zákonitostí, jež ženský protějšek propojují se Zemí a zemskou monádou, s Matkou Zemí a tudíž i s jejím Měsícem. Isidor takto k nim hovořil:

”V lunárním cyklu začíná měsíc novoluním, kdy se z temnoty rodí nový měsíc, který dorůstá až do úplňku a couvá až do dalšího novoluní. Jednotlivé fáze měsíce tak působí na planetu Zemi různým způsobem ať již hmotně, ovlivňujíc třeba výšku přílivu a odlivu, anebo silově, či na jiných úrovních.  Měsíc obíhá kolem Země zároveň s tím, jak se Země otáčí, je tedy přímo propojen se Zemí. Žena jest rovněž se Zemí propojena a se zemským principem, s Matkou Zemí a tudíž i s jejím Měsícem.

Stejně jako ve středu Země se nachází zemské jádro, v pomyslném středu ženského těla se nachází děloha, kde se koncentruje a uchovává ohnivá síla. Staří védští mudrci nazývají tuto oblast těla spodní či dolní Dantian, což doslovně znamená „červené místo“, „zdroj elixíru“, nebo jednoduše „střed síly“.

Ve chvíli, kdy se z dívky stává žena – kdy dostane své první ženské bolesti – se žena svým měsíčním cyklem stává cyklickou. Měsíční cyklus ženy tak má podobné fáze jako lunární cyklus, během kterého střídají se různé aspekty a archetypy ženství. Když si žena uvědomí, že v různých fázích svého cyklu chce něco jiného, pomůže jí to uvědomit si, že vlastně může mít všechno, pokud to bude chtít v té správné chvíli. Ve fázi preovulační tak zpodobňuje pojetí Panny, ovulaci představuje archetyp Matky, fáze před měsíčními bolestmi je fází Kouzelnice – Čarodějka, Kněžka a při měsíčkách se žena projevuje jako Baba – Vědma, Moudrá žena.”

Norbert, kterého spíše než filosofické úvahy rozličné druhy nauk a střízlivé dovednosti zajímaly, seznamoval se s jednotlivými činnostmi prostřednictvím učebnic z knihovny, svých vlastních pozorování i výkladů starého učence. Mocným dojmem zapůsobily naň zejména mechanické stroje, dviguny, jež ke svému pohybu zemského žáru využívaly. Mohutné písty s táhly zanořujícími se do obrovitých kovových válců, pohánějících mosazná soukolí o průměru až několika sáhů jej fascinovaly. Jeho bystrá mysl velmi rychle uchopila teorii vzniku takto přenášené síly tepelné v pohybovou.

Zatímco se zdokonaloval ve studiu zákonů přírodních, theogonii a kosmogonii, učil se rozumět řemeslnickým zázrakům, které před jeho očima se odehrávaly a jež každou chvíli nové objevoval, Leopold raději s knihou v ústraní se nacházel a spíše o filozofii, kosmologii a historické kroniky zájem projevoval. Zvláštní silou přitahovalo jej studium pradávných věd esoterických a doktrín okultních, z nichž jmenujme některá ručně opsaná díla slovansko-árijských předkřesťanských dob: Slovanské védy popisující dějiny Slovanů od dob Praotců až 20 tisíc let př. n. l., Kniha Světla podávající vysvětlení prapůvodního slovanského pohledu počitků a uspořádání, které pojmenovává Jav, Nav a Prav, mnohorozměrné Světy, Skutečna, souběžné Kosmosy a vůbec další podrobnosti slovanského pohledu vnímání stavby Světa. Duchovní kosmos starých Rusů, příslušníků starobylé Rasy, přetrvával v zachovalých rukopisech a jejich opisech jakožto předchůdce pověstí staroindických Véd a staroíránské avestské literatury. Nezaujatý pozorovatel nemohl si nepovšimnout, že tématika historických ság, esoterických mysterií a věd okultních vesměs původu slovanského vidopisu byla.

V knize Slavianstvo nacházela hloubavá Leopoldova duše názorný popis toho, co může být nazýváno zvyky, obřady, zápovědi, mytologie a ještě mnoho dalšího, Svetoponímanie našich Předků v životě obyčejném, jasné vysvětlení Rodoboží.

Kniha Múdrosti Perúna, další ze série prastarých slovansko-árijských textů, původně napsané Ch’Árijskou Karunou před dávnými věky, popisuje přistání Vajtmany Perúna v Asgardě Irijském, dnešním Omsku, před více jako čtyřiceti tisíci lety a jeho odpovědi na otázky, které dostal od zástupců Rodů. Zde z náznaků pradávných archivářů dozvěděl se i tajemství původu nejstarších byvatel Nového světa, kteří přes úzkou šíji spojující tehdy břehy obou kontinentů na dalekém severu do své nové vlasti doputovali. Obsahem několikasvazkového díla byly též i předpovědi do budoucnosti a Zápovědi Peruna, Ságy o Inglingách, která podává zprávu o původu Odina – Jediného a jeho příchodu prostřednictvím staroruských bohatýrů do Skandinávie. Kniha doplněná o Zápovědy dalších Světlých Bohů a další poučení, jako například první část Kalady Daru – popis svátků a zemědělských úkonů vzhledem k novým přírodním cyklům na Midgard-Zemi, kdy došlo po Velké potopě ke změně sklonu zemské osy a přírodního podnebí.

Otec Isidor moudře rozděloval védské znalosti mezi oba bratry podle jejich založení. Oba se však snažil přivést k návratu ke slovanské tradici a Moudrosti Předků:

“Důležité je najít to, co my všichni jsme ztratili a co nám bylo násilím vzato, a odvrhnout současné falešné ztotožnění s domněle vyspělým křesťansko-židovským myšlením. Naše identita, národní příslušnost a dědičná paměť je díky pokrevenství stále dostupná a navrací nás zpět do velké rodiny slovanských národů, jejich kultury a duchovního odkazu”, vyprávěl jim ve chvílích společných meditací nahrazujících dlouhé zimní večery u plápolajících posvátných plamenů, do nichž co chvíli vkládal hrudky příjemně vonícího balzámu.

“Kdyby jen lidé uvážili, že slunce, měsíc a hvězdy, a každý jiný smyslový objekt není nic jiného než počitky v jejich mysli, které existují jen tím, že jsou vnímány, jistě by nikdy nepoklekli a neuctívali svých vlastních idejí, nýbrž by spíše věnovali své pocty té Jediné věčné neviditelné Mysli, kterou nazýváme Všehomírem, Přírodou a která vytváří a udržuje všechny věci.”

