Dánsko 2021

Tak je to tady! Navzdory všem omezením a škarohlídským předpovědím odjíždíme na dlouho připravovanou výpravu do Německa – přístavu Burgtiefe na ostrově Fehmarn. Máme zde zamluven Etap 32i; útulnou, 9,35m dlouhou jachtu s dokonalým vybavením. Německá charterovka je opravdu důkladná, nezapomíná ve výbavě ani na dvě kompletní sady nářadí, náhradní díly k motoru, hekulesky – štípací kleště na nouzové oddělení vantů v případě ztráty stěžně, EPIRB, atd. Usmívám se v duchu pod vousy, když mi servisní technik trpělivě vysvětluje funkci jednotlivých zařízení; vše je tu velmi jednoduché a intuitivní. Loď je deset let stará, ale ve vynikajícím stavu.
Večer s mojí ženou v kabině již pokolikáté probíráme možnosti návštěvy dánského území. Vzhledem k situaci “covid” jsou podmínky (testy, karanténa a buhvíco ještě) dosti přísné, ale snažím se být bezstarostný a řídit se pravidlem, že problémy se mají řešit ve chvíli kdy nastanou. Tedy v duchu hesla: „Buď připraven na nejhorší, ale očekávej to nejlepší”:-)

První den 6.6.: Burgtiefe – Rødbyhavn
Území severního Německa na mě působí již tradičně velmi domácky. Snad to způsobují geny pradávných slovanských kmenů (Lechů, Obodritů aj.), kteří byli z těchto míst násilně vytlačeni christianizací v raném středověku. Z mnoha místopisných názvů lze cítit slovanský původ a i jméno ostrova Fehmarn pochází ze staroslovanského „fe mori”, tedy „v moři”.
Domlouváme s posádkou nakonec kompromis, že nepoplujeme rovnou na okružní cestu, počínaje ostrovem Lolland směrem na SV, jak jsem měl původně v úmyslu, ale nejkratší cestou, cca 20 NM na dánské území do Rødbyhavnu, což je přístav přímo naproti ostrovu Fehmarn. Podle situace, jak nás Dánové přijmou, teprve budeme řešit další itinerář. Připravuji se tedy i na variantu, že poplujeme ještě týž den zpátky a zbytek dovolené strávíme u německého pobřeží.
V SV větru o síle 3 Bft zkoušíme chvíli plachtit a halzovat, ale výsledná rychlost v našem kursu je nízká. Takto bychom se v případě, že v Dánsku nezůstaneme, do večera nazpět nedohrabali. Zapínám tedy motor a nejkratší trasou, kolmo na plavební dráhu, připlouváme krátce po poledni do přístavu. Nejedná se o klasické stanoviště s marinou, kotví tu převážně rybářské a servisní velké lodě, také je tu velké překladiště a stanice trajektu. Na plachetnici jsme tu jediní. Najdeme si místo u opuštěného mola v bazénu Nordre Havn, kde se vyvážeme bokem na springy, protože projíždějící lodi občas způsobují menší vlnobití. Ale jinak je tu klid, mrtvé ticho ruší jen rány kladivem dvou kluků, kteří v suchém doku renovují krásný dřevěný škuner. Oznamují mi, že hafenmeister se tu objeví až někdy odpoledne, takže vytáčím telefon a dozvídám se, že nás přijde zkasírovat jeho parťák v 18:00 hod. V půl šesté domlouvám poplatek v marině a v pozdním odpoledni se v pohodové atmosféře jdeme projít na blízkou liduprázdnou pláž, kde se dokonce i vykoupeme, protože stále svítí slunce na modrém nebi a teplota vzduchu je přes 20 °C(!).

