Monte Rosa

Piramide Vincent (4215 mnm), Corno Nero/Schwarzhorn (4321 mnm), Parrotspitze (4432 mnm), Signalkuppe (4556 mnm), Zumsteinspitze (4563 mnm)

Lokalita: Masiv Monte Rosa (německy Monte Rosa Gruppe; italsky Massiccio del Monte Rosa; francouzsky Massif du Mont Rose) je horský masiv na východě Walliských Alp, na hranicích Švýcarska a Itálie. Nejvyšším vrcholem masivu je Dufourspitze (4634 m), nejvyšší hora Švýcarska a druhá nejvyšší v Evropě. Celkem je v masivu kolem 15 vrcholů s výškou přes 4000 metrů. Mezi významné čtyřtisícovky v masivu patří například dlouhý a vysoký hřeben Lyskammu, Signalkuppe, na jejímž vrcholu se nachází nejvýše položená chata v Evropě Capanna Regina Margherita, nebo Breithorn, považovaný za nejsnadněji přístupnou čtyřtisícovku v Evropě. Výchozí bod: Stafal (1 830 mnm), Rifugio Mantova (3 498 mnm), Rifugio Gnifetti (3 647m), Capanna Regina Margherita (4 554 mnm) Vzdálenost z Prahy: 1 050 km (cca 11 hod) Termín: červenec 2019

V červenci 2019 se vydáváme na dlouho očekávanou výpravu na Monte Rosu. Naposledy jsme zde byli v roce 2006 při výstupu na Dufourspitze, takže se sem vracíme po dlouhých 13 letech. Cílem není nic lehčího než zdolání 7 čtyřtisícových vrcholů během 3 dnů, s následným přespáním na nejvýše položené chatě v Evropě, Margheritě. Po celých 13 let od naší poslední návštěvy se znovu a znovu vracím ke čtení poutavých popisů o přechodu Monte Rosy a ve svých představách sám pro sebe zažívám toto neobvyklé dobrodružství. Musím přiznat, že jsem na začátku roku trochu s obavou otevíral s Martinem otázku, zda bychom letos tento přechod neabsolvovali. Po sérii drobných nářků ohledně očekávaného návalu lidí a nekřesťansky drahého ubytování Martin nakonec s výpravou souhlasí a tak už nic nebrání v detailním naplánování přechodu.

Z Prahy vyjíždíme ve středu okolo18 hodin a jedeme klasicky přes Mnichov, dále okolo Bodamského a Luganského jezera. Vzhledem k tomu, že výstup tentokrát realizujeme z italské strany a k masivu Monte Rosy musíme tudíž přijet z jihu, je cesta trochu delší a pokračuje až k Milanu a dále pak na západ směrem k Turínu, před nímž se již stáčíme severně až k horskému městečku Stafal.

Cestou se opět okolo 2 hodiny ranní zastavujeme na krátký spánek pod širým nebem. Vybíráme si pěkné místečko na trávě pod stromy na jednom odpočívadle. Až ráno, po z větší části probdělé noci, si uvědomujeme, že ležíme jen malý kousek od poměrně frekventované silnice, takže nás celou noc budí světla a hvízdání aut.

Před šestou hodinou ranní již snídáme a vyrážíme na zbytek cesty. Před 11 hodinou jsme již na parkovišti ve Stafalu u lanovky na Punta Indren. Na parkovišti je možné platit pouze na 1 den, ale daří se nám poněkud níže najít místo podél silnice, kde se dá parkovat na více dnů, a zdarma. Přebalujeme batohy a pak již míříme lanovkou ve směru Gabiet (2 318 mnm) a dále na Passo Salati (2 971 mnm). Je to pro nás dosti neobvyklý dopravní prostředek, který využíváme jen v krizi největší. Bohužel je však dnešní převýšení na chatu Mantova tak značné, že by bylo hodně složité ho během odpoledne překonat. Navíc když zvážíme, co nás v dalších několika dnech čeká, tak je volba jasná. Lanovka vede z Passo Salati ještě dál na Punta Indren (3 260 mnm), což také naprostá většina návštěvníků využívá. My již, dostatečně poníženi z jízdy lanovkou, jdeme z Passo Salati po svých, abychom si aspoň částečně napravili reputaci a také se co nejvíce aklimatizovali. Neradi bychom znovu zažili situace podobné výjezdu na Jungfraujoch či nedostatečné aklimatizaci při výstupu na Dom. Přesto opět trochu trpíme z příliš rychlého přechodu z údolí do výšky okolo 3 000 mnm. Po pár hodinách docházíme do výšky 3 498 mnm, ve které leží chata Mantova. Jsme zde nakonec již před 15 hodinou, takže je chata ještě poloprázdná. V klidu se ubytujeme a jdeme si dát pivko. Následuje asi dvouhodinový spánek a pak již bohatá večeře. Po večeři si jdeme docela brzo lehnout, abychom načerpali síly na příští dny. I přes poměrně značnou nadmořskou výšku (jsme zvyklí většinou spát o nějakých 500 výškových metrů níže) se nám spí dobře.

V pátek vstáváme až okolo 5 hodiny a po snídani okolo 6 hodiny vycházíme. Dnes máme v plánu vylézt alespoň 1 čtyřtisícový vrchol. Hlavní cíl je dostatečná aklimatizace na sobotní výstup na několik čtyřtisícových vrcholů včetně vrcholu Signalkuppe, kde leží chata Margherita. Domlouváme se, že vynecháme nevýrazný vrchol Punta Giordani a polezeme přímo na Piramide Vincent (4 215 mnm). Asi po půlhodince míjíme chatu Rifugio Gnifetti (3 647 mnm) a dále pak stoupáme přímo nahoru po ledovci. Cesta je krásně prošlapaná, takže orientace je naprosto bezproblémová. Spolu s námi jde nahoru dalších několik desítek lidí, což se dalo i vzhledem k dobré předpovědi počasí očekávat. V poměrně svižném tempu dorážíme již okolo půl deváté na plato pod Piramide Vincent, kde se nám konečně otevírají úchvatné pohledy. Kolem nás leží jeden čtyřtisícový vrchol vedle druhého. Připadáme si jako ve snu. Takovýto přírodní amfiteátr jsme ještě neviděli, což není divu. Jinde v Evropě tohle prostě spatřit nejde. Všechny ty kopce jsou úplně na dosah. Stačí si jen vybrat. Úvahy na téma „chci dneska vylézt čtvrtou nebo pátou nejvyšší horu Evropy“ jsou docela zábavné.

V tu chvíli Martin zcela přesně nachází na dálku místo pod Lyskammem, kde v r. 2003 spadli s Kamzíkem do trhliny. I po těch dlouhých letech je jasné, že v něm tento pohled stále vyvolává určité obavy a vrací mu nepříjemné pocity. Absolvujeme závěrečných asi 200 výškových metrů na Piramide Vincent. Ještě není ani půl desáté a my si užíváme výhledy z našeho dalšího čtyřtisícového vrcholu. Nad námi modrá obloha a pod námi mraky, které se usadily v údolí. Náladu nám kazí jen skupinka asi 20 francouzských puberťáků, kteří zcela nepochopitelně hulákají na celé kolo. Když jim Martin naznačuje, že by měli mít trochu respekt k horám a dalším horalům, tak nás pouze suše odpálkují a pokračují v hulákání. Dokonce ani jejich dospělí vedoucí nejeví jakékoliv známky slušnosti. S takovýmto chováním jsme se doposud setkali jen jednou v Julských Alpách, kdy tímto způsobem oslavovali výstup na vrchol Slovinci.

Po další slovní přestřelce s Frantíky, kdy se začíná schylovat k vážnější roztržce, usoudíme, že nám za to ti pitomci nestojí, reagujeme na zdvižený prostředníček takzvaného horského vůdce podobným gestem a odcházíme dolů. Tato situace je v historii našich výstupů naprosto ojedinělá a ještě nějakou chvíli se nemůžeme zbavit nepříjemného dojmu z přestálé konfrontace. Jelikož máme ještě spoustu času, tak se rozhodujeme vylézt na další čtyřtisícový vrchol Balmenhorn (4 176 mnm). Vzhledem k malé výšce Balmenhornu nad okolním povrchem existují spory o to, zda jde o samostatný vrchol nebo ne. Já osobně se přikláním k názoru, že to je samostatný čtyřtisícový vrchol a píšu si ho na seznam. Na vrcholu se nachází velká bronzová socha Ježíše Krista vysoká 360 cm. V roce 1985 zde byl vybudován bivak Giordano – malá kabina s místem pro 6 lidí. Výstup je poměrně nenáročný, včetně závěrečné krátké feraty, takže okolo půl jedenácté již stojíme u sochy Krista. Po krátké svačince vystupujeme ještě na nedaleký Schwarzhorn (Corno Nero – 4 322 mnm). Závěrečná část výstupu je velmi strmá, nicméně jsou ve svahu vysekané stupy, takže výstup nepředstavuje zásadnější problém. Trochu nás zde brzdí několik skupinek, které se snaží slanit z vrcholu. My máme bohužel jen 30 metrové lano a tak slézáme opět přes stupy s jištěním přes cepín. Trochu nás to mrzí a domlouváme se, že si příště musíme pro tyto účely vzít delší lano.

Máme za sebou tři čtyřtisícové vrcholy a tak je čas se vrátit zpět na chatu. Jsme plni optimismu a očekávání zítřejšího dne. Cestou po očku pokukujeme po Lyskammu, na který jsme sice lézt původně nechtěli, nicméně v nastalé euforii mám pocit, že bychom ho v klidu vyběhli. Martin se na to moc netváří, ale necháváme zatím věc otevřenou. Dnes se nevracíme zpět na Mantovu, ale na o kousek výše položenou Rifugio Gnifetti. Na chatu docházíme již okolo 15 hodiny a tak máme velkou část odpoledne na zotavení. Při sestupu na chatu se mi udělá trochu nevolno, nicméně zázračná kombinace paralenu s ibalginem mě postaví rychle na nohy. Odpoledne hrajeme karty a pijeme pivo. Přestože jsme v nadmořské výšce téměř 3 700 mnm, tak je nám poměrně dobře. Takto vysoko jsme zatím spali pouze párkrát a nikdy jsme si to moc neužívali (Mönschsjochhütte 3 650 mnm, Refuge du Gouter 3 817 mnm, Marco e Rosa Hütte 3 609 mnm a Solvay 4 000 mnm). Okolo 22 hodiny si jdeme lehnout. Noc je až překvapivě dobrá.

V sobotu vstáváme opět až v 5 hodin a okolo 6 hodiny vyrážíme. Máme před sebou zcela mimořádný den. Přestože bychom měli dnes vylézt 3 čtyřtisícové vrcholy, časově bychom to měli zvládnout. Opět se vydáváme nahoru po ledovci po již známé cestě. Počasí je skvělé. V 9 hodin již docházíme ke Schwarzhornu. Nejprve nás čeká výstup na Ludwigshöhe (4 342 mnm). Jsme již velmi vysoko, ale jde se nám až překvapivě dobře. Včerejší aklimatizace udělala divy. Takto lehce jsme se nad hranicí 4 tisíc metrů ještě nepohybovali. Okolo půl desáté tak již docházíme na dnešní první vrchol. Po krátkém odpočinku jdeme ve svižném tempu dál. Jde se skvěle, ale víme, že každý další vrchol je vyšší než ten předchozí a určitou krizi tak očekáváme. Není čas ztrácet čas. To již přecházíme o pár set metrů dále a začínáme šplhat na impozantní Parrotspitze (4 436 mnm). Na vrchol se dostáváme přes táhlý několikasetmetrový sněhový hřebínek. Na vrchol docházíme okolo půl jedenácté a pociťujeme první známky únavy. Už jsme fakt hodně vysoko a Parrot byl přeci jenom už poněkud těžší kopec. Z vrcholu se nevracíme zpět, ale pokračujeme dál ve směru na Signalkuppe. Sestup je po trochu strmějším hřebínku, který však nakonec relativně v pohodě zvládáme. Cestou však zaregistruju Martinovu nebývalou nejistotu při sestupu a tak mu slibuji, že na Lyskamm nepolezeme. Martina tato informace zcela evidentně povzbuzuje. Jeho obavu přičítám především blízkosti onoho kritického místa, na kterém v minulosti s Kamzíkem spadli. Zároveň se však nevyhnu úvaze, zda Martinova nezvyklá nejistota nevěstí něco horšího. „Že by tohle byl onen konec našeho lezení, který dřív nebo později přijde? Není to moc brzy? Že by tato mimořádná výprava skutečně udělala tečku za našimi výlety?“

Je půl dvanácté a čeká nás již jen delší přechod ledovce pod Signalkuppe a následný výstup. Začínají nám trochu docházet síly a nasazujeme naše obvyklé hlemýždí tempo. Posledních pár set metrů se zdá být nekonečných, ale okolo 13 hodiny již docházíme na vrchol ve výšce 4 554 mnm. Stojíme na našem třetím nejvyšším vrcholu. Vždyť se taky jedná o 5. nejvyšší evropský vrchol. Výše jsme byli pouze na Mont Blancu a Dufourspitze (první a druhý nejvyšší vrchol Evropy). Velký rozdíl ale spočívá v tom, že dnes již nejdeme dolů. Zůstáváme spát na samém vrcholu na chatě Capanna Regina Margherita. Takhle vysoko jsme pochopitelně ještě nespali, takže očekáváme jen to nejhorší. Zkraje nám není příliš dobře a tak nám opět pomůže paralen s ibalginem. Po krátkém spánku se již přesouváme do jídelny na pivo a jídlo. Po zbytek večera jíme, pijeme a hrajeme karty. Vše se zdá být v pohodě a nic nenasvědčuje tomu, že bychom zde měli zažít jednu z nejhorších nocí našeho života. Okolo 22 hodiny si jdeme lehnout s očekáváním, že po tak náročném dni nebude trvat dlouho a budeme spát jako dudci. Opak je pravdou. Celou noc se nám nedaří usnout a jen na pár minut tu a tam upadáme do mrákot, ze kterých se opět probouzíme. Největším problémem je nedostatek kyslíku, který mě zhruba u každého desátého nadechnutí nutí udělat velmi hluboký nádech, bez kterého mám pocit, že bych se udusil. Noc je nekonečná, a přestože jsem k smrti unavený, odpočítávám minuty do páté hodiny ranní, kdy budeme moci vstát, nasnídat se a vypadnout odsud. Ráno na snídani zažíváme pohled velmi odlišný od toho večerního. Zatímco večer se valná většina lidí bujaře bavila, nyní je na všech patrné naprosté vyčerpání z probdělé noci. Okolo šesté hodiny již odcházíme z chaty. Počasí se již večer velmi změnilo a modrou oblohu a sluníčko vystřídala mlha, silný vítr a sníh. Ráno je počasí stále velmi špatné a tak zvažujeme, zda si ještě vylézt čtvrtou nejvyšší horu Evropy, Zumsteinspitze (4 563 mnm), nebo zda se vydat již jen na cestu do údolí. Většina lidí na chatě své plány přehodnocuje a vzdává výstupy na Dufourspitze i další kopce. Přes všechny důvody, které jsou v tuto chvíli proti dalšímu výstupu se odhodlaně rozhodujeme bojovat s větrem a sněhem a lezeme nahoru. Včerejší krásně prošlapané cesty jsou z velké části zasněžené a tak si v mlze hledáme a prošlapáváme ideální cestu sami. Výstup naštěstí není dlouhý a tak jsme před 8 hodinou již nahoře. To je důležitý okamžik! Zase jsme to navzdory nepříznivým podmínkám dokázali. Pořád na to máme. Znovu si vybavuji svoji včerejší úvahu a teď je mi víc než jasné, že je konec našeho lezení ještě daleko.

Jelikož máme krásný čas, rozhodujeme se slézt co nejrychleji do údolí. Jsme domluveni, že pokud se dolů dostaneme nejdéle do 14 hodiny, tak ještě dnes pojedeme zpět domů. Původně jsme ještě chtěli jednu noc přespat v kempu v údolí, ale dost bylo dobrodružství. Představa teplé sprchy a vyhřáté postele je silnější. Cestou dolů doslova letíme a zastavujeme se až u stanice lanovky Gabiet (2 318 mnm). To byl snad světový rekord! Zbylých pár set metrů již sjedeme lanovkou. Už si nemusíme nic dokazovat. Martin začíná mít trochu problém s kolenem a já toho mám taky plný kecky. Bylo toho tak akorát. Navíc jsme měli trochu štěstí a stihli jsme jednu z posledních lanovek před polední pauzou, takže nemusíme čekat hodinu a půl na znovuotevření lanovky. Okolo 13 hodiny tak již odjíždíme z parkoviště domů a před půlnocí jsme zpět doma. Máme za sebou jednu z nejkrásnějších alpských výprav.

 

Johannisberg

  1. Vysoké Taury, Johannisberg

Lokalita: Vrchol Johannisberg, leží v horské skupině Glockneru, ve které leží jedny z nejvyšších hor Východních Alp. Nejvyšším vrcholem skupiny je Grossglockner (3 798 m). Johannisberg (3 463 mnm)je devátou nejvyšší horou skupiny Glockner, která tvoří nejvyšší část Vysokých Taur. Výchozí bod: Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), Oberwalderhütte (3 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 6-9 hod) Termín: červen 2019

Na jaře 2019 se po sedmi letech vydáváme opět do Vysokých Taur, kde jsme naposledy v roce 2012 vylezli, ve velmi nepříznivých podmínkách, na Grossvenediger. Následek v podobě sněžné slepoty mám i po těch letech vrytý do paměti velmi hluboko. Plánem je tentokrát vylézt trochu lehčí vrchol Johannisberg s výškou cca 3 500 mnm. Členem výpravy se opět po delší době má stát i synovec Lukáš, který to však po úvodním nadšení nakonec vzdává. Důvodem je zřejmě jeho nedostatečná výbava, kterou by si musel pořizovat. Ač se jedná o poměrně lehký kopec, je potřeba se vybavit kvalitní obuví, mačkami, sedákem a cepínem. Přeci jenom vede výstup přes ledovec a to není nikdy dobré podcenit. Lukášovo zapálení pro věc se tak ukáže jako nedostatečné, což mu však nelze zazdívat. Musíme si uvědomit, že se jedná o specifického koníčka, ke kterému si člověk musí svoji cestu najít a někdy to prostě trvá a většina lidí ji nenajde nikdy. Lukáš si tu svojí cestu zatím zřejmě nenašel, ale třeba z něj bude dobrý šachista nebo třeba potápěč. Přeci jenom není mnoho lidí, kteří jsou ochotni se trmácet deset hodin někam, pak se dřít celý den do kopce, ze kterého je paradoxně potřeba následně opět slézt dolů a pomlácený, omrzlí, spálený a totálně vyčerpaný opět absolvovat desetihodinovou cestu zpět domů. Těžko se to vysvětluje a takto stroze popsáno to zní jako úplná blbost, ale existuje těžko pochopitelný a popsatelný důvod, proč tam člověk znovu za rok jede a dokonce se na to většinu roku těší!

Výstup na Johannisberg je technicky poměrně snadný, navíc s převýšením od chaty Oberwalderhütte pouhých 500 výškových metrů snadno dosažitelný. Výjimečnost výstupu je tak dána především úžasným umístěním vrcholu hned vedle majestátního Grossglockneru a panoramatickými výhledy z vrcholu na okolní kopce do všech směrů.

Vzhledem k tomu, že výstup na chatu Oberwalderhütte představuje pouhých 600 výškových metrů, tedy nějaké tři hodiny výstupu od parkoviště Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), tak se výjimečně rozhodujeme vyjet z Prahy až v soboru v 7 hod ráno s plánem dorazit odpoledne na parkoviště a vylézt na chatu. Na nedělní ráno je pak naplánován výstup na vrchol a návrat zpět na chatu a dále k autu, a tentýž den večer návrat do Prahy. Jednoduchost výstupu tam kompenzujeme poměrně ambiciózním časových harmonogramem, který by měl opět prověřit naši plnou připravenost. Vždyť se opět jedná o aklimatizační výstup a o přípravu na mnohem obtížnější letošní výstup na 7 čtyřtisícových vrcholů ve Wallisu. Jedeme klasicky přes Linz a dále na Salzburg, kde se bohužel dostáváme do kolony a přes veškerou snahu o nalezení rychlejší cesty asi na hodiny zakufrujeme. Cestu si navíc tentokrát prodlužujeme o další hodinu díky skutečnosti, že Grossglockner Hochalpenstrasse je uzavřená, takže objíždíme celý masiv Glockneru, abychom se dostali na vyhlídku Franze Josefa z jihu. Důvod uzavírky nám není zcela zřejmý, ale pravděpodobně jím je odstraňování následku zavalení silnice sněhem. Tuto domněnku si do jisté míry potvrzujeme při nedělním návratu, kdy je Hochalpenstrasse již průjezdná a kdy projíždíme mezi několikametrovými sněhovými stěnami (místy odhadujeme výšku na 4-5 metrů), které se vytvořily podél silnice. Takovéto množství sněhu na začátku června jsme skutečně ještě nezažili. Je pravda, že ještě na začátku května byly Alpy zasypávány neobvyklým množstvím sněhu a toto je evidentní důsledek. Žádné globální oteplování neexistuje. Přichází doba ledová!

Po objetí masivu otevřenou částí Hochalpenstrasse se dostáváme k mýtné bráně, kde nám místní pracovnice, v důchodovém věku, lámanou angličtinou sděluje, že je cesta zavřena a na Oberwalderhütte se nedostaneme. Tuto informaci považujeme po devítihodinové cestě z Prahy minimálně za velmi kuriozní a tak nás zajímají detaily. Bohužel se nám nedaří dostat z paní nějaké bližší informace a tak pokračujeme dál a doufáme, že se autem alespoň přiblížíme k parkovišti na vyhlídce Franze Josefa. Už je okolo 4 hodiny odpoledne a tak nás případné prodloužení výstupu na chatu, o několikakilometrovou cestu po silnici, moc netěší. V žádném případě si však nepřipouštíme, že bychom se dnes na chatu nedostali. Zákaz, nezákaz, vždyť máme rezervaci na chatě a nějak se tam přeci dostat musíme.

Nakonec dojíždíme až na parkoviště do solidní výšky 2 300 mnm. Zde stojí robustní betonová budova s několikapatrovými garážemi. Když zvážíme, že se nacházíme v samotném srdci Vysokých Taur s asi nejkrásnějším výhledem na nejvyšší rakouskou horu, tak se neubráním pocitu, že sem ta stavba prostě nepatří.

Rychle si balíme věci a okolo půl páté odpoledne vyrážíme nahoru. Cestou spekulujeme, co že nám to ta paní u mýtné brány vlastně povídala o tom, že je cesta zavřená. Netrvá dlouho a pochopíme, že zřejmě hovořila o zavřených tunelech č. 4-6, které jsou vyraženy do skály, aby umožnili návštěvníkům hor snadný průchod přes trochu exponovanější úseky. Jedná se o další zvláštnost tohoto místa. S něčím takovým jsme se zatím nesetkali, a že už máme s čím srovnávat! Toto nás samozřejmě nemůže zastavit a tak procházíme pouze tunely 1-3 a pak již vylézáme ven na úzkou cestičku, která vede po poměrně strmém svahu ve směru na chatu Oberwalderhütte. Místy je cestička zatarasena sněhovými jazyky, které ale celkem bez problému přelézáme. Pak již jdeme po krásně upravené, asi 3 metry široké, cestě, která je ostře zaříznutá do strmé skály. Skutečně se tady někdo hodně vyřádil. Asi po hodině a půl docházíme na ledovec a za další hodinu a půl, po zdolání krátké jištěné cesty po skále, docházíme na chatu Oberwaldhütte. Je zhruba 7 večer a večeře je již v plném proudu. Dostáváme separátní pokoj a pak již si plníme žaludky dobrou večeří a až netradičně dobrým pivem. Po deváté hodině se nám již zavírají oči únavou a tak nedojde ani k tradičnímu hraní karet a jdeme si lehnout.

V neděli ráno vstáváme v půl šesté, abychom byli v šest na snídani, a před sedmou hodinou již vyrážíme nahoru. Počasí je velmi příznivé, je skoro jasno, jen sem tam se objeví nějaký ten mráček. Výhledy na Glockner a na další kopce, kterými jsme obklopeni, jsou dech beroucí. Jelikož vede značná část cesty přes ledovec, tak si kousek od chaty nandáváme mačky a navazujeme se. Jde se nám velmi dobře a v rychlém tempu se dostáváme již před 10 hodinou na vrchol. Cestou se neustále rozhlížíme kolem sebe a stále dokola přemýšlíme o tom, jak je vůbec možné být jeden den ráno v Praze a druhý den večer už opět zpět v Praze a mezitím vylézt 3 500 m vysoký kopec v srdci Alp. Je to prostě neuvěřitelná paráda. Takhle jsme si výstup už dlouho neužívali. Dokonce přicházíme na vrchol se solidním předstihem před skupinkou pěti statných žen v pokročilejším věku (řekl bych zhruba v Martinově věku), které nás při výstupu pronásledují, ale bezúspěšně. Jedná se o skupinku, která nás již po očku sledovala předchozí večer, ale zase nás nedostali. Po 20 minutách strávených na vrcholu scházíme opět dolů. Kolem nás se na lyžích prohánějí skialpinisti, kteří zde mají výraznou převahu, kterou se nám snaží dát najevo opakujícím jucháním během jízdy. Nám se jde ale docela dobře, takže jim ani moc nezávidíme a taky si jucháme, aby pochopili, že tohle je naše volba a baví nás to. V průběhu cesty dolů se již projevuje síla slunečních paprsků, díky kterým začíná být sněhová pokrývka o poznání měkčí. Začínáme se slušně bořit, což nás stojí dost energie. Té však máme poměrně dost, takže až na občasné nářky je vše v pohodě. Opět se ale ukazuje jak je důležité včasné vstávání, kdy cestou nahoru se téměř vznášíme po zmrzlé krustě. O kolik složitější by asi bylo snažit se o výstup po poledni. My jsme však již před polednem zpět na chatě, kde balíme věci a dáváme si polévku a pivo a pak již scházíme zpět k autu, kam přicházíme okolo půl třetí odpoledne. Během chvíle jsme převlečeni a vyjíždíme na cestu. Do Prahy se přes drobná zaváhání dostáváme v krásných devět večer. Vypadá to až neuvěřitelně, jak dlouhý den, plný skvělých zážitků, máme za sebou.

Závěrem lze snad jen shrnout, že se víkend opravdu vydařil a zažili jsme jeden z nejpohodovějších výstupů na úžasný kopec v srdci Alp.

 

Kapitola V: Mise

“Ho-ri-ho! Ho-ri-ho!” Lovci v utvořené rojnici, vzdáleni jeden od druhého asi deset sáhů, postupovali proti prudkému svahu. Před nimi v divém reji pobíhalo několik psů, loveckých ohařů, zuřivě štěkajících a dychtivě čerstvou stopu vyhledávajíce. “Ho-ri-ho!”, povzbuzovali je honci občasnými výkřiky, přičemž holemi o kameny tloukli ve snaze aby co největší hřmot vyluzovali. Lovců bylo asi dvacet, byli oblečeni ve lněných kamizolách, na nohách teplé kamaše, na hlavách klobouky pod bradou tenkou šnůrkou přivázané. Někteří kožešinovým kabátem nebo vestou bez rukávů na těle zpoceném námahou odění byli, jiní plášť kol pasu stočený si nesli. Kromě holí byli dva z nich vyzbrojeni krátkými puškami na zádech řemenem přepásanými, čtyři další dlouhá kopí zvící tří až čtyř sáhů délky v rukou třímali. Postupovali příkrým, stále se zvedajícím travnatým svahem pod skalní stěnu, která se před nimi zdvíhala do závratné výše, přidržujíce se vystouplých skalisk, drnů či sem tam poskrovnu rostoucích zakrnělých křovin horské kleče. Stále více museli hlavy zaklánět, aby na strmých výstupcích kořist ze zřetele neztratili, a zároveň rovnováhu udržovali, neboť jakákoli neopatrnost následovaná pádem z této výšky musela nutně skončit truchlivě.

A hle, tu mihla se ladná zvěř zpoza skalní věže na jednom ze stupňů nad jejich hlavami. Jeden, druhý, třetí, celé stádo horských koz vyhrnulo se na vysokou výspu a svým pohybem uvolnilo malou lavinu kamení, jež na jejich pronásledovatele se snesla.

Lovci nejdříve pustě kleli, chráníce si hlavy přitisknutím ke svahu, pak zase jásali a navzájem se hlasitě povzbuzovali. Odtud nám již nemohou nikam utéct! Byli na nohou už od časného rána a s povděkem přijímali znamení blížícího se konce lovu. Nyní přicházeli na řadu ti nejzdatnější z nich, kteří dokázali za kamzíky vyšplhat, svými kopími na dlouhých násadách z jedlových kmínků je do břich nabodávat a ze skal dolů shazovat.