Leopold namítl: “Jak mohu uvěřit, že neexistuje hmota, když přitom kupříkladu vidím hmotné slunce a cítím jeho paprsky? Sáhnu na skálu a cítím její chlad.”

Isidor odpověděl: “Naše zraky vidí zářící kouli, jejíž paprsky mohou být stejně životodárné, jako zhoubné. Pouze naše počitky, způsob našeho vnímání v daném okamžiku rozliší tento vjem. Stejně tak kupříkladu slunce tvořící střed heliocentrické soustavy, nemůže zapadat za obzor, přestože obecně přijatá představa i každodenní zkušenost tento omyl nadále stvrzuje.”

Norbert přidal se otázkou: “Jest to tedy pouhé zdání, kdy zdá se mi, že slunce nepříjemně pálí, nebo jen libě hřeje?”

Isidor živě přisvědčil: ”Jest to přesně tak. A nyní ať mi můj syn sdělí, jak rozliší zdání od skutečnosti. Je sen, jakkoli naší myslí někdy nesourodě vnímán, pouze naší nehmotnou ideou? Jak mohu dokázat, že sen je sen a jsoucnost skutečností, když jediný předěl mezi oběma stavy tvoří usínání anebo probuzení, stavy stejně nepostižitelné jako nevědomí.”

Norbert přemýšlel dále: “Mohu si představit slepce od narození postiženého, jenž v dospělém věku náhle nabyde zraku. Jak musí se mu jevit náhle nabytá schopnost, vidět věci a živočichy v jejich skutečné rozlehlosti, barvě?”

Moudrý žrec uznale pokýval hlavou: “Toť věru dobrý příklad pro výklad noetické skepse, která tvrdí, že nic není, i kdyby něco bylo, nelze to poznat a i kdyby to šlo poznat, pak toto poznání nelze sdělit.

Neboť takový člověk ve svém, pro nás omezeném způsobu vnímání, jistě přijímá velmi konkrétní signály o stavu svého okolí, ať už jsou zprostředkovány sluchem, čichem nebo hmatem. Za svůj život si vytvoří zdání o svém okolí, o skutečnosti, kterou přizpůsobuje svému způsobu vnímání. Člověk má přirozenou potřebu vytvořit si obraz světa, kterému rozumí a který mu psychologicky vyhovuje. A následně si vykládat fakta tak, aby byla v souladu s touto teorií. Poznání spojené s probuzením zraku u slepce musí vyvolat změnu v chápání světa i dosud načerpaných hodnot. S oživením zraku nutně musí být ve sporu o smyslu vnímání okolního kosmu. Sporu takových rozměrů, že může vést k hluboké sklíčenosti, ba i sebevraždě.”

Norbert pokračoval pochybovačně: ”Mám dojem, že ani Ježíšem uzdravený slepec v Janově evangeliu, jakkoli je tento příběh symbolický, neprozřel do šťastnější fáze života.”

Isidor se zamyslil: “Co je štěstí v životě? Kdo odvažuje se tvrdit o někom druhém, že je méně šťastný než on sám? Hodnotit jeho stav. Každé srovnání, souzení, příměr, nutně přináší s sebou předem zavrženíhodný výsledek. Neboť vše pozorujeme pouze naším drobnohledem, měřítkem svých zkušeností a mlhavých znalostí, zatížených předsudky a osobitými názory. Takto i žebravý slepec může prožít mnohem plnější život, než nečistý farizej, jenž ve své zbožné víře do života pouze umělé překážky si staví.”

Leopold vše shrnul, řka: “Stejné tedy jako s hmotnou substancí jest tedy i s našimi vlastnostmi a smysly, které věcím přisuzujeme. Obojí lze vnímat pouze formou nazírání; to co může být vnímáno jako pravda, může ve stejném okamžiku být lží a naopak. Záleží pouze v jakém rozpoložení se pozorovatel nachází. Nevnímá tedy skutečnou podstatu, ale pouze svůj počitek, omezený vjem, kterým na něho věc působí.”

Isidor: “Pomnětež moji synové, nový věk s sebou nese velká očekávání, velkolepé vynáliezy, které lidstvu klamné výhody pohodlného a bezpracného života přinesou. Avšak ne vše je zlato co se blyští. Postupem času, čím více budou se vylepšovat metody theosofie, silozpytu a duševědy, neboli zkoumání hmoty a zpytování ducha, tím více rozpětí mezi vypočítanými a skutečně pozorovanými hodnotami budou se zvětšovat. Učenci hmoty na scestí budou vrženi; buďto uvěří ve vyšší moc, svého Boha, nebo v existenci neviditelné temné hmoty, jež nahradí jim neznámou veličinu. Toto pseudoučení o temné síle bude s ústupem moci měšťanstva horečně rozvíjeno, ve snaze obhájit bludnou existenci nefunkčního řádu světa. Nová, zpřesněná pozorování a rozpory z nich plynoucí povedou k narušení důvěry k dosud platným přírodním zákonům a k jejich přehodnocení. Výklad věd přírodních, zákonů pohybu, malthusiánství, atomismu, a mnohých dalších bude ohrožen a jejich smyšlený význam prozrazen. Ve chvíli, kdy budoucí možnosti masového sdílení poznatků umožní jejich hromadné rozšíření, vzedme se vlna nedůvěry k současnému prázdnému světovému uspořádání, které kromě spotřeby hmoty, vyčerpání materie, myšlenkového zmaru, nic nenabízí.

Síla hmotařského západního světa tak bude vyprázdněna v jednom nešťastném okamžiku, jejž k sobě tato mocnost poznenáhlu přitáhne jako magnet železné okuje. Zdaliž symbolicky neodpovídá latinský název západního světa okcident slovu accident – neštěstí, zdroj potíží? A jakou teprve tenkou hranici stanovila jazykověda pro rozdíl mezi slovy accidens – náhoda a accident – nehoda?

Západní civilizace bude oslabena a její národy bez hlubších myšlenek a ideí, podobající se stádům zhýčkaných jehňat, nechají se vykrmovat, stříhat a vodit svými vůdci kam se těmto zamane. Ani si nepovšimnou, že Svantovít nahradí jejich pastýře a v pokojně srovnaných řadách nechají se zavést do Nicoty Domnělého Jsoucna. Zde budou udržováni při životě jako plevelný pýr a stejně jako nad vchodem do Dantova Pekla, i zde na jejich kobkách může být velkými písmeny uváděno: Zanechte vší naděje, vy, kdož vstupujete!

V nastalé prázdnotě otřelých frází, kde nelze se ničeho pevného zachytit, bude pozdě volat ku pomoci nepravého Boha a jeho milosrdenství. Pozdě bude litovat modloslužebnictví a promarněných životů v zahálce a obžernosti. Ke slovu přijdou skuteční šiřitelé ušlechtilých myšlenek duchovního chápání světa, namísto hmotařského, nebo-li prospěchářského.

