Barre des Écrins

Lokalita: Barre des Écrins (4102 m n. m.) je nejvyšší hora Dauphineských Alp a do roku 1860 i nejvyšší hora Francie (v tomto roce připadlo Francii Savojsko a tím i oblast Mont Blancu). Leží ve východní Francii v regionu Provence-Alpes-Côte-d’Azur v departementu Hautes-Alpes. Je to směrem od jihu první alpská čtyřtisícovka. Při výstupu na vrchol možno využít chaty Refuge Glacier Blanc (2550 m n. m.) a Refuge des Écrins (3170 m n. m.). Pod horou se nachází ledovec Glacier Blanc. Nejvýznamnější vrcholy: Barre des Écrins 4 102 m, La Meije 3 987 m, Ailefroide 3 954 m, Mont Pelvoux 3 946 m, Pic Sans Nom 3 915 m, Pic Gaspard 3 880 m, La Rateau 3 809 m Výchozí bod: Ailefroide (1874 m),  Refuge des Ecrins (3170 m) Vzdálenost z Prahy: 1200 km, 12 hod Termín: 22. – 25.7.2017

Již dlouho o tom uvažujeme, ale až letos se konečně rozhodneme pro výpravu na Barre des Ecrins, který měří 4 102 metrů a je současně nejzápadnější a nejjižnější alpskou čtyřtisícovkou. Zatímco Piz Bernina je naše nejbližší, k Les Ecrins to máme nejdále. Je poutním místem francouzských alpinistů, národní horou. Jedním z hlavních důvodů, proč se takto daleko vydáváme je možnost zkompletovat výstup na čtyřtisícový vrchol ve všech z oblastí, kde se v Alpách čtyřtisícovky nacházejí. Po loňském výstupu na Gran Paradiso nám již zbývala právě již jen oblast Ecrins. Jako obvykle se vydáváme na cestu v pátek okolo 18 hodiny. V noci na chvilku zastavujeme na spaní v autě, abychom v sobotu dopoledne cestu dokončili. Po poledni přijíždíme do Ailefroide na ohromné parkoviště, které leží ve výšce téměř 1 900 mnm. Díky krásnému počasí je parkoviště narvané k prasknutí a davy turistů se vydávají na sobotní výlet. Naprostá většina lidí naštěstí končí na chatě du Glacier Blanc ve výšce 2 650 mnm. Dále už pokračuje jen hrstka zkušenějších horalů. Asi hodinku nad chatou již začíná ledovec, kde se raději navazujeme. Za další hodinu jsme již na chatě Refuge des Ecrins ve výšce 3 170 mnm. Máme objednanou polopenzi, takže po chvilce přichází zasloužená večeře a pivko. Jsme zvyklí, že pivo na chatách většinou není moc dobré a pouze únava a vyprahlá hrdla nás vždy přimějí si nějaké to pivo dát, ale tady zažíváme něco zatím nepoznaného. To co nám zde naservírovali se dá jen stěží nazvat pivem. Do dneška si myslím, že se nám do flašky, slušně řečeno, vymočili. Na druhou stranu obsluha je mimořádně vřelá, jídlo přidávají na přání. Dokonce je zde i koutek, kde je možné si ohřát vlastní jídlo. To jsme ještě neviděli. Zkuste si tohle představit ve Švýcarsku, ha, ha…

V neděli vyrážíme ve 4 hodiny ráno za světla čelovek. Jdeme v klidu, nikam moc nespěcháme. Časově by měl být výstup v klidu zvládnutelný. Zařazujeme se do šňůry vystupujících.  Snadno se dostáváme až na nejhořejší terasu a po ní do sedélka Bréche Lory. Pár minut odtud je cíl téměř všech vystupujících – Dome de Niege, tzv. zimní vrchol (4 015 mnm). Zde si se zaujetím prohlížíme skutečný vrchol. Vypadá to na pěknou fušku. Chvilku přemýšlíme, zda se také nespokojíme s Dome de Niege, ale tento nápad rychle zavrhujeme. Přijeli jsme kvůli něčemu jinému. Ve chvíli, kdy se připravujeme na nástup na asi 20 m vysoký svislý stupeň, kterým začíná vrcholový hřebínek, padá mi rukavice asi o 30 metrů níže ze svahu. Naštěstí je to do místa, kde se srocují davy lidí, připravující se na výstup na Dome de Niege. Dolů se mi nechce. Podaří se mi zaujmout pozornost jednoho z turistů a posunky mu vysvětluji, aby mi vzal rukavici s sebou nahoru. Kývá hlavou  a my se v klidu usazujeme a čekáme. Asi po 20 minutách zjišťujeme, že si tento šprýmař výstup nahoru rozmyslel a půjde zpět dolů. Cože? Kdybych to tušil, tak bych si slezl a byl bych už dávno zpět. Naštěstí mi po pár mých výhrůžných výkřicích alespoň navazuje rukavici na spuštěné lano. Je na čase vyrazit na hřebínek. Lezení je velmi vzdušné. Hřebínek je místy úzký jak žiletka a při sebemenším zaváhání hrozí pán na jednu či na druhou stranu. Výsledek by však byl stejný, několikasetmetrový pád dolů. Cestou míjíme pouze pár odvážlivců. Jsme tu opět skoro sami. Po chvilce strávené na vrcholu se vydáváme rychle zpět. Na chatu dorážíme akorát na vydatnou večeři a láhev „úžasného piva“. Je až s podivem, že si tento vražedný mok dáváme i druhý den s očekáváním, že snad bude lepší než včera. Nebyl! V pondělí ráno již scházíme zpět do údolí a odjíždíme domů.

Velký Roklan

Velký Roklan Lokalita: Roklan (německy Großer Rachel, česky někdy také jako Hora nad Roklí nebo Rokelská hora) je se svými 1453 m druhou nejvyšší horou Šumavy a Bavorského lesa. Nachází se v centrální části německé strany pohoří nedaleko hranice jihozápadně od Modravy. Roklan se nachází v bezzásahovém území[1] (Naturzone) Národního parku Bavorský les a tvoří i jeho nejvyšší vrchol. Výchozí bod: Spiegelau Vzdálenost z Prahy: 215 km, 3 hod Termín: březen 2018 Na začátku březnu 2018 uskutečňujeme opět další zimní výpravu na Šumavu. Tentokrát se však vydáváme do Německa do Bavorského Lesa, kde leží jeden z nejkrásnějších kopců této oblasti, Velký Roklan. Tento rok se díky souhře okolností vydáváme na výpravu o měsíc později, než v předchozích letech. Při stanovení termínu výpravy mám trochu obavy, aby bylo ještě dost sněhu, ale Martin mě uklidňuje, že na přelomu únoru a března teprve ta pravá zima začne. Kupodivu má nakonec pravdu, protože v oblasti Roklanu je místy až okolo 2 metrů sněhu, což je na místní poměry slušná nadílka. Vyjíždíme v sobotu v 6 ráno a okolo 9 hod jsme již v německém městečku Spiegelau. Zde, jako již tradičně, přebalujeme naše objemné batohy, což je vždy značné utrpení. Přestože znovu a znovu vážíme každý kousek, který s sebou na zádech potáhneme, opět se nevyhnu své již pověstné opatrnosti a beru si s sebou oblečení pro 4 lidi a jídlo zhruba na týden. Je to můj standard, který se snažím po léta držet. Celou záležitost si pro sebe obhajuji tím, že jde přeci o trénink na mnohem náročnější jarní a letní výpravy, takže čím větší a těžší batohy, tím lépe. Okolo 10 hodiny již opouštíme parkoviště, které je umístěno přímo u značené cesty směrem na Rachel Hütte. Po nočním sněžení, kdy napadlo asi 5 centimetrů nového sněhu, je cesta čerstvě upravena pro běžkaře. Neradi bychom se opět dostali do křížku se zapálenými běžkaři, a i když to není úplně nutné, tak nasazujeme hned zkraje sněžnice, abychom dělali co nejmenší stopy. Asi po 1,5 kilometru zjišťujeme, že jsme se mohli autem přiblížit ještě o kus dál na parkovišťátko na kraji lesa, ale to nám úplně nevadí. Cesta by měla trvat jen pár hodin a máme tedy spíše obavu, že na vrchol Roklanu vylezeme příliš brzy. Takže přidání 1,5 kilometru spíše vítáme. Cestou přemýšlíme, jak naložíme s přebytečným časem. Plánujeme, že bychom se ještě z vrcholu trochu prošli směrem do Česka. To ještě ale netušíme, co nás čeká. Až okolo půl druhé docházíme k chatě Rachel Hütte, která je však bohužel zavřená. Původně jsme plánovali, že si zde dáme něco malého k snědku a pivko. Vzhledem k tomu, že jsme ale celou cestu nepotkali ani živáčka, tak nás zavřená chata příliš nepřekvapuje. Navíc jsme si cestou dali jedno pivko z Martinových zásob, takže jsme v pohodě. Asi na půl hodinky si aspoň sedáme na terasu u vchodu do chaty a dáváme si oběd z vlastních zásob. Alespoň se nám trochu odlehčí batohy. Kousek od chaty zjišťujeme, že cesta na vrchol trvá ještě cca 3 hodiny, což jsou ale letní ukazatele a je nám tak jasné, že naše tempo je o dost pomalejší. Rozhodujeme se tedy, že dnes dojdeme pouze k jezeru Rachelsee, které leží pod Roklanem. K jezeru docházíme okolo 16 hodiny. Martin nachází krásné schované místečko na postavení iglú a začínáme se stavbou. V tu chvíli se mi trochu vrací kašel, se kterým jsem před výpravou asi 10 dní bojoval, a tak Martin bere stavbu iglú tentokrát více do vlastních rukou a základ postaví do značné míry sám. Opět zjišťujeme, že sněhové kvádry nedrží příliš pohromadě a tak je nutné odstranit vrchní asi 40 cm vysokou vrstvu a teprve poté se dostáváme ke stabilnějšímu stavebnímu materiálu. Až později se také přidávám a okolo půl šesté je již iglú hotové. Jelikož jsme zde letos o měsíc později, je ještě krásné světlo, takže tentokrát nevyužijeme ani čelovek. Pak již rozkládáme ležení, vaříme obvyklou nudlovou polévku a zahrabáváme se do spacáků. Okolo osmé hodiny se již snažíme usnout. Venku je jen okolo – 8 stupňů a uvnitř tak máme 2-3 stupně nad nulou. Je to docela nadstandardní teplota, ale nevýhodou je, že nám v průběhu noci kape ze stropu na spacák, což hlavně Martin nese dost těžce. Ráno dlouze debatujeme o tom, jaké chyby jsme se tento rok při stavbě iglú dopustili. Důvodem je zřejmě částečně příliš malý odvětrávací otvor a pak asi také částečně specifická skladba sněhových vrstev. Zjišťujeme, že u sněhových kvádrů, který mají ve své spodní části firn, který již není přikryt další vrstvou sněhu, dochází k rychlejšímu odtávání. Ráno máme již spacáky a karimatky poměrně dost promočené a tak ještě spekulujeme, co bychom asi dělali, pokud bychom chtěli podniknout túru na více než 2 dny. Vzhledem k tomu, že ke snadnému řešení nedospíváme, tak diskusi ukončujeme pouze krátkou úvahou, že bychom druhý den spali někde na chatě. V neděli ráno vyrážíme okolo 9 hod na vrchol Roklanu. Počasí není příliš dobré. Je poměrně hustá mlha a tak cestou na vrchol vzpomínáme na nešťastnou událost, kdy v nepříznivých podmínkách na vrcholu Krkonoš umírá Hanče a Vrbata. Trochu se snažíme tuto chmurnou vzpomínku zlehčit a tak do příběhu přidáváme i tragikomické postavy Kuby a hajného. Po delší rozpravě pak děláme závěr, že za všechno může sojka. Okolo 11 hodiny docházíme na vrchol Roklanu, kde se bohužel setkáváme s dvěma německými turisty, kteří přicházejí na vrchol z druhé strany (zřejmě přímo ze Spiegelau). Trochu nám to kazí pocit z dobytí vrcholu, o který se s nimi v tu chvíli musíme dělit. Ale aspoň nám dělají vrcholovou fotku. Na vrcholu Roklanu nacházíme sněhem zapadaný bivak. Je to poměrně velká chata, ve která však evidentně delší dobu nikdo nebyl. Dveře do chaty jsou ze 2/3 zasypané sněhem, ale nad dveřmi je pověšená lopata. V případě nouze by tak zřejmě bylo možné chatu použít pro přespání. Zaráží nás akorát, že o této chatě jsme do této doby nenašli ani zmínku. U této příležitosti nás napadá myšlenka, že bychom mohli v příštím roce uskutečnit přechod z Falkensteinu, který je cedulí od vrcholu Roklanu vzdálen 8,5 hodiny (v zimních podmínkách odhaduji spíše okolo 10-12 hodin), přes Roklan až na Luzný (další cca 4-6 hodin). Při tomto přechodu bychom naplánovali přespání právě v bivaku na vrcholu Roklanu. Po delších úvahách docházíme k závěru, že by tento přechod byl skutečně velmi náročný, nicméně celou záležitost necháváme otevřenou. Pak již scházíme zpět k našemu iglú, kde jsme zanechali část věcí. Cestou se ještě stavujeme u kapličky Rachel Kappele, ze které je při dobrém počasí zřejmě krásný výhled na jezero a okolní kopce. O to jsme však ochuzeni, neboť je stále hustá mlha, takže nevidíme nic. Zbytek cesty k jezeru si krátíme úvahami nad obojživelným dopravním prostředkem, který by nás dostal jednak na měsíc, což by asi nebyl problém, ale také do Mariánského příkopu. Tady už nás začínají napadat náznaky technických problémů a tak nápad dáváme chvíli k ledu. Kolem poledne jsme již zpět u iglú, balíme věci a vyrážíme zpět do Spiegelau. Cestou se umoudřuje počasí a začíná krásně svítit sluníčko. Teplota stoupá někam k 5 stupňům nad nulu, takže postupně sundáváme vrstvy oblečení. Pro cestu zpět volíme jinou cestu, než jsme šli v sobotu, takže si užíváme nové scenérie. Procházíme jednou z asi nejkrásnějších částí Šumavy (tedy Bavorského Lesa). Místy jsou cestičky úzké tak, že sotva procházíme, ale přesto jsou poměrně hezky upravené a tak si to moc užíváme. Slunce nás doslova nabíjí energií. Na samý závěr cesty nacházíme šikovnou lavičku, na kterou se asi na 20 minut usazujeme a nasáváme sluneční paprsky. Zatímco ráno to vypadalo, že je jaro ještě hodně daleko, tak nyní již máme pocit, že se jaro nezadržitelně blíží. Pak již docházíme jen kousek k autu a jedeme domů, kam okolo 19 hodiny dorážíme. Máme za sebou opravdu nádherný víkend.

