Grosser Priel

Großer Priel (2515 m n. m.), 7. – 10. 5. 2004

V tomto roce se k naší partě tvořené Kamzíkem, Mirkem, Radkem a mnou přidává ještě Irena, Mirkova spolužačka z FTVS. Avšak tato konstelace se ukazuje v budoucnu jako neudržitelná, což v této chvíli ovšem s Radkem netušíme a s chutí plánujeme jarní výstup ferratou Bert Rinesch v Totes Gebirge. Mirek má z nás bezpochyby nejvíc zkušeností s pobytem v horách a navíc již na této feratě jednou byl, i když v létě. Byl tedy jednoznačně zvolen vůdcem skupiny a této nové odpovědnosti se zatím zhostil skvěle. Týden před odjezdem nás všechny vytáhl k nácviku horolezeckých technik na Trojský železniční most, přezdívaný „Rámusák“, který byl v r. 2014 nahrazen moderním silničním a tramvajovým mostem. Na jeho železné konstrukci jsme si mohli vyzkoušet slaňování, prusíkování, záchranu na laně, atd.

Plánovaná ferrata má klasifikaci D, což sice znamená druhou nejtěžší obtížnost, ale pro průměrně zdatné lezce by neměl být problém do 5 hodin prostoupit kolmou severní stěnou po hromosvodu a žebřících k vrcholu. Ovšem v našem termínu, na začátku května, mohou vznikat obtíže se zbytky sněhu a ledu a v tu chvíli se skála pokrytá firnem, který tvoří z této jinak středně těžké cesty obtížnou ledovcovou túru klasifikace D dle stupnice CAF, stává nebezpečná aréna určená výhradně pro zkušené horolezce.

Vyjíždíme tedy v pátek večer směr Rakousko, Mrtvé hory. Výstup začíná ve vesnici Hinterstöder (605 m n. m.), kam dorazíme pozdě v noci a přespáváme na parkovišti ve stanu. Tohoto roku napadla v zimě opět spousta sněhu, a tak není divu, že na parkovišti u hotelu jsme úplně sami, protože lezecká sezóna ještě zdaleka nezačala. Ráno nám dělá společnost párek členů horské policie, který nás vyhání z pelechů, legitimuje a posléze velkomyslně propouští, zvláště když na ně zapůsobí Radkův „americký pas“. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, že se s nimi za pár hodin zase sejdeme, a to ne ve zrovna záviděníhodné situaci.

Vycházíme směrem k chatě Prielschutzhaus (1420 m n. m.), odkud ještě ten samý den absolvujeme bez větších problémů výstup na sousední vrchol Spitzmauer (2446 m n. m.), lehounkou ferátku, která je i vzhledem ke své JV poloze čistá a bez ledu. Před nástupem zažíváme příhodu, která nás s Radkem trochu odkloní od další rovnocenné spolupráce s ostatními. Mirek, jakožto nejzkušenější z naší party, začne při nástupu na skálu z báglu vytahovat výzbroj a feratové sety a pro nás dva s Ráďou nic nemá, protože si myslel, že si v půjčovně obstaráme vlastní výbavu. My naopak jsme byli přesvědčeni, že vybavení, kterému sami zatím ani moc nerozumíme, vezme na svá bedra on, protože má možnost si je zdarma vypůjčit na FTVS. Po trapné chvilce vzniklé tímto nedorozuměním dáváme dohromady improvizované sety z kousků lan, smyc a karabin, kterých má naštěstí Míra v báglu celou hromadu.

Výstupem na Spitzmauer nám stoupne sebevědomí a tak se večer na noclehárně v chatě bezstarostně ukládáme ke spánku s přesvědčením, že nás zítra čeká něco podobného. Nic nás přece „staré mazáky“ nemůže překvapit; liduprázdná chata, ve které si nás jen chatař měří nedůvěřivým pohledem, svahy zaváté několikametrovými závějemi, absence jakýchkoli turistů, valící se lavina v sousedním žlabu a v neposlední řadě předpověď počasí, která je nevalná, ale které ve své euforii nepřikládáme žádnou váhu.

