Kapitola II: Velké cestování

Bratři Tesárovi, Norbert a Leopold se narodili v letech 1776 a 1777 jako nejstarší synové turnovskému obchodníku s drahokamy Vincentu Tesárovi a jeho manželce Františce. Dětství prožili v osadě Kacanovy  (Katzanowa), jejíž jméno v okolí proslavili italští brusiči skla a kozákovských polodrahokamů v první polovině 17. století.

Odmala byli hoši nezbední, vzpurní a do větru, což znamenalo, že se dostávali až příliš často do střetu s přísnými pravidly katolické obce. Jejich neklidná povaha nebyla jejich okolím přijímána, ať to byl obecní kantor, turnovský farář z nedělní školy, nebo jejich tak trochu nešťastný otec. Místo možnosti vidět svého nástupce, kterému by předal svou živnost, musel neustále řešit kázeňské přestupky svých daremných synů. Oba chlapci totiž příliš často dávali přednost před školou a kázáním v kostele výpravám do oblasti malebných údolí a labyrintu skalních věží v okolí Ratsche. Zde soupeřili v lezení na příkré věžovité útvary, nejraději v Dračích skalách či Zámecké rokli. Místní polesný neviděl rád bujné rejdy omladiny a tak jejich konání bylo jen příčinou další z hlubokých vrásek na čele starého otce Vincenta. Spolu s kominickým učněm Toni Schusterem však hoši získávali ve skalách dovednosti, které by jim mohl závidět leckterý artista. Lezli většinou bosky bez jakýchkoli pomůcek, jen občas si při sekání stupů do pískovcové hmoty vypomohli kladivem a sekerkou, nástroji “vypůjčenými” z otcovy dílenské výbavy. Pochopitelně o nějaké ty modřiny, pohmožděniny nebo vyvrtnuté kotníky nebyla nouze, ale chlapci byli natolik obratní a s rostoucími zkušenostmi i ostražitější a vynalézavější, že k vážnějšímu zranění u nich nikdy nedošlo. Jejich matinka nad jejich vášní často lomila rukama, když se její chlapci navraceli s počínajícím soumrakem pomlácení, špinaví a roztrhaní, ale s rozpálenými tvářemi a zářícíma očima. A pak jen seděli u stolu, cpali se hrachovou kaší s kousky špeku nebo vařenými bramborami politými máslem a vyprávěli co ten den prožili, kam zase vylezli a co tajemných zákoutí objevili.

Po absolvování turnovské farní školy otec přihlásil Norberta do učení jako brusiče drahokamů k proslulému mistru Egermannovi, který sám řemeslo studoval u nejvyhlášenějších mistrů ve flanderských Antwerpách. Leopold, který neměl k oboru svého otce příliš vstřícný vztah, vyučil se krejčím. Po vyučení obdrželi oba bystří hoši díky josefínským reformám cestovní knížku, jež je opravňovala k cestování po českých a rakouských zemích. Jejich otci se tyto pasy podařilo získat za nelehkých podmínek.

Doba byla plná napětí z “jedu” francouzské revoluce a v zemích habsburské monarchie vedla k bezpočtu rozmanitých omezení pohybu lidí, svobody tisku i shromažďování. Policejní aparát ministra hraběte Johanna Antona Pergena se od počátku protifrancouzských válek utěšeně rozrůstal. Síť tajných agentů a placených donašečů začala postupně kontrolovat vnitřní život říše. Policejní dozor státu nad rychlokvašenými občany umrtvoval samostatné myšlení, rozvracel morální hodnoty, dělal ze slabých povah pokrytce, ba i kolaboranty. To nebyla živná půda pro naše dvě mladé, zvídavé a marnivé duše toužící po kolosvěta poznání. Vrcholem restrikcí bylo zavedení ostré cenzury knih a periodik v roce 1795.

V tomto čase byla říše v těžké defenzívě pod náporem země revoluce. Ve vzduchu byla ještě cítit rok stará porážka císařských vojsk v bitvě u Fleures, situaci ztížilo uzavření separátního míru Francie s Pruskem, dosavadním spojencem Rakouska v koaliční válce. Obavy před postupujícími francouzskými armádami vedly k  horečnému zbrojení. Vojenská povinnost branců směřovala od rozdělení stálých verbovacích obvodů, kdy rekrutýrka jednotlivých vojenských těles probíhala v příslušných obvodech říše, přes zavedení konskripcí Marií Terezií v r. 1781, po uzákonění všeobecné branné povinnosti v r. 1793. Do armády směli být vybírání pouze zdraví muži pevné tělesné konstrukce a dostatečné výšky od pěti stop a dvou palců do pěti stop 6 palců, kteréžto předpoklady oba hoši nepochybně by splňovali.

Díky svým obchodním známostem mezi bohatými měšťany se Vincentovi podařilo oba syny nejen vyvázat z branné povinnosti, ale podle zákona o pasovém přímusu (Passzwang) pro ně získat i cestovní pas vydaný zemským guberniem, opatřený schvalovací doložkou krajského úřadu, který bylo možno použít pro cesty do většiny ostatních zemí říše i do takzvaných nekonskribovaných říšských zemí, tj. tam, kde se neodváděli branci (Uhry, Benátsko, Lombardie, Tyrolsko, Vorarlberg). Pasy byly vydávány teprve po prokázání účelu cesty a po prověření bezúhonnosti žadatele. Žádost se podávala prostřednictvím vrchnostenského úřadu přes krajské hejtmanství. Pasem cestující prokazoval svou totožnost a bezúhonnost, u cest do ciziny i důvod cesty.

Když se v roce 1796 oba bratři chystali vyrazit na zkušenou, vyzbrojeni čerstvě vydanými průkazy, bylo Norbertovi 20 a Leopoldovi 19 let. Ze západu se na zemi valila pohroma; od Rýna postupovaly dvě francouzské armády, z pádské nížiny třetí, vedená generálem Bonapartem.  Otec Vincent sám nabádal oba syny ke spěchu, chtíce je co nejdále od válečného konfliktu udržet. Až všechno skončí a válečná vřava se zklidní, zase se tu všichni ve zdraví shledáme, vykládal jim. Hochy nebylo k cestování zapotřebí nutit. Již dávno měli nastudováno o dalekých krajích mnohé z knih, které jim ze zaprášených polic farní knihovny potají vypůjčoval knihovníkův syn. Nejnovějším podnětem k jejich cestě jim ale byly kopie textových fragmentů a rytin z díla kraňského vzdělance, vědce a lékaře Belsazara Hacqueta: „Neueste physikalisch-politische Reisen durch die Dacischen und Sarmatischen oder nördlichen Karpathen”. Do farní knihovny se listiny dostaly od šenkýře z Chlumku, kterému je zanechal neznámý krajánek místo outraty a ten je potají za pár krejcarů přenechal Norbertovi. Při světle svíčky v podkroví cestovali prstem po zašlých mapách se zakreslenými vrcholy, jejichž názvy je inspirovaly a dráždily, a jejich duše pluly na vlnách objevitelské touhy. Jména zemí jako Nová Halič, Bukovina, Sedmihradsko či Bessarábie je fascinovala. Tohle by bylo něco, objevovat skutečné hory, ne jen skalní věže v místní honitbě! Toužili objevovat končiny kam ještě lidská noha nevstoupila a mohutný karpatský oblouk se jevil jako vítaná příležitost, jak tuto žádostivost uspokojit.

A tak jednoho prosluněného rána, kdy ptáci zpívali nad probouzejícím se jarním dnem, vyrazili s ranci přes rameno jako opravdoví vandrovníci směrem Slovenská Spiš. Matka jim s pláčem upekla tvarohové buchty a otec, v duchu stále doufaje, že cestování napraví jejich horké hlavy, udělil Boží požehnání a každému po deseti krejcarech v drobných čtvrttolarech a dvacetníkách.

Starý Vincent, který sám měl s cestováním za obchodem své zkušenosti, jim kromě jiného poradil jak využít rozvíjející se sítě císařských silných cest, budovaných novým “šauséovaným” způsobem – totiž zpevněných hrubým kamenem a štětem s příměsí vápna, narovnaných, podélně lemovaných odvodňovacími rigoly a typickými alejemi stromů. Většina těchto cest byla určena pro těžké povozy a  sledovala hlavní směry prastarých obchodních stezek, Zatímco do Brna to ještě bylo pohodlné, dále se museli ubírat po prašných cestách, které se za deště proměňovaly v neschůdné úvozy plné bláta, kamení, výmolů a kaluží.

Chlapci během cesty přes noc spávali v lese pod širým nebem, jen když je zdrželo v nějaké vesnici sychravé, deštivé počasí, nepohrdli skrovným pohoštěním, většinou chlebem a sýrem za pár grošů u vlídných sedláků a útulkem ve stáji nebo chlévě. Ne pokaždé se však s laskavým přijetím setkávali. To když třeba procházeli Árvou, uherským komitátem, kde na ně rozpustilí pastýři poštvali svě huňaté, divoké psy. Věru, měli se co ohánět, každý svou cestovní holí, aby krvežíznivé hafany, navyklé obyčejně i s vlky a medvědy se potýkat, odehnali a svá holá lýtka si ochránili. V této části země josefínské reformy jen velmi ztěžka si hledaly cestu a pochopení mezi selským obyvatelstvem, zbídačelým nejen vrchnostenským útiskem, ale i živelnými pohromami, hladomorem a v neposlední řadě i častým šturmováním cizích vojsk, která za sebou jen zemi na úhor vypálenou a veskrze nářek přeživších zanechávala. Vrchnost jen velmi nerada ustupovala ze svých pravomocí, robota byla nadále povinností poddaných, císařský patent o zrušení nevolnictví z r. 1781 až s velkým zpožděním se zde začínal uplatňovat, novinky z císařské kanceláře jen velmi ztuha se mezi prosté vesničany dostávaly, ježto představitelé šlechty a církve přísnou censuru v těchto věcech zachovávali.  Státní správou byla vydaná nařízení, spočívající v povinnosti podávání hlášení o pohybu cizích osob v regiónu. Jejich zadržením mělo být zabráněno šíření nebezpečných myšlenek a zpráv o revolučních událostech ve Francii.

Na cestách snažili se příliš neutrácet z otcovy výslužky a proto se živili jak mohli, nejčastěji výpomocí sedlákům při jarních pracích na poli při rytí a osévání skrovných políček, hlavně bramborami a prosem, pasením dobytka, v krajním případě i pytláctvím v okolních lesích. Hoši byli velmi šikovní, vynalézaví a manuálně zruční. Doma dokázali odkoukat od turnovských řemeslníků některé pokrokové metody počínající manufakturní výroby a nyní leckteré z nich zaváděli do obyčejů neučených vesničanů na moravskoslovenském pomezí.

Když dorazili k blízkosti bývalé hranice Rakouska s polskolitevským soustátím, poprvé uviděli majestátní hradbu hor zvedající se z údolí Liptovského komitátu. Koncem jara ještě vrcholky, pokryté bělostným sněhem, blščavě vykukovaly z cárů tmavých mraků a hochům se zatajil dech při představě putování v jejich mlhavé náruči. Jaké to je, přiblížit se k nedotknutelným oblakům, zahalit se do jejich nadýchaných tvarů? A což teprve pohlédnout na ně z druhé strany, svrchu?

Po proudu řeky Waag došli až do sídelního městečka Liptovské stolice, Svatého Mikuláše. Ubytovali se ve skrovné občině Veterná Poruba. Odtud podnikali výpady na okolní vrchy tatranského horského masívu. Ze začátku se jejich vesměs jednodenní výpravy omezovaly na nižší kopce ze západní části: Osobitá, Bobrowec, Končistá, Piszna, Červený Vrch, Kriváň. Postupně ale, jak se osmělovali a získávali zkušenosti, odvážili se i mezi ohromné rozervané štíty, kde se jim mimo jiné podařilo zdolat i pravděpodobně nejvyšší místo zvané Na Kotlu.

Norbert dokázal využít svých znalostí získaných studiem úložišť drahých kamenů a při pokusu o rýžování zlata v údolních řečištích na jižní straně tatranského pohoří, byli odměněni několika spíše náhodnými nálezy křemenných valounů horniny, ze kterých bylo možné po nadrcení oddělit zlaté šupinky. Prvotní úspěchy zatemnily mysl bratrů natolik, že podlehli zlaté horečce a několik týdnů strávili při zlatonosném potoce Lužňanka, pramenícím na úbočí vrchu Magurka, kde museli být velmi ostražití, neboť zde byly provozovány strážené státní baně. Jen postupně slábnoucí paběrkování je nakonec odradilo od této činnosti. Kromě několika drobných šupin, které si uchovali na horší časy, výdělek nebylo lze považovat za úměrný vynaložené námaze, na druhou stranu postačoval k pokrytí jejich skrovných životních nákladů.