Druhý den 7.6.: Rødbyhavn – Gedser
Ráno si jdu prohlédnout ještě druhou, západní stranu stranu přístavu, kde od října loňského roku probíhá výstavba nejdelšího „položeného” tunelu na světě Fehmarnbelt, spojujícího Dánsko a Německo. Jde o megalomanskou stavbu 18 km dlouhého tunelu, jehož realizace má být dokončena v r. 2029 s rozpočtem přes 7 mld EUR.
Dnes je podle předpovědi téměř bezvětří, takže nás čeká nudná plavba podél větrných “offshore” elektráren. V pásmu, ve kterém se vyskytují bagrovací lodě, se na nás snese hejno mušek a komárů, které naši nešťastnou loď doslova pokryjí jako koberec. Jsou úplně všude kde se mohou zachytit, na plachtách, lanoví, sprayhoodu, snaží se dostat i do kabiny. Vznášejí se v temných mračnech a dokonce pavučiny, doteď neviditelné, se proměňují v neprůhledné záclony plné zachyceného hmyzu. Naštěstí nás neštípají, jen protivně vlézají do očí i uší, takže občas marně odháníme ty nejdotěrnější a smiřujeme se s tím, že jsme vzali na palubu pár tisíc černých pasažérů, kterým prokazujeme přepravu zdarma.
V jednu chvíli za zádí něco hlasitě odfrkne a na hladině se na okamžik objeví tmavý hřbet. Delfíny tu pozorujeme častěji než třeba na Jadranu.
Ve 13:30 vjíždíme do zadního bazénu mariny Gedser na ostrově Falster. Značení laterálních bójí je tu zdánlivě trochu zmatečné, protože se nevjíždí do hlavního přístavu na jižním cípu ostrova odkud vyplouvá trajekt, ale do východní mariny průlivem mezi pobřežím a pásmem mělčin, odkud vede vjezd do přístavu, takže červené bóje jsou vpravo a zelené vlevo.
Po zajištění na stání v marině na kůlech se mračno komárů zvedne a bez poděkování vyklidí pozice. S úlevou tak upouštím od předem plánovaných scénářů jejich vypuzení.
Vyřizujeme formality, platíme v automatu denní taxu 200 DK a podle doporučení dobrosrdečného hafenmeistera si jdeme do nedalekého městečka nechat provést antigenní test. Výsledek testu se zobrazuje v šikovné aplikaci na telefonu, takže je kdykoli k nahlédnutí. Možnost prokázání také ještě později využijeme.
Po výborném pozdním obědě na lodi – restaurace jsou zavřené a v marině je tradičně mrtvo a prázdno – se jdeme v krásném slunečném počasí projít bosi po pláži, vyhříváme se na molu a koupeme se. Kvečeru jdeme na procházku do „wildlife” parku Kroghagen a při zapadajícím slunci sbíráme na pláži barevné kamínky.

Třetí den 8.6.: Gedser – Klintholm
Ráno fouká 2-3 Bft SV, což je přesně v protisměru! Ale nemusím se kvůli tomu přiliš čertit, protože kolem poledne vítr definitivně utichá a moře je opět jako zrcadlo… Zkouším chytat ryby na třpytku, ale v hluku motoru by ryba musela být hluchá a úplně pitomá, aby na nástrahu skočila.
Ovšem idylka náhle končí! Z průlivu Grønsund mezi ostrovy Felster a Møn nám náhle z levoboku foukne dýza o síle 4 Bft. Rázem jsme ve slušném náklonu, vytahujeme harnesy a rychlost malé lodičky je téměř na 7 uzlech! Poprvé si užíváme čistokrevného jachtingu. Trvá ale asi jen hodinu, než se dostáváme mimo vliv úžiny a tak k vjezdu do mariny doplouváme v 15:30 již opět na motor.
Marina v Klintholmu na ostrově Møn se skládá ze tří bazénů, je obklopena malými domečky – červenobílými apartmány v typickém dánském stylu. Obsazené jsou tak z 10 % vesměs staršími páry a rodinami, takže je tu opět klid až mrtvo. Stojíme v západním bazénu mezi kůly na 2,5 m hloubky. Trochu bloudím mezi domky při hledání “havnekontor”, ale nakonec platím u opuštěného automatu denní sazbu 145 DK.
Po pozdním obědě se jdeme projít po místní nádherné pláži. Hodláme dojít až k malému lesíku, vzdálenému asi 3 km a pak se vrátit, ale atmosféra prosluněného dne nás zláká k procházce do vnitrozemí. Vracíme se tak oklikou po opuštěných asfaltkách nejdříve lesem a potom mezi poli kolem malých statků, skrytých mezi ostrůvky stromů. Ze zamýšlené trasy o délce 4 až 5 km se tak stává skoro 10 km výlet. Pohlazením po duši je kolorit úhledných domků, stavěných v tradičním stylu se střechami ze slámových šindelů, zahrádkami s kvetoucími skalkami a tradičními lavičkami, vybízejícími pocestné k odpočinku. Žádné stavení není opatřeno plotem. Vůbec květy všech možných barev a jejich vůně nás provázejí po celou cestu po dánském pobřeží. Zpět na loď tak přicházíme těsně před západem slunce kolem 22 hod, unavení, ale šťastní z nových zážitků.