Avšak převratné zakončení této slepé vývojové cesty lidstva nebude bez bolesti. Falešní proroci neopustí své trůny bez odporu a v agónii budou kolem sebe kopat, jako poraněný kůň, kterému v bitvě po zásahu šrapnelem vyhřezla střeva. Ale i jako předsmrtnými křečemi zachvácený tvor poznenáhlu utichá, tak i zlověstný moloch splaskne jako protržená měchuřina.

Pak navrátí se lidstvo zpět ke svým praotcům, k védským tradicím, pravé podstatě lidského chápání a Bytí. Nalezne kořeny původního smyslu života v Rodověrném uspořádání. Slovanská kultura bude v té době na vzestupu a ujme se po několik dalších milénií žezla panovníků. Její jednoznačnou vizí a úkolem bude sjednocení lidstva na jeho daleké pouti ke hvězdám.

Tato cesta bude vyžadovat celistvé muže a ženy, oddané védským tradicím založeným na učení prastarých Árjů. Čekali jsme dlouho, než přijde náš čas. A ten se dostaví, až sjednotíme své síly a konečně pochopíme jedinou myšlenku, kterou nám zvěstuje hlas praotců. Naslouchejte mu – a nečiňte proto nic jiného! A pak půjdeme do našich krajů bojovat za naše životy, neboť my jsme Slované, knížecí bojovníci, a nikoliv němá dobytčata, která ničehož nevědí.”

Uběhlo dalších několik týdnů strávených rozhovory, meditací, tělesným cvičením, pozorováním i pročítáním knih, až přiblížil se první z úkolů pro zasvěcení. Otec Isidor, vycházeje ze základního ponaučení, že za snahu musí odměna přijít, směřoval své žáky ke zkouškám, jež nejen jejich psychickou odolnost, ale i fyzické schopnosti při jednání v mezních situacích přezkoumat měly.

Tak i poslední obor vědění byl jim představen jako učení hadí síly, podle níž prostřednictvím soustav tělesných i duševních cvičení, adepti usilují o její probuzení s cílem dosáhnout stavu probuzení – sebepoznání. Stoupání této síly provázeno jest pocity tělesného uvolnění, duchovní radosti, lehkosti a klidu za současného zjemnění počitků. Dochází k pročištění vědomé pozornosti, následováno plně bdělým stavem vědomí bez myšlenek. Oba učni, tak dychtiví poznání nových myšlenek, osvojili si jednu z meditačních technik této síly, zvanou tumo. Slovo pochází ze slovansko-védského pojmosloví a značí vnitřní oheň. Jde o způsob vytváření tělesného tepla za pomoci určitého druhu vnitřního soustředění – v mrazivých horách velmi účinné vědmo.

Mysl i těla hochů po několika měsících strávených v podzemí postupně byly tak přetvářeny cvičením, obvyklostmi, všeobjímajícím tichem a pravidelnou životosprávou, že oba ve vysokém stupni vnímavosti a zároveň ostražité pohotovosti se nacházeli. Charismatická osobnost ctihodného kmeta hluboce, jako živá voda na zesnulé, působila na jejich duše, tak široce otevřené všemu novému vědění a tajemnému mystériu. Nacházejíce se jakoby v stavu znovuzrození, byli připraveni na vše.

Přece však poněkud překvapeni byli, když cíl jejich první zkoušky jim starý mudrc vyjevil. Využil při výkladu svých jasnovideckých schopností, vytvářeje mezi sebou a svými učedníky myšlenkový předěl ve stavu umělého polospánku, do něhož oba chlapci zvláštním cvičením sami se uváděli. Ve snové imaginaci vnímali pak výklad jako sled obrazů, jenž uloženou úlohu jim vnitřně přibližoval a po jejímž podobenství se jejich duch ubíral. Po procitnutí znali pak nejen úkol a tím i cíl a předmět svého úsilí, ale přesně každý krok, každý zákrut, odbočku, záludnost cesty, na kterou se měli vydat. Ano, jejich prvním výkonem nebylo nic snazšího, než dosáhnout vrcholu Morového Hněvu a přinést odsud vzácnou drúzu krystalů kouřově zbarveného skřemene, zvanou Rudé oko. Tuto pouť však neměli vykonat svrchu, avšak po vnitřní, členité stěně hory v Měsíčním dómu, jehož otevřené klenutí podle astrální výpovědi nedaleko nejvyššího vrcholu se nacházelo!

Když po přednášce a obvyklé vycházce po známých již místech podzemního labyrintu do svého útulku se uchýlili, měli zde již své věci v dokonalém pořádku nevidělným služebnictvem nachystány. Oba obdrželi nové odění na horskou výpravu do těžkých podmínek: kabáty, haleny, nohavice – škabryně  těsně přiléhající uchycením pevnými sponami pod koleny, pletené punčochy, vysoké škorně s podrážkami pobitými železnými hřeby, doplněné koženými kamašemi, klobouk zvířecí srstí zvnitřku vystlaný, vlněné nákrčníky. Na záda pak lehké krosny opatřené dřevěnými výztužemi, naplněné proviantem, hřeby a skobami do skály, přes rameno měchy s vodou a dvé stočených lan. Do ruky krátký kylof, který místo dlouhého alpenštoku šikovný Norbert k lezení na skále upravil tím, že břit původně jako sekyrka k vysekávání stupňů do ledu uzpůsobený, kolmo obrátil, že spíše jako motyka vyhlížel. Takto upravený pikl, jak nástroj hoši začali nazývat, mnohem lépe k zaseknutí do ledu i do skalních spár se hodil. Nástroj ovšem bez dalšího Norbertova vynálezu plně by se neuplatnil. Grapety, neboli hroty do ledu byloť jednoduché zařízení, které připevněno k podešvím koženými řemínky, mělo umožnit stoupání po kluzkém ledu bez nutnosti pracného vysekávání stupů.

Starý Isidor, hrdě naň pohlížeje, vlídně, ale s důrazem je poučoval: ”Buďtež poučeni, po zdolání vnitřní stěny a překonání vstupního otvoru teprve největší nesnáze následují. Moji synové budou muset překonat místa, kam lidská noha ještě nevstoupila a kde život nemůže se uchytit. I když jarní údobí již pokročilo, nužno s nástrahami počasí, sněhovými vánicemi a snad i mrazem se vyrovnat. Avšak obtíže vírou ve své schopnosti s jistotou překonat dokáživše, se vzácným nálezem zpět se navrátí.”