Koncem léta se kvůli pytláctví, které provozovali spíše z lovecké vášně než z nutnosti, dostali do sporu s vlastníky obce a okolních lesů, mocným rodem Okoličanyiů, a museli z kraje uprchnout. Šlechta, rozdrážděná nastupujícím občanským uvědoměním prostých rolníků, nemilosrdně trestala jakýkoli prohřešek proti starým pořádkům, jenž v jejích očích byl jen pouhou zpupností. Jedině znalost horských stezek je zachránila před biřici vedenými rozlícenou čeledí se psy, kdy zmátli svou stopu na hřebeni Ornaku a zchytralou lečí poslali pronásledovatele do Doliny Starej Roboty, zatímco sami pokračovali po hřebeni směrem na východ sledujíce pastýřskou stezku kolem Červeného Vrchu a dále kolem jezera Meer Auge hlouběji do oblasti spišského komitátu.

Jako psanci putovali hlubokými lesy po karpatském hřebeni dále na jihovýchod, kam je naváděla mohutná podkova hrubě vyvrásněného, jen velmi řídce obydleného horstva. To již začínal podzim a přinášel s sebou sněhové bouře, kdy ledový vichr pronikal do morku kostí všech bytostí zůstavených  bez příbytku napospas divým živlům. Jejich na smrt znobená těla stokráte odmítala poslušnost, ale opět stokráte se pozdvihla, obalena jíním, aby v mrazivé vánici dál hledala záchranu, spásný bod v moři kamení, ledu a sněhových závějí. Jen díky útrpnosti osamocených obyvatel horských salaší a uhlířských samot se jim podařilo přežít. Tito osadníci patřili k etnické skupině Goralů, kteří obývali celý severní karpatský oblouk od Tater až po jihovýchodní část Bukoviny, Černovickou oblast, kde si říkali Huculové.

Z obavy před strážci zákona, rozhodli se oba poběhlíci obydliti na zimu ve sloji, kterou objevili již dříve při svých toulkách poblíž Kopského sedla. Jeskyně byla v minulosti využívána zbojníky a poskytla jim tolik vytoužené přístřeší a ochranu před studenou, nemilosrdnou zimou. Kromě několika prázdných  kadlubů, do kterých si přebojníci ukládali zásoby potravin, starých rozklížených necek, rozpadlé dřevěné krosny, ručně vyráběných zbytků svíček a několika dalších krámů však v ní nebylo nic co by bylo lze využít. V koutě se nacházelo místo vystlané suchým mechem a věru, všelikterak spartánsky toto obydlí vypadalo, po prožitém utrpení jako v ouplné hojnosti si připadali. Při bližším průzkumu sloje se Leopoldovi úplnou náhodou podařil husarský kousek.  Z udupané hlíny vyhrabal několik kop zašlých stříbrných penízů ukrytých ve zbytcích ztrouchnivělé škřínky, mezi nimi i několik tuctů zašlých tereziánských dukátů. Zbojníci by tu určitě takový poklad dobrovolně nezanechali, usuzovali oba bratři, když seděli s rukama od zuřivého hrabání do krve rozedranýma nad nečekaným nálezem. Pravděpodobně se nevrátili z výpravy za lupem, či zahynuli při potyčce s biřici. Dohromady mince tvořily malé jmění, které se naši mladí dobrodruzi rozhodli ponechat jako závdavek do budoucna, až si budou chtít pořídit vlastní živnost.

Do doby než přišla opravdová zima, dařilo se jim lovit zvěř pomocí pastí důmyslně nastavených na zvířecích stezkách. Pak ale udeřil prosinec, po něm leden, s ním i kruté mrazy a vánice s ohromnými přívaly sněhu trvající nepřetržitě i několik dní. Les zapadal nadýchanou, bělostnou vrstvou zvící několika sáhů. Z jeskyně nebylo možné vycházet, natož stopovat a lovit zvěř, která ostatně zůstala zalezlá ve svých ukrytých brlozích. Trpěli hladem jako ještě nikdy. Jediná možnost záchrany byla dostat se k obydlím v malé dřevorubecké osadě Ždiaru, v němčině poeticky nazývané  Morgenröthe, kterou založili uhlíři vykácením a vypálením plochy lesního porostu.

V té době utrpení obou bratrů dosáhlo vrcholu. V noci leželi schouleni s žaludky bolestivě staženými hlady okolo nevelkého ohníku, který snažně před zahasnutím udržovali, zachumláni do nevydělaných kožin uprostřed sloje zatlučené před venkovními fujavicemi hrubě oklestěnými kmeny stromů utěsněnými mechem a chvojím. Věděli, že pokud se jim nepodaří odejít hned, bídně v jeskyni zahynou. Nakonec to byl Norbert, který z kořenů mladých smrků a řemínků z nevydělané kůže vyrobil neforemné kraple pro chůzi v hlubokém sněhu. Na hrubý svlak, který používali ke svážení dřeva z lesa, naložili své nuzné zbožíčko a jednoho rána, kdy se jim zdálo, že mráz a vítr trochu povolil, vyrazili. Do údolí to bylo něco přes čtyři míle, ale byli tak zesláblí a museli každou chvíli zastavovat, že až se soumrakem k chalupám se přiblížili. Celá osada ležela pod sněhem, rodiny přebývaly pospolu v jednotlivých staveních, okna i dveře zabedněny mechem a pytli napěchovanými senem. Z chalup zapadaných sněhem až po střechu nebyl vidět unikat žádný kouř, neboť jejich bydlitelé místo komínem dým z pecí do želéřů, půdních prostor vypouštěli, aby ani znánko tepla neuniklo a také, aby podýmné platit nemuseli.

Věru, nebylo to zrovna příjemné překvapení pro nuzné vesničany, když se za dveřmi ozvaly duté rány a úpěnlivé volání obou našich pocestných. Měli velké štěstí, že se jim na jejich strastiplné cestě lesem podařilo objevit v lesním brlohu umrzlou laň s kolouchem, které naložili a s sebou na svlaku přitáhli. Neměli už ani dost sil, aby si maso připravili. Uhlíř však nejprve díru ve stěně mázdrou zahrazenou odkryl, aby se přesvědčil, že jejich navštivitelé pravdu hovoří, a teprve potom dovnitř je vpustil. Bratři se ocitli v malé jizbě s podlahou z udupané země vytápěné ohromnou pecí z mazané hlíny. V jediné světnici kromě pece s policemi na nejnutnější nádobí byly ještě velikánské postele s peřinami, malované truhlice a bytelného dubového stolu s několika hrubými stolicemi. Zarostlý uhlíř držel v ruce velikou bradatici, v koutě se kolem divoce rozcuchané uhlířky vyděšeně krčil houf špinavých dětí ve věku od dvou do deseti let. Ale počáteční nedůvěra byla brzy zažehnána, když se stavením začala linout vůně pečeně z přinesené zvěřiny. Dokonce i vůkolní sousedy k hostině přizvali.

Norbert s Leopoldem brzy se posílili a během několika dní se stali užitečnými pomocníky v chudičké domácnosti. Díky vylepšeným kraplím se jim dařil pohyb v lesních závějích a byli tak schopni na zvířecích stezkách klást leče, do kterých se občas chytil zajíc nebo lasice. Leopold vymiešlal různé druhy pytláckých ok, tlučky, sítě, smyčky, opravil stará nášlapná chytací železa nalezená na půdě, do kterých se podařilo lapit lišku a dokonce i vychrtlého vlka. Ze všech jeho nápadů osvědčila se velmi past nazvaná stupka. Byla tvořena věncem z tisového dřeva, který byl po vnitřní straně opatřený velkým množstvím dřevěných nebo kovových hrotů uspořádaných do tvaru trychtýře. Past se líčila do jámy na ochozech zvěře. Ke kruhu byl přivázaný dřevěný špalek sloužící jako kotva. Chycené zvíře si navléklo stupku na běh a hroty zabránily jejímu zpětnému sundání. Většinou odcházela i s pastí a vlekla za sebou kotvu, která značila stopu. Vyčerpané zvíře bylo poté vystopováno, dostiženo a usmrceno. Stupka sloužila při lovu nejrůznějších druhů zvěře, včetně vysoké.

Avšak na začátku ledna byl takový mráz, že vycházet ven se již nedalo, ve studni ztuhla voda a ve chlévech mrzl nejen hnůj, ale i dobytek. Jediná koza, kterou rodina opatrovala jako oko v hlavě, posloužila na několik dní k uvaření polévky pro vyzáblé děti. Další dny mráz polevil, ale několik dní opět sněžilo až proházené cesty k chalupám byly zaváty tak, že zase nebyly vůbec vidět.

Začátkem měsíce února, kdy již všichni k prodlužujícím se dnům vzhlíželi s nadějí, dál trvala zima stejně jako v lednu. Dávno již pod sněhem vychytali všechny drobné rejsky, ano, i mokré pazdeří, trávu a seno žvýkali, aby aspoň něčím ukonejšili všestravující pocit prázdnoty v žaludku. Dvě z dětí, které nevydržely přetrvávající strázně a zamřiely, v nejvyšším zoufalém stupni ohrožení smrtí hladem posloužily jako svátost přijímání těla Páně ostatním, hluboce věřícím členům rodiny. O této hrůzné události oba bratři až později byli uvědoměni, ježto v oddělené komůrce bydleli a často celé dny zmořeni hlady, jen ve stavu zamrlém, v chorobném polospánku se nacházeli a s rodinou se nepotkali.

Až od poloviny února začal vát teplý vítr, kapalo ze střech, ale do rána nastal opět mráz a celý den byla zima. Studené počasí se sněhem a mrazy vydrželo až téměř do konce února. A potom začalo pršet. Pršelo nepřetržitě pět dní a už se hnedle ze všech stran valila voda. Políčka i louky byly zatopeny, i v obci voda stála. Prvního března bylo již hezké počasí, ale přicházely zprávy, že leckde lidi, dobytek i chalupy odnesla voda. Lidé se modlili a mezi zuby drmolili: “Ze všeho jest vidět trest Boží”.

Ve druhé polovině března lidé začali orat, ale moc se jim práce nedařila, neboť každý den byl stále velký mráz a zem byla zmrzlá na kámen. V té době již došly poslední železné zásoby i těm co ušanovali nejvíce. Vařila se polévka z kožených částí oděvů, lidé vyvařovali mladé pupence a pazúchy, sotva rašící ze sněhu, ba i hlína se jedla. Vyslanci, které vypravili do okolních osad, s nepořízenou se vrátili. Ve vesnicích Landok a Bierbrunn skoro polovina obyvatel pomřela hladem, z obce Béla na ně poštvali psy.

Na konci března bylo počasí konečně příznivé na setí. Ale nazítří pršelo opět celý den a 31. začal padat sníh. Napadlo ho na čtyři palce a setí muselo být opět přerušeno.

Naši bratři tak se sžili s vesničany, že všechny strázně trpělivě s nimi snášeli. V lese uhynulo hodně zvěře, umrzlé mršiny zajíců a ptáků se nacházely na paloucích v lese, ano i do ruky bylo možné některé umořené kusy chytat a tak přece jen nějaké maso bylo možné obstarat. Z toho všeho obyčejní lidé usuzovali, že nová doba, která odpadlická náboženství, evangelická, luteránská i jiná protestantská připouštěla a staré zvyklosti rušila, tak Bohu se znelíbila, že ten pohromu a odplatu na ně snesl. Všichni lidé, mladí i staří, říkají, že jak nastala proměna náboženství, tím že i život se proměnil a nic se neděje tak, jak se dříve dělo. Starodávné pranostiky a obyčeje přestaly platit, nikdo se nemůže řídit ani kalendáři, vše to uvádí v omyl.

Starý pastýř Dobeš, jenž občas na k uhlířům na misku slaboučké polévky zavítal a jehož všichni v osadě za nejmoudřejšího vyznávali, takto večer při společné modlitbě rozprávěl: “A tak z toho všeho poznáváme, že jak my v náboženství se měníme a v jednotě pravé samospasitelné státi nechceme, tak i Pán Bůh ty časy mění a nám je protivné činí.”

Leopold s Norbertem seznávali, že nemohou dál zůstat a s vesničany jejich trpký osud sdílet. V polovině července, kdy zas taková parna byla, že i sotva vzrostlé obilí na poli usychalo, rozloučili se s uhlířskou rodinou a na další pouť se vydali. Dojatý uhlíř jim za jejich pomoc chtěl věnovat cenný rodinný šperk, stříbrný přívěsek zdobený smaltem, který rodina po generace opatrovala jako amulet proti zlým duchům. Bratři ale vzácný dar odmítli a naopak věnovali rodině zbytek zlatého prachu, který jim zůstal z rýžování v Magurce. Uhlíř jim ještě popisoval cestu k východnímu cípu karpatského pohoří, kde se nacházelo sídlo goralských Huculů, městečko Jasiňa.