Čtvrtý den 9.6.: Klintholm – Møns Klint
Dnešní den máme v úmyslu strávit na ostrově Møn, takže se ráno nikam neženeme. V 9 hodin si půjčujeme kola – typizované retro bicykly s přehazovačkou skrytou v zadním náboji. Vyrážíme opět liduprázdnou krajinou po sluncem rozpálené silnici, kudy projede občas auto nebo autobus, směrem k západnímu pobřeží ke křídovým útesům a také cíli naší cesty.
Nachází se zde také Geocenter Møns Klint; rozsáhlé přírodovědné muzeum a expozice paleolitických vykopávek z místních archeologických nalezišť, která je střídána promítáním 3D filmů, workshopy i různými interaktivními projekcemi. Na parkovišti je tu ovšem frmol, přijelo několik autobusů s mládeží, která má předplacený vstup a proto necháváme prohlídku na později. Jdeme se nejdříve projít pod útesy, které jsou v nejvyšším místě přes 100 m vysoké a 6 km dlouhé. Sejít k pobřeží musíme ztemnělým lesem po dřevěném schodišti, ale po příchodu na pláž se otevírá doslova omračující scenérie. Vysoké bílé útesy, jejichž vrchol lze obsáhnout až při notném záklonu hlavy, bíle září proti azurově modrému nebi. Jiskřivá hladina moře táhnoucí se do nedohledna dodává místu téměř nadpozemskou atmosféru.
Sbíráme na pobřeží zajímavé kameny, kterých tu je opravdu mnoho druhů. Celé pobřeží se vlastně skládá z pazourkových pecek, tvrdé sedimentární kryptokrystalické formy křemene zařazené mezi odrůdy chalcedonu. Pokouším se po vzoru Houžňáka z Lovců mamutů odštípnout z pecky ostrý břit a kupodivu se po několika pokusech podaří vytvořit něco, co se podobá hrotu šípu. Odštípnuté hrany jsou opravdu ostré jako sklo. Fascinuje mě, že způsob vzniku pazourku není dodnes zcela jasný a tak vymýšlím různé teorie, kterými zásobuji svou drahou polovičku.
Po asi dvoukilometrové cestě po kamenité pláži pod impozantní bílou stěnou vystupujeme dalším schodištěm vzhůru a jdeme nazpět, tentokrát po stezce na horní hraně útesů. Výhledy jsou neskutečné! :o
Návštěva Geocentra je dalším velkolepým zážitkem za cenu 145 DK. Před vstupem po nás ještě chtějí potvrzení testu covid v mobilu, ale pak nás již čekají jednotlivé místnosti s ukázkami výtvorů diluviálních přírodních sil. Potěšení z prohídky si nenecháme zkalit ani nevšedním kulinářským prožitkem v místní restauraci: ledovým těstovinovým salátem s lyofilizovanými rajčaty a masovými koulemi. Jiný výběr prostě není, takže nemá cenu remcat. Paní ještě udiveně zvedá obočí při nesmělém dotazu na brambory jako přílohu.
Zpátky do mariny jedeme oklikou opět nádhernou krajinou plnou zeleně a květů s překrásnými výhledy na nedaleké moře. Osamocená stavení v tradičním stylu skrytá v umně vytvořených alejích a remízkách, ozářená zapadajícím sluncem vykouzlí na tváři mé ženy spokojený úsměv, korunovaný čistě spontánním výrokem: „Tady je ale krásně.”

Pátý den 10.6.: Klintholm – Gedser
Na zpáteční plavbě opět zažíváme mírný adrenalin při průjezdu okolo průlivu Grønsund, ale vítr se postupně mírní až téměř zcela utichá. Zkoušíme křižovat proti JZ větru, ve vyostření to dává 6 uzlů. Na klidném moři bez větších vln to vypadá, že nakonec dochází ke kompromisu; jsem spokojen, že to jakž takž jede a Janička si libuje, že nemáme příliš velký náklon a loď se ani moc nehoupe. Vzácná chvíle souznění trvá asi do poledne, kdy je na dohled mys Gedder Odde. Vítr se totiž stočí a nakonec zcela utichá, takže přichází ke slovu opět motor :roll:
K večeři je zbytek včerejšího rizota, do restaurace po včerejším zážitku raději už nejdeme. Jestliže Dánové nejsou v něčem dobří, je to právě jejich kuchařské umění. Možná jde o místní zvyklost, ale z nabídky menu ještě nejpřijatelněji vypadající smažený řízek s vařeným hráškem nás opravdu nepřesvědčí.