Stařec náhle v božském vytržení zvýšil hlas: “Vnímejtež Živu, Matku-Zemi, Přírodu, kteroužto chtějí proniknout. Vdechujíce její mocné výrony, pociťujtež její nepřemožitelnou přitažlivost, jež tiskne je ke skále jako ke svým ňadrům, je, částice její neoddělitelné mysli. Z Ní vše se rodí. Nic nepovstane z ničeho. Duše pochází z ohně nebo vody, nebo z obou. Jemná tato emanace prvků neuniká než aby opět do ní vešla. Věčná Příroda je slepá a neoblomná. Podvoltež se jejímu osudovému zákonu, splyňtež v Jedno!”

Takto vyzbrojeni hmotně i spirituální vitalitou přenesenou cvičením a meditacemi, vyrazili naši dva stateční druhové na nebezpečnou cestu. Zpočátku kráčeli po visutých chodnících podél stupňovitých polí s lány namodralých obilnin a kvetoucích bylin. Ve výšce, kam již posvět ze zářivých těles nedosahoval, vytáhli z torny své iluminační lampy, zkonstruované otcem Isidorem. Šlo vlastně o skleněné baňky v mosazném pouzdře s odčerpaným vzduchem, jež obsahovaly čistou luminiscenční pralátku. Svítidla dostatečně nasycená lesním plynem tak, aby několik hodin zářila, k pasu si zavěsili. Ocitnuvše se na hranici světla a věčného šera, poznenáhlu první obtíže začaly se objevovat. Stěna, jakkoli povlovně se svažující, začala se strmou jevit a posléze do převisů a zrádných vypouklin přecházela. Naštěstí každé takové místo, když mrštností a silou svých svalů překonali, vždy na úzkou polici se dostali, kde mohli svým tělům krátký oddech dopřát. Avšak s přibývající výškou tyto odpočinkové štonty se vytrácely a z jednoho vystouplého místa museli se zúplna vrátit, posouvajíce se po břiše s prsty křečovitě zaklesnutými do spáry. Stáli nyní na poslední úzké římse a po zádech jim z přestálého vypětí ledový pot stékal. Pod nimi závratná, zelenavě osvětlená hlubina s geometricky uspořádanými terasami, jejich zavlažujícími kanály a svazky trubic, jež jako sférický obraz v krasohledu se zjevovaly.

“Je čas…tvé klíny použít”, pobídl Leopold svého bratra, když se byli vydýchali z vynaložené námahy.

Norbert namísto odpovědi do tlumoku sáhl a v ruce objevila se mu skoba opatřená na silnějším konci ocelovým okem. Leopold však přikryl svou dlaní železný hřeb tak, že cítil jeho kovový chlad. Sklonil hlavu v krátkém přemýšlení.

“Počkej ještě”, sykl tiše.

“Co chceš dělat? Stěnu nelze bez nástrojů zdolat. Musíme si pospíšit, čas je neúprosný”, naléhal Norbert na bratra. I když neměli mechanický lihýř na odečítání času, život v bezprostředním souznění s venkovním prostředím naučil je vnímat čas v jeho opakujících se periodách: ráno, poledne, večer i noc. Nyní jistě již půlnoc dávno do své druhé poloviny se přehoupla a podle jejich úsudku i podle světlajícícho šera z oválného otvoru nad nimi, za několik hodin probudí se venku nový den.

“Musíme ji vylézt čistě. Je to jako když přichází nový tvor na svět, kterýžto protlačuje se stěnami maternice. Nevnímá svou poroditelnici jako cizí těleso nebo překážku. Jsou Jedno,” nahlas uvažoval Leopold.

“Velká Matka Země”, dodal přesvědčeně a pažemi symbolicky objal kamenný výstupek”, udrží nás ve svém lůnu, když jako její poddané děti se zachováme.”

“A co lano, to můžeme používat?”, neodpustil si Norbert kousavou poznámku. Navzdory svému praktickému založení, uctivě nábožnému vytržení svého bratra naslouchal. Již několikráte se přesvědčil, že jeho citlivé vnímání prapodstaty bytí v božská vnuknutí se převtělovala.

“Cítíš jak tepe Její krev v krystalech hmoty?”, Leopold přitiskl bratrovu rozechvělou dlaň k drsnému povrchu kamene. “Její magnetismus odpovídá, komunikuje prostřednictvím ladných vln. Jako když moře naráží na pobřeží, vítr když ohýbá větve stromů, jako slunce, které tě zahřívá, mráz znobí. Jako když struny nebeské harfy rozeznívají v lidské duši jemné city. Vše v nekonečném rytmu souznění. Tvá mysl, tvé vědomí odpovídá, přijímají nadpozemskou řeč bohů-živlů, rozumí Jim.”

Jeho oči přechodem z nábožného vytržení získaly zpět svůj přirozený lesk.

”Lano jakožto podobenství s pupeční šňůrou používat smíme,” odpověděl již škádlivým tónem a nečekaje na Norbertův náhled, upevnil konopný provaz k pasu dračí smyčkou a silou svých paží opět vzhůru se vzepjal. Bylo potěšením sledovat, jak obtížné úseky překonává, systematicky postupujíc, jak zkouší všechno a hned zase ustupuje, když cítí první náznak nepřekonatelné únavy nebo pocitu přílišného nebezpečí, to všechno v dokonalé rovnováze se svým štíhlým, vypracovaným tělem. Na některých místech jednou rukou celé tělo přitahoval, jinde musel do spáry vzhůru nohy vklínit a horní část trupu potom švihem posunout. Vše v dokonalé harmonii a rytmu, jako když geniální hudební skladatel v široké škále správné tóny nalézá a nakonec báječnou suitu komponuje.

Norbert však, lezouc za svým bratrem, s postupem času jistotu ztrácel, nejsa tak psychicky odolný jako jeho bratr, jenž božskou inspirací byl prodchnut. Ač železné vůle i neméně pevné konstituce, přece jen v nejvyšším stupni vypětí pozbýval mysli. Leopold vida jej, že panickou obavou z výšky začíná být jat, rozhodl se slevit ze svých přísných zásad.

“Zde můžeš svou skobu zatlouci”, pobídl bratra, když jej za sebou lezoucího na napjatém lanu mírně přitahoval, až na dalším záchytném bodu oba se nalézali.

Norbert, nenechal se dvakrát pobízet a zatloukaje železný kolík kladivem do skalní spáry, sípal mezi jednotlivými údery: ”Nemohu nás takto vidět…nedokážu se okultním silám bezvýhradně oddat. Stačí jediný mylný krok…uvolněný chyt…a letíme dolů. Toť přílišně vysoká daň za hrdost, kterou se honosíš Poldíku”.