“Ptejte se na Ivana Borkaňuka a řekněte, že vás posílá jeho bratr. Zajisté s dobrou se potážete, když zprávy o nás jim přinesete”, vykládal uhlíř dobromyslně, když naposledy na Jezerskou holi je vyprovázel. Pak už jen viděli jeho vyzáblou postavu oděnou v režnou komži, jak stojí v  horském sedle, opřen jsa o dlouhou hůl a žehnajíce jim kostnatou rukou. Proti západu slunce nad vzdálenými vápencovými horami, ve kterých přežívali část právě uplynulého zimního období, podobal se vzezřením dávným pohanským prorokům vzývajícím tajemná božstva. Bratři zachvěli se při vzpomínce na okamžiky strávené v této končině a i když byl vlahý večer, studený závan večerního chladu jakoby ledovým pařátem po jejich tělech přejel.

Zachumlali se do svých halen, klobouky narazili hluboko do čela, rance přehodili přes rameno a opírajíce se o dlouhé hole, vyrazili pastýřskou stezkou dále na východ. S přicházejícím soumrakem se uchystali k odpočinku pod širým nebem na světlině vystlané měkkým mechem, zbytek opečené zvěřiny pojedli a vodu z lesního pramene upili.

Takto pokračovali po několik následujících dní. Živili se lovem drobného zvířectva a lesními plody. Jen jednou se jim podařilo přelstít mladého kance, kterého od ostatní smečky odlákali a do pasti odchytili.  Někdy vyměnili s pastevci několik drobných penízů z nalezeného pokladu za sýr a chlebové placky, ale větším osadám a městečkům v nížinách se vyhýbali. Pokračovali přes karpatský hřbet, po levé ruce Halič a Volyňsko, po pravé uherské království. Procházeli přemalebnou krajinou, do nedohledna zaplněnou zalesněnými vrcholky, ve vyšších polohách střídanými pastvinami s rozsáhlými poloninami. Bujná obrazotvornost mladých hochů a jejich dychtivá touha po poznání byla u vytržení při pohledech na panenské skalnaté útvary, úchvatná jezírka a údolí protkaná křišťálově čistými potůčky s vodopády. V hlubokých lesích nacházeli zbytky starých rozvalin, ať již prastarých opevnění či dávno navštěvovaných kapliček a smírčích sloupů. V okolní pustotě jen osamělí pastýři ženoucí stáda ovcí či skotu se vyskytovali, kteřížto celé léto v horách přebývali. Tak občas tu poutníky se zbožím na zádech se pachtícími pozdravili, onde i malé karavany kupců s muly obtěžkanými objemným nákladem potkávali.

Z okolních skalních hnízd siví orli se snášeli nad hlubokými údolími pátrajíce po kořisti a když bratři po večerech vysedávali na skalním útesu a tyto majestátní vládce prostoru při západu slunka pozorovali, jejich srdce prahla po umění též k obloze vzlétnout a tajemná zákoutí hor z výšky poznávat.

Na planinách kudy procházeli, hřivá stáda polodivokých koní se popásala a věru, při pohledu na rozdováděná, potem se lesknoucí a každým svalem se chvějící těla těch nádherných ořů, pociťovali nespoutanou touhu rozběhnout se hlubokou trávou, odhodit rance, oděv, nazí se přidat k toulavým vlčím smečkám a za temných nocí s nimi teskně výt na plný měsíc. Jejich rigidní křesťanská výchova arci v nich tyto nebohobojné myšlenky potlačovala, ale tváří tvář divoké přirozenosti nedokázali a ani vlastně nechtěli vzdorovat pravěkým pudům, které se v nich ozývaly.  Hluboko ve svém nitru cítili božský hlas, který v nich tuto vášeň probouzel a k pravému poznání světa skrze utrpení a okolní krásu je přiváděl. Oproti vědomí, že Bůh jest světlo jehož nelze obchopiti, tady cítili bezprostřední dotek skutečné matky přírody, která vše ku obecnému prospěchu řídí a rovnováhu ve všem stanovuje. Až je někdy děsila přeměna, která se v jejich duších odehrávala, ale oni jen součástí zrození země být se cítili a pouze jejím zákonům se podřizovali.

Po dlouhém putování na konci srpna octnuli se již v pásmu východních Beskyd, nazvaných podle zde typicky převládající monokulturní dřeviny Bukovskými vrchy nebo též Bieszczady. Až zde, při výhledu z Užockého průsmyku do malebné doliny zformované řekou Sjan se odhodlali sejít do nížiny a po více jak měsíčním putování ulevit svým údům v pohodlí některého herberku. Cesta z úhoru do říčního údolí lemovaná poloninami a sem tam roztroušenými pasteveckými salašemi byla pro jejich unavená těla i mysl vyprahlou dlouhou samotou nejvyšším požehnáním. Na loukách pracovali rolníci při senoseči, seno a obilné snopy se skládalo a sušilo na ostrvích zaražených do země do typických vysokých panáků. Již zdálky k nim doléhal křik ženců, honáků dobytka, vozků na povozech navršených vonícím senem a štěkot psů shánějících zatoulané kusy. Po dlouhé době strávené v osamění jim zde vše jak procházka rájem připadalo, když bosi po jako mlat vysušeném strništi kráčeli. Vesničané si plaše, ale zvědavě prohlíželi jejich divoké zevnějšky, zarostlé tváře a roztrhané šaty. Na jejich pozdravy ale srdečně odpovídali a ochotně jim cestu ukazovali.

Po průchodu vesničkou Sjanky, kde se jen u kádě s vodou za osvěžením zastavili, pokračovali na dohled meandrovitě se vinoucího toku řeky do farnosti Beniova nazývané též místními postaru Slovjanyj. V obci bylo cítit střetávání a prolínání kultur řecko-katolické ze severu s pravoslavným rusínským vyznáním na východě. Ale lidé, kteří sami sebe mezi národ Bojků počítali, zde byli milí a laskaví. Velmi ochotně oběma hochům poskytli pohostinství a za drobný peníz nový oděv i škorně postoly odprodali. Na malém rynku houfec děcek se kolem nich srotil a kus cesty je vyprovázel. Jako na každého cizího pocestného tito malí žabci štěbetali a o nějaký dárek žebronili.

Z kraje byly cítit následky ničivé stoleté vody z r. 1784, která rozvodnila koryto říčky natolik, že z přilehlých osad jen trosky zbyly. Některé vesnice, ze kterých se jejich obyvatelé stačili před pohromou zachránit, byly obnoveny a v uctivé vzdálenosti od nelítostného živlu znovu vystavěny  na nejbližších úbočích, však z osady Sjanlia, Holinata či nedalekých Lešjan nezůstal tehdy naživu nikdo. Řeka po katastrofě změnila koryto a jen smutné zbytky zvonic vyčnívaly z původního řečiště zarostlého mlázím.

Oba bratři zůstali mezi vesničany po celý zbytek léta a postupně se přizpůsobovali jejich zvyklostem a též ruce ke společnému dílu přidávali. Tradiční činností obyvatelstva na celém území bylo pastýřství a chov hospodářského, rohatého dobytka, prasat, koní a ovcí, kteřížto na společných pastviskách zvaných toloky se vypásali. Na poloninách se pastýři zabývali výrobou mléčných udělanin, především ovčího sýra zvaného bundz a tradiční bryndzy. Mezi místní zvyklosti patřilo též včelařství, v části občiny Sjanky zvané Ropoju se dobývala sůl. Mezi domácími řemesly převládalo především výšivkářství, tkalcovství, ve kterém činovaté plátno zvané trilich vynikalo, dále tesařství, kolářství a bednářství.

Zatímco mladší Leopold nejčastěji na poli žencům vypomáhal, po práci s místní omladinou k řece s výskotem se ochladit uháněl a i jinde po večerech všelijak s nimi, zejména s mladými dívkami dováděl, přemýšlivý Norbert nejraději dílny kolářů a bednářů obcházel, studoval jejich dělné postupy a kde mohl, snažil se dobrou radou přispět. Řemeslníci, zprvu nedůvěřiví, posléze si oblíbili šikovného mladého mudráka, který hned tu, hned onde se svými psacími potřebami se vyskytoval, a jejich lopotám trpělivě naslouchal. Tak, podařilo se staršímu z obou bratrů sestrojit řadu vylepšeného zemědělského náčiní, například fukar k čištění zrna od plev, pluch a dalších nečistot. Nahradil tak zdlouhavé prohazování vymláceného zrna do větru pomocí dřevěné lopaty – vějačky. Vysvětlil rolníkům výhody použití lehčího oradla a s ním i jednoduchého nástroje k zápřahu skotu, chomoutku zvaného krumpolec, který na rozdíl od používaného jařma sloužícího vždy pro pár, pouze pro zapřáhnutí jednoho kusu sloužil. A to znamenalo úsporu tažní síly nehledě na výhodu, že pomocí krumpolce bylo možné k oradlu či vozu zapřáhnout místo vola či koně i krávu.

V Norbertově bystré hlavě líhlo se bezpočtu náliezů jednoduchých mechanických strojů. Vymyslel rozmetadlo hnoje nebo primitivní mlátičku obilí poháněnou vodním kolem. Prototypy vždy po sestrojení v poli zkoušel, nedostatky ihned opravoval a funkci jejich všelijak vylepšoval.

Po práci se oba bratři často scházeli v krčmě u Nikolaje na partii taroků s místními sedláky. Nikolaj, místní farář, provozoval kromě nálevny i obyvadlo, útulné komůrky, které poskytoval unaveným pocestným za skrovný obnos. Pálenka se objednávala ve Věrchnym Turivu, městečka vzdáleném asi čtyři míle, a dovážela v dubových soudcích na žebřiňáku. Ostrá kořalka střídaná s pokrmem stávajícím z tuhé skývy chleba, kyselého zelí a kousku soleného špeku chutnaly po dni stráveném tvrdou prací na čerstvém povětří jako božská mana. Horké letní večery trávené bujarým zpěvem a tancem při místní muzice s děvčaty s krásně nařasenými, vyšívanými sukněmi a vypasenými  živůtky, nazývanými lajblíky nebo kordulky, plynuly jeden za druhým v bezstarostné blahoslavnosti.

Ovšem jak přibývalo parných dní s pokračujícím létem, začaly se tvořit vrásky na čelech nejstarších, zkušených hospodářů. Horka byla nyní taková, že se sotva na poli dalo pracovat. I když člověk nic nedělal, špatně se mu dýchalo a pot se z něj jen lil. Na lukách tráva tak uschla, že když se po ní šlo, šustěla jako kdyby byla zmrzlá. Dobytek, když přišel domů z pastvy, byl tak hladový, že žral hnůj. Pole byla suchá a prašná, málokdo pamatoval takové sucho a tolik prachu. I když někdo šel v polích pomalu a opatrně, všude se prášilo.

Ve druhé polovině září po žních poprvé, ale přece jen trochu pršelo. Sucho však trvalo dále, zem byla ztvrdlá na kámen, nedalo se orat ani sít. Z obilí, které bylo na začátku měsíce zaseto, vzešlo jen to, které pokropil déšť. Při bohoslužbě pop předpovídal z upitého poháru mešního vína neúrodu a hlad.

Bratři se po těžkém váhání rozhodli ještě na konci září odejít. Účastnili se ještě dožínkových slavností, které byly, navzdory neradostné knězově předpovědi, uspořádány velkolepě. Napekly se dožínkové koláče a vdolky, na stolech z bukových fošen byly na venkovním prostranství rozloženy pečené husy, kachny, zajíci, divočáci i vysoká zvěř. Vše proloženo vínem z nížin a ovšem, demižony s nezbytnou pálenkou ze slivoní. Slavilo se až do rána a jen proto, že byla neděle, mohli jste některého pijáka v nejroztodivnější pozici pod stolem či na mezi nalézt, an spíce tam s blaženým výrazem ve tváři.

Ranní rozbřesk už ale naše dva poutníky zastihl na cestě zpět k Užovskému průsmyku. Nechtěli prodlužovat smutné loučení s tímto srdečným a bohabojným lidem a tak vyrazili ještě před ranním kuropěním.

Pokračovali dále k jihovýchodu, nejkratší cestou k hranicím Sedmihradska s Bessarábií, prastarými pastýřskými stezkami přes Velikyi a Ostryi Věrch na Pikui, nejvyšší vrchol lvovské oblasti, jehož jméno pocházející z ilyrského jazyka znamená jednoduše vysoký vrch. Přes občinu Miškarevic – Bilosovica, kde překročili významnou obchodní stezku spojující kdysi byzantský jih se skandinávským severem, putovali přes holé, do nedohledna se táhnoucí  travnaté vrchy do osady Volovec ležící poblíž hřebene u řeky Veča a patřící již do Mukačevského panství. Odtud opět k jihu kolem boržavských polonin, kde celé dny bloudili v nepřehledné příhorní krajině, než našli správný směr, až k soutoku řeky Volovce s Rikou, kde v malebném údolí říčních naplavenin leží občina Volová, kteroužto místní uherští rodáci po svém libozvučně Ökörmező zovou.