Druhý den ráno, když ještě paprsky slunce sotva olizují okolní vyrostlé obry, se brodíme hlubokým sněhem k nástupnímu místu zvanému „lokomotiva“. Krátké ocelové lano jde kolmo nahoru po hladší skále a toto „céčkové“ místo prověří všechny, co se sem vydali. Po krátké úvodní sekci, která nás protáhne a zahřeje, ocelové lano končí po sněhu a skále dojdeme prudce nahoru za horizont na druhou stranu sedla k opravdovému začátku dlouhého lezení v severní stěně. A zde začínají první obtíže. Sněhu a ledu je na skále čím dál víc a ocelové jistící lano se v něm místy ztrácí. Musíme tedy používat fixy, jištění vlastními lany, tedy lépe řečeno, naučit se je používat. V dalším místě sestupujeme po žebříku zarostlém do ledu, který spadá převisle pod nohy, a dále traverzujeme po kluzké skále doprava, stále se jistíce na ocelovém laně. Místa, kde je lano zarostlé do sněhu překonáváme vždy tak, že první, většinou Míra nebo Kamzík, leze vždy napřed zajištěn naším lanem a připojí karabinu na další úsek trasy. Všichni poté přejdou přes natažený fix a poslední zase lano odpojí. Jištěním ztrácíme ale hodně času, zvláště když s výškou přibývá i rozsáhlejších sněhových polí. Při zastávkách se rozmýšlíme, zda to obrátit, ale v určité fázi výstupu je nám jasné, že dostat se zpátky přes překonaná místa může být větší problém, než absolvovat zbývající část feraty. Navíc nás Míra neustále utěšuje, že už vrchol nemůže být daleko. Nemám ještě své hodinky s výškoměrem, proto ho nemohu usvědčit ze lži, ale dodnes věřím, že vše dělal s nejlepšími úmysly ve snaze posílit naše uvadající sebevědomí a povzbudit nás při překonávání obtížného terénu. Počasí se začíná kazit, přituhuje a vítr zesiluje. Z těžkých, olověných mraků, kterými se již před chvílí zatáhla obloha, se začíná sypat sníh. Při každém čekání, než průzkumník stačí zajistit další výstupový bod, promrzáme až na kost. Nejhůře je na tom Irena, je chladem otupělá tak, že se pohybuje jen velmi zvolna a navíc začíná umdlévat a chvílemi na štandu i usíná. Snažíme se jí v těchto chvílích, které trvají půl hodiny i déle, zabavit, povzbudit, třeme jí prochladlé končetiny, ano, dokonce i písničky jí zpíváme. Teď, když se kvapem blíží večer, se naskýtá zoufalá představa noci strávené v kolmé stěně.

V jednu chvíli, kdy Míra s Kamzíkem opět mizí v mlze a chumelenici, aby našli další místo k jištění, vidím Radka a jeho výraz, a je mi to líto, že jsem ho hned napoprvé přivedl zrovna do takového maléru a že musí hned zkraje prožívat takovou zkušenost. Nemá ani dostatečné oblečení, sám jsem rád za svoji novou goretexovou bundu, kterou jsem si letos pořídil a která mě ještě udržuje jakž takž v teple. Dívám se na něj pod sebou ve stěně, kde visí na části žebříku vyčnívajícího z ledu zajištěn odsedkou a volám na něj přes hukot větru:

„Ráďo, to bude dobrý. Příště už to bude v pohodě.“

Podívá se na mě nahoru, v jeho ojíněné tváři zakryté zmrzlou kapucí bundy vidím utrápený, ale přece odhodlaný výraz, když pronese tato památná slova:

„Marťas, já už nikdy příště na žádné hory nepojedu.“

Dodnes se mi ta chvíle vybavuje a někdy si ty okamžiky připomínáme, i když situace tehdy byla víc než kritická. A dodnes jsem moc rád, že se té příhodě můžeme oba jen zasmát, protože bez Radka a bez našich výprav do hor bych byl dnes jen polovinou člověka.

Teď jsme ovšem připoutáni k ledové stěně nad hlubinou, doslova na rozhraní života a smrti. Ve chvíli, kdy se začíná stmívat, vidím v počínajícím šeru jak se ti dva, Kamzík s Mírou, na něčem domlouvají.

„Budeme volat“, křičí na nás shora.