Tu pronikavě zahvízdal vedoucí samec, v panickém strachu stavěl se na zadní a po kolmé stěně předními kopyty tápal, hledaje marně jakýkoli výstupek či římsu, odkud by z nenadálé pasti své stádečko vyvedl. Avšak zdola již blížily se hbité postavy a nejobratnější z nich, šlachovitý mladík s ostře řezanými rysy v obličeji, jenž trochu na levou nohu napadal, po svislé téměř stěně počal lézt. Mohl se pouze jednou rukou skály přidržovat, neboť v druhé oštěp třímal, přesto pomalu ke skupince vyděšených kamzíků se blížil. Za ním šplhal další člen družiny, zatímco ostatní lovci křečovitě k úpatí stěny přitisknuti zůstali a na oba odvážlivce jen halasně povykovali.

První lovec již ke stádu se natolik přiblížil, že mohl se hotovit k útoku a některý kus dlouhým kopím nabodnout se pokusit. Co to však provádí ten pošetilý zmatenec? Zatímco předal oštěp svému druhovi pod sebou, povylezl ještě několik sáhů, až se vyškrábal na skalní polici, na kterou stádo se uchýlilo. Zvířata již v divém zmatku kol dokola se točila, zoufale na skálu vyskakujíce a pohybem tím dolů další kameny svrhávaje. Leopold totiž, neboť on to byl, jenž se svým bratrem nejobratnějšími mezi honci zbývali, pomalu vzpřímil se na úzké liště a proti kamzíkům opatrnými krůčky postupoval, opíraje se dlaněmi o hladkou skálu. Ostatní lovci bez dechu jeho počínání sledovali. Co má za lubem, ten podivínský nimrod, jenž teprve před nedávnem do jejich vesnice odněkud z dálného východu přibyl?

Lovecká družina na lov kamzíků vypravila se z blízké osady Gosa, kam dorazila naše utrmácená dvojice těsně před zimními vánicemi po vyčerpávajícím putování přes Horní uherské země a dále alpskými průsmyky. To událo se na sychravém sklonku roku 1799, kdy druhá velká vojna s Napoleonem, který stal se mezitím konzulem, se rozpoutala a spojenci dočasně vítězili jak na italské frontě, tak i na Dunaji. Cestovatelům bylo záhodno se vyhnout nejen bojovým liniím Suvorovovy armády, ale i ustupujícím francouzským vojskům, zdolat nástrahy v podobě hlubokých hvozdů i záludných močálů, vyrovnat se s nepřátelským chováním uherských usedlíků, kteřížto některé hanebnosti vůči Čechům nemohli si odpustit.

Jejich putování předcházelo hořké loučení s Jurou, věrným přítelem a mistrem.

Po opuštění svatyně na vrchu Dermosa zavedl statečný zbojník bratry do klášterní maštale, kde oběma daroval dva statné huculské koníky s výstrojí a taktéž čertěž, starobylou mapu na kůži s nákresem podzemních chodeb v solnohradském horském masívu zvaném ve směsici starogermánského a gótského nářečí Purglei Anger – Morový hněv. Návdavkem předal jim dva pasy na jméno Zimmerman, což v překladu do němčiny slovo tesař znamená. Tyto dokumenty Oleksa prostřednictvím svých placených úředníků, justiciárů, nechal v Kolomyji vystavit. V jich textu stanoveno bylo, že držitelé průkazů pod nejvyšší císařskou ochranou se nacházejí a že jejich cesta v zájmu vědeckého zkoumání pro císařský dvůr vykonávána jest. Ochranný glejt měl zaručovat svým nositelům ochranu při přechodu územím monarchie a, jak bylo doslovně uvedeno, všemožné pomoci poskytnutí v případech nezbytně nutných.

Nejcennější ovšem byl dar od velekněžky Lady, válcové pouzdro, pokryté rytinami a zašlé zelenou měděnkou, jež pro ně klíčem ke vstupu do tajné podzemní svatyně v Horních Rakousech být mělo. Posvátný předmět tento Leopold jako největší svátost na předlouhé cestě na prsou uchovával.

Bratři přibyvší do údolí Gosathal, v nejbližším hostinci ubytování sobě vyhlédli. Aby pozornost přílišnou nevzbudili, u šafáře na hospodářství Satelgralen se o službu přihlásili. Ten, poté co jejich fyzické dovednosti v lese při rubání dřeva si osvědčil, přidělil je k robotě místnímu fořtovi. Hoši měli se co ohánět, když poražené těžké kmeny do údolí koňmi zapřaženými do jednoduchých postrojů a dále po řece až do Halštatského jezera sváželi, kde dříví ke stavebním účelům sloužilo.

Avšak zde opět již příslovečná Norbertova vynaliezavost ke slovu přicházela, když dřevěné mosty či koryta umělá, sbitá ze surových klád s pomocí ostatních drvoštěpů přes neschůdné balvany a strže překlenoval, nebo do dlouhých tras ze svahů spojoval. Starší z bratrů zejména různé nové druhy tesařských čepů k vytvoření konstrukcí nalézal, zapojuje svoji obdivuhodnou obrazotvornost, takže těžká práce v mnohém se zjednodušila. Typickým příkladem bylo porážení kmene nad úrovní hlavy, kdy pomocí umně vytvořených záseků bylo lze po hrubých prknech do takto vytvořených kapes pevně vložených do výšky vystoupat a odtud kmen přeseknout. Při zimních výpravách bratři nejen dřevo na velikých saních z lesa sváželi, ale obrovité svlaky též ke snosu sena z horských salaší využívali. Zde jejich kraple při pohybu na kyprém sněhu ku velké pomoci sloužily a také velkého věhlasu jim získaly. Sněžné boty, jak jejich vynález místní byvatelé nazývali, hned mnohými lovci i dřevaři využívány byly.

Největší slávy ovšem dostalo se jim skrze jejich lovecké umění. Přesná střelba odedávna mezi muži v lesích ceněna byla a tu bývalí zbojničtí učni zvládali dokonale. Též výrobu nových nástrah a pastí v místních bednářských a kovářských dílnách zaváděli a když některé řemeslnické dovednosti vylepšili a k dokonalosti přivedli, jejich obliba mezi horskými osadníky stoupala. Kupříkladu špíry, násady oštěpů k lovu kamzíků, vyráběly se z dlouhých jedlových nebo smrkových kmínků a jejich zhotovení opravdovým uměním bylo. Norbert stromky vyhledával na dně roklí, kde dostatek vláhy se nacházelo a vegetace za světlem se táhla, takže kmínky byly dostatečně dlouhé a štíhlé. Svisle zavěšená a závažím zatížená ratiště podroboval úzkostlivé péči, čímž z nich velmi kvalitní a trvanlivé lovné zbraně pořizoval.

Zjara, jak ledy a sníh postupně odcházely, z okolních štítů s temným hukotem ohromné přívaly sněhu se údolím valily a úzkými koryty rozvodněné bystřiny se vzdouvaly, bratři začali do okolí Halstatského jezera pronikat a posléze i delší výpravy uskutečňovat. Ve vzácných chvílích, kdy k odpočinku se příhodná chvíle nacházela, toulali se v hlubokých lesích a po loveckých stezkách až k Přednímu hladkému jezeru Gosa se dostávali. Jezero nacházelo se na prahu doliny sevřené ze dvou stran příkrými skalnatými útvary, strnule do mračné výše se tyčícími. Jeho vody byly napájeny mohutnými přívaly tajících jarních sněhů, takže vstup do údolí dokonale byl zahrazen. Chlapci však nezalekli se nepříznivých podmínek a po úpatí skal podél bouřlivého toku a rozsáhlých mokřin dostali se až k Zadnímu jezeru, za jehož vodami údolí se rozšiřovalo do ohromného přírodního amfiteátru zvaného Pustá pastvina (Verfallene Alm). Do těchto míst odvažoval se jen málokterý pastýř, a to pouze v období horkého léta, kdy slunce aspoň trochu vysušilo bezedné močály a rozvodněný tok zmírnil svou dravou sílu natolik, že bylo možné kolem jeho koryta se stádečkem ovcí prostoupit. Toto údolí, prosvětleno jsouc a od stromů vyčištěno lavinami odpadávajícími z mohutné, jako několik pater vysoké sněhové stěny tyčící se vysoko nad svislou stěnou ledovcového karu uzavírajícího údolí neprostupnou hradbou, bylo nejzazším stupněm kam zatím lidská noha vkročila. Hochům tajil se dech při pohledu na rozeklané tvary hranice věčného sněhu a ledu, za kterým rozkládal se však hlavní masív Morového hněvu, hory, ke které jejich poslání je směřovalo.

Znovu a znovu studovali prastarou mapu, na níž jen velmi nezřetelně trasa se vinula a spíše než jasným návodem jim místo toho hádankou byla. Stezka vyznačená zašlou červenou barvou končila na Pusté pastvině v malém půlkruhu, který jakoby prostup do dalšího prostoru vyznačoval. Dále totiž barvou oranžovou cesta na bílém podkladu se klikatila, přerušována jsouc různými symboly, až nakonec na okraji pergamenu končila. U znaménka půlkruhu tři stromy vyznačeny byly ve zvláštním spleteném uskupení a byl to první Norbert, který po několika dnech hledání všiml si podobného útvaru na úbočí jedné z rozsedlin. Tři bílé břízy s kmeny propletenými a vrostlými do sebe tak, že připomínaly typografické znaménko &. Když vzrušením a námahou zadýchaní hoši po kamenitém svahu ke stromům doklopýtali, seznali, že lidská ruka musela mladé kmínky zásahem, mezi lesáky příliv zvaným, k sobě uměle připojit. Nad místem klenul se mohutný dolomitický blok skály, který roztínal horní část ledové stěny a v tomto místě tak chránil stromy před pádem lavin a ledovcových ker.

“Tady to musí být”, vydechoval zhluboka Norbert po lopotném dosažení těžce přístupné plošiny, ze které tři podivné kmeny vyrůstaly.

“Ale kde je vchod?”, zeptal se Leopold, shazujíc ze zad krosnu s nákladem proviantu a utíraje si hřbetem ruky zpocené čelo. Pátral očima po okolním svahu i skále, která se nad nimi tyčila do  výšky asi deseti sáhů.

“Jestli není tady, schován pod drny, musí jedině na skále se nalézat”, odtušil Norbert a dodal:

”Nemusí být odtud vidět, jsouc za převisem schován.”

Po chvíli hledání bylo oběma jasné, že existuje-li vstup do hory, musí být pouze nahoře. Leopold chystal se k výstupu. Přes rameno omotal si konopné lano ukončené železným dvojhákem, který držel v ruce a s jehož pomocí, zachytávaje se spár, začal po téměř kolmé stěně stoupat.

“Buď opatrný, nahoře může na skále led přimrzávat”, připomněl ještě Norbert bratrovi, zatímco ten obratnými přískoky šplhal po skále vzhůru. Po chvíli zmizel za ohybem výčnělku a jen občasná sprška kamení nebo železem odsekávaných kousků ledu dávala tušit o jeho úsilí.

Nebe se zatáhlo, sešeřilo se a začalo sněžit, nejdříve jen poletující vločky a posléze v divokých chuchvalcích začal sníh ve větru vířit.

Po chvíli Norbert spatřil jak vzduchem letí rozmotávající se kličky stočeného lana. Chytil jeho konec a napnutím vyzkoušel pevnost uchycení. Nejprve nechal nahoru vytáhnout krosnu i oba vaky, kteréžto k provazu uzlem přivázal. Poté vzepřel se chodidly v pevných škrpálech proti strmému povrchu a silou svých paží přitahoval se do výšky. Netrvalo dlouho a uviděl nad sebou bratrovu postavu, an seděl v tmavé puklině tvořící obrácené písmeno V a rukama jistil lano uchycené kotvou ve štěrbině. Ještě několik mocných záběrů a již octli se oba bratři pospolu ve stísněném prostoru uměle vytvořené “grotty”, malé jeskyně tesané ve skále, jež širokým kamenným prahem osazena byla, takže zdola viděna být nemohla. Leopold smotal lano a zavěsil si jej přes rameno, zatímco Norbert snažil se do nitra sloje proniknout. Avšak po několika krocích strop počal se snižovat a zároveň v temnotě utápět, takže pouze hmatem bylo lze se řídit.

Norbert byl první kdo s potlačeným vzrušením promluvil do nastalého ticha těsné kaverny, kam jen vzdálený hukot větru zvenčí doléhal:

“Jestli jsme očekáváni, musí tu někde posvět být.”

Po chvíli hledání Leopold nahmatal u zadního konce chodby pod vrstvou štěrku přepážku zhotovenou z hrubých fošen. Když odstranili kamení a společnými silami zvedli těžký poklop, ovanul je nečekaně vlahý vzduch z podzemí, prosycený vlhkostí. Z prohlubně nejasné světlo se linulo, které svým charakterem roj světlušek připomínalo. V odkrytém otvoru byly vidět příčky žebříku, ztrácejícího se v hlubině.

“Jdu najprv”, tlumeným hlasem prohlásil Leopold a již pokládal nohu na první příčku žebříku.

Norbert chytil ho za ruku a snaže se v přítmí proniknout pohledem do jeho očí, šeptem připomněl:

“Leo, buď opatrný. Budu tě jistit. Ukaž.” A již přivazoval horkokrevnému bratrovi kolem pasu smyčku, kterou používali doma v Dračích skalách.

Odvážný horal počal sestupovat a netrvalo dlouho a Norbert ucítil povolení tahu lana, za které jeho protějšek třikráte zatahal na znamení, že je vše v pořádku. Naposledy se rozhlédl po temné sloji, zhluboka se nadechl a následoval bratra, vzavše s sebou pouze dva vaky, do kterých narychlo jen nejnutnější věci poskládal. Počítaje příčky dosáhl po čísle šedesátčtyři kamenného podkladu, úzké římsy, kde na něho již Leopold čekal poznamenav stručně hlasem sevřeným napětím:

“Jsou tu schody dolů.”

Pokračovali dolů točitým schodištěm vedeným po stěnách bezedné šachty za světlem, které s přibývající hloubkou stále sílilo. Také teplota se zvyšovala, až kabátce si rozhalili a klobouky z hlavy sejmuli. Obklopoval je matný, jakoby měsíční svit, jenž ze stěn světélkoval a nazelenale se blyštěl jako některými houbami pokryté zteřelé dřevo nebo mořské řasy. Kamenné, prastaré schody, porostlé sanytrem a vlhkostí tak, že museli s velkou opatrností klást nohy, aby do hlubiny nesklouzli. Schodů napočítali přesně stoosm, když octli se na dně prohlubně.

Nacházeli se v rozsáhlém systému podzemních jeskyní, způsobených  vodami srážkovými do podzemí systémem puklin pronikajícími, takže chodby jeskyně byly poměrně úzké, místy sintrovou výzdobou opatřené, tvořící závoje a hrachové formy. Stěny, jež na pohmat hřejivými se zdály, byly bohatě pokryté zrnitým travertinem v teple žlutých, červenohnědých a žlutohnědých barvách, které doplněny blyštícím povrchem kouzelné odlesky vydávaly. Scenérii doplňovaly pagodovité stalagmity a zoubkovité záclony. Procházeli kolem prohlubní, v nichž drobná jezírka se nacházela, míjeli sintrové vodopády a bujné snopy střechýlů ze stropu visících i z povrchu rostoucích, překračovali hráškovité výrůstky a drúzy jemných krystalků kalcitu. Ponuré, všeobjímající ticho bylo jen ozvěnou kdesi do tůně kapající vody rušeno.

Po asi dvou stech krocích se zastavili. Kolem nich rozprostírala se rozsáhlá jeskynní prostora ozářená sinalým svitem, vydávajícím neznámou látkou pokrývající její rozsedlé zdi. Opodál nacházela se černá trhlina ve hlubiny země, odkud horký vítr s párou vycházel a zdálo se, že tento jícen jde až do vnitřností země. Nehybná sfinx z porfyru chránila okraj propasti. U kamenné stěny dvě smolnice zaražené do země osvětlovaly malý oltář, na které v měděnici doutnalo ohniště z vonných listů. Tato ve své základně prosvětlená, směrem vzhůru potemnělá, obrovská klenba uprostřed hory měla v nezměrné výši šikmý otvor ku hvězdné obloze. Bledý paprsek modravého světla zdál se být nebeským okem, hledícím do této propasti.

Vtom bratři úlekem o krok vzad ustoupili. Neboť za oltářem zjevila se bílá postava, která jakoby z dýmajících bylin před nimi se zjevila. Bělovlasý stařec s dlouhým plnovousem, oděný ve světlé říze, vykročil z přítmí naproti oběma chlapcům, maje obě ruce rozpažené v mírumilovném pozdravu s laskavým výrazem ve tváři rozbrázděné hlubokými vráskami, z níž dvé jiskrných očí se na ně upíralo.

“Budiž vítáni bratři moji a jsouc pozdraveni”, promluvil k nim třaslavým, ale stále ještě sytě zabarveným, hlubokým hlasem.

“Kde to jsme? A kdo jste?”, vzrušeně vyhrkl Leopold, nedůvěřivě si poměřujíc záhadného starce.

“Jméno této nevýznamné osoby je Isidor Kassián, milý synu, a toto je Liuhath, prastarý elysion vzniklý v dobách, kdy země byla ještě mladá. V dobách kdy pyramidy egyptské ještě v zemi se nacházely, bájní mistři védští navrhli a nechali vybudovat tento geniální podzemní systém, umožňujíc přežívání nejmocnější z kultur, jenž na svou chvíli po staletí vskrytu čeká, jako símě ukryté navěky v poušti, jež po náhlé bouři provázené životodárným deštěm se náhle zazelená, aby ve strom života se rozrostlo a božskou šťávou svého ovoce všechny blahoslavené a žízní umořené napojilo.

Ctihodný kmet, jenž hovořil zvláštní směsicí jazyků, v nichž praslovanština převládala, pokynul bratrům, aby jej následovali do jedné z vedlejších slojí, jež jako obytný příbytek uzpůsobena byla. Zde, ve skromně vybavené místnosti ve skále vyhloubené, malé pohoštění přichystáno bylo. Hochy nebylo nutné k jídlu zvlášť pobízet. Zasedli za stůl a s chutí se pustili do uzené zvěřiny doplněné různě upravenými druhy zeleniny, směsí podivných, jakoby salátových listů a křišťálově čistou vodou v dřevěných pohárech.

Mezitím důstojný otec Isidor zůstal stát a ponechavši zkřížené ruce v záhybech svého pláště, počal vypravovat:

“Tento jedinec lidského rodu, nicotný ort, pochází z Čech, malé vesnice nedaleko Kroměříže. Během studií na piaristickém gymnasiu, vstoupil do katolického vzdělávacího řádu, Clerici regulares scholarum piarum. Svoji vědeckou dráhu začal jako učitel matematiky, silozpytu a chemie zkusné, čili lučby, na středních školách moravských. Postupně stal se prefektem na škole Teresianu ve Vídni, získal titul doktora filosofie, stal se rektorem vídeňské univerzity, naposledy pak radním na císařském dvoře a zemským prelátem Čech. Vášní jeho byla pozorování nebeských těles, studium přírodních zákonů a to nejen na své observatoři v Praze, kam se posléze jako profesor univerzity Karlovy uchýlil, ale též na dalekých cestách, při kterých všemožné přírodní zvláštnosti a zákonitosti zpytoval.

Avšak čím více studoval tajemství hmoty a kosmu, tím poznával nesoulad mezi tím co církev hlásá a souvztažností zákonů přírodních. Naproti tomu cesta do nitra nejvyššího poznání, zrození prapodstaty všeho bytí, zůstávala mu skryta. Cítil, že nadzemská ruka, ať už dílo Stvořitele či náhody, tvoří okolní svět a řídí vše ku sjednocené rovnováze. Tři světy udržují svou jsoucnost neproměnnou, jako lůno Matky Země, jako světlo hvězd, jako srdce člověka, ale jen ten, kdo nalezne jejich soulad a zákon, jejich rovnováhy, bude opravdovým mudrcem, jen ten bude ovládat vědu božskou a bude moci pomáhati lidstvu. V syntéze těchto tří světů nalézá se tajemství Kosmu.

Rozčarován tímto poznáním odebral se do ústraní a jako přízedník tajemného mystéria téměř pět celých let přebýval na osamocené usedlosti v hvozdech šumavských. A zde, po dlouhých měsících nekonečných meditací spatřil v úchvatném vidění pohybující se světy rytmem a harmonií posvátných čísel. Uzřel rovnováhu země a nebes, kterým volnost lidstva drží váhy; pochopil tři světy: přírodní, lidský a božský, jež se vzájemně udržují, jeden druhého vysvětluje a společně hrají světové drama pohybem sestupným a vzestupným, jako mořská vlna, která jsouc stále spojena s hloubkou moře, je symbolem naší individuální přírodní podstaty. Bílá pěna na jejím vrcholu zastupuje naše vědomí, zatímco tmavý vrchol vlny odpovídá našemu osobnímu nevědomí. Samotné moře zastupuje kolektivní vědomí, se kterým jsou spojeny všechny vlny a všichni jednotlivci. Stejným způsobem naše vědomí jest ustavičně propojené s nějakým větším celkem.

V tu chvíli tento bláhový zkoumatel pochopil sféry neviditelného světa, které obklopují neviditelno a bez přestání je oživují, a konečně postihl očištění a osvobození člověka této země, trojím zasvěcením. Spatřil toto vše, svůj život a své dílo, v náhlém jsoucném oslnění, s neklamnou jistotou ducha, jenž stanul před tváří Pravdy. Byl jako bleskem osvícen. Ale nyní jednalo se o to dokázat Rozumem, co čistá Inteligence pochopila z Absolutna. Pro tento úkol bylo třeba celého lidského života.

Avšak kde nalézt podobnou vědu, jež by vedla k tomuto dobrému cíli? Ni křesťanská víra, ni učenci věd přírodních, ni novodobé náliezy k tomu nedostačovaly. Však všechny jevy, jejich příčiny i následky, na světě jsou propojené a když člověk neustává ve svém záměru, svůj osud sám si přisoudí a ke svému cíli poctivým úsilím postupně dospěje.

Při svém bádání po původu všeho náboženství desítky knihoven a archívů procházeje, v jednom z nich, tajném církevním libráři ve Vatikánu, kam jen přísně zasvěcení mají přístup, objevil tento archaista prastarý rukopis, neznámým písmem sepsaný, jenž ani nejznámější jazykozpytci rozřešit nemohli. Manuskript ten pocházel z pozůstalosti slavného českého polyhistora Jana Markuse Marci, jenž v roce 1665 od alchymisty G. Baresche jej získal.

V rukopisu krom liter neznámých vyobrazeny byly výjevy, jež jakoby z jiného světa či pohanského ráje pocházely. Koupající se neoděné panny, kresby neznámých rostlin, labyrinty nepoznaných chodeb a síní spřádané do tajemných znaků, astrologické symboly a náčrty zvěrokruhu, jimž horský kozoroh vévodil. Vše nasvědčovalo, že složitý klíč k pochopení tajného významu spisu bude nezbytné vyhledat. Součástí knihy byla i záhadná mapa vyobrazující pouť k neznámému jezeru a dále k obydlí ve skále. Teprve po nesmírném úsilí podařilo se zanícenému kryptologovi, jež tu teď stojí před nimi, rozřešit složitý algoritmus a tím i cestu, na konci které octnul se v této sloji, podobným způsobem jako oni jsouc nadmíru překvapen tímto nevídaným přírodním divem, jenž v sobě neskutečná tajemství přechovává.”

Ctihodný kmet odmlčel se, a zdaje se překonán dlouhým vyprávěním, sklonil bílou hlavu na prsa, zahalen jsa v myšlenkách. Hochům nabízelo se tisícero otázek, ale z ohledu k váženému starci setrvali v uctivém mlčení. Ten ale zvedl k nim oči v přívětivém úsměvu:

“Jejich pověst letí před nimi jako v poušti vítr před blahodárným deštěm. Naše drahá matka Jasna v nadzemském spojení se svou sestrou Ladou již mnohé vyzvěděla a velmi se těší na setkání s nimi. Avšak musejí být unaveni, proto nyní uloží se ke spánku a teprve zítra před naši moudrou vědmu předstoupí. Opustí tedy pro tuto chvíli zvědavost a oddají se blaženému spánku nevědomých.“

S těmito slovy upřel své zraky na oba bratry a před sebe vztáhnul dlaň s rozevřenými prsty. Netrvalo dlouho a oba naši poutníci, zívajíce, k smrti unavení položili své hlavy na lokty zkřížené na desce stolu, usnuli hlubokým bezesným spánkem.

Kapitola IV: U zbojníků

Uplynul již téměř jeden rok od chvíle, kdy se Norbert s Leopoldem k Jurově družině připojili. Za tu dobu mnohému z pobytu v lese se opět přiučili a zbojnickému způsobu života dokonale přivykli. Jejich tváře na horském vzduchu ztmavly a zmatověly, k ostrým rysům jejich tváří družil se ostříží zrak i ostatní smysly posílené obdobím prožitým v nepřestalém střehu a nebezpečí. K nabytým znalostem přidružilo se i umění všestranného způsobu zápasu, ve kterémžto oboru často mezi sebou horalští chlapci soupeřili. V této dovednosti obzvláště Leopold vynikal a brzy v celém klanu nebylo jediného hocha, kterého by nepoložil na lopatky. Norbert zase svou uvážlivostí, bystrým úsudkem a nesmírnou vynalézavostí se projevoval. Tak kupříkladu inspiroval se myšlenkou optického telegrafu ze starého Říma, kterým v roce 46 n. l. byla vyslána zpráva, v níž císař Claudius  své vítězství nad britskými kmeny do Říma oznámil. Systém se skládal z dřevěných konstrukcí, postavených na dohled dalekohledem ve vzdálenosti 8 mil, které si vzájemně zprávy předávaly. Na konstrukci bylo na vysokém stožáru umístěno otočné rameno a na jeho koncích kratší pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen, zdola ovládaných lanky a kladkami, bylo možno zakódovat a na vzdálenost dohledu až 80 různých znaků vysílat. Sestrojením těchto věží, které bylo lze kdykoliv rozebrat, přemístit a zase složit dohromady, získala Koštulincova družina optický  přehled nad územím od Stanislavova a Kolomyje na východě až po správní město Munkats na západě.

Po zkoušce u moudré vědmy nic již nebránilo přijetí obou bratrů mezi vyvolené členy Oleksova klanu. Pro ten účel velká trachtace v klášteře u Malé Uholky uspořádána byla. Zde kromě obyčejných rolníků, kteří obvykle na svých gruntech hospodařili a pouze k uskutečnění válečných výprav se scházeli, přítomny byly i některé významné osobnosti zbojnické družiny. Kromě samotného Koštulince, nejvyššího vůdce, zde u dlouhého stolu z půleného bukového pně i Milivoj Borkaňuk, bratr uhlíře ze spišské osady Ždiaru seděl, jenž s velkou vděčností od našich hochů zprávu o části své odloučené rodiny přijal. V přísně stanovené hierarchii družiny tento muž zastával hodnost mistra oružie, kterýžto o přísun, údržbu a vybavení palných zbraní se staral, což navýsost významná funkce byla. Slavnost navštívily i některé vlivné osoby z městských úřadů, oficiálové, kteří na svá místa díky zbojníkům se dostali a za své služby od nich obrok pobírali. Dokonce i někteří úplatní církevní hodnostáři zde svůj tučný břich z nabízených pochutin si nacpávali.

Kromě vína a pálenky, masa pečeného ze skopců i z horských koz v kořeněném nálevu naloženého, pečených brambor krompli s kapustou nebo pečených a máslem maštěných bramborových placek, podávány byly místní labužnické zvláštnosti: pochutné halušky – slané vařené nudle s mlékem a ovčím sýrem, holoubky – bramborové těsto zabalené do kapustových listů a dohromady uvařené,  slazené kukuřičné kroupy podávané s mlékem a zvláště lahodné šátěčky – pirohy z těsta šťouchaného, plněné sýrem, podávány zvlášť se zakysanou smetanou na talíři, do které se namáčejí.

Udiveným hochům při vzájemném představování oči přecházely a jejich srdce odmítala uvěřit, že kvůli jejich osobám takováto sláva se koná. Avšak jak sám Oleksa jim vysvětlil, jejich poslání věnuje vědma takovou důležitost, že před ostatními tomuto účelu, jejich přijetí do společenství, úplnou přednost dává.

Brzy po událostech výše popsaných měli se bratři utkat v první opravdové seči s vojenskou jednotkou vyslanou proti nim kolomyjskou gubernií. Střetnutí předcházela výprava  jejich zachránce, Vlada Černycha do Volové, nejbližšího správního sídla vrchnosti spravující místní rajón. Nebohý sedlák vydal se na cestu s bohabojným úmyslem zjednat spravedlnost poté, co někteří dragouni, nepříčetní vzteky po návratu z neúspěšné trestné výpravy proti Jurovým chlapcům, bezuzdně ve vesnici řádili, v nezřízené pitce místní šenk i několik chalup podpálili a místní pomatenou děvu Juřici tak zle na těle zhanobili, až duši vypustila. Poté co se chalupníci postavili na odpor, jejich lajtnant, Alexej Kruch zvaný, po krvavé srážce při níž dva sedláci a jeden voják zůstali v prachu bez duše ležet, zorganizoval na rynku soud a na tucet rebelů bylo potrestáno, každý padesáti ranami holí. Při této exekuci, prováděné surovými, kořalkou zpitými vojáky, byly leckdy kosti v těle tak polámány, že nešťastníci nadosmrti mrzáky zůstali. Tři rolníci takto ztýraní druhého dne se nedožili. Sedlák, který jediného uniformovaného pohubil, zbitý do želez vsazen a k hrdelnímu rozsudku do města byl odvezen.