Zdrželi se zde dva dny, jen aby síly načerpali a hned na další pochod se vydávali. To se již blížila polovina měsíce října, dny se začínaly povážlivě krátit a noci byly v horách studené. Proto oba bratři z města vyráželi zásobeni potravinami, jaké jen bylo možné v chudém podhůří dostat – šrůtky nasoleného hovězího masa, chlebové nebo bramborové placky zvané oščipja, naložené řepné hlízy, zelenina v kouscích loje zavařená. Z oblečení si každý pořídil dlouhý plášť, plstěnou kamizolu a vestu z ovčího rouna, pevné lněné kamaše a nové vlněné onuce. Škorně si nechali u ševce nadvakrát podrazit novými podešvemi, na ochranu hlavy před nepohodou klobouky s širokou krempou si pořídili. U místního bradýře si nechali dokonce vousy a vlasy poukrátit a upravit.

Avšak další dny opět beznadějně bloudili v nepřehledné krajině, kde holé vrchy polonin se podobaly jeden druhému a říčky, jediná vodítka, ztrácely se v hlubokých lesích. Uplakané počasí a časté mlhy věru nepřispívaly k orientaci. Stávalo se, že od rána kráčeli po dřevorubecké stezce, která náhle končila na světlině obklopené  neproniknutelným pralesem. Nazdařbůh pak museli zvoleným směrem překonávat padlé lesní velikány, prodírat se křovisky a změtí ztrouchnivělých stromů, brodit se nekonečným borůvčím a mechem zarostlými mokřady.

Celí upachtění dorazili nakonec po několikadenním vydatném dešti do obce Koločava, kde našli nuzné ubytování v části obce zvané Lazy. Krčmář dal se s nimi do hovoru a slyše, že dále na východ pokračovat chtějí, křižoval se a vykládal hrůzyplné zkazky o místních loupežnících, kteří v lesích číhají a žádného pocestného prý nešetří. Naši dva furianti měli však pro strach uděláno a historky krčmáře, jehož uherskému dialektu stěží rozuměli, jen k smíchu jim byly. Druhý den ráno, když hostinský tučné spropitné návdavkem k útratě obdržel, poradil jim lámanou maloruštinou, aby cestou sešli k říčce Mokra a jejím údolím snažili se projít až k horní osadě Teutsch Mokra. Odtud je jen kousek do dolní občiny Orosz Mokra, kde sídlí četnická stanice a kde budou již v bezpečí, protože sem se prý loupežnická horda neodváží.

Zde poprvé se stále ještě nezkušení hoši setkali s lidskou zlovolností. Bylť krčmář lesních lupičů tajným naháněčem, který bezelstné pocestné do pasti sváděl a za svou podlou snahu vždy podíl z kořisti obdržel. Z lehkověrného chování bratrů prohnaný šejdíř vytušil, že u sebe větší obnos přechovávají a jakmile oba zmizeli mu z dohledu, vyslal podomka se zprávou na domluvené místo.

Naše dvojice zatím, nic zlého netuše, pokračovala po rozbahněné stezce podle krčmářovy rady podél potoka Pradulova přes vrch Prebiu a dále do otevírajícího se údolí říčky Mokry. Přešli přes dřevěný můstek a pustili se podél proudu nevelkého toku. Hoj, jak vesele a bezstarostně se hochům kráčelo po vyšlapané cestě, když škorně přehozené přes rameno mohli šetřit a bosými chodidly chladný říční kal mezi palci vytlačovali. Prošli horní osadou Mokra, ve které obyvatelé německým nářečím hovořili. Osada byla tvořena, jak to tu často bývá, vlastně jen dvěma řadami chudých, ale úhledných dřevěných chýší podél části široké cesty, která tu tvoří pomyslnou náves. Vesničané, přivyklí častým povodním, své jednoduché příbytky svépomocí tvrdošíjně znovu a znovu sami stavěli, proto žádný domoděl, ať tesař či kolář, pro své řemeslo uplatnění by zde nenašel.

Již se pomalu začínalo smrákat, když se oba poutníci blížili k ostrohu, kde se zleva do říčky vlévá potok Janovec. Po chvíli, právě když Leopold přes koryto potoka v dálce blikotající světla dolní osady Mokra zahlédl, na můstku před nimi v nastalém šeru dvě divoce vyhlížející postavy se zjevily. Byly oděny do zvířecích koží, bosé nohy nazuty v obrovských dřevácích, na hlavách divné, do čela naražené huňaté čapky, zpod kterých dlouhé vlasy a rozježené vousy se draly. V první chvíli se hoši domnívali, že se jedná o žebrotné pobudy, které čas od času potkávali a vždy menším penízem obdarovali. Žel tentokrát měli brzy seznat, že tito dva tady o milodary žádat nebudou. Oba diví muži vytáhli za zády skryté těžké obušky a zatímco jeden z nich výhrůžně kyj pozvedl, druhý natáhl ruku dlaní nahoru a temným hlasem pronesl:

“Davaj mně…Geld..pénzt”.

Naši čačtí hoši sevřeli pevněji své dlouhé cestovní hole a bujný Leopold nebojácně vykročil proti oběma lupičům. Hrdě pohodil hlavou a vzkřikl:

“Cože ty ludráku si myslíš, že počestné pocestné takto beztrestně oloupiti můžeš? Hola, brzy poznáš zač tě tvé chování státi bude!”

Jeden z darebáků však vložil prsty do úst a pronikavě zahvízdl. V tu chvíli se z okrajů lesa po obou stranách vyhrnulo dalších, asi tucet podobných postav. Bratři stačili akorát shodit svoje rance na zem a postavit se zády k sobě, když se strhla rvačka, o jejímž výsledku nebylo třeba pochybovat. Jako divocí vlci, vyrážející neartikulované skřeky, vrhla se horda na oba neohrožené chlapce. Ti chvíli obratně vzdorovali útokům, ale když Norbertovi se jeho hůl zlomila a Leopold dostal ránu kyjem do stehna, že na kolena klesl, bylo rozhodnuto. Rána za ranou pršely na ubohá a již odevzdaná těla až nakonec v tratolišti krve zůstala bezvládně na palouku ležet.

Ve vřavě rozvášněných hrdlořezů náhle jeden, který ostatní o hlavu převyšoval, zřejmě vůdce, rozpažil ruce a ostatní z bojiště hrubě odstrkával:

“Vystačae! Elég…genug!”, řval chrčivým, hrdelním hlasem. “Keresse meg őket”, poručil. Lupiči zjevně svého náčelníka v úctě měli, protože ihned jeho rozkazy vykonávali. Obě bezduchá těla obrali doslova o všechno odění, tlumoky i opasek s penězi z pokladu, které u sebe Norbert tak pečlivě přechovával. V tu chvíli tlupa vypukla v divoký řev a začala se o nález přetahovat.

“Genug!”, zařval náčelník. “Dajtě…tut”, nastavil dlaň a špinavé ruce jeho kumpánů jen velmi zdráhavě a neochotně mu naditý opasek předávaly. Ten si jej do záňadří zastrčil a zasykl:

“Vége…Menjünk!”, hrubá slova skřeklavě mu z hrdla vyrážela. Tlupa se na jeho povel nazpět k lesu rozběhla, kde je jednoho po druhém tma pohltila. Obrovitý vůdce tlupy ještě chvíli postával, po okolí se obezřetně rozhlížel a nosem vzduch nasával jako divoké zvíře. V jednu chvíli se sehnul a ucho přiblížil k hrudi ztýraných bratrů. Narovnal se, spokojeně odfrkl do hustých vousů a dlouhými kroky jako přízrak zmizel za svými druhy.

Bledý měsíc vykoukl nad vzdáleným hřebenem a osvětlil mýtinu se dvěma zkrvavenými těly, sinale se lesknoucími v tmavém bahně. Nastalé ticho jen zurčení temné říčky rušilo.

Kapitola I: Katarze

Zastavil se na chvíli, aby se vydýchal, sundal klobouk a setřel si pot z oroseného čela. Z tohoto místa, stvořeného jako orlí výspa nad ledovcovým údolím, se již otvíraly širé výhledy na vzdálený hlavní hřeben. Odsud již byl také velmi zřetelně vidět On, Veliki Klek, jak o něm vyprávěli jihoslovanští potulní pastevci, kteří název odvozovali od tvaru špičatých thují, středomořských okrasných stromů. Korutanští mu neřekli jinak než Glogger a farář Horasch z Dolachu o něm mluvil jako o Glökneru. Vyprávěl, že podle dokonale modelovaného vrcholu tvaru cukrové homole byla v r. 1270 vystavěna kaple Sveta Kri (Heiligenblüet). Podle legendy byl v kapli přechováván pozůstatek Kristovy krve ve skleněné báni, která byla v roce 914 přivezena dánským rytířem Frederickem Brictiusem. Cestoval ve službě císaře Konstantina VII. a při cestě domů přes Alpy byl ve sněhové bouři pohřben lavinou. Tváří v tvář smrti skrýval památku v otevřené ráně na svém lýtku. Jeho mrtvola s neporušeným kuttrolfem, skleněnou lahvicí, tvořenou baňkou spletenou z několika trubiček, byla později nalezena místními rolníky na místě, kde se tři klasy pšenice prodíraly sněhem, jak je dnes uvedeno v erbu obce. Kapličku vystavěnou Léta Páně 1271 a pojmenovanou po hrdinném předku horských průvodců minul již asi před hodinou a dále se již cesta ztrácela v lesním podrostu.

V tuto chvíli se nacházel nepříliš daleko od hranice věčného sněhu představované čelem obrovského ledovce, který se jako obrovitý drakon rozlézal od vzdálených vrcholů a vyplňoval rozlehlé údolí. Pomyslnou dračí tlamu tvořily ohromné, jako měšťanské domy vysoké bloky rozpukaného ledovce, stěsnaného mezi dvěma skalními prahy do výšky bezmála sto loktů. Tyto ledové kvádry se v nepravidelných časových úsecích sesouvaly s mohutným zasupěním do modrozeleně se blyštících vod jezera, odkud se vylévala říčka Mel (v tyrolštině Möll), pojmenovaná podle množství ssuti ve svém korytě a pokračující dále na své pouti hlubokým zářezem v údolí. Ve vesnici panovaly legendy, že živoucí masa si každoročně žádá lidské oběti a pokud nejsou dodány, panuje následující rok neúroda a hladomor. Pokaždé, zvláště s nadcházejícím podzimním obdobím, když se za okny světnic strhne divoká fujavice a sníh se sype jak z velkého věrtelu, pověrčiví vesničané zapalují hromnice, křižují se a někteří ve strachu v modlitbách mezi prsty posouvají články růžence. Běda pastevci nebo lovci, který se v takovém nečase zapomene v horách. Neúprosný ledový netvor si vybírá svoji daň.

V řečišti Mel někteří horalé občas mezi vyvrženými oblázky nacházejí čiré krystaly křemence, který se střídavým úspěchem prodávají za pár krejcarů potulným obchodníkům. Jeho ale obyčejné „schutter“, jak jim říkal, nezajímaly. Celou bytostí toužil po nálezu vzácného kočičího oka, svatého grálu všech hledačů polodrahokamů. Vídával takové krystaly v klejnotnictví v Mortschachu. Jednalo se o vzácný aventurín, kusový křemenec s šupinkami světlé nebo tmavé slídy nebo hematitu, zbarvený hnědočerveně nebo zeleně. Ze všech drahých kamenů vynikají nejdokonalejším a nejintenzívnějším kolébavým leskem vláknité odrůdy skřemene.

Sestupoval nyní po prudkém suťovitém svahu podél zvýšeného prahu tvořícího břeh jezera. Věděl, že si bude muset pospíšit, aby se ještě před polednem dostal na protější stranu údolí, kde se pokusí vylézt po ohlazené skalní stěně k boční hraně ledovce. Tam by se mu při troše štěstí mohlo podařit jednou najít ve skalní stěně dutinu nazývanou hledači drahokamů křemenný sklep. Do těchto míst se již prostí lidé neodvažují, v posvátné bázni se drží v uctivé vzdálenosti od ledového dechu nestvůry, plazící se a vše živé pohlcující.

Počasí mu zatím přálo, na modré obloze se líně ploužilo několik sluncem do zlatova ozářených chomáčů bílých mraků. Věděl ale, že taková povětrnost je tu jen několik dní v roce a že se může bleskově změnit. Náhle zafouká alpský fén, přižene tmavé mraky a během několika hodin se idylka promění v běsnící bílé peklo, znehybňující vše živé mrazivým chladem. Zapátral očima po jiskřivé obloze, nasál nozdrami svěží vzduch a jeho pud mu napověděl, že dnešního dne již žádná výrazná změna nenastane.