Gran Paradiso

Gran Paradiso (4061 m n. m.), 2016

Gran Paradiso leží v hlavním hřebeni Grajských Alp, který se táhne zhruba ve směru západ – východ. V množství okolních vrcholů je široko daleko jedinou opuštěnou čtyřtisícovkou. Ne ovšem lidmi, těch tady bývá naopak velmi mnoho. Za bohatou návštěvnost děkuje GP své pověsti jedné z nejsnazších alpských čtyřtisícovek. A to je také hlavním důvodem proč se sem letos vypravujeme, po loňské zkušenosti s vyčerpávajícím výstupem na Dom si to chceme užít. Ale přídavné jméno „lehká“ se nesmí zaměnit s výrazem „bez námahy“, jak ostatně za několik hodin uvidíme. Teď si ovšem v autě nenecháme ničím zkazit náladu a při obvyklém poslechu a zpěvu starých odrhovaček nám cesta rychle ubývá. V poslední době vedou songy Ivana Mládka, z nichž jednoznačně ostatní převyšuje píseň Kousavá deka. I kdybychom ji slyšeli snad stokrát, pokaždé se lámeme smíchy. Snad za naši euforii může i radost z pocitu nabyté svobody, byť jen na pár dní, nebo i stres z očekávání velkého zážitku, kdoví. Menší problémy zažíváme až pozdě večer, kdy nás odbočka z dálnice před Mnichovem donutí jet objížďkou, která ale dál vůbec není značena! Ani navigace nám tu nepomáhá. Unavený Ráďa dostává jeden ze svých občasných záchvatů vzteku a tak, zatímco přemýšlím, zda příště nepřibalit i svěrací kazajku, snažíme se z papírové mapy vyčíst, co se dá. Musím ale na tomto místě vzdát hold Radkově vytrvalosti a výdrži v řízení auta. Často se stává, že zatímco si spokojeně pochrupuji na místě spolujezdce, on odřídí obě cesty, tu nazpět navíc po bezprostředně předcházejícím vyčerpávajícím výstupu. Vlastně až letos se mohu po několika letech na řízení podílet, když projíždíme ztichlou nocí Švýcarskem přes Montreaux kolem Ženevského jezera. Přespáváme v autě na odpočívadle a další cesta je už jednoznačná až do Aosty, kde ještě nastává menší bloudění, když omylem zahneme odbočkou na Mont Blanc. Při průjezdu Aostou mě jemně mrazí při vzpomínce na pobyt ve zdejší nemocnici v r. 2003, kdy jsme měli nehodu s Kamzíkem. Ráno přijíždíme do údolí Val Savarenche, k nástupnímu místu na chatu Chabod, parkoviště Alps Pravieux (1800 m n. m.), cca 2 km před městečkem Pont. Na parkovišti chvíli zevlujeme a poskytujeme rady partě mladých kluků, kteří, jak se zdá, nevědí ani pořádně kde přesně jsou. Vycházíme pozdě dopoledne od salaše La Terre po louce k okraji lesa, kde začíná prudké stoupání. Cesta je neuvěřitelně vzorně upravena, sestává z pečlivě k sobě vyrovnaných, vertikálně vyskládaných plochých kamenů a stoupá v nekonečných serpentinách modřínovým lesem kolem rozpadlých salaší Lavassey (2194 m n. m.), přes alpínské louky až k chatě Rifugio Chabod (2750 m n. m.), tyčící se na suťovém ostrohu. Chata je poloprázdná vzhledem k tragické předpovědi počasí, proto jsme ubytováni úplně sami v prázdném horním patře lageru. Večer v již zaplněné jídelně se oddáváme polopenzi, tříchodové opulentní večeři, po které máme co dělat, abychom se odvalili na palandy. Druhý den se probouzíme do beznadějně zachmuřeného jitra a netrvá dlouho a z olověných mraků začíná mrholit a posléze i vytrvale pršet, zatímco směrem od Paradisa se ozývá temný zvuk hromu. Dozvídáme se, že brzy zrána odešly dvě skupiny, ale pudem starých mazáků vycítíme, že dnes to nebude o časném vstávání a rychlém výstupu. Rozvážně čekáme ještě hodinku, a teprve když máme pocit, že nastala správná chvíle a déšť trochu ustal, mračna se rozptýlila a burácení hromu na chvíli ustalo, tak se vydáváme na cestu. Možná to ale nejsou objektivní podmínky, které nás přesvědčí o to, že je možné výstup realizovat. Těžko říci co vlastně rozhoduje, zda instinkt či cokoli jiného, ale asi už i trochu vypadáme, jako „zkušení horalé“, protože se nás někteří mladí turisté i vyptávají, co si myslíme o počasí, o možnostech výstupu a s uctivým výrazem naslouchají našim výkladům. Kdyby tak ti zelenáči věděli, s jakými potížemi se občas setkáváme jen díky podcenění, chvilkové nesoustředěnosti, nejistotě,… Jen když je naše myšlení vybičováno pudem sebezáchovy a strachem z kritické situace, bývají rozhodnutí stoprocentní. Jednoduše musí být. Každopádně nyní vyrážíme nahoru jako jediní. Sestupujeme nejdříve dolů k potoku Savolera, který je po dešti rozvodněn do prudké bystřiny a kousek za ním vlevo nahoru k ledovcové moréně, přes kterou vede relativně dobře viditelný chodník. Při nástupu na ledovec Laveciau musíme dbát zvýšené opatrnosti, neboť je tady nečekaně rozpukaný a protkán trhlinami. Nebe se po chvilkovém náznaku k lepšímu opět kaboní a znovu začíná pršet, po dosažení sněhové čáry i sněžit. Potkáváme jednu z vracejících se skupin, druhá jde oklikou po úpatí skal. Vůdce skupiny je rozčilený a evidentně otrávený z neúspěšného pokusu, usilovně nás přesvědčuje, že nahoře hrozí velké riziko zásahu bleskem. Také o předpovědi se vyjadřuje, jako že je „strašlivá“. Podíváme se s Radkem na sebe a je to jasné: pokora ano, ale ne zbabělost. Jestliže se před dvěma hodinami nad vrcholem převalovala bouřková mračna, která je donutila couvnout, nyní se směrem vzhůru oblačnost trhá a nad horskou rozsedlinou je vidět část modré oblohy. Ten posera tady jen nemůže skousnout, že bychom dokázali to, oč se on marně pokoušel. Ať si odvede své promoklé a zimou se třesoucí společníky dolů, my pokračujeme vzhůru. Trasa míří kolem Piccolo Paradiso směrem na skalní ostroh Becca del Moncorve a podél strmých svahů zakončených posléze skalním hřebenem Roc sněhovým polem až k širokému sedlu. Tady zahlédneme na horizontu dvojici, která sestupuje k chatě Rifugio Vittorio Emanuele II. tzv. normální cestou. My jsme zvolili náročnější, ale krásnější výstupovou trasu a navzdory pověstem o přelidněnosti jdeme úplně sami. Jak stoupáme do vyšší nadmořské výšky, počasí se začíná opět měnit. Okolí se zahalilo do mlhy a od severu je slyšet několikeré zahřmění. Běhá mi trochu mráz po zádech, ale musím ocenit Radka, který snad vůbec nemá nervy, jakoby nevidí, neslyší a vytrvale míří za svým cílem. Stejně jako kdysi na ledovci pod Dachsteinem, kdy nám v bouřkovém mraku vlivem elektrické indukce nejen brněly špičky prstů, ale dokonce se rozezvučel cepín. Nikdy nezapomenu na ten vysoký, kvílivý, nervydrásající zvuk. Teď je jeho úsilí přerušováno jen mými odpočinky, nedokážu dát bez přestávky na vydýchání více jak 90 kroků. Každý z nich trpělivě odpočítávám a do nekonečného rytmu si zpívám nějakou písničku. Letos je na tom Ráďa fyzicky mnohem lépe než já. Ale možná je to tím, že stárnu. Ještě si užíváme krátkého, vzdušného lezení na zasněžené vrcholové věžičce, kde překonáváme s jištěním jedno obtížnější místo, a pak už následuje obvyklý radostný rituál na vrcholu u sošky Madony. Jsme sami v mlze na další z naší sbírky alpských čtyřtisícovek. Která bude tou další?