Vlado se vypravil do Volové, obce vzdálené třicet mil, následujícího dne povozem ještě se dvěma podruhy ve snaze získat u rychtáře slyšení. Při vstupu na nádvoří poplužního dvora byli však vyslanci lstivě přepadeni dráby, které proti nim místní šafář povolal, a na dubové lavici jim bylo vyplaceno třicet ran holí. Pak je polomrtvé hodili do uzamčené maštale a několik dní věznili.

Když se o tomto činu dozvěděl Oleksa, vyslal Juru s jeho nejvěrnějšími a ti osvobodili ztýrané vesničany, statek vypálili a jeho obyvatele rozehnali. Proradného šafáře zbičovali a se zavázanýma očima nechali rajtovat na starém kozlu prostředkem dědiny, ku všeobecnému veselí jejích byvatel, neboť správce všeobecně nebyl pro své úskočné a svévolné jednání vesničany příliš oblíben.

Tento čin nemohl zůstat bez potrestání. Rychtář ihned vyslal posly do Kolomyje a tamější konšelé uradili se k potlačení odbojné zvůle venkovanů a jejich zbojnických spojenců silnou vojenskou jednotku vyslat. K tomu účelu doplněny byly již vyslané čety na sbor padesáti jízdních dragounů pod Kruchovým vedením, u městečka Jasini doplněný dvěma desetičlennými oddíly pandurů z regimentu maďarské pěchoty vedených feldvéblem. Tento sbor, ustanovený jako ozbrojená jednotka strážící uherskou hranici před nepřátelskými vpády z Osmanské říše, skládal se z mužů  té nejhorší pověsti, lupičů, vyvrhelů a školených vrahů. Vedle odvahy a bojechtivosti byla jim vlastní nekázeň, surovost vůči vesnickému obyvatelstvu a bezmezná hrabivost.

Zvědové vyslaní z řad těchto námezdních hrdlořezů, rekrutovaných z řad vojenských zběhů, tuláků i přeběhlých loupežníků, hlásili veliteli dragounů, že se část zbojnické družiny srocuje na vrchu zvaném Buben, vypínajícím se u Jasini nad přítokem Černé Tisy, řekou Lazeščinou. Lajtnant vyslal rytmistra s dvaceti vojáky do vrchu a sám hodlal vyvýšeninu obejít a z druhé strany rebelům do zad vpadnout.

Avšak když se obě rozdělené části komonstva po usilovné námaze, kdy z koní sesednout a do strmého vrchu se drápat museli, na vršku opět setkaly, čekalo na ně pouze vyhaslé ohniště z něhož ještě se lehce kouřilo. Ve chvíli, kdy lajtnant s velkým láteřením k obratu zavelel, zarachotila salva z loveckých pušek a mezi vojáky vpadli Koštulincovi chlapci, do té doby na stromech ukrytí. Po rychlém výpadu, kdy jako blesk se míhali a svými valaškami mezi zmatenými rejtary střílejícími nazdařbůh z ručnic zkázu rozsévali, zase jako duchové zmizeli ponechávajíce rozptýlenou tápající rotu na palouku zahaleném mrakem dýmu, ze kterého jen hýkání poděšených koní, nářek zraněných a štěkavé rozkazy lajtnanta se ozývaly.

Neuspořádaná jednotka přece jen se nakonec zformovala, její příslušníci nasadili bodáky na své krátké karabiny a vyrazili do útoku mezi husté stromy, kterýmžto směrem zbojníky dlouhými skoky odbíhat zahlédli. Zde ovšem narazili na důmyslný zásek ze zaostřených kůlů a opět zaduněly výstřely z   křesadlových kulovnic, vyráběných a dodávaných z moravského Těšína. Lajtnant, bledý více vzteky než šokem z utrženého lehkého zranění do boku, zavelel k ústupu, plýtvaje šťavnatými německými kletbami. Jezdci sesedli a opěšalí ukryli se za své koně, stromy a pahorky na planině s namířenými puškami čekajíce, až se dým rozptýlí. Na druhé straně se nic nehýbalo a tak jejich velitel vydal povel pandurům, kteří jen velmi neradi a s velkou opatrností přískoky přes palouk, na kterém několik uniformovaných těl v krvi leželo, k záseku se přibližovali.

Ale zbojníci jakoby se vypařili. Lajtnant si mohl hlasivky strhat, vyřvávaje příkazy k pronásledování proklatých rebelů, nakonec v záchvatu bezmocného vzteku klobouk z hlavy si strhnul a do prachu zašlapal. Poté sám se svými rejtary vsednuv na koně, následoval své uherské zvědy, kteří mnohem lépe se mezi stromy pohybovali. Osm mrtvých a tucet zraněných stál ho tento nepovedený výpad, zatímco Oleksova družina beze ztrát vyvázla.

Mezitím Jura se svými druhy, neboť on to byl se dvěma svými pobočníky, našimi věrnými bratry a desíti dalšími členy družiny, dlouhými přískoky, jako srnci z místa střetnutí uháněli. Pokračovali kolem soutoku řek Černé Tisy a Lazeščiny, kde své huculské koníky uschovány měli. S nimi překročili hřeben zvaný místními Bili Chrest a postupovali podél Tisy dále na západ, hlouběji do bukových hvozdů, záměrně za sebou znatelnou stopu zanechávajíce. O svých pronásledovatelích si udržovali přehled sledujíce jejich přesun z korun osamocených lesních velikánů. Z jejich pohybu bystrý vůdce zbojníků usoudil, že do večera chtějí dosáhnout malého panství ležícího na levém přítoku Tisy, říčky Dovžiny. Tuto poslední výspu pro zásobování a možnost příbytku pro své znavené mužstvo skutečně v tu chvíli lajtnant hodlal využít, avšak plán ten bojaři chystali se mu co nejvíce znepříjemnit.

Na úseku toku mezi Jasiňou a hospodářstvím Černá Tisa, nazvaném podle stejnojmenného toku vyznačujícího se temným řečištěm, rozlehlé mokřady se nacházely, přes které jen velmi zkušení průvodci mohli se odvážit. Za jarních povodní se tu řeka vylévá z břehů a tvoří rozsáhlá bahnitá pole, která ani v letních parnech nevysychají, jsouce napájena četnými přítoky z horských potoků.

Den se již začal chýlit ke konci, vítr utichl a nad blaty se začaly tvořit zprvu nepatrné, ale posléze stále méně průhledné závoje mlhy. Dragounští koně se kopyty bořili do rozměklé půdy, v níž každá stopa plnila se hned bublající vodou. Pandurští zvědové křikem se dorozumívali, když svými dlouhými holemi hloubku bahniště zkoumali a schůdnou cestu pro komoně vyhledávali. Vzduch byl plný vlhké páry, ržání poděšených koní i nadávek rozčilených a utrmácených soldátů. V tu chvíli se v zadních řadách husím pochodem postupující roty spustil zmatek následovaný zděšeným křikem, vzápětí přerušený smrtelným zachroptěním. Několik kavaleristů se opozdilo a stali se obětí nemilosrdného přepadu zbojníky, útočících tentokráte chladnými zbraněmi; samostříly a dlouhými provazy zakončenými olověnou koulí, které jako laso používali. Jimi jezdce z koní strhávali a na zemi nelítostně mordovali. Když zdecimovaný houfec opět na pevnou zemi se dostal a vojáci v nastalém soumraku své ztráty shledávali, dalších pět jmen chybělo.

Po chvilce odpočinku útvar se opět jakž takž seřadil a v dalším postupu pokračoval. Zanedlouho průzkumníci nalezli cestu a s večerním klekáním jezdectvo vjíždělo již otevřenými vraty na nádvoří statku, kde místní šafář s pacholky a děvečkami měli co dělat, aby rozmrzelé a nerudné vojáky nakrmili a ke spánku v čeledníku či na seně v maštali uložili.

V průběhu noci, zatímco na statku dragouni vychrupovali a část zvědů na stráži bděla, zbojníci za svitu ohňů a pochodní trávili čas v přípravách na očekávané střetnutí. Sám Oleksa do večera s dalšími patnácti muži se zásobami a dřevorubeckým náčiním na pomoc přitáhl, v průběhu noci pak ještě jako posila půltucet chlapců z občiny Dolní Mokra dorazila. Společně v místě, kde řeka se hluboce zařezává do údolí, jsouce sevřena vysokými podemletými břehy protkanými kořeny staletých stromů, pilně nástrahy připravovali. Při této činnosti opět Norbert zvláštní důvtip prokazoval, vymiešleje záseky, břevna, osidla a další zábrany.  Těžké kmeny jako závaží přes jednoduché kladky do korun stromů vytažené tvořily protiváhu pro zaostřené bodce ostrví napjatých mezi stromy, spouštěné do prudkého pohybu při sebemenším doteku. Tenata, sietky, púta na zvěř, k lovu lidí důmyslně upraveny, po přístupových stezkách rozmístěny jako hladové čelisti plné ostrých zubů připravených nemilosrdně sklapnout přilákanou kořist.

S ranním kuropěním, kdy na trávě a listech stromů s prvním zábleskem slunce rosa se zatřpytila, ptáci se rozezpívali a les vydechoval svoji svěží vůni, zde v temné a vlhké soutěsce chmurné a zlověstné ticho se rozložilo. Jen dech šohajů, skrytých a tiše ležících v úžlabinách, rozložených do dlouhé linie, upřenými zraky sledujíce sebemenší pohyb směrem odkud se nepřátelé blížili, o přítomnosti živých bytostí svědčil.

Teď, ano teď! Leopold sevřel pevněji svůj čakan a kývl na vedle ležícího Norberta. Vpředu se cosi pohybuje.  Zvedl dlaň s ukazovákem varovně vztyčeným nad úroveň země a bystře se rozhlížel. Zepředu se ozvalo zafunění a mocné zafrkání. Byl to jelen, statný kus, který se zrána k řece přicházel napojit. Mladší z bratrů prstem ze strany na stranu zakýval, když vtom jelen zadupal a s hlasitým šramotem nazpět do houštin se pohroužil. Něco ho vyplašilo. Větve křovin se za jeho tělem ještě nepřestaly chvět, když hoši zahlédli části postav, kradoucích se mezi stromy a na zemi po stopách pátrající, oděné v šedých kabátcích, na hlavách typické barety. Norbert dokonce zahlédl i obličej jednoho z nich zdobený mohutným knírem.

Byli to zvědové pandurští.

Obránci části linie, mezi nimiž i naši bratři se nacházeli, pomalu do stran se začali stahovat. Ve chvíli, kdy poslední z pandurů do takto otevřené pozice vstoupil, Leopold podvakráte zdvihl dlaň, jednou s pěti, podruhé se dvěma vztyčenými prsty a poté zahvízdl. V ten okamžik vyhrnuli se junáci na překvapené zvědy, kteřížto než se stačili vzpamatovat, leželi na zemi s hlavou rozbitou obratně hozeným čakanem, tělem prošpikovaným šipkami nebo srdcem probodeným dlouhou dýkou. Mezitím i sousední pozice ve vedlejší rokli vyřídila podobným způsobem čtyři nepřátele, ač zde se to bez bojovné vřavy neobešlo. Z útočníků zůstavší jeden, úplný obr, rozháněl se svou zakřivenou šavlí a již druhého hocha porubal tak, že v krvi u jeho nohou zůstal ležet.

“Nechte ho mně!”, vykřikl Leopold a dlouhými skoky se vrhl k místu zápasu.

Hromotluk s vyholenou hlavou a nakroucenými kníry, vida svého soupeře, pohrdlivě se zašklebil:

“Egy ilyen fiú merészel..!?”, zahromoval, zatímco těžce funíce, postavil se do střehu v těžké pěsti zakrvácenou šavli svíraje. Ostatní bojaři kolem něj kruh utvořili, do kterého neohrožený Leopold odhodlaně vstoupil. Srdce mu prudce bušilo a v mysli obraz čisté Lady si nesl, když jako divoký beran s hlavou skloněnou a bojovným pokřikem proti mnohem silnějšímu soupeři se vrhl. Obr nečekal tak rychlý výpad a nebezpečná šavle jen vzduchem zasvištěla právě v okamžiku, kdy se mu jeho protivník vší silou hlavou do hrudi zabořil. Rozložitý pandur padl na záda jako žok, lapaje po dechu, zbraň z ruky mu vypadla a zříce nad sebou rozkročenou postavu v záblesku slunečního paprsku, jen ruce před tvář k obraně zvedl, když vtom s tupým úderem mu ostrá valaška vedená silnou rukou hlavu rozpoltila.

Norbert jako první blahopřál bratrovi:”Jako když vola porážíš”, usmál se a sevřel jeho pravici, zatímco levicí poplácal jej uznale po rameni. Na chvíli si oba bratři pohlédli do očí a hlavou jim oběma prokmitla myšlenka, která v posledních měsících tuze je zaměstnávala. Je tohle opravdu to, po čem toužili a o čem doma celé své mládí snili?

Leč nebylo teď času na podobné rozjímání. Z druhé obranné úrovně na ně Jura varovně zasykl a hned nato se lesem rozlehly výstřely z jezdeckých ručnic. Jedna kule rozčísla kůru stromu, u kterého bratři stáli, druhá zasáhla jednoho z jejich spolubojovníků tak nešťastně, že se odrazila od kmene stromu a zploštělá pronikla mu do pravého oka. Avšak nebylo času zraněnému pomoc poskytovat. Mezi stromy se objevily siluety dragounů na cválajících koních, rychle se přibližujíce. Teď nastala chvíle pro vybranou skupinu osmi chlapců, kteřížto rychlými běhy vybaveni byli. S ohlušujícím rykem se zvedli ze svých úkrytů a úprkem se hnali šikmo směrem k nástrahám. Jezdci, zahlédnuvše jejich útěk, změnili směr a hned za nimi se hnali, vytáhnuvše palaše z pochev a bojovým pokřikem se povzbuzujíce: ”Hrrr, húúúhup!”

Uprchlíkům užuž docházel dech, když na smluveném místě mezi nastraženými pastmi s velkou opatrností museli se proplétat a napjaté provazy přeskakovat. Vtom prvním koňům pronásledovatelů se začaly běhy podlamovat poté, co na skryté kleště a kosy padli, čímž velký zmatek vznikl. Někteří rejtaři krátké pistole ze sedlových pouzder vytrhli a začali kolem sebe střílet, otáčeje se na koních v divém reji, nevěda odkud nebezpečí se blíží. Mezitím zbojníci z rozevřených linií, kterými mezi sebe kavaleristy vpustili, znovu spojili se za nimi a postupovali v sevřeném půlkruhu, kryjíce se za stromy. Opětně zarachotila salva ze znovunabitých těšínek a další jezdci padali z koní. Ochraptělý lajtnant zavelel k ústupu hlouběji do lesa a to bylo právě to, co horalští hoši potřebovali. Neboť tam, mezi stromy, číhala smrt. Lesem se rozlehl šum a svist políčených pastí tvořených dlouhými břevny s řadami zaostřených větví, které s tupým žuchnutím do měkkých těl se zabořovaly. Podepřené kmeny stromů se kácely a shůry těžké trámy se řítily. Příliš pozdě lajtnant si uvědomil, do jaké děsivé léčky padl. Marně řval a křičel rozkazy na své soldáty, kteří kolem sebe v panice palašem proti neviditelnému nepříteli se oháněli. Nepředstavitelný chaos, dým z výstřelů, ržání splašených koní, nářek raněných mu odpovídaly. A do toho reje výstřely z loveckých pušek rachotily, či tiché vražedné šípy samostřílů hvízdaly, vždy přesně nalézající uniformovaný cíl. Divoký pokřik útočících bojarů  utrpěné krveprolití vesničanů připomínal:

“Tumátě za Dolní Mokru! Pamätajte Orosz Mokru..!”

Konečně rejtaři pochopili, jakým jsou pro skryté střelce jednoduchým cílem, srotili se na dně rokle v hluboké závěji suchého listí a zalehli za své koně do kruhu položené. Do jeho středu narychlo vtáhli své raněné kamarády a k obraně se hotovili, horečně své pušky vleže nabíjejíce. Po rychlém sčítání lajtnant zjistil, v jak bídném stavu se nacházejí. Zbylí panduři již dříve se byli rozutekli a z jeho lidí pouhých jedenáct bojeschopných mužů zbylo. Když se dým ze střelby rozptýlil, vůkol nebylo živé duše vidět. Sklonění nad hlavněmi svých ručnic s bušícím srdcem očekávali nový útok.

Náhle se lesem rozlehl praskot a z okolních srázů se cosi valilo dolů. Byly to snopy suché slámy umně motouzy do ohromných koulí utvářené a smolou napuštěné, ve svém středu balvany zatížené. Zbojníci je zapálené svrhávali dolů na bezmocné vojáky, kteří se tak v nepředstavitelné pekelné výhni octli. Ti, co zavčasu se vzpamatovali a vražedný svůj úkryt v divém zmatku opustili, vzniklým dýmem polozadušení a ohněm popálení do rukou neúprosných mstitelů po krátkém boji upadali.

S přicházejícím večerem opět v lese ticho se rozhostilo. Jen rozbité zbytky nástrah, tu a onde ležící nehybné postavy, sloupky kouře z požářiště a tam, na větvích stromů mezi poletujícími havrany, kývající se spoutané postavy mrtvých vojáků se svým lajtnantem.

“Pamätajte..!”

Události zde popsané do historie kraje vešly pod názvem Körösmezö mészárlás (Jasiňský masakr), podle hrůzostrašných zpráv, které přeživší uherští panduři o přebojnících a podrobnostech bitvy vyprávěli.

Vrchnost po porážce jednotky lajtnanta Krucha v nelehké situaci se octla. Musela k potrestání odbojníků daleko silnější vojsko vyslat, což v době války z francouzským protivníkem vůbec jednoduché nebylo. Navíc obyvatelstvo, posíleno odporem goralských chlapců nechtělo a nemohlo již dále snést narůstající útlak, neustále se navyšující robotní povinnosti spojené s neúrodou v posledních letech i častými průtahy vojsk. Největší náklady a újmy na vojenská tažení totiž nesli na svých bedrech zemědělci na vesnicích, kteří museli vojáky živit, mnohdy jim poskytnout také další služby, poskytovat povozy, nebo ubytování. Muži byli odváděni na vojnu v čím dále tím větším počtu. Situace poddaných na venkově, hlavně v oblastech, ve kterých přesuny vojsk probíhaly, byla přímo nesnesitelná. V těchto souvislostech bylo Oleksovo vítězství jiskrou, která hrozila rozhořet se v mohutný plamen nevolnického povstání.

Selské nepokoje vskutku ještě na sklonku téhož léta roku 1798 v kraji propukly. Na podzim zasáhla revolta celý Černovický region. Ke vzniku povstání měrou významnou přispěl sedlák Volodimir Černych z obce Dolní Mokra, jemuž se podařilo doručit k císařskému dvoru ve Vídni list informující o skutečných poměrech a útisku poddaných v severní části Bukoviny. Byl však zatčen a deportován do Berehova k císařskému soudu.

Nato rolníci v některých dědinách odmítli k robotním pracím nastoupit. Začali se srocovat a nakonec na nepřístupném místě v lese na hranicích s uherským královstvím svůj tábor rozložili. K potlačení rebelie bylo z města Munkáts přizváno vojsko pod velením plukovníka Alexandera Borbélyho. Dvě fysilírské setniny byly po cestě doplněny rotou z města Hust na batalion o síle třistapadesáti mužů, který dále přes svidovecký hřeben do Jasini mašíroval. Samotný plukovník však již během marše byl překvapen nuznými poměry v jakých venkovský lid v regionu žil. Proti vzbouřeným poddaným vojsko nepoužil. Začal s rebely jednat a sepisovat jejich stížnosti, jež následně na císařském dvoře předal. Svým postojem však značně zdejší šlechtu si znepřátelil a rovněž i mnohé vlivné členy vídeňského dvora.

Poddaní žalovali hlavně na neustále navyšování robotních povinností, poplatků a daní, které nemohou odvádět, jelikož jim byla navýšena denní doba provádění robotních prací a za těchto podmínek nejsou schopni obdělávat vlastní pole. Během roboty na panských polích je jim odpírána jakákoli přestávka na jídlo a odpočinek. Žádali také císaře, aby se smiloval a zakázal pánům, aby drábi při trestání poddaných užívali hole, kdy dochází až k poškození kostí, ale bili je pouze bejkovcem, jak  karabáč z býčí žíly nazývali. Též dekretem nadále zakázáno mělo být, aby rolník svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům ruku líbal, nebo se před nimi hluboce ukláněl.

Císařská kancelář byla nucena své postupy přehodnotit. Vojenští potentáti nebyli ochotni své síly v době, kdy každá ruka držící karabinu byla dobrá, potyčkami s nuznými sedláky drolit. Vrchnost nakonec předložila své požadavky, podle nichž především předáci povstalců měli být potrestáni, a to odvodem na vojnu. Mezi odvedenci nacházel se i Voloďa Černych, skutečný lidový hrdina, který přestože vězněn, dokázal se vrchnosti postavit. Rebelové se měli vrátit na panská hospodářství a ve své robotě nadále pokračovat, nicméně za mírnějších podmínek. Dále vyhláškou byla stanovena odměna dvěstěpadesáti zlatých za jakýkoliv údaj, který k nalezení Oleksových zbojníků by vedl. Po splnění těchto výhrad měl být vydán patent, jímž nejhorším zvůlím a nespravedlnostem mělo být zamezeno a jež v náležité míře práva utiskovaných rolníků zachovával.

V tomto období již naši bratři v další části svého putování se nacházeli. Po vítězné bitvě v údolí Černé Tisy, Oleksa sezval své druhy takto k nim promluvivše:

“Moji verní. Po našom chrabrom víťazstve vrchnosť odplaty žiadať si bude. Čakajú nás neľahké časy, keď aj naši statoční goralští dedinčania veľkému nátlaku vystavení budú. Dá Svantovít, že im náš príklad užitočný bude, že proti kruté nadvláde pánov svoju myseľ pozdvihnú a svoje záujmy treba aj so zbraňou v ruke obhajovať budú. Tento krok my za ne neurobíme, iba cestu ukázať im môžeme.

Teraz moji drahí k svojim rodinám a gruntům sa odoberte a medzi svojimi bratmi a sestrami myšlienky a požiar revolúcie odovzdávajte. Avšak svoje srdcia spätá s týmito horami, riekami a hlbokými lesmi do pokoja a mieru uveďte, abyste poctivou prácou k všeobecnému blahu prispieť mohli. Môj hlas, ako už toľkokrát, zavolá vás v čase kedy bude vašej pomoci opäť treba.”

Poté vyžádal si Norberta s Leopoldem, aby je do plánu jejich další mise zasvětil. Několik okamžiků bez jediného slova veliký vůdce oba bratry pozoroval, když proti němu stáli v dlouhé dřevěnici, ve které v hrubém krbu oheň praskal. Viděl jak jejich pružné postavy za pobytu v horách zesílily, jak jejich zraky planou touhou po dalším poznání. Jeho vrozený jemnocit vycítil božskou auru, která hochy obklopovala a kvůli které vědma pro hlubší zasvěcení oba vybrala. Chápal, že prožité utrpení a téměř zázračný návrat ze zásvětních končin oba junáky k plnění velkých činů předurčuje a že nemá právo ke svým, byť jakkoli záslužným a velkomyslným plánům, jejich pomoci využít.

Po chvíli promluvil: “Než odídete, veštkyňa si žiada ešte jedno stretnutie s vami…”

“Lada? Můžeme ji ještě vidět?”, neudržel se Leopold a Oleksa přísně naň pohlédl. Zavolal a do srubu vchodem zakrytým koženým závěsem srdnatý Jura vstoupil.

Mezitím Oleksa se otočil a jakýsi předmět z masivní truhlice v rohu místnosti vytáhl.

“Toť náš opasek”, vykřikl Norbert, neudrživše se.

“Áno, to je vaša odmena za vaše poctivé úsilie, ktoré ste nášmu remeslu venovali. Náčelník lúpežníkov a jeho tlupa dostali odplatu za svoje nekalé rejdy. Pred dvoma mesiacmi do svojej družiny prijali vojenské zbehy nakazené škvrnivkou. Do dvoch týždňov celá tlupa ochorela, jej členovia po horách v hrôze od nákazy sa rozutekali a poväčšinou bez pomoci o samote umierli. Janosa sme našli v jaskyni, kde svoje nalúpené poklady zhromažďoval. K čomu je teraz všetko bohatstvo, keď jeho telo v temnej diere práchniví? Pamätajte, že nie je predmetu, ktorý skrze zmysly by vašu dušu uspokojil a opravdovú radosť a šťastie vám priniesol.”

Oleksa jim odevzdal opasek naditý mincemi a potom ještě chvíli jejich dlaně ve svých podržel, než se bratři konečně rozloučili a vydali na cestu.

Měsíc říjen končil a v lesích bylo chladno, když Jura své pobočníky na poslední společnou výpravu vedl. Tři přátelé v hlubokém vnitřním souznění se nacházeli, takže hovořit mezi sebou příliš nepotřebovali. Jejich bohatýrské duše splynuly v jednotném souzvuku, kdy není třeba slov, aby vyjádřili co cítí jeden k druhému. Putovali známou již stezkou k vrchu Dermosa. Za noci prosvětlené bledým úplňkem vystoupili k posvátnému stromu, osamocenému rozsochatému dubu, kde Jura oba hochy zanechal. A zde, ponořena do jasnovidného stavu vlivem magnetismu měsíčního, tajuplná Lada pokračovala ve věštbě ve jménu velkého Svantovíta. Oba hoši v posvátném obdivu znovu sledovali tuto nadpřirozenou ženu, když tichým hlasem zaklínala průsvitné duše předků, ponořena v plujících mlhách prozářených měsíčním světlem a obklopena magickými tóny větru, který svým dechem jakoby na lesní šalmaje ve větvích stromů melodické nápěvy vyluzoval.

Její exaltovaný, sytě podmanivý hlas vtíral se do myšlenek posluchačů a rozechvíval nejniternější zákoutí vědomí:

“Moji arijští otcovia, pravlasti ďaleko na východe! Vstúpte do svätýň matiek veľkého náboženstva. Len vy poznáte tajomstvo veľkého zasvätenia čo rysuje sa v hymnách védických. Tiene dejín, ktoré tradíciu vekov až tridsiatich tisúc rokov nesú. Vek mužný a vážny, ktorý sa podobá zlatému detskému veku vysnívaného nadzemským poétom. Bolesť a zápas nie sú neprítomné, ale v mužoch jest dôvera, sila, pokoj, ktorý ľudstvo nikdy neskôr už nenašlo. Naproti tomu žena práve vychádza z kúpeľe a tká najkrajšie plátno…”

Lada se odmlčela, s předpaženýma rukama oděna v závoj splývavých šatů, obrátila své tmavé, propalující zraky k oběma bratrům:

“Nosíte v sebe priateľa najlepšieho, ktorého nepoznáte. Lebo Všehomír sídli vo vnútri každého človeka, ale málokto dovedie ho nájsť. Človek, ktorý obetuje svoje žiadosti a svoje diela Bytosti, z ktorej základy všetkých vecí pochádzajú a ktorú svety boli stvorené, dostane za túto obeť dokonalosť. Veď kto v sebe samom svoje šťastie, svoju radosť a tiež svoje svetlo nájde, jest jedno so Všehomírom. Lebo pamätajte, duša, ktorá našla Všehomíra, jest oslobodená od znovuzrodenia a smrti, staroby i bolesti a napája sa zo žriedla nesmrteľnosti.”

Její postava jakoby se vznášela na pozadí temné noci. Avšak její oči, do té chvíle žhnoucí nadpozemským žárem změkly, když vědomím se opět do přítomnosti vrátila.

“Ďalšie kroky na vašej dlhej ceste budú smerovať do miest, kde vrcholky hôr dotýkajú sa vzdialených mračien. Soľnohradsko je vaším cieľom a tu rozľahlý systém slují pod najvyššou miestnou horou, kde významná naše svätyne menom Retra sa nachádza. Tam bude vás očakávať drahá matka Jasna, ktorá ako večná skala s horou spojená pre slovanský národ dýše a jeho duchovné posolstvo udržiava. Tu odovzdáte jej túto schránku, ktorá okrem písomné správy, vzácneho rukopisu, tiež pokyny pre vaše ďalšie zasvätenia obsahuje.”

Při těch slovech Lada ze záhybů svých šatů podlouhlý tubus vyňala a na dlaních jej bratrům předávala. Leopold, který v nábožném vytržení se skloněnou hlavou schránku přebíral, vzrušeně ucítil v kovovém obalu teplo jejího těla, které pronikalo až k jeho srdci. S nejvyšším úsilím musel nutit svou mysl k poslušnosti a jen tvrdý výcvik a odříkání umožnily mu ovládnout se, když zastřeným hlasem odpovídal:

“Sestro mé duše, nejvyšší milost k tvé vznešené osobě ponese toto poselství a předá jej do patřičných rukou. Tebe, jež v božském vtělení ses nám zjevila, budeme navěky uctívat jako nejvyšší moc a sílu, jež veškerá nebezpečenství překonat nám umožní. Nedovedu mluvit vzdělaným jazykem jako můj bratr, ale věz, že tvůj obraz navždy ve svém srdci si poneseme.”