A je to tady, drama se blíží ke svému rozuzlení. Volání pomoci, tedy činnost, ve které máme s Kamzíkem praxi z minulého roku zážitkem z Monte Rosy. Přesto si musím nechat jejich slova nechat opakovat, abych plně pochopil jejich význam. Vzápětí už zahlédnu, jak s někým mluví do mobilu.

Jsem zmítán protichůdnými pocity. Na jednu stranu jsem rád, že přijde pomoc a vysvobodí nás z  ledového objetí, na druhou stranu cítím zmar a frustraci z nepovedeného závěru naší výpravy. Zároveň vím, že sám bych o pomoc nikdy nevolal, ale chápu, že v této chvíli je to nevyhnutelné, už kvůli Ireně, která nám tu pomalu, ale jistě umrzá.

Popolezeme ještě kousek na sněhovou polici, kde se snažíme cepíny vykopat záhrab. Irenu do něj usazujeme, a zatímco Mirek s Kamzíkem zuřivě vyrážejí do již nastalé tmy hledat další štand, s Radkem se ji všemožně snažíme udržovat při životě. Masírujeme ji po celém těle, vyprávíme rádoby vtipné historky, třeseme s ní, nutíme jí se hýbat. Čelovky mají jen Mirek s Kamzíkem, takže tu sedíme v absolutní tmě, zatímco okolo hvízdá ledový vichr a vrhá nám do tváří sněhové poprašky. Kupícím se sněhem začínají ve stěně sjíždět dolů malé lavinky, které nás občas nepříjemně zasypávají. Sníh se dere a usazuje úplně všude, neustále jej odněkud z oblečení vyklepávám rukama ve zmrzlých rukavicích. Také cítím, jak mi nohy pomalu začínají tuhnout.

Náhle uslyšíme odněkud zespoda vzdálený strojový zvuk. To bude určitě vrtulník, který vysazuje záchranáře do stěny. A opět ucítím vedle pocitu ulehčení i hluboký stud z naší neschopnosti a toho co teď bude následovat. Opravdu jsem tak nepoučitelný a neschopný, že se do takových problémů dostávám? Znovu a znovu si v těchto těžkých chvílích umiňuji, že udělám vše pro to, abych se těmto situacím propříště vyhnul. Zážitek z minulého roku zřejmě nestačil, toto je tedy druhá a poslední lekce pro pokročilé.

Snažíme se zatím postupovat dál a podpíráme Irenu. Na příkrém svahu, který teď vystřídal kolmou stěnu, již využíváme pouze našeho lana a v jedné chvíli mi uklouzne noha v hlubokém sněhu a začínám sjíždět dolů. Hrot cepínu zarytý do kyprého sněhu nenachází žádnou oporu. Tak tohle je tedy konec, bleskne mi hlavou. Stačím ještě zakřičet: „Padááámm..!“, zatímco se pevně natažený fix, ke kterému jsem připoután sedákem za karabinu s odsedkou, napne a zabrání tak pádu do hlubiny.

Jsme již na úzkém, rozbitém hřebeni vedoucím k vrcholu, když k nám shora zaznívá volání a po chvíli je mezi námi chatař, který se po zasněžených výstupcích pohybuje nejištěn s obratností kozorožce. Přiběhl k nám z druhé strany tzv. normální výstupovou trasou. Na zádech má obyčejný pytel s teplými palčáky, termoskami s  čajem a čelovkami. Chvatnými pohyby nám vše rozdává, zatímco nadává jako střeček:

„Crazy boys, really crazy boys…!“

Nutí nás, abychom co nejrychleji zmizeli z hřebenu, na kterém se začínají vytvářet převěje. Jeho přítomnost nám vlévá novu krev do žil, i Ráďa, který se trochu opožďoval, je najednou vpředu. Irenu probouzí horký čaj a teplé palčáky natolik, že je schopná dál jít sama. Je zvláštní jakou sílu má pouhá přítomnost záchrany a jak myšlenkový obrat ovlivní i fyzické síly.