Dom

Dom (4545 m n. m.) 19. – 22. 8. 2015

Dom je obr, ale nijak nedominuje, je obrem mezi obry. Je nejvyšší horou, která stojí celá na švýcarské půdě na rozdíl od Monte Rosy, o kterou se musí Švýcaři dělit s Itálií. Společně s Täschhornem (4491 m n. m.) a Lenzspitze (4294 m n. m.) tvoří velkolepou skupinu Mischabel, jejíž kulminační bod představuje. Myšlenku na jeho zdolání už v hlavě nosím několik let od okamžiku, kdy o něm vyprávěl jeden můj bývalý kolega a líčil jej jako „poněkud obtížná, ale jinak bez problémů dostupná hora“. Nevím proč, ale od té doby jsem si ten kopec zafixoval jako takovou víceméně odpočinkovou vycházku. Teprve blízká budoucnost má ukázat, jak hluboce jsem se mýlil. Rozhodujeme se tedy s Radkem pro tento rok jednoznačně, a protože si tentokrát do Alp vlastně jen tak „odskočíme“, nevěnujeme přípravám tolik pozornosti, kolik by si tento ve skutečnosti náročný vrchol zasloužil, dokonce předtím nepodnikneme ani žádný aklimatizační výstup. Jediné co jsme letos absolvovali, byla trochu nepovedená březnová výprava se skialpy do Stubaiských Alp, kde jsme se trápili na starém, zledovatělém firnu. Nyní tedy projíždíme, pokolikáté už, údolím Mattertal ve Walliských Alpách a po obvyklém nočním bivaku pod stanem u silnice přijíždíme do osady Randa (1430 m n. m.). Parkujeme v placených podzemních garážích a jen věříme, že se odsud budeme moci přes těžká a zajištěná pancéřová vrata, která se za námi s dutým klapnutím uzavřou, také při odjezdu dostat ven. Po obvyklém přebalování „nemluvňat“ v ponurém šeru betonových stání, vyrážíme asfaltkou kolem kostela modřínovým lesem na chatu Domhütte (2 940 m). Převýšení 1500 m je brutální, navíc jako bonus je cesta přerušována několika skalními prahy, naštěstí jištěnými ocelovými lany. Cestu lemují nádherné výhledy, zejména na ostrý trojhran Weisshorn (4506 m n. m.), jehož bělostná špice se oslnivě třpytí v záři slunce na blankytu oblohy rušené jen tu a tam bílými mráčky. Na chatě si užíváme polopenze, to znamená noclehu včetně večeře, která je opravdu vydatná a skládá se ze tří chodů. Pitný režim vyrovnáváme něčím, co Švýcaři odvážně vydávají za pivo, vodovou limonádou cinknutou alkoholem. Chata je plná a ukazuje se, jak bylo prozíravé předem zamluvit pobyt. Dáváme se do družby s jedním z jejích obyvatel, asi pětačtyřicetiletým učitelem jazyků, jehož rodiče emigrovali ze Slovenska do Švýcarska. Je tu sám a vypadá to, že by se zítra rád přidružil. Když ale chvíli posloucháme jak má natrénováno a jakých časů při výstupech dosahuje, zdvořile to odmítáme, protože naše možnosti jsou v tomto směru omezené. Na druhou stranu ale s úctou naslouchá našemu vyprávění o dosažených vrcholech, takže na vzájemná uznání je to 1:1. Spát jdeme brzy, mezitím ještě umravňuji bandu rozpustilých Italů ve vedlejším pokoji. Ráno se probouzíme těsně před budíčkem ve 3:30 a po čtvrté hodině jsme již na cestě suťovištěm spolu s ostatními. Ledovec Festi je rozeklaný, čerstvý sníh zakrývá některé trhliny, těch viditelných je jen několik a bez problémů je překračujeme. Prošlapaná cesta je dobře viditelná za svitu čelovek a spolehlivě nás vede k nástupu do sedla Festijoch (3742 m n. m.) osvětleného blednoucím měsíčním svitem. Postupně nás téměř všichni předbíhají, ale na to jsme si již zvykli, naše kvality jsou prostě jinde než v rychlosti výstupu. Pravdou je, že Ráďa by to asi dával společně s ostatními nebýt mě a mých dýchacích obtíží. Na druhou stranu by se připravil o významnou psychologickou podporu v podobě mých občasných neurotických záchvatů a povzbudivých prohlášení typu: “To nikdy nedáme“, nebo „My tam nikdy nedojdeme“. Takže by mi měl být vlastně vděčný za to, že ho tak zdržuji. U paty nástupu do sedla se zastavujeme spolu s několika dalšími lezci a čekáme na skupinku, která stoupá v kamenolomu nad našimi hlavami. Prostup je značen st. II UIAA, ale po asi 20 minutách čekání, když ti nad námi šnečím tempem zdolávají pár metrů, toho má Radek akorát tak dost. Vrhá se zarputile do skalnatého terénu napravo od výstupové trasy a do sedla doslova vylétneme podél rozpačitě vyhlížejících tůristů, sledujících naše konání nedůvěřivými pohledy. Zde se cesta rozdvojuje, normálka vlevo jde tzv. severní stěnou širokým obloukem kolem hrozivě vyhlížejících séraků přes ledovec Hobärggletscher, naše obtížnější, ale zajímavější varianta jde přímo hřebenem Festigrat. Obloha je modrá, slunce začíná pálit. Na začátku hřebene překonáváme několik skal a pak se ocitáme na krásném, rovnoměrně strmém žebru o sklonu až 50°, zavátým několika desítkami centimetrů hlubokým prašanem. A tady se začíná projevovat nedostatek aklimatizace. K obvyklým dýchacím potížím se přidružuje Ráďa tím, že si stěžuje na píchání v levé straně prsou. Navíc prožíváme něco, co by se dalo nazvat „spavou nemocí“. Při zastávkách na vydýchání, jejichž frekvence se s přibývající nadmořskou výškou zvyšuje, upadáme do stavu letargie, kdy se nám oběma chce bytostně spát. Je to něco naprosto nového a neobvyklého, ale víc než tabletkou Acylpirinu to v této chvíli řešit nemůžeme. Snad to půjde rozchodit, povzbuzujeme se navzájem, ale metry výstupu teď ubývají jen velmi pomalu. Na hřebeni jsme zůstali již úplně sami a vlevo na zvlněných svazích severní stěny vidíme drobné tečičky skupin horolezců, kteří, přestože postupují velkým obloukem, se již dostávají na naši úroveň a posléze nás i předhánějí. Obě trasy směřují k sedlu Gabel, markantnímu zářezu mezi vrcholem a firnovou ostruhou, označenou na mapě jako kóta 4479 m n. m., odkud už k nejvyššímu bodu zbývá pouhých 100 výškových metrů. Vidíme odsud již vrchol zahalený mlžným oparem. V opuštěném sedle jsme jako úplně poslední, zastihneme zde již jen paraglidistu, který se se střídavým úspěchem pokouší najít vhodnou termiku, aby mohl s křídlem slétnout do údolí. Při pohledu na něj máme smíšené pocity, když si představíme, co nás ještě čeká při sestupu. Poslední metry závěrečného hřebínku dávám opravdu skomírajíc únavou, tělo nutím k poslušnosti již jen silou vůle. Na vrchol jsme z chaty překonali 1605 m, z Randy celkově 3138 výškových metrů. A to všechno ve dvou dnech a bez aklimatizace! Unaveně se teď převalujeme v hlubokých závějích na úzké, několik metrů dlouhé vrcholové hraně, nemám ani sílu fotit. Výhledy v křišťálově čistém vzduchu jsou přitom velkolepé, na východě je vidět skupinu Bernina, na západě Mont Blanc a mezi nimi tisíce a tisíce vrcholů, známých i neznámých, zčásti zakrytých chuchvalci bílých mraků, převalujících se na úrovni inverze v nějakých 3500 m. Návrat normálkou přes ledovec Hobärggletscher je nekonečnou, úmornou šlapačkou, i když z kopce. Po poledni začíná být sníh na ledovci měkký, klopýtáme, padáme a opět vstáváme, při zastávkách opět vzdorujeme „spavé nemoci“. Cesta vede velkým obloukem a ve spodní části je zleva ohrožena pádem séraků velkých jak věžáky. Místy je zrovna zasypána několik dní starou lavinou. Do sedla Festijoch se mírně stoupá a čeká nás poslední „sprosté miesto“, výstup přes trhlinu, skalnatým terénem nahoru a potom dolů na ledovec. Naštěstí ale pasáž není tak zlá, jak by se na první pohled mohlo zdát, a tak nás stojí jen další porci sil, kterých už opravdu není nazbyt. Poslední úsek k Domhütte přes rozměklý Festigletcher a posléze suťovištěm je již agónií. K chatě přicházíme pozdě odpoledne a jsme tak vyčerpáni, že nemáme ani chuť k jídlu. Velkorysou večeři o třech chodech tak musíme dnes odmítnout a jdeme hned spát, zatímco jsme ještě postiženi zimomřivou třesavkou. Později se zhrozím při pohledu na sebe sama na fotce v tričku u chaty, když vidím vychrtlou postavu s kostnatými rameny a hůlkami rukou čouhajícími z rukávů. Ponaučení z této výpravy je jasné: velké kopce bez tréninku a aklimatizace od stolu v kanceláři prostě nedávat.