Slova vázla mu v hrdle a Ladě zaleskly se temné oči v měsíčním svitu, ale to snad jen závan větru  způsobil. Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů, tak, že vlající lem jejího roucha o jeho nohy se otíral. Zatímco Norbert uctivě o několik kroků poodstoupil, sáhla si pažemi za hlavu a ze své bělostné šíje přívěsek na stříbrném řetízku odepjala.

“Ďakujem ti za tvoju vernosť milý brat môj. Tu prijmi tento náhrdlek ako spomienku na dobu strávenú v týchto lesoch, ktoré vaším druhým domovom navždy zostanú.”

Při těch slovech se k němu naklonila tak blízko, až jemnou kolouščí vůni jejího těla ucítil. Krev se mu do hlavy nahrnula a mrákoty na něj šly. Se sebezapřením hraničícím s šílenstvím odolal bolestné touze sevřít ji v náručí, odevzdaně klesl na kolena, aby kol krku mu přívěsek zavěsit mohla.

“Nikdy nezabudni”, zašeptala se rty tak blízko jeho ucha, že její libý dech jej ovanul.

Poté poodstoupila a zatímco on ke svému bratrovi se připojil, oba sledovali její rozevlátou postavu, kterážto přiblíživši se k mohutnému kmeni dubu, jakoby náhle s ním splynula a se ztratila.

Měsíc zašel za mraky, noční pták pronikavě zaskřekl a sílící vítr proháněl se v okolních stromech vyluzujíce přitom v jejich větvoví tisíceré zvuky.

Kapitola III: Zasvěcení

Náš příběh by zde mohl končit. Kdo by pomyslel, že pouť našich junáků takto skončí? Však život v jeho hlubokosti nezpytatedlný bývá, neb žádný rozumem nemůže jej osáhnout; tam kde jednomu jeho svíčka při nejmenší příčině zhasne, tam druhého jeho šťastná hvězda ani v nejtrudnější chvíli neopouští. Je to vůle boží nebo osud co naše kroky vede a okolnosti přitahuje? Dokážeme myšlienkami svoji cestu zpytovat a o jejím směru rozhodovat, nebo je ve Velké knize úděl veškerenstva předurčen?

Na každý pád, bez pomoci zvnějšku oba bratři nejmenší naději by neměli. A jen velký Okamžik, vůle Všehomíra, zpoza zásvětních bran opět k zřivému světlu života je přivedla.

Tak krátce po událostech právě proběhnuvších, malověrní nazvěme ten okamžik neočekávanou náhodou, procházela údolím skupina pěti mladých mužů.  Kráčeli potichu, šeptem se dorozumívajíce a na všechny strany zkoumavě se rozhlížejíce. Od úst jim při vydechnutí bílá pára odcházela, v měsíčním světle jako roj duchů se jevili. Na sobě bílé kamaše a haleny, navrch tmavé vesty, na hlavách klobouky s širokou krempou, nohy kryté vysokými škorněmi. Na vestě i opasku sem tam stříbrná přezka se zaleskla. Tři z nich měli tmavý dlouhý plášť, který až na zem jim splýval. V jedné ruce svírali dlouhý čakan, druhou vesměs měli položenou na dlouhé dýce vetknuté za širokým pasem.

Když došli na palouk, kde před několika okamžiky bitka se strhla, sklonil se jeden z nich nad zmrzačenými těly, zatímco ostatní postáli a nepřestávali okolí sledovat. Klečící muž se po chvíli zvedl, nasadil si zpět klobouk, který předtím sejmul, a tichým hlasem pronesl:

“Žijú. Obidva. Ale dlho něbudú.”

Muž, který promluvil, jako zvyklý poručníkovat vypadal. Ostatní mlčky čekali na jeho pokyn a když rozhodl, že obě těla přenesou do vsi, bez odmluvy jej poslechli. Zatímco na stráži zůstal, ostatní do lesa se rozběhli a po chvíli se vraceli s hrubými, narychlo oklestěnými větvemi. Z nich a ze dvou plášťů jednoduchá nosítka zrobili a těla obou hochů do nich opatrně uložili.

Skupina pěti ozbrojených mladíků se neobjevila v údolí náhodou. Byli to členové místní zbojnické družiny, sebe nazývajíce opryškové, která operovala po celém kraji již několik let. Jejich vůdce, hrdý Oleksa Koštulinec na zboj se dal v šestnácti letech poté, co jeho otce vrchnost ztrestala za odmítnutí práce na panském vězením a bitím, na jehož následky tento zemřel. Tu noc, kdy s biřici Oleksa po svém se vypořádal, zůstalo v městečku před hostinským domem čtvero postav v uniformě po tuhém výprasku v prachu bez vědomí ležet. Sám velitel drábů, který na jeho otci trest přikázal vykonat, však tehdy s rozbitou hlavou rovnou do pekla se poroučel.

Oleksa nebyl vysoké postavy, ale odmala ohromnou silou vynikal. O jeho siláckých kouscích celé legendy se vyprávěly. Říkalo se, že svou sílu získal od tajemné stařeny přebývající ve vysokých horách na západě, které na oplátku svou duši upsal. Jeho tajemný a ušlechtilý zjev chudým robotníkům proti vrchnosti všelijak vypomáhal a proti její zvůli poddané nevolníky chránil, jakkoli se jejich postavení ve sledu nových světových událostí stále více tragičtějším jevilo. Celým svým srdcem vyznával nové myšlienky, na kterých francouzská revoluce vznikla a jejíž ozvěna až sem, do zapadlého kraje východních Karpat se donesla:

“Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha. Pro nás je Bůh mrtev – nebesa jsou prázdná.  Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva! Jestliže vrchnost dobře nevládne, ať jí je moc odňata!”

Svůj boj proti šlechtě a církevním představitelům povýšil na úsilí o nastolení spravedlivého a čistého světového řádu, kde nebudou vedle sebe jeden žít v hojnosti z plodů práce druhého, který trpí nedostatkem. Časem kolem sebe podobné spolubojovníky získal, kteří, ač třeba podobné ideály zúplna v sobě nenacházeli, o to víc oddaností oplývali a za svého osvíceného vůdce třeba život by položili.

Gubernie za jeho hlavu odměnu postupně z padesáti až na pětset zlatých vypsala. Několikrát již biřicům se podařilo objevit jeho dočasný úkryt, ale nesmírně důvtipný a vynalézavý vůdce zbojníků vždy svým pronásledovatelům stopu zmátl a nakonec ještě nějaký žertovný kousek jim vyvedl. Za všechny lze jmenovat případ štvanice, kdy svým pronásledovatelům do cesty kožený měšec s několika zlatými dukáty nastražil. Rota biřiců vrhla se na váček a v nastalé tahanici spolu z penězi vypadl i lístek, který jim jejich neopatrný velitel přečetl: ”Prisvjačeno kraščimu iz policejnych”, což velkou hádku a málem i rvačku o “nejlepšího policistu” způsobilo. Morálně tato příhoda četu rozložila natolik, že se již nebyli schopni vůbec soustředit na pronásledování. Jejich prosté duše zaobíraly se výčitkami a přesvědčením, že právě jednomu každému z nich odměna náleží. Když se konečně vzpamatovali, dílem křikem a nadávkami svého velitele, dílem pod údery plochou stranou jeho šavle, byli zbojníci již dávno za horami.

Oleksa byl nejen obratným válečníkem, který s biřici v lítých bitkách své voje cvičil, ale i předvídavým stratégem a chytrým vyjednavačem. Ovládal prakticky celé území od Koločavy po obec Jasiňu, jehož páteří byl svidovecký hřeben o délce padesáti mil.  Své zvědy měl rozmístěny mezi rolníky v přilehlých horských vesnicích, stejně jako mezi pastevci a lesáky v okolních hlubokých hvozdech. Na jeho výplatní listině byli dokonce i někteří nadršpáni vrchnostenského úřadu v Kolomyji, hlavního města huculské republiky, jak své území zaobírající západní Halič, Bukovinu, na jihu ohraničené Sedmihradskem na západě uherským královstvím, tento hrdý slovanský lid rád nazýval. Složitá zpravodajská síť řízená geniální hlavou Oleksovou dokázala informovat svého vůdce o dění v celé oblasti, obchodních a kupeckých karavanách stejně jako o trestných výpravách vedených proti smělému zbojníkovi, vždy v dostatečném předstihu. Podporou poddaných získával mezi obyčejnými rolníky své obětavé příznivce, ze kterých ani krutým mučením v panských žalářích vrchnost nijakou zvěst získat nedokázala.

Jeho společníky byli jinochové i muži různých profesí, které Oleksa nejprve po pečlivém předchozím výběru k sobě povolával a několika svými věrnými k postupnému zasvěcení přivést nechával. Tento obyčej, zakončený rituálem iniciace, zahrnoval několik náročných zkoušek, kterých jen ti nejlepší z nejlepších zhostit se dokázali. Mezi prověřovací postup patřil například předstíraný proces useknutí ruky tesařskou sekyrou. Kdo ztratil nervy a rukou ucukl, neměl už další možnost postoupit do další úrovně a se zavázanýma očima odveden byl zpět. Konečné uvedení mezi členy zbojnické skupiny pak bylo završeno skutečnou výpravou za kořistnickým lupem, při které si nováček musel své vavříny vydobýt nějakým statečným činem, například přemožením protivníka nebo záchranou života jiného člena družiny.

Naši dva poutníci dostali se na místní horkou půdu právě v době, kdy boj mezi dvěma nezávislými zbojnickými skupinami se výšil. Oleksovi goralští chlapci se na svých výpravách stále častěji střetávali s činností divoké hordy, jejíž náčelník, Janos Tölgy řečený Dub, proslul krutými způsoby, kterými zacházel se svými oběťmi. Jeho tlupa sestávala z nejhorších odpadlíků, tuláků, vyděděnců a vojenských zběhů. Tuto sebranku udržoval pohromadě pud divoké smečky a drsné způsoby jejich vůdce, který jakýkoliv projev odporu nebo odmlouvání ihned svými obrovitými pěstmi surově potlačoval.

Tlupa své divoké rejdy prováděla v oblasti od hustěji obydlené černovické oblasti až po západní hranici karpatského oblouku, kde se její zájmy střetávaly s Oleksovými. Mezi oběma skupinami panovalo zavilé nepřátelství, které se vybíjelo v občasných střetech a bojůvkách, kdy vždy několik raněných i mrtvých na poloninách ležet zůstalo. Zatímco goralští hoši dodržovali pravidla ušlechtilého ducha svého vojevůdce, chránili vesničany a obírali jen bohaté pány a církevní hodnostáře nebo velkostatkáře, kteří chudinu utiskovali, Janosovi kumpáni zhubovali a loupili bez rozdílu.

Oleksův pobočník Jura, neboť on to byl, kdo skupinu pěti mladíků údolím říčky Mokry tu osudnou noc vedl, vzplanul prudkou záští, když obě zmučená těla bratrů prohlížel. Bylť již několik dní na stopě loupežníků, jeho výzvědná četa sledovala pohyb Janosovy roty a podávala zprávy Oleksovu hlavnímu voji. Ryk boje zaslechli již zdáli, ale přes veškerý spěch nestihli dorazit na místo včas, aby se pokusili zabránit nespravedlivému osudu. Když nyní jeho druhové ztemnělou nocí bezduchá těla nesli, v duchu přísahal krvavou odvetu nesmiřitelnému nepříteli.

Teď ale bylo nutné postarat se co nejdříve o oba polomrtvé neznámé, jestliže neměli zhynout od svých zranění. Juru k milosrdnému činu vedla vrozená lidskost a také léta strávená se svým vůdcem, ušlechtilým Oleksou, jenž nejen bitkami a bojem své společníky vedl, ale i k vyšším zásadám je povznášel, vždy v jednotě hesla “chléb, láska, svoboda”.

Když skupina soběma nosítky přiblížila se k prvnímu stavení, Jura dal pokyn a sám pokračoval mezi ztemnělé chalupy, z nichž v jedné z nich úzká okénka osvícena byla. Přiblížil se k tomuto stavení, jež do tmy prosvítalo roubenými stěnami omítnutými hlínou a vápnem natřenými. Dům měl neúplné patro tvořené podkrovím, v němž komora jako sýpka se užívala. Zaklepal na dveře smluveným znamením a po chvilce ticha se zvnitřku ozval tlumený, úsečný hlas:

“Kdo tu?”

“To jsem já, Jura. Otvor Vlado, vediem ti návštěvu”, zašeptal Jura a i v této chvíli dovolil si jemný nadhled.

Ozval se zvuk otevírané závory a v ozářeném vchodu zjevil se muž, asi padesátiletý, sedlák Volodimir Černych, který spolu se svou ženou Johanou v domě přebýval. V jedné ruce držel těžký bič z hověziny, v druhé lucernu a pátravě se rozhlížel na všechny strany. Mezitím Jura mávnul na své druhy a ti potichu napochodovali dovnitř i se svým zakrvaveným břemenem. Přiběhnuvší sedlákova žena, která si v sychravé noci jen lajntuch přes nedbalky přehodila, hned rukama začala lomit při pohledu na zubožené postavy.

“Pán buď s tebou Juro, koho ste nám to přinesli?”, optal se Volodimir, sotva se přesvědčil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a těžké dveře znovu zavřel a závorou zajistil.

“Ti dvaja do rána neostanú”, pokračoval, když si zkušeným okem hluboká zranění změřil.

“Pokúsime sa ich zachrániť”, lakonicky odvětil Jura. “Je to naša povinnosť.” A vyprávěl ve stručnosti o bitce na palouku. Sedlák nechtěl nejdříve o pomoci ani slyšet, až když Jura zmínil, ne zcela podle pravdy, že zachránění je i vůlí Oleksy, viditelně změkl. Přikázal odnést těla nahoru do podkroví, kde byla tajná komora, dovedně ukrytá a zamaskovaná sýpkou.

Zde, v této malé místnosti po několik týdnů oba bratři zápasili o svůj život. Sedlákova žena s pomocí obecního felčara snažili se seč mohli, aby život v bezduchých tělech probudili. Horečku tišili chladnými obklady a odvary z vrbové kůry, na otevřené rány a pohmožděniny způsobené ranami tupých kyjů kostivalovou mast a odvary z bylin, ale i zábaly z dobytčí moči používali. Felčar sám největší rány ošetřil, zašil a některé utišující prostředky předepsal.

Z chorobného smrtospánku se první probral Norbert až desátý den po svém zachránění. Byla zrovna neděle, jeden z těch sychravých podzimních dní, kdy psa by ven nevyhnal, mrazivé vlhko proniká pod kůži a staří lidé naříkají na bolest v kolenou a loupání v kříži. Staršího z bratrů probudil zvuk klekání, mdle se nesoucí pošmourným povětřím z nedaleké kapličky na návsi. Ztěžka se posadil na nízké pelesti vystlané slámou a rozhlížel se udiveně kolem. V malé jizbě, slabě osvětlené podkrovním světlíkem, byla zima, ale na sobě měl dlouhou lněnou košili a přikryt byl pokrývkou z kanafasu nacpaného senem. Jeho hlava, která stejně jako končetiny i trup tlustými obvazy ze lněného plátna byla ovázána, na poduščici ze stejné látky spočívala.

První myšlenka patřila bratrovi: “Leo…Poldíku”, zachraptěl horečnatě vyschlým hrdlem.

V tu chvíli teprve si všiml bezvládného těla na lůžku vedle sebe. Zhrozilť se mysle v první chvíli, kdy ještě z polovědomí procital, že bratr musí být mrtvý. Vtom uslyšel vrzat rychlé kroky na dřevěném žebříku vedoucím do podkroví. V otvoru v prkenné podlaze se zjevila tvář sedlákovy ženy Johany a posléze i celá její poněkud buclatá postava oděná v bílou košilku s červeným vyšívaným živůtkem bez rukávů vpředu šněrovaným a nadýchanou suknicí s honzíkem, který šířku jejích boků ještě zdůrazňoval. Celá její bytost působila velmi mateřsky a když se starostlivě sklonila k Norbertovi až ucítil její zemitou vůni a jemně ho položila zpátky na lůžko, pomyslelť, že k němu anděl přistoupil.

“Co se stalo? Kde to jsme? Kdo jsi?”, sypal ze sebe otázky překotně.

“Musyč ležať. Ty i tvoj brat stě boli velmi chorí”, odvětila jemně ale důrazně a přitiskla vlahou dlaň na hochovo rozpálené čelo.

“Mátě obaja stále vysokú horúčku”, pokračovala, aniž brala ohled na jeho otázky. Hadříkem, který vyňala z kamnovce stojícího vedle postele, se mu jala otírat obličej a přitom i pár kapek mezi rty mu vymačkala, které on lačně srkal. Chtěl se znovu zvednout, postavit na zesláblé nohy, ale prudká bolest v boku projela celým jeho tělem tak, že v bezvědomí se opět skácel.

Agónie nešťastných bratrů trvala dalších čtrnáct dní, kdy se zmítali v zimničných záchvatech, než se konečně  začala projevovat vytrvalá péče Johany a také jejího muže, který domácnost sám musel zvládnout, zatímco ona o oba bratry se starala. K Norbertovi a jeho vážnému zranění v obličeji museli chirurga až z Kolomyje přivolat. Až v měsíci listopadu, kdy dny se výrazně krátily, vítr přinášel z hor první sněhové poprašky a v kamnovci se do rána tvořil ledový škraloup, poprvé byla dvojice schopna rozhovoru. Kromě řady středně těžkých až lehčích zranění měl Norbert zlomenu pánevní kost a v obličeji úderem kyje prolomenu část lebky od očního oblouku k lícní kosti tak, že když obvazy sundali, vypadalo to, jakoby se stále šklebil. Naštěstí, oko v očním důlku podařilo se městskému lékaři zachovat. Leopold měl rozdrcenou lopatku a zlomenou stehenní kost, následkem čehož nemohl levou ruku úplně pozdvihnout a také výrazně kulhal.

Avšak rány na duši nepodařilo se tak snadno zcelit. Neboť z propasti zásvětní nedokáže se člověk vrátit nepoznamenán. Oba hoši tento zážitek v sobě nesli jako nepoznanou a nenaplněnou touhu po jiné, vyšší úrovni bytí, která na poslední chvíli z nějakého důvodu odepřena jim byla. Jakoby Prozřetelnost jejich pozemský život si vymínila pro úkol, na jehož splnění zvláštní, magické předpoklady jim byly vnuknuty. Tyto předpoklady však v sobě pociťovali jen jako prchavý sen, který nad ránem z hlavy vyvane. Myšlenka nejasného poslání tak zatím v jejich mysli zasuta zůstávala a čekala na své probuzení jako zárodek jarního kvítku dříme pod příkrovem zmrzlého sněhu.

Poté co chlapci počali se belhat po světnici, za nějaký čas byli schopni po žebříku slézt a od té chvíle již plně samostatnými se stávali. Přelom ledna a února zastihl je již v plné síle jak s těžkými svlaky stahují v hlubokém sněhu náklady dřeva z hor povzbuzujíce jásavými výkřiky jeden druhého. S těžkými hrably – krolyky dennodenně odhazovali navátý sníh, aby alespoň úzkými cestičkami k sobě sousedé mezi chalupami dostat se mohli. Ale jak jen se jim příležitost naskytla, do lesa na vylepšených kraplích zrobených z větviček kosodřeviny se vypravovali. Klást leče ani jinak lovit jim Volodimir nedovolil, bylať tato činnost v kraji přísně sledována a hospodář nechtěl si vrchnost zbytečně proti sobě popudit a třeba i v podezření ze spolupráce se zbojníky upadnout. Četníci ostatně dvakrát se byli za novými přebyvateli podívat, ale poté co na úřadě v Kolomyji jejich jména ověřili, dali jim prozatím pokoj a dokonce nové doklady jim nechali vystavit. Hoši byli nakonec rádi, že dali na radu zkušeného Volodimira, svého dobrodějce, že svá pravá jména přiznali a za cizí se neskrývali. Jen jejich cestovní pasy jim odmítali uznat a naopak oba novousedlíky na platný patent proti tuláctví důrazně upozornili. Kdo opustí panství na více než čtyři týdny, bude po návratu uvězněn, kdo na rok, bude potrestán padesáti ranami rákoskou a bude nutné, aby za navráceného čtyři osoby se zaručily, které potvrdí, že se odchod dotyčného nebude vícekrát opakovat. Jestliže provinilec nařízení znovu poruší, přísluší mu trest šibenice. Tak znělo místní právo.

Na zkušenost s loupežníky se jich důkladně vyptávali, ale bratři kromě krátké epizody nebyli schopni podrobnější zprávy podat. Strážmistra ovšem velmi zajímala historka s krčmářem v Koločavě, jejíž průběh si nechal několikráte převyprávět, spisujíc si cosi na list papíru.

Jednoho večera dostavil se potajmu i Jura se dvěma druhy, aby vyslechli nám již známou historii o putování přes karpatský oblouk. Při zmínce jména Ivana Borkaňuka, které jim na před výpravou uhlíř ze Ždiaru pověděl, na sebe nenápadně trojice zbojníků pohlédla a jejich předák jen mírně přivřel oči. Tento posunek neušel bystrému Leopoldovi, ale poznatek nechal si pro sebe.

Kupodivu, prožité dobrodružství nemělo žádné újmy na duších obou chlapců, jejichž veselá a bezstarostná povaha nabývala opět vrchu a projevovala se vyprávěním příběhů z cest, vzpomínáním na lumpačivé příhody z turnovského kraje nebo… ach ano, i valašské písně zpívali, když venku sněhové vločky v divém reji nepřestávaly chumelit. Zima mezitím naplno propukla, mráz uhodil a vesnice po několik týdnů bělostnou vrstvou zvící několika loktů zapadaná zůstala.

“Čerti sa tam ženijó”, oznamoval Volodimir, když zvenku do sednice vcházel, nohy obalené v kožešinových kapčurách, válenkami hlučně dupal a sníh z čepice a vesty z tuhé ovčí houně setřásal.  S oběma bratry po večerech u svíčky a roztopené pece rozprávěl, kouře přitom faječku s tabákem, který spíš k puzení molů a jiné havěti než k bohulibé činnosti požívat by se hodil. Hospodář s hochy v té době velmi se sblížil a ti zase přilnuli k němu jako ke svému druhému otci. Utrpení, kterým prošli, zanechalo přece jen v nich stopy, jež projevovaly se na jedné straně velkou vděčností vůči zachráncům, na druhé straně však temnou nenávistí a touhou po odvetě za způsobené utrpení. Tyto nebohulibé city však prozatím hluboko ve svém srdci skrývali, navzájem se dorozumívajíce, ale jen tak, aby hospodář se ženou žádné povědomí o jejich plánech neměli.

Život takto plynul v příjemné shodě a jak týdny ubíhaly, mrazy povolily a tající sněhy první povodně spustily. Leč jak nesrovnatelné byly letošní podmínky s předchozím rokem. Zatímco loni touto dobou ve Spiši o holý život hoši s vesničany bojovali, letošní povětří velmi mírným se jevilo. Přes den svítilo hřejivé slunečko a  tající sníh s večerním chladem mráz znovu zpevňoval, aby z něho další den opět část vody uvolnil. Sedláci nemohli si pro zasetí obilnin přát nic lepšího a tak na pole se vyjíždělo s nadšením a velikým očekáváním, ať už panské nebo vlastní obhospodařováno bylo.

Až jednoho večera, bylo to na přelomu dubna a května, vrátil se hospodář z návštěvy rychtářství se zlou novinou. Již ode dveří na něm bylo vidět zakaboněný výraz a když pak ztěžka za dubový stůl usedl a ze zpocené hlavy beranici sňal, slova z něj jen zvolna a přerývaně se linula:

“Vojna budě. Cisár sa zase chystá na Francúza. Brať budú, verbovať… Rychtár povedal, že kto syna, paholka, brata, sirotu neb ženatého nedostaví, takovej sám do pút sa má dať a na miesto chýbajúceho odviesť nechá a ešte za každú hlavu päťdesiat toliarov dať má.”

Volodimir sklonil svou šedivou hlavu a už nedodal, že pod přísným trestem narychlo svolaným sedlákům rychtář nakázal, aby  císařské nařízení před ženami, čeládkou a dětmi nezjevili. Jakmile se novina rozkřikne po vesnicích, všichni chlapci prchnou z hnízd a pak začne patálie se sháněním rekrutů. Však to pokaždé bývá domlouvání a zlé krve, než se těch pár vojáků sežene.

Bratři stáli před vážným rozhodnutím. Mají věrnohodnými zůstat svým dobroděncům, s vojenskou komisí se domlouvat a své pokradené průkazy, které od vojančení je osvobozovaly, obhajovat? Nebo na nic nečekat a nohy na ramena vzít? Stačil jediný pohled a naši chlapci pro první možnost beze slov se rozhodli. Ten večer však ve své podkrovní komůrce věru lehce neusínali, když různé možnosti zvažovali a svůj další osud plánovali. Moc dobře věděli, že kdo se dostal k vojsku, byl vojákem už doživotně. Z vojenského kabátu mu mohla pomoci toliko nemoc nebo invalidita.

Druhý den ráno vskutku odvodní komise přišla, kaprál s bubeníkem, písařem a půltuctem vojáků, a odvod začal naostro, jako když hrom bije. Bubeník zavirbloval na návsi, písař přečetl nahlas císařský patent o nutnosti zřízení zemského vojska, jinak „Landmilitz“ zvaného, které bude hranice před nepřátelským vpádem hájit. Každá vesnice že musí určitý počet rekrutů postavit a komise každému z kontribučního fondu až padesát rýnských zlatých zaplatí. Avšak v odpovědi zamlklé, vesměs zachmuřené a nevraživé výrazy shromážděných vesničanů jednoznačně vypovídaly o účinku těchto slov.

“Poněvač to vůle a nařisení zamého císaře pána jest, tomu se nik protiviti nemůše, třebas náš statek a krev dotejčeno bude. Proti tomuto nařisení žádna vejmluva se nepřijimá a také čas k tomu nejni,”  vyvolával důležitě ochraptělým hlasem písař, drže před sebou rozevřenou listinu psanou úředním německým jazykem, otáčeje se na všechny strany v kruhu okolostojících jako na obrtlíku.

Když skončil, usedl za přinesený stůl na proutěnou sesli, před sebou rozevřenou knihu se jmény rekrutů vybraných rychtářem, namáčel husí brk do kalamáře a vyvolával jména. Bylo to velkého shonu, strkání, halasu, přesvědčování a výhrůžek co následovalo a zdaleka ne všichni mladí chlapci, co na seznamu zapsáni, toho dne na náměstíčku přítomni byli. Jakmile vyslýchající lajtnant výmluvy nebo ještě hůře, rebelanta zavětřil, hned silou pořádek zjednával a dva nejvzpurnější sedláci, co své syny přivést odmítli, kovový kruh kolem krku dostali a k padesáti ranám odsouzeni byli. Nebude-li to nic platné, poberou se jim grunty a živnost, budou přikováni ke trakaři a na obecním díle robotovat budou. Tato výstraha zapůsobila a rychle zkrotila některé horké hlavy.

Když došlo na naše bratry a písař vyvolal jejich jména, pokusil se starší Norbert po dobrém se domluvit a o svém propouštěcím pasu komisi přesvědčit. Leč rozezlený a vztekem brunátný důstojník jej švihl svým jezdeckým bičíkem přes tvář a … nebeská báň bylo to poslední co uviděl, když na záda se v tu chvíli poroučel. Jako pardál totiž vymrštil se Leopold navzdory své stále ještě úplně nezhojené noze a než stačili se vojáci vzpamatovat, vrhl se lajtnantovi po hrdle.

V té osudné chvíli, kdy pažby pušek vojenských pochopů se napřáhly a jejich ruce vztáhly se k němu ve snaze odtrhnout jej od chroptícího kaprála, odněkud ozvalo se havraní zaskřehotání a na scénu se vyhrnuli s pronikavým rykem Jurovi goralští hoši, co byli do té doby za chalupami ukryti, na svou chvíli čekajíce. Zbojníků bylo dvakráte tolik co vojáků a zatímco se vesničané rozutekli, jako když do hejna vrabců střelí, než se uniformovaní zmohli k pořádnému odporu, bez jediného výstřelu leželi na zemi kroutíce se v poutech z lýkových provazců.

Teď již nebyl čas na rozhodování. Přepad se jistě dlouho neutají a do soumraku tu bude trestná vojenská rota. Bratři vděčně přikývli na Jurovu pobídku, vyjádřenou pouhým tázavým pokývnutím hlavy a vzápětí je lesní houština pohltila spolu s ostatními bojary. Běželi za sebou v těsném zástupu, přeskakovali padlé kmeny, brodili se zbytky tajícího sněhu i vzniklými mokřisky, překonávali rokliny a strže zarostlé divokým mlázím i skalní úbočí porostlá hustou klečí. V tu chvíli nepřemýšleli o své budoucnosti. Pudově se snažili zachránit a utéct do bezpečí před vojenským molochem a zároveň instinktivně vycítili příležitost ke svému záměru, který stravoval celou jejich bytost, nelítostné pomstě. Sledovali sotva znatelnou zvířecí stezku, kterou bylo nutno se prodírat někdy i po kolenou, zatímco větve stromů a keřů rozdíraly předloktí i obličej. Norbert pomáhal Leopoldovi, který se trochu opožďoval, kulhaje na zraněné noze.