Spíš tušíme, než vidíme ve tmě vrcholový kříž, kolem kterého se jen mihneme a kterého mám čas se sotva dotknout. Chatař nás neustále pohání a nutí do ostrého kroku, zdá se mi, že musí být šílený. Teprve později mi dochází, jakému nebezpečí jsme na hřebeni unikli, zatímco nás neomylně vyvádí kolem neviditelných zasněžených muld, které se každou chvíli začnou svážet dolů. Po chvíli dorážíme k sedlu a od něj již vede normálka hlubokým sněhem po svahu dolů. A tady se nám naskýtá neskutečný pohled. Na svahu je shromážděno ne méně než dvacet lyžařů, snad celá brigáda horské služby z Hinterstöderu. Jejich čelovky osvětlují úbočí jako roj světlušek. Zatímco se brodíme svahem dolů, objíždějí nás a stále se vyptávají, jak se cítíme a zda něco nepotřebujeme. Jsou neuvěřitelně laskaví, trpěliví a úslužní. Potkáváme mezi nimi i našeho „známého“, který nám ráno obstaral budíček.

Už si nepamatuji, jak proběhne zbytek zpáteční cesty, ale nakonec nějak doklopýtáme na chatu a jen padneme na postele. Druhý den sepisujeme s horskou policií protokol za asistence chataře, ale vše se děje v přátelském duchu. Jak se tu naši rakouští sousedé liší od svých xenofobních kolegů ve Švýcarsku. I když jsme udělali průšvih, nesnaží se nás nijak zatracovat, ostatně sami vidí na našich tvářích, jak jsme ze zážitku udoláni.

Po provedených formalitách balíme v cimře batohy a já stále řeším v duchu otázku, kterou jsme s Radkem načali ve stěně. Opravdu je tak nesmlouvavý jak se tváří? Od incidentu jsme spolu moc nepromluvili, ale teď to musím zkusit a proto mu podávám náhradní plynovou kartuš k vařiči se slovy:

„Vezmeš si tu bombu?“

„Proč bych ji měl brát?“, zeptá se s nevrlou tváří.

„Protože ji budeš příště potřebovat“, odpovídám a snažím se tvářit co nejnevinněji.

Díváme se několik vteřin vzájemně do očí a je to, alespoň pro mě, ta nejnapínavější chvíle v dějinách našich společných výstupů.

„Tak dobře“, řekne jen, vezme kartuš a strčí si ji do báglu. Jen dvě slova, ale mají rozhodující význam pro našich dalších několik let, a věřím, že jednou i několik desítek let společného konání.

Celá ta legrace má ještě dohru s pojišťovnou, která je ochotna nám doplatit náklady za pátrací akci s vrtulníkem pouze do 500 dolarů. Celkovou poměrnou částku 600 euro tak musíme doplácet ze svého. Pojištění Alpenverein, které má pouze Kamzík s Mirkem, pokrývá komplet všechny náklady.

Výpravou jsme s Radkem získali jednu neocenitelnou zkušenost; přesvědčili jsme se, že se v horách musíme spoléhat především sami na sebe, lépe plánovat a předvídat kritické situace a naučit se s nimi vypořádat, když už nastanou.

A další poučení? Nikdy do party nepřibírat osobu ženského pohlaví.

Breithorn, Castor a Pollux

Breithorn (4165), Castor (4228), Pollux (4092 m n. m.), 6. – 14. 6. 2003

Kamzíka přemlouvám, abychom vyrazili do Walliských Alp na Monte Rosu, druhý nejvyšší kopec v Alpách. Inspirací je článek kluků, kteří popsali přechod hlavního švýcarsko-italského hřebenu od Matterhornu po Nordend, který tvoří 11(!) čtyřtisícových vrcholů, v časopisu Everest. Kamzíkovi se do náročné akce nechce, dodnes ho vidím jak je nejistý při rozhovoru ještě v našem bytě, ale jak se nakonec jeho věcná logika nechává přetlačit mým nadšením. Týden předem absolvujeme v rakouských Vysokých Taurách aklimatizační výstup na Hoher Sonnblick (3106 m. n. m.). Pro mě to má být jen další z varování, že nemám fyzičku, ale nedbám na to a pošetile trvám na bláhovém cíli. Navíc se na poslední chvíli kvůli nemoci omlouvá Mirek, který z nás má v tuto chvíli největší zkušenosti.