Klopýtal a přeskakoval drobné provazce potůčků vytékajících z jezera, střídavě se opíral a odrážel svým alpenštokem, dlouhou holí s s okovaným koncem. Zapadal občas po kotníky do rozbředlého šedého písku mezi rozesetými kameny a balvany všech velikostí, šedobílý proud vody se mu přeléval až k lýtkům. Kožené krpce s vlněnými bundschuchy převázanými tkanicemi měl již dávno skrznaskrz prosáklé vodou, ale věděl, že dokud je slunce na obloze, nehrozí mu omrznutí. Joj, teď zapadl nohou do nějaké hlubší prohlubně a jen včasným zapřením o dlouhou hůl zabránil pádu. Bolest vystřelila z kotníku vzhůru do celého těla a jen stisknutím zubů zabránil, aby neklnul a nezhřešil tak. Vzhlédl, aby znovu odhadl vzdálenost k protějšímu svahu. Při letmém pohledu na dráhu slunce a stíny vrhající známé obrysy skal odhadl čas na jednu hodinu z předpoledne. S námahou a tlumeným zaúpěním vytáhl nohu z rozsedliny a nedbaje na úpornou bolest, postupoval dále pomaleji a s větší opatrností. Již rozeznával na protilehlé skalní stěně známé tvary, ještě pár desítek namáhavých kroků a konečně je tu. Povylezl kousek nad rozbředlý mokřad na malou, příjemně vyhřátou skalní plošinu, stáhl střevíce i promočené punčochy a vystavil bosé nohy slunečním paprskům. Letmo prohlédl rozedrané škarpály. Přestože byly opatřené několika vrstvami dratví sešitých podešví, nezabránil tím jejich pozvolnému rozpadu vlivem chůze po kamenitém povrchu. V letních měsících obvykle používali s bratrem při pochůzkách dřeváky vyřezávané vlastnoručně z limbového dřeva. Ale nyní byla polovina června a ráno, když vycházel ještě za tmy, silný mráz ho přinutil zvolit teplejší obuv.

Bodavá bolest v kotníku neodeznívala, ale na to nedbal, jeho otužilé tělo zažilo již tisíce podobných nehod. Vytáhl z tlumoku skrojek chleba, kus tvarohu zabaleného do vlhké handry a hladově se do obojího zakousl. V měchu měl ještě trochu kyselého vína, které nyní zapíjel vodou stékající stružkou ze skály. Na chvíli se oddal blaženému odpočinku pocestného, znaveného těžkým pochodem v neprůchodném terrainu, otočil obličej proti slunečnímu kotouči a přivřel oči. Mezi přivřenými brvami vnímal vzdálenou čáru horizontu s dominantou magického Kleku. Vytáhl z tlumoku malý teleskop, který sestrojil s bratrovou pomocí ze dvou krystalů obyčejné záhnědy vybroušených do tvaru čoček zasazených do tubusu vytvořeného ze stočeného kusu nevydělané hověziny. Zamířil jej na blyštící se homoli, která jakoby se dotýkala nebe, a zkoumal okolní neschůdné svahy. Mezi rty si mumlal snad stokrát omílanou samomluvu: “Chmm, tak tutaj, přes ten chřib to nepojde, bo musyč na stranu druhú, potem hore cez policu a na grebeňu rovno k věrchu..hmm.“ V úvahách mluvil sám k sobě svým rodným jazykem, kterému rozumí všechny slovanské národy od moře severního až po jižní, Siné.

Do zpocených zad mu dýchl mrazivý závan přinášející chlad nedaleké ledové masy a připomněl tak úmysl, se kterým sem dnes přišel. S hlubokým povzdechem uložil přístroj a ještě jednou se skrz přivřená víčka zadíval do oranžového slunce. Před očima mu probíhal zážitek z nedávných dní, kdy se v ledové fujavici a mlze pokoušel přiblížit k vysněnému kopci. Klopýtal tehdy přes rozpukaný ledovec, zatímco vítr kvílel v trhlinách a proti nechráněnému obličeji mu vrhal sterá mračna ledových krup. V neohroženém postupu mu zabránila až bezedná krevasa, rozevírající se před ním z bílé tmy ve zvrásněném ledovém povrchu do šířky několika loktů. Ať od ní putoval nalevo, či napravo, zdálo se, že nemá konce. Věru, jen s velkým štěstím se tehdy dostal zdráv nazpět do bezpečí salaše. Tehdy si poprvé uvědomil, že sám a bez pečlivé přípravy nemá naději na úspěch.

Znovu prohlédl pohmožděnou nohu. V místě kontuze velké vydutí se vytvořilo, jež pod kůží fialovými žilkami sražené krve protkáno bylo. Ochabnutí končetiny do té míry již postoupilo, že nebyl s to chodidlem pohnout. Navlékl na nohy provlhlé punčochy, promočené krpce a lýtka pečlivě ovázal koženými řemínky, sykaje již bolestí při každém dotyku s poraněnou tkání.

Dostal se nyní do míst, kde prastará hranice ledovce ustoupila o několik kroků a kde přírodní síly odkrývají v hornině ložiska vzácných minerálů. Plochy ohlazené posunem ohromné masy se střídaly s rozlámanou půdou, kamenné kvádry se tu kupily do fantaskních útvarů. Na některých vyvýšeninách zůstaly rozvalené hromádky kamenných mužiků, které tu rozmístili místní lovci kozorožců. Většinu z nich roznesly tající jarní sněhy a nezřetelná pěšina vytvořená tisíciletými procesími těchto obratných zvířat se jen velmi nezřetelně vinula v moři kamení. Nazdařbůh šťoural okovaným koncem hole do puklin vytvořených jakoby neomezenou přírodní silou. Ne boží tvůrčí síla, ale obyčejný mráz a slunce způsobily tyto změny. Na vlastní oči se tu již několikrát přesvědčil, že základna ledové hmoty se nerozpouští vlivem zemského tepla, jak tvrdil farář z Dolachu, který tím vysvětloval schopnost ledu posouvat se do údolí. Jednotlivé ledovce musely být pozůstatky souvislé mocné vrstvy, která v minulosti pokrývala snad veškeré alpské horstvo včetně dnešních údolí a průsmyků. Tvary zbrázděných skal jednoznačným způsobem napovídaly, k jakým procesům tu dochází. Změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a její úlomky jsou ohlazovány do podoby valounů, které jsou běžně k vidění v korytech řek a potoků. Ano, tyto procesy musely trvat mnohem déle než šest tisíciletí podle biblické teorie, o které mu kázali již jako malému chlapci na turnovské faře.

Podle teorie “neptunismu” katoličtí kněží vykládali, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Krásnou a půvabnou byla naproti tomu krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory jsou považovány za obludné a jako takové nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Tento postoj byl podporován i sedláky a vesnickým obyvatelstvem, kteří tuto krajinu nemohli obývat ani nijak obdělávat. Horlivá církev vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné „kosmické vejce“. Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží.

On sám byl ve vesnici považován za podivína, blázna, divného člověka. Stejně tak i zvláštní cuzozemci ze západních zemí, kteří občas zavítali do jejich údolního městečka a v krčmě se lámanou němčinou a posunky vyptávali na “Bergweiseren”, někoho, kdo by byl ochoten a schopen dovést je do hor. Tímto způsobem se dala přivydělat nějaká ta zlatka, cizí cestovatelé byli ostatně pokaždé u vytržení z každé, byť i  sporé vyhlídky na “hohe ruinen”, arci zakryté chuchvalci mlhy nebo sněhovou chumelenicí.

V duchu se mu vybavil přepis úryvku prastarého cestopisu, který mu jeden z cuzorozenců daroval a který s pomocí slovníku zapůjčeného z farní knihovny pracně překládal:„Jal jsem se stoupati po samotné mezi pohubení…okušení toho všeho vzbudil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“ Tento citát přesně vystihoval jeho vlastní cítění tváří tvář vysokým horám: pocit krásy smíšené s nábožnou hrůzou a děsem. Rigidní výchova a utváření osobnosti strohým, teologickou naukou cepovaným okolím způsobovala v jeho hlavě velký chaos při střetu s myšlenkami, kterými byl zmítán při svých toulkách a nedávným prožitkém ve skalním městě tam dole na jihu, v Solné komoře. Při každém výstupu cítil, jak se celé jeho bytosti zmocňuje posvátné vytržení, jakoby se přibližoval Bohu a zároveň byl součástí všeobjímajícího Jsoucna. Z vůně každého kvítku, závanu větru, chladu skal, zvířecího skřeku, jakoby k němu promlouvala sama Boží Prozřetelnost. Ale nebylo to způsobem, jakým kázal a zprostředkovával Boží slovo otec představený ve farním kostele. Tady z rozlehlých štítů, neuspořádaných a rozervaných ruin, čišela divoká touha po životě, strohá slova z kazatelny byla nahrazována přirozenými projevy okolní divočiny. Nehostinné prostředí a prožívané utrpení vybízelo k zápasu o holý život a zároveň lákalo přidat se ke smělým kozorožcům a orlům, objevovat s nimi nebetyčné výšiny.

Aj, až se zhrozil svých bujných představ, v duchu se pokřižoval a div že neodříkal otčenáš. Navyklé postupy, tolikrát v mládí opakované a vtloukané do církevními představiteli uzurpované duše. Avšak jeho svědomí, jindy snad zmítané pochybnostmi a výčitkami, mlčelo nyní, jakoby se Hospodin na něho nehněval, že zhřešil v bezbožných myšlenkách. Že by pocit volnosti, svébytnosti, víry ve vlastní schopnosti nebyl Bohu nepříjemný?

Zvláštní bylo, že bratři Klotzovi při rozhovorech v krčmě tyto pocity vůbec nesdíleli, ačkoliv se ve stejných podmínkách pohybovali, příležitostně zaměstnáni jako horští průvodci vrchnosti z blízkých měst; Celovce (Klagenfurt), Gmündu nebo Lienze. Oba byli původním řemeslem tesaři, ale… Hoj, co se to zalesklo tuhle mezi drny pod jedním výmolem? Horečně se dobelhal, nedbaje bolesti, po příkrém srázu k malé dutině zakryté převislými travinami a mechem. Klesl na kolena a opatrně, velmi opatrně, rozhrnoval trávu a začal odhrabovat hrubou hlínu z lesklého výčnělku. Po chvíli se pod jeho rukama začal objevovat vršek krásného šestibokého krystalu – záhnědy. Se zrychleným dechem a rudý ve tváři si pomáhal železným rydlem, které vytáhl z torny. V tuto chvíli zapomněl na okolí, na úvahy o bibli a o Bohu, v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku na šťastný nález. Už nyní viděl, že musí měřit nejméně půl lokte a že má krásný symetrický tvar bez puklinek. A jak se po otření leskne na slunci! To bude fráter koukat, myslil si při vzpomínce na nedůvěřivé pohledy mistra Hautzendorfera, učitele z Dolachu, když mu minule nadšeně vyprávěl o svém plánu najít poklad zkamenělých ledových krystalů. Jen jak jej dostat neporušený ven z kamenného lože? Už nyní viděl, že se svými nedokonalými nástroji bude velmi obtížné vyprostit krystal z nepoddajné horniny. Jako když páčil a rval zuby z lebky medvěda , kterého ulovili, nebo spíše s bratrem šťastně přemohli po zoufalém boji, na svých šoulačkách okolními lesy. Tady ale pomyslnou zvířecí čelist tvořila souvislá kamenná hmota a musel být velmi opatrný, aby křehký útvar nepoškodil. U jeho odkryté části hlavního stvolu se začínaly pod štěrkem objevovat špičky dalších oblátků. Juchůů, až musel hlasitě zajásat a zatleskat rukama. Z tvaru seskupení soudil, že maternice celé drúzy musí být ještě alespoň loket hluboko. Bude si muset z údolí přinést motyku nebo krumpáč. Možná by postačil i kylof, jaký viděl u kovkopů v Kalech.

V těchto úvahách a také proto, že slunce se již skoro dotýkalo hřebene, musel se rozhodnout k návratu. Stíny se prodlužovaly a ve směru od horských vrcholků se zvedal mírný vítr. Otřásl se chladem a ani si nevšiml, že se mu mezitím mokré střevíce a punčochy s tkanicemi pokryly tenkou vrstvou ledu. Nahrnul na svůj právě objevený poklad drobný štěrk a místo pokud možno zamaskoval do původní podoby, i když nepředpokládal, že by sem někdo z údolí zavítal. Zahalil se pevněji do dlouhého pláště podšitého veverčími kožkami, popadl hůl a začal sestupovat. Jestliže však výstup se zraněnou nohou nadmíru byl bolestivý, sestup rovnal se neskonalému utrpení. Při přechodu jedné vyvýšeniny zahlédl v dálce pod sebou nad korunami staletých smrčin známé tvary dráhy, cesty mezi políčky, kudy se vyháněl dobytek na pastvu. Ale k tomuto místu to bylo ještě dobrých pět mil a to při jeho stavu znamenalo několik hodin mučivé chůze nesnadno proniknutelným lesem.