Aletschhorn

Aletschhorn (4195 m n. m.) 1. – 5. 8. 2014

Třpytivý ostrov v moři ledu. Pyramida ležící v nejodlehlejším koutu Bernských Alp pokrytá ze všech strach ledovci, z nichž jeden, Aletschgletcher, je v Alpách vůbec největším. Opravdovou výzvou pro nás, již zkušenější harcovníky, je tento druhý nejvyšší vrchol této skupiny. Vyjíždíme z České republiky přes Rozvadov, Mnichov, Memmingen, Lindau a Bregenz do švýcarského města Chur. Z Churu pokračujeme po silnici přes sedla Oberalppass a Furkapass do městečka Fiesch v podhůří Bernských Alp, kam dojíždíme ráno po nezbytném nocování ve stanu u silnice. Parkuje se přímo pod stanicí lanovky, kterou se necháme vyvézt do stanice Fiescheralp, odkud jdeme doprava po cestě směrem na Märjelensee a chatu Gletscherstube, kam dorazíme po přibližně hodinové procházce. Spoustu času nám ušetří asi kilometr dlouhý tunel, který vede pod Eggishornem (2927 m n. m.) a ústí těsně za chatou Gletscherstube. V tunelu je nádherná ozvěna, zkouším zpívat árii Ave Maria, nebo písničku Kdepak ty ptáčku hnízdo máš od Karla Gotta. Ráďa mé muzicírování raději nekomentuje, ale je to lepší, než kdyby si zacpával uši. Od chaty pak jdeme doleva po stezce k ledovci, kde míjíme vysokou mohylu z kamenů, položených zde okolojdoucími poutníky. Přispíváme také největším balvanem, který sem přivalíme společnými silami. Rozbitým žlabem sestupujeme k místu, kde se má vyskytovat jezírko Märjelensee, ale na jeho místě je nyní pouze ohlazená skála, přes kterou se dostáváme krátkou ledovou stěnkou na horní okraj ledovce. Odtud se nám otevírá ohromující výhled na rozlehlou, rozpukanou plochu ledovce, kterou musíme překonat. Počasí je uplakané, jako již tradičně v posledních letech, nebe je zatažené tmavými mračny, jejichž spodní bělavý okraj se převaluje nad povrchem, a proto není možné dohlédnout na druhou stranu ledovce a zorientovat se tak. V průvodci je psáno, že údolí Mittelaletschgletcheru, které dále vede k našemu cíli, je přímo naproti zářezu s jezírkem, kde právě stojíme, ale kvůli mlze je dohlednost minimální. Pustíme se tedy nazdařbůh, navázáni a s mačkami na nohou, přes rozervaný ledovec a snažíme se udržovat přímý směr na druhou stranu. Cesta je krkolomná, nahoru, dolů, často musíme uhýbat před ohromnými trhlinami, nebo je přeskakovat. Při jednom skoku narazím špičkou boty na protější hranu trhliny a odrazím si nehet palce na levé noze. Nehty na palcích mých nohou je kapitola sama pro sebe a snad mi čtenář promine, když teď trochu odbočím. Těžké boty do hor Hanwag, které jsem si kupoval asi před šesti lety, jsou skvělé, ale mají jednu chybu, jsou mi totiž malé. Vlastně to poznám ale jen na levém chodidle, které mám asi o půldruhého centimetru delší než pravé. Rozdíl se bohužel vždy projeví až při dlouhodobější chůzi z kopce, nebo jako teď, při prudkých nárazech špičky boty opatřené ještě mačkou, případně když zakopávám nohy do ledu při stoupání. Při každé výpravě tak trpím jako zvíře a většinou mi pak ze dvou až tří palců levé nohy slezou nehty. Na druhou stranu je velkou úlevou, když si své „španělské boty“ mohu na konci cesty stáhnout z nohou. Takovou umocněnou radost třeba tady chudák Ráďa nikdy nepozná. Konečně jsme z ledovce venku a můžeme si ulehčeně oddechnout, protože údolí s ledovcem Mittelaletschgletcher máme přímo před nosem. Před námi je fyzicky a občas i psychicky náročný výstup k bivaku ve výšce 3.013 m n. m. Podaří se nám najít cestu značenou pomocí mužiků vedoucí při pravé straně údolí a proplétající se nepříjemným suťoviskem. Pokračujeme nahoru pod vodopád, jenž padá z pravé strany údolí. Asi 300 metrů nad vodopádem už vidíme náš dnešní cíl, Mittelaletschbiwak. Cesta k němu vede nalevo od vodopádu a pokračuje po sněhových polích až ke skalám, kde pokračujeme kolmo nahoru podél potoka a po serpentinách přímo k chatě. Kluzké plotny zmáčené deštěm nám dávají pěkně zabrat, cítíme už únavu a těžké batohy nás neúprosně srážejí zpátky. Nakonec zcela vyčerpáni dorazíme k malé dřevěné chatě, útočišti, které má pro nás v této situaci nesmírnou cenu. Je chladno a v chatě nejsou kamna, proto rychle připravujeme na vařičích jídlo, nastavujeme budík, zabalíme se do dek, kterých je tu naštěstí spousta, a usínáme. Je zbytečné připomínat, že jsme celou cestu nepotkali živou duši a to našemu výstupu přidává na dobrodružství a romantice, tedy umocnění prožitků, kvůli kterým sem hlavně přicházíme. V noci je celkem klid, až na Radkovo občasné chrápání, ale ráno vstáváme do bílé mlhy. Navrhuji podívat se dnes jen kousek po výstupové cestě a počkat do zítřka, zda se počasí umoudří. V klidu se tedy nasnídáme a dopoledne vyrážíme nabaleni jak pumpy do mrazivé chumelenice. Přes noc napadlo asi 20 cm nového sněhu a nevypadá to, že by mělo přestat. V kyprých závějích se boříme místy po kolena, ale statečně se jimi brodíme zprava kolem vysoké skály a místy obnažených kamenných polí k nástupu k sedlu Aletschjoch (3630 m n. m.). Nástupní cestu tím považujeme za orientačně zvládnutou a s ulehčením to obracíme zpátky k bivaku. Spartánské ubytování nám po prožitém dopoledni v neskutečné slotě připadá jako naprostý luxus. V chatě si krátíme dlouhou chvíli, hrajeme karty, vaříme jídlo a jíme, nebo jen tak poleháváme a zahříváme se pod dekami. Občas vylezeme ven zabaleni do deky a zkoumáme, zda se mění počasí. Kolem čtvrté hodiny se směrem k jihovýchodu u ústí doliny začíná s kupovitou oblačností něco dít. Mračna se tam protrhala a je odtud vidět dokonce kousek modré oblohy. Vycházíme teď častěji a s napětím sledujeme, zda se atmosférická fronta přibližuje. Chvíli to vypadá, že ano, ale pak si zase nejsme jisti. Teprve kolem šesté hodiny můžeme s jistotou říct, že se průrva v oblacích rozšiřuje směrem k nám. Změny v atmosféře teď nabývají spád, vítr rozčesává mračna všemi směry jako bájný Poseidón vlny svým trojzubcem. Inverze se zvedá a během několika desítek minut, za našeho jásavého řevu, je obloha čistá a jen nad hřebenem se převalují zbytky mraků. Je to zázrak, pobíháme kolem chaty a radujeme se jako malé děti. Kvečeru se ukazuje s posledními záblesky zapadajícího slunce i majestátní vrchol Aletschhornu, který tak vidíme vlastně poprvé. Hotovo, můžeme jít v klidu spát a nabrat síly na zítřek. Probouzíme se do hvězdnaté noci, z bivaku vyrážíme po čtvrté hodině. Sledujeme naše včerejší vyšlapané stopy až k místu, kde začíná prudký svah zakončený sedlem, které již vidíme v blednoucím jitru. Radek tu trochu ztrácí nervy, když se boří do hlubokého sněhu místy až po stehna. Jsem lehčí, takže jeho problémy sice chápu, ale logicky tolik neprožívám. Jen když začne vztekle křičet, že toho nechá a že to prostě dál nejde, se na něj obracím dolů a co nejvyrovnanějším hlasem se zeptám, zda to tedy zabalíme a pojedeme domů. Chvíli nabírá dech, ale když mi začne nadávat, pochopím, že to tak nemyslel a že tedy nejspíš budeme pokračovat. Cesta vzhůru závějemi prašanu je skutečně těžká, sníh povoluje pod nohama, musím občas koleny prošlapat stup a z něho se teprve odrazit k dalšímu kroku. Odměnou je fantastický pohled na okolní vrcholy, které růžově svítí v záři vycházejícího slunce. Ano, také kvůli těmto výhledům sem člověk jezdí a podstupuje takové útrapy. Tyto přírodní krásy zůstávají většině smrtelníků skryty a jen kdo vstane z pohodlí na gauči a odhodlá se prožít své sny, se může dočkat odměny v podobě bezprostředního doteku divoké přírody. Dostáváme se posléze do sedla Aletschjoch (3630 m n. m.), které je zakončeno hřebínkem s ostrou převějí. Za ním obhlédneme celý severní obzor s řadou vrcholů v čele s monumentální trojicí Mönch, Eiger a Jungfrau. Mezi nimi se převalují oblaka jako cáry cukrové vaty, zatímco nebe nad našimi hlavami je zářivě modré. Slunce se rozpaluje a začínám si uvědomovat, že cesta zpátky rozměklým sněhem nebude legrace. Mé pochyby se změní v přesvědčení, kdy pohlédnu vlevo na vzdušný sněhový hřeben, na němž hluboký sníh drží jakoby zázrakem a je jen otázka času kdy začne sjíždět dolů. Směrem doleva od hrany je to ještě legrace, máme šanci se dole zastavit o skály, ale vpravo zeje strmá, několik set metrů hluboká propast až k ledovci Grosser Aletschfirn. „Tak co, jdeme?“, Ráďa za mnou dosupěl na vrchol hřebene a jeho věcná poznámka mě vrací do reality. Ano, s ním to dokážu. Bleskově zhodnotíme rizika jako přijatelná v dané situaci, cestou zpátky uvidíme, co se tady dá dělat. Po krátkém odpočinku pokračujeme nedotčenou sněhovou pokrývkou po levé straně hřebínku a dále přes rozlehlé sněhové plató na předvrchol zvaný Nordostgratkuppe (4087 m n. m.). Trasa na předvrchol není vůbec jednoduchá, jak by se při pohledu zdola mohlo zdát. Při pokusu o přímý výstup se dostaneme do příkrého, zledovatělého terénu zakončeného trhlinou, pod níž musíme traverzovat doleva a vyhledat místo, kde lze trhlinu překonat. Nakonec jsme ale nahoře a po mírném klesání nás čeká již jen závěrečné 100 m dlouhé převýšení vedoucí prudkým, zavátým hřebínkem směrem k vrcholu. Radek tady již jednoznačně „táhne“, prošlapává poslední metry a povzbuzuje mě, když trochu zaostávám pozadu. Nakonec se hlubokým sněhem, křupajícím pod našimi kroky, dohrabeme až na oblý, nedotčený vrchol s malým kovovým křížem trčícím ze závějí. Následuje radostná extáze po prožitém vypětí, jsme úplně sami v srdci hor na druhém nejvyšším vrcholu Bernských Alp! Cestou zpátky se nemohu zbavit dotírající myšlenky na exponovaný hřebínek, který na nás čeká u sedla Aletschjoch. Sníh je tu od poledního slunce rozměklý a na hřebeni jsou již vidět obnažené jazyky míst, odkud pruhy sněhu sjíždí v malých lavinách dolů. Od nešťastného pokusu o přechod hřebene Monte Rosy s Kamzíkem v r. 2003, kdy jsme právě podobným terénem sjeli do trhliny, mám přímo bytostnou hrůzu ze svahů pokrytých takto nestabilní vrstvou sněhu. Ale tady se nedá nic jiného dělat, musíme se stejnou cestou dostat zpátky, protože čekat na noční mráz, který by terén zpevnil, se nám určitě nechce. Ráďa cítí moje obavy a nabízí se, že půjde první. Vysvětluji mu ale, že to zvládnu a že pro nás bude užitečnější, když budu vpředu prošlapávat cestu a on mě bude zezadu jistit lanem. Několikrát zhluboka vydechnu a pouštím se na krkolomnou cestu. Pohled do závratné hlubiny vlevo nutí směřovat kroky napravo od linie sněhového hřebínku, ale snažím se úzkostlivě držet jeho osu tak, abych měl hranu mezi nohama a omezil tak možnost sesuvu a pádu do strany. V mokrém sněhu se místy probořím až po pás, ale trpělivě, i když pomalu, pokračuji dál. Chce to jen stoprocentní koncentraci a dopadne to dobře, uklidňuji se a snažím se udržet tu jedinou myšlenku železnou ukázněností. Uff, konečně je ošemetné místo za námi, napůl sestupujeme a napůl sjíždíme prudkým svahem ze sedla a pak je již další trasa hračkou. V euforii přicházíme k našemu bivaku, další postup je již rutina. Třetí noc v bivaku a cesta zpátky komplikovaná jen ztrátou lana, které nám vypadne z batohu v nepřehledném terénu Mittelaletschgletcheru. Zpáteční cesta přes rozpukaný Aletschgletscher, pod jehož dnem bouří mohutné proudy tajících vod. Znovu se přesvědčujeme, že pokud bude trend odtávání ledovců takto pokračovat, během několika desítek let tu z většiny z nich nezbude vůbec nic. Jezírko Märjelensee je tentokrát plné vody, ale to je spíš už jen legrační překážka, kterou obcházíme po jeho okraji. Úmorná cesta tunelem a úbočím k lanovce, která nám zavírá před nosem. To ale vůbec nevadí, naopak, dáváme si v místní hospůdce pivo, které v parném dni působí blahodárně na naše vyprahlá hrdla, a v klidu čekáme na další interval. Lanovkou dolů, parkoviště, boty dolů z opuchlých a zakrvácených nohou, shodit ze sebe solí prosáklé oblečení a pak jen cesta autem domů, během níž již plánujeme další výstup na příští rok.