Po příjezdu do Zermattu se necháme vyvézt lanovkou na horní stanici Kleine Matterhornu zvanou Trockener Steg, kde přečkáváme první noc. Jsme nemilosrdně konfrontováni s rychlou změnou nadmořské výšky, při každém pohybu se zadýchávám, při ranním čištění zubů lapám po dechu. Tento rok napadlo nadměrné množství srážek a tím, že je teprve začátek léta, je všude spousta sněhu. Mezi ohromnými séraky okolních mohutných vrcholů jsme ráno úplně sami. Vyrážíme na nejbližší z vrcholů Breithorn, velkou sněhovou homoli, která je považována za nejsnáze dostupnou čtyřtisícovku v Alpách. Přesto i zde ale zahynuli lidé, například čtyři němečtí turisté v říjnu r. 1991, kdy byli překvapeni náhlou sněhovou bouří, ztratili orientaci a umrzli v závějích. Vrcholu Breithornu dosahujeme v poledních hodinách spolu s několika japonskými turisty, kteří sem doklopýtají od horní stanice lanovky. Další cestou jdeme po hřebeni úplně sami a postupně se ztrácíme v nezřetelných stopách od lyží. Padá mlha a my vůbec nevíme, kam jdeme. Vzpamatujeme se až v kritické chvíli, kdy mě Kamzík strhává navázaným lanem zpět ze sněhové převěje visící nad hlubinou. Teprve pozdě odpoledne, kdy se mlha protrhá a ukáže se zapadající slunce, se dostáváme k bivaku Rocco e Volante, orlímu hnízdu přilepenému na ocelové konstrukci vysoko na skále. Nutno říci, že bivak nacházíme jen díky geniální Kamzíkově schopnosti orientovat se ve složitém terénu. Přečkáváme noc a ráno vyrážíme na nejbližší z okolních vrcholů, které jsou součástí traverzu, na jedno z dvojčat, Pollux (4092 m n. m.). Nástupní místo k vrcholu nacházíme v nekonečném moři sněhu a skal, kde není jediná lidská stopa, opět jen díky Kamzíkovi a jeho zázračné intuici. V suťovém terénu mi do hloubky pod námi z batohu vypadávají mačky, musíme je pak hledat při zpáteční cestě. Na vrchol Polluxu se dolézá po kolmé skalní stěně jištěné řetězy, na hřebínku se polekám odvrácené sochy Panny Marie, která je tu umístěna pověrčivými horaly. Zpáteční cestou, kdy se těžce brodíme po pás sněhem rozbředlým od prudkého žáru poledního slunce, se dostáváme do nižších poloh k chatě Capanna Quintino Sella (3620 m n. m.), kde přečkáváme další noc, tentokrát spolu s dalšími čtyřmi horolezci, kteří se nazítří chystají na Pollux a kterým poskytujeme významné reference. V noci hustě prší, posléze padají kroupy a nakonec sněží, napadne okolo dvaceti čísel nového sněhu.

Další den pokračujeme výstupem mohutnou jihozápadní sněhovou stěnou na Castor (4228 m n. m.). Vrchol přecházíme po ostrém, exponovaném hřebínku, naše stopy v hlubokém sněhu jsou široko daleko jedinou známkou existence živých bytostí. Pokračujeme dále po hřebeni, stále navázáni na laně, ve výšce okolo 3800 m. n. m. přecházíme jiskřivé bílé pláně rozervané ledovcovými trhlinami, obcházíme ledové i skalní věže, cítím, že mi síly pomalu ale jistě ubývají. Nohy se boří do změklého sněhu, dech se zrychluje, přestávky na vydýchání se zkracují, 70, 60, 50 kroků a volání: Stojíím! nebo Moméént! jsou stále častější. Na zádech neseme komplet expediční vybavení na těžko, včetně stanu, spacáku, potravin, vaření, atd. Dostávám se do stavu psychického utlumení, kdy nejsem schopen objektivně vyhodnotit blížící se nebezpečí. A to právě teď přichází; v jednom okamžiku se dostáváme, stále navázáni na laně, do míst kde terén nabývá sklonu více než 50°. Ocitáme se na rozlehlé ledové plotně zvané Paso del Naso, zjišťuji, že visím jen na špičkách maček a zaseklém cepínu, prsty volné ruky v rukavici se bezvýsledně snažím zarýt do ledového povrchu. A pod námi prudká skluzavka a pak několikasetmetrový sráz na italskou stranu. Ledovcové skoby v této době ještě nepoužíváme, ale jak by se tady hodily! Překonáváme však i toto ošemetné místo a třesouce se hrůzou z přestálého nebezpečí pokračujeme přes pásmo trhlin. Cesta zpět už nevede.