Při zpětném přechodu rozvodněného toku se zhrozil, jak se stíny prodlužovaly až nakonec se zapadajícím sluncem úplně zmizely a okolí se poznenáhlu zahalovalo tmavým příkrovem večerního šera. Také peřeje říčky postupně slábly, jak byly spoutávány nastupujícím chladem a na některých místech, hlavně v tůních a slepých ramenech, byla již hladina pokryta tenkým škraloupem ledu.

Spěchal seč mohl, až při jednom nejistém kroku, zmrtvělá noha po kluzkém balvanu sklouzla a on poroučel se s hlučným šplíchnutím do nehluboké strouhy. Bystrý proud počal jej hnedle s sebou strhávat, otloukal a mlel jej  o výčnělky kamenů, jichž snažil se zachytit, ale jeho ruce bezvýsledně  klouzaly po zmrzlém povrchu. Cítil, jak dech se mu krátí v plicích sevřených ledovým chladem a síly mu rychle docházejí, když tu náhle proud jej doslova natlačil na vysoký balvan, jenž tu ze vzdutých vln trčel jako záchranný pilíř. Z posledních sil vysoukal se na oblou skálu, kdež zůstal chvíli ležet s tváří přitisknutou ke studenému kameni, zrychleně dýchaje až myslel, že se mu plíce v hrudníku roztrhnou. Maně uvědomoval si svůj neradostný stav. Osamocen uprostřed prudkých vod musí se co nejdříve dostat na břeh, jinak tu bídně zmrzne. Tehdy poprvé napadlo ho volat o pomoc, leč jeho hlas zanikl, odrážeje od příkrých břehů jež v tomto místě tvořily úzkou soutěsku, do níž počínající soumrak zlověstným tempem nastupoval. Pomalu se vzpamatovával a nutil mozek do horečného přemýšlení. Z promočeného tlumoku vytáhl stočené lano a jeden jeho konec přivázal k dlouhé holi, již ani při divoké plavbě peřejemi z ruky nepustil. Opatrně poklekl, rozmáchl se a hodil blízko skalnatého břehu mezi dva kameny, jež příhodnými k zaklesnutí se jevily. Těžký sochor nedolétl však na místo určení, odrazil se s tupým zvukem od kamene a již dravý proud jej pohlcoval. Trpělivě a pomalými přítahy vytahoval jej z vody, která jen nerada svou kořist pouštěla, a posléze znovu hodil. A znovu, a ještě jednou pomáhaje si nelidským skřekem. Ve chvíli, kdy pro tmu bezmála již před sebe neviděl, uslyšel, že hůl zapadla za oba kameny a když za lano potáhl, ucítil jak se napíná. Zhluboka vydechl, na prsou tlumok si upevnil a znovu do ledového toku vstoupil. Cítil jak jej vodní síla ihned strhává, poddal se však a drže se pevně lana, nechával se proudem ke břehu snášet. Jakmile ucítil pod nohama opět dno, pustil se provazu a vší silou rukama ke břehu vesloval. Ještě několik okamžiků a již octl se na kousku štěrkového podloží, u kterého suchý břeh se nalézal. Opět chvíli prudce vydýchával vynaloženou námahou, než v temnotě mezi nakupenými balvany svoji hůl se hledat vydal. Po chvíli bezvýsledného úsilí zanechal hůl i lano svému osudu a snažil se vydrápat po příkrém břehu, což se mu po nelidské námaze, kdy mohl používat pouze ruce a jednu nohu, opravdu podařilo. Octl se v temném houští, odkud aby se dostal, musel si cestu nožem prosekávat. Řídil se již ponejvíce hmatem, protože již temná noc jej obklopovala. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu, cítil, jak mokré oblečení na něm umrzává a při pohybech jako ledový škraloup se rozpadá a praská.

Dostal se nyní mezi vyšší porost a ztěžka klopýtal přes neschůdná bezcestí, přelézal padlé lesní velikány a kroutící se kořeny. Z tenkého kmínku uřízl si novou hůl a ta nyní sloužila mu jako podpěra pro zraněnou nohu, ve které každým krokem stupňovala se nesnesitelná bolest.

Na obloze vyšel sivý měsíc a prozářil mlčící les tisícerem temných stínů. Zahlédl před sebou světlejší místo kamenné morény a zamířil k němu. Posadil se na chvíli v zákrytu chladného balvanu, pokrytého lišejníkem čnějícím z moře ssuti jako pohanský obelisk, u kterého prastaří hierofanté prováděli své obřady. Dopil z měchu poslední zbytek ledového vína, ve kterém již chrastily ledové šupiny. Mezitím se úplně setmělo, vítr zesílil a na tmavé obloze se spolu se srpkem Luny rozsvítily první hvězdy. Roztřásla ho zima a padl na něho strach z neznáma a představy noci strávené v nehostinné pustotě. Dující vichr spolu s neproniknutelnou temnotou doléhaly na jeho nervy skličujícím dojmem. Do mysli vkrádaly se mu prastaré zkazky o alpských dracích vylézajících po slunce západu ze svých slojí. Tyto legendy, jsouce podpořeny nálezy zkamenělých koster v údolí, daly podnět některým svatouškovským kejklířům k odvození teorie o existenci oněch proslulých bytostí, jejichž hříchy přivolaly na svět příšernou pohromu v podobě potopy.

Ztěžka se zvedl a ve snaze vymačkat poslední zbytky sil z promrzlého těla, rozběhl se po kamenech do tmy. Po pár krocích však zraněná noha opět se podlomila a on se zhroutil. Skrče se do klubečka potichu úpěl bolestí. V horečnatém chvění vnímal klam a mámení blížících se přízraků pekelných oblud a nestvůr, supění a pach sirnatého dechu z jejich nozder. Teď, teď ho chytají ostrými tesáky za nohy a chystají se ho roztrhat na tisícero kousků. Odevzdaně stisknul drkotající zuby a sevřel víčka v očekávání neodvratného konce.

Leč ten nepřicházel a plamínek naděje v jeho nitru se rozblikal.  Pomalu se otočil na záda a na oblohu plnou hvězd oči upřel. Vzpomněl si na své úvahy z dnešního dopoledne a pocit hlubokého souznění, který zažíval při bezprostředním dotyku Všehomíra.

“Odpouštím vám”, slyšel se zašeptat s posledním záchvěvem vědomí, než ho nicota obklopila.

V mrákotném snu cítil, jak ho božská síla povznáší z hlubin beznaděje a dodává mu nadpřirozenou sílu. Duše opouštěla napůl zmrzlé a pozemského života neschopné tělo. Každý poryv ledového vichru zkracoval chvíle mezi záškuby jeho srdce a přibližoval jej zářícímu vstupu do návi, obrazu širé, prosluněné louky s pasoucími se stády skotu se zvonci zavěšenými u krků.  Tohle je tedy opravdový Bůh, pomyslel si, když v blaženém polosnu vnímal nebeský chór, libozvučnou zvonkohru s tóny nadzemských flaut, blahodárné teplo a tělem se rozlévající slastné rozechvění. Jižjiž na krok před ohnivě blyštícím kruhem se nacházel a ruku k němu napřahoval, již na druhé straně v dáli krajinu svého mládí spatřil, rodný dům a před ním, hle, toť jeho sestárlí rodiče na zápraží v ústrety mu kynou. A on opět je malým hochem, jenž z kopce bosky hlubokou trávou běží, vlasy a líce mu svěží vánek ovívaje, hlasitě výská s tváří rozesmátou míří do otevřené náruče své drahé matičky…  Avšak v tu chvíli za sebou naléhavý hlas zaslechl, který mu přikazoval:

”Vstaň a pojď za mnou…”

“Vstávej Bertíku, vstávej, tady nemůžeš zůstat, sláva Svantovítu, to jsem rád, že jsem tě našel.”

Bolest v promrzlých údech, které mu kdosi horlivě třel, jej přivedla k sobě. Ten hlas, ano, ten hlas. To přece není Strážce brány zásvětní, to je jeho bratr Leo, který měl o něj starost a vydal se ho hledat do tmy spolu s tovaryšem Francem. A také ho s dávkou nadpřirozeného štěstí našli v neproniknutelné temnotě, jsouce vybaveni pouze jednoduchou lucernou, ve které za začouzenými skly skomírající svíčka plápolala.

Pomalu otočil hlavu k bratrovi a v polovědomí zastřeném ještě transcedentním zážitkem, takto ho skomírajícím hlasem  oslovil: ”Nebudeš mi věřit Poldíku, ale přišel jsem na veliké věci. Hospodin, jak ho známe, umřiel. Místo něho skutečný Všehomír světu vládne. Naše touha po jeho poznání jediným a pravým smyslem pozemského života jest.”

Rysy

Lokalita: Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška středního a nejvyššího ze třech vrcholů je 2503 m. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Nejvýznamnější vrcholy: Gerlachovský štít (2655 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2634 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2623 m), Rysy (2 503)  Výchozí bod: Lysá Polana, Chata pod Rysami (2250 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: červen 2017

Už několikrát jsme v minulosti plánovali výpravu do Vysokých Tater, ale vždy z toho nakonec sešlo. Už bylo skoro až trapné, že mám slezenu značnou část Alp, ale zatím jsem nikdy nebyl ve Vysokých Tatrách. Konečně je to ale tady. Je rozhodnuto, jedeme. Chvíli to vypadá, že s námi pojede i Lukáš, ale nakonec z toho sejde. Nejprve je plánem vylézt na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Přestože je přístupný jen s horským vůdcem, plánujeme, že si ho vylezeme sami. Vrchol je poměrně daleko od „normálních“ horských chat. V blízkosti se nachází pouze Sliezsky dom, který byl přebudován na luxusní wellness hotel. Když pominu nehoráznou cenu 10 tisíc Kč za noc za třílůžkový pokoj, tak nemohu přimhouřit oko nad tím, že ubytování v takovémto hotelu by zcela degradovalo naši filozofii výstupů. Tohle tedy ne. Nakonec se tedy rozhodujeme, že Slovákům na ten jejich Gerlach kašleme a rozhodujeme se vylézt nejvyšší vrchol Slovenska, který je přístupný bez vůdce, Rysy.

V pátek zhruba o půlnoci dorážíme do Starého Smokovce, kde přespíme na parkovišti. V noci začíná pršet. Brzy ráno máme v plánu přejet autobusem do Polska do Lysé Polany. Bohužel první autobus odjíždí až okolo 9 hodiny a navíc má zpoždění. Až okolo 10 hodiny jsme v Lysé Polaně. Podle předpovědi počasí má v 10 hodin přestat pršel. Předpověď kupodivu nevychází a prší bez přestání celý den. Na červen je i poměrně chladno. Máme v plánu cestu přes Mořské Oko na vrchol Rysy, který přejdeme na slovenskou stranu a přespíme na Chatě pod Rysy. Bohužel hned na začátku cesty si nejsme zcela jistí, zda máme jít po pravém břehu řeky, nebo přejít přes most na levý břeh. Martin si není úplně jistý, zatímco já poměrně ano, a tak ho přesvědčuji pádnými argumenty. Bohužel se později ukáže, že jsem výjimečně neměl pravdu. Cestou několikrát zaváháme, ale teprve po 10 kilometrech jsme si jistí, že jdeme skutečně špatně! Vracíme se zpět a cestou potkáváme Poláka, který nám radí, že je možné řeku asi po 3 kilometrech přebrodit na druhou stranu. To by nám hodně bodlo. Podaří se nám najít místo, kde je řeka trochu užší a vypadá to, že by snad bylo možné ji skutečně přebrodit. Sundáváme boty a vyhrnujeme kalhoty. Martin nic moc neřeší a odvážně se vrhá do dravé řeky. Po několika metrech, kdy mu začíná voda sahat po pás, usuzuje, že to nedáme. Stále prší, voda je ledová, Znovu se oblékáme a jdeme zpět do Lysé Polany. Celou cestu pokukujeme, zda by se přeci jenom nedala řeka někde přebrodit, ale bohužel ideální místo nenacházíme. Zhruba v půl třetí odpoledne máme v nohách 20 kilometrů a jsme zpět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. To je snad sen! V minulosti jsme si již několikrát zašli, ale zajít si 20 kilometrů, navíc v takovýchto podmínkách, to je vskutku husarský kousek. Je nám jasné, že jsme se dostali do časové tísně, ale přesto se rozhodujeme,