Šestý den 11.6.: Gedser – Burgtiefe
V 8:30 vyplouváme z mariny a nabíráme kurs na ostrov Fehrmarn. Podle ranní předpovědi má dopoledne trochu foukat 3 Bft, u ostrova pak vplujeme do pásma tišin. Do 10 hodin tedy budeme plachtit, potom pojedeme na motor. Vítr ale docela drží na JZ 3 Bft, což nám při vyostření dovoluje plout rychlostí něco přes 5 uzlů.
Ve 3 hodiny odpoledne v sotva znatelném vánku však opět na motor obeplouváme maják Staberhus na ostrově Fehrmarn a v půl páté mooringujeme v domovské marině. Nabíráme diesel u ochotné paní a pozorujeme naposledy západ slunce na pláži z jemného písku. Obdivujeme plavce právě probíhající regaty při manipulaci se spinakrem ve večerní bríze.
Poslední koupání, poslední foto a poslední noc na palubě tvoří tečku za naší zatím dosud nejpohodovější plavbou na Baltu.

Similaun

Lokalita: Similaun je pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp. Leží v hřebenu Schnalskamm v Tyrolsku přesně na hranicích Rakouska a Itálie tak trochu zapomenut ve stínu nedaleké a mnohem navštěvovanější Wildspitze. Vrchol se domimantně zvedá nad okolo ležícími ledovci: na severovýchodě Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Na jihozápadě vrchol prudce padá do suťoviska nazvaného Similaungrube. Výchozí bod: Vent (1 900  mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 8 hod) Termín: červen 2021

V lednu 2021 začínáme plánovat naší další zimní výpravu. Dostáváme skvělý nápad udělat tentokrát zimní výstup v našich starých známých Roháčích. Nápadem jsme nadšeni, přestože jsme, opět jako v předchozím roce, nuceni sledovat pokračující omezení související s koronavirem. Ač se zdál být koronavirus při naší loňské letní výpravě na Wiesbachhorn na ústupu, opak byl pravdou a na podzim 2020 začala celá situace dále eskalovat. Nejenže pokračovala různá omezení při cestách do zahraničí, ale byla zavedena i opatření v podobě zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. Vzhledem k zavedení omezení pohybu osob na Slovensku jsme se domluvili, že zimní výpravu do Roháčů odložíme na příští rok. Jelikož tou dobou se i na celém území ČR vyskytovalo až nezvykle velké množství sněhu, domluvili jsme se, že na začátku března uděláme opět výpravu na Šumavu. Bohužel se nakonec ukázalo, že na začátku března na Šumavě nebyl již prakticky žádný sníh, a tak jsme naši výpravu pro rok 2021 bohužel zrušili. Místo naší zimní výpravy jsme se tak již upnuli k plánování červnové výpravy do Rakouska.

V červnu se situace ohledně koronaviru opět začíná trochu uklidňovat a tak vyrážíme opět po roce do Rakouska. Tentokrát jedeme na sedmý nejvyšší vrchol Rakouska – Similaun – 3 606 mnm. Po loňském zdolání Wiesbachhornu (9. nejvyšší hora Rakouska) se tak snažíme zdolat další z TOP 10 nejvyšších vrcholů Rakouska. Z těchto 10 vrcholů leží 6 právě v zemi sněžného muže – Ötztalských Alpách. Další 4 vrcholy leží ve Vysokých Taurách. V tuto chvíli máme již zdolány 4 z těchto vrcholů (Grossglockner, Wildspitze, Grossvenediger a Gross Wiesbachhorn) a zdolání Similaunu by tak znamenalo završení poloviny z těchto vrcholů.

Tentokrát vyrážíme v sobotu v 6 ráno a po vcelku bezproblémové cestě dorážíme po 14 hodině na nám známé parkoviště ve Ventu. Je pravda, že je to již 14 let, kdy jsme z tohoto místa vyráželi v roce 2007 na výstup na nejvyšší vrchol Ötztalských Alp Wildspitze. Těsně před Ventem leží městečko Sölden, které nás trochu poplete a vášnivě diskutujeme, že jsme z tohoto místa lezli v roce 2012 na Ortler. Martin je tak přesvědčený, že to bylo právě zde, že mě strhává a dokonce sledujeme místa, přes která jsme tehdy lezli. Až po návratu po detailnějším studiu mapy zjišťuji, že je to samozřejmě nesmysl a že Ortler ve skutečnosti leží asi 150 km dál na jihozápad nad městečkem s velmi podobným názvem Solda (německy Sulden). Opět potvrzujeme, že už známe Alpy jak své boty J.