V náhlém okamžiku propadám skrz křehký most z navátého sněhu. Pocit, kdy visíte v bortících se okrajích trhliny na roztažených pažích a pod sebou zoufale mávajícíma nohama nenacházíte oporu, je strašný. Smrtelná únava a několikeré stresové situace si vybírají svoji daň. Při sestupu východním prudkým svahem pokrytým nestabilní svrchní vrstvou sněhu, rozměklého od sálajícího slunce, se v okamžiku nepozornosti, vzniklém z nastalé apatie a podcenění situace, se mnou utrhne malá lavina a nezadržitelně se řítím dolů. Nikdy nezapomenu na zvláštní myšlenku, která v tu chvíli ovládne celou mojí bytost, utkvělý záblesk představy, že je konec všemu utrpení a čeká mě dlouhý, předlouhý odpočinek. Zprvu řízený pád se po dotyku maček s povrchem mění v nekontrolovatelnou sérii kotrmelců, kdy vůbec nevím co se se mnou děje a na chvíli ztrácím vědomí.

Když přijdu k sobě, připadám si jako ve zlém snu. Ležím na dolním okraji ohromné ledovcové trhliny, z jejíhož horního okraje jsem dopadl a jež se přede mnou rozšklebuje do několikametrové šířky jako chřtán Geigerova Vetřelce. Zlověstný dojem umocňují shluky několikametrových rampouchů visících z horního okraje praskliny, ze kterých crčí potůčky vody tající pod pražícím sluncem. Jen sněhový můstek, který jako zázrakem překlenuje trhlinu právě v místě našeho dopadu, nás ochránil před dalším pádem do bezedné, černé hlubiny. Trhlina shora nebyla vidět, jak je svah strmý, i když Kamzík později tvrdí, že mi o ní říkal. Od dopadu mě bolí hlava, rameno a lýtko, které dostalo prudký zásah mačkou na druhé noze, ale to není nic ve srovnání s tím, jak trpí Kamzík. Tím, že jsem ho strhnul svým pádem, letěl několik okamžiků po mně a dopadl na záda. Navíc mé zřícení trochu zbrzdilo lano, které se zařízlo do horního okraje trhliny a uvízlo v něm, kdežto on letěl volným pádem. Svíjí se teď na sněhu jako červ a mezi naříkavými vzlyky neustále opakuje: “Sory Marťas, že jsem tě nezadržel, sory, že jsem tě nezachytil…“, jakoby k neštěstí došlo jeho zaviněním! Co mám teď dělat?!

Chvilku sedím a jen tupě zírám před sebe jako bych odmítal věřit skutečnosti, jako bych seděl v kině a čekal, že na chvilku přerušený film bude pokračovat nějak sám, bez mého přispění. Ale to se nestane, musím se koncentrovat, musím zmobilizovat zbytky sil a dostat nás odtud. Na první pohled to nevypadá tak zle, Kamzík se po chvíli trochu vzpamatuje a i když vidím, že má velké bolesti, je ve strhaném obličeji úplně zelený, tvrdí, že to chce zkusit dál. Nacházíme se na úpatí hory, ze které jsme sjeli dolů na rozlehlou náhorní plošinu. Vlevo za skalami a sněhovým hřebenem tušíme vrchol Liskammu, před námi se tyčí vrcholy dalších čtyřtisícovek Pyramide Vincent (4215 m n. m.) a Balmenhorn (4167 m n. m.), na kterém se nachází bivak, k němuž máme dnes dojít. Ale dokážeme to? Náhle se nad námi objevuje vrtulník jako spásná ruka podaná ve chvíli nejvyššího ohrožení. Bleskově se dorozumíváme, chceme to zkusit dál, proto lehkomyslně signalizuji „NO“ pozdvižením levé ruky, zatímco pravou držím u boku. Vrtulník několikrát zakrouží, potom odlétá a my se znovu ocitáme ve všeobjímajícím tichu rušeném jen zvuky crčící vody z rampouchů v rozšklebené trhlině.