Jura po chvíli se zastavil, ostře zasykl jako jelen v nebezpečí, rozevřel napřaženou pěst a dlaní s roztaženými prsty otáčel do stran. Po tomto němém posunku se jeho druhové rozptýlili a jeden po druhém zmizeli v temném podrostu. Takto i se psy budou mít pronásledovatelé co dělat, aby stopu udrželi. Pohromadě s Jurou zůstali jen dva goralé a naše nerozlučná dvojice. Jura, který spíše než člověka divokou kočku, rysa, připomínal podle toho jak se v lese pohyboval, tlumeným hlasem stručně vysvětlil  další plán. Musí zmást stopu pronásledovatelů a dostat se do úkrytu na vrchu zvaném Tišenský. Ten leží uprostřed hlubokých smrkových a dubových hvozdů v oblasti mezi prameny řek Turbat a Černá Tisa.

Začínalo se již šeřit a z lesa v úžlabinách, dosud utopených v zimním spánku, vycházel ledový chlad podpořený zvedajícím se větrem, který hučel a ševelil v korunách jehličnanů, svištěl a lomozil ve větvích stromů bez listí. Jakoby stádo kostlivců ze ztemnělého příšeří se na ně vrhalo, až se zachvěli a chvilku trvalo, než jejich statečná srdce překonala nával pověrečné bázně.

Dlouhá a strastiplná cesta vedla naši malou družinu přes Svidovecký hřeben k doupěti zbojníků pod Tišenským vrchem. Avšak Jura, řízený svým neomylným zvířecím instinktem, vedl je vytrvale s malými zastávkami tmavou nocí, až s počínajícím rozbřeskem skutečně kýženého cíle dosáhli. Po vystoupení z lesa do široké doliny pokryté po nočním mrazíku ztvrdlou sněhovou krustou, octli se na úpatí rozlehlého masívu porostlého hustou smrčinou. Poté co lačně uhasili žízeň z nehluboké tůně, nesmlouvavý vůdce opět promluvil:

”Zavedieme vás teraz do jednej z našich tajnic, peleše lotrovské, ako ju nazývajú drábovi”, Jurovi v ošlehané, ostře řezané tváři neznatelně pozdvihl se koutek úst. Pokynul jednomu z druhů a ten zavázal bratrům oči pruhem tmavé látky, kterou ze svého záňadří vylovil. Držíce se svých zachránců za opasek klopýtali poslepu bezcestím do prudkého svahu. Po drahné chvíli, která jako celá věčnost vyčerpaným chlapcům připadala, jim jejich průvodci roušky sňali. Mezitím se již úplně rozednilo i museli v první chvíli oči si před světlem zakrýt. Stáli na malé mýtině ohraničené bukovým porostem na skalnatém úbočí, na kterém již plochy husté trávy prodíraly se tajícím sněhem. Slunce mezitím vystoupilo nad vzdálený obzor ohraničený ze všech stran zalesněnými horami, na hřebenech olysalými s místy vystupujícími skalními útvary. Teplo linoucí se ze zarudlého kotouče příjemně zahřívalo vymrzlé údy a do smrtelně unavených těl novou sílu vlévalo. Norbert se neudržel a s rozpřaženýma rukama a zavřenýma očima proti slunku o několik kroků postoupil, zatímco jeho rty mimoděk šeptaly tichou modlitbu.

Jeden ze zbojníků přistoupil ke zvláštně zkřivenému, prastarému stromu, který blízko skály vyrůstal až svými větvemi se zdálo, že se o ni opírá. Vyhoupl se do bezlisté bukové koruny a pomocí svých silných paží pomohl ostatním nahoru. Lezli do výše asi pěti sáhů, kde koruna se nejblíže ke skále nakláněla. Zde napřed lezoucí Jura pokynul Leopoldovi, který se obratně za ním větvemi prodíral.

“Skoč”, pokynul mu a vida jeho nechápavý výraz, pravou rukou zaklesl za výstupek, obratně se vyhoupl na skálu a zmizel za vystouplou hranou. Leopold napjal všechny zbylé síly a všechny svaté v duchu vzývaje, skočil co nejdále. Dopadl na podlahu temné sloje, která tu ve skále byla vytesána.

Tato zběhová jeskyně se stala útulkem obou bratrů po několik týdnů. Zatímco čety dragounů bezvýsledně pročesávaly okolní lesy, seděli naši dobrodruzi u malého ohně ve skalní sloji, která jako špižérna vybavena byla.

Za dlouhých červnových dní zasvěcoval Jura své hosty do tajemné magie zbojnických zákonů a zvyklostí. Tak naučili se hoši v lese neslyšně pohybovat, stopy zvěře v měkké prsti ba i na skále rozeznávat a jejich zvyklostem i křiku ptáků rozumět. Jejich prudká lovecká vášeň zahořela v nedotčených pralesích novým ohněm. Stejně tak učili se čarodějním praktikám jež měly dvojí účel. Jednak zajistit úspěch při samotné loupeži, jednak ochránit účastníky před prozrazením či dopadením. Do prvního okruhu patřily prostředky, které měly zajistit úspěšný lup v domě, třebas pomocí bezpečného uspání domácích osob. Při tomto čarování používali vysušený lidský pařát natřený tukem, na kterém zapálili právě tolik prstů, kolik osob chtěli uspat. Lidskou ruku získávali zbojníci na hřbitově a to v některé z magických nocí – na Popeleční středu, na Velký pátek, sv. Jana Křtitele či v den Všech Svatých.

Zbojnické řemeslo zahrnovalo kromě znalostí přírody i duchovní výcvik vštěpováním tajemných etnických obyčejů a zásad přenášených z šera dávných věků z pokolení na pokolení. Dovednosti, které z pohanských dob získávány byly, kdy člověk daleko více s přirozenou podstatou všeho zvířectva i rostlinstva se sbližoval, období, ve kterém božské síly s přírodními ztotožňovány a podle toho i uctívány byly. Rozmlouvání s živly i nadobyčejnými úkazy stejně jako dýchání nebo tlukot srdce se jim přirozeností stávaly. Poletující odkvetlé chmýří, sluneční paprsek pableskující mezi chvějícími se listy korun stromů, závan větru přinášející příchuť nektaru z rozpuklých květů nebo mízy stromů, skřek sojky či lovícího krahujce. Zvuky, vůně, dotek bosých chodidel s měkkým porostem lesních zákoutí, když potichu, jako hadi se kradli za plachou a ostražitou zvěří majíce všechny zevnitřní smysly napjaté a společně vyladěné na jediný cíl. Poznání zbytku pradávného člověka, který zneklidňoval jejich svědomí jako stín. Po celý život jej přehlíželi, teď však začínali naslouchat hnutím v hloubi své bytosti a domýšlet se, že jejich poslání a možnost přežití vychází z jejich vlastní přirozenosti. Začínali chápat, že v časem prověřené tradici dávných slovanských kmenů je vyjádřeno hluboké uvědomění vztahu mezi člověkem a přírodou v posvátném souladu s Všehomírem. Neviditelná podstata věcí v nich byla vždy přítomna a stačilo málo, jen otevřít skříňku lačné, zvídavé touhy, aby v záhadách a skvělosti věčně se měnících nálad přírody nalézali nevyčerpatelný zdroj radosti, prostupující nejhlubšími vrstvami jejich bytostí.

Posledním z každodenních naučení byla noc strávená v dešti a bouřlivé vichřici vysoko na skále na kamenném viklanu, kde účastník, oblouzněný účinkem jedovatých bylin, vsedě se zkříženýma nohama rozjímaje, svou mysl v nepředstavitelné strázni do návi uváděl, aby druhého dne o svém setkání se záhrobím důkaz přinesl.

Jura s železnou trpělivostí a zároveň tvrdou kázní připravoval bratry k obřadu iniciace, kterému ještě mělo předcházet setkání s přízedníkem, tajemným poustevníkem, o kterém bratři nevěděli více, než že hluboko v hoře na nepřístupném místě v klauzuře a odloučení od vnějšího světa svůj život tráví. K setkání s ním připravovali se v posledních dnech odříkáním, půstem a časem stráveným v osamoceném rozjímání.

Jednoho horkého letního večera, kdy v chladném brlohu jen smolné louče mihotavým světlem hrubě tesané stěny osvětlovaly, Jura k bratrům takto promluvil:

“Je čas ku žrecovi ísť. Zručnosti, ktoré stě sa naučili, už sami rozvíjať musítě. Múdrý Lada teraz rozhodne, či sa k nám môžete obrátiť a k nášmu veľkému vodcovi sa pridať. Pripravte sa na cestu, zajtra ráno vyrážame.”

Po těchto slovech slezl dolů, seskočil z převislé větve starého buku a lehce hvízdl. Na mýtinu, ohněm osvětlenou, přiváděl jeden ze zbojníků pět statných koníků, hnědáků s hustou, hrubou srstí, dobře přizpůsobenou nepřízním počasí s dlouhým chvostem splývajícím až na zem. Když Jura pokynul, Leopold s hlasitým zavýsknutím na nejbližšího komoně vskočil a hned patami do slabin jej pobídl. Koník rozvážně a trpělivě se svým břemenem se rozešel a posléze i do pomalého klusu rozběhl, zatímco jeho bujný jezdec přitahuje střídavě uzdu do kruhu jej vedl, než nakonec na stejném místě opět sesedl.

Naši bratři připravovali se na cestu. Vystrojeni měli být jako bohatí selští synkové cestující za obchodem, Jura a dva bojaři jako jejich doprovod. Měli bílou košili místní výroby, zepředu vyšívanou, kalhoty z černého sukna, přepásané širokým páskem, čeresem. Na košili si oblékli keptar, kožešinovou vestu pošitou ornamenty a ozdobenou cvoky a knoflíky. Jako boty jim posloužily kožené chodaky, postoly ovázané tkaninou. Hlavě vévodil černý klobouk, rovněž zdobený.

Východ slunce následujícího dne je všechny zastihl již několik mil od jeskyně na pastevecké stezce, klusajíce na koníkách v těsném zástupu. Přes rameno měli pověšeny nadité kožené torby, na jednoduchém sedle proviant sbalený do serdaku, pláště z černého sukna. Za opaskem čakan, který spíš než zbraň jako zdobný doplněk sloužil. Trasa vedla zpět k západu přes Svidovecký hřeben, třicet mil přes rozlehlá údolí. Překračujíce řeky na pustých místech ve snaze vyhnout se zalidněným oblastem, obešli i rušnou obec Dombo na řece Taracz, až se přiblížili k údolí říčky Malé Uholky, které po mírném stoupání zakončeno bylo rozlehlou planinou obklopenou hlubokým pralesem. Zde několik stavení se nacházelo s uprostřed vystavěným dřevěným klášterem sousedícím s malým hospodářským stavením.

Zde své koně a zbytné věci u stařičkého ovčáka spolu s jedním členem družiny na stráži ponechali a vnořili se do neprostupných křovisk, ze kterých se vypínaly staleté buky s obvodem kmene bezmála dva sáhy. Prodírali se do vrchu zvaného Dermosa a jen velmi zkušené oko horalů postřehlo tu a tam na stromech drobné záseky ukazující směr. Když došli na malou lesní mýtinu, naskytl se jim pohled na nezvyklý vápencový útvar v podobě skalního oblouku porostlého hustým mechem, kde obrovitý monolit jakoby gigantickou rukou byl vyzvednut ze svého lože tak, že vytvořil přirozený most. Kamenný útvar zpola byl zakrytý spletí zakroucených kořenů, které pevně kámen obepínaly a na jeho horním okraji sbíhaly se do kmenu obrovského dubu, který jistě bezmála tisíc let zde vyrůstal, zasazen neznámou rukou některého z praslovanských otců. Nacházeli se u svátostného pohanského obětiště, pod kterým v podzemních krasových propadlinách rozlehlý jeskynní labyrint se nalézal, jejž starobylí národové jménem Romagna kdysi nazývali. Říkalo se, že jméno pocházelo od prapůvodních byvatel této oblasti pocházejících ze severovýchodní Itálie, prchajících přes tehdejší Panonii před tažením galijského náčelníka Senonů Brennose. Ten ve 4. století před Kristem porazil Římany v bitvě u řeky Allia, aby poté dobyl a vydrancoval samotný Řím.

Zde Jura požádal své druhy, aby oheň rozdělali a dostatek smolných loučí pořídili, zatímco nesnadným způsobem tajný otvor ve skále odkryl. Vzniklou chodbou vstoupili bratři s Jurou do skály, dalšího druha ponechávajíc u svých věcí před vchodem na stráži.

Stateční bojaři postupovali úzkou svažitou chodbou, po jejíž stěnách potůčky vody stékaly, v mihotavém světle smolnic tisícerými odlesky se blyštějíc. Po chvíli, kdy na konci temného tunelu náhle záchvěv zřivého světla se zjevil, zastavil Jura své společníky a udělil jim pokyny:

“Tu musíte už sami pokračovať ďalej. Posledná časť cesty nebude ľahká. Až sa dostanete do jaskyně, nezdvíhajte oči, kým k tomu nebudete vyzvaní. Čo potom sa bude diať ponechajte na Ňom. Lebo život i smrť kohokoľvek závisí na Jeho súdu. Rovnako tak blahodarné slnečné teplo, dážď a všetky dobrá pochádzajú od Neho.”

Oba sourozenci, napětím se třesouce, jen vší mocí vůle vypěstované v posledním čase zdrželi se, aby nezvídali tisícero otázek, jež je napadaly. A věru mnoho jim nepřidalo, když povšimli si, že i jejich jindy tak klidný a rozmyslný průvodce taktéž na nejvyšší míru rozrušen jest. Jura chápavě hledíc do jejich zvídavých tváří, pravil:

“Všetky odpovede na svoje neistoty nájdete tam”, ukázal na osvětlený konec průchodu rukou zdůrazněnou zvětšelým stínem na stěně chodby.

Nato poodstoupil do stínu skalnatého výklenku a dvojice bratrů postupovala dál. Strop chodby snižoval se postupně tak, až byli nuceni po kolenou lézt a nakonec i po břichu se plazit. Na některých místech zdálo se, že uvíznou v těsné dutině a jenom díky své nebojácné letoře a mrštným údům podařilo se jim překonat panickou hrůzu ze svírající pasti úzké štoly, když jako hadi ošidnými místy, zakroucenými do nespočetných záhybů, se protahovali. Leopold, jenž první byl, náhle sebou cukl a oči musel sklopit před oslnivou září vycházejíc z rozlehlé prostory, jež před nimi se rozevřela. Pamatujíce příkazu Jurova, sklopili zrak k zemi nehybně vyčkávajíce událostí příštích. Prochladlí a promočení crčící ledovou vodou byli připraveni na vše, však jenom ne na to, co následovalo.

Do všeobjímajícího ticha zazněl náhle zvučný, melodický, ženský hlas, násobnou ozvěnou mnohostí zákoutí, výklenků a dutin do nadzemské síly umocněný, jenž k nim s velebnou důstojností promluvil:

“Takto ku mne prichádzate, chudobní a znobení vo svojich strastiach a utrpeniach. Na kolenách, pútnici úbohí, aby ste k večnej pravde prozreli. Všetky protivenstvá aby ste prekonali a najvyššieho súdu sa domohli. Silu svojich predkov, ich múdrosť, dospelosť a jasnozrivosť nadobudli.”

Podmanivý hlas se odmlčel, zatímco bratři setrvali nehybně v pokorném pokleku, aby po chvíli ozval se znovu, tentokráte z mnohem větší blízkosti, nezastřen již ozvěnou splývajících zvuků.

„Pozrite hore, milí moji. Lebo tak, ako Svantovít vo svojej nedozernej milosti ako slnko na všetky bytosti bez rozdielu nahliada, tak aj my sme bratmi a sestrami v lone Veľkej Matky Zeme, bohyne Živy. “

Chlapci v pokorné bázni vzhlédli a v úžasu zůstali jako přimrazeni. Octli se v ohromném krasovém dómu, jenž osvětlen byl planoucími ohni z asi tuctu při stěnách rozmístěných měděnic. Z jeho stropu, jenž podepřen byl několika mohutnými kamennými pilíři jako chrámovými sloupy, ohromné střechýly v hustých shlucích visely. Uprostřed rozlehlé sloje, jež jako svatyně uzpůsobena byla, stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených hlav upírala zraky doprava, druhá doleva. Stěny svatyně zdobily podivuhodně vyřezávané obrazy bohů a bohyň umístěných v arkádách tesaných ve skále, odění strašnými helmami a štíty se jmény každého jednotlivého z nich vyrytými venedskými runy.

Před monumentálním idolem zpodobňujícím boha Svantovíta, v hlubokém protikladu hrubé síly a jemné křehkosti, stála ženská postava oděná v jednoduché bělostné říze z lehké tkaniny, s tmavými dlouhými vlasy nazad rozpuštěnými, na čele stříbrnou čelenkou sepnutými. Ruce s dlaněmi vzhůru obrácenými měla předpažené a zraky vzhůru upřeny v nábožném vytržení. Celý její ušlechtilý zjev jakoby sférické světlo vyzařoval. V nastalém tichu, v němž každá kapka vody kanoucí ze stropu jako úder kladiva zazněla, sklonila svůj půvabný obličej a pohled jejích smolně černých očí protnul zraky obou bratrů. Ach, jaké to byly oči! Jakým žárem se vpíjely do jejich hlav, jakou silou z nich všechny myšlienky vysávaly. Po několika okamžicích, snad celé věky trvajících, zvláštním pohybem ruky s roztaženými prsty, jakoby neviditelnou pavučinu před sebou rozhrnujíc, přerušila duchovní spojení, jež svou nesmírnou energií vyvolala.

Hoši jako omámení se zapotáceli, než jejich v sloup obrácené oči opět se napravily. S úžasem hleděli na tuto na pohled tak jemnou ženu, jež takovou silou na ně působila. Teprve nyní opět promluvila svým libým hlasem:

“Moje meno je Lada. Som kňažka Svantovíta, jediného pravého boha, ktorý otcom všetkého náboženstva jest. Mojím poslaním je udržať pravoverným ich duchovenstvie po dobu kedy kresťanstvo a cirkev vyčerpá svoje klamně vytvorené ideály a nová doba pozdvihne starodávne prírodné učenie späť na božskú úroveň.”

Nato vědma přívětivě pokynula bratrům:

“Vaše oči mi povedali mnohé. V budúcnosti sa vy aj vaši potomci stanú jednými z vyvolených, ktorý naši tradíciu môžu niesť a naši vierouku ďalej odovzdávať. Všeci ľudia sú hýbateľmi dejín, ale jen niektorí sa mohú stať tajnými sprostredkovateľmi pradávnej múdrosti a skúseností odovzdávaných na veky vekov.”

Bratři jen pomalu vzpamatovávali se ze silného zážitku a postupně otázky na rty se jim hrnuly:

“Jak dopadne válka? A  co církev? Zvítězí Slované nad západním křesťanstvím?”

Utišila je jediným majestátním pohybem ruky.

“Historická úloha cirkvi je u konca. Nastupuje nový vek vedy, vynálezov a objavov, v ktorej vy dvaja zohrajete významnú úlohu. Cirkev, ktorá svoju dogmu na presadenie vôle jediného človeka postavila, splnila svoje dejinné povolánie zjednotiť ľudstvo, nie je ale schopná ustáť svoj súboj s obrozeneckým vývojom. Ešte ale mnoho utrpenia a trpné súženie bude ľuďom súdené prežiť.”

Kněžka se odmlčela, rozepjala ruce a její pohled v tu chvíli jakoby do nedozírných dálav i skrze okolní skalní masív se propaloval, když vzrušením zaníceným hlasem v proroctví pokračovala:

“Vidím dlhý rad bitiek a státisíce mŕtvych vojakov. Vidím vojvodcú, tvorcú nových poriadkov aj nenasytných uchvatiteľú vedených nespútanou, chorobnou túžbou po nadvláde nad celým svetom. Vidím zbrane, ktoré ničivostí aj tisíce diel a náloží predbehne. A tiež vidím dlhý rad kramárov a obchodníkov, tých falošných vierozvestcov nového veku, ktorí súčasnú šľachtu nahrádzajú, ako s ľudskými dušami čachrujú a pod zámienkou lepšieho života namiesto duchovnej potravy len ďalší svoj tovar ponúkajú.

Až do tohto okamihu dokonalej prázdnoty keď ľudstvo dôjde, kedy v hmotnom prebytku a blahobytu bude sa topiť, vtedy ešte len uvedomí si svoju podstatu a ku svojim pradávnym predkom bude chcieť cestu nájsť.

Vaša krajina ako predvoj, ako sekera zatnutá do zvyšku uvädajúce keltskej kultúry bude. Posledný zúfalý odpor západných krajín pokusom vziať si na pomoc čiernu krv z afrického kontinentu stroskotá a slovanský zjednotený národ zalidní a ovládne celý kontinent.”

Rozechvělý hlas Lady dozněl v ozvěnách nejzazší chodby. Její éterická bytost jakoby do sebe se zhroutila. Po chvíli pokynula bratrům, aby blíže k ní přistoupili a ze skalního výklenku podlouhlý předmět starodávného vzhledu vyjmula. Byla to dřevěná píšťala, bohatě řezbami zdobená. Přitiskla její konec ke smyslným rtům a vyloudila několik sytých, libozvučných tónů, posléze přecházejících v pradávný nápěv. Prastará melodie linoucí se z tohoto jednoduchého nástroje podivuhodně se prolínala s jeskynní ozvěnou, tóny sílily, lámaly se a tříštily, souzněly a opět se rozdělovaly, až ve výsledku splynuly ve velebný chorál, který rozechvíval srdce obou hochů a v podzemí jakoby samotnou podstatu stvoření světa rozdýchával.

Jak hodiny ubíhaly, hoši v takové stavu zmrtvení mysli se nacházeli, že ponětí o čase úplně ztratili a nakonec ani nepostřehli, jakým způsobem byli ven z podzemí vyvedeni. K plnému vědomí probrali se až uprostřed lesa prozářeného sluncem a prosyceného vůní trav a zetlelých dřevin. Ptáci vesele cvrlikali, vítr šuměl v korunách stromů a nic nenasvědčovalo tomu, že pár kroků odtud existuje mrtvý svět věčné tmy a ticha.

Bylo to všechno jenom sen?

“Podívej”, vydechl vzrušením Norbert a ukazoval bratrovi předmět, který držel v ruce. Byla to dřevěná, překrásně rytinami zdobená, starobylá fujara.

Malá Fatra

Lokalita: Malá Fatra je pohoří na severu Slovenska v Žilinském kraji a malou části v Trenčínském kraji. Je součástí krajinného celku Fatransko-tatranská oblast, který je součástí Vnitřních Západních Karpat. Po Vysokých, Nízkých Tatrách a Oravských Beskydech je čtvrtým nejvyšším pohořím Slovenska s bohatou a poměrně zachovalou západokarpatskou přírodou. Významnou část pohoří v krivánské části Malé Fatry zabírá Národní park Malá Fatra. Malá Fatra patří do Fatransko-tatranské oblasti Západních Karpat. Půdorys pohoří představuje nepravidelnou elipsu (poetičtější „křídla motýla“) s celkovou vzdušnou délkou 52 km a největší šířkou 16 km. Charakteristickým znakem je hlavní hřeben, který se klikatí a vytváří rozsochy oddělující hluboká údolí. V místě zvaném Strečniansky průsmyk je pohoří rozděleno řekou Váh na dva geomorfologické podcelky: Na sever od Váhu se nachází Krivánská Malá Fatra, jejíž velká část o rozloze 22 630 ha je od 1. dubna 1988 národním parkem. Pojmenována je podle nejvyššího vrcholu – Velkého Kriváně (1708,7 m). Ohraničená je na východě řekami Váh a Orava a na západě řekou Varínka; Na jih od Váhu se nachází Lúčanská Malá Fatra, která je pojmenována podle jejího nejvyššího vrcholu – Veľké lúky (1475,5 m). Lúčanská Fatra je na východě ohraničena řekou Turiec a na západě řekou Rajčianka. Výchozí bod: Terchová (500 mnm), Krasňany Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 5 hod) Termín: březen 2019

Na začátku března uskutečňujeme další z našich zimních výprav. Po mnoha výpravách na Šumavu přemýšlíme nad nějakým oživením a možná nad něčím trochu obtížnějším. Prosté procházky Šumavou s přespáním v iglú již nám připadají trochu dětské a nepřiměřené našim neskonalým zkušenostem. Volba tedy nakonec padá na hřebenovku na Malé Fatře.

Jelikož cesta na Malou Fatru je o poznání delší než na Šumavu, vyrážíme trochu netradičně již v pátek odpoledne okolo 16 hod. Cestou se ještě stavujeme v Ratajích na mé chatě. Důvodem je fakt, že nás oba napadne spásná myšlenka, vzít si s sebou vedle sněžnic ještě mačky, což se později ukáže jako velmi duchaplný nápad. U Brna nás čeká ještě asi hodinová zácpa, ale pak již se jede v pohodě a krátce po 21 hodině dorážíme do Terchové, kde máme objednaný penzion U Ďurka. Pan Ďurko je poměrně  svérázný chlapík, který nám z počátku dává trochu najevo, že tam takhle dlouho tvrdne jen kvůli nám. Martin se trochu obává, že nás čeká nahoře nový sníh a tak se pro jistotu dává do řeči s panem Ďurkem a zjišťuje, jak to na hřebenech se sněhem aktuálně vypadá. Pak Ďurko pohotově  odpovídá s náznakem úsměvu ve tváři, že sněhu je dost. Včera byl prý lyžovat a napadlo okolo 20 cm nového sněhu. Tímto svým pozitivním ujištěním nás po pravdě řečeno příliš neuklidňuje, ale téma uzavíráme s tím, že pan Ďurko je evidentně výhradně lyžař, a o tom, jak to vypadá na hřebenu, nám toho asi moc nepoví. Nu což, většina návštěvníků v Terchové jsou zřejmě lyžaři, kteří se přijeli pobavit do nedalekého lyžařského střediska. I Martin se nevyhne vzpomínce na to, když tu před nějakými 30 lety s kamarády lyžoval. Večer se ještě vydáváme na něco k snědku a na pár piv. Přesto že je pátek, tak nabídka není příliš bohatá, ale hladoví a žízniví spát nejdeme a o to tu běží.

V sobotu ráno vstáváme v 6 hod a po snídani vyrážíme na autobus, který nás v 7:40 odváží ze zastávky u kostela do asi 12 km vzdálených Krsňan. Auto necháváme v Terchové s tím, že se k němu vrátíme opět v neděli odpoledne, po přechodu hřebene. Po příjezdu do Krasňan již vyrážíme po svých směr Sedlo Priehyb (1 452 mnm). Do sedla nás tedy čeká převýšení nějakých 1 000 m. Začíná vykukovat sluníčko a je poměrně teplo, takže postupně sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení. Do údolí již evidentně přišlo jaro a tak se sami sebe ptáme, co tam nahoře budeme dělat s mačkami a jak asi postavíme iglú, když tam nebude žádný sníh. Naštěstí jsme si s sebou nakonec nevzali sněžnice, protože to už bychom si vážně připadali jako pitomci. Později se jako již po několikáté ukazuje, že počasí v údolí může být velmi odlišné od toho na hřebeni. V okamžiku, kdy po několikahodinovém pochodu v poměrně ostrém tempu docházíme do sedla, si již plně uvědomujeme, že tady stále naplno vládne zima. Opět přichází na vzpomínku smutný osud Hančeho a Vrbaty. Jak snadné je podcenit podmínky na horách! My jsme však na chladné a velmi větrné počasí dobře připraveni, takže žádné překvapení se vlastně nekoná. Počasí je vlastně nakonec přesně takové, jaké hlásila předpověď počasí, tedy sněžení a nárazový vítr přes 100 km/hod. Překvapením tak je vlastně pouze to, že na hřebeni nejsme úplně sami. Postupně potkáváme několik skupinek podobných dobrodruhů, jakými jsme my. K našemu překvapení je však složení skupinek převážně ženské, některé skupinky jsou pak výhradně ženské. Martina hned napadá, že je to jeden z důkazů, že mužská nadvláda skončila a ženské nás do budoucna úplně převálcují. Já jen potichu doufám, že to tak není, ale obdiv jim skutečně patří. Naše další kroky vedou přes Malý Kriváň a dále pak na Velký Kriváň. Mlha je taková, že místy je vidět jen na několik kroků. Mezi Malým a Velkým Kriváněm se nám podaří trochu sejít z cesty, kterou pak několik desítek minut opět hledáme. Před Velkým Kriváněm se však již opět napojujeme na prošlápnutou trasu, takže žádné velké drama. Celou cestu bojujeme s velmi silným větrem, který nám bere cenné síly a chvílemi si  s námi pohrává jako s hadrovými panáky. Takže v okamžiku, kdy scházíme z Velkého Kriváně na Snilovské sedlo, tak již toho máme docela dost. Sílu mi dodává hlavně fakt, že jsme se cestou domluvili, že tentokrát nebudeme kvůli silnému větru a obecně nepříznivým podmínkám stavět iglú, ale přespíme na Chatě pod Chlebom. Vítr z plachet mi však opět bere Martin se svým vlezlým dotazem, zda si přeci jenom nepostavíme to iglú. Už jsem s tím vůbec nepočítal, a tak rezolutně nesouhlasím.  Na to je Martin evidentně připravený a ledabyle utrousí nějakou průpovídku o tom, že už jsme fakt staří. To už se do Martina pouštím se vší vervou a ten na mě kouká jako půl prdele za vrbou. Po celodenním hřebenovém tanečku se všemi čerty si nejsem ochotný připustit, že je to stáří, které nás vede do vyhřáté postýlky Chaty pod Chlebom. Dnešní putování považuji již tak za dosti dobrodružné a skutečně si nedovedu představit nikoho, kdo by v tuto chvíli volil nocleh v iglú před spaním na chatě. Až po pár minutách mlčení, prokládaného občasným mrmláním, se skutečně dostavuje kýžený výsledek právě proběhlé roztržky. Připouštím, že si iglú v případě nalezení optimálního místa přeci jenom postavíme!  Martinova nebývalá rafinovanost slaví vítězství. Už se známe fakt dlouho a dost dobře na to, aby Martin tušil, že právě představa blížícího se stáří, které možná ukončí naše dětinské řádění, je naším hlavním hnacím motorem, který nás žene dál a výš. Toho bohdá nebude, iglú bude. Toto jsou přesně ty okamžiky, kdy jsme schopni ze sebe vydolovat i ty poslední zbytky sil a nepřipustit si, že už na to nemáme. Klobouk dolů před Martinovým odhodláním, protože bez toho bych to tentokrát asi nedal. Nakonec přeci jenom nacházíme vhodné místo na stavbu iglú a po již tradičních počátečních obtížích s nalezením vhodného stavebního materiálu se nám daří s příchodem tmy iglú postavit. Martin staví iglú s neuvěřitelnou grácií a chvílemi se mi zdá, že se mu daří až bořit fyzikální zákony. Náklon, ve kterém na sebe pokládá jednotlivé vrstvy kvádrů je skutečně neobvyklý a tak se mu i přes netradičně velkou základnu iglú daří uzavřít střechu dokonce níže nad zemí, než obvykle. Díky tomu máme jednak zajištěno dostatečné místo na odložení věcí a na vaření, ale také to, že díky nižšímu stropu nám neuniká cenné teplo. Po dobré polévce z vlastních zásob již uleháme ke spánku.