že dodržíme původní plán. V chatě pod Rysy máme zarezervované ubytování a chceme tam dnes dojít. Ještě zvyšujeme už tak dost vysoké tempo. Po asi půl hodině přicházíme k pokladně. Kupodivu naši polští skorobratři vybírají vstupné za použití cesty k Mořskému Oku. To si snad dělají… Nedá se nic dělat, vstupné platíme. Zároveň si všimneme, že je u vchodu možné si pronajmout koňský odvoz k Mořskému Oku. Je to trochu srabácké, ale vzhledem k časové tísni tento způsob dopravy skutečně využíváme. Koně bohužel jedou poměrně pomalu, nicméně se přeci jenom pohybují o trochu rychleji než davy turistů, které cestou míjíme. Asi hodinovou cestu využíváme k doplnění potřebné energie. U Mořského Oka vylézáme z povozu a dále jdeme po svých. Škoda, že je mlha a stále prší. Jinak by byl na Mořské Oko určitě krásný pohled. Většina lidí se tady obrací, ale pro nás je to v podstatě začátek. Mořské Oko obcházíme po pěšince zleva a pak již začíná strmé stoupání. Zde už jsme skoro sami. Potkáváme pouze dvojici Poláků, kteří se vrací z cesty na vrchol Rysy, který nedali. Teplota začíná s ušlými výškovými metry klesat a začíná se objevovat sníh. Začíná sněžit. Na takovéto podmínky nejsme úplně ideálně vybaveni. Kameny kloužou, řetězy jsou přimrzlé ke kamenům. Docela by se hodily mačky. Vzal jsem si jen lehké rukavice a navíc obě levé! Martin mě chce zachránit svými náhradními rukavicemi, ale zjišťuje, že si je zapomněl vzít. Jsme úplně promočení a zmrzlí. Dorážíme na vrchol, ale nemáme ještě vyhráno. Začíná se pomalu stmívat a na slovenské straně není orientace vůbec snadná. Značky jsou umístěny tak, že při sestupu nejsou moc vidět a navíc jsou místy zapadané sněhem. Bojíme se, abychom chatu neminuly a nebyli tak odkázáni slézt až dolů do údolí. Naštěstí se nám akorát s příchodem tmy daří na chatu dolézt. O chvíli později potřebuje Martin na záchod a ptá se chatára na cestu. Vylézá z chatu a v silné vánici se vydává asi 50 metrů od chaty na suchý záchod. Po asi 10 minutách se vrací zpět celý promočený. Ve tváři má velkou zlost. Záchod přes veškeré úsilí nenachází a tak si zlost vylévá na obsluze. „To není možný, aby jste měli záchod takhle daleko od chaty. To jsem nikde nezažil“, láteří Martin. Nakonec ho přeci jenom nachází a trochu se zklidňuje. Druhý den ráno slézáme do údolí. Počasí je už lepší, ale díky vydatnému dešti z přechozích dnů jsou rozvodněné potůčky a říčky a valí se dolů údolím. Ze začátku se snažíme vodě vyhýbat, ale pak zjišťujeme, že to nemá moc smysl a jdeme dál přímo uprostřed valící se vody. Když už se blížíme k Popradskému plesu, potkáváme skupinky turistů, kteří jdou nahoru a vehementně se snaží vyhýbat vodě. Nic netuší o tom, co je čeká výše. Vůbec tak nechápou, když kolem nich procházíme přímo uprostřed asi 40 cm hlubokého jezírka, které se vytvořilo na místě stezky. Ještě dlouho se za námi otáčí a divoce spekulují, co to právě viděli. U Popradského Plesa si dáváme oběd a pak již se vydáváme na cestu dolů ke Štrbskému plesu. Tady nám ještě nějakou dobu trvá, než nacházíme místní vlakové nádraží. Bohužel nám právě odjel vlak a na další musíme čekat asi 45 minut. Moc nám to ale nevadí. Začalo svítit sluníčko a tak sundáváme úplně promáčené boty a sušíme se. Po asi půlhodinové cestě vláčkem přijíždíme zpět do Starého Smokovce k autu a vydáváme se na cestu domů.

Plechý

Výchozí bod: Nová Pec (740 m) Termín: únor 2017

Po osmi letech opakujeme náš první zimní výstup na Plechý. Tentokrát však trasu obměňujeme. Je to už čtyři roky, co jsme byli na zimní expedici na Šumavu naposledy. Tři roky jsme si museli dát pauzu z důvodu naprostého nedostatku sněhu. Asi globální oteplování, nebo co. Opět vycházíme na vrchol Plechý, nicméně tentokrát zde nestavíme iglú, nicméně pokračujeme dál směrem do Rakouska. Je nádherné počasí a z vrcholu Plechého sledujeme krásné výhledy až na vzdálené Alpy. Na chvíli scházíme ze značené cesty, abychom se na ni po asi hodině opět napojili. Zde si nacházíme hezké místečko na nocování a stavíme iglú. Sníh nemá příliš dobrou konsistenci a nedrží pohromadě. Dost dlouho se nám nedaří udělat kvádry, abychom vůbec se stavbou iglú začali. No zkuste udělat kvádr ze sypkého písku. Po asi půl hodině, kdy už jsme začali být trochu zoufalí, se nám podařilo přijít na způsob, jak kvádry udělat. Zjistili jsme, že způsob, kdy nejprve sněžnicemi udusáme plochu asi 40 m2 a z takto udusaného sněhu se snažíme vykrajovat kvádry, není vždy vhodný. Možná je dokonce obecně nevhodný! Nyní se pro účely vykrajování kvádrů posuneme dále od udusané plochy a po odhrabání vrchní, asi 30 cm vysoké pokrývky sněhu, již krájíme zmrzlé kvádry. Zjišťujeme, že při pokusu udusání vrchní vrstvy sněhu se naruší i spodní zmrzlá vrstva, která pak již nedrží pohromadě. Druhý den ráno vstáváme opět do krásného počasí. Balíme a vydáváme se na cestu. Máme naplánovaný okruh rakouskou částí Šumavy a následný návrat do Nové Peci z druhé strany. Bohužel jako již tradičně scházíme z naplánované cesty a dost dlouho nám trvá, že se zorientujeme. Nakonec se zcela zorientujeme až ve chvíli, kdy docházíme do lyžařského střediska Hochficht, které je narvané k prasknutí lyžaři. To je teda idylka panenské přírody, no fuj! Od původní cesty jsme se odchýlili natolik, že je potřeba naplánovat alternativní cestu zpět do Nové Pece. V jednu chvíli nás ještě napadá varianta vyjetí vlekem na kopec a napojit se na původně plánovanou cestu. Tato varianta naštěstí selže díky neochotě obsluhy, vzít nás nahoru bez lyží. Volíme tedy alternativní cesty a nasazujeme vražedné tempo. Máme před sebou ještě asi 15 kilometrů a čas do tmy se krátí. Nakonec docházíme k autu ještě za světla. Máme za sebou zatím asi nejdelší zimní trasu. Přes „drobném“ zaváhání ji zvládáme celkem v pohodě.

Roháče III.

Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Termín: květen 2016

Po 16 letech se domlouváme s Honzou, že se k nám s Martinem přidá na třídenní putování po Roháčích. Já už jsem zde tedy potřetí, Martin myslím asi podesáté. Už to tu známe jako své boty a tak si chceme jen trochu zaskotačit. Během třech dnů absolvujeme řadu krásných výstupů a užíváme si mraky srandy. Významnou postavou našeho výletu se stává místní asi šedesátiletá chatárka, která je však na svůj věk poměrně udržovaná a hlavně po Honzovi hází celé tři dny očka. Chatárka při sebemenším očním či slovním kontaktu s Honzou nad sebou trochu ztrácí kontrolu. V jednu chvíli dokonce laškovně říká Honzovi: „Vždycky, když na mě promluvíte, tak já něco zkazím“. V tu chvíli jako již asi po padesáté propukáme v hurónský smích. Jelikož jsme ubytováni na Žiarské chatě, máme to privilegium vyjet až k chatě, po jinak nepřístupné, asi 3 km dlouhé silnici (samozřejmě do kopce). Naše výjezdy po silnici se nesetkávají s vlídným přijetím ostatních turistů, kteří šlapou po svých. Jejich zlobu určitě umocňuje ještě pražská poznávací značka. Cesta je docela rozmlácená a tak bohužel v jednu chvíli píchneme kolo a já nemám s sebou rezervu. Domlouváme se tedy s chatárem, který nás hodí do Liptovského Mikuláše do autoservisu, kde kupujeme novou pneumatiku. Cestou zpět nabíráme známého našeho chatára, což je velmi nevšední chlápek. Má dlouhé nemyté vlasy, které jsou staženy historicky vypadající čelenkou. Zbytek odění působí také značně omšelým dojmem. S chlápkem se dáváme do řeči a hned v nás vzbuzuje velký zájem. Na naši otázku, zda také chodí po horách odvětí: „Po horách chodí turisté, já tam chodím sekat trávu“. Tato hláška nám přijde neuvěřitelná a chlápek je v naších očích okamžitě hrdina. Je to člověk, který má určitě všechny okolní kopce prochozené, ale proč by se tím chlubil. On tam na ty kopce chodí sekat trávu, to je frajer! Chlápek k nám nasedá do auta a skutečně má s sebou složenou kosu. Chatár ho spolu s námi vyváží zpět na chatu. Cestou si představujeme, co ten člověk asi má všechno za sebou. „Určitě má slezenou nějakou osmitisícovku, prohazuje potichu Martin“. „ Je to frajer, prý tam seká trávu, ha, ha…“ Celá scénka končí v okamžiku, kdy chlápek vystupuje z auta, brousí kosu a začíná kosit trávu před chatou. V tu chvíli si uvědomujeme, že to s tím lezením u něho nebude až tak horké. Chlápek si prostě čas od času přivydělává tím, že kosí trávu u Žiarské chaty a pak se nechá odvézt zpět do údolí a jde na pivo. I takto končí některé klukovské sny.

Stubaiské Alpy

Lokalita: Stubaiské Alpy leží na území států Itálie a Rakousko. Tvoří spolu se sousedními Zillertalskými a Ötztalskými Alpami trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Tak jako v sousedních celcích i zde se setkáme s rozsáhlým zaledněním, které je však situováno pouze v nejvyšších masivech pohoří. Největší ledovce jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. Nejvyšším vrcholem je Zuckerhütl (Cukrový klobouk) – 3507 m n. m. ležící v hlavním hřebeni na západě pohoří. Nejvýznamnější vrcholy:  HabichtZuckerhütl, 3507 m, Schrankogel, 3497 m, Pfaffenschneid, 3488 m, Ruderhofspitze, 3473 m, Sonklarspitze, 3471 m, Wilder Pfaff, 3458 m, Wilder Freiger, 3419 m, Östliche Seespitze, 3416 m, Schrandele, 3393 m Výchozí bod: Lüsens (1862 m), Westfallenhaus (2276 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: březen 2015

V březnu 2015 se rozhodujeme, že bychom přeci jenom aspoň jednou měli zkusit výstup ve skialpinistickém stylu. Stále nám vrtají hlavou poznámky  typu: „ To jako lezete nahoru a pak zase slezete dolů? Proč to nesjedete?“ Něco na tom asi je. Jako ideální se nám jeví oblast Stubajských alp, která je rájem skialpinistů. Teď nám nejde o dosažení nějakého vrcholu a tak si vybíráme trochu snadnější túru. Jde o to vyzkoušet si, jaké to vůbec je. V sobotu brzy ráno přijíždíme. Jelikož nemáme výbavu, rezervujeme si v dostatečném předstihu lyže, boty a další nutnou výbavu. Vybavení na skialpy je velmi drahé, čemuž odpovídá i výše půjčovného a hlavně výše zálohy, která se pohybuje okolo 10 tisíc Kč. V sobotu ráno dorážíme do Lüsenu ve výšce cca 1 800 mnm, nasazujeme lyže a vyrážíme směr Westfallenhaus, který leží ve výšce 2 276 mnm. Hned zkraje zjišťujeme, že chůze se skialpovými lyžemi není až tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Zejména v trochu náročnějším terénu, kdy je potřeba se prodírat mezi kameny a stromy nám jsou lyže vyloženě na obtíž. Přestože nasazujeme na lyže protiskluzové pásy, lyže občas prokluzují, což bere hodně sil. Místy tedy lyže raději sundáváme a neseme je jako další zátěž! Cesta na chatu ale není příliš dlouhá, navíc je krásné počasí a tak jsme na oběd již na chatě. Dál již dnes nejdeme, a tak si užíváme odpoledne na sluníčku a kocháme se krásnými pohledy na okolní kopce. Přestože by se dalo spát na chatě, naším cílem je postavit si iglú kousek za chatou a přespat v něm. Naše stavba vzbudila všeobecný údiv. Návštěvníci chaty se postupně střídali, aby si každý naše iglú prohlédl. Místní chatár nebyl zkraje příliš nakloněn myšlence, že mu utíkají peníze za ubytování a choval se k nám dosti odměřeně. Až když jsme si objednali večeři a zapili ji několika pivy pochopil, že naším hlavním záměrem není ušetřit za ubytování, ale užít si dobrodružství. Noc v iglú je zážitkem hlavně pro Martina, který většinou trpí při mém chrápání, ale tentokrát je mé chrápání silnější než obvykle. Ráno se probouzím v iglú sám. Zjišťuji, že Martin v průběhu noci vymýšlel různé způsoby, jak odclonit tento nelibí zvuk. Dokonce prý zvažoval postavit mezi námi sněhovou stěnu. Nakonec rezignuje a ustýlá si venku vedle iglú. To je obětavost.