Ortler

Ortler (3905 m n. m.) 4. – 8. 8. 2012

Z našich výstupů na vrcholy, kterým zbývá jen něco málo do čtyř tisíc metrů, nemůžu vynechat tento nádherně exponovaný, vedoucí členitým hřebenem Hintergrat o obtížnosti UIAA IV. Původní inspirace přišla od Kamzíka, který tu byl před několika lety, ovšem výstupem normálkou. Při červencové aklimatizaci na Großvenedigeru, kdy jsme na kopci byli dva dny úplně sami v dešti, sněžení a mlze, jsme si v bílé tmě užili příhodu zvanou sněžná slepota. V husté mlze a vánici jsme sluneční brýle používali jen minimálně a to se nám vymstilo na spálené sítnici našich očí. U mě se jednalo o mírnější formu, protože jsem měl oči kryty aspoň částečně dioptrickými brýlemi, ale Radek při zpáteční cestě trpěl neskutečně. Vypadá to, že nováčkovským chybám se někdy nedá vyhnout.

Vyjíždíme tentokrát z Prahy již v 5 hodin ráno směr Jižní Tyrolsko, provincie Bolzano. Předpověď počasí opět není nijak slavná, ale co s tím naděláme, termín musíme vzhledem rodinným dovoleným a ostatním povinnostem plánovat vždy s několikaměsíčním předstihem a nějaký větřík s deštíkem či sněhovou vločkou nás přece nemůže rozhodit. Horší než na GV to snad už být nemůže. Náladu si během cesty udržujeme osvědčenými songy a dlouhými rozhovory o všem možném. Musím říct, že Ráďu občas využívám trochu jako zpovědnici a během našich cest možná někdy mluvím víc, než je zdrávo. Ale mám v jeho přítomnosti určitý pocit sounáležitosti, který vyplývá nejen ze vzájemné a věřím i oboustranné důvěry vypěstované desítkami situací, kdy jsme byli společně vystaveni tváří v tvář riziku na rozhraní života a smrti, ale i jeho náturou tolik podobnou mé Janě. Totiž jeho vnitřním klidem, rozvahou a trpělivostí. V životě jsem opravdu vyhrál hlavní cenu tím, že jsem si vzal svoji úžasnou ženu za manželku, protože jsem zároveň s ní dostal i švagra, skvělého parťáka. V Suldenu (1900 m n. m.) jsme kolem třetí hodiny, balíme věci a vyrážíme hned směrem Hintergrathütte (2661 m n. m.), kde jsme v sedm hodin, akorát na večeři. Masňácky jsme si totiž objednali polopenzi. Ta sice stojí 45 €, ale za to po předkrmu, salátu a velké porci jídla následuje ještě štrúdl. Dá zabrat to do sebe natlačit. Pivko za 4 €, ale jen 0,4 l. Chata je poloprázdná, zjevně většina turistů lépe vyhodnotila předpověď počasí a pohled na těžké, olověné mraky, které se válí po okolních úbočích mohutné horské hradby, jakoby jim dával za pravdu. Pojďme si ale užívat přítomnosti a zapomeňme na zítřek, ono to nějak dopadne. V chatě jsou pro nás připraveny v útulném pokojíčku krásné palandy a pokrývky s čistým povlečením, vše je provoněné novotou. Ráno vstáváme v půl čtvrté, v klidu snídáme a za necelou hodinu vyrážíme za svitu čelovek několik minut po jediné skupině před námi. Je tmavá, chladná noc bez hvězd, čelovky osvětlují nepřehledné suťoviště a levou spodní část hřebene, podél kterého postupujeme. Stezka se ztrácí v rozbitém terénu a tak po chvíli musíme důvěřovat již jen světlům našich předchůdců, která před námi probleskují jako bludičky. A téměř dostávají svému jménu, když po asi hodině výstupu zjišťujeme, že naši prvolezci opravdu šlápli na bludný kořen, přešli odbočku vpravo do kuloáru a skončili v bezvýchodné pozici na strmé skále, kde je zahlédneme bezradně zavěšené v nadcházejícím záblesku svítání. Obracíme se zpět a opravdu, Radek nachází prvního mužika, který vyznačuje cestu vzhůru štěrkem a kamenolomem. Zhruba ve výšce 2900 m n. m. přicházíme ke sněhovému poli, kde již nasazujeme mačky. Dohání nás skupinka, která předtím zakufrovala před námi, prohodíme s nimi pár slov a dále jdou již před námi. Nasazuji totiž své pověstné „zahřívací“ tempo, které mi vyneslo přezdívku Fofrník. Postupně se vyjasňuje, údolím se stále ale převalují mraky a okolní vrcholky jsou jimi zcela zakryty. Chůze po strmém firnovém svahu je pěkně namáhavá, výškové metry přibývají jen velmi pomalu. Stoupáme až k horní části pole k malému kuloáru. Přes skály a firnové žlaby vylezeme pod další firnové pole, nad kterým se zvedá další, o něco náročnější skalní práh nazývaný Oberes Knott, který se leze po levé straně. Po jeho vystoupení se dostáváme před jehlu Signalkopf (3725 m n. m.), padesátimetrový skalní útvar, který připomíná vztyčený ukazovák obrovské ruky, vynořující se z mlhy. Teprve zde se dostáváme na vlastní JV hřeben. Lezení zde začíná být zajímavější, některá místa pokrytá umrzlým popraškem sněhu jsou za II až III st. UIAA. Krátce slaňujeme a traverzem překonáváme vodorovnou polici, po níž podejdeme věž a po skalním hřebínku sestoupíme do zářezu, kde na nás čeká nejtěžší místo výstupu, asi čtyřmetrový komín se spárou (IV st. UIAA). Chyty jsou mnoha návštěvníky uhlazené a pokryté ledovým povlakem, takže výstup je opravdu obtížný a zvládáme jej až na třetí pokus, kdy shodíme těžké batohy. Lezu první a batohy vytáhnu po laně, pak leze i Ráďa. Za touto pasáží následuje již lehčí skalní úsek II. st. vedoucí přes úžasně vzdušný, ostrý hřebínek s kamenným zubem, jakoby rozpolceným gigantickým zubařským nástrojem, zakončený firnovým, exponovaným, asi 60 m polem, kde nás čeká nádherné lezení strmým svahem o sklonu 45°, hlubokým sněhem po okraji hřebene pokrytého převějemi. Následně svah pokračuje krátce skalní částí (II-III), kterou od závěrečného podobného skalního bloku odděluje kratší 40 m firnový hřeben. Odsud už zahlédneme vrcholový kříž a také k němu po několika desítkách minut vystoupáme závěrečnou pasáží vedoucí rozbitou skálou a sněhem. Následuje krátký rituál v podobě bouřlivého objetí a plácání do ramen i navzájem rukama v rukavicích. Vidím, jak Radkovi radostí jiskří oči v obličeji zpola zakrytém čepicí a límcem bundy. Ale ještě není konec, také cesta dolů normálkou je obtížná, sestává z dlouhých svahů firnových polí střídaných strmými pasážemi, které slaňujeme. Po několika hodinách, kdy rozervanými mraky prosvítalo slunce, se blíží opět šedivá mračna a začíná sněžit. Vidíme, že to dolů již dnes nestihneme a rozhodujeme se přenocovat v bivaku Lombardi (3318 m n.m.). Je to plechová bouda přichycená na kraji skalnatého ostrohu nad několikasetmetrovou hlubinou ocelovými lany. Uvnitř jsou po stranách instalovány kovové konstrukce s palandami a několika dekami a uprostřed nízký stoleček. Po krátké večeři usínáme pod několika vrstvami dek neklidným spánkem, ze kterého nás občas vytrhuje divoký vichr snažící se naší maringotku, která sténá a praští v nýtovaných spojích, svrhnout do hlubiny. Ráno pokračujeme přes chatu Payerhütte (3029 m n. m.) na Tabaretta Hütte (2556 m n. m.), kde si na prosluněné terase spolu s několika desítkami návštěvníků dopřáváme několik pivek. Potom ještě neskutečně dlouhá cesta po vrstevnici k lanovce, dolů do Suldenu, k autu na parkovišti a…domů, k teplé sprše, normálnímu jídlu, do normální postele, hřejivé náruči manželky..hmm..a tak dál..

Mönch II.