V neděli ráno vstáváme okolo 7 hod a Martin hned hlásí, že celou noc nespal kvůli vyfouklé matraci a polštáři. Okamžitě vzpomínám na to, že jsem s vyfouklou matrací jezdil na hory asi 10 let a tak jen těžko hledám pro Martina slova útěchy. Počasí je ráno dobré, nicméně víme, že předpověď opět hlásí příchod silného větru od západu a tak se domlouváme, že dobrodružství již bylo dost a že sejdeme nejkratší cestou do údolí a autobusem se dopravíme do Terchové. To bychom však nebyli mi, kdyby nakonec nebylo všechno jinak. Po překonání strmého výstupu na Chleb a následném boji se skutečně silným větrem, který nás chvílemi odhazuje i o několik metrů, se nakonec rozhodujeme, že půjdeme po hřebeni dál. Tady jsme již sladěni, cítíme to oba stejně. Opět vítězí touha zažít nepoznané nad touhou po pohodlí. Po několikahodinové túře docházíme na Poludňový Grúň ( 1 460 mnm), který je již nedaleko od Velkého Rozsutce. Po krátké úvaze a zjištění, že se opět velmi kazí počasí, se již rozhodujeme dále nepokračovat a slézt do údoli k Chatě na Grúňi. Po pár desítkách minut přicházíme na sjezdovku, která je vzhledem k nevlídnému počasí poměrně prázdná. Martin dostává unikátní nápad sjet si sjezdovku na lopatě. Já už na tyhle klukovské hry nemám náladu a tak raději scházím dolů po svých. Poté, co se s Martinem opět setkáváme pod sjezdovou, tak se dozvídám, že byl sjezd vskutku napínavý. Martin jel velkou část sjezdovky mimo lopatu a vzhledem k velmi tvrdému a zledovatělému povrchu byl dost otlučený. Taky zážitek! Pak již si dáváme na chatě každý dvě pivka, halušky a něco sladkého na dojedení a po asi hodinové pauze se vydáváme směr Štefanová, kde čekáme nějakých tři čtvrtě hodiny na autobus, který nás dováží do Terchové. Okolo 15 hod jsme již u auta a vyrážíme na cestu domů. Domů dorážíme bez problémů před 20 hodinou. Jednalo se opět o velmi silný zážitek a museli jsme konstatovat, že tato výprava zřejmě udělala tlustou čáru za šumavskými toulkami, které byly moc pěkné, ale je třeba se posunout dál.

Kapitola II: Velké cestování

Bratři Tesárovi, Norbert a Leopold se narodili v letech 1776 a 1777 jako nejstarší synové turnovskému obchodníku s drahokamy Vincentu Tesárovi a jeho manželce Františce. Dětství prožili v osadě Kacanovy  (Katzanowa), jejíž jméno v okolí proslavili italští brusiči skla a kozákovských polodrahokamů v první polovině 17. století.

Odmala byli hoši nezbední, vzpurní a do větru, což znamenalo, že se dostávali až příliš často do střetu s přísnými pravidly katolické obce. Jejich neklidná povaha nebyla jejich okolím přijímána, ať to byl obecní kantor, turnovský farář z nedělní školy, nebo jejich tak trochu nešťastný otec. Místo možnosti vidět svého nástupce, kterému by předal svou živnost, musel neustále řešit kázeňské přestupky svých daremných synů. Oba chlapci totiž příliš často dávali přednost před školou a kázáním v kostele výpravám do oblasti malebných údolí a labyrintu skalních věží v okolí Ratsche. Zde soupeřili v lezení na příkré věžovité útvary, nejraději v Dračích skalách či Zámecké rokli. Místní polesný neviděl rád bujné rejdy omladiny a tak jejich konání bylo jen příčinou další z hlubokých vrásek na čele starého otce Vincenta. Spolu s kominickým učněm Toni Schusterem však hoši získávali ve skalách dovednosti, které by jim mohl závidět leckterý artista. Lezli většinou bosky bez jakýchkoli pomůcek, jen občas si při sekání stupů do pískovcové hmoty vypomohli kladivem a sekerkou, nástroji “vypůjčenými” z otcovy dílenské výbavy. Pochopitelně o nějaké ty modřiny, pohmožděniny nebo vyvrtnuté kotníky nebyla nouze, ale chlapci byli natolik obratní a s rostoucími zkušenostmi i ostražitější a vynalézavější, že k vážnějšímu zranění u nich nikdy nedošlo. Jejich matinka nad jejich vášní často lomila rukama, když se její chlapci navraceli s počínajícím soumrakem pomlácení, špinaví a roztrhaní, ale s rozpálenými tvářemi a zářícíma očima. A pak jen seděli u stolu, cpali se hrachovou kaší s kousky špeku nebo vařenými bramborami politými máslem a vyprávěli co ten den prožili, kam zase vylezli a co tajemných zákoutí objevili.

Po absolvování turnovské farní školy otec přihlásil Norberta do učení jako brusiče drahokamů k proslulému mistru Egermannovi, který sám řemeslo studoval u nejvyhlášenějších mistrů ve flanderských Antwerpách. Leopold, který neměl k oboru svého otce příliš vstřícný vztah, vyučil se krejčím. Po vyučení obdrželi oba bystří hoši díky josefínským reformám cestovní knížku, jež je opravňovala k cestování po českých a rakouských zemích. Jejich otci se tyto pasy podařilo získat za nelehkých podmínek.

Doba byla plná napětí z “jedu” francouzské revoluce a v zemích habsburské monarchie vedla k bezpočtu rozmanitých omezení pohybu lidí, svobody tisku i shromažďování. Policejní aparát ministra hraběte Johanna Antona Pergena se od počátku protifrancouzských válek utěšeně rozrůstal. Síť tajných agentů a placených donašečů začala postupně kontrolovat vnitřní život říše. Policejní dozor státu nad rychlokvašenými občany umrtvoval samostatné myšlení, rozvracel morální hodnoty, dělal ze slabých povah pokrytce, ba i kolaboranty. To nebyla živná půda pro naše dvě mladé, zvídavé a marnivé duše toužící po kolosvěta poznání. Vrcholem restrikcí bylo zavedení ostré cenzury knih a periodik v roce 1795.

V tomto čase byla říše v těžké defenzívě pod náporem země revoluce. Ve vzduchu byla ještě cítit rok stará porážka císařských vojsk v bitvě u Fleures, situaci ztížilo uzavření separátního míru Francie s Pruskem, dosavadním spojencem Rakouska v koaliční válce. Obavy před postupujícími francouzskými armádami vedly k  horečnému zbrojení. Vojenská povinnost branců směřovala od rozdělení stálých verbovacích obvodů, kdy rekrutýrka jednotlivých vojenských těles probíhala v příslušných obvodech říše, přes zavedení konskripcí Marií Terezií v r. 1781, po uzákonění všeobecné branné povinnosti v r. 1793. Do armády směli být vybírání pouze zdraví muži pevné tělesné konstrukce a dostatečné výšky od pěti stop a dvou palců do pěti stop 6 palců, kteréžto předpoklady oba hoši nepochybně by splňovali.

Díky svým obchodním známostem mezi bohatými měšťany se Vincentovi podařilo oba syny nejen vyvázat z branné povinnosti, ale podle zákona o pasovém přímusu (Passzwang) pro ně získat i cestovní pas vydaný zemským guberniem, opatřený schvalovací doložkou krajského úřadu, který bylo možno použít pro cesty do většiny ostatních zemí říše i do takzvaných nekonskribovaných říšských zemí, tj. tam, kde se neodváděli branci (Uhry, Benátsko, Lombardie, Tyrolsko, Vorarlberg). Pasy byly vydávány teprve po prokázání účelu cesty a po prověření bezúhonnosti žadatele. Žádost se podávala prostřednictvím vrchnostenského úřadu přes krajské hejtmanství. Pasem cestující prokazoval svou totožnost a bezúhonnost, u cest do ciziny i důvod cesty.

Když se v roce 1796 oba bratři chystali vyrazit na zkušenou, vyzbrojeni čerstvě vydanými průkazy, bylo Norbertovi 20 a Leopoldovi 19 let. Ze západu se na zemi valila pohroma; od Rýna postupovaly dvě francouzské armády, z pádské nížiny třetí, vedená generálem Bonapartem.  Otec Vincent sám nabádal oba syny ke spěchu, chtíce je co nejdále od válečného konfliktu udržet. Až všechno skončí a válečná vřava se zklidní, zase se tu všichni ve zdraví shledáme, vykládal jim. Hochy nebylo k cestování zapotřebí nutit. Již dávno měli nastudováno o dalekých krajích mnohé z knih, které jim ze zaprášených polic farní knihovny potají vypůjčoval knihovníkův syn. Nejnovějším podnětem k jejich cestě jim ale byly kopie textových fragmentů a rytin z díla kraňského vzdělance, vědce a lékaře Belsazara Hacqueta: „Neueste physikalisch-politische Reisen durch die Dacischen und Sarmatischen oder nördlichen Karpathen”. Do farní knihovny se listiny dostaly od šenkýře z Chlumku, kterému je zanechal neznámý krajánek místo outraty a ten je potají za pár krejcarů přenechal Norbertovi. Při světle svíčky v podkroví cestovali prstem po zašlých mapách se zakreslenými vrcholy, jejichž názvy je inspirovaly a dráždily, a jejich duše pluly na vlnách objevitelské touhy. Jména zemí jako Nová Halič, Bukovina, Sedmihradsko či Bessarábie je fascinovala. Tohle by bylo něco, objevovat skutečné hory, ne jen skalní věže v místní honitbě! Toužili objevovat končiny kam ještě lidská noha nevstoupila a mohutný karpatský oblouk se jevil jako vítaná příležitost, jak tuto žádostivost uspokojit.

A tak jednoho prosluněného rána, kdy ptáci zpívali nad probouzejícím se jarním dnem, vyrazili s ranci přes rameno jako opravdoví vandrovníci směrem Slovenská Spiš. Matka jim s pláčem upekla tvarohové buchty a otec, v duchu stále doufaje, že cestování napraví jejich horké hlavy, udělil Boží požehnání a každému po deseti krejcarech v drobných čtvrttolarech a dvacetníkách.

Starý Vincent, který sám měl s cestováním za obchodem své zkušenosti, jim kromě jiného poradil jak využít rozvíjející se sítě císařských silných cest, budovaných novým “šauséovaným” způsobem – totiž zpevněných hrubým kamenem a štětem s příměsí vápna, narovnaných, podélně lemovaných odvodňovacími rigoly a typickými alejemi stromů. Většina těchto cest byla určena pro těžké povozy a  sledovala hlavní směry prastarých obchodních stezek, Zatímco do Brna to ještě bylo pohodlné, dále se museli ubírat po prašných cestách, které se za deště proměňovaly v neschůdné úvozy plné bláta, kamení, výmolů a kaluží.

Chlapci během cesty přes noc spávali v lese pod širým nebem, jen když je zdrželo v nějaké vesnici sychravé, deštivé počasí, nepohrdli skrovným pohoštěním, většinou chlebem a sýrem za pár grošů u vlídných sedláků a útulkem ve stáji nebo chlévě. Ne pokaždé se však s laskavým přijetím setkávali. To když třeba procházeli Árvou, uherským komitátem, kde na ně rozpustilí pastýři poštvali svě huňaté, divoké psy. Věru, měli se co ohánět, každý svou cestovní holí, aby krvežíznivé hafany, navyklé obyčejně i s vlky a medvědy se potýkat, odehnali a svá holá lýtka si ochránili. V této části země josefínské reformy jen velmi ztěžka si hledaly cestu a pochopení mezi selským obyvatelstvem, zbídačelým nejen vrchnostenským útiskem, ale i živelnými pohromami, hladomorem a v neposlední řadě i častým šturmováním cizích vojsk, která za sebou jen zemi na úhor vypálenou a veskrze nářek přeživších zanechávala. Vrchnost jen velmi nerada ustupovala ze svých pravomocí, robota byla nadále povinností poddaných, císařský patent o zrušení nevolnictví z r. 1781 až s velkým zpožděním se zde začínal uplatňovat, novinky z císařské kanceláře jen velmi ztuha se mezi prosté vesničany dostávaly, ježto představitelé šlechty a církve přísnou censuru v těchto věcech zachovávali.  Státní správou byla vydaná nařízení, spočívající v povinnosti podávání hlášení o pohybu cizích osob v regiónu. Jejich zadržením mělo být zabráněno šíření nebezpečných myšlenek a zpráv o revolučních událostech ve Francii.

Na cestách snažili se příliš neutrácet z otcovy výslužky a proto se živili jak mohli, nejčastěji výpomocí sedlákům při jarních pracích na poli při rytí a osévání skrovných políček, hlavně bramborami a prosem, pasením dobytka, v krajním případě i pytláctvím v okolních lesích. Hoši byli velmi šikovní, vynalézaví a manuálně zruční. Doma dokázali odkoukat od turnovských řemeslníků některé pokrokové metody počínající manufakturní výroby a nyní leckteré z nich zaváděli do obyčejů neučených vesničanů na moravskoslovenském pomezí.

Když dorazili k blízkosti bývalé hranice Rakouska s polskolitevským soustátím, poprvé uviděli majestátní hradbu hor zvedající se z údolí Liptovského komitátu. Koncem jara ještě vrcholky, pokryté bělostným sněhem, blščavě vykukovaly z cárů tmavých mraků a hochům se zatajil dech při představě putování v jejich mlhavé náruči. Jaké to je, přiblížit se k nedotknutelným oblakům, zahalit se do jejich nadýchaných tvarů? A což teprve pohlédnout na ně z druhé strany, svrchu?

Po proudu řeky Waag došli až do sídelního městečka Liptovské stolice, Svatého Mikuláše. Ubytovali se ve skrovné občině Veterná Poruba. Odtud podnikali výpady na okolní vrchy tatranského horského masívu. Ze začátku se jejich vesměs jednodenní výpravy omezovaly na nižší kopce ze západní části: Osobitá, Bobrowec, Končistá, Piszna, Červený Vrch, Kriváň. Postupně ale, jak se osmělovali a získávali zkušenosti, odvážili se i mezi ohromné rozervané štíty, kde se jim mimo jiné podařilo zdolat i pravděpodobně nejvyšší místo zvané Na Kotlu.

Norbert dokázal využít svých znalostí získaných studiem úložišť drahých kamenů a při pokusu o rýžování zlata v údolních řečištích na jižní straně tatranského pohoří, byli odměněni několika spíše náhodnými nálezy křemenných valounů horniny, ze kterých bylo možné po nadrcení oddělit zlaté šupinky. Prvotní úspěchy zatemnily mysl bratrů natolik, že podlehli zlaté horečce a několik týdnů strávili při zlatonosném potoce Lužňanka, pramenícím na úbočí vrchu Magurka, kde museli být velmi ostražití, neboť zde byly provozovány strážené státní baně. Jen postupně slábnoucí paběrkování je nakonec odradilo od této činnosti. Kromě několika drobných šupin, které si uchovali na horší časy, výdělek nebylo lze považovat za úměrný vynaložené námaze, na druhou stranu postačoval k pokrytí jejich skrovných životních nákladů.

Koncem léta se kvůli pytláctví, které provozovali spíše z lovecké vášně než z nutnosti, dostali do sporu s vlastníky obce a okolních lesů, mocným rodem Okoličanyiů, a museli z kraje uprchnout. Šlechta, rozdrážděná nastupujícím občanským uvědoměním prostých rolníků, nemilosrdně trestala jakýkoli prohřešek proti starým pořádkům, jenž v jejích očích byl jen pouhou zpupností. Jedině znalost horských stezek je zachránila před biřici vedenými rozlícenou čeledí se psy, kdy zmátli svou stopu na hřebeni Ornaku a zchytralou lečí poslali pronásledovatele do Doliny Starej Roboty, zatímco sami pokračovali po hřebeni směrem na východ sledujíce pastýřskou stezku kolem Červeného Vrchu a dále kolem jezera Meer Auge hlouběji do oblasti spišského komitátu.

Jako psanci putovali hlubokými lesy po karpatském hřebeni dále na jihovýchod, kam je naváděla mohutná podkova hrubě vyvrásněného, jen velmi řídce obydleného horstva. To již začínal podzim a přinášel s sebou sněhové bouře, kdy ledový vichr pronikal do morku kostí všech bytostí zůstavených  bez příbytku napospas divým živlům. Jejich na smrt znobená těla stokráte odmítala poslušnost, ale opět stokráte se pozdvihla, obalena jíním, aby v mrazivé vánici dál hledala záchranu, spásný bod v moři kamení, ledu a sněhových závějí. Jen díky útrpnosti osamocených obyvatel horských salaší a uhlířských samot se jim podařilo přežít. Tito osadníci patřili k etnické skupině Goralů, kteří obývali celý severní karpatský oblouk od Tater až po jihovýchodní část Bukoviny, Černovickou oblast, kde si říkali Huculové.

Z obavy před strážci zákona, rozhodli se oba poběhlíci obydliti na zimu ve sloji, kterou objevili již dříve při svých toulkách poblíž Kopského sedla. Jeskyně byla v minulosti využívána zbojníky a poskytla jim tolik vytoužené přístřeší a ochranu před studenou, nemilosrdnou zimou. Kromě několika prázdných  kadlubů, do kterých si přebojníci ukládali zásoby potravin, starých rozklížených necek, rozpadlé dřevěné krosny, ručně vyráběných zbytků svíček a několika dalších krámů však v ní nebylo nic co by bylo lze využít. V koutě se nacházelo místo vystlané suchým mechem a věru, všelikterak spartánsky toto obydlí vypadalo, po prožitém utrpení jako v ouplné hojnosti si připadali. Při bližším průzkumu sloje se Leopoldovi úplnou náhodou podařil husarský kousek.  Z udupané hlíny vyhrabal několik kop zašlých stříbrných penízů ukrytých ve zbytcích ztrouchnivělé škřínky, mezi nimi i několik tuctů zašlých tereziánských dukátů. Zbojníci by tu určitě takový poklad dobrovolně nezanechali, usuzovali oba bratři, když seděli s rukama od zuřivého hrabání do krve rozedranýma nad nečekaným nálezem. Pravděpodobně se nevrátili z výpravy za lupem, či zahynuli při potyčce s biřici. Dohromady mince tvořily malé jmění, které se naši mladí dobrodruzi rozhodli ponechat jako závdavek do budoucna, až si budou chtít pořídit vlastní živnost.

Do doby než přišla opravdová zima, dařilo se jim lovit zvěř pomocí pastí důmyslně nastavených na zvířecích stezkách. Pak ale udeřil prosinec, po něm leden, s ním i kruté mrazy a vánice s ohromnými přívaly sněhu trvající nepřetržitě i několik dní. Les zapadal nadýchanou, bělostnou vrstvou zvící několika sáhů. Z jeskyně nebylo možné vycházet, natož stopovat a lovit zvěř, která ostatně zůstala zalezlá ve svých ukrytých brlozích. Trpěli hladem jako ještě nikdy. Jediná možnost záchrany byla dostat se k obydlím v malé dřevorubecké osadě Ždiaru, v němčině poeticky nazývané  Morgenröthe, kterou založili uhlíři vykácením a vypálením plochy lesního porostu.

V té době utrpení obou bratrů dosáhlo vrcholu. V noci leželi schouleni s žaludky bolestivě staženými hlady okolo nevelkého ohníku, který snažně před zahasnutím udržovali, zachumláni do nevydělaných kožin uprostřed sloje zatlučené před venkovními fujavicemi hrubě oklestěnými kmeny stromů utěsněnými mechem a chvojím. Věděli, že pokud se jim nepodaří odejít hned, bídně v jeskyni zahynou. Nakonec to byl Norbert, který z kořenů mladých smrků a řemínků z nevydělané kůže vyrobil neforemné kraple pro chůzi v hlubokém sněhu. Na hrubý svlak, který používali ke svážení dřeva z lesa, naložili své nuzné zbožíčko a jednoho rána, kdy se jim zdálo, že mráz a vítr trochu povolil, vyrazili. Do údolí to bylo něco přes čtyři míle, ale byli tak zesláblí a museli každou chvíli zastavovat, že až se soumrakem k chalupám se přiblížili. Celá osada ležela pod sněhem, rodiny přebývaly pospolu v jednotlivých staveních, okna i dveře zabedněny mechem a pytli napěchovanými senem. Z chalup zapadaných sněhem až po střechu nebyl vidět unikat žádný kouř, neboť jejich bydlitelé místo komínem dým z pecí do želéřů, půdních prostor vypouštěli, aby ani znánko tepla neuniklo a také, aby podýmné platit nemuseli.

Věru, nebylo to zrovna příjemné překvapení pro nuzné vesničany, když se za dveřmi ozvaly duté rány a úpěnlivé volání obou našich pocestných. Měli velké štěstí, že se jim na jejich strastiplné cestě lesem podařilo objevit v lesním brlohu umrzlou laň s kolouchem, které naložili a s sebou na svlaku přitáhli. Neměli už ani dost sil, aby si maso připravili. Uhlíř však nejprve díru ve stěně mázdrou zahrazenou odkryl, aby se přesvědčil, že jejich navštivitelé pravdu hovoří, a teprve potom dovnitř je vpustil. Bratři se ocitli v malé jizbě s podlahou z udupané země vytápěné ohromnou pecí z mazané hlíny. V jediné světnici kromě pece s policemi na nejnutnější nádobí byly ještě velikánské postele s peřinami, malované truhlice a bytelného dubového stolu s několika hrubými stolicemi. Zarostlý uhlíř držel v ruce velikou bradatici, v koutě se kolem divoce rozcuchané uhlířky vyděšeně krčil houf špinavých dětí ve věku od dvou do deseti let. Ale počáteční nedůvěra byla brzy zažehnána, když se stavením začala linout vůně pečeně z přinesené zvěřiny. Dokonce i vůkolní sousedy k hostině přizvali.

Norbert s Leopoldem brzy se posílili a během několika dní se stali užitečnými pomocníky v chudičké domácnosti. Díky vylepšeným kraplím se jim dařil pohyb v lesních závějích a byli tak schopni na zvířecích stezkách klást leče, do kterých se občas chytil zajíc nebo lasice. Leopold vymiešlal různé druhy pytláckých ok, tlučky, sítě, smyčky, opravil stará nášlapná chytací železa nalezená na půdě, do kterých se podařilo lapit lišku a dokonce i vychrtlého vlka. Ze všech jeho nápadů osvědčila se velmi past nazvaná stupka. Byla tvořena věncem z tisového dřeva, který byl po vnitřní straně opatřený velkým množstvím dřevěných nebo kovových hrotů uspořádaných do tvaru trychtýře. Past se líčila do jámy na ochozech zvěře. Ke kruhu byl přivázaný dřevěný špalek sloužící jako kotva. Chycené zvíře si navléklo stupku na běh a hroty zabránily jejímu zpětnému sundání. Většinou odcházela i s pastí a vlekla za sebou kotvu, která značila stopu. Vyčerpané zvíře bylo poté vystopováno, dostiženo a usmrceno. Stupka sloužila při lovu nejrůznějších druhů zvěře, včetně vysoké.

Avšak na začátku ledna byl takový mráz, že vycházet ven se již nedalo, ve studni ztuhla voda a ve chlévech mrzl nejen hnůj, ale i dobytek. Jediná koza, kterou rodina opatrovala jako oko v hlavě, posloužila na několik dní k uvaření polévky pro vyzáblé děti. Další dny mráz polevil, ale několik dní opět sněžilo až proházené cesty k chalupám byly zaváty tak, že zase nebyly vůbec vidět.

Začátkem měsíce února, kdy již všichni k prodlužujícím se dnům vzhlíželi s nadějí, dál trvala zima stejně jako v lednu. Dávno již pod sněhem vychytali všechny drobné rejsky, ano, i mokré pazdeří, trávu a seno žvýkali, aby aspoň něčím ukonejšili všestravující pocit prázdnoty v žaludku. Dvě z dětí, které nevydržely přetrvávající strázně a zamřiely, v nejvyšším zoufalém stupni ohrožení smrtí hladem posloužily jako svátost přijímání těla Páně ostatním, hluboce věřícím členům rodiny. O této hrůzné události oba bratři až později byli uvědoměni, ježto v oddělené komůrce bydleli a často celé dny zmořeni hlady, jen ve stavu zamrlém, v chorobném polospánku se nacházeli a s rodinou se nepotkali.

Až od poloviny února začal vát teplý vítr, kapalo ze střech, ale do rána nastal opět mráz a celý den byla zima. Studené počasí se sněhem a mrazy vydrželo až téměř do konce února. A potom začalo pršet. Pršelo nepřetržitě pět dní a už se hnedle ze všech stran valila voda. Políčka i louky byly zatopeny, i v obci voda stála. Prvního března bylo již hezké počasí, ale přicházely zprávy, že leckde lidi, dobytek i chalupy odnesla voda. Lidé se modlili a mezi zuby drmolili: “Ze všeho jest vidět trest Boží”.

Ve druhé polovině března lidé začali orat, ale moc se jim práce nedařila, neboť každý den byl stále velký mráz a zem byla zmrzlá na kámen. V té době již došly poslední železné zásoby i těm co ušanovali nejvíce. Vařila se polévka z kožených částí oděvů, lidé vyvařovali mladé pupence a pazúchy, sotva rašící ze sněhu, ba i hlína se jedla. Vyslanci, které vypravili do okolních osad, s nepořízenou se vrátili. Ve vesnicích Landok a Bierbrunn skoro polovina obyvatel pomřela hladem, z obce Béla na ně poštvali psy.

Na konci března bylo počasí konečně příznivé na setí. Ale nazítří pršelo opět celý den a 31. začal padat sníh. Napadlo ho na čtyři palce a setí muselo být opět přerušeno.

Naši bratři tak se sžili s vesničany, že všechny strázně trpělivě s nimi snášeli. V lese uhynulo hodně zvěře, umrzlé mršiny zajíců a ptáků se nacházely na paloucích v lese, ano i do ruky bylo možné některé umořené kusy chytat a tak přece jen nějaké maso bylo možné obstarat. Z toho všeho obyčejní lidé usuzovali, že nová doba, která odpadlická náboženství, evangelická, luteránská i jiná protestantská připouštěla a staré zvyklosti rušila, tak Bohu se znelíbila, že ten pohromu a odplatu na ně snesl. Všichni lidé, mladí i staří, říkají, že jak nastala proměna náboženství, tím že i život se proměnil a nic se neděje tak, jak se dříve dělo. Starodávné pranostiky a obyčeje přestaly platit, nikdo se nemůže řídit ani kalendáři, vše to uvádí v omyl.