Druhý den ráno vyrážíme na lyžích na jeden z okolních kopců. Počasí není moc ideální. Není pro nás důležité, zda vylezeme na vrchol. Prostě jdeme nahoru s cílem sjet zase dolů. Je chladno a na sněhové pokrývce je vytvořena ledová krusta, která velmi znesnadňuje výstup, ale především sjezdy. Lyže se proboří do horní vrstvy zmrzlé krusty, která však drží naše lyže jako ve svěráku. V podstatě tedy není možné na lyžích zatáčet. Neustále padáme, zvedáme se a opět padáme. Je to velmi únavné a po několika takto strávených hodinách jsme toho plni. Odpoledne se vracíme zpět k chatě, kde balíme zde zanechané věci a vyrážíme dolů do údolí. Po značně náročném sjezdu těžkým terénem mezi kameny a

kmeny stromů nakonec lyže opět sundáváme a kus scházíme pěšky. Dost unaveni a hlavně s rozhodnutím, že již na skialpy nikdy nepojedeme, se vracíme k autu  a odjíždíme domů.  Jsme rádi, že jsme si tuto aktivitu vyzkoušeli a že víme, že o nic nepřicházíme.

Roháče II.

Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Termín: květen 2014

Po 14 letech se vracíme znovu na místo, kde to všechno začalo, do Roháčů. Opět vyrážíme ve třech, nicméně tentokrát Honzu nahrazuje Lukáš. Když jsme zde byli poprvé, tak byly Lukášovi 4 roky. Teď je mu už 18 let. Člověk se při této úvaze nevyhne pomyšlení na to, jak ten čas letí. Co všechno jsme za těch 14 let vylezli. Za ty roky se z nás stali větrem ošlehaní zkušení horalové, tedy minimálně si vnitřně tento pocit snažíme navodit. Během těch let se proměnila také Žiarská chata, která je nyní zbrusu nově opravená. Jen Martin se nemůže zbavit pocitu, že ztratila své kouzlo. Během třech dnů si opět projdeme známá místa jako Plačtivé, Ostrý Roháč a Volovec.  Počasí nám moc nepřeje, ale tím se nenecháváme rozladit. Trochu nám náladu kazí jen okamžik, kdy přicházíme znaveni k Ťatliakově chatě s očekáváním dobrého jídla a pití. Cestou k chatě se vášnivě dohadujeme, co že si to všechno dáme. Já se moc těším na langoš, na který strhávám také Lukáše. Při příchodu na chatu však zjišťujeme, že je zavřená. Padá pár sprostých slov, ale co se dá dělat. Je to daň za to, že jsme v horách téměř sami. Vždyť je teprve květen a sezóna ještě zdaleka nezačala. Na kopcích se válí ještě zbytky sněhu a teplota se pohybuje jen pár stupňů nad nulou. Cestou z Ťatliakovy chaty na Volovec se spouští průtrž mračen a zvedá se silný vítr, který nás doprovází až na Ostrý Roháč. V pondělí ještě přejíždíme autem o trochu dále a vylézáme na osamocený Sivý Vrch. Cesta se zdá být nekonečná, ale vrcholu zdárně dosahujeme, slézáme zpět do údolí a odjíždíme směr Praha.

Großer Möseler, Olperer

Lokalita: Grosser Möseler je druhý nejvyšší vrchol v Zillertalských Alpách na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Na úbočí hory zasahují ledovce Furtschaglkees a Waxeggkees a Nevesský. Zillertalské Alpy je pohoří na hranici Rakouska a Itálie, tvořící součást hlavního hřebene Východních Alp. Jedná se o významné horstvo Centrálních krystalických Alp. Nejvýznamnější vrcholy: Hochfeiler 3 510, Grosser Möseler 3 486, Olperer 3 480, Turnerkamp 3 422, Grosser Löffler 3 382, Fußstein 3 380, Schwarzenstein 3 370, Reichenspitze 3 305, Großer Mörchner 3 287 Výchozí bod: Ginzling (1 800 m),  Furtschagelhaus (2 293 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 5-6 hod Termín: srpen 2013

Letošní hlavní výprava je naplánována do Zillertalských Alp na dva krásné kopce. Grosser Möseler a Olperer. Oba jsou zhruba 3 500 metrů vysoké. Svojí výškou a obtížností výstupu jsou považovány spíše za snažší vrcholy. Lehčí obtížnost se tedy snažíme dohnat tím, že plánujeme vylézt dva vrcholy během 3 dnů. To již se tak snadné nezdá.

Jako první se vydáváme na Grosser Möseler. Cesta vyráží podél krásné přehrady Schlegeisspeicher, která leží ve výšce 1 800 mnm, za kterou jsou již vidět zasněžené vrcholky třítisícovek. Kolem poledne dorážíme na chatu Furtschagelhaus, kde plánujeme přespat před výstupem na vrchol. Jsme trochu znepokojeni z nastalé situace. Takhle brzy jsme na chatě již dlouho nebyli. Co budeme dělat celý den? Není to škoda promarnit takové počasí hraním karet? Co když se další den počasí zkazí? Netrvá dlouho a v hlavách nám vzniká bláznivý plán. Vylezeme na vrchol ještě dnes! Na vrchol je to nějakých 1 200 výškových metrů. Pokud to má vyjít, je potřeba vyrazit hned. Z batohů vyndáváme přebytečnou zátěž a okolo 13 hodiny vyrážíme na vrchol. Když přicházíme ke stěně, zjišťujeme, že je kopec v zásadě tvořený  hromadou kamenů. Výstup není vůbec jednoduchý. Kameny nám sjíždějí pod nohami a každé dva kroky vpřed znamenají zároveň jeden krok zpět. Až velmi pozdě odpoledne dosahujeme vrcholu a tak je potřeba sestup velmi urychlit, abychom to stihli na chatu do setmění. Na chatu dolézáme těsně se setměním okolo 21 hod. Okamžitě nás obklopí dav lidí, sedících na terase před chatou. Každý se vyptává, jaké to bylo na vrcholu. Všichni hltají každé naše slovo a s úctou nás plácají po zádech a po ramenou. Po chvíli zjišťujeme, že kompletní osazenstvo chaty sedělo celé odpoledne na terase a sledovalo náš výstup na vrchol.  V té chvíli jsme si připadali jako pokořitelé Eigeru, kteří byli při svém výstupu podobně sledování z hotelu na Kleine Scheideggu. Ráno slézáme zpět k autu, kde se koupeme v přehradě a dáváme si krátkého šlofíčka a pak již vylézáme na chatu Olpererhütte do výšky 2 389 mnm. Další den brzy ráno pak vyrážíme na vrchol Olperer. Martin ráno není úplně v kondici a před zahájením výstupu tráví opět delší dobu na záchodě. Pak však již vyrážíme v, na nás, poměrně rychlém tempu. Vrchol vcelku bez problému vylézáme. Nyní už nás čeká „jen“ cesta do údolí k autu a zpět do Prahy.

Rád bych upozornil dva dvojici níže připojených fotografií, které krásně dokládají, jak vypadá Martin, když se zrovna nefotí a pak fotka, kde je již Martin připraven na své zvěčnění.

Hochgolling

Lokalita: Hochgolling je nejvyšší hora pohoří Nízké Taury ležící v podcelku Schladmingské Taury, na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko v Rakousku. Na sever, do kotle Gollingwinkel, spadá 1200 metrů vysokou skalní stěnou. Své okolí převyšuje až o několik stovek metrů a tak jsou z něj výborné výhledy na notnou část Rakouska (masiv Dachsteinu, Hochkönig, Totes Gebirge, Vysoké Taury aj.). Nejvýznamnější vrcholy (Schladmingské Taury): Hochgolling (2863 m), Hochwildstelle (2747 m), Roteck (2742 m), Preber (2740 m), Kasereck (2740 m), Waldhorn (2702 m), Deichselspitz (2684 m), Kieseck (2681 m), Elendberg (2672 m), Umlauter (2664 m),  Zwerfenberg (2642 m), Greifenberg (2618 m) Výchozí bod: Göriach (1180 m),  Gollinghütte (1641 m) Vzdálenost z Prahy: 500 km, 6 hod Termín: červen 2013

Po třech náročnějších letech, kdy jsme postupně vystoupili na čtyřtisícové vrcholy Piz Bernina, Mnich a Ortler se rozhodujeme, že potřebujeme opět jeden trochu odpočinkovější rok. Jarní aklimatizační výstup naplánujeme do oblasti Nízkých Taur, kde jsme zatím nebyli. Plánujeme výstup na nejvyšší horu Nízkých Taur, Hochgolling a následně ještě na další hezký vrchol, Greifenberg. Jelikož by se nemělo jednat o příliš náročný výstup, bereme s sebou dokonce i synovce Lukáše. V noci z pátku na sobotu přijíždíme na parkoviště v Göriachu a ustýláme si vedle auta. Je docela teplo a nebe je plné hvězd. V sobotu ráno vyrážíme směr Gollinghütte, kde se krátce zastavujeme na pivko. Asi po hodince přicházíme k největšímu přírodnímu amfiteátru na světě. Tuto informaci tedy dostáváme od místního chatára a moc se tím bavíme. Na druhou stranu pohled je to úchvatný. To už si Lukáš prohlíží majestátný Hochgolling, který z tohoto pohledu vypadá mnohem větší než jen necelých 2 900 mnm. Lukáš nevěřícně kroutí hlavou, když mu sdělujeme, že bychom měli vylézt nahoru a zpět na chatu a to vše během dnešního dne. „To přeci nejde“, konstatuje Lukáš. My s Martinem víme, že to jde a tak se jen smějeme. Stále nás čeká převýšení okolo 1 000 metrů a tak je čas vyrazit nahoru. Cestou se začíná zhoršovat počasí a začíná poměrně vydatně pršet. Cestou je poměrně dost sněhu, který ztěžuje výstup. Lezeme bez jištění, i když se místy dostáváme dost na hranu. Přesto po necelých 3 hodinách již stojíme na vrcholu. Pro Lukáše je to nejvyšší místo, kde zatím byl a tak s ním sdílíme jeho radost. Ještě za světla pak docházíme zpět na chatu a dáváme si zasloužené pivo.

V neděli ráno vstáváme a Lukášovi se už moc nechce na další kopec. Svého cíle už dosáhnul. Já už také těžko hledám motivaci k dalšímu výstupu, ale Martin nás rezolutně přesvědčuje, že to bude stát za to. Výstup na Greifenberg se ukáže být jako poměrně snadný. Nástup začíná hned u chaty strmě vzhůru a tak metry rychle přibývají. Navíc je hezký den, takže si brzy odkládáme další a další kusy oblečení. Cestou zpět do údolí si asi na hodinku leháme u jednoho z horských jezírek a na chvíli i usínáme. Martin neodolá a skáče do vody. Je sice teplo, ale teplota vody je jen pár stupňů nad nulou. Brrr… Kolem oběda docházíme k horské chatě, kde si dáváme polévku a pivko. Játrový knedlíček přes celý talíř nám vykouzlí úsměv na tváři. Na hlavní jídlo už není v břichu místo.

Holý Vrch

Lokalita: V národním parku Šumava pramení naše nejdelší řeka Vltava. Rodí se částečně z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory a z části vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště, přírodní památky Prameny Vltavy, na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Můžete však navštívit symbolickou studánku, která zde vznikla v roce 1922. Výchozí bod: Churáňov (1 000 m) Termín: únor 2013

Letošní zimní túra začíná v Churáňově, ze kterého vede nejprve méně frekventovaná stezka lesem, kterou si jako vždy užíváme. Následně se však napojujeme na hlavní běžkařskou magistrálu směrem na Kvildu. Cestou nás míjí davy běžkařů a my si připadáme se sněžnicemi jako úplni trotlové. Tato část cesty má k zimní expedici do panenské přírody hodně daleko. Domlouváme se, že napříště musíme plánovat cestu obezřetněji a ne po hlavních tazích. To je úplná hovadina. Cestou míjíme Jezerní slať a studánku, která označuje pramen Vltavy. Turistická atrakce jak stehno. Kolem nás pobíhají výletníci. Nakonec však přeci jen scházíme z hlavního tahu a už úplně osamoceni vylézáme na Holý Vrch, kde stavíme iglú. Místo na něj máme skutečně nádherné. Druhý den docházíme okolo oběda opět na Kvildu, kde si dáváme výborný oběd v místní restauraci, kde obdivujeme osobitě umělecky pojatý obraz zvířátek. Vzpomínka na tento obraz nás baví po zbytek cesty do Churáňova.