“Pomůcky pouze k zajištění pro případ pádu použijeme. Nikoliv však jako umělé stupy. To narušilo by jemnou celistvost našeho konání. Musíš mi věřit, Bertíku, náš podnik jen tímto způsobem zdárně dokonáme”, dodal Leopold, když bratrův tázavý pohled zachytil. Poté vysvětlil mu svůj plán:

“Polezu první a budu zatloukat skoby. Jimi provléknu lano pomocí článků, kteréžto k tomu účelu jsme sobě vyrobili. Pokud bychom ze skály vypadli, letíme vzduchem jen k nejbližšímu záchytnému bodu. Takto, podívej.” A Leopold k bratrovu nevýslovnému uleknutí z úzké skalní římsy náhle seskočil. Mezitím ovšem nenápadně k zatlučenému hřebu provaz na krátko ovázal, takže zůstal viset, houpaje se dva sáhy pod úrovní výstupku, na kterém stáli. Jeho hlasitý, rozpustilý smích rozléhající se ponurou klenbou v tisícerých ozvěnách, zdál se být roztřesenému Norbertovi, kterýžto křečovitě ke skále se přimkl, jako povyk okřídlených serafínů poletujících v temnotách.

Ale již opět se silou svých paží šikovný šprýmař na skalní římsu ke svému staršímu bratru vyhoupl a po zpocených zádech jej smířlivě poplácával. Ten zatím beze slova lano smotával, aby pak jeho druhý konec sobě kol těla ovázal. Jen na chvíli střetly se v matném pološeru jejich pohledy a v Norbertově tváři, jíž stopa hlubokého poranění z karpatských lesů pitvorně křivila, kmitl se náznak spikleneckého úsměvu, když stiskl rty a uznale pokýval hlavou. Leopold mezitím převzal kladivo i vak s kovovými pomůckami, prudce několikrát vydechl a jal se stoupat po převislé skále. Netrvalo dlouho a z temnoty se ozývaly tupé rány násobené ozvěnou, jak skoby zatloukal. Lano na skále se napjalo a Norbert, ohmatávajíc chladný a drsný povrch kamenných výčnělků a spár, opatrně postupoval za bratrem, který z výše  provaz dotahoval a napínal. Takto postupovali dalších několik hodin, až část nebe nad nimi z temné šedi přes nafialovělou barvu po blankytně jiskřivou modř přecházelo. Vnitřek horní části kupole postupně namodralým svitem se zjasňoval, až mohli své kahance, jichž posvětní síla valem slábla, do toren uschovat. Leopold, nacházeje se několik sáhů výše svého bratra, hlasitě náhle zavýskl, až ozvěna rozlehlé klenby zpět jeho výkřik vrátila, několikráte se tříštíc v tisícero výklencích vápencové stěny:

“Slunce! Vidím slunce Bertíku!”, vzkřikl a když Norbert vzhlédl, mocně dojat, silueta jeho bratra, zapřená patami o skálu a vzpínající se na napjatém laně jsouce zářícími paprsky osvětlena, jako božské vtělení samotného Svaroga mu připadala.

Nacházeli se právě v prstenci horní části dutého kužele, jenž předěl mezi podzemím a vnějším světem vytvářel. V této části dutiny pocítili již jemné poryvy ledového větru a oči, navyklé na několikaměsíční přítmí, museli přivřít před prudkým slunečním světlem, jež dralo se dovnitř rozpuklým masívem. Skalní terrain byl tu zastoupen rozlámanými a na sebe nakupenými dolomitickými bloky, pokrytými tu a tam v záhybech ledovou výplní a krystalickým sněhem. Jak postupovali vzhůru, narůstala ledová vrstva, jíž museli překonávat s pomocí nasazených grapet a zaseklých piklů, často zavěšeni pouze za ostré špice svých nástrojů. Leopold, snaže se dostát svému slibu o zabezpečení trasy, pokoušel se do trhlin železné hřeby vtloukat a svého bratra tak z ustálených pozic jistit. Jeho samotného získaný nadzemský instinkt a jistota neopouštěly. Pocit sjednocení, který zachvátil jeho tělo i mysl v prudkém záchvatu náhlého poznání, udržoval jej ve stavu extatického vytržení. V mžiku pochopil princip Jednoty, jeho tajemství, komu tento koncept božské souhry slouží a také jak jej využít. Odvaha nebo strach jen prázdnými pojmy zůstaly, když v některých chvílích doslova téměř se vznášel po kolmé a místy převislé stěně. Pohyb a vynaložená námaha mu v jeho osvícené mysli zdrojem transcendentní radosti byly, jeho prsty s jistotou vždy nacházely výstupek v hladkém kameni, chodidly vždy našel oporu a východisko byť i ze zdánlivě bezvýchodné polohy. Když vydýchával nadlidskou námahu, jsa přitisknut celým tělem k chladnému povrchu skály, přímo cítil jak jím prochází z temné hmoty prýštící jemný magnetismus, jenž jeho další kroky napovídal. Celý výstup tak zřejmým se stával, že v některých chvílích jako na starých točitých schodech v jejich otcovském domě si připadal.

Avšak již přibližovali se ústí kráteru. Obklopeni mohutnými, zčernalými kvádry povrchové ledové kry, jež tu v rozpukaném stavu po celé věky přetrvávala, jen se vzrůstajícími obtížemi vzhůru postupovali. Úžlabinami stékaly čůrky vody, jež v několika okamžicích promáčela veškerou jejich výstroj. Trpělivě zasekávali do tvrdého ledu hroty stoupacích želez, jež při styku s obnaženou skálou skřípaly při každém dotyku. Před jejich ohromenými zraky vynořila se vůkol scenérie skalnatých štítů, pokrytých do větší míry věčným sněhem na pozadí blankytného nebe s rozervanými chuchvalci mraků. Slunce odráželo od bělostných plání své bodavé paprsky tak, že museli další z pomůcek otce Isidora využít – dřevěné stínítko páskou k obličeji upevněné, ve kterém podlouhlé škvíry pro oči ponechány byly. Vichr zde již nepříjemně dorážel, proto museli se do svých plášťů těsněji zahalit, když jejich promoklá těla rozechvěl všudypřítomný chlad. Podle hrubé mapy, kterou od moudrého žrece obdrželi, nacházeli se nyní v hlubokém příkopu na úbočí hory Lovce duchů “Gjadstein”. Prastará keltská pověst vyprávěla, jak Ischel, dávný lovec vlků, zešílel bolestí po požití vařených vlčích střev, uprchl do vysokých hor, odkud za temných nocí ozývá se jeho zoufalé volání, jemuž strašidelné vytí mrtvých zvířat ozvěnou odpovídá.