Po klasickém přebalení věcí a rychlém obědu z vlastních zásob již vyrážíme směr Martin Busch Hütte (2 500 mnm). Tentokrát nemáme udělanou na chatě rezervaci. Důvodem je naše drobná pochybnost, zda budeme schopni dnes dolézt až na chatu Similaunhütte (3 000 mnm), nebo zda na to dnes nebudeme míst dost sil a tak raději přespíme již na Martin Busch Hutte. Ve velmi příjemném počasí se nám daří dorazit za 2,5 hod na Martin Busch Hütte, což je přesně v souladu s informacemi na ukazatelích. Máme z toho dobrý pocit, neboť se nám většinou nedaří dosahovat časů uvedených na ukazatelích. Toto je vždy první zkouška naší aktuální formy, kterou jsme tentokrát zvládli na jedničku. Na druhou stranu je už půl šesté a moc se nám nechce jít dál. Rozhodujeme se tedy, že dnes zůstaneme zde, čímž si sice prodloužíme zítřejší výstup na vrchol minimálně o 2 hodiny, ale jelikož by se mělo jednat o poměrně snadný výstup, moc nás to netrápí. Naše očekávání, že budeme vzhledem k předpovědi počasí v horách úplně sami se nepotvrzuje a při příchodu na terasu chaty, kde se setkáváme s několika skupinkami lidí, začínáme lehce trnout, zda nás dnes díky absenci rezervace, ubytují. Chata je otevřená teprve tři dny a v Rakousku jsou aktuálně stále poměrně tvrdá koronavirová opatření. Rouška je při pohybu na chatě samozřejmostí, což jsme trochu čekali, nicméně skutečně překvapení jsme ve chvíli, kdy nám chatár oznámí, že nás nemůže ubytovat, protože nemáme udělanou emailovou rezervaci a bez ní prý dle platných pravidel nelze ubytovávat. Tváříme se provinile a snažíme se chatára přesvědčit, že toto nařízení je blbost a ať nás kouká ubytovat. Je to trochu hra na pana důležitého a nakonec se podaří vše domluvit. Následuje další překvapení, protože na chatě nejsou tradiční přezůvky a ani deky na postelích. Prý je toto také zakázáno. Chatár nám nakonec půjčuje  nějaké přezůvky, ale tváří se u toho jako agent 007. Slibujeme mu, že o tom nebudeme nikde mluvit J Já mám s sebou naštěstí spací pytel, ale Martin musí ještě jednou škemrat o půjčení deky. Máme opět zaplacenou polopenzi a tak si okolo 19 hod již sedáme do restaurace a dáváme si teplé jídlo a pár piv. Okolo 22 hod již jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 6 hodiny, nasnídáme se a okolo 7 hodiny již vyrážíme nahoru. Počasí je krásné a jde se nám dobře. Pod chatou Similaunhütte narážíme na místní bači, kteří převádějí veliké stádo ovcí z Itálie do Rakouska na pastviny. Po 9 hodině jsme již na chatě, kde přebalujeme věci a dáváme si svačinu. Okolo 10 hodiny již vyrážíme po sněhovém platu ve směru na Similaun. Cesta je naprosto pohodová, v zásadě bez jakýchkoliv technicky obtížných pasáží. Je zde nezvykle velké množství sněhu, který má dobrou konsistenci a tak ani nenasazujeme mačky a nenavazujeme se. Ve slušném tempu dorážíme již krátce po poledni na vrchol. Užíváme si výhledy a trochu se opalujeme. Cesta zpět na chatu je také bez jakýchkoliv problémů a tak již okolo 15 hodiny sedíme na terase Similaunhütte. Takto brzy jsme na chatě už dlouho nebyli a tak si to náramně užíváme. Dnes tady budeme spát a tak máme před sebou celé odpoledne odpočinku. Modrá obloha, sluníčko do nás pere a my si dáváme jedno pivo za druhým. Teprve k večeru si začínáme uvědomovat, že naše mazání nebylo úplně precizní a tak jsem solidně spálení. Hlavně krk a uší máme v jednom plameni. Večer si dáváme dobrou večeři a dalších pár piv. Opět hrajeme karty a nevím čím to je, ale Martin zase hrozně prohrává J Ale pivo nám nosí moc pěkná italská servírka a pivo je taky až překvapivě dobrý, tak myslím, že Martinovi ty prohry až tolik nevadí J

V pondělí po snídani již vyrážíme zpět do údolí a jedeme domů, kam pozdě odpoledne bez problémů dorážme. Jednalo se asi o jednu z nejpohodovějších výprav. Počasí bylo skvělé a výstup byl technicky poměrně jednoduchý.