Mönch (4107 m n. m.), 5. – 8. 8. 2011

Jméno Mnich má pro nás s Radkem zcela zvláštní zvuk. Zde jsme v roce 2004 definitivně po několika neúspěšných výpravách ukončili spolupráci s parťáky Mírou, Kamzíkem a Irenou. Výpravu do Bernských Alp tehdy provázela tehdy řada obtíží a nedorozumění, ke kterým se přidala i ohromná nadílka sněhu. Svoji roli sehrála i naše tehdejší nezkušenost, kvůli které jsme výstup přerušili v půlce hřebene a dále jsme se kvůli objektivním i subjektivním potížím nedostali. Možná je na místě poznamenat, byť s jistou dávkou hrdosti a možná i pýchy, že od té doby jsme s Radkem dokázali zdolat všechny vrcholy, na které jsme se vydali. A nebyly to vždy procházky pod modrou oblohou za optimálních podmínek. Tolik menší odbočka k nepříliš vydařené akci. O to víc ale nyní chceme dokázat, jak nás uplynulá léta posílila a jak jsme teď dobří(!) Proto vyjíždíme směrem Mnichov, Interlaken, Grindelwald i navzdory předpovědi počasí, která je na další dny prostě strašná. Celou cestu autem prší, ale to nám dobrou náladu nedokáže zkazit. Pouštíme si již tradičně Waldemara Matušku, kterému jsem na stará kolena přišel na chuť, a jeho písnička Mrholí se stává hitem. Také Árie měsíce je na pořadu dne, a tak zatímco pneumatiky sviští po zmoklém povrchu dálnice a stěrače se snaží odclonit tu vodní záplavu, vnitřek naší ponorky se otřásá sborovým trojhlasem: „Máám vodu ráád…a proto si…na její chlad…tu zvykááám“! Jedeme jako obvykle přes noc, spíme u silnice ve stanu, kousek od Grindelwaldu (1034 m n. m.) odkud ráno, po nezbytném přebalování a vyhodnocování nutného a méně nutného proviantu, vyrážíme směr Kleine Scheidegg (2061 m n. m.). Jde o legendární stanici zubačky a hotelu s terasou, odkud celé generace návštěvníků dalekohledy pozorují lezce snažící se prostoupit bájnou severní stěnou Eigeru (3970 m n. m.). Zatímco se údolím převalují těžké cáry mraků napitých vodou, my se za zvuků kraví zvonkohry brodíme po kolena alpskými loukami v domnění, že si tak zkrátíme cestu. Teprve až když nám nad hlavami přelétne vrtulník, aby se ujistil, jestli ti dva blázni náhodou nepotřebují pomoc, vracíme se raději na cestu a dále již postupujeme spořádaně vyznačenou trasou. Zatímco si Ráďa pod fousy mumlá cosi o nepoučitelných zabedněncích, musím konstatovat, že tentokrát můj nápad s geniální zkratkou neprošel. V Kleine Scheideggu si za drahé peníze kupujeme jízdenku a dále již pokračujeme vláčkem s davem multikulti turistů. Vláček vjíždí do nitra hor a přes stanice Eigerwand a Eismeer nakonec vyústí na Top of Europe, horní stanici lanovky Jungfraujoch (3454 m n. m.). Nezdržujeme se poflakováním v tomto moderním výdobytku civilizace a rovnou zamíříme k tunelu Sphinxstollen, který nás vyvrhuje přímo na vyrolbovanou, 2 km dlouhou stezku vedoucí na Mönchjochhütte (3650 m n. m.), která je nejvýše položenou chatou ve Švýcarsku. Vzpomínáme, jak jsme tu měli před sedmi lety roztržku s jejím správcem, když jsme přespávali v tunelu. Tehdy napadlo přes noc snad půl metru sněhu, a zatímco jsme se jím ráno brodili směrem na chatu, přihnal se zezdola na rolbě a seřval nás jak malé kluky, cože si to dovolujeme okrádat jeho zemi o poctivě vydělané franky ponocováním mimo placené chaty. Měl tehdy trochu pravdu, a tak i když jsme proti němu stáli čtyři chlapi se zaťatými pěstmi a skřípajícími zuby, přestáli jsme to všichni ve zdraví a nakonec na chatě dosáhli jakž takž příměří tím, že jsme na vlastní popud, vybaveni lopatami, vyhrabali chatu ze závějí. Švýcaři jsou zvláštní lidé a nikdy nepochopím jejich xenofobní a ziskuchtivou mentalitu. Jsou schopni pro frank udělat cokoli, člověka odhadují podle bonity, schopnosti přinést jim peníze. Pokud se jim v tomto směru nehodíte do krámu, jsou chladní a odměření. Jejich vzorec chování je určen poskytnutým obnosem. Ovšemže i v jiných zemích se s tímto přístupem můžete setkat, ale nikdy ne v horách, kde i v takzvaně zaostalých evropských státech platí úplně jiné principy založené na přátelství horalů, jejich pohostinnosti a sounáležitosti. Za všechny příhody, které jsme s nimi kdy měli, si nemohu odpustit alespoň jednu. Mladé ženě, připomínám, že Češce, se udělalo při snídani na chatě nevolno a její partner jí chtěl vzít zbytek snídaně, obložené chleby, s sebou na později. To se ovšem setkalo s nepochopitelným odporem obsluhy, která chtěla za tento „nadstandard“ vyúčtovat příplatek 10 franků! Přezíravost a povrchnost „švejcarů“ může být dána z velké míry nepochopením vzniklým z historicky dlouhodobé, geopolitické izolace a určitým pocitem méněcennosti tváří tvář národům s mnohem bohatší kulturou a historií. Přitom nebýt hor, které jsou u nich skutečně nejkrásnější v Evropě, nezavadili bychom o ně nejspíš ani pohledem. Ploužíme se nyní po stezce směrem k chatě, rychlé překonání 1500 výškových metrů zubačkou je znát, každých padesát kroků musíme zastavovat a vydýchávat. Na chatu, usazenou na jihovýchodním úpatí Mönchu, dorazíme v odpoledních hodinách, a tak už se jen ubytujeme a z našich zásob připravujeme na terase skrovnou večeři. Další důvod, proč se na nás dívají Švýcaři svrchu, ale ne každý má na to, peníze nebo žaludek, aby si koupil na chatě byť třeba jen láhev obyčejné vody za 5 franků. Druhý den ráno je počasí pořád stejné, venku chvílemi chumelí a vane silný nárazový vítr. Jdeme se dopoledne podívat na nástupní místo kousek od paty skalní ostruhy, bloumáme a bezcílně klábosíme na široké „dálnici“, rolbou upraveném povrchu, zkoumáme hloubku a kvalitu vrstev napadaného sněhu a snažíme se proniknout zrakem vzhůru přes chuchvalce valících se mračen. Pár chvil nato zase sedíme v jídelně na chatě s několika podobnými zoufalci, kteří tu s námi zůstávají v bláhové víře, že se počasí změní. Mastíme do omrzení karty. Náhle vidím v okně za Radkem, že se šedivé přítmí venku trochu prosvěcuje. Přiskočíme k oknu a skutečně, obloha se mění a mezi rozedranými mraky chvilkami dokonce probleskuje slunce. Podíváme se s Ráďou beze slova jeden druhému do očí; teď, nebo nikdy. Bleskově házíme do batohů základní vybavení, lano, mačky, smyce, expresky a vyrážíme na svah. Počasí zatím drží, ale to se může každou chvíli změnit. Musíme to rychle vyběhnout, ostatně je to necelých 500 výškových metrů. Přes ostruhu pokračujeme podél JV vodorovného hřebene, překrytého navátými převějemi až k prudšímu kousku skalního okraje. Vítr tu zesiluje a vrhá nám do tváří mraky zmrzlého sněhu. Při pohledu dolů za sebou nevidíme žádné následovníky, pouze na „dálnici“ se shlukuje pár černých teček a zřejmě pozorují náš výstup. Lezeme okrajem hřebene brodíce se hlubokým sněhem až pod částečně rozbitý skalní schod, který dále pokračuje nahoru do bílé mlhy prudší sněhovou pasáží. Potkáváme zde dva turisty, francouzského vůdce se svým klientem. Stojí oba nerozhodně na úpatí výšvihu a radí se co dál. Nakonec nám přejí hodně štěstí a obrací to dolů. Vůdce nám ještě radí, abychom byli „velmi ostražití“ na vrcholovém hřebeni, který může být pokrytý převějemi. Překonáváme skalní stupeň, který vede na předvrchol a dále pokračuje doleva odbočující větví hřebene vystupujícího ze SV. Po vstupu do mraků začíná opět sněžit a sněhové vločky víří v prudkém reji. Při pohledu na vzdušnou pasáž úzkého hřebene, vyvátého do jako břitva ostrého okraje, zaváhám a ohlédnu se na Radka. V řevu větru musíme dát hlavy blízko k sobě, abychom se slyšeli. „To dáme, chceš, abych šel první?“, spíš odezírám z jeho rtů, než abych rozuměl hlasu. „To je v pohodě, jdu“, obracím se kupředu a postupuji s maximální opatrností po levé, jižní straně hřebínku, úzkostlivě se vyhýbaje převějím. Vždy zapíchnout cepín do hlubokého sněhu, dvakrát zakopnout špičky maček a znovu, vytáhnout cepín, zajistit a tak stále dál. Mechanické pohyby uklidňují nervy napjaté k prasknutí, strach vybičovává tělo ke stoprocentnímu výkonu. Díky milosrdné bílé tmě nevidíme hlubinu pod námi, na jejímž úpatí, jak víme, zeje obrovská odtrhová trhlina. S Radkem se několikrát střídáme ve vedení, ostrá hrana jakoby neměla konce. Ale už je to tu, hrabeme se závějemi na malou plošinu, odkud již není kam dále stoupat. Jsme sami ve sněhové bouři na vrcholu Mnichu v Bernských Alpách!

Piz Bernina

Piz Bernina (4049 m n. m.) 30.7. – 2.8. 2010

V roce 2009 se náhodou sejdu s Kamzíkem a vyprávíme si vzájemně o našich výstupech. Poslal jsem mu krátce předtím emailem vrcholovou fotku z Matterhornu bez bližšího popisu a na jeho otázku: “Co to je za kopec, ta šmrncka?“, mu po nějaké době odpovídám: “Ále, ňákej Matterhorn, to nebudeš znát..“ Dodnes se musím v duchu smát, jak rychle pak vytočil mé telefonní číslo. Kamzík v té době s nějakými kamarády vylezl na dva čtyřtisícové vrcholy, Liskamm (4527 m n. m.) a právě Piz Bernina, který máme s Ráďou v hledáčku spolu s dalšími, dosud nepokořenými „čtyřkami“. Kamzíkovo bezprostřední vyprávění o úchvatném hřebeni Bianco mě zaujme natolik, že se o jeho zážitek podělím o několik dní později s Radkem a vzápětí je příští cíl naší výpravy jasný. Po loňském „odpočinkovém“ výletu v Julských Alpách tak zase vyrážíme na čtyřtisícovku, tentokrát na Krále východních Alp, jak je někdy, i když ne zcela bez patosu, novináři nazývána. Východištěm naší cesty je obec Pontresina, odkud se vydáváme rozlehlým ledovcovým údolím Roseg k chatě Chamanna da Tschierva (2573 m n. m.). Slunce krásně svítí na úplně vymetené obloze a tak máme spolu s desítkami dalších výletníků možnost vychutnat si báječnou atmosféru ledovcového údolí, které se sem jakoby přeneslo z dálných aljašských lesů. Cestou k chatě vedoucí suťovištěm máme možnost vpravo obdivovat postupně se vynořující vyrcholy Piz Roseg (3920 m n.m.) a Piz Scerscen (3 971 m.n.m.). Posléze se vlevo odkrývá i Piz Bernina s neopakovatelným „nejkrásnějším hřebenem v Alpách“ Biancogratem, který odtud vypadá jako souvislá sněhová peřina pokrývající hřeben z místa nad sedlem Prievlusa až k předvrcholu Piz Bianco (3995 m n. m.), neboli Piz Alv, pokud jej budeme chtít nazývat původním románským jazykem. Na chatě Tschierva se ubytujeme ve volné, menší části winterraumu a pak si do západu slunce užíváme s pivkem v ruce na terase báječné výhledy. Vstáváme ve 3:00, vařím obvyklou dávku zpěněného kafe „smrťáka“ zalitého kondenzovaným mlékem a snídáme sladké produkty našich drahých poloviček. Radek není z mé kuchyně obvykle příliš nadšen, o kávě dokonce dnes prohlašuje, že kdyby si dal víc jak tři loky, nemusel by už, upoután na invalidní vozík, vlastně nikam v životě lézt. Vyrážíme za tmy, pod hvězdnatou oblohou, nástup pod stěnu je dlouhý a únavný. Od chaty vystupujeme šikmo vzhůru po orograficky pravé straně ledovce Vadret da Tschierva a asi po 2 hodinách překonáváme strmý úsek firnu. Trasa je přehledně značena, v problematických místech jsou dokonce na kamenech přišroubované cyklistické odrazky, které ve světle čelovek perfektně ukazují cestu. Během dalšího nástupu v době, kdy už začíná svítat, nás cesta přiblíží mezi dvěma sněhovými kuloáry až pod západní stěnu Piz Bernina zakončenou za úsvitu lesknoucím se ostřím hřebene Bianco. Dáváme si svačinku a obhlížíme spolu s několika opožděnými členy „vláčku“ stěnu nad sebou ústící do sedla Fuorcla Prievlusa (3437 m n. m.). Cesta jde přes odtrhovou trhlinu, obchází skalní bloky na levé straně kuloáru a jistit se v podstatě nedá. Radek sice vytáhne něco, co se podobá sadě maličkých vklíněnců, ale po několika nezdařených pokusech o umístění nejmenšího z nich do neexistující spáry to vzdáváme a snažíme se využít smyce s expreskami. Později se dozvídáme, že tu je ještě jedna nově zbudovaná cesta zajištěná ocelovým lanem, ale nikdo ze spolulezců ji nyní nevyužívá. Lezení po zledovatělé skále není zrovna jednoduché, ale i když se na skalních blocích předháníme se třemi Francouzi, vůdcem se dvěma klienty, nakonec se do sedla s pomocí smycí a několika kruhů a nýtů vyškrábeme jakž takž zajištěni. Poslední desítky metrů vedoucích hlubokým sněhem ke skalnaté věži se snažím vpředu odjistit ledovcovou skobou, ale bez úspěchu. Šroub v nestabilním ledovém podkladu nedrží a tak se jen modlím, aby se Ráďa, kterého teď za ohybem hřebenu není vidět, nedostal do nějakých problémů. Ale teď již stojíme před tím, kvůli čemu jsme sem jeli. Třpytivě oslňující bílá hrana se zařezává do blankytně modré oblohy, nejkrásnější sněhový hřeben v Alpách! Ostrý jako břitva se vine v impozantní linii s převýšením více než 400 m a sklonem okolo 45°. Dále musíme postupovat bez jištění pouze spojeni lanem, takže platí obvyklá zásada: pokud parťák padne vpravo do Švýcarska, rychle skoč vlevo do Itálie. Povrch hřebene je zledovatělý, pokrytý firnem, mačky skřípou po jeho ztvrdlém povrchu. S častými přestávkami, způsobenými zejména mojí dýchavičností, dosahujeme předvrcholu, bílé čepice Piz Bianco, kde se nám otevírá neradostný výhled na sestup do trhliny Berninascharte, dlouhou dobu považované za nepřelezitelnou. A potom již vzhůru závěrečným výšvihem mixovým terénem (sníh a skála) až na vrchol, kde oddechujeme a vychutnáváme úplně osamoceni dosažený úspěch i okolní výhledy z nejvýchodněji položeného čtyřtisícového alpského vrcholu. Obzvláště pohled na blízký Piz Palü (3905 m n. m.) je impozantní. Jsem úplně vyřízený, nejen fyzicky, ale i psychicky, jak na mě zapůsobila cesta dlouhým, exponovaným hřebenem a jen velmi těžko se po krátké přestávce nutím k dalšímu postupu. Na cestě dolů JV hřebenem Spalla si kupodivu svoji nespokojenost vylévám na Radkovi, na kterého celkem nesmyslně několikrát křičím a, světe div se, z nějakého důvodu považuji právě jeho za původce svého splínu z náročné trasy. Asi proto, že tu je široko daleko jediným, kdo uslyší mé nářky a stížnosti. Ráďa to naštěstí ustojí, i když na mě také hodí v odpovědi několik nevlídných slov. Prožité nervové vypětí si žádá svoji daň. Za tuto svévoli jsem ovšem po právu „odměněn“, když v okamžiku kdy máme již na dohled chatu Marco e Rosa (3609 m n. m.), kde hodláme dnes přenocovat, propadám po pás do trhliny skryté pod sněhem. Trčím tu chvíli nešťastně jak zaražený kůl a teprve výbuch smíchu přeruší vzniklé napětí a oba nás vrací do reality. Následujícího dne se ovšem zpáteční cesta přes ledovec Vadret da Morteratsch, rozpukaný četnými trhlinami, také neobejde bez konfliktů a menších různic. Dokonce se i rozdělujeme v okamžiku, kdy máme na variantu trasy různý názor. Objevuji tu ještě v zapomenutém skalním výklenku prastaré nářadí na stavbu dávno neexistující cesty ztracené ve změti skal rozedraných ustupujícím ledovcem a Radka tu dokonce málem zalehne uvolněný viklan. Přesto po mnoha dalších nesnázích, ztrátách a znovunalezeních správného směru ve změti ledu a skal vcházíme do údolí končícího zpěněnou bystřinou vytvořenou tajícím ledovcem. Jsou zde vyznačeny časové úseky zanikajícího ledovce a při tomto pohledu je nám jasné, že pokud bude trend pokračovat jako dosud, do třiceti let obrovitá hmota nejspíš úplně zmizí. Na konci údolí nastupujeme ve stanici Morteratsch na vláček, který nás odváží do Pontresiny, potom na parkoviště a konečně…domů!