Hoši nezaobírali se těmito temnými myšlenkami, snažíce se brodit hlubokým sněhem směrem k nejvyššímu z okolních štítů, který před nimi vystupoval jako mohutný, strmý útes z ledového moře. Navázáni společně k jednomu lanu, překračovali hluboké krevasy kde to bylo možné a obcházeli velkým obloukem propasti, jejichž dna nedohlédli. Sledovali dráhu slunce, jež přes svůj nejvyšší bod se přehouplo a nezadržitelně k horizontu se sklánělo prodlužujíc stíny jejich postav. Ztěžka dýchali v řídkém vzduchu a nohy se jim třásly, když dorazili k “bergschrundu”, odtrhové trhlině, jež na úpatí vytouženého vrcholu se nacházela. Ten se nad nimi nyní tyčil jako gigantická cukrová homole, zpola zakrytá převislými sněhovými návějemi. Norbert první přerušil kvílení větru vhánějícího proti jejich zahaleným obličejům mračna zmrzlých krupek, volajíc na bratra:

“Máme na vybranou, buďto po sněhovém hřebeni, nebo zezadu po holé skále k vrcholu se prodrat. Obojí je dost nebezpečné.”

Leopold, maje ústa vlněným šálem zakryta, též zvýšeným hlasem prohlásil: ”Na skále lépe naše jištění dokážeme využít.” A dále ukazoval vzhůru rukou ukrytou v huňaté rukavici: “Musíme nejprve trhlinu zleva obejít, po kluzkém ledu na suchý kámen se dostat. Byť je dost strmý, je stabilnější než sněhové převěje. Ty tak akorát dolů s námi pojedou.”

Usmál se povzbudivě, vida závan obav v bratrově tváři. Položil mu ruku na rameno a smířlivě poznamenal: ”Bertíku, slovo nebezpečí od sousloví “ne bez péče”, anebo chceš-li “nebe s péčí” odvozeno jest. V obou případech vystihuje přesně smysl, že za každých okolností o nás postaráno bude, nepozbydeme-li věrné, jednotící mysli.”

Norbert odpověděl tím, že obrátil se čelem ke svahu a zapichujíc pikl při každém kroku, jal se první stoupat šikmo k hřebínku, kde sněhová vrstva končila. Jeho druh chvíli pozoroval pomalu se odmotávající závity lana, jak vzdálenost mezi nimi se prodlužovala. Ve chvíli kdy poslední ovitek u nohou mu zbýval, s těžkým povzdechem za bratrem se vydal, postupujíc v jeho hlubokých stopách. Na hřebeni však bylo zle. Namrzlý led byl tvrdý tak, že i grapety po něm klouzaly a špička piklu odskakovala jak od žuly, když pokoušeli se jej zaseknout a na ostře vyvátém hřebeni se udržet.

“Poslouchej Leo”, křičel Norbert do větru, který se do nich z druhé strany opřel plnou silou. “Když někdo z nás uklouzne, musí druhý hned na druhou stranu skočit. Jinak jest veta po nás, pojedeme oba.”

Leopold jen přikývl a rukou si řemínek od klobouku, který mu vítr z hlavy rval, pod bradou přitahoval. Norbert se naposledy vydýchal a maje ostrou hranu jako sklo tvrdého ledu pokrytého hřebene mezi nohama, pokračoval pomalu dále. Navzdory předchozímu ujištění dobře věděl, že jakékoli zaváhání v této chvíli skončí nekonečným pádem do útrob Morového hněvu, na jedné straně ztracené oblasti věčného sněhu a ledu, na druhé příkré nedostupné pustiny zarostlé kosodřevinou, místními nazývané prostě “durchhoch”. Po neskonalém vypětí dosáhl  na hladce ohlazenou, bílou skálu a dokonce náznak oblého výstupku, kde další štont připravil. Usadil se ve výklenku, nohy zapřel dolů z plných plic zavolal:

“Můůžeeš!”

Po chvíli, když oba bratři v závětří chráněného místa se spolu nacházeli, upili z měchu zředěného vína a pojedli něco ze skrovných zásob v tlumoku. Pokračovali pak dále po hladké skále, která po přestálých obtížích jako pohodlná cesta jim případala. Slunce sklánělo se již k obzoru, maje krvavě rudý nádech, když nacházeli se již jen několik desítek sáhů pod nejvyšším bodem rozervaného hřebene. Do všech stran rozkládaly se do nedozírné dáli jen hory, zakryté cáry mraků. Konečně viděli “oblaka shůry”, jak bylo jejich tajným snem a věru připadali si, jako králové nebeských výšin, ano, vzpomněli na hrdé orly z karpatských vrchů, kteří jistě se stejnými pocity brázdí vzdušné vrstvy. Pocit rozjaření a božské povznešenosti zachvátil jejich duše. Zapomněli na únavu, mráz, prožité utrpení a vnímali jen okolní krásu, jež odměnou za jejich usilí jim Všehomírem věnována byla.

Tu Leopold, hledíc k vrcholu, zastiňoval si oči před zapadajícím sluncem a na cosi ukazoval. V narůžovělé mase skal, pokryté šedými stíny, cosi rudě se zastkvělo. A opět! Oba bratři pohlédli si na několik prchavých okamžiků do tváře a beze slova, nedbajíc únavy a exponovaného terrainu, doslova vyběhli poslední úsek k vrcholu. A již klesli na kolena k původci onoho záhadného blýskotu, téměř dva lokty zvícímu, nádherně čirému drahokamu, čnícího tu v rozšklebené drůze menších krystalů z pukliny holé skály a ledu jako dokonalý klenot do královské koruny Titánů vsazený. Jeho růžový třpyt, úžasně rovné, neporušené linky, tvořily z něj přírodní zvláštnost nezměrné ceny.

Oběma hochům tekly slzy štěstí po oznobených tvářích. Zvedli se na nohy, objali jeden druhého a jejich jásavé výkřiky vítězství přehlušovaly svištící tóny vichru naplňující okolní rozlehlou pustinu.

Dokázali to!

Schneeberg 2020

  1. Klosterwappen, Schneeberg

Lokalita: Schneeberg (také Klosterwappen, česky Vídeňský Sněžník) je hora ležící v Rakousku, v nejvýchodnější části pohoří Schneeberg, 70 km jihozápadně od Vídně. Jedná se o nejvyšší horu Dolního Rakouska a zároveň nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku, která patří mezi domovské hory Vídeňanů. Vrchol je vysoký 2 076 mnm.