Starý pastýř Dobeš, jenž občas na k uhlířům na misku slaboučké polévky zavítal a jehož všichni v osadě za nejmoudřejšího vyznávali, takto večer při společné modlitbě rozprávěl: “A tak z toho všeho poznáváme, že jak my v náboženství se měníme a v jednotě pravé samospasitelné státi nechceme, tak i Pán Bůh ty časy mění a nám je protivné činí.”

Leopold s Norbertem seznávali, že nemohou dál zůstat a s vesničany jejich trpký osud sdílet. V polovině července, kdy zas taková parna byla, že i sotva vzrostlé obilí na poli usychalo, rozloučili se s uhlířskou rodinou a na další pouť se vydali. Dojatý uhlíř jim za jejich pomoc chtěl věnovat cenný rodinný šperk, stříbrný přívěsek zdobený smaltem, který rodina po generace opatrovala jako amulet proti zlým duchům. Bratři ale vzácný dar odmítli a naopak věnovali rodině zbytek zlatého prachu, který jim zůstal z rýžování v Magurce. Uhlíř jim ještě popisoval cestu k východnímu cípu karpatského pohoří, kde se nacházelo sídlo goralských Huculů, městečko Jasiňa.

“Ptejte se na Ivana Borkaňuka a řekněte, že vás posílá jeho bratr. Zajisté s dobrou se potážete, když zprávy o nás jim přinesete”, vykládal uhlíř dobromyslně, když naposledy na Jezerskou holi je vyprovázel. Pak už jen viděli jeho vyzáblou postavu oděnou v režnou komži, jak stojí v  horském sedle, opřen jsa o dlouhou hůl a žehnajíce jim kostnatou rukou. Proti západu slunce nad vzdálenými vápencovými horami, ve kterých přežívali část právě uplynulého zimního období, podobal se vzezřením dávným pohanským prorokům vzývajícím tajemná božstva. Bratři zachvěli se při vzpomínce na okamžiky strávené v této končině a i když byl vlahý večer, studený závan večerního chladu jakoby ledovým pařátem po jejich tělech přejel.

Zachumlali se do svých halen, klobouky narazili hluboko do čela, rance přehodili přes rameno a opírajíce se o dlouhé hole, vyrazili pastýřskou stezkou dále na východ. S přicházejícím soumrakem se uchystali k odpočinku pod širým nebem na světlině vystlané měkkým mechem, zbytek opečené zvěřiny pojedli a vodu z lesního pramene upili.

Takto pokračovali po několik následujících dní. Živili se lovem drobného zvířectva a lesními plody. Jen jednou se jim podařilo přelstít mladého kance, kterého od ostatní smečky odlákali a do pasti odchytili.  Někdy vyměnili s pastevci několik drobných penízů z nalezeného pokladu za sýr a chlebové placky, ale větším osadám a městečkům v nížinách se vyhýbali. Pokračovali přes karpatský hřbet, po levé ruce Halič a Volyňsko, po pravé uherské království. Procházeli přemalebnou krajinou, do nedohledna zaplněnou zalesněnými vrcholky, ve vyšších polohách střídanými pastvinami s rozsáhlými poloninami. Bujná obrazotvornost mladých hochů a jejich dychtivá touha po poznání byla u vytržení při pohledech na panenské skalnaté útvary, úchvatná jezírka a údolí protkaná křišťálově čistými potůčky s vodopády. V hlubokých lesích nacházeli zbytky starých rozvalin, ať již prastarých opevnění či dávno navštěvovaných kapliček a smírčích sloupů. V okolní pustotě jen osamělí pastýři ženoucí stáda ovcí či skotu se vyskytovali, kteřížto celé léto v horách přebývali. Tak občas tu poutníky se zbožím na zádech se pachtícími pozdravili, onde i malé karavany kupců s muly obtěžkanými objemným nákladem potkávali.

Z okolních skalních hnízd siví orli se snášeli nad hlubokými údolími pátrajíce po kořisti a když bratři po večerech vysedávali na skalním útesu a tyto majestátní vládce prostoru při západu slunka pozorovali, jejich srdce prahla po umění též k obloze vzlétnout a tajemná zákoutí hor z výšky poznávat.

Na planinách kudy procházeli, hřivá stáda polodivokých koní se popásala a věru, při pohledu na rozdováděná, potem se lesknoucí a každým svalem se chvějící těla těch nádherných ořů, pociťovali nespoutanou touhu rozběhnout se hlubokou trávou, odhodit rance, oděv, nazí se přidat k toulavým vlčím smečkám a za temných nocí s nimi teskně výt na plný měsíc. Jejich rigidní křesťanská výchova arci v nich tyto nebohobojné myšlenky potlačovala, ale tváří tvář divoké přirozenosti nedokázali a ani vlastně nechtěli vzdorovat pravěkým pudům, které se v nich ozývaly.  Hluboko ve svém nitru cítili božský hlas, který v nich tuto vášeň probouzel a k pravému poznání světa skrze utrpení a okolní krásu je přiváděl. Oproti vědomí, že Bůh jest světlo jehož nelze obchopiti, tady cítili bezprostřední dotek skutečné matky přírody, která vše ku obecnému prospěchu řídí a rovnováhu ve všem stanovuje. Až je někdy děsila přeměna, která se v jejich duších odehrávala, ale oni jen součástí zrození země být se cítili a pouze jejím zákonům se podřizovali.

Po dlouhém putování na konci srpna octnuli se již v pásmu východních Beskyd, nazvaných podle zde typicky převládající monokulturní dřeviny Bukovskými vrchy nebo též Bieszczady. Až zde, při výhledu z Užockého průsmyku do malebné doliny zformované řekou Sjan se odhodlali sejít do nížiny a po více jak měsíčním putování ulevit svým údům v pohodlí některého herberku. Cesta z úhoru do říčního údolí lemovaná poloninami a sem tam roztroušenými pasteveckými salašemi byla pro jejich unavená těla i mysl vyprahlou dlouhou samotou nejvyšším požehnáním. Na loukách pracovali rolníci při senoseči, seno a obilné snopy se skládalo a sušilo na ostrvích zaražených do země do typických vysokých panáků. Již zdálky k nim doléhal křik ženců, honáků dobytka, vozků na povozech navršených vonícím senem a štěkot psů shánějících zatoulané kusy. Po dlouhé době strávené v osamění jim zde vše jak procházka rájem připadalo, když bosi po jako mlat vysušeném strništi kráčeli. Vesničané si plaše, ale zvědavě prohlíželi jejich divoké zevnějšky, zarostlé tváře a roztrhané šaty. Na jejich pozdravy ale srdečně odpovídali a ochotně jim cestu ukazovali.

Po průchodu vesničkou Sjanky, kde se jen u kádě s vodou za osvěžením zastavili, pokračovali na dohled meandrovitě se vinoucího toku řeky do farnosti Beniova nazývané též místními postaru Slovjanyj. V obci bylo cítit střetávání a prolínání kultur řecko-katolické ze severu s pravoslavným rusínským vyznáním na východě. Ale lidé, kteří sami sebe mezi národ Bojků počítali, zde byli milí a laskaví. Velmi ochotně oběma hochům poskytli pohostinství a za drobný peníz nový oděv i škorně postoly odprodali. Na malém rynku houfec děcek se kolem nich srotil a kus cesty je vyprovázel. Jako na každého cizího pocestného tito malí žabci štěbetali a o nějaký dárek žebronili.

Z kraje byly cítit následky ničivé stoleté vody z r. 1784, která rozvodnila koryto říčky natolik, že z přilehlých osad jen trosky zbyly. Některé vesnice, ze kterých se jejich obyvatelé stačili před pohromou zachránit, byly obnoveny a v uctivé vzdálenosti od nelítostného živlu znovu vystavěny  na nejbližších úbočích, však z osady Sjanlia, Holinata či nedalekých Lešjan nezůstal tehdy naživu nikdo. Řeka po katastrofě změnila koryto a jen smutné zbytky zvonic vyčnívaly z původního řečiště zarostlého mlázím.

Oba bratři zůstali mezi vesničany po celý zbytek léta a postupně se přizpůsobovali jejich zvyklostem a též ruce ke společnému dílu přidávali. Tradiční činností obyvatelstva na celém území bylo pastýřství a chov hospodářského, rohatého dobytka, prasat, koní a ovcí, kteřížto na společných pastviskách zvaných toloky se vypásali. Na poloninách se pastýři zabývali výrobou mléčných udělanin, především ovčího sýra zvaného bundz a tradiční bryndzy. Mezi místní zvyklosti patřilo též včelařství, v části občiny Sjanky zvané Ropoju se dobývala sůl. Mezi domácími řemesly převládalo především výšivkářství, tkalcovství, ve kterém činovaté plátno zvané trilich vynikalo, dále tesařství, kolářství a bednářství.

Zatímco mladší Leopold nejčastěji na poli žencům vypomáhal, po práci s místní omladinou k řece s výskotem se ochladit uháněl a i jinde po večerech všelijak s nimi, zejména s mladými dívkami dováděl, přemýšlivý Norbert nejraději dílny kolářů a bednářů obcházel, studoval jejich dělné postupy a kde mohl, snažil se dobrou radou přispět. Řemeslníci, zprvu nedůvěřiví, posléze si oblíbili šikovného mladého mudráka, který hned tu, hned onde se svými psacími potřebami se vyskytoval, a jejich lopotám trpělivě naslouchal. Tak, podařilo se staršímu z obou bratrů sestrojit řadu vylepšeného zemědělského náčiní, například fukar k čištění zrna od plev, pluch a dalších nečistot. Nahradil tak zdlouhavé prohazování vymláceného zrna do větru pomocí dřevěné lopaty – vějačky. Vysvětlil rolníkům výhody použití lehčího oradla a s ním i jednoduchého nástroje k zápřahu skotu, chomoutku zvaného krumpolec, který na rozdíl od používaného jařma sloužícího vždy pro pár, pouze pro zapřáhnutí jednoho kusu sloužil. A to znamenalo úsporu tažní síly nehledě na výhodu, že pomocí krumpolce bylo možné k oradlu či vozu zapřáhnout místo vola či koně i krávu.

V Norbertově bystré hlavě líhlo se bezpočtu náliezů jednoduchých mechanických strojů. Vymyslel rozmetadlo hnoje nebo primitivní mlátičku obilí poháněnou vodním kolem. Prototypy vždy po sestrojení v poli zkoušel, nedostatky ihned opravoval a funkci jejich všelijak vylepšoval.

Po práci se oba bratři často scházeli v krčmě u Nikolaje na partii taroků s místními sedláky. Nikolaj, místní farář, provozoval kromě nálevny i obyvadlo, útulné komůrky, které poskytoval unaveným pocestným za skrovný obnos. Pálenka se objednávala ve Věrchnym Turivu, městečka vzdáleném asi čtyři míle, a dovážela v dubových soudcích na žebřiňáku. Ostrá kořalka střídaná s pokrmem stávajícím z tuhé skývy chleba, kyselého zelí a kousku soleného špeku chutnaly po dni stráveném tvrdou prací na čerstvém povětří jako božská mana. Horké letní večery trávené bujarým zpěvem a tancem při místní muzice s děvčaty s krásně nařasenými, vyšívanými sukněmi a vypasenými  živůtky, nazývanými lajblíky nebo kordulky, plynuly jeden za druhým v bezstarostné blahoslavnosti.

Ovšem jak přibývalo parných dní s pokračujícím létem, začaly se tvořit vrásky na čelech nejstarších, zkušených hospodářů. Horka byla nyní taková, že se sotva na poli dalo pracovat. I když člověk nic nedělal, špatně se mu dýchalo a pot se z něj jen lil. Na lukách tráva tak uschla, že když se po ní šlo, šustěla jako kdyby byla zmrzlá. Dobytek, když přišel domů z pastvy, byl tak hladový, že žral hnůj. Pole byla suchá a prašná, málokdo pamatoval takové sucho a tolik prachu. I když někdo šel v polích pomalu a opatrně, všude se prášilo.

Ve druhé polovině září po žních poprvé, ale přece jen trochu pršelo. Sucho však trvalo dále, zem byla ztvrdlá na kámen, nedalo se orat ani sít. Z obilí, které bylo na začátku měsíce zaseto, vzešlo jen to, které pokropil déšť. Při bohoslužbě pop předpovídal z upitého poháru mešního vína neúrodu a hlad.

Bratři se po těžkém váhání rozhodli ještě na konci září odejít. Účastnili se ještě dožínkových slavností, které byly, navzdory neradostné knězově předpovědi, uspořádány velkolepě. Napekly se dožínkové koláče a vdolky, na stolech z bukových fošen byly na venkovním prostranství rozloženy pečené husy, kachny, zajíci, divočáci i vysoká zvěř. Vše proloženo vínem z nížin a ovšem, demižony s nezbytnou pálenkou ze slivoní. Slavilo se až do rána a jen proto, že byla neděle, mohli jste některého pijáka v nejroztodivnější pozici pod stolem či na mezi nalézt, an spíce tam s blaženým výrazem ve tváři.

Ranní rozbřesk už ale naše dva poutníky zastihl na cestě zpět k Užovskému průsmyku. Nechtěli prodlužovat smutné loučení s tímto srdečným a bohabojným lidem a tak vyrazili ještě před ranním kuropěním.

Pokračovali dále k jihovýchodu, nejkratší cestou k hranicím Sedmihradska s Bessarábií, prastarými pastýřskými stezkami přes Velikyi a Ostryi Věrch na Pikui, nejvyšší vrchol lvovské oblasti, jehož jméno pocházející z ilyrského jazyka znamená jednoduše vysoký vrch. Přes občinu Miškarevic – Bilosovica, kde překročili významnou obchodní stezku spojující kdysi byzantský jih se skandinávským severem, putovali přes holé, do nedohledna se táhnoucí  travnaté vrchy do osady Volovec ležící poblíž hřebene u řeky Veča a patřící již do Mukačevského panství. Odtud opět k jihu kolem boržavských polonin, kde celé dny bloudili v nepřehledné příhorní krajině, než našli správný směr, až k soutoku řeky Volovce s Rikou, kde v malebném údolí říčních naplavenin leží občina Volová, kteroužto místní uherští rodáci po svém libozvučně Ökörmező zovou.

Zdrželi se zde dva dny, jen aby síly načerpali a hned na další pochod se vydávali. To se již blížila polovina měsíce října, dny se začínaly povážlivě krátit a noci byly v horách studené. Proto oba bratři z města vyráželi zásobeni potravinami, jaké jen bylo možné v chudém podhůří dostat – šrůtky nasoleného hovězího masa, chlebové nebo bramborové placky zvané oščipja, naložené řepné hlízy, zelenina v kouscích loje zavařená. Z oblečení si každý pořídil dlouhý plášť, plstěnou kamizolu a vestu z ovčího rouna, pevné lněné kamaše a nové vlněné onuce. Škorně si nechali u ševce nadvakrát podrazit novými podešvemi, na ochranu hlavy před nepohodou klobouky s širokou krempou si pořídili. U místního bradýře si nechali dokonce vousy a vlasy poukrátit a upravit.

Avšak další dny opět beznadějně bloudili v nepřehledné krajině, kde holé vrchy polonin se podobaly jeden druhému a říčky, jediná vodítka, ztrácely se v hlubokých lesích. Uplakané počasí a časté mlhy věru nepřispívaly k orientaci. Stávalo se, že od rána kráčeli po dřevorubecké stezce, která náhle končila na světlině obklopené  neproniknutelným pralesem. Nazdařbůh pak museli zvoleným směrem překonávat padlé lesní velikány, prodírat se křovisky a změtí ztrouchnivělých stromů, brodit se nekonečným borůvčím a mechem zarostlými mokřady.

Celí upachtění dorazili nakonec po několikadenním vydatném dešti do obce Koločava, kde našli nuzné ubytování v části obce zvané Lazy. Krčmář dal se s nimi do hovoru a slyše, že dále na východ pokračovat chtějí, křižoval se a vykládal hrůzyplné zkazky o místních loupežnících, kteří v lesích číhají a žádného pocestného prý nešetří. Naši dva furianti měli však pro strach uděláno a historky krčmáře, jehož uherskému dialektu stěží rozuměli, jen k smíchu jim byly. Druhý den ráno, když hostinský tučné spropitné návdavkem k útratě obdržel, poradil jim lámanou maloruštinou, aby cestou sešli k říčce Mokra a jejím údolím snažili se projít až k horní osadě Teutsch Mokra. Odtud je jen kousek do dolní občiny Orosz Mokra, kde sídlí četnická stanice a kde budou již v bezpečí, protože sem se prý loupežnická horda neodváží.

Zde poprvé se stále ještě nezkušení hoši setkali s lidskou zlovolností. Bylť krčmář lesních lupičů tajným naháněčem, který bezelstné pocestné do pasti sváděl a za svou podlou snahu vždy podíl z kořisti obdržel. Z lehkověrného chování bratrů prohnaný šejdíř vytušil, že u sebe větší obnos přechovávají a jakmile oba zmizeli mu z dohledu, vyslal podomka se zprávou na domluvené místo.

Naše dvojice zatím, nic zlého netuše, pokračovala po rozbahněné stezce podle krčmářovy rady podél potoka Pradulova přes vrch Prebiu a dále do otevírajícího se údolí říčky Mokry. Přešli přes dřevěný můstek a pustili se podél proudu nevelkého toku. Hoj, jak vesele a bezstarostně se hochům kráčelo po vyšlapané cestě, když škorně přehozené přes rameno mohli šetřit a bosými chodidly chladný říční kal mezi palci vytlačovali. Prošli horní osadou Mokra, ve které obyvatelé německým nářečím hovořili. Osada byla tvořena, jak to tu často bývá, vlastně jen dvěma řadami chudých, ale úhledných dřevěných chýší podél části široké cesty, která tu tvoří pomyslnou náves. Vesničané, přivyklí častým povodním, své jednoduché příbytky svépomocí tvrdošíjně znovu a znovu sami stavěli, proto žádný domoděl, ať tesař či kolář, pro své řemeslo uplatnění by zde nenašel.

Již se pomalu začínalo smrákat, když se oba poutníci blížili k ostrohu, kde se zleva do říčky vlévá potok Janovec. Po chvíli, právě když Leopold přes koryto potoka v dálce blikotající světla dolní osady Mokra zahlédl, na můstku před nimi v nastalém šeru dvě divoce vyhlížející postavy se zjevily. Byly oděny do zvířecích koží, bosé nohy nazuty v obrovských dřevácích, na hlavách divné, do čela naražené huňaté čapky, zpod kterých dlouhé vlasy a rozježené vousy se draly. V první chvíli se hoši domnívali, že se jedná o žebrotné pobudy, které čas od času potkávali a vždy menším penízem obdarovali. Žel tentokrát měli brzy seznat, že tito dva tady o milodary žádat nebudou. Oba diví muži vytáhli za zády skryté těžké obušky a zatímco jeden z nich výhrůžně kyj pozvedl, druhý natáhl ruku dlaní nahoru a temným hlasem pronesl:

“Davaj mně…Geld..pénzt”.

Naši čačtí hoši sevřeli pevněji své dlouhé cestovní hole a bujný Leopold nebojácně vykročil proti oběma lupičům. Hrdě pohodil hlavou a vzkřikl:

“Cože ty ludráku si myslíš, že počestné pocestné takto beztrestně oloupiti můžeš? Hola, brzy poznáš zač tě tvé chování státi bude!”

Jeden z darebáků však vložil prsty do úst a pronikavě zahvízdl. V tu chvíli se z okrajů lesa po obou stranách vyhrnulo dalších, asi tucet podobných postav. Bratři stačili akorát shodit svoje rance na zem a postavit se zády k sobě, když se strhla rvačka, o jejímž výsledku nebylo třeba pochybovat. Jako divocí vlci, vyrážející neartikulované skřeky, vrhla se horda na oba neohrožené chlapce. Ti chvíli obratně vzdorovali útokům, ale když Norbertovi se jeho hůl zlomila a Leopold dostal ránu kyjem do stehna, že na kolena klesl, bylo rozhodnuto. Rána za ranou pršely na ubohá a již odevzdaná těla až nakonec v tratolišti krve zůstala bezvládně na palouku ležet.

Ve vřavě rozvášněných hrdlořezů náhle jeden, který ostatní o hlavu převyšoval, zřejmě vůdce, rozpažil ruce a ostatní z bojiště hrubě odstrkával:

“Vystačae! Elég…genug!”, řval chrčivým, hrdelním hlasem. “Keresse meg őket”, poručil. Lupiči zjevně svého náčelníka v úctě měli, protože ihned jeho rozkazy vykonávali. Obě bezduchá těla obrali doslova o všechno odění, tlumoky i opasek s penězi z pokladu, které u sebe Norbert tak pečlivě přechovával. V tu chvíli tlupa vypukla v divoký řev a začala se o nález přetahovat.

“Genug!”, zařval náčelník. “Dajtě…tut”, nastavil dlaň a špinavé ruce jeho kumpánů jen velmi zdráhavě a neochotně mu naditý opasek předávaly. Ten si jej do záňadří zastrčil a zasykl:

“Vége…Menjünk!”, hrubá slova skřeklavě mu z hrdla vyrážela. Tlupa se na jeho povel nazpět k lesu rozběhla, kde je jednoho po druhém tma pohltila. Obrovitý vůdce tlupy ještě chvíli postával, po okolí se obezřetně rozhlížel a nosem vzduch nasával jako divoké zvíře. V jednu chvíli se sehnul a ucho přiblížil k hrudi ztýraných bratrů. Narovnal se, spokojeně odfrkl do hustých vousů a dlouhými kroky jako přízrak zmizel za svými druhy.

Bledý měsíc vykoukl nad vzdáleným hřebenem a osvětlil mýtinu se dvěma zkrvavenými těly, sinale se lesknoucími v tmavém bahně. Nastalé ticho jen zurčení temné říčky rušilo.

Kapitola I: Katarze

Zastavil se na chvíli, aby se vydýchal, sundal klobouk a setřel si pot z oroseného čela. Z tohoto místa, stvořeného jako orlí výspa nad ledovcovým údolím, se již otvíraly širé výhledy na vzdálený hlavní hřeben. Odsud již byl také velmi zřetelně vidět On, Veliki Klek, jak o něm vyprávěli jihoslovanští potulní pastevci, kteří název odvozovali od tvaru špičatých thují, středomořských okrasných stromů. Korutanští mu neřekli jinak než Glogger a farář Horasch z Dolachu o něm mluvil jako o Glökneru. Vyprávěl, že podle dokonale modelovaného vrcholu tvaru cukrové homole byla v r. 1270 vystavěna kaple Sveta Kri (Heiligenblüet). Podle legendy byl v kapli přechováván pozůstatek Kristovy krve ve skleněné báni, která byla v roce 914 přivezena dánským rytířem Frederickem Brictiusem. Cestoval ve službě císaře Konstantina VII. a při cestě domů přes Alpy byl ve sněhové bouři pohřben lavinou. Tváří v tvář smrti skrýval památku v otevřené ráně na svém lýtku. Jeho mrtvola s neporušeným kuttrolfem, skleněnou lahvicí, tvořenou baňkou spletenou z několika trubiček, byla později nalezena místními rolníky na místě, kde se tři klasy pšenice prodíraly sněhem, jak je dnes uvedeno v erbu obce. Kapličku vystavěnou Léta Páně 1271 a pojmenovanou po hrdinném předku horských průvodců minul již asi před hodinou a dále se již cesta ztrácela v lesním podrostu.

V tuto chvíli se nacházel nepříliš daleko od hranice věčného sněhu představované čelem obrovského ledovce, který se jako obrovitý drakon rozlézal od vzdálených vrcholů a vyplňoval rozlehlé údolí. Pomyslnou dračí tlamu tvořily ohromné, jako měšťanské domy vysoké bloky rozpukaného ledovce, stěsnaného mezi dvěma skalními prahy do výšky bezmála sto loktů. Tyto ledové kvádry se v nepravidelných časových úsecích sesouvaly s mohutným zasupěním do modrozeleně se blyštících vod jezera, odkud se vylévala říčka Mel (v tyrolštině Möll), pojmenovaná podle množství ssuti ve svém korytě a pokračující dále na své pouti hlubokým zářezem v údolí. Ve vesnici panovaly legendy, že živoucí masa si každoročně žádá lidské oběti a pokud nejsou dodány, panuje následující rok neúroda a hladomor. Pokaždé, zvláště s nadcházejícím podzimním obdobím, když se za okny světnic strhne divoká fujavice a sníh se sype jak z velkého věrtelu, pověrčiví vesničané zapalují hromnice, křižují se a někteří ve strachu v modlitbách mezi prsty posouvají články růžence. Běda pastevci nebo lovci, který se v takovém nečase zapomene v horách. Neúprosný ledový netvor si vybírá svoji daň.

V řečišti Mel někteří horalé občas mezi vyvrženými oblázky nacházejí čiré krystaly křemence, který se střídavým úspěchem prodávají za pár krejcarů potulným obchodníkům. Jeho ale obyčejné „schutter“, jak jim říkal, nezajímaly. Celou bytostí toužil po nálezu vzácného kočičího oka, svatého grálu všech hledačů polodrahokamů. Vídával takové krystaly v klejnotnictví v Mortschachu. Jednalo se o vzácný aventurín, kusový křemenec s šupinkami světlé nebo tmavé slídy nebo hematitu, zbarvený hnědočerveně nebo zeleně. Ze všech drahých kamenů vynikají nejdokonalejším a nejintenzívnějším kolébavým leskem vláknité odrůdy skřemene.

Sestupoval nyní po prudkém suťovitém svahu podél zvýšeného prahu tvořícího břeh jezera. Věděl, že si bude muset pospíšit, aby se ještě před polednem dostal na protější stranu údolí, kde se pokusí vylézt po ohlazené skalní stěně k boční hraně ledovce. Tam by se mu při troše štěstí mohlo podařit jednou najít ve skalní stěně dutinu nazývanou hledači drahokamů křemenný sklep. Do těchto míst se již prostí lidé neodvažují, v posvátné bázni se drží v uctivé vzdálenosti od ledového dechu nestvůry, plazící se a vše živé pohlcující.

Počasí mu zatím přálo, na modré obloze se líně ploužilo několik sluncem do zlatova ozářených chomáčů bílých mraků. Věděl ale, že taková povětrnost je tu jen několik dní v roce a že se může bleskově změnit. Náhle zafouká alpský fén, přižene tmavé mraky a během několika hodin se idylka promění v běsnící bílé peklo, znehybňující vše živé mrazivým chladem. Zapátral očima po jiskřivé obloze, nasál nozdrami svěží vzduch a jeho pud mu napověděl, že dnešního dne již žádná výrazná změna nenastane.

Klopýtal a přeskakoval drobné provazce potůčků vytékajících z jezera, střídavě se opíral a odrážel svým alpenštokem, dlouhou holí s s okovaným koncem. Zapadal občas po kotníky do rozbředlého šedého písku mezi rozesetými kameny a balvany všech velikostí, šedobílý proud vody se mu přeléval až k lýtkům. Kožené krpce s vlněnými bundschuchy převázanými tkanicemi měl již dávno skrznaskrz prosáklé vodou, ale věděl, že dokud je slunce na obloze, nehrozí mu omrznutí. Joj, teď zapadl nohou do nějaké hlubší prohlubně a jen včasným zapřením o dlouhou hůl zabránil pádu. Bolest vystřelila z kotníku vzhůru do celého těla a jen stisknutím zubů zabránil, aby neklnul a nezhřešil tak. Vzhlédl, aby znovu odhadl vzdálenost k protějšímu svahu. Při letmém pohledu na dráhu slunce a stíny vrhající známé obrysy skal odhadl čas na jednu hodinu z předpoledne. S námahou a tlumeným zaúpěním vytáhl nohu z rozsedliny a nedbaje na úpornou bolest, postupoval dále pomaleji a s větší opatrností. Již rozeznával na protilehlé skalní stěně známé tvary, ještě pár desítek namáhavých kroků a konečně je tu. Povylezl kousek nad rozbředlý mokřad na malou, příjemně vyhřátou skalní plošinu, stáhl střevíce i promočené punčochy a vystavil bosé nohy slunečním paprskům. Letmo prohlédl rozedrané škarpály. Přestože byly opatřené několika vrstvami dratví sešitých podešví, nezabránil tím jejich pozvolnému rozpadu vlivem chůze po kamenitém povrchu. V letních měsících obvykle používali s bratrem při pochůzkách dřeváky vyřezávané vlastnoručně z limbového dřeva. Ale nyní byla polovina června a ráno, když vycházel ještě za tmy, silný mráz ho přinutil zvolit teplejší obuv.

Bodavá bolest v kotníku neodeznívala, ale na to nedbal, jeho otužilé tělo zažilo již tisíce podobných nehod. Vytáhl z tlumoku skrojek chleba, kus tvarohu zabaleného do vlhké handry a hladově se do obojího zakousl. V měchu měl ještě trochu kyselého vína, které nyní zapíjel vodou stékající stružkou ze skály. Na chvíli se oddal blaženému odpočinku pocestného, znaveného těžkým pochodem v neprůchodném terrainu, otočil obličej proti slunečnímu kotouči a přivřel oči. Mezi přivřenými brvami vnímal vzdálenou čáru horizontu s dominantou magického Kleku. Vytáhl z tlumoku malý teleskop, který sestrojil s bratrovou pomocí ze dvou krystalů obyčejné záhnědy vybroušených do tvaru čoček zasazených do tubusu vytvořeného ze stočeného kusu nevydělané hověziny. Zamířil jej na blyštící se homoli, která jakoby se dotýkala nebe, a zkoumal okolní neschůdné svahy. Mezi rty si mumlal snad stokrát omílanou samomluvu: “Chmm, tak tutaj, přes ten chřib to nepojde, bo musyč na stranu druhú, potem hore cez policu a na grebeňu rovno k věrchu..hmm.“ V úvahách mluvil sám k sobě svým rodným jazykem, kterému rozumí všechny slovanské národy od moře severního až po jižní, Siné.