Prequel Járy Cimrmana

 

Našly se zápisky jeho otce Leopolda a strýce Norberta, oba svého času skvělí, ale zneuznaní amatérští horolezci, kteří zdolali jako první většinu čtyřtisícovek v Alpách. Znali se osobně s řadou významných horolezců z tehdejší doby, např. s Edwardem Whymperem, kterého potkali na Hornligratu právě po svém prvovýstupu na Matterhorn v r. 1865. Whymper pochopitelně, nevěřil, že byl na vrcholu předchozí den předstižen v prvenství a to ani tehdy, když pod vrcholovými partiemi nutně musel objevit stopy obou Čechů. Tehdejší byrokracie a nepříznivé národnostní poměry tak slavný prvovýstup ututlala, stejně tak jako řadu dalších, neméně slavných činů.

K napsání příběhu První na vrcholu o historickém dobytí Grossglockneru mě přivedla nenápadná zmínka z archívu obce Heiligenblut:  „28. července roku 1800 dosáhlo pět lidí poprvé hlavní vrchol Grossglockner: pastor Mathias Hautzendorfer z Rangersdorfu a čtyři tesaři z Heiligenblutu, z nichž dva byli bratři Klotzové. Jména druhé dvojice tesařů se nedochovala“.

Tesař se řekne německy Zimmermann a od tohoto zjištění již nebylo těžké dát si další historické indicie dohromady. Jiskra založila požár, který už nebylo možné uhasit. Neúplné zápisky obou bratrů, které byly nalezeny v turnovském archivu při jeho rekonstrukci, nám poskytly základní rámec úvodní historické ságy. Zbytek je dílem vyhledávání informací na internetu, dílem korespondencí s knihovnami a historickými ústavy převážně v alpských zemích.

Těm z vás, kteří se pustí do čtení napínavých příběhů z období největšího osvícenství, jaké kdy naše planeta zažila, přeji dobrou zábavu při cestování po ohromném území, které historicky patří mezi slovanské země, případně patřilo a jednou zase patřit bude. Cestování dobou velikých nejen (sic!) slovanských objevitelů a vynálezců, spisovatelů a skladatelů, národních buditelů i obrozenců.  Mezi nimi si naše dvojice statečných bratrů horolezců určitě najde své důstojné místo a pozvedne hrdost a uvědomění našeho národa, tak univerzálního, okořeněného mnohonárodnostním genofondem v nelehké geopolitické situaci, vyšlechtěného k dokonalosti.

 

Matterhorn

Matterhorn (4478 m n. m.), 1.– 4.8. 2008

Tak je to tady, jedeme na Matterhorn! Velká akce začíná. Matterhorn je kopec, který svým působivým tvarem téměř magicky přitahuje každého, komu není svět hor a horolezectví cizí. Stal se symbolem Alp i mnoha horských spolků, patří mezi nejznámější štíty světa. Z hlediska horolezectví přispívá k jejímu kouzlu pohnutá historie hledání cest na vrchol, plná slavných i tragických okamžiků. Ani se mi tomu nechce věřit, ale uběhlo právě 10 let od okamžiku, kdy na mě tato magie zapůsobila. Přesněji řečeno od mého podzimního sólo přechodu roháčského hřebene v Západních Tatrách. Zážitek je popsán v jiné povídce, ale okamžik, kdy jsem po absolvované akci odpočíval s kolenními vazy zanícenými nadměrným přetížením z výstupu již v bezpečí nížiny a v myšlenkách plánoval velké výstupy, se mi stále vrací na mysl. Jako dnes slyším ortopedy ve Vinohradské nemocnici, jak nade mnou stojí a ptají se: “A co jste s tím dělal?“ Odpovídám, že jenom lezl v horách. „A to si myslíte, že s takovýma nohama jako kvedlačky můžete někam lézt?“ Bylo to tak, asthenický, dýchavičný úředník, který znal sport jen z televize, vstal v r. 1998 od kancelářského stolu a chtěl se ve třiceti letech ze dne na den stát horolezcem. Jak mě tehdy mohlo jen napadnout, že za deset let chci být na Matterhornu? Teď přichází čas se popasovat s historickou ambiciózní výzvou. Každopádně hubený a dýchavičný jsem dodnes, tak uvidíme, jak to dopadne. Po dvou letech jsme tedy opět v Zermattu, v dusném vedru pod úplně modrým nebem se prodíráme ulicemi mezi davy turistů. Hned na začátku mě rozčílí mladá buchta za přepážkou informací pro turisty, když nám podává instrukce způsobem, který se dá s velkou dávkou zdrženlivosti nazvat mdlým a nejasným. Chceme najít kancelář na zakoupení pojištění a asi jen abychom dodrželi starý zvyk, dobrou hodinu a půl bloudíme v tom lidském mraveništi. S těžkými krysami na zádech samozřejmě. Ráďa se dobře baví, když vidí můj výbuch vzteku potom, co bušíme naprosto ztraceni za městečkem na plechová vrata nějaké opuštěné trafačky připomínající kancelář jen velmi vzdáleně. Zato mi ale horlivě pomáhá plánovat, co všechno té švýcarské kačeně provedeme po návratu. Tzv. horské pojištění, které jednorázově pokrývá náklady na případný nouzový odvoz vrtulníkem a následnou lékařskou péči, tak nakonec nezískáváme a rozhodujeme se to dát bez něj. Abychom zajistili nezbytnou aklimatizaci, jdeme jako obvykle pěšky; z Zermattu (1620 m n. m) přes horní stanici lanovky Schwarzsee (2583 m n. m.). Nabíráme zde vodu, protože dál už žádná prý není. Cesta je pořád za nosem nasměrovaným na náš velký Maťák, který se před námi zvětšuje jak v pohádkovém filmu. Procházíme přes širokou kamenitou morénu a přes schodiště s lávkou montovanou z železných roštů přicházíme kolem 18:00 hod k chatě Hörnli (3260 m n. m.). Jak se to lehko řekne a napíše, ale jaká je to dřina vytáhnout ten balík kostí, masa a krve spolu s krysím nákladem o kilometr a půl převýšení! Chatu obejdeme a rovnou stavíme stan opodál na plochých deskách apulského krystalinika, řečeno slovy geologa. Ploché, šedé desky tektonického původu jsou ohrazeny nízkými zídkami postavenými z menších kamenů a tvoří tak přirozenou ochranu stanu proti nepřízni počasí. Nyní je ale krásně jasné počasí, stačíme ještě v záři zapadajícího slunce obdivovat na JV majestátní hřeben Monte Rosy. Temnou masu Matterhornu máme doslova na dosah ruky a musíme hodně zaklonit hlavu, abychom viděli na konec tzv. ramene, kde se povrch prudce svažuje k vrcholu, který tak odsud není vidět. Padá na mě zvláštní posvátná bázeň z bezprostřední blízkosti vysněného obra a v duchu musím násilím tlumit pochybnosti o našich možnostech, když pozoruji příkré kamenité svahy. Jsme unaveni a tak se setměním zalézáme do spacáků. Vzhledem k několikadenní příznivé předpovědi počasí se domlouváme projít si zítra dopoledne na zkoušku nástupní trasu a tím se i trochu aklimatizovat. Druhý den vstáváme v 8:00 hod, v klidu snídáme a obhlížíme nástupní místo, několikametrový zářez s kusem lana v kolmé stěně, který nyní zeje prázdnotou, protože většina lezců vstává ve 3:00 a je už dávno nahoře na skále. Těsně před devátou hodinou se dostáváme k nástupu i my a hned sbíráme první zážitek. Ze stěny totiž právě slézají dva nabušení maníci, a světe div se, dozvídáme se, že výstup i sestup jim trval necelých šest hodin! Stojí pod stěnou, jeden smotává lano a oba si celí rozesmátí sdělují své zážitky. Tak to je studená sprcha pro naše vrcholové ambice, tomuhle se nikdy nejsme schopni ani přiblížit. My budeme považovat za úspěch, když se po zítřejším nástupu ve tři ráno dostaneme ten samý den dolů ještě před setměním. Teď už ale bez větších nesnází překonáváme počáteční výšvih a vyhýbáme se soše Madony na svažité, úzké polici. Dál procházíme okolo dvou kuloárů až k ostrému hřebeni, kde začínají fixní lana. Dál už se to začíná zvedat a je nám jasné, o co tu půjde. Cesta je v moři suti značena sem tam ojedinělými mužiky a je zřejmé, že ve tmě tady může být problém. Už víme, proč někdo říkal, že Matterhorn je jen halda kamení. Nejasnosti zjevně vznikají hlavně při sestupu, kdy sebemenší zaváhání a ústup ze správného směru nás může zavést do strmé východní stěny. Vracíme se zpátky, slézáme s několika rychlolezci, co mají již výstup za sebou, a přemisťujeme se k našemu stanu, kde se věnujeme blaženému nicnedělání, mlsání dobrot z našich velkorysých zásob, opalování a poflakování okolo nástupního místa. Znovu a znovu obdivujeme a s pokornou úctou oceňujeme závratnou rozlehlost mohutné východní stěny, smělý sklon hřebene Hörnli nebo prudký výšvih spodní Moseley plotny, nad kterou spíš tušíme, než vidíme, chatu Solvay. Večer posedáme na terase a s plechovkou příšerného europiva Heineken v ruce sledujeme opozdilce, kteří se i přes tuto pokročilou hodinu zoufale vracejí na pevnou zemi. Ke spaní se ubíráme před setměním, chvíli poté co rudožhnoucí sluneční kotouč zmizí severním hřebenem majestátního M. Nervy máme napjaté k prasknutí z očekávání velkého zítřku. V polospánku náhle vnímám hlasy, které ozvěna vrací jakoby z veliké dálky: “Markůůů…Markůůů!“ A znovu a znovu zoufale a naléhavě:“Markůůůůů…“. Výkřiky přicházející jakoby z jiného světa se ozývají v nočním tichu z východní stěny. Po nekonečně dlouhé době odpovídá volání unavený, skomírající hlas: “Cooo?“ „Markůů, našel jsem cestuuu!“ „Já už nemůžuu..“,druhý hlas se zlomí a jakoby uhasíná v nekonečnu. Naskakuje nám husí kůže z představy, co ta dvojka tam nahoře prožívá. V tuto chvíli jim žádná moc tohoto světa nedokáže pomoci. Nakonec cestu nalézají, jak vyplývá z jejich přerývané, postupně zanikající rozmluvy, ale nám to klidný spánek nepřinese, spíš naopak. V půl třetí ráno vstáváme rozlámaní a naše pokora se blíží pocitu, při kterém by naším zadním otvorem neprošel ani korálek. Je absolutní tma a nad námi pableskují myriády hvězd. Na chatě ještě všichni spí, v mrazivém tichu jen občas zašelestí lehký závan větru a my v rychlosti snídáme horké kafe a sladký koláč, oblékáme se, do batohu házíme jen nejnutnější věci a vyrážíme na známý úsek cesty. Začátek je v pohodě vidět za svitu čelovek a právě si začínám říkat, že to přece jen nebude tak zlé, když vzápětí mé nadšení tlumí Radek, který se na mě zezadu osopí, když u jednoho mužika spletu směr. “Marťas, ty jsi fakt úplně mimo, tohle prostě teď nemůžeme dělat!“, syčí na mě vztekle a musím se v tu chvíli podřídit jeho paměti i orientačnímu smyslu. I jeho jistota se ovšem postupně vytrácí a najednou stojíme na místě, kde pochybná stezka končí v moři skal. Tápeme okolo paprsky čelovek, ale všude jsou vidět jen souvislé hromady suti, plotny a výčnělky skály. Hluboko pod námi vidíme blikající světýlka proslulého vláčku horolezců, jak vyráží z chaty a stoupá za námi. Budou tu co nevidět a to je právě to, čemu se chceme vyhnout, tlačenici na stezce. V černočerné tmě se rozhodujeme rozdělit se a zkusit najít cestu každý na vlastní pěst. Po několika minutách vidím ale, že je zle. Dostal jsem se do nějaké spáry a nad ní teď visím za konečky prstů na téměř kolmé plotně. Mám co dělat, abych se zpocený a zadýchaný vrátil na místo, kde se dá jakž takž usadit. Voláme na sebe s Radkem, který je na tom podobně, snažím se ho navést k sobě a teď tu nešťastně sedíme vedle sebe jako „dva havrani na bidle“ a neodvažujeme se hnout. Přes všechnu bídu a hrůzu z přestálého okamžiku se musíme oba potichu smát, jak tu teď čekáme, než nás vysvobodí příchozí zdola. A ti už jsou tu, slyšíme úsečné hlasy, skřípavé kroky na skále a sem tam cinknutí výstroje, odhadem podle sluchu asi 10 m nad námi. Odhodlám se a volám nahoru do tmy: “Hey, is this the right way to Matterhorn?“ Odpovídá mi ihned hluboký bas vůdce, přicházející jakoby z nitra hory: “YES, THIS IS THE RIGHT WAY.“ „Are you sure?“, žbleptnu ještě úplně zbytečně a ihned slyším zvučné zaklínadlo neviditelného pána hor: “I AM HUNDRED PERCENT SURE!“ Téhle příhodě se později ještě mnohokrát zasmějeme, ale tehdy nám tato slova pomohla z neskutečné šlamastyky. Jednak se nám po hlasu a posléze podle svitu čelovek „vláčku“ podařilo dostat na správnou cestu a také jsme se spolu s ostatními necítili již tak děsivě ztraceni v nekonečné prázdnotě. Další trasa nás vede přímo po hřebínku, kde jsou místy konopná fixní lana, a pak později spíše po jeho levé straně. Ve vyšších partiích ale následuje několik úhybných manévrů pod věžičkami a napříč rozbitými svahy. Správná cesta ale není vůbec patrná a tak postupujeme dále kamenolomem žuly a krystalické břidlice v závěsu za prvolezci. Za námi se klikatí skupina asi třiceti lidí, někteří nás předhánějí a tak nás svítání zastihne někde uprostřed rozptýleného „vláčku“ na fixech hrany hřebenu nad II. kuloárem. Poprvé tak máme šanci pohlédnout do závratné hlubiny severní stěny a věru, na některých vzdušných místech hřebínku nám není úplně do zpěvu. Pod chatou Solvay na spodních Moseley plotnách předháníme skupinku mladých kluků, kteří se zde zdržují jištěním a náš postup kvitují obdivným: “Viděli jste ty dva Čechy? Lezli to bez jištění. A my se tady z toho můžem pos..!“ Terén je v těchto místech označován za III. st. UIAA, ale dá se to zvládnout úplně v pohodě s trochou opatrnosti na rozdrolené skále plné chytů. Musíme jen dávat pozor na uvolněné kameny, které tu a tam prosviští kolem nás s rychlostí vystřelené dělové koule. Sám dostanu jedním projektilem do ramene a také do helmy, naštěstí bez vážnějších následků. Chata Solvay je maličký srub přilepený na skále nad hlubinou severní stěny. Uvnitř je pouze několik paland a na nich staré deky. Je skoro 10 hodin a začínám být nervózní, že nestíháme. Házíme do sebe nějaké müsli tyčinky, spláchneme je vodou s vitacitem a chystáme si výstroj k dalšímu postupu, sedáky, lano, mačky. Další úsek cesty vede po horních Moseley plotnách jištěných sem tam několika nýty či borháky. Zde se již pečlivě jistíme, i když si nás nějaký „rychlolezec“ vracející se z vrcholu přískoky jako kamzík, pohrdlivě měří. Na spodní Červené věži se nacházejí první tlustá konopná lana, o kterých jsme slyšeli tak často vyprávět. A zde nastávají první problémy, neboť někteří to vpředu nedávají a vzniká tu skutečná zácpa. Čekáme vždy několik desítek minut, postoupíme několik metrů a zase čekáme. Nad námi se nachází převis, pověstné Rameno, za který není vidět. A právě odtud se najednou ozve nelidský křik, jakoby řev týrané osoby, podle hlasu zjevně ženského pohlaví. Kdo z vás kdy slyšel kvičet prase strachy před porážkou, tak to je přesně ono. Vlasy se nám ježí z něčeho, co nevidíme a nemůžeme nijak ovlivnit. Mezi naší skupinkou vznikají nejrůznější dohady, někteří se domýšlejí, že tam ta ženská snad rodí! Po chvíli se nad hřebenem objevuje vrtulník z Zermattu, ale zase mizí za Ramenem. Zanedlouho křik utichá, vrtulník odlétá a naše skupinka se pomalu hýbe kupředu. Ale čekáním jsme tu ztratili víc jak hodinu! Při přelezu Ramene nad spodní Červenou věží mě potkává menší nehoda v podobě uvolněného skla mých dioptrických brýlí, které mizí nenávratně v hlubině pod námi. Pod horní Červenou věží musíme opět čekat a čas teď běží přímo závratně rychle. Navíc se v této části trasy tvoří orograficky podmíněný mrak vznikající kondenzací vzdušné vlhkosti při východní závětrné stěně. Chvílemi se tak ocitáme v bílé mlze a ztrácíme lezce před námi. Připojili se teď k nám nějací Poláci, dva z nich lezou snad v teplákách a obyčejných pohorkách, nemají ani pořádné lano a ani nepůsobí příliš jistým dojmem. Pomocí tlustých fixních lan nad Ramenem se dostáváme na poslední skalní stupeň na horní Červené věži a tento krátký a mírně převislý úsek nám dává pěkně zabrat. Začíná tu fičet nepříjemný vichr, sedíme spolu s Poláky přikrčeni za velkým balvanem a chystáme se vyrazit za předchozí skupinou na poslední úsek, strmou a šikmou plošinu zvanou Střecha, pokrytou souvislou vrstvou sněhu a ledu. Je nám teď trochu líto, že jsme si s sebou z pohodlnosti nevzali cepíny. Radek tady začíná mít problémy s dechem, kašle a stěžuje si na píchání v prsou. Nemůžeme si teď dovolit zaváhat, proto jsem na něj trochu přísnější a oplácím mu tak službu zdola, kdy jsem liknavostí ztratil cestu, a také ho teď podobně drsným způsobem vracím do reality. Teď nesmíme zaváhat! Potíže nám působí i tři Poláci, kteří mají nedostatečné vybavení, bojí se jít dál a chtějí se připojit na naše lano. To ale tvrdě odmítám, v těchto podmínkách jakákoli charita zavání průšvihem a cestou do márnice. Cítím, jak mi převzatá odpovědnost za poslední metry výstupu dodává nadlidské síly, takže vůbec nevnímám únavu a Radka, ztěžka dýchajícího, se snažím táhnout nahoru. Náhle se z mlhy těsně vedle mě vynořuje tmavá nehybná postava. Je to bronzová socha svatého Bernarda, zasazená do svahu těsně pod vrcholem. Mlha se tu trochu trhá, je vidět západním směrem na široširý obzor lemovaný bílými vrcholky, ještě pár kroků prudkým srázem a… Jsou čtyři hodiny odpoledne a my jsme tady, na vrcholu hory hor, magického Matterhornu!