Výchozí bod: Losenheim (830 mnm)

Vzdálenost z Prahy: 400 km (cca 4 hod)

Termín: únor 2020

Rok s rokem se sešel a máme tu naši další zimní výpravu. Přestože je začátek února, tak zima vlastně ještě pořádně nezačala a trochu to vypadá, že se blíží jaro, a tak letos zima snad vůbec nebude. Ale i kdyby nakonec ještě dorazila v průběhu března, už to nic nezmění na skutečnosti, že pro účely naší zimní výpravy jsou české hory aktuálně zcela nepoužitelné. Sníh je v podstatě pouze na sjezdovkách a to z velké části technický. Nechci se vychloubat, ale trochu jsem tuto situaci předpovídal a tak jsem již v listopadu navrhnul Martinovi, že bychom letos vyrazili netradičně na zimní výstup do rakouských Alp. Po loňské zdařilé túře na Malé Fatře se jeví jako ideální výstup na nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku Klosterwappen (někdy označovaná za Schneeberg podle pohoří, ve kterém leží).

Dle již osvědčeného modelu vyjíždíme již v pátek okolo 15 hodiny směr Brno, Mikulov a Vídeň. Pak již je to jen necelá hodinka do městečka Puchberg am Schneeberg, která leží asi 5 km od Losenheimu, kde je nástupní místo na náš letošní výstup. V Puchbergu máme objednané ubytování v penzionu Bruckerhof. Již několik měsíců dopředu se bavíme nad fotografiemi, které lákají na ubytování v tomto malebném alpském penzionu. Usměvavé korpulentní ženy v nejlepších letech (ve smyslu písně Hezkých žen je stále víc a víc…) lákají na bujaré radovánky, nechávajíce zcela jistě nejednoho hocha zapomenout na skutečný cíl výpravy do Alp. My s Martinem ale už máme přeci jen něco za sebou a tak se nenecháváme ošálit těmito lákadly a do Alp míříme se zaťatými půlkami a s myslí pevně upřenou pouze k našemu hlavnímu cíli.

Snad poprvé se nám podaří cestou nebloudit a okolo půl osmé večer dorážíme do penzionu Bruckerhof. Jelikož je recepce otevřená jen do sedmi hodin, vyzvedáváme si klíče v malé dřevěné schránce vedle vstupu do penzionu. Dle zaparkovaných aut před penzionem je jasné, že v tomto domě, se čtyřiceti pokoji, je včetně nás jen asi 6 hostů. Na žádný mejdan to rozhodně nevypadá a tak si přeci jen trochu posteskneme při vzpomínce na ony lákavé fotografie. Vypadá to, že nedostatek sněhu zasáhl už i Alpy, z čehož určitě místní hoteliéři a provozovatelé vleků nemají žádnou radost. Jde v podstatě jen o to, aby ztráta z aktuální sezóny byla co nejmenší. Po ubytování vyrážíme do téměř mrtvého městečka najít něco k jídlu a pití. Asi po hodině, kdy jsme postupně posíláni místními povaleči do další a další restaurace, se okruhem dostáváme zpět na začátek naší cesty, pochopitelně ještě hladovější a žíznivější než na začátku. Nakonec pochopíme, že nám v Puchbergu pšenka nepokvete a vydáváme se autem 5 km do Losenheimu, kde je prý dobrá pizzerie. A navíc prý není moc drahá! A bingo, máme štěstí a dáváme si docela dobrou pizzu a jedno pivko. Po 22 hodině jsme již zpět na pokoji a jdeme do hajan.

V sobotu vstáváme v 7 hodin, balíme věci a vyrážíme na snídani. Ta není zrovna opulentní, ale po namazaném toustu dostáváme přeci jenom na vyžádání každý ještě aspoň jedno vejce a tak úplně hladoví neodcházíme. Přejíždíme do Losenheimu, necháváme auto u naší staré známé pizzerie a okolo 9 hodiny již vyrážíme nahoru podél sjezdovky a dále do lesa. Jako již tradičně trochu bloudíme a prodíráme se zarostlým lesem, abychom asi po půl hodině opět vyšli na sjezdovku, kde se přidáváme k několika dalším výletníkům. Po kraji sjezdovky, která je díky nedostatku sněhu zavřená, vycházíme až k chatě Almserlhaus (1 222 mnm). Chata je díky krásnému počasí otevřená a tak si sedáme na terasu k několika dalším hostům a dáváme si pivko. Sluníčko do nás pere a my si užíváme krásné výhledy. Postupně si dáváme ještě knedlíčkovou polévku (se sýrem) a každý další dvě piva. To už si uvědomujeme, že tolik piv jsme ještě v rámci výstupu nikdy neměli a před objednáním čtvrtého piva zařazujeme zpátečku. Vůbec se nám odsud nechce a snad jen valící se davy dalších lidí nás přimějí zvednout kotvy a jít dál. To už je 13 hodina a my se vydáváme přes Edelweisshütte (1 235 mnm) na další část dnešní trasy. Během dalších asi dvou hodin obcházíme celý masiv Schneeberg zprava, a dostáváme se na konec lesa pod nástup na vrchol. Jsme ve výšce asi 1 600 mnm, kde nalézáme úžasné místo na postavení iglú. Jsou sice teprve 3 hodiny odpoledne, ale dál už to dnes nemá cenu. Nad pásmem lesa je již sníh zcela vyfoukaný a tak zůstáváme zde, kde je minimálně půl metru sněhu a podmínky pro stavbu iglú téměř ideální. Sněhová plata jsou navíc zakončena strmým srázem, s výhledem na okolní kopce. Právě několik metrů od tohoto srázu si nacházíme dosud snad nejkrásnější místo v naší pestré historii výstavby iglú.

Opodál si ke stavbě iglú vybrala místo také skupinka třech mladých Rakušáků. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že jsou zatím úplní zelenáči. Toto má být jejich úplně první stavba. Přestože jsme s Martinem oba v jádru spíše skromní, nevyhneme se drobnému vychloubání našimi značnými zkušenostmi. Po zdrženlivějším úvodu rozhovoru po chvíli již bez okolků prohlašujeme, že toto je naše už minimálně desáté iglú, což Rakušané oceňují významným pokyvováním hlavou (a světe div se, po náročném přepočítání jsem zjistil, že se skutečně jedná už o naše 11 iglú. No, je to dost…)