Ztěžka se zvedáme a po několika potácivých krocích, kdy rvu Kamzíka za sebou na laně hlubokým sněhem stále odmítaje uvěřit skutečnosti, nastává opravdu kritická chvíle. Kamzík má něco s páteří a po přestálém šoku přichází jeho zranění k sobě. Nemůže se vůbec pohybovat, zhroutí se v křečích na zemi, úpí bolestí a kope kolem sebe nohama obutýma do ostrých maček. Karimatka, kterou se snažím pod něj podložit je v několika okamžicích na cáry. Čas pro mě ztrácí rozměr, vnímám jen sílu přítomného okamžiku. Nebudu popisovat anabázi opětného přivolání vrtulníku, ale podaří to po několika neúspěšných pokusech trvajících celé věky. Navíc na poslední elektrony z baterie jediného mobilu, který máme! Akce záchranářů je rychlá a odborná; po několika okamžicích se za rachotu rotoru vznášíme nad alpskými vrcholky. Kamzík je uvězněn a znehybněn v záchranném pytli, já jsem ohromen nezvyklými výhledy. Stále se nedokážu přizpůsobit skutečnosti, jsem jako v transu, mám pocit jako bych hrál vedlejší roli v nějakém trapném akčním velkofilmu.

Vrtulník nás vysazuje na letišti a rychlá sanitka nás odveze do nemocnice v Aostě. Kamzíkova diagnóza po rentgenu: dva prasklé bederní obratle. Popisovat náš několikadenní pobyt v nemocnici by vydalo na další příběh. Omezím se na konstatování, že pro Kamzíka se nakonec po neskutečných peripetiích podařilo sehnat vládní letadlo pro převoz do Vojenské nemocnice v Čechách a já jsem dojel nazpět autem z parkoviště v Zermattu. Kamzík strávil dva měsíce letních prázdnin v korzetu, úraz u něj neměl naštěstí žádné vážnější následky. Já jsem získanou zkušenost zhodnotil nesčíslněkrát v následujících akcích.

Großglockner I.

 

Großglockner, 2002

První výprava s Kamzíkem, parťákem, kterého jsme s Radkem poznali na zájezdu Adventury. Premiéra ve vysokých horách. Nemáme dosud žádné zkušenosti, ani natrénováno, dokonce i počasí je proti nám, předpověď na další dny je velmi špatná. Celou cestu na chatu Stüdlhütte prší a pak i sněží, zabloudíme v husté mlze. V noci je takový vichr, že k nám stěnami winterraumu, zachvívajícími se pod jeho nárazy, proniká sněhové jíní. Ve spodní části chaty jsou tři Polky, které čekají na návrat svých partnerů a celou noc neuvěřitelně nahlas naříkají tak, že se nedá spát.

Druhý den ráno je zima, ale obloha je modrá bez mráčku. Kamzík mě doslova „vytáhne“ nahoru na laně, Radek zůstává na chatě, protože mu není dobře, překonává nějakou virózu. Při výstupu zasněženým svahem k chatě Erzherzog Johann Hütte Kamzík uklouzne a poprvé zažívám pocit při zajištění padajícího parťáka na laně omotaném okolo cepínu zabořeného do sněhu. Na úpatí skalního předvrcholu váháme, zda pokračovat, protože je už pozdě, cca 16:00 hodin. Před kritickým místem, které tvoří několik metrů široké sedlo Pallavicini s ostrým, vyvátým hřebínkem, Kamzík, který až do této chvíle vede výstup, zaváhá a přemlouvá mě, abychom se vrátili. Před očima mi probíhá celá síla toho okamžiku, co všechno se od něj může odvíjet a co to pro mě znamená, a tak, i když jsem totálně vyčerpaný a jímá mě hrůza při pohledu na exponovaný, vzdušný předěl, najdu v sobě morální sílu přesvědčit ho, abychom pokračovali.

U vrcholového kříže, kdy křičíme do prostoru naše vítězství, zažívám pocit srovnatelný s dojmy při narození prvního dítěte, nebo nejsilnějšího orgasmu. Už nikdy potom nic podobného neprožívám, i když dosáhneme mnohem vyšší a obtížnější výstupy a srovnatelné extáze z dosažení vrcholu. Celou cestu nepotkáváme živáčka.