Do zpocených zad mu dýchl mrazivý závan přinášející chlad nedaleké ledové masy a připomněl tak úmysl, se kterým sem dnes přišel. S hlubokým povzdechem uložil přístroj a ještě jednou se skrz přivřená víčka zadíval do oranžového slunce. Před očima mu probíhal zážitek z nedávných dní, kdy se v ledové fujavici a mlze pokoušel přiblížit k vysněnému kopci. Klopýtal tehdy přes rozpukaný ledovec, zatímco vítr kvílel v trhlinách a proti nechráněnému obličeji mu vrhal sterá mračna ledových krup. V neohroženém postupu mu zabránila až bezedná krevasa, rozevírající se před ním z bílé tmy ve zvrásněném ledovém povrchu do šířky několika loktů. Ať od ní putoval nalevo, či napravo, zdálo se, že nemá konce. Věru, jen s velkým štěstím se tehdy dostal zdráv nazpět do bezpečí salaše. Tehdy si poprvé uvědomil, že sám a bez pečlivé přípravy nemá naději na úspěch.

Znovu prohlédl pohmožděnou nohu. V místě kontuze velké vydutí se vytvořilo, jež pod kůží fialovými žilkami sražené krve protkáno bylo. Ochabnutí končetiny do té míry již postoupilo, že nebyl s to chodidlem pohnout. Navlékl na nohy provlhlé punčochy, promočené krpce a lýtka pečlivě ovázal koženými řemínky, sykaje již bolestí při každém dotyku s poraněnou tkání.

Dostal se nyní do míst, kde prastará hranice ledovce ustoupila o několik kroků a kde přírodní síly odkrývají v hornině ložiska vzácných minerálů. Plochy ohlazené posunem ohromné masy se střídaly s rozlámanou půdou, kamenné kvádry se tu kupily do fantaskních útvarů. Na některých vyvýšeninách zůstaly rozvalené hromádky kamenných mužiků, které tu rozmístili místní lovci kozorožců. Většinu z nich roznesly tající jarní sněhy a nezřetelná pěšina vytvořená tisíciletými procesími těchto obratných zvířat se jen velmi nezřetelně vinula v moři kamení. Nazdařbůh šťoural okovaným koncem hole do puklin vytvořených jakoby neomezenou přírodní silou. Ne boží tvůrčí síla, ale obyčejný mráz a slunce způsobily tyto změny. Na vlastní oči se tu již několikrát přesvědčil, že základna ledové hmoty se nerozpouští vlivem zemského tepla, jak tvrdil farář z Dolachu, který tím vysvětloval schopnost ledu posouvat se do údolí. Jednotlivé ledovce musely být pozůstatky souvislé mocné vrstvy, která v minulosti pokrývala snad veškeré alpské horstvo včetně dnešních údolí a průsmyků. Tvary zbrázděných skal jednoznačným způsobem napovídaly, k jakým procesům tu dochází. Změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a její úlomky jsou ohlazovány do podoby valounů, které jsou běžně k vidění v korytech řek a potoků. Ano, tyto procesy musely trvat mnohem déle než šest tisíciletí podle biblické teorie, o které mu kázali již jako malému chlapci na turnovské faře.

Podle teorie “neptunismu” katoličtí kněží vykládali, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Krásnou a půvabnou byla naproti tomu krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory jsou považovány za obludné a jako takové nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Tento postoj byl podporován i sedláky a vesnickým obyvatelstvem, kteří tuto krajinu nemohli obývat ani nijak obdělávat. Horlivá církev vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné „kosmické vejce“. Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží.

On sám byl ve vesnici považován za podivína, blázna, divného člověka. Stejně tak i zvláštní cuzozemci ze západních zemí, kteří občas zavítali do jejich údolního městečka a v krčmě se lámanou němčinou a posunky vyptávali na “Bergweiseren”, někoho, kdo by byl ochoten a schopen dovést je do hor. Tímto způsobem se dala přivydělat nějaká ta zlatka, cizí cestovatelé byli ostatně pokaždé u vytržení z každé, byť i  sporé vyhlídky na “hohe ruinen”, arci zakryté chuchvalci mlhy nebo sněhovou chumelenicí.

V duchu se mu vybavil přepis úryvku prastarého cestopisu, který mu jeden z cuzorozenců daroval a který s pomocí slovníku zapůjčeného z farní knihovny pracně překládal:„Jal jsem se stoupati po samotné mezi pohubení…okušení toho všeho vzbudil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“ Tento citát přesně vystihoval jeho vlastní cítění tváří tvář vysokým horám: pocit krásy smíšené s nábožnou hrůzou a děsem. Rigidní výchova a utváření osobnosti strohým, teologickou naukou cepovaným okolím způsobovala v jeho hlavě velký chaos při střetu s myšlenkami, kterými byl zmítán při svých toulkách a nedávným prožitkém ve skalním městě tam dole na jihu, v Solné komoře. Při každém výstupu cítil, jak se celé jeho bytosti zmocňuje posvátné vytržení, jakoby se přibližoval Bohu a zároveň byl součástí všeobjímajícího Jsoucna. Z vůně každého kvítku, závanu větru, chladu skal, zvířecího skřeku, jakoby k němu promlouvala sama Boží Prozřetelnost. Ale nebylo to způsobem, jakým kázal a zprostředkovával Boží slovo otec představený ve farním kostele. Tady z rozlehlých štítů, neuspořádaných a rozervaných ruin, čišela divoká touha po životě, strohá slova z kazatelny byla nahrazována přirozenými projevy okolní divočiny. Nehostinné prostředí a prožívané utrpení vybízelo k zápasu o holý život a zároveň lákalo přidat se ke smělým kozorožcům a orlům, objevovat s nimi nebetyčné výšiny.

Aj, až se zhrozil svých bujných představ, v duchu se pokřižoval a div že neodříkal otčenáš. Navyklé postupy, tolikrát v mládí opakované a vtloukané do církevními představiteli uzurpované duše. Avšak jeho svědomí, jindy snad zmítané pochybnostmi a výčitkami, mlčelo nyní, jakoby se Hospodin na něho nehněval, že zhřešil v bezbožných myšlenkách. Že by pocit volnosti, svébytnosti, víry ve vlastní schopnosti nebyl Bohu nepříjemný?

Zvláštní bylo, že bratři Klotzovi při rozhovorech v krčmě tyto pocity vůbec nesdíleli, ačkoliv se ve stejných podmínkách pohybovali, příležitostně zaměstnáni jako horští průvodci vrchnosti z blízkých měst; Celovce (Klagenfurt), Gmündu nebo Lienze. Oba byli původním řemeslem tesaři, ale… Hoj, co se to zalesklo tuhle mezi drny pod jedním výmolem? Horečně se dobelhal, nedbaje bolesti, po příkrém srázu k malé dutině zakryté převislými travinami a mechem. Klesl na kolena a opatrně, velmi opatrně, rozhrnoval trávu a začal odhrabovat hrubou hlínu z lesklého výčnělku. Po chvíli se pod jeho rukama začal objevovat vršek krásného šestibokého krystalu – záhnědy. Se zrychleným dechem a rudý ve tváři si pomáhal železným rydlem, které vytáhl z torny. V tuto chvíli zapomněl na okolí, na úvahy o bibli a o Bohu, v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku na šťastný nález. Už nyní viděl, že musí měřit nejméně půl lokte a že má krásný symetrický tvar bez puklinek. A jak se po otření leskne na slunci! To bude fráter koukat, myslil si při vzpomínce na nedůvěřivé pohledy mistra Hautzendorfera, učitele z Dolachu, když mu minule nadšeně vyprávěl o svém plánu najít poklad zkamenělých ledových krystalů. Jen jak jej dostat neporušený ven z kamenného lože? Už nyní viděl, že se svými nedokonalými nástroji bude velmi obtížné vyprostit krystal z nepoddajné horniny. Jako když páčil a rval zuby z lebky medvěda , kterého ulovili, nebo spíše s bratrem šťastně přemohli po zoufalém boji, na svých šoulačkách okolními lesy. Tady ale pomyslnou zvířecí čelist tvořila souvislá kamenná hmota a musel být velmi opatrný, aby křehký útvar nepoškodil. U jeho odkryté části hlavního stvolu se začínaly pod štěrkem objevovat špičky dalších oblátků. Juchůů, až musel hlasitě zajásat a zatleskat rukama. Z tvaru seskupení soudil, že maternice celé drúzy musí být ještě alespoň loket hluboko. Bude si muset z údolí přinést motyku nebo krumpáč. Možná by postačil i kylof, jaký viděl u kovkopů v Kalech.

V těchto úvahách a také proto, že slunce se již skoro dotýkalo hřebene, musel se rozhodnout k návratu. Stíny se prodlužovaly a ve směru od horských vrcholků se zvedal mírný vítr. Otřásl se chladem a ani si nevšiml, že se mu mezitím mokré střevíce a punčochy s tkanicemi pokryly tenkou vrstvou ledu. Nahrnul na svůj právě objevený poklad drobný štěrk a místo pokud možno zamaskoval do původní podoby, i když nepředpokládal, že by sem někdo z údolí zavítal. Zahalil se pevněji do dlouhého pláště podšitého veverčími kožkami, popadl hůl a začal sestupovat. Jestliže však výstup se zraněnou nohou nadmíru byl bolestivý, sestup rovnal se neskonalému utrpení. Při přechodu jedné vyvýšeniny zahlédl v dálce pod sebou nad korunami staletých smrčin známé tvary dráhy, cesty mezi políčky, kudy se vyháněl dobytek na pastvu. Ale k tomuto místu to bylo ještě dobrých pět mil a to při jeho stavu znamenalo několik hodin mučivé chůze nesnadno proniknutelným lesem.

Při zpětném přechodu rozvodněného toku se zhrozil, jak se stíny prodlužovaly až nakonec se zapadajícím sluncem úplně zmizely a okolí se poznenáhlu zahalovalo tmavým příkrovem večerního šera. Také peřeje říčky postupně slábly, jak byly spoutávány nastupujícím chladem a na některých místech, hlavně v tůních a slepých ramenech, byla již hladina pokryta tenkým škraloupem ledu.

Spěchal seč mohl, až při jednom nejistém kroku, zmrtvělá noha po kluzkém balvanu sklouzla a on poroučel se s hlučným šplíchnutím do nehluboké strouhy. Bystrý proud počal jej hnedle s sebou strhávat, otloukal a mlel jej  o výčnělky kamenů, jichž snažil se zachytit, ale jeho ruce bezvýsledně  klouzaly po zmrzlém povrchu. Cítil, jak dech se mu krátí v plicích sevřených ledovým chladem a síly mu rychle docházejí, když tu náhle proud jej doslova natlačil na vysoký balvan, jenž tu ze vzdutých vln trčel jako záchranný pilíř. Z posledních sil vysoukal se na oblou skálu, kdež zůstal chvíli ležet s tváří přitisknutou ke studenému kameni, zrychleně dýchaje až myslel, že se mu plíce v hrudníku roztrhnou. Maně uvědomoval si svůj neradostný stav. Osamocen uprostřed prudkých vod musí se co nejdříve dostat na břeh, jinak tu bídně zmrzne. Tehdy poprvé napadlo ho volat o pomoc, leč jeho hlas zanikl, odrážeje od příkrých břehů jež v tomto místě tvořily úzkou soutěsku, do níž počínající soumrak zlověstným tempem nastupoval. Pomalu se vzpamatovával a nutil mozek do horečného přemýšlení. Z promočeného tlumoku vytáhl stočené lano a jeden jeho konec přivázal k dlouhé holi, již ani při divoké plavbě peřejemi z ruky nepustil. Opatrně poklekl, rozmáchl se a hodil blízko skalnatého břehu mezi dva kameny, jež příhodnými k zaklesnutí se jevily. Těžký sochor nedolétl však na místo určení, odrazil se s tupým zvukem od kamene a již dravý proud jej pohlcoval. Trpělivě a pomalými přítahy vytahoval jej z vody, která jen nerada svou kořist pouštěla, a posléze znovu hodil. A znovu, a ještě jednou pomáhaje si nelidským skřekem. Ve chvíli, kdy pro tmu bezmála již před sebe neviděl, uslyšel, že hůl zapadla za oba kameny a když za lano potáhl, ucítil jak se napíná. Zhluboka vydechl, na prsou tlumok si upevnil a znovu do ledového toku vstoupil. Cítil jak jej vodní síla ihned strhává, poddal se však a drže se pevně lana, nechával se proudem ke břehu snášet. Jakmile ucítil pod nohama opět dno, pustil se provazu a vší silou rukama ke břehu vesloval. Ještě několik okamžiků a již octl se na kousku štěrkového podloží, u kterého suchý břeh se nalézal. Opět chvíli prudce vydýchával vynaloženou námahou, než v temnotě mezi nakupenými balvany svoji hůl se hledat vydal. Po chvíli bezvýsledného úsilí zanechal hůl i lano svému osudu a snažil se vydrápat po příkrém břehu, což se mu po nelidské námaze, kdy mohl používat pouze ruce a jednu nohu, opravdu podařilo. Octl se v temném houští, odkud aby se dostal, musel si cestu nožem prosekávat. Řídil se již ponejvíce hmatem, protože již temná noc jej obklopovala. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu, cítil, jak mokré oblečení na něm umrzává a při pohybech jako ledový škraloup se rozpadá a praská.

Dostal se nyní mezi vyšší porost a ztěžka klopýtal přes neschůdná bezcestí, přelézal padlé lesní velikány a kroutící se kořeny. Z tenkého kmínku uřízl si novou hůl a ta nyní sloužila mu jako podpěra pro zraněnou nohu, ve které každým krokem stupňovala se nesnesitelná bolest.

Na obloze vyšel sivý měsíc a prozářil mlčící les tisícerem temných stínů. Zahlédl před sebou světlejší místo kamenné morény a zamířil k němu. Posadil se na chvíli v zákrytu chladného balvanu, pokrytého lišejníkem čnějícím z moře ssuti jako pohanský obelisk, u kterého prastaří hierofanté prováděli své obřady. Dopil z měchu poslední zbytek ledového vína, ve kterém již chrastily ledové šupiny. Mezitím se úplně setmělo, vítr zesílil a na tmavé obloze se spolu se srpkem Luny rozsvítily první hvězdy. Roztřásla ho zima a padl na něho strach z neznáma a představy noci strávené v nehostinné pustotě. Dující vichr spolu s neproniknutelnou temnotou doléhaly na jeho nervy skličujícím dojmem. Do mysli vkrádaly se mu prastaré zkazky o alpských dracích vylézajících po slunce západu ze svých slojí. Tyto legendy, jsouce podpořeny nálezy zkamenělých koster v údolí, daly podnět některým svatouškovským kejklířům k odvození teorie o existenci oněch proslulých bytostí, jejichž hříchy přivolaly na svět příšernou pohromu v podobě potopy.

Ztěžka se zvedl a ve snaze vymačkat poslední zbytky sil z promrzlého těla, rozběhl se po kamenech do tmy. Po pár krocích však zraněná noha opět se podlomila a on se zhroutil. Skrče se do klubečka potichu úpěl bolestí. V horečnatém chvění vnímal klam a mámení blížících se přízraků pekelných oblud a nestvůr, supění a pach sirnatého dechu z jejich nozder. Teď, teď ho chytají ostrými tesáky za nohy a chystají se ho roztrhat na tisícero kousků. Odevzdaně stisknul drkotající zuby a sevřel víčka v očekávání neodvratného konce.

Leč ten nepřicházel a plamínek naděje v jeho nitru se rozblikal.  Pomalu se otočil na záda a na oblohu plnou hvězd oči upřel. Vzpomněl si na své úvahy z dnešního dopoledne a pocit hlubokého souznění, který zažíval při bezprostředním dotyku Všehomíra.

“Odpouštím vám”, slyšel se zašeptat s posledním záchvěvem vědomí, než ho nicota obklopila.

V mrákotném snu cítil, jak ho božská síla povznáší z hlubin beznaděje a dodává mu nadpřirozenou sílu. Duše opouštěla napůl zmrzlé a pozemského života neschopné tělo. Každý poryv ledového vichru zkracoval chvíle mezi záškuby jeho srdce a přibližoval jej zářícímu vstupu do návi, obrazu širé, prosluněné louky s pasoucími se stády skotu se zvonci zavěšenými u krků.  Tohle je tedy opravdový Bůh, pomyslel si, když v blaženém polosnu vnímal nebeský chór, libozvučnou zvonkohru s tóny nadzemských flaut, blahodárné teplo a tělem se rozlévající slastné rozechvění. Jižjiž na krok před ohnivě blyštícím kruhem se nacházel a ruku k němu napřahoval, již na druhé straně v dáli krajinu svého mládí spatřil, rodný dům a před ním, hle, toť jeho sestárlí rodiče na zápraží v ústrety mu kynou. A on opět je malým hochem, jenž z kopce bosky hlubokou trávou běží, vlasy a líce mu svěží vánek ovívaje, hlasitě výská s tváří rozesmátou míří do otevřené náruče své drahé matičky…  Avšak v tu chvíli za sebou naléhavý hlas zaslechl, který mu přikazoval:

”Vstaň a pojď za mnou…”

“Vstávej Bertíku, vstávej, tady nemůžeš zůstat, sláva Svantovítu, to jsem rád, že jsem tě našel.”

Bolest v promrzlých údech, které mu kdosi horlivě třel, jej přivedla k sobě. Ten hlas, ano, ten hlas. To přece není Strážce brány zásvětní, to je jeho bratr Leo, který měl o něj starost a vydal se ho hledat do tmy spolu s tovaryšem Francem. A také ho s dávkou nadpřirozeného štěstí našli v neproniknutelné temnotě, jsouce vybaveni pouze jednoduchou lucernou, ve které za začouzenými skly skomírající svíčka plápolala.

Pomalu otočil hlavu k bratrovi a v polovědomí zastřeném ještě transcedentním zážitkem, takto ho skomírajícím hlasem  oslovil: ”Nebudeš mi věřit Poldíku, ale přišel jsem na veliké věci. Hospodin, jak ho známe, umřiel. Místo něho skutečný Všehomír světu vládne. Naše touha po jeho poznání jediným a pravým smyslem pozemského života jest.”

Rysy

Lokalita: Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška středního a nejvyššího ze třech vrcholů je 2503 m. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Nejvýznamnější vrcholy: Gerlachovský štít (2655 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2634 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2623 m), Rysy (2 503)  Výchozí bod: Lysá Polana, Chata pod Rysami (2250 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: červen 2017

Už několikrát jsme v minulosti plánovali výpravu do Vysokých Tater, ale vždy z toho nakonec sešlo. Už bylo skoro až trapné, že mám slezenu značnou část Alp, ale zatím jsem nikdy nebyl ve Vysokých Tatrách. Konečně je to ale tady. Je rozhodnuto, jedeme. Chvíli to vypadá, že s námi pojede i Lukáš, ale nakonec z toho sejde. Nejprve je plánem vylézt na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Přestože je přístupný jen s horským vůdcem, plánujeme, že si ho vylezeme sami. Vrchol je poměrně daleko od „normálních“ horských chat. V blízkosti se nachází pouze Sliezsky dom, který byl přebudován na luxusní wellness hotel. Když pominu nehoráznou cenu 10 tisíc Kč za noc za třílůžkový pokoj, tak nemohu přimhouřit oko nad tím, že ubytování v takovémto hotelu by zcela degradovalo naši filozofii výstupů. Tohle tedy ne. Nakonec se tedy rozhodujeme, že Slovákům na ten jejich Gerlach kašleme a rozhodujeme se vylézt nejvyšší vrchol Slovenska, který je přístupný bez vůdce, Rysy.

V pátek zhruba o půlnoci dorážíme do Starého Smokovce, kde přespíme na parkovišti. V noci začíná pršet. Brzy ráno máme v plánu přejet autobusem do Polska do Lysé Polany. Bohužel první autobus odjíždí až okolo 9 hodiny a navíc má zpoždění. Až okolo 10 hodiny jsme v Lysé Polaně. Podle předpovědi počasí má v 10 hodin přestat pršel. Předpověď kupodivu nevychází a prší bez přestání celý den. Na červen je i poměrně chladno. Máme v plánu cestu přes Mořské Oko na vrchol Rysy, který přejdeme na slovenskou stranu a přespíme na Chatě pod Rysy. Bohužel hned na začátku cesty si nejsme zcela jistí, zda máme jít po pravém břehu řeky, nebo přejít přes most na levý břeh. Martin si není úplně jistý, zatímco já poměrně ano, a tak ho přesvědčuji pádnými argumenty. Bohužel se později ukáže, že jsem výjimečně neměl pravdu. Cestou několikrát zaváháme, ale teprve po 10 kilometrech jsme si jistí, že jdeme skutečně špatně! Vracíme se zpět a cestou potkáváme Poláka, který nám radí, že je možné řeku asi po 3 kilometrech přebrodit na druhou stranu. To by nám hodně bodlo. Podaří se nám najít místo, kde je řeka trochu užší a vypadá to, že by snad bylo možné ji skutečně přebrodit. Sundáváme boty a vyhrnujeme kalhoty. Martin nic moc neřeší a odvážně se vrhá do dravé řeky. Po několika metrech, kdy mu začíná voda sahat po pás, usuzuje, že to nedáme. Stále prší, voda je ledová, Znovu se oblékáme a jdeme zpět do Lysé Polany. Celou cestu pokukujeme, zda by se přeci jenom nedala řeka někde přebrodit, ale bohužel ideální místo nenacházíme. Zhruba v půl třetí odpoledne máme v nohách 20 kilometrů a jsme zpět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. To je snad sen! V minulosti jsme si již několikrát zašli, ale zajít si 20 kilometrů, navíc v takovýchto podmínkách, to je vskutku husarský kousek. Je nám jasné, že jsme se dostali do časové tísně, ale přesto se rozhodujeme,

že dodržíme původní plán. V chatě pod Rysy máme zarezervované ubytování a chceme tam dnes dojít. Ještě zvyšujeme už tak dost vysoké tempo. Po asi půl hodině přicházíme k pokladně. Kupodivu naši polští skorobratři vybírají vstupné za použití cesty k Mořskému Oku. To si snad dělají… Nedá se nic dělat, vstupné platíme. Zároveň si všimneme, že je u vchodu možné si pronajmout koňský odvoz k Mořskému Oku. Je to trochu srabácké, ale vzhledem k časové tísni tento způsob dopravy skutečně využíváme. Koně bohužel jedou poměrně pomalu, nicméně se přeci jenom pohybují o trochu rychleji než davy turistů, které cestou míjíme. Asi hodinovou cestu využíváme k doplnění potřebné energie. U Mořského Oka vylézáme z povozu a dále jdeme po svých. Škoda, že je mlha a stále prší. Jinak by byl na Mořské Oko určitě krásný pohled. Většina lidí se tady obrací, ale pro nás je to v podstatě začátek. Mořské Oko obcházíme po pěšince zleva a pak již začíná strmé stoupání. Zde už jsme skoro sami. Potkáváme pouze dvojici Poláků, kteří se vrací z cesty na vrchol Rysy, který nedali. Teplota začíná s ušlými výškovými metry klesat a začíná se objevovat sníh. Začíná sněžit. Na takovéto podmínky nejsme úplně ideálně vybaveni. Kameny kloužou, řetězy jsou přimrzlé ke kamenům. Docela by se hodily mačky. Vzal jsem si jen lehké rukavice a navíc obě levé! Martin mě chce zachránit svými náhradními rukavicemi, ale zjišťuje, že si je zapomněl vzít. Jsme úplně promočení a zmrzlí. Dorážíme na vrchol, ale nemáme ještě vyhráno. Začíná se pomalu stmívat a na slovenské straně není orientace vůbec snadná. Značky jsou umístěny tak, že při sestupu nejsou moc vidět a navíc jsou místy zapadané sněhem. Bojíme se, abychom chatu neminuly a nebyli tak odkázáni slézt až dolů do údolí. Naštěstí se nám akorát s příchodem tmy daří na chatu dolézt. O chvíli později potřebuje Martin na záchod a ptá se chatára na cestu. Vylézá z chatu a v silné vánici se vydává asi 50 metrů od chaty na suchý záchod. Po asi 10 minutách se vrací zpět celý promočený. Ve tváři má velkou zlost. Záchod přes veškeré úsilí nenachází a tak si zlost vylévá na obsluze. „To není možný, aby jste měli záchod takhle daleko od chaty. To jsem nikde nezažil“, láteří Martin. Nakonec ho přeci jenom nachází a trochu se zklidňuje. Druhý den ráno slézáme do údolí. Počasí je už lepší, ale díky vydatnému dešti z přechozích dnů jsou rozvodněné potůčky a říčky a valí se dolů údolím. Ze začátku se snažíme vodě vyhýbat, ale pak zjišťujeme, že to nemá moc smysl a jdeme dál přímo uprostřed valící se vody. Když už se blížíme k Popradskému plesu, potkáváme skupinky turistů, kteří jdou nahoru a vehementně se snaží vyhýbat vodě. Nic netuší o tom, co je čeká výše. Vůbec tak nechápou, když kolem nich procházíme přímo uprostřed asi 40 cm hlubokého jezírka, které se vytvořilo na místě stezky. Ještě dlouho se za námi otáčí a divoce spekulují, co to právě viděli. U Popradského Plesa si dáváme oběd a pak již se vydáváme na cestu dolů ke Štrbskému plesu. Tady nám ještě nějakou dobu trvá, než nacházíme místní vlakové nádraží. Bohužel nám právě odjel vlak a na další musíme čekat asi 45 minut. Moc nám to ale nevadí. Začalo svítit sluníčko a tak sundáváme úplně promáčené boty a sušíme se. Po asi půlhodinové cestě vláčkem přijíždíme zpět do Starého Smokovce k autu a vydáváme se na cestu domů.

Plechý

Výchozí bod: Nová Pec (740 m) Termín: únor 2017

Po osmi letech opakujeme náš první zimní výstup na Plechý. Tentokrát však trasu obměňujeme. Je to už čtyři roky, co jsme byli na zimní expedici na Šumavu naposledy. Tři roky jsme si museli dát pauzu z důvodu naprostého nedostatku sněhu. Asi globální oteplování, nebo co. Opět vycházíme na vrchol Plechý, nicméně tentokrát zde nestavíme iglú, nicméně pokračujeme dál směrem do Rakouska. Je nádherné počasí a z vrcholu Plechého sledujeme krásné výhledy až na vzdálené Alpy. Na chvíli scházíme ze značené cesty, abychom se na ni po asi hodině opět napojili. Zde si nacházíme hezké místečko na nocování a stavíme iglú. Sníh nemá příliš dobrou konsistenci a nedrží pohromadě. Dost dlouho se nám nedaří udělat kvádry, abychom vůbec se stavbou iglú začali. No zkuste udělat kvádr ze sypkého písku. Po asi půl hodině, kdy už jsme začali být trochu zoufalí, se nám podařilo přijít na způsob, jak kvádry udělat. Zjistili jsme, že způsob, kdy nejprve sněžnicemi udusáme plochu asi 40 m2 a z takto udusaného sněhu se snažíme vykrajovat kvádry, není vždy vhodný. Možná je dokonce obecně nevhodný! Nyní se pro účely vykrajování kvádrů posuneme dále od udusané plochy a po odhrabání vrchní, asi 30 cm vysoké pokrývky sněhu, již krájíme zmrzlé kvádry. Zjišťujeme, že při pokusu udusání vrchní vrstvy sněhu se naruší i spodní zmrzlá vrstva, která pak již nedrží pohromadě. Druhý den ráno vstáváme opět do krásného počasí. Balíme a vydáváme se na cestu. Máme naplánovaný okruh rakouskou částí Šumavy a následný návrat do Nové Peci z druhé strany. Bohužel jako již tradičně scházíme z naplánované cesty a dost dlouho nám trvá, že se zorientujeme. Nakonec se zcela zorientujeme až ve chvíli, kdy docházíme do lyžařského střediska Hochficht, které je narvané k prasknutí lyžaři. To je teda idylka panenské přírody, no fuj! Od původní cesty jsme se odchýlili natolik, že je potřeba naplánovat alternativní cestu zpět do Nové Pece. V jednu chvíli nás ještě napadá varianta vyjetí vlekem na kopec a napojit se na původně plánovanou cestu. Tato varianta naštěstí selže díky neochotě obsluhy, vzít nás nahoru bez lyží. Volíme tedy alternativní cesty a nasazujeme vražedné tempo. Máme před sebou ještě asi 15 kilometrů a čas do tmy se krátí. Nakonec docházíme k autu ještě za světla. Máme za sebou zatím asi nejdelší zimní trasu. Přes „drobném“ zaváhání ji zvládáme celkem v pohodě.