Sníh je pro stavbu iglú daleko lepší než v předchozích letech a snad trochu i díky tomu se nám podaří postavit jedno z dosud nejhezčích iglú a navíc v rekordním tempu. To naši rakouští přátelé jsou na tom o poznání hůře. Zatímco my jsme již zabydleni, Rakušané jsou stále na začátku. Evidentně jim unikají naprosté zásady stavby a z kvádrů staví zcela rovné stěny bez jakékoliv snahy o vytvoření klenby. Navíc staví pouze do půlkruhu, s tím že otevřená část má sloužit jako vchod. Tímto způsobem bohužel zcela vylučují možnost uzavření vrchu. Jako zkušení igluologové necháváme Rakušany jejich výtvor zcela rozebrat a navádíme je, jakým způsobem správně klást sněhové bloky na sebe. Po krátké instruktáži se již stahujeme do svého pelechu a necháváme vyniknout Rakušany a odpočinout našim bolavým zádům. Nevíme přesně, kdy se jim nakonec podařilo práci dokončit, ale ráno tam iglú prostě stojí (počítám, že ho ale stavěli aspoň do půlnoci). Je sice trochu vyšší, než bývá zvykem (no v podstatě připomíná spíše indiánské tee-pee), ale to je tak trochu jedno (tedy když neberu v potaz nepříjemný chlad, se kterým se museli mládenci vypořádat. Díky homolovitému tvaru neměl vnitřek šanci se prohřát.

V neděli vstáváme okolo 7 hodiny, dáváme si snídani a balíme. Nikam moc nespěcháme, neb máme zdánlivě dost času. Jako již po několikáté se později opět ukáže, že s tou časovou rezervou to nebylo tak žhavé. Obloha je zase úplně modrá, teplota lehce pod bodem mrazu. Okolo 9 hodiny vyrážíme nahoru. Jelikož je na výletníky z údolí zatím poměrně brzy, tak jdeme úplně sami a vychutnáváme si kouzlo úplného ticha a úžasných výhledů. Sníh je cestou značně vyfoukaný a zmrzlý, přesto jdeme nahoru bez maček (i když vědomí, že je máme zabalené v batohu ,nám dodává důležitou jistotu). V 11 hodin docházíme k chatě Fischerhütte, která leží jen těsně pod vrcholem ve výšce 2 049 mnm. Chata je samozřejmě zavřená. Tady si dáváme asi půlhodinovou pauzu, dočerpáváme síly a kocháme se výhledy. V sobotu ráno v údolí jsme se zabývali myšlenkou, že bychom se zpět z vrcholu nevraceli stejnou cestou, ale pokusili bychom se masív přejít do Puschbergu a pak údolím zpět do Losenheimu k autu. Při pohledu od chaty ale usuzujeme, že by byl takovýto přechod příliš náročný a domlouváme se, že se přeci jenom vrátíme zpět. Přesně v poledne dorážíme na vrchol Klosterwappen do výšky 2 076 mnm. Z vrcholu se opět rozhlížíme a opět otevíráme otázku přechodu hřebenu. Po krátké debatě přehodnocujeme původní názor a přeci jenom se vydáváme dále po hřebeni. Časově bychom to stále měli zvládnout, i když skutečnou vzdálenost jen stěží odhadujeme. Asi po tři čtvrtě hodině scházíme k chatě Damböckhaus do výšky 1 810 mnm. Dle cedule tu dokonce čepují Kozla, kterého bych si s chutí dal. Bohužel je také zavřeno, vstup je zavátý sněhem. Po chvilce pokračujeme dál ke konečné stanici zubačky Bergbahnhof (1 800 mnm), která není v zimě v provozu, a tak pokračujeme dál po zasněžených kolejích. Cestou pokukujeme po odbočce na značenou cestu lesem ve směru do Losenheimu, která by nám měla značně zkrátit cestu zpět. Když ji konečně objevujeme, zjišťujeme, že je cesta celá pod sněhem a ukazatel značí 4 hod do Losenheimu (to znamená v aktuálních podmínkách tak minimálně 6 hod). Velmi rychle se domlouváme, že tohle nebudeme riskovat a půjdeme radši na jistotu po kolejích do Puschbergu a pak bohužel 5 km po silnici do Losenheimu.

Okolo půl třetí odpoledne docházíme k Henghütte, co je jakýsi ranč ve výšce cca 1 000 mnm. Co je důležité, že zde nacházíme otevřenou hospůdku plnou důchodců, ale hlavně s pivem a teplou polévkou. Časově na tom nejsme už nejlépe, ale tomuhle nemůžeme odolat. Obsluha je naštěstí dost rychlá (a navíc poměrně pohledná!) a tak zhruba za půl hodiny již opět vyrážíme na cestu. Cestou do Puschbergu naštěstí narážíme na šikovnou odbočku na Schneebergdörfl, čímž se napojujeme na původně plánovanou trasu. Tímto se vyhýbáme nutnosti sejít až do Puschbergu do 500 mnm a držíme se ve výšce okolo 700 mnm. Do Schneebergdörflu dorážíme okolo půl páté a cestou vášnivě diskutujeme, jak to asi ještě může být daleko do Losenheimu. Úsměv na rtu nám vykouzlí cedule, že je to do Losenheimu již jen hodina cesty, což vychází akorát do setmění. Hned se nám jde o poznání lépe, bohužel jen do chvíle, kdy zjišťujeme, že na rozcestích začínají chybět směrové tabule. Za normálních okolností bychom toto zřejmě přešli pouze s drobným mrmláním, ale jelikož máme v nohách už téměř 30 km a začíná se pomalu stmívat, naše komentáře jsou o poznání peprnější. Proti našemu předpokladu jdeme navíc dost do kopce, s čímž už jsme opravdu nepočítali. Evidentně se již dostáváme opět příliš vysoko oproti parkovišti v Losenheimu (cca 800 mnm) a tak se snažíme najít intuitivně nějakou cestu, která by nás tam mohla dovést. Cestou rachotí nadávky jedna báseň. Obzvlášť Martin v jednu chvíli naplno rozbaluje své řečnické dovednosti a plejádou svých průpovídek s fekální tématikou nám krátí cestu. Zodpovědným osobám, zajišťujícím místní značení, musí sakra zvonit v uších! Situaci odlehčuje až okamžik, když nás Martin nedopatřením dovede na něčí zahradu, kde cesta končí, což se sklopenou hlavou komentuje slovy, že už nikdy nic neřekne. Tímto famózním kouskem mi Martin opět, bezpochyby záměrně, vlévá sílu do těla a myslím, že i jemu se najednou jde lépe. To už nám chybí jen posledních pár set metrů a za šera docházíme okolo šesté hodiny na parkoviště k autu. Rychlé převlečení, a jedeme domů, kam dorážíme okolo 10 hodiny večer.

Nutno konstatovat, že se jednalo opět o úžasnou výpravu. Počasí bylo skvělé a za dva dny jsme ušli zhruba 50 kilometrů v poměrně náročném horském